ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.144.2013:38
sp. zn. 4 As 144/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. V. Š.,
zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sladkovského 601, Pardubice,
proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 6. 2011, č. j. 49550/2011-NBÚ/P, a ze dne 4. 10. 2011,
č. j. 74618/2011-NBÚ/P, a žalobě proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního
orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9.
2013, č. j. 11 A 338/2011 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Stanislavu Kadečkovi, Ph.D., advokátovi, se sídlem
Sladkovského 601, Pardubice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4.114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese
stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2011, č. j. 49550/2011-NBÚ/P (dále též „napadené
rozhodnutí“), podle ustanovení §113 odst. 1 písm. j) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), žalovaný zastavil řízení o zrušení platnosti
veřejné listiny (osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Přísně tajné“, č. X (dále jen
„osvědčení“)), zahájeném podle §93 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně utajovaných informací,
protože žalobce již nadále není držitelem osvědčení, které odevzdal žalovanému dne 17. 2. 2011 a
jehož platnost zanikla podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací, tudíž
odpadl důvod vedení tohoto řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že
dne 30. 7. 2010 bylo se žalobcem zahájeno řízení o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň
„Přísně tajné“, které bylo do 17. 2. 2011 v držení účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že platnost
osvědčení dne 7. 6. 2011 podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací
zanikla, pominuly důvody pro pokračování v řízení o zrušení platnosti osvědčení, žalovaný proto
řízení podle §113 odst. 1 písm. j) zákona o ochraně utajovaných informací zastavil. V poučení
uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není podle §113 odst. 4 zákona o ochraně utajovaných
informací rozklad přípustný.
[2] Sdělením ze dne 4. 10. 2011, č. j. 74618/2011-NBÚ/P (dále jen „napadené sdělení“)
žalovaný informoval žalobce, že dne 15. 9. 2011 obdržel jeho podání označené jako „Rozklad
proti napadenému rozhodnutí“. Žalovaný konstatoval, že nemůže vést řízení o rozkladu, protože
proti napadenému rozhodnutí není rozklad přípustný; nemůže vést ani jakékoli jiné přezkumné
řízení, neboť k tomu rovněž není oprávněn. Žalovaný zhodnotil svůj předcházející postup
za zásadně správný s tím, že pokud by po té, co shromáždil všechny podkladové materiály,
vyčkával na jakékoli další neupřesněné podklady, přivodil by stav, ve kterém by žalobce
nesplňoval podmínku pro případný přístup k utajované informaci. Námitka vztahující se k zániku
platnosti osvědčení podle §56 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně utajovaných informací je podle
žalovaného neúčinná, protože nelze bez dalšího v právu stav, který předchází budoucí
skutečnosti, považovat zpětně za její změnu, pokud tato nastane (minulé nemění budoucí).
Jestliže bylo žalobci vydáno osvědčení s účinností od 4. 11. 2010 a mělo být podle žalobce účinné
až dnem 29. 12. 2010, nejedná se o změnu, které mohla a měla být žalovanému známa již v době
vydání osvědčení, pokud by žalovaný vůbec připustil, že sama změna platnosti osvědčení, jakožto
údaje na osvědčení uvedeném, může být sama sobě důvodem zániku platnosti. Žalovaný
se ztotožnil s námitkami žalobce ve vztahu k potřebě vydání napadeného rozhodnutí,
když souhlasil, že se jedná o zcela redundantní rozhodnutí, bez jakýchkoli právních účinků vůči
žalobci, z jehož obsahu se žalobce dověděl pouze to, co je mu známo ze samotného osvědčení.
Vydáním napadeného rozhodnutí ani předchozími úkony správního orgánu proto nebyl žalobce
žádným způsobem podle žalovaného dotčen na svých právech.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí a napadenému sdělení brojil žalobou
ze dne 11. 11. 2011, ve které podrobně popsal průběh správních řízení vedených v jeho věci.
Dne 30. 7. 2010 bylo žalobci doručeno oznámení bezpečnostního ředitele Vojenského
zpravodajství ze dne 27. 7. 2010 o zahájení řízení podle §101 odst. 1 zákona o ochraně
utajovaných informací ve věci zrušení platnosti vydaného osvědčení fyzické osoby pro stupeň
utajení „Přísně tajné“. Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010 bezpečnostní ředitel Vojenského
zpravodajství toto řízení zastavil z důvodu vydání předběžně vykonatelného rozhodnutí ministra
obrany ze dne 16. 9. 2010, kterým došlo k nepravomocnému zániku služebního poměru žalobce
a tím i k zániku příslušnosti žalobce k Vojenskému zpravodajství. Proto žalobce 15. 10. 2010
požádal žalovaného o vydání nového osvědčení. Žalovaný této žádosti dne 4. 11. 2010 vyhověl
tak, že vydal osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Přísně tajné“ č. X s platností ke dni
předběžně vykonatelného zániku služebního poměru, tj. od 28. 9. 2010 do zániku platnosti
původního osvědčení vydaného Vojenským zpravodajstvím. Žalobce se bránil proti
nepravomocnému rozhodnutí ministra o zániku služebního poměru, avšak ministr neobnovil
služební poměr žalobce, který tak zanikl dnem 31. 10. 2010 rozhodnutím o neprovedení změny
doby trvání služebního poměru. V důsledku řetězce těchto správních rozhodnutí, kterými došlo
k posunutí data zániku příslušnosti k Vojenskému zpravodajství, tak platnost osvědčení č. X dle
přesvědčení žalobce zanikla dnem 29. 12. 2010, a to od samého počátku ke dni 28. 9. 2010. Dne
15. 6. 2011 však bylo žalobci doručeno napadené rozhodnutí o zastavení řízení o zrušení platnosti
osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Přísně tajné“, proti kterému žalobce podal dne 14. 9.
2011 rozklad podle ustanovení §126 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací. Napadené
sdělení je proto dle žalobce faktickým rozhodnutím, aniž by jeho rozklad byl postoupen řediteli
žalovaného, ačkoli obsahuje vypořádání jeho rozkladové argumentace. Vydání rozhodnutí o
zastavení nikdy nezahájeného bezpečnostního řízení podle žalobce poskytuje dodatečnou
legitimitu pro uchování ilegálně získaných údajů zpravodajskou službou, čímž bylo zasaženo do
jeho práva na soukromí. Proto se domáhal vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí a
napadeného sdělení, event. jejich zrušení. Žalovaný totiž svým postupem nelegálně porušil vnitřní
intimní sféru žalobce, neboť činil úkony pod zástěrkou neexistujícího bezpečnostního řízení,
které nebylo ani řádně zahájeno. Vydáním napadeného rozhodnutí podle žalobce došlo k obejití
zákona se záměrem zpětně poskytnout legitimitu ilegálně prováděným úkonům, což žalobce
považuje za protiprávní, zvláště když je žalobci znemožněno seznámit se s rozsahem a intenzitou
zásahu do svého soukromí. Žalobce byl přesvědčen, že jeho žaloba je přípustná, protože
napadené sdělení je materiálním rozhodnutím, které je soudně přezkoumatelné, protože rozklad
byl podle jeho názoru v dané věci přípustný, protože rozhodnutí o zastavení řízení je nicotné,
neboť v případě nezahájeného řízení nemohlo dojít k odpadnutí předmětu řízení. Napadené
sdělení považuje žalobce za nicotné, protože ředitel odboru neměl pravomoc k jeho vydání, navíc
poskytlo legitimitu nicotnému prvoinstančnímu rozhodnutí, tudíž navazuje na nicotné
rozhodnutí, a dále je vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu hovoří o tom, že přezkum
napadeného rozhodnutí je vyloučen, na druhou stranu se k jeho zákonnosti vyjadřuje. Pro případ,
že by městský soud snad této argumentaci nepřisvědčil, argumentoval žalobce tím, že správní akty
žalovaného jsou nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť nebylo
reagováno na jeho výtky, bylo rozhodováno nepříslušným subjektem, svévolně bez řádného
zdůvodnění. Vydáním napadeného sdělení postupoval žalovaný zcela v rozporu s procesními
předpisy, aniž by umožnil žalobci uplatnit jeho práva. Procesně nesprávné je předcházející
napadené rozhodnutí, protože neobsahuje řádné odůvodnění. Pokud pak žalovaný v napadeném
sdělení přezkoumal napadené rozhodnutí, postupoval nepřezkoumatelně. Žalobce trval na tom,
že každé správní řízení musí být správně zahájeno, neboť okamžikem zahájení mu právní řád
garantuje příslušná práva, která mu však v dané věci byla nesprávným postupem žalovaného
v rozporu se základními zásadami správního řízení odepřena (např. možnost žalobce vyjádřit se
k věci). K přípustnosti soudního přezkumu a možnosti soudní ochrany žalobce na závěr uvedl, že
napadené sdělení je rozhodnutím v materiálním smyslu, tudíž není přípustná žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem a ani žaloba na ochranu proti nečinností správního orgánu. Žalobce
proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí a napadené sdělení prohlásil za nicotná, event.
aby je zrušil pro nezákonnost, vady řízení a nepřezkoumatelnost, neboť ústavou garantované
právo žalobce bránit se zásahům do svého soukromí nemůže zůstat těmito akty dále dotčeno ani
omezováno, a že případné svévolné neústavní zásahy orgánů veřejné moci do práv žalobce
na nedotknutelnost soukromí a projevů osobní povahy nemohou být dodatečně „ošetřeny“ tímto
„procesním krytím“, tj. postupem ryze neústavním, vycházejícím z legalizace bezpráví.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 30. 1. 2012, ve kterém vyjádřil přesvědčení,
že žaloba je ve smyslu §68 písm. e) nepřípustná, protože napadené rozhodnutí pouze
deklarovalo, že řízení se zastavuje, neboť platnost osvědčení zanikla uplynutím doby v něm
stanovené, tudíž nebylo jakkoli zasaženo do právní sféry žalobce a takové úkony jsou z přezkumu
soudem vyloučeny. Žalovaný souhlasil s tím, že napadené rozhodnutí o zastavení řízení
je nicotné, neboť nevyvolává vůči žalobci jakékoli účinky. Jedná se tedy o rozhodnutí, na které
je třeba hledět, jako by nebylo vůbec vydáno, neboť „bylo skutečně vydáno v řízení, které
Úřadem nebylo zahájeno, tudíž nepříslušným správním orgánem, a navíc k jeho vydání nebyl
dán důvod“. O tom byl žalobce informován napadeným sdělením. Proto žalovaný navrhoval
odmítnutí žaloby.
[5] V dalším vyjádření k žalobě ze dne 25. 4. 2012 žalovaný popsal řízení, která se žalobcem
vedl od roku 2010. Žalovaný uvedl, že Vojenské zpravodajství MO vedlo s žalobcem
bezpečnostní řízení o zrušení platnosti jím vydaného původního osvědčení, a proto přistoupil
k prověřování ve smyslu §110 zákona o ochraně utajovaných informací, zda žalobce splňuje
i nadále podmínky pro vydání, resp. držení vydaného osvědčení. V mezidobí však došlo k zániku
platnosti osvědčení vydaného žalovaným, která byla stanovena do 7. 6. 2011, proto bylo
napadeným rozhodnutím řízení zastaveno. Žalovaný opakoval, že oba jím vydané akty považuje
za nicotné. Napadené rozhodnutí nemělo být vydáno, protože žádné řízení se žalobcem správně
nebylo vedeno, neboť nemohl „pokračovat“ v řízení, které zahájilo a následně i zastavilo
Vojenské zpravodajství, což žalovaný přehlédl. I kdyby žalovaný řízení zahájil, stejně by je musel
zastavit, protože je po uplynutí doby platnosti osvědčení nebylo možné dále vést. Napadeným
sdělením se žalovaný snažil celou situaci žalobci vysvětlit. Žalovaný však nesouhlasil
s tím, že by obcházel zákon, protože ze svazku postoupeného Vojenským zpravodajstvím zjistil,
že se žalobcem bylo vedeno řízení o zrušení jeho předchozího osvědčení, proto byl žalovaný
povinen prověřit, zda žalobce splňuje podmínky podle zákona o ochraně utajovaných informací.
Žalobce jako držitel osvědčení opravňujícího jej k přístupu k utajovaným informacím musí strpět
úkony žalovaného prováděné dle zákona o ochraně utajovaných informací směřující k ověření,
zda nadále splňuje zákonné podmínky pro držení osvědčení. Žalovaný odmítl námitku žalobce
dovolávající se porušení základních zásad správního řízení, protože je podle něj nutné zdůraznit
specifičnost řízení podle zákona o ochraně utajovaných informací, na které se správní řád
nepoužije. Žalovaný proto nebyl povinen umožnit žalobci seznámit se s obsahem správního spisu
a vyjádřit se k němu. Žalobci je zákonem pouze garantováno nahlédnout do bezpečnostního
svazku mimo utajované části, toho však žalobce nevyužil. Žalovaný proto tvrdil, že jeho postup
byl v souladu se zákonem, k zániku platnosti osvědčení došlo nikoli rozhodnutím žalovaného,
ale uplynutím doby jeho platnosti. Žalovaný však souhlasil s tím, že pochybil v tom, že nezahájil
platně řízení o zrušení platnosti osvědčení, protože se mylně domníval, že pokračuje v řízení
zahájeném Vojenským zpravodajstvím. Na druhou stranu zdůraznil, že byl oprávněn
k prověřování ve smyslu §110 zákona o ochraně utajovaných informací bez ohledu na vedení
jakéhokoli řízení. Žalovaný proto navrhoval odmítnutí žaloby, resp. její zamítnutí.
[6] Usnesením ze dne 2. 7. 2013, č. j. 11 A 338/2011 – 92, Městský soud v Praze žalobci
na základě jeho předchozí žádosti ustanovil zástupce JUDr. Stanislava Kadečku, advokáta.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 11 A 338/2011 – 108, výrokem
I. žalobu proti napadenému rozhodnutí ze dne 13. 6. 2011 a napadenému sdělení
ze dne 4. 10. 2011 odmítl a výrokem II. zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného. V odůvodnění uvedl, že žaloba proti napadenému rozhodnutí byla podána
opožděně. Poukázal na to, že proti tomuto rozhodnutí nemohl žalobce podat rozklad, protože
se jedná o rozhodnutí podle ustanovení §113 odst. 1 písm. j) zákona o ochraně utajovaných
informací, kde zákon podání řádného opravného prostředku vylučuje, jak byl žalobce ostatně
poučen s odkazem na ustanovení §113 odst. 4 zák. č. 412/2005 Sb. Žalobce se proto měl proti
němu bránit podáním správní žaloby v řádné lhůtě, což neučinil. Pro zachování dvouměsíční
lhůty pro podání správní žaloby se žalobce nemůže dovolávat ani svého „rozkladu“, neboť
ten podal k poštovní přepravě až 14. 9. 2011, tedy po uplynutí lhůty končící dne 15. 8. 2011. Soud
se proto meritorně k napadeným rozhodnutím nemohl zabývat, a to nejen z hlediska námitek
tvrzených v žalobě ohledně jeho nezákonnosti, ale i z hlediska tvrzené nicotnosti; také možná
deklarace nicotnosti rozhodnutí správního orgánu je vázána na včasně podanou žalobu.
Ve vztahu k napadenému sdělení ze dne 4. 10. 2011 městský soud dospěl k závěru, že se nejedná
o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť tímto aktem žalovaný pouze informoval
žalobce, že se věcí dále zabývat nebude. Negativní vyřízení podnětu žalobce není svým obsahem
rozhodnutím o právech či povinnostech žalobce, nezasáhlo proto do jeho právní sféry. Vzhledem
k tomu, že žalobce v rámci závěrečného návrhu upravil žalobní návrh, zabýval se městský soud
ještě otázkou, zda napadené sdělení nemá povahu nezákonného zásahu správního úřadu. Přitom
dospěl k závěru, že napadené sdělení nepředstavuje zásah vůči žalobci, neboť nesplňuje
jeho znaky, kterým je mj. zásah do práv či povinností žalobce, jenž však podle soudu nenastal.
Zdůraznil, že za situace, kdy soud v souvislosti s posuzováním otázky, zda úkon (sdělení)
žalovaného ze dne 4. 10. 2011 je či není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. dovodil,
že takovým úkonem není, neboť jím nedošlo k zásahu do práv a povinností žalobce,
pak nepochybně při posuzování téhož úkonu a pohledu tvrzeného nezákonného zásahu nemůže
učinit závěr opačný či odlišný.
[8] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013,
č. j. 11 A 338/2011 – 108, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl,
že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V doplnění
kasační stížnosti ze dne 3. 12. 2013 tvrdil, že městský soud při odmítnutí žaloby pochybil, neboť
nezohlednil specifika dané věci. Podle názoru stěžovatele bylo možné podat proti napadenému
rozhodnutí ze dne 13. 6. 2011 rozklad, protože tímto aktem žalovaný nerozhodl podle ustanovení
§113 odst. 1 písm. j) zákona o ochraně utajovaných informací, protože žádné řízení nebylo
se stěžovatelem ze strany žalovaného vedeno. Rozhodnutí, u něhož §113 odst. 1 písm. j zákona
zakotvuje opravný prostředek v podobě rozkladu, může být vydáno jev v řízení řádně zahájeném,
k čemuž však v dané věci nedošlo (nelze zastavit nezahájené řízení). Samotné označení
napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele pro posouzení možnosti podat rozklad irelevantní.
Z tohoto důvodu stěžovatel dovozoval, že se jedná o nicotné rozhodnutí. Městský soud
se přitom s těmito otázkami nevypořádal, ačkoli je stěžovatel namítal již ve své žalobě. Dále
zdůraznil, že vzhledem k vadnému poučení podal rozklad proti napadenému rozhodnutí řádně
a včas. Sdělením ze dne 4. 10. 2011 nedošlo k vyřízení podnětu, jak mylně uvádí městský soud,
ale k rozhodnutí o rozkladu v materiálním smyslu, které měl soud přezkoumat. Stěžovatel
důrazně nesouhlasil s tím, že napadené sdělení nezasáhlo do jeho práv, opak je pravdou, neboť
jím bylo legalizováno předchozí protiprávní jednání žalovaného, jímž bylo zasaženo do jeho
práva na soukromí. Takto chápe dotčení v právech i současná judikatura požadující přezkumu
podle §65 odst. 1 s. ř. s., např. i pro úkony, která hmotná subjektivní práva či povinnosti přímo
neupravily, ale ukončily řízení způsobilé taková práva či povinnosti upravit. Předmětná žaloba
byla tudíž žalobou přípustnou a městský soud se měl zabývat tím, jak napadená rozhodnutí
dotkla právní sféry žalobce až z hlediska její důvodnosti.
[9] Ačkoli se stěžovatel v žalobním řízení domáhal vyslovení nicotností aktů žalovaného,
poukazoval na to, že i v takovém případě bylo zasaženo jeho právo na soukromí v důsledku
úkonů, které žalovaný před vydáním těchto aktů činil. I kdyby se Nejvyšší správní soud
neztotožnil s argumentací stěžovatele ohledně nesprávnosti odmítnutí jeho žaloby proti správním
rozhodnutím, nebyla podle stěžovatele správně posouzena otázka nezákonného zásahu, neboť
městský soud přehlédl komplexnost dané věci, kdy stěžovatel primárně nesouhlasil s úkony, které
žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli učinil. Samotný žalovaný
v napadeném sdělení přiznal, že určité úkony, které zasáhly do stěžovatelova práva na soukromí,
prováděl. Stěžovatel nemohl tyto zásahy blížeji specifikovat, protože neměl přístup do spisu.
Teprve až po dodání správního spisu městskému soudu bylo ze „seznamu dokumentů vzniklých
v rámci ověřování PB“ zjevné, že žalovaný nějaké úkony prováděl. Stěžovatel proto nemohl
specifikovat konkrétní úkony v rámci podané žaloby, neboť v té době nevěděl, proti jakým
úkonům se vlastně má bránit. K této otázce přitom měl městský soud v napadeném rozsudku
přihlédnout. Napadené sdělení proto nelze vytrhávat z kontextu, zvláště když představuje
završení celého nezákonného zásahu žalovaného. Tvrzení žalovaného, že jednotlivé úkony činil
podle §110 zákona o ochraně utajovaných informací, neobstojí, protože neodpovídá skutečnému
shromaždování informací, jelikož osvědčení stěžovatele zaniklo v důsledku změny údajů v něm
uvedených dříve, proto žalovaný nebyl vůbec oprávněn po zániku platnosti osvědčení činit vůči
stěžovateli jakékoli úkony. Stěžovatel v neposlední řadě vytýkal městskému soudu,
že se nevypořádal s otázkou, kdy došlo k zániku platnosti osvědčení č. X. Stěžovatel tedy
zopakoval, že rozhodnutím ministra obrany ze dne 20. 12. 2010 bylo postaveno na jisto, že jeho
služební příslušnost k Vojenskému zpravodajství skončila dnem 31. 10. 2010. V důsledku řetězce
aktů správních orgánů popsaných v žalobě tak platnost osvědčení skončila dnem 29. 12. 2010,
kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí ministra obrany z 20. 12. 2010. Veškeré úkony, které
žalovaný po tomto datu činil v rámci neexistujícího řízení, proto postrádaly jakýkoli zákonný
podklad. Stěžovatel proto navrhoval zrušení napadeného rozsudku městského soudu a prohlášení
obou napadených aktů žalovaného za nicotná, resp. jejich zrušení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 16. 12. 2013, v němž popsal
genezi celého případu a znovu připustil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno chybně omylem,
což se však nemohlo dotknout práv stěžovatele. Napadené sdělení rovněž nepředstavuje soudem
přezkoumatelné rozhodnutí, protože stěžovatel jím byl pouze informován o uplynutí lhůty
platnosti osvědčení a o tom, že napadené rozhodnutí je bezpředmětným sdělením. Žalovaný
je proto přesvědčen, že městský soud dospěl ke správným závěrům ohledně přezkoumatelnosti
obou aktů. Žalovaný rovněž nesouhlasil tím, že by jím zvolený postup představoval nezákonný
zásah podle ustanovení §82 s. ř. s., protože držitel osvědčení musí podmínky pro jeho vydání
splňovat po celou dobu jeho platnosti, což žalovaný prověřuje podle §110 zákona o ochraně
utajovaných informací. Protože z bezpečnostního svazku postoupeného Vojenským
zpravodajstvím žalovaný zjistil, že se stěžovatelem bylo vedeno řízení o zrušení platnosti
jeho osvědčení, musel žalovaný konat v souladu se zákonem. Žalovaný zdůraznil, že prověřování
není vázáno na zahájení jakéhokoli správního řízení. K otázce přesnějšího vymezení jednotlivých
zásahů žalovaný tvrdil, že stěžovatel byl považován za účastníka řízení a že s ním bylo takto
i jednáno, avšak nebylo povinností žalovaného jej vyzývat, aby se seznámil s obsahem správního
spisu. Stěžovatel navíc měl právo do bezpečnostního svazku – vyjma utajované části –
nahlédnout, čehož ale nevyužil. Žalovaný v neposlední řadě nesouhlasil s argumentací stěžovatele
ohledně konce platnosti jeho osvědčení, neboť ukončení služebního poměru stěžovatele bylo
důvodem pro zánik platnosti osvědčení vydaného Vojenským zpravodajským, nikoli osvědčení
následně vydaného ze strany žalovaného, které bylo vázáno na uplynutí původní doby,
tj. do 7. 6. 2011. Žalovaný proto navrhoval kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] S ohledem na to, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze obsahoval dva různé
výroky, kterými byla jednak žaloba proti napadenému rozhodnutí a napadenému sdělení
odmítnuta a kterým byla dále žaloba na ochranu před nezákonným zásahem zamítnuta, rozdělil
Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnost na dvě části podle toho, vůči kterému z výroků
napadeného rozsudku směřují.
[13] V případě části kasační stížnosti směřující proti výroku I. o odmítnutí žaloby stěžovatel
ve své kasační stížnosti podřadil důvody podání kasační stížnosti pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Pokud ovšem stěžovatel kasační stížností napadá rozhodnutí
o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází v úvahu pouze kasační důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47
ze dne 18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), pod který je podřaditelná i námitka o nepřezkoumatelnosti takového
rozhodnutí.
[14] Nejvyšší správní soud ale je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn
zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto odmítavé
rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat,
zda je žaloba stěžovatele důvodná, tj. zda napadené rozhodnutí a napadené sdělení
jsou nezákonná, resp. nicotná, zda žalovaný se stěžovatelem řádně zahájil správní řízení, případně
zda s ním správní řízení vůbec vedl, zda proti napadenému rozhodnutí byl přípustný rozklad
či nikoli, kdy došlo k zániku platnosti stěžovatelova osvědčení na stupeň „přísně tajné“. Námitky
stěžovatele jsou v tomto směru „od věci“, neboť se zcela míjejí s tím, co může být za daných
okolností předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem. Svou argumentací naopak
stěžovatel uchopení a vyřešení věci značně znepřehledňuje, neboť vytváří složitou konstrukci
různých řízení vedených různými správními orgány v jeho věcech, které však s posouzením
zákonnosti odmítnutí jeho žaloby prakticky nesouvisejí.
[15] Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení
o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský
soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy
toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5 . 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 – 65).
[16] Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. ve znění do 1. 1. 2012, „žalobu lze podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána
u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje“.
[17] Výkladem citovaného ustanovení s. ř. s. se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Afs 17/2005 – 42, v němž dospěl k právnímu názoru, že „byla-li žaloba
podána po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s., nelze závěr krajského soudu o její opožděnosti
zpochybnit tvrzením, že rozhodnutí finančních orgánů jsou nulitní, a proto zákonná lhůta pro její podání nemohla
začít běžet, neboť i pro podání žaloby, kterou se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu,
platí lhůty uvedené v tomto ustanovení“.
[18] Pro posouzení zákonnosti výroku I. napadeného rozsudku je tedy stěžejní stanovit,
kdy stěžovateli uplynula lhůta pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí.
[19] Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené rozhodnutí
bylo stěžovateli doručeno dne 15. 6. 2011, což ani samotný stěžovatel nerozporuje. Ve výroku
napadeného rozhodnutí je uvedeno, že řízení se zastavuje podle ustanovení §113 odst. 1 písm. j)
zákona o ochraně utajovaných informací, a v poučení se konstatuje, že proti tomuto rozhodnutí
není podle §113 odst. 4 zákona o ochraně utajovaných informací rozklad přípustný. S ohledem
na presumpci správnosti aktů veřejné moci Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že proti
napadenému rozhodnutí se mohl stěžovatel bránit žalobou proti správnímu rozhodnutí podle
ustanovení §65 s. ř. s. ve lhůtě do 15. 8. 2011. Podal-li stěžovatel „rozklad“ dne 14. 9. 2011
ke správnímu orgánu v rozporu s poučením obsaženým v napadeném rozhodnutí, případně
samotnou žalobu k Městskému soudu v Praze až dne 11. 11. 2011, učinil tak zjevně po uplynutí
dvouměsíční lhůty podle ustanovení §72 s. ř. s., přičemž na běh této lhůty v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Afs 17/2005 – 42, nemá vliv
to, že napadené rozhodnutí je dle stěžovatele nicotné, resp. nezákonné.
[20] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, který fakticky tím,
že považuje svou argumentaci o nezákonnosti, resp. nicotnosti napadeného rozhodnutí
za a priori správnou, dovozuje správnost svého procesního postupu, neboť tím by zdejší soud
popřel presumpci správnosti aktu veřejné moci a umožnil by, aby jakýkoli subjekt zpětně
na základě své vlastní argumentace o nezákonnosti či nicotnosti správního aktu (případně
dokonce jako v případě stěžovatele dovozující to, že se ve skutečnosti jedná o zcela jiný akt),
jej zpětně napadl bez ohledu na běh příslušných lhůt a splnění příslušných procesních podmínek.
Jestliže stěžovatel nepostupoval v souladu s obsahem napadeného rozhodnutí, byť proti
jeho správnosti měl výhrady, zejm. pokud nepostupoval v souladu s tam uvedeným poučením
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11), je nutné
jím dobrovolně zvolený postup klást k jeho tíži. Akcentací materiálního pojetí rozhodnutí
ve smyslu §65 s. ř. s. podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že akt správního orgánu
mající příslušné náležitosti je ve skutečnosti aktem obsahově zcela jiným, vůči němuž by procesní
postup obrany byl jiný. Judikatura, které se v tomto směru stěžovatel dovolává, se totiž
týká výkladu §65 s. ř. s. a neumožňuje, aby správní soud na základě stěžovatelem zastávaného
výkladu zcela změnil charakter přezkoumávaného aktu orgánu veřejné moci za tím účelem,
aby umožnil jeho meritorní přezkum.
[21] K namítané údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní
soud uvádí, že touto argumentací se stěžovatel dovolává kasačního důvodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti
či nedostatku důvodů rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
takto:„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové
soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl
rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které
osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[22] V případě napadeného rozsudku se městský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel
jeho obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost. Poukazuje-li stěžovatel na to, že se městský
nevypořádal s jeho argumentací, Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že stěžovatel přehlíží
skutečnost, že se městský soud zabýval pouze tím, zda byla žaloba podána včas podle ustanovení
§72 s. ř. s., tudíž se neměl vyjadřovat k otázce zákonnosti, resp. nicotnosti napadeného
rozhodnutí, případně posuzovat „veškeré souvislosti“ případu, neboť tím by se vyjadřoval
k meritu věci a napadené rozhodnutí by věcně přezkoumával.
[23] Ve vztahu k přípustnosti žaloby vůči napadenému sdělení Nejvyšší správní soud souhlasí
se závěrem městského soudu, že se jedná o neformální přípis, kterým byl stěžovatel pouze
informován o tom, že žalovaný nemůže z důvodu nepřípustnosti rozkladu napadené rozhodnutí
přezkoumávat. Nejvyšší správní soud k obdobné otázce v případě aktů vydaných podle
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, obsahujících sdělení,
že správní orgán nebude v přezkumném řízení přezkoumávat rozhodnutí, se vyjádřil v rozsudku
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 71, uvedl, že „v daném případě krajský úřad sdělil stěžovateli
dopisem ze dne 19. 12. 2006, že neshledal zákonné podmínky pro zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí
Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr., které nabylo právní moci
dne 16. 2. 2004, protože jeho podnět k přezkoumání byl doručen dne 27. 11. 2006 a objektivní lhůta
k zahájení přezkumného řízení již uplynula dne 16. 2. 2005 (§96 odst. 1 správního řádu). V ustanovení
§179 odst. 2 správního řádu je totiž výslovně uvedeno, že bylo-li řízení pravomocně skončeno před účinností tohoto
zákona, tedy před 1. 1. 2006, postupuje se při přezkumném řízení podle tohoto zákona (nového správního řádu),
včetně lhůt, v nichž lze takové řízení zahájit. Tímto sdělením tak krajský úřad nezasáhl do hmotněprávních
oprávnění a povinností stěžovatele. Pouze jím vyjádřil, že mimořádný procesní prostředek dozorčího práva
nepoužije a že původní pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004 zůstává
nedotčeno. Tento dopis tedy není rozhodnutím, které má na mysli ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
(těmito rozhodnutími jsou jen úkony správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti), a jako takový je proto vyloučen z přezkumu ve správním soudnictví (§70 písm. a) s. ř. s.).
Odložení podnětu k přezkoumání rozhodnutí postupem podle §94 odst. 1 správního řádu dopisem
ze dne 19. 12. 2006 nemůže být tudíž podrobeno soudnímu přezkumu. Krajský soud proto nepochybil, pokud
žalobu směřující proti dopisu krajského úřadu ze dne 19. 12. 2006 usnesením odmítl jako nepřípustnou.“
[24] Ačkoli se z procesního hlediska jedná v daném řízení o jinou situaci, neboť v citovaném
rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k otázce soudní přezkoumatelnosti sdělení
vydaného podle správního řádu o tom, že se správní rozhodnutí přezkoumávat nebude, přičemž
napadené sdělení v současně projednávané věci bylo vydáno v řízení podle zákona o ochraně
utajovaných informací, v němž se správní řád v souladu s §159 zákona o ochraně utajovaných
informací zásadně nepoužije, jsou tam uvedené závěry použitelné na daný případ, neboť fakticky
se jedná o totožnou situaci. Žalovaný totiž stěžovatele informoval pouze o tom, že napadené
rozhodnutí nemůže přezkoumávat, protože proti němu není přípustný rozklad.
[25] Odmítá-li stěžovatel reflektovat obsah napadeného rozhodnutí a zejména poučení v něm
obsažené a volí „svou vlastní procesní cestu obrany“, nelze na základě takové skutečnosti
dovozovat, že napadené sdělení je ve skutečnosti v materiálním smyslu rozhodnutím o rozkladu
a je tudíž soudně přezkoumatelné.
[26] Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že městský soud žalobu stěžovatele
proti napadenému rozhodnutí a napadenému sdělení správně výrokem I. odmítl.
[27] V případě kasační stížnosti směřující proti výroku II. o zamítnutí žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem stěžovatel ve své kasační uvedl důvody podání kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto výrok II. napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze přezkoumal v rozsahu uplatněných důvodů kasační stížnosti.
Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“. Nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.“
[28] Nejvyšší správní soud v tomto směru nejprve nemohl přehlédnout vnitřní rozpornost
argumentace stěžovatele, který na jednu stranu tvrdí, že v případě napadených aktů se jednalo
o rozhodnutí, která měla být soudně přezkoumatelná, na druhou stranu dovozuje, že tytéž akty
představují nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že určitý správní
akt představuje buď rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., anebo nezákonný zásah podle §82 s. ř. s.,
přičemž nelze jednotlivé soudní prostředky ochrany mezi sebou libovolně zaměňovat s ohledem
na to, že po posouzení příslušných podmínek řízení vyšlo najevo, že je žaloba opožděná,
případně nepřípustná, a „subsidiárně“ proto dovodit přípustnost jiného typu soudního řízení.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, aby se jednotlivé typy soudních řízení „spojovaly
do hybridního řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 6 Aps 2/2011 – 197), které by se řídilo úpravou dopadající na původně samostatná řízení,
jež by byla „vybraná žalobcem podle jeho představ“ tak, aby byla dovozena soudní kontrola
jakékoli do úvahy přicházející činnosti veřejné moci bez ohledu na právní úpravu obsaženou
v s. ř. s.
[29] Ve vztahu k napadenému rozhodnutí nemá Nejvyšší správní soud jakýchkoli pochyb
o tom, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Nepostupoval-li stěžovatel, jak bylo výše
uvedeno, v souladu s poučením a podal proti němu rozklad, nemůže podle názoru Nejvyššího
správního soudu na základě svého nesprávného procesního postupu úspěšně dovozovat,
že se v případě napadeného rozhodnutí a napadeného sdělení jedná o zásah. Judikatura
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65) k institutu
zásahu podle §82 s. ř. s. ve znění do 1. 1. 2012 dospěla k závěru, že pro vyhovění žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem musí být kumulativně splněny následující podmínky:
Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným
(3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (tj. „zásahem“ v širším smyslu) správního
orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), který byl zaměřen přímo proti němu
nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším
smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Novelizace
s. ř. s. provedená zákonem č. 303/2011 Sb., přitom odstranila pouze 6. podmínku v podobě
trvání nebo opakování zásahu. Jak přitom dále vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, posouzení naplnění jednotlivých
podmínek je otázkou meritorní jako součást rozhodnutí ve věci samé.
[30] Jelikož v případě napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., není splněna výše uvedená 4. podmínka pro posouzení aktu orgánu veřejné moci
jako zásahu, tudíž městský soud žalobu proti napadenému rozhodnutí správně zamítl.
[31] Ve vztahu k napadenému sdělení Nejvyšší správní soud odkazuje na právní závěry
obsažené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, č. j. 7 Ca 81/2009 – 70, podle
kterého „sdělení o neshledání důvodů k zahájení přezkumného řízení (§94 správního řádu z roku 2004) není
zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Sdělení nezasahuje do právních poměrů osob, nijak nemění existující právní
a skutkový stav věci. Na základě tohoto sdělení není jeho adresátům ukládána povinnost konat či se jednání
zdržet, popř. strpět výkon práva správním orgánem či třetí osobou. Sdělením o nezahájení přezkumného řízení
správní orgán dává najevo, že není důvod, aby byl ve věci činný, z podstaty věci je tedy zásah (myslitelný výlučně
jako důsledek faktického konání správního orgánu) v daném případě vyloučen.“ Nejvyšší správní soud
je přesvědčen, že pokud je určitý akt vyloučen ze soudního přezkumu v řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí na základě toho, že jím nebylo zasaženo do práv žalobce, nelze týž akt
připustit jako způsobilý předmět v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, neboť
by tím ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. zakotvující výluky ze soudního přezkumu ztrácelo jakýkoli
význam.
[32] Pokud orgán veřejné moci vůči stěžovateli vydal v rámci řízení individuální akt, který
byl za splnění příslušných podmínek soudně přezkoumatelný, ale stěžovatel této možnosti
nevyužil a postupoval jinak, nemůže zpětně tvrdit, že se jednalo o zásah, případně se úspěšně
domáhat přezkumu jednotlivých údajných úkonů učiněných správním orgánem v takto
proběhlém řízení s odvoláním na to, že představují samostatné zásahy a že v mezidobí vydané
rozhodnutí, jež by po splnění příslušných podmínek bylo soudně žalovatelné, je nicotné. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2011, č. j. 3 Aps 4/2011 – 60, ostatně vysvětlil, že „k věci
samé uvádí Nejvyšší správní soud následující: Ochranu proti nezákonnému zásahu podle ustanovení §82 s. ř. s.
poskytují soudy v případech, kdy byl žalobce přímo zkrácen na svých právech zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
zasaženo, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování. Musí se tedy jednat o faktický
úkon správního orgánu, z něhož vzniká žalobci újma, navíc tento úkon musí být učiněn mimo správní řízení,
neboť jinak by se mohl žalobce domáhat ochrany svých práv v rámci žaloby proti vydanému správnímu rozhodnutí
a nebyly by splněny podmínky přípustnosti žaloby podle ustanovení §85 s. ř. s.“
[33] Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 As 5/2008 – 63, jenž vykládá tak, že městský soud měl přihlédnout i ke stěžovatelovým
netvrzeným okolnostem, není relevantní, neboť v posuzované věci se městský soud meritem
věci, tj. zákonností napadeného rozhodnutí a napadeného sdělení, z výše uvedených důvodů
nemohl zabývat.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně
úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému pak podle obsahu spisu
v tomto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[36] Ustanovenému advokátu Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování za jeden
úkon právní pomoci (sepis kasační stížnosti) a příslušný paušál, v částce 3.400 Kč (ustanovení §9
odst. 4, ustanovení §11 odst. 1 písm. d), ustanovení §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif ve spojení s čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), jež navýšil o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, neboť ustanovený advokát je plátcem DPH. Nejvyšší správní soud nepřiznal
advokátovi odměnu za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, protože soudem ustanovený advokát
již zastupoval stěžovatele v řízení před městským soudem. Odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu