ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.127.2014:39
sp. zn. 4 As 127/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing.
et Ing. J. M., zast. Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinská 224/37, České
Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014, č. j. 10 A 33/2013 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2013, č. j. KUJCK 9177/2013/ODSH, bylo
potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne
27. 6. 2012, č. j. METAB 30247/2012/ODSA/Val, a odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí
bylo zamítnuto. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byly podle §123f odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), zamítnuty
námitky žalobce proti záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení, zapsaných do evidenční
karty žalobce jako řidiče, a záznam bodů byl potvrzen. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
neshledal důvodnou námitku žalobce, že ke dni 20. 1. 2012 mu měly být odečteny 4 body
z konta bodového hodnocení. Vyložil, že žalobce spáchal dne 20. 1. 2011 přestupek spočívající
v tom, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, a následně dne
20. 1. 2012 spáchal další přestupek, když při jízdě držel telefonní přístroj nebo jiné hovorové
nebo záznamové zařízení. Poukázal na ustanovení §123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu a §40 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), a dospěl k závěru, že lhůta, na jejímž základě mohlo dojít
k odpočtu bodů, uplynula dne 20. 1. 2012 teprve ve 24:00 hodin, a žalobce tak podmínky
pro odečtení bodů nesplnil. Žalovaný se neztotožnil ani s dalšími odvolacími námitkami žalobce,
konkrétně aby mu byl odečten 1 bod za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010, který nadále
nepodléhá bodovému hodnocení. Vyhodnotil, že záznam bodů se provádí ke dni uložení pokuty
za přestupek a podle tehdy účinné právní úpravy. Stejně tak odmítl odečíst 2 body zaznamenané
za přestupek ze dne 13. 10. 2010, neboť žalobce řádně projevil souhlas s projednáním přestupku
v blokovém řízení a předmětný pokutový blok obsahuje veškeré zákonné náležitosti.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 10. 4. 2013, ve které navrhl,
aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Namítal, že podmínky pro odečtení 4 bodů podle §123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu splnil dne 20. 1. 2012 již v 00:00 hodin. Zákon je podle něj třeba interpretovat
tak, že uplynutí lhůty znamenalo vznik oprávnění, nikoli povinnosti žalobce, a lhůta tak uplynula
již prvním okamžikem daného dne; na daný případ nelze aplikovat ustanovení správního řádu
o běhu lhůt. Pokud tedy žalobce spáchal přestupek dne 20. 1. 2011 a dále dne 20. 1. 2012 spáchal
další přestupek, stalo se tak až po odpočtu 4 bodů z jeho karty řidiče. Mimoto žalobce setrval
na svých odvolacích námitkách, že mu měl být odečten další 1 bod za přestupek
ze dne 19. 2. 2010, neboť za tento přestupek nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí
již možno zaznamenat body, přičemž měla být aplikována právní úprava pro pachatele
příznivější. Rovněž měly být odečteny 2 body za přestupek ze dne 13. 10. 2010, neboť předmětný
pokutový blok není způsobilým podkladem pro záznam bodů.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 10 A 33/2013
– 42, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, neboť přisvědčil argumentaci, žalobce, že lhůta (doba) 12 po sobě
jdoucích kalendářních měsíců, po jejímž uplynutí správní orgán odečte 4 body z bodového
hodnocení řidiče, zapsané v jeho evidenční kartě, uplynula dne 20. 1. 2012 v 00:00 hod., tedy již
na počátku tohoto dne, a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Ke kasační stížnosti žalovaného byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2014, č. j. 4 As 151/2013 – 25, a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích proto ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne
26. 5. 2014, č. j. 10 A 33/2013 – 75, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl a jímž nepřiznal
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění odkázal na zrušující rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2014, podle něhož plynutí doby podle §123e odst. 1
zákona o silničním provozu je odvozeno od vydání pravomocného správního rozhodnutí,
které končí uplynutím celého posledního dne. Přestupky spáchané žalobcem dne 20. 1. 2011
a 20. 1. 2012 byly do registru řidičů zapsány v souladu se zákonem o silničním provozu, přičemž
nebyly splněny podmínky pro odečet bodů, jak namítal žalobce, neboť doba 12 po sobě jdoucích
kalendářních měsíců uplynula teprve posledním okamžikem dne, který se svým označením
shodoval se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Soud se neztotožnil
s námitkou žalobce, že mu neměl být zapsán jeden bod za přestupkové jednání, kterého
se dopustil dne 19. 2. 2010, neboť podle čl. II odst. 1 zákona č. 133/2011 Sb.,
se při zaznamenávání bodů do bodového hodnocení za jednání spáchaná porušením vybraných
povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového
vozidla před účinností tohoto zákona postupuje podle původní právní úpravy. K záznamu bodů
za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010 došlo za účinnosti předchozí právní úpravy, tudíž pozdější
novelizace v souladu s jejími přechodnými ustanoveními nemohla mít na tento záznam vliv.
Odkaz žalobce na analogii správního trestání řidiče a trestní postih pachatele trestného činu není
správný, protože řízení o záznamů bodů do registru řidičů je samostatným řízením, jehož
předmětem je zkoumání toho, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu
se zákonem. K údajně nedostatečnému pokutovému bloku ze dne 13. 10. 2010 soud popsal,
že z jeho obsahu vyplývá, že se žalobce dne 13. 10. 2010 dopustil v 19:20 v Českém Krumlově
přestupku dle ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu; na bloku je dále uvedeno
jméno a příjmení žalobce, jeho datum narození, adresa bydliště a číslo občanského průkazu.
Vysvětlil, že žalobce měl možnost ohledně přestupku spáchaného dne 13. 10. 2010 vést správní
řízení, tudíž v dané situaci nemůže skutkové okolnosti tohoto jednání zpětně rozporovat. Pokud
nyní zpochybňuje náležitosti blokové pokuty, neodpovídá takový postup povaze blokového
řízení, neboť svým souhlasem se vzdal možnosti následného zpochybnění obsahových náležitostí
blokové pokuty v řízení před správními orgány. Soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle které není obnova řízení ve věci rozhodnuté v blokovém řízení možná.
[5] Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014, č. j. 10 A
33/2013 – 75, se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 16. 6. 2014,
podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; dále navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Namítal, že setrvává
na své argumentaci ohledně běhu 12 měsíční doby a jejího marného uplynutí, měly mu proto
být ke dni 20. 1. 2012 odečteny 4 body. Za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010 mu podle jeho
názoru neměl být zapsán žádný bod do registru bodového hodnocení, protože uvedený
přestupek není k dnešnímu dni v seznamu přestupků, za které se bod vyznačuje. Vzhledem
k tomu, že se při naplnění počtu dvanácti bodů fakticky podle stěžovatele jedná o správní trestání
řidiče, musí se toto trestání řídit stejnými pravidly jako trestní postih pachatele trestného činu,
tudíž by se mělo postupovat podle pozdějšího zákona, který je pro stěžovatele (pachatele)
výhodnější. V neposlední řadě nesouhlasil s tím, že mu byly zaznamenány body za přestupkové
jednání projednávané blokově dne 13. 10. 2010, přičemž poukazoval na to, že se nedomáhá
přezkumu skutku samotného nebo jeho právní kvalifikace, ale posouzení toho, zda podkladem
pro záznam bodů bylo pravomocné rozhodnutí mající zákonné náležitosti. Vyslovil přesvědčení,
že pokud na vyplněném pokutovém bloku chybějí jeho zákonem vyžadované obsahové
náležitosti v podobě náležitého skutkového popisu přestupkového jednání, pak takovýto
pokutový blok nemůže splňovat zákonem stanovené náležitosti a uložená pokuta
je nepřezkoumatelná, tudíž nemůže představovat podklad pro záznam bodů v registru řidičů.
Z vyplněného pokutového bloku totiž není zřejmé, co mělo být s přestupcem projednáváno.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že chybí vymezení místa spáchání přestupku, nejvyšší povolené
rychlosti v místě měření a naměřené rychlosti. Určení místa spáchání obcí Český Krumlov
je zcela nedostačující. Ze změti čísel a písmen tak nelze zjistit, čeho se stěžovatel dopustil.
[6] Usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 127/2014 – 24, Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti žalobce odkladný účinek.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 22. 7. 2014, v němž souhlasil
se závěry krajského soudu. Vysvětlil, že soud byl ve svých úvahách ohledně počítání doby 12
měsíců dle §123e odst. 1 zákona o silničním provozu vázán předchozím zrušujícím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu, od jehož závěrů se nemohl krajský soud odchýlit. Bodový systém
nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu chápat jako druhý trest, tudíž žalovaný
musel postupovat podle příslušných přechodných ustanovení, které mu nedovolily na věc
aplikovat pozdější právní úpravu, která by byla pro stěžovatele výhodnější. K výtkám stěžovatele
vůči pokutovému bloku z 13. 10. 2010 žalovaný uvedl, že pokud nesouhlasil s projednáním věci
v blokovém řízení, měl požadovat, aby věc byla rozhodnuta v řádném přestupkovém řízení;
pokud tak nepostupoval, svým podpisem akceptoval, že se přestupku dopustil, tedy že dne
13. 10. 2010 překročil při jízdě s vozidlem VW Transporter nejvyšší dovolenou rychlost
stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 16 km/hod, což bylo
kvalifikováno jako přestupek dle §22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích. Tyto údaje
stěžovateli byly známy, mohl proto na ně před podepsáním pokutového bloku reagovat.
Žalovaný byl toho názoru, že při zohlednění specifik blokového řízení je možné akceptovat
zkratkovité formulace, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena,
zvláště když jsou v kontextu dalších údajů srozumitelné. Je tedy zřejmé, čeho se stěžovatel
dopustil, tedy že překročil rychlost jízdy v obci o méně než 20 km/hod a to s ohledem na místo,
kde k protiprávnímu jednání došlo, a s ohledem na skutkovou podstatu vymezenou
v předmětném ustanovení zákona o přestupcích. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Kasační stížnost není nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť předchozí
kasační stížnost podal žalovaný, přičemž přezkum omezil na posouzení dílčí otázky; pokud
by Nejvyšší správní soud odmítl předmětnou kasační stížnost stěžovatele, znemožnil
by mu uplatnit jeho argumentaci před zdejším soudem a odepřel by mu tak spravedlnost.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích přezkoumal podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor. Podle písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.“
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] K námitce stěžovatele ohledně toho, že mu měly být odečteny 4 body z jeho bodového
hodnocení řidiče dne 20. 1. 2012 již v 0:00 hodin, Nejvyšší správní soud odkazuje na předchozí
rozsudek v dané kauze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 4 As 151/2013 – 25, který předmětnou otázku
posoudil
takto:
„Nejvyšší správní soud v návaznosti na závěry citovaného judikátu konstatuje, že obdobně, jako se soudními
rozhodnutími a jejich účinky, je třeba nakládat rovněž s rozhodnutími správních orgánů, v daném případě
s rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, na jehož základě byly žalobci zaznamenány body do registru řidičů.
Stejně jako v případě rozhodnutí soudu je i nabytí či pozbytí hmotného práva či povinnosti na základě správního
rozhodnutí třeba chápat jako právní skutečnost, odvozenou od veřejnoprávního aktu. V daném případě
byly na základě pravomocného pokutového bloku ze dne 20. 1. 2011 zaznamenány body do evidenční karty
žalobce v registru řidičů. Rozhodnutí vydané v blokovém řízení je tak třeba vnímat jako právní skutečnost,
a stejně je třeba přistupovat i k uplynutí doby, která se počítá od jeho vydání. Vzhledem k tomu, že v případě
vydání pravomocného správního rozhodnutí a uplynutí doby počítané od jeho vydání se jedná o právní skutečnosti,
nelze následky těchto právních skutečností, v daném případě odpočet bodů z bodového hodnocení řidiče, pojímat
jako nabytí práva ve smyslu občanského práva hmotného, jak učinil krajský soud v napadeném rozsudku.
Krajský soud proto rovněž pochybil, pokud na nyní projednávanou věc aplikoval závěry nauky občanského práva,
podle nichž jde-li o nabytí práva, tohoto se nabývá již počátkem dne, na který je vázáno (tedy půlnocí mezi tímto
dnem a dnem, který mu předcházel), a jde-li naopak o pozbytí práva, resp. nepříznivé právní následky spojené
s plynutím času, tyto nastávají až uplynutím celého posledního dne (půlnocí posledního dne). Pokud by na věc bylo
lze aplikovat ustanovení nového občanského zákoníku o běhu času (což však vylučuje jeho §3036, jak bylo
uvedeno výše), nebylo by stejně tak možno vycházet z §601 odst. 1 věta první před středníkem nového občanského
zákoníku; bylo by případně možno zvažovat, zda se nejedná o zánik povinnosti snášet nepříznivý následek,
spočívající v započtení bodů, ve smyslu téhož ustanovení za středníkem. Uplynutí doby vymezené v §123e odst. 1
zákona o silničním provozu, jako právní skutečnost odvozenou od vydání pravomocného správního rozhodnutí
(uložení pokuty v blokovém řízení), je proto třeba podřídit základnímu pravidlu pro počítání času v rovině
hmotného práva, jak je zakotveno v §122 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, resp. s účinností
od 1. 1. 2014 v §605 odst. 2 nového občanského zákoníku, příp. ve spojení s §601 odst. 1 věta první
za středníkem téhož zákona. Doba, která je vázána na vydání pravomocného správního rozhodnutí a zákonem
určena podle měsíců, proto končí dne, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá
událost, od níž lhůta počíná, a to teprve uplynutím celého dne, tedy jeho posledním okamžikem. Lze proto uzavřít,
že v nyní projednávané věci došlo k uložení pokuty v blokovém řízení jako skutečnosti určující počátek doby dne
20. 1. 2012, a doba 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců tak skončila uplynutím posledního okamžiku dne,
který se svým označením s tímto dnem shoduje, tedy dne 20. 1. 2012 ve 24:00 hodin.“
Nejvyšší správní soud je svým vlastním rozhodnutím vázán a nevidí jakýkoli prostor
se od něj odchýlit, zvláště když se jedná o jeho předchozí rozhodnutí v této věcí, jehož závěry
se měl podle §110 odst. 4 s. ř. s. řídit rovněž krajský soud.
[14] K požadavku stěžovatele, aby mu byl odečten jeden bod za přestupkové jednání, kterého
se měl dopustit dne 19. 2. 2010, protože uvedený přestupek již k dnešnímu dni není v seznamu
přestupků, za které se body udělují, Nejvyšší správní soud uvádí, že mu nemůže vyhovět.
[15] Řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů je upraveno
v zákoně o silničním provozu. Řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem
uložena sankce za přestupek zařazený v systému bodového hodnocení (příloha k zákonu
o silničním provozu), příslušný správní orgán v registru řidičů zaznamená stanovený počet bodů
(§123b odst. 1 zákona o silničním provozu) ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém
řízení. Po dosažení celkového počtu 12 bodů řidič pozbývá řidičské oprávnění a následně
je povinen odevzdat řidičský průkaz (§123c zákona o silničním provozu).
[16] Ustálená judikatura správních soudů, z níž je třeba v nyní projednávané věci vycházet,
důsledně rozlišuje na jedné straně řízení o jednotlivých přestupcích (v podobě blokového
či standardního řízení o přestupku) dle zákona o přestupcích oproti řízení o námitkách proti
záznamu bodů v registru řidičů dle zákona o silničním provozu – srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44. Předměty těchto řízení jsou zcela
odlišné. Příslušný správní orgán je v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů
v registru řidičů oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam
(tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu §123b zákona
o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů byl proveden v souladu s tímto podkladem
a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu
o silničním provozu. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost
a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto
akty je třeba nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné, a to až do okamžiku, než
je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší
je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).
[17] V řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu tedy
je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o přestupcích“), či v jiném právním
předpisu, jako přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další
okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku (zavinění atd.). V takovém řízení
je na místě použít zásadu přípustnosti aplikace pravé retroaktivity in favorem, tj. aplikace pozdější
právní úpravy, je-li to pro pachatele protiprávního jednání příznivější – srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27.
[18] V řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení
posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem,
tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů
odpovídá spáchanému přestupku, atd. Argumentace dovolávající se čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod proto není na místě. Příslušná právní úprava přitom výslovně stanoví,
že za jednání spáchaná porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu
na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla před účinností zákona č. 133/2011 Sb.,
se při záznamu bodů postupuje podle dosavadní právní úpravy – srov. čl. II bod 1 zákona
č. 133/2011 Sb. Žalovaný proto postupoval správně, pokud stěžovateli neodečetl body
za přestupek, kterého se dopustil dne 19. 2. 2010.
[19] Nejvyšší správní soud se v neposlední řadě neztotožňuje s námitkami stěžovatele ohledně
nemožnosti záznamu bodů na základě pokutového bloku ze dne 13. 10. 2010.
Nejvyšší správní soud k této námitce z obsahu správního spisu zjistil, že podle blokové pokuty
ze dne 13. 10. 2010 série AL/2009 č. L 4255984 se stěžovatel dne 13. 10. 2010 dopustil přestupku
dle ust. §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Pokuta byla uložena ve výši 1.000 Kč
za protiprávní jednání, jež bylo kvalifikováno podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích,
ve znění ke dni spáchání protiprávního jednání. Dále jsou na pokutovém bloku uvedeny tyto
údaje: Č. Krumlov, 19:20 hod; 1AM 0202 VW Transp.; §18/4 z.č. 361/2000 Sb.; 50/69/66.
Podle ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu ve znění ke dni spáchání stěžovateli
vytýkaného protiprávního jednání „v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo
silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.“ Podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích,
ve znění ke dni spáchání protiprávního jednání „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem
nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h“.
[20] Jak setrvale judikuje Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20), je blokové řízení zjednodušeným řízením, ve kterém
do značné míry splývá řízení s jeho výsledkem - uložením pokuty. Pokutový blok
je svou povahou správním aktem, který závazně deklaruje, že určitá osoba se dopustila
konkrétního, individuálně popsaného jednání, jež naplnilo znaky přestupku, a konstituuje jeho
povinnost zaplatit pokutu. Obsahové náležitosti pokutového bloku proto vyplývají zejména
z povahy blokového řízení, jak je upravuje zákon o přestupcích, zejména v ust. §84
a §85. Tomu odpovídá i závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 776/2000, a podle kterého „rozhodnutí vydané v blokovém řízení (pokuta uložená
v blokovém řízení) musí, aby se jednalo o vykonatelné správní rozhodnutí (rozhodnutí orgánu státní správy
nebo samosprávy), obsahovat náležitosti, které jsou uvedeny v ustanovení §85 odst. 4 větě druhé zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění pozdějších předpisů), a další údaje, jak vyplývají z použití bloku
k ukládání pokut, vydaného podle ustanovení §85 odst. 1 tohoto zákona. Nemůže-li pachatel přestupku
zaplatit pokutu na místě, musí rozhodnutí v blokovém řízení (blok na pokutu na místě nezaplacenou) obsahovat
též poučení o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty (§85 odst. 3
tohoto zákona).“
[21] Dovozuje-li stěžovatel, že z hlediska formálních náležitostí se v případě pokutovému
bloku uplatní stupeň přísnosti v tom směru, že chybí-li některá z nich, nenastávají jeho účinky,
a proto ani nemůže být podkladem pro zápis bodů, Nejvyšší správní soud se s tímto názorem
neztotožňuje. Ne vždy je totiž následkem formálních či obsahových nedostatků pokutového
bloku jeho nezpůsobilost být podkladem pro zápis bodů do registru. V každém konkrétním
případě je třeba posuzovat, zda takové pochybení může mít dopad na způsobilost pokutového
bloku být podkladem pro zápis bodů. Za pravomocný, a tedy ani za způsobilý být podkladem
pro zápis bodů do registru, nelze např. považovat pokutový blok, na kterém chybí
podpis přestupce (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011,
č. j. 8 As 69/2011 – 40). Okamžik podpisu pokutového bloku obviněným z přestupku je totiž
zároveň okamžikem vydání rozhodnutí v blokovém řízení a okamžikem nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým
zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení. Jednoznačně tak potvrzuje naplnění
podmínek blokového řízení stanovených v ust. §84 zákona o přestupcích (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2010, č. j. 8 As 68/2010 - 81). Naopak na způsobilost
pokutového bloku jako podkladového rozhodnutí pro zápis bodů do registru nebude
mít zpravidla vliv chybějící uvedení funkce nebo služebního čísla oprávněné osoby.
[22] S rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce.
Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li
z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje
ust. §84 a násl. zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo
v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li
se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné,
na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Nelze tedy dospět k jinému
závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů
do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní,
individualizované jednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým
uvedením odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu a zákona o přestupcích, který
stanoví porušenou povinnost, jak je tomu u pokutového bloku série AL/2009 č. L 4255984. U
něho se totiž jedná o odkaz na dostatečně konkrétní ustanovení zákonů ve spojení s dalšími údaji,
které ve svém souhrnu skutek stěžovatele dostatečně konkrétně popisují.
[23] Řízení o námitkách proti záznamu bodového hodnocení v registru řidičů totiž
nepředstavuje opravný prostředek proti rozhodnutí o přestupku, ať již v podobě rozhodnutí
ve správním řízení nebo v řízení blokovém, ani takový opravný prostředek nenahrazuje. K tomu
lze odkázat na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 2 As 19/2011 – 87: „Řízení o námitkách sice není řízením o přestupku samotném a správní orgán
by se jistě nemohl zabývat vadami postupu či rozhodnutí o přestupku, ovšem musí vážit námitku, že tato pokuta
mu nikdy nebyla uložena. Úspěch takového tvrzení totiž vylučuje záznam bodů.“ To znamená, že namítaná
pochybení musí být natolik závažná, že oznámení či rozhodnutí podle ust. §123b zákona
o silničním provozu nelze jako podklad pro zápis vůbec použít, např. z důvodu jeho
nesrozumitelnosti, či dokonce nicotnosti. K dané problematice lze poukázat i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 16/2010 - 105, podle něhož
„(r)ozhodnutí o přestupku, jehož výrok je v návaznosti na další části rozhodnutí nesrozumitelný, není způsobilým
podkladem pro záznam bodů do registru řidičů (§123b a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu.“
[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah blokové pokuty ze dne 13. 10. 2010 série
AL/2009 č. L 4255984, dospívá k jednoznačnému závěru, že stěžovatel dne 13. 10. 2010
v Českém Krumlově řídil motorové vozidlo zn. VW, přičemž překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci o méně než 20 km/hod. Místem spáchání je město Český Krumlov, dne
13. 10. 2010 v 19:20 hodin. Vymezení předmětného protiprávního jednání Nejvyššímu správnímu
soudu vyplývá z odkazu na ustanovení zákona o přestupcích, který zakotvuje skutkovou podstatu
přestupku v podobě překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním
předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, a na ustanovení zákona
o silničním provozu, které normuje nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Číslice uvedené ve střední
části pokutového bloku s ohledem na tento závěr Nejvyšší správní soud vykládá tak, že údaj
50 značí možnou maximální povolenou rychlost v daném místě, údaj 69 rychlost naměřenou
stěžovateli (tj. 69 km/h) a údaj 66 rychlost naměřenou stěžovateli při zohlednění odchylky
měřícího zařízení (tj. 66 km/h). Údaje uvedené na citovaném bloku tedy plně odpovídají právní
kvalifikaci, na základě které byl stěžovatel sankcionován.
[25] Taková specifikace tedy splňuje požadavek dostatečné individualizace skutku, neboť
z kombinace všech výše uvedených údajů je patrné, jakého konkrétního jednání se stěžovatel
dopustil, a kdy a kde se to stalo. Předmětný pokutový blok proto byl způsobilým podkladem
pro záznam bodů do registru řidičů.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., za použití
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu