ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.136.2014:36
sp. zn. 4 As 136/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: JSG med, a. s.,
se sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, zast. Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem, se sídlem
Na Příkopě 8, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2014, č. j. 62 A 24/2013 – 118,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobkyně zaslala dne 27. 1. 2012 Státní zemědělské potravinářské inspekci, inspektorátu
v Brně (správnímu orgánu prvního stupně) podání, kterým se domáhala, aby s ní bylo jednáno
jako s účastníkem jakéhokoliv správního řízení, které by správní orgán prvního stupně zahájil
na základě kontroly, kterou provedl dne 22. 12. 2011 u společnosti Kaufland Česká republika
v.o.s. se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4 (dále jen „kontrolovaná osoba“) v místě
její provozovny na adrese Svatoborská, Kyjov a o jejímž výsledku byl vyhotoven protokol
č. P201-71038/11. Při této kontrole bylo zjištěno, že potravina Med lesní, 250g, šarže
č. L.11.08.14, DMT 11. 08. 14 (dále jen „výrobek“), jejímž výrobcem byla žalobkyně, nevyhověla
specifikaci čistého medu dle vyhlášky č. 76/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro přírodní
sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu a čokoládové
bonbony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2003“). Z tohoto důvodu
bylo dne 16. 4. 2012 s kontrolovanou osobou zahájeno správní řízení ve věci správního deliktu
dle §17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích
(dále jen „zákon o potravinách“).
[2] O oznámení žalobkyně rozhodl správní orgán prvního stupně dne 15. 8. 2012 usnesením
podle §28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to tak, že žalobkyně není účastníkem
správního řízení vedeného pod č. j. BN798/2012 s kontrolovanou osobou ve smyslu §27 odst. 2
správního řádu, neboť není bezprostředně dotčena rozhodnutím vydaným v tomto řízení
na svých právech. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém se domáhala
zrušení napadeného usnesení a rozhodnutí, že je účastnicí uvedeného řízení ve věci správního
deliktu.
[3] Rozhodnutím žalované ze dne 15. 2. 2013, č. j. BK937-4/56/9/2012-SŘ (napadené
rozhodnutí), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení správního orgánu prvého stupně
z 15. 8. 2012. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že správní řízení je vedeno
s provozovatelem potravinářského podniku, tedy kontrolovanou osobou, který uváděl výrobek
do oběhu a u kterého je podezření, že se tímto jednáním dopustil správního deliktu. Skutečnost,
že je rozhodováno o souladu výrobku s právními předpisy, však není důvodem pro účast výrobce
potraviny ve správním řízení, neboť jeho práva nemohou být rozhodnutím správního orgánu
dotčena přímo, tj. bezprostředně.
[4] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou, v níž navrhla, aby soud napadené
rozhodnutí žalovaného i usnesení správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení a současně žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalobkyně
namítala, že jí mělo být přiznáno postavení účastníka řízení podle §27 odst. 2 správního řádu
a to s ohledem na to, že pokud určitý výrobek nesplňuje požadavky na něj kladené, odrazí se tato
skutečnost nevyhnutelně a přímo také na postavení výrobce tohoto výrobku. Přímé dotčení
žalobkyně demonstruje zejména na zásahu do vlastnického práva, zásahu do dobré pověsti
výrobce a zeslabení možnosti výrobce svobodně podnikat. Žalobkyně považuje odůvodnění
napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť nenaplňuje požadavky §68 odst. 3
správního řádu na dostatečné odůvodnění. Žalovaná také dle názoru žalobkyně nesprávně
aplikoval §27 odst. 2 správního řádu, neboť pominul pouhou možnost dotčení práv žalobce
jako důvod jeho účasti ve správním řízení.
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2014, č. j. 62 A 24/2013 – 118, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se náhrada nákladů
řízení nepřiznává. Krajský soud se neztotožnil s podstatou argumentace žalobkyně, že jí svědčilo
účastenství ve správním řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu. Okruh účastníků řízení
je v daném případě stanoven §27 správního řádu, neboť zákon o potravinách neobsahuje
speciální definici účastníků v řízení o správním deliktu. K tomuto krajský soud uzavřel, že osoba
podezřelá ze spáchání správního deliktu je jediným možným účastníkem řízení, jehož práva
nebo povinnosti mohou být tímto řízením bezprostředně dotčena. K tomuto odkazuje
na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 30 Ca 248/2007, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 4 Ads 95/2013, a ze dne 27. 11. 2013,
sp. zn. 4 Ads 96/2013. Žalobkyní uplatněné námitky ohledně porušení dobré pověsti,
vlastnického práva a práva na podnikání krajský soud posoudil pouze jako dotčení
zprostředkované, a tedy nepřímé, které se však práv žalobkyně nikterak nedotkne ve věci samé,
neboť předmětem správního řízení bylo výhradně posouzení, zda se osoba zúčastněná na řízení
dopustila správního deliktu podle zákona o potravinách. Krajský soud zdůraznil, že dopady
sankčního rozhodnutí ve vztahu ke kontrolované osobě pak může mít pro žalovanou následky
v soukromoprávní rovině, které však nezakládají právo na účastenství ve správním řízení.
Případné argumenty mohla žalobkyně poskytnout kontrolované osobě, se kterou bylo řízení
vedeno, a ta je posléze mohla v řízení použít.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 26. 6. 2014, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i napadené
rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně mu uložil uhradit
stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že krajský soud i žalovaný nesprávně
posoudili otázku účastenství ve správním řízení podle §27 odst. 2 správního řádu, přičemž
je přesvědčena o tom, že jí mělo být přiznáno účastenství ve správním řízení.
[7] Stěžovatelka namítala, že se krajský soud žádným způsobem nevypořádal s tvrzeními
o možnosti přímého dotčení práv a povinností v důsledku závazného zjištění žalovaného
o vlastnostech výrobků stěžovatelky. Tento argument dále rozvádí tím, že soud neuvedl,
proč vázanost civilních soudů zjištěními uvedenými v rozhodnutích žalovaného dle §135 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“) nepředstavuje dotčení
stěžovatelčiných práv. Dále poukazuje, že samotné závazné zjištění žalovaného může mít dopad
do právní sféry stěžovatelky, bez ohledu na pravdivost tohoto zjištění.
[8] Stěžovatelka vnímá jako problematickou dvojkolejnost výkonu dozoru nad dodržováním
povinností dle zákona o potravinách, která spočívá v tom, že ve fázi výrobního řetězce
je kompetentním orgánem dozoru Státní veterinární správa (dále jen „SVS“), zatímco ve fázi
prodeje je tímto orgánem žalovaný. Závěry těchto orgánů o vlastnostech jednotlivých výrobků
se pak mohou zásadně lišit, přičemž bude vždy závazné negativní rozhodnutí žalovaného
a to i v případě, že SVS výrobek shledala jako vyhovující. Stěžovatelka srovnává uvedenou
dvojkolejnost v případě živočišné výroby s potravinami rostlinného původu, u nichž provádí
kontrolu ve všech fázích výrobního a distribučního řetězce výhradně žalovaná a i s ohledem
na tuto skutečnost uzavírá, že by jí mělo být účastenství v řízení přiznáno, a to tím spíše,
že posouzení týchž výrobků Státní veterinární správou a žalovanou se může lišit a že civilní soudy
jsou vázány závěry správních orgánů o spáchání správního deliktu.
[9] K zásahu do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby stěžovatelka uvádí,
že se krajský soud opominul namítané přímé dotčení práva na ochranu dobré pověsti
stěžovatelky ve smyslu §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“, s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „nový občanský zákoník“), resp. §135
odst. 2 nového občanského zákoníku. Tyto předpisy krajský soud chybně vyložil
v rozporu s chápáním dobré pověsti právnických osob např. v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1375/2002.
[10] Stěžovatelka také poukázala na nepřiléhavost judikatury použité krajským soudem,
což demonstruje na případu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009,
sp. zn. 30 Ca 248/2007, kdy uvádí, že nikdy netvrdila, že by byla účastníkem řízení z důvodu
možnosti uložení sankce kontrolovanou osobou. Nelze slepě aplikovat šablony, podle nichž
účastníkem řízení o správním deliktu je pouze osoba, jíž má být uložena sankce, nýbrž je třeba
každý případ posuzovat individuálně.
[11] Dále stěžovatelka namítala, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s možným
dotčením jejích vlastnických práv v důsledku rozhodnutí ve věci správního deliktu. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelka brojila rovněž proti nedostatečnému odůvodnění napadeného
rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí žalované, konkrétně namítala, že krajský soud
se nevypořádal s tvrzeními odůvodňujícími účastenství stěžovatelky v řízení a provedl rovněž
nesprávná skutková a právní zjištění, především tedy nesprávně zhodnotil otázku účastenství
ve správním řízení dle §27 odst. 2 správního řádu a nesprávně aplikoval obsahové požadavky
na odůvodnění rozhodnutí, formulované v §68 odst. 3 správního řádu.
[12] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním názorem Krajského
soudu a neshledala důvodnou žádnou námitku v kasační stížnosti. Z tohoto důvodu žalovaná
navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. Podle
písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel uplatnil, když v kasační stížnosti namítal, že rozsudek
krajského soudu všechny uplatněné žalobní body. Pokud by rozsudek krajského soudu trpěl
vadou nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další
stěžovatelovy námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[17] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí
krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci,
pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné
vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces
a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[18] V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil, přiměřeným
způsobem vypořádal argumenty uváděné stěžovatelkou v žalobě a jeho právní názory jsou rovněž
srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského soudu věcně
polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla
nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil v řízení před krajským soudem jinou
procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[19] Stěžejní námitkou stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu i žalované, že nebyla
v intencích §27 odst. 2 správního řádu účastníkem předmětného správního řízení.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[21] Podle §27 odst. 2 správního řádu „účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.“
[22] Nejvyšší správní soud úvodem uvádí, že podstata sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou
spočívá v tom, zda mělo být stěžovatelce přiznáno postavení účastníka řízení ve smyslu §27 odst.
2 správního řádu. Jednalo se o správní řízení o deliktu dle §17 odst. 2 písm. b) zákon
o potravinách, kde stěžovatelka byla výrobcem kontrolovaného výrobku. Jelikož sama
stěžovatelka neodporuje tomu, že předpokladem jejího účastenství ve správním řízení dle §27
odst. 2 správního řádu je alespoň potenciální přímé dotčení (nikoli dotčení zprostředkované)
na právech nebo povinnostech, bude dále posuzováno, zda mohla být stěžovatelka výsledkem
správního řízení přímo dotčena.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: , v právně
i skutkově obdobné věci, v níž se jednalo o postih za správní delikt spočívající v uvádění
na trh květového medu akátového, který nesplňoval zákonné předpoklady pro to, aby mohl být
nazýván „medem“, dospěl k závěru, že vydáním rozhodnutí o správním deliktu a uložení pokuty
jiné osobě (v daném případě společnosti Kaufland Česká republika v.o.s.) než výrobci potraviny
(kterým byla v daném případě společnost Grocery CZ s.r.o.) nevzniká ani nehrozí výrobci
potraviny přímé dotčení na právech nebo povinnostech ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu.
Své závěry zdejší soud potvrdil rovněž v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 96/2013 – 109,
a dále pak také v rozsudku ze dne 20. 8. 2014, č. j. 4 Ads 94/2013. Závěry všech rozhodnutí jsou
stěžovatelce nepochybně známy, neboť ve dvou případech se účastenství ve správním řízení
domáhala sesterská společnost stěžovatelky, která byla v obou řízeních zastoupena týmž
advokátem, který zastupuje stěžovatelku v nyní projednávané věci, a v třetím případu stěžovatelka
sama. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 95/2013 – 103
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 641/14.
Problematika účastníků řízení dle §27 odst. 2 správního řádu je řešena také Závěrem č. 39
ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18. 9. 2006, který žalovaný
ve svém rozhodnutí cituje. Dle tohoto rovněž "Výrobce potravin není účastníkem v řízení o uložení
pokuty provozovateli potravinářského podniku (prodávajícímu) dle §17 a násl. zákona č. 110/1997 Sb.,
o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, neboť není v tomto řízení přímo dotčen ve svých právech a povinnostech."
[24] Nejvyšší správní soud nenalézá důvod odchýlit se v nyní posuzované věci od závěrů
své citované judikatury. I v nyní projednávané věci proto dospěl k závěru, že stěžovatelce
nesvědčí ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu postavení účastníka řízení o správním deliktu,
kterého se dopustil provozovatel potravinářského podniku tím, že danou potravinu uváděl na trh,
a to ani, pokud stěžejním důvodem pro uložení pokuty za správní delikt bylo zjištění, že daný
výrobek nevyhověl požadavkům právních předpisů. Stěžovatelka nemůže být přímo dotčena
na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu, jímž byla jiné osobě
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona uložena pokuta za správní delikt spočívající v tom,
že uváděla na trh výrobek, který svým složením neodpovídal požadavkům zákona (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 4 Ads 94/2013). Předmětem správního řízení
byl totiž výhradně správní delikt spáchaný osobou zúčastněnou na řízení, a dotčení práv
stěžovatelky v rámci řízení tak může být pouze nepřímé (zprostředkované).
[25] K použití prejudikatury lze konstatovat také to, že pokud stěžovatelka hodnotí rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 30 Ca 248/2007, uvedený v odůvodnění
napadeného rozsudku jako řešící skutkově zcela odlišný případ, je nutné oponovat, neboť krajský
soud tento rozsudek použil právě k doložení toho, že účastníkem řízení o správním deliktu
právnické osoby ve smyslu §27 odst. 1 písm. a) správního řádu je toliko osoba, jíž je sankce
ukládána, tento výrok konečně tvoří i právní větu rozsudku. Krajský soud použil rozsudek
přiléhavě i s odkazem na to, že připustil, že je žalobní argumentace v citovaném rozsudku
částečně odlišná, avšak závěry citovaného rozsudku jsou na řešený případ použitelné. Námitka
ohledně toho, že se odůvodnění rozsudku krajského soudu opírá o vadnou judikaturu, je tedy
lichá. Soud své závěry náležitě popsal a zdůvodnil, přičemž odkaz na zmíněný rozsudek byl toliko
podpůrným argumentem upozorňujícím na ustálenou soudní praxi.
[26] Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se zásahu do práva na ochranu dobré pověsti
právnické osoby, lze konstatovat, že se jedná jen o případný navazující (nepřímý) dopad takového
rozhodnutí. Veškeré možné důsledky rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání správního deliktu
účastníku řízení jsou vůči stěžovatelce toliko nepřímé, neboť by následovaly až po vydání
rozhodnutí a vztahovaly se k případnému následnému jednání třetích osob, a proto mají povahu
námitek soukromoprávních a stěžovatelka je může uplatnit soukromoprávními prostředky
obrany, např. žalobou na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Ačkoliv tedy nelze přiznat
stěžovatelce účastenství v předmětném správním řízení, lze stále využít možnost obrany
prostřednictvím prostředků, jež stěžovatelce přiznává soukromé právo. Pro dokreslení lze uvést
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2010, č. j. 62 Af 46/2010 - 337, který byl
publikovaný pod č. 2340/2011 Sb. NSS. Podle tohoto rozhodnutí „[j]estliže správní orgán
prostřednictvím tisku informuje o průběhu či výsledku jím vedeného správního řízení a jestliže má účastník
správního řízení za to, že zveřejnění této informace, obsah a způsob, jakým je poskytována, má difamující
charakter a poškozuje jeho dobrou pověst (dobrou pověst právnické osoby), pak právním prostředkem ochrany není
žaloba podle §82 s. ř. s., ale žaloba v občanském soudním řízení proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti
právnické osoby podle §19b odst. 3 občanského zákoníku“. Jak uvádí žalovaný v rozhodnutí, také dle
Závěru č. 39 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18. 9. 2006
jsou „otázky související s náhradou škody vzniklé uložením pokuty ve správním řízení či případné újmy
na pověsti jsou věcí vzájemného vztahu mezi výrobcem a prodejcem a vyznačují se soukromoprávním charakterem“.
Je pravdou, že procesní ochrana stěžovatelky před civilními soudy může být za určitých okolností
limitována ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř.), podle něhož je civilní soud „vázán rozhodnutím
příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím
v blokovém řízení“, jak uvádí stěžovatelka v námitce, která se věnuje otázce vázanosti obecných
soudů rozhodnutími žalovaného. V této souvislosti je však nutné podotknout, že citované
ustanovení občanského soudního řádu míří primárně na kontrolovanou osobu, která
je pachatelem daného správního deliktu. Dané ustanovení tedy působí pouze ve vztahu mezi
účastníky řízení a jeho aplikace vůči stěžovatelce je tak toliko nepřímá, neboť se stěžovatelkou
nebylo správními orgány jednáno jako s pachatelem.
[27] Z tohoto důvodu je rovněž nerozhodný případný další zprostředkovaný soukromoprávní
následek uváděný stěžovatelkou, totiž že dojde ke ztrátě obchodních příležitostí a odběratelů
výrobku, čímž dojde k poklesu tržby stěžovatelky a neprodejnosti výrobku, který se stává
dle názoru stěžovatelky bezcenným. V této rovině se opět dá reflektovat soukromoprávní aspekt
právního vztahu, neboť mezi kontrolovanou osobou, která vadný med uváděla na trh a byla
jí za to uložena pokuta, a stěžovatelkou jako výrobcem medu může existovat smluvní vztah,
z něhož mohou vyplývat kompenzace či jiná plnění v návaznosti na uložení pokuty kontrolované
osobě.
[28] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného odůvodnění
napadeného rozsudku, konkrétně co do tvrzení stěžovatelky odůvodňující její účastenství
ve správním řízení z důvodu závazného zjištění o klamavém označení výrobků stěžovatele a tím
dopadu do vlastnického práva stěžovatelky. Krajský soud se této otázce věnoval, když
konstatoval, že není vadou rozhodnutí, jestliže se žalovaná nevyjádřila k otázce skladových zásob
zboží, neboť je z rozhodnutí žalované patrná nosná úvaha. Dále se krajský soud na straně 6 a 7
rozsudku zabýval možným nepřímým dotčením, které primárně nevyloučil, avšak zhodnotil,
že takové by nezakládalo právo na účastenství ve správním řízení. Tato úvaha se dá vztáhnout
také na namítané porušení vlastnického práva. Krajský soud se zabýval nejen faktickým přímým
dotčením, ale také reálnou možností přímého dotčení práv dané osoby, přičemž však tuto
neshledal, neboť dospěl k závěru, že takové dotčení by mohlo mít pouze nepřímý
zprostředkovaný vliv, ať už ve vztahu k právu na ochranu dobré pověsti, tak i k ochraně
vlastnického práva či postavení stěžovatelky jako obchodního partnera.
[29] Námitce stěžovatelky, že se rozhodnutí po věcné stránce týká primárně vlastností
potravin stěžovatele a jen ryze formálně se zabývá správním deliktem kontrolované osoby
(prodejce potraviny) nelze přisvědčit. Jak již bylo výše uvedeno, primárním předmětem správního
řízení bylo posouzení, zda se kontrolovaná osoba dopustila správního deliktu tím, že uvedla do
oběhu potravinu, která neměla předepsané vlastnosti, ačkoliv mohla a měla ověřit shodu údajů
deklarovaných na obale a skutečného obsahu potraviny.
[30] Pokud se jedná o námitku dvojkolejnosti výkonu dozoru nad dodržováním povinností
dle zákona o potravinách, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše zmíněné rozsudky
ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 96/2013 – 109.
V těchto vyslovil, že zákon o potravinách rozděluje v ustanovení §16 kontrolu dodržování
povinností mezi orgány ochrany veřejného zdraví, orgány veterinární správy a žalovaného.
Výsledkem takové dělby pravomoci pak je, že ve fázi výroby potraviny vykonává dozor
a kontrolu orgán veterinární správy a ve fázi uvádění potravin do oběhu pak vykonává kontrolu
žalovaný, a to plně v souladu se zákonem o potravinách. V tomto ohledu shledává Nejvyšší
správní soud argumentaci krajského soudu zcela správnou. Ačkoliv tedy nelze právní rámec
existující dvojkolejnosti a tedy rizika rozdílných závěrů dozorujících orgánů považovat
za vyhovující, není úkolem správních soudů, aby obecnou klauzuli pro účastenství dle §27 odst. 2
správního řádu prolomily pro žalobce příznivějším výkladem.
[31] Krajský soud v rámci řešení předmětné právní otázky zohlednil výchozí i skutková zjištění
a správně poukázal i na prejudikaturu správních soudů. Krajský soud výstižně a srozumitelně
odůvodnil i svůj závěr, že rozhodnutí žalované není nezákonné pro porušení §28 odst. 1
správního řádu. Tímto tedy krajský soud posoudil otázku účastenství dle §27 odst. 2 správního
řádu zcela správně.
[32] Jen pro úplnost lze uvést, že stěžovatelce pochopitelně nic nebránilo v tom,
aby s kontrolovanou osobou spolupracovala a poskytla jí pomoc při vyvracení argumentů
správních orgánů týkajících se viny; nicméně přímá účast stěžovatelky v tomto typu řízení byla
vyloučena.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal ani další vady napadeného rozhodnutí namítané v obecné
rovině stěžovatelkou (nesprávná skutková zjištění, nepřezkoumatelnost).
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, napadeného rozhodnutí žalované a další spisové
dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. výrokem I.
zamítl.
[35] O nákladech řízení o kasační stížnosti vzniklých účastníkům rozhodl Nejvyšší správní
soud výrokem II. ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak,
že vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně
vynaložené náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu