ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.142.2013:29
sp. zn. 4 As 142/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: nezl. L.
W., právně zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013,
č. j. 3 A 112/2010 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 16. 8. 2010, č. j. MV-40615 /VS-2010 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 28. 1. 2010, č. j. VS-145/53/2-2010, jímž nebylo podle ustanovení §7
odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), vyhověno její žádosti
o udělení státního občanství České republiky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný
uvedl, že žalobkyni byl povolen trvalý pobyt na území České republiky ode dne 29. 5. 2002
za účelem sloučení rodiny s cizincem, přičemž žalobkyně žije ve společné domácnosti na adrese
trvalého pobytu se svou matkou a nevlastní sestrou, státními občany Čínské lidové republiky.
Otec žalobkyně, státní občan Čínské lidové republiky, žije v Praze na jiné pobytové adrese,
s matkou žalobkyně jsou v současné době v rozvodovém řízení. Matka žalobkyně rovněž
požádala o udělení státního občanství. Žalobkyně se podle údajů žalovaného narodila v Praze
a zde také navštěvuje základní školu v Praze 13. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně splnila
podmínky pro udělení státního občanství podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a e) zákona
o státním občanství a že z důvodu věku nemusí prokazovat splnění podmínek podle §7 odst. 1
písm. c) a d) zákona o státním občanství. Přestože žalobkyně splnila výše popsané zákonné
podmínky, prvostupňový orgán její žádosti nevyhověl a nevydal jí tzv. příslib udělení státního
občanství České republiky, aby si mohla obstarat doklad o pozbytí dosavadního státního
občanství a splnit tak i podmínku pro udělení státního občanství České republiky podle
ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, protože nepovažoval integraci
žalobkyně do české společnosti za zcela dostačující, neboť jako nezletilá je finančně zcela závislá
na rodičích, se kterými žije ve společné domácnosti. Žalovaný v tomto směru nepopřel,
že žalobkyně splňuje zákonné podmínky pro udělení státního občanství, na území České
republiky žije od narození, má k České republice hluboký vztah, žije zde v souladu s českými
obyvateli a českou kulturou, přičemž prostřednictvím zákonných zástupců dodržuje všechny
platné předpisy. Žalovaný však poukázal na to, že žalobkyně je zcela závislá na svých rodičích,
státních občanech Čínské lidové republiky. Žalovaný uvedl, že integrace osoby žádající o přijetí
do státoobčanského svazku musí dosáhnout vysokého stupně, přičemž se zkoumá existence
skutečného vztahu. Žalovaný proto přihlédl k jednotnosti státního občanství v rodině
v tom směru, že žádost matky o udělení státního občanství byla zamítnuta, tudíž neshledal důvod
pro to, aby její nezletilé dceři bylo státní občanství uděleno.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 14. 9. 2010,
v níž poukazovala na to, že ačkoli žalovaný dospěl k závěru, že splňuje všechny zákonné
podmínky pro udělení státního občanství, přesto byla její žádost o udělení státního občanství
nesprávně zamítnuta, protože ji žalovaný neposuzoval individuálně. Žalobkyně z ustanovení §9
odst. 3 zákona o státním občanství dovozovala, že je možné nezletilému udělit státní občanství
samostatně, přičemž v jejím případě byly i podle žalovaného splněny všechny zákonné podmínky
pro vyhovění její žádosti. Žalovaný nesprávně její žádost zamítl s ohledem na skutečnost,
že ostatní členové její rodiny mají čínské státní občanství, protože žalobkyně je do české
společnosti plně integrována, žije zde od svého narození, mluví plynně česky, přičemž zde má
veškeré zázemí. Rodina žalobkyně v žádném případě neplánuje návrat do země svého původu.
Udělení českého státního občanství je proto v jejím zájmu. Žalobkyně proto nesouhlasila s tím,
že jí nebylo uděleno státní občanství jenom proto, že státní občanství nebylo uděleno její matce,
protože žalovaný nezkoumal v širších souvislostech integraci žalobkyně. Princip jednotnosti
státního občanství nemůže být v daném případě upřednostněn před zájmem žalobkyně na udělení
státního občanství České republiky, protože jeho neudělením se nebude moci plnohodnotným
způsobem realizovat na území České republiky. Všichni nejbližší rodinní příslušníci žalobkyně
mají povolení k pobytu na území České republiky, případné narušení rodinného života z důvodu
nejednotného státního občanství v rodině zde proto nehrozí. Žalovaný zamítnutím její žádosti
postupoval přísně formalisticky a svévolně, neboť zneužil správní uvážení. Žalobkyně
proto navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 22. 12. 2010, v němž uvedl, že podle čl. 12
odst. 1 Ústavy podmínky nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon, kterým je
zákon o státním občanství, jenž je v souladu s Evropskou úmluvou o státním občanství
vyhlášenou pod č. 76/2004 Sb.m.s. Žalovaný souhlasil s tím, že zákon o státním občanství
umožňuje udělit státní občanství i nezletilé osobě, čemuž i odpovídá skutečnost, že po nezletilém
žadateli není vyžadováno splnění určitých kritérií. Žalovaný však upozornil na to, že splnění
zákonných podmínek podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o státním občanství nezakládá nárok
na udělení státního občanství, neboť po splnění těchto podmínek nastupuje správní uvážení
žalovaného, který musí posoudit jednotlivé okolnosti případu a vyhodnotit skutečný vztah fyzické
osoby k České republice. V souladu s judikaturou správních soudů, podle které má žalovaný
zohlednit i věk žadatele a princip zachování jednotného státního občanství v rodině, žalovaný
uvedl, že zvážil jednotlivé okolnosti případu a nízký věk žalobkyně, která je s ohledem na svůj věk
závislá na svých rodičích, přičemž trvalý pobyt na území České republiky žalobkyně získala právě
za účelem sloučení rodiny s matkou cizinkou, které nebylo uděleno české státní občanství. Jelikož
nebylo vyhověno žádosti matky o udělení státního občanství, nebylo žalobkyni správně v souladu
se zásadou jednotného státního občanství v rodině s ohledem na její vazby uděleno občanství.
Ze správního spisu žalovanému nevyplývá, že by žalobkyně v důsledku absence českého
občanství byla omezena ve svých aktivitách. Nelze rovněž hovořit o tom, že by neudělením
občanství byla žalobkyně krácena na svých právech, protože je s ohledem na svůj věk,
rozumovou vyspělost a rodinné vazby uplatňuje prostřednictvím rodičů; nelze proto podle
žalovaného dojít k závěru, že je tu plně integrována. Veřejný zájem na zachování jednotného
státního občanství v rodině u nezletilého žadatele není v absolutním rozporu s individuálním
zájmem tohoto žadatele, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaný proto uvedl, že postupoval v souladu
se zákonem a posoudil všechny okolnosti případu, proto navrhoval zamítnutí žaloby.
[4] Žalobkyně k věci podala repliku ze dne 16. 2. 2011, v níž setrvala na žalobní argumentaci
a uvedla, že pokud by měla platit bezvýhradně argumentace žalovaného dovolávající se principu
jednotnosti státního občanství v rodině, pak by ztratilo ustanovení zákona o možnosti udělit
státní občanství nezletilému smyslu. Matka žalobkyně nadto opakovaně žádala o udělení českého
státního občanství, není proto jejich cílem mít odlišné státní občanství. Při respektování
argumentace žalovaného by bylo pro žalobkyni do doby její zletilosti prakticky nemožné získat
české státní občanství a byla by tak sankcionována za „neschopnost“ matky získat české státní
občanství. Žalobkyně trvala na to, že žalovaný v jejím případě vybočil z mezí a hledisek
stanovených zákonem.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 3 A 112/2010 – 54, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění městský soud poukázal na to, že platná právní úprava
nezakládá nárok na udělení státního občanství, tudíž soud přezkoumává napadené rozhodnutí
z toho pohledu, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení. Nedůvodnost žaloby
není podle městského soudu dána tím, že na udělení státního občanství není právní nárok,
ale protože žalovaný nepřekročil meze správního uvážení a neporušil princip legitimního
očekávání. Za základní kritérium pro posouzení věci správní orgán zvolil posouzení rodinných
poměrů žalobkyně s důrazem na její rodinné vazby, přičemž za stěžejní bylo žalovaným
vyhodnoceno to, že žalobkyně je do české společnosti s ohledem na svůj věk integrována
prostřednictvím svých rodičů. Městský soud těmto závěrům žalovaného neměl co vytknout,
protože odpovídají danému případu. Jako nedůvodnou shledal městský soud námitku žalobkyně
uvedenou v její replice, kdy odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu, protože její žádost byla posouzena i z pohledu přiměřenosti při prolomení principu
jednotného státního občanství nejbližších rodinných příslušníků.
[6] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, č. j. 3 A 112/2010 –
54, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 17. 10. 2013, v níž uvedla,
že městský soud nesprávně akceptoval závěr žalovaného, že není možné stěžovatelce udělit státní
občanství z důvodu zachování principu jednoty státního občanství její rodiny, což považuje za
překročení mezí správního uvážení. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňovala, že splnila všechny
podmínky podle ustanovení §7 zákona o státním občanství a že jí nebylo žalovaným vytknuto
žádné pochybení. Žalovaný nízkou míru integrace stěžovatelky dovodil pouze z důvodu nízkého
věku žadatelky a způsobu získání trvalého pobytu (za účelem sloučení rodiny s matkou), ale
opomenul, že se zde narodila, že po celý svůj život jinde nežila a že je zde plně integrována.
Nutnost zachování principu jednoty státního občanství by podle stěžovatelky vedla
k neaplikovatelnosti ustanovení o samostatném udělení státního občanství nezletilému dítěti a
k nemožnosti nabytí státního občanství stěžovatelkou do doby, než získá zletilost. Žalovaný
vybočil z mezí správního uvážení a přihlédl ke zcela jiným skutečnostem, než které zákon o
státním občanství zná. Žádost matky o udělení státního občanství byla nadto zamítnuta jen
z důvodu pozdní úhrady zdravotního pojištění, přičemž žádný jiný problém neměla. Udělením
státního občanství stěžovatelce nebude ohrožen veřejný pořádek či bezpečnost ČR. Získání
českého státní občanství je pro stěžovatelku důležité, protože jeho absence ji limituje.
Stěžovatelka odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a dovozovala, že podstatnou
pro posouzení případu je zásada přiměřenosti, kterou žalovaný ale nedodržel. Stěžovatelka proto
navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 29. 10. 2013, v němž pouze
odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze, se kterým se ztotožnil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeném
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle ustanovení §7 odst. 1 zákon o státním občanství „státní občanství České republiky lze
na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: a) má na území České republiky ke dni
podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, b) prokáže,
že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla
dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České
republiky, c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, d) prokáže znalost
českého jazyka a e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt
a vstup cizinců na území České republiky,3g) povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné
zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.“
[13] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 – 78,
k problematice nabývání státního občanství udělením uvedl, že „na existenci subjektivního práva,
byť ne nároku, na udělení státního občanství přitom nic nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému
v jeho rozhodování ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. poskytnuto. I v tomto bodě lze ostatně
odkázat na opakovaně citované rozhodnutí rozšířeného senátu: „To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze
či nikoliv, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace
musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, neboť jinak by soud
vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje §78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých případech je správní uvážení absolutní, a nemá
tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. ... Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy
vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí
toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných
věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě
projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat
lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní
prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.
V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu
správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz
sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost
a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby,
a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným
nezávislým orgánem.“
[14] V rozsudku ze dne 24. 6. 2010, č. j. 5 As 73/2009 – 91, Nejvyšší správní soud výše
nastíněný závěr rozvedl tak, že „na existenci subjektivního práva, byť ne nároku, na udělení státního
občanství přitom nic nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování ustanovením
§7 odst. 1 cit. zákona poskytnuto. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími
z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko
na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech
obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem
ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou
důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky
si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této
souvislosti lze odkázat zejména na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu
správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz
sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost
a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby,
a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným
nezávislým orgánem. Poskytování určitých „milostí státu“, jak udělení státního občanství lze do určité míry
chápat, a fakt, že se jedná o rozhodování, které je výrazem svrchované státní suverenity, neznamená,
že by se jednalo o „milost“ rozhodujícího státního orgánu a že by bylo odrazem jeho vlastní neomezené suverenity
a volnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém již citovaném rozsudku ze dne 4. 5. 2006, „Stát totiž
suverenitu, jež mu při udělování jeho státního občanství (a obdobně např. i při udělování humanitárního azylu)
cizincům plně náleží, přenesl na státní orgán, jemuž rozhodování o této věci svěřil, pouze v limitech omezení,
která zakotvil do jiných výronů své suverenity: do Ústavy a Listiny základních práv a svobod, v nichž ústavodárce
zavázal své orgány k dodržování tam obsažených lidských práv, stejně jako principů vyplývajících
z charakteristiky ČR jako moderního demokratického, ústavního a právního státu; do souhlasu s mezinárodními
smlouvami zaručujícími lidská práva – ve vztahu k subjektivnímu právu některých skupin osob na státní
občanství je tak ČR vázána např. Úmluvou o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 (publ.
pod č. 43/2002 Sb.m.s.), Úmluvou o státním občanství vdaných žen z roku 1957 (publ. pod č. 72/1962 Sb.),
Úmluvou o právech dítěte z roku 1989 (publ. pod č. 104/1991 Sb.), či konečně Evropskou úmluvou o státním
občanství z roku 1997 (publ. pod č. 76/2004 Sb.m.s.); a v neposlední řadě do zákonů, v daném případě
zejména do zákona o nabývání a pozbývání státního občanství a do správního řádu, ať už se jedná o správní řád
publikovaný pod č. 71/1967 Sb., účinný v době rozhodování žalovaného, nebo o správní řád vydaný
pod č. 500/2004 Sb., účinný nyní. Žalovaný tak musí žádost o udělení státního občanství posoudit nejen
pohledem jediného ustanovení zákona, podle nějž rozhoduje a jež mu zdánlivě svěřuje ničím neomezovanou úvahu
o tom, komu státní občanství neudělit, byť i splnil všechny zákonem požadované podmínky, ale pohledem celého
komplexu omezení, jež na sebe uložil stát, jehož je tento orgán součástí“. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu jednoznačně vyplývá, že správní orgán nesmí z textu ustanovení §7 odst. 1 zákona o státním občanství
dovozovat, že k podmínkám zde uvedeným může připojovat podmínky další, v textu zákona neuvedené, jak by
vyplývalo z absolutizace významu slovesa „lze“. Takové volné rozšiřování podmínek udělení státního občanství
úvahou správního orgánu nad rámec zákona by právě bylo libovůlí. Ani při výkladu ustanovení §7 odst. 1
cit. zákona proto není možno považovat výčet pěti podmínek za pouze demonstrativní, umožňující jejich rozšíření
na základě volné úvahy žalovaného; naopak se jedná o výčet taxativní, rozšiřitelný jedině na základě jiného
výslovného zákonného ustanovení, za jaké lze považovat např. zohlednění bezpečnostních zájmů státu,
které je žalovanému uloženo v §10 odst. 3 cit. zákona. Opak, tedy volné rozšiřování tohoto výčtu podmínek
úvahou správního orgánu, by byl v daném případě o to nevhodnější, že je žalovanému svěřeno správní uvážení
již u posuzování splnění některých z podmínek zákonem stanovených, konkrétně v jeho §7 odst. 1 písm. e)
a v §10 odst. 3 zákona. Má-li tak být nalezen výklad ustanovení §7 odst. 1 předmětného zákona souladný
zejména s ústavními omezeními kladenými obecně na veřejnou moc, je třeba konstatovat, že slovesem „lze“
v úvodu tohoto ustanovení není rozhodujícímu správnímu orgánu svěřena ničím neomezovaná volná úvaha o tom,
zda udělí či neudělí státní občanství žadateli splňujícímu všechny podmínky v tomto ustanovení obsažené, ale že je
mu umožněno toliko zohlednit jiné podmínky výslovně stanovené zákonem, typicky zohlednit bezpečnostní zájem
státu podle §10 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný tedy nesmí svou úvahou libovolně rozšiřovat nad rámec zákona
množinu podmínek požadovaných k udělení státního občanství. Stejně tak však nesmí libovůle existovat
ani při posuzování splnění těch podmínek, které v zákoně výslovně stanoveny jsou. I při jejich posuzování je
totiž žalovaný vázán obecnými ústavními principy a hodnotami, jako jsou zejména proporcionalita, rovnost,
důstojnost, legitimní očekávání účastníků, právní jistota, předvídatelnost apod. Ve svém nálezu ze dne
22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 153/97 (Sb. n. u. US, svazek č. 12, nález č. 128, str. 227 a násl.) Ústavní
soud konstatoval: „Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá,
že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva,
která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu
pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé proto musí
vycházet z výše uvedeného principu.“
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že judikatura správních soudů
ve věci udělování státního občanství prodělala vývoj, a to zejm. ve prospěch žadatelů o získání
státního občanství, přesto žádné rozhodnutí nestanovilo, že by žadatel měl nárok na udělení
státního občanství, byť by splnil podmínky podle ustanovení §7 zákona o státním občanství
„nadstandardním způsobem“, jak tvrdí stěžovatelka.
[16] Nejvyšší správní soud se k otázce zachování principu jednoty státního občanství rodiny
jako jednoho z kritérií při rozhodování o udělení státního občanství vyjádřil v rozsudku ze dne
15. 1. 2013, č. j. 8 As 31/2012-76, v němž dospěl k závěru, že „neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu ani v části týkající se neudělení státního občanství dcerám stěžovatele. Stěžovatel do společné
žádosti o udělení státního občanství zahrnul i své dcery (na základě §9 odst. 1 zákona o státním občanství),
které byly v době podání žádosti obě nezletilé a na stěžovateli existenčně závislé. Oběma dcerám byl trvalý pobyt
povolen za účelem sloučení rodiny s cizincem - otcem. Účelem obecně uznávané zásady jednotného státního
občanství rodičů a dětí [srov. čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publ. pod č. 76/2004 Sb.m.s.;
nebo §3 písm. a), §3a, §4, §6 odst. 2, §9, §11, odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o státním občanství] je
ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jakkoli nelze tuto zásadu
absolutizovat a odhlížet od konkrétních skutečností posuzovaného případu, stěžovatel musel být při podání
společné žádosti srozuměn s tím, že žádosti jeho dcer budou posuzovány v úzké návaznosti na jeho vlastní důvody
a rovněž, že výsledek posouzení jeho žádosti bude bezprostředně spjat s výsledkem posouzení žádosti jeho dcer.“
[17] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu dopadají i na nyní projednávaný případ, neboť stěžovatelka v době rozhodování
žalovaného byla nezletilá, teprve ve věku 8 let. Byť stěžovatelka splnila z formálního pohledu
příslušné podmínky podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o státním občanství, o čemž není mezi
stranami žádného sporu, nelze odhlédnout od všech skutkových okolností daného případu,
neboť stěžovatelka je v tomto věku značně závislá na svých rodičích a zejm. na své matce,
které byla svěřena do výchovy.
[18] Za takové situace, kdy stěžovatelka vzhledem ke svému nízkému věku reálně teprve
začíná navazovat hlubší vztahy k osobám stojícím mimo její rodinu a kdy její nejbližší rodinní
příbuzní nezískali české státní občanství, nelze než souhlasit se žalovaným, že udělením českého
státního občanství stěžovatelce by byl narušen princip jednoty státního občanství rodiny. Byť
stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, nepřináší nic, co by skutečně dokládalo, že by její vztah
k osobám mimo její nejbližší rodinu byl hlubšího a dlouhodobějšího charakteru. Samotná
skutečnost, že se narodila na území České republiky, že plynně hovoří česky nebo že zde
navštěvuje základní školu, je v tomto směru nedostatečná, neboť navštěvování školy a schopnost
plynně hovořit česky vyplývá z plnění povinné školní docházky a z toho, že vyučovacím jazykem
na školách je v České republice český jazyk (srov. §13 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů), který se stěžovatelka v důsledku plnění příslušných povinností podle školského zákona
proto naučila.
[19] Zásada jednoty státního občanství rodiny nebyla v dané věci absolutizována, jak mylně
namítá stěžovatelka, neboť žalovaný zohlednil skutkové okolnosti případu, které určitým
způsobem i vyhodnotil. Za stěžejní žalovaný přitom považoval to – a Nejvyšší správní soud tento
závěr akceptuje – že stěžovatelka je s ohledem na svůj nízký věk velmi vázána na svou rodinu,
což ani samotná stěžovatelka ve své argumentaci nezpochybňuje. Pokud by skutková situace
případu byla odlišná, tj. pokud by zde stěžovatelka žila sama a neměla by žádné významné
kontakty na ostatní členy své rodiny, nebylo by uplatnění zásady jednoty státního občanství
rodiny na místě. Odlišnému posouzení věci by nebránil ani nízký věk stěžovatelky, neboť takový
postup by umožňovalo ustanovení §9 zákona o státním občanství. Není proto vyloučeno,
aby nezletilý získal sám české státní občanství; v takovém případě by se však muselo jednat o jiné
skutkové okolnosti, než které byly zjištěny žalovaným v dané věci.
[20] Žalovaný tím, že dospěl k závěrům, které jsou správné a jež odpovídají okolnostem
případu, nezneužil správní uvážení, jak namítá stěžovatelka. Stěžovatelka není sankcionována
za „neschopnost“ matky získat české státní občanství, neboť žalovaný při zvažování,
zda stěžovatelce udělit české státní občanství, přihlédl k zásadě jednotnosti státního občanství
v rodině a k tomu, že je s ohledem na její nízký věk na místě konstatovat, že z důvodu její
závislosti na její rodině je vhodné ponechat jí její stávající občanský status. Skutečnost, že tyto
závěry jsou pro stěžovatelku nepříznivé a nechtěné, nezakládají nezákonnost napadeného
rozhodnutí, resp. zneužití správního uvážení žalovaný. V tomto směru je přitom podle názoru
Nejvyššího správního soudu zcela nerozhodné, na základě jakého důvodu nenabyla matka
stěžovatelky české státní občanství; ale to, že české občanství matka stěžovatelky nezískala.
[21] Byť stěžovatelka dále obecně argumentuje porušením zásady přiměřenosti a legitimního
očekávání, údajnou libovůlí správní orgánů, nutností vyloučit svévoli a zajistit předvídatelnost,
není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na základě čeho stěžovatelka konkrétně dospívá
k závěru, že tyto zásady byly v dané věci porušeny. Správní orgány v dané věci zjistily skutkový
stav věci, který nebyl stěžovatelkou zpochybněn, a na jeho základě dospěly k příslušným právním
závěrům za použití kritéria zachování jednotnosti státního občanství v rodině, který je správními
soudy aprobován. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu a argumentace stěžovatelky
nezjistil nic, co by dokládalo, že stěžovatelka mohla mít legitimní očekávání v tom směru, že její
žádosti o udělení státního občanství bude žalovaným vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 A 25/2002 – 59).
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu