ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.19.2014:35
sp. zn. 4 As 19/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: obec Číčovice,
se sídlem Číčovice 16, Středokluky, zast. JUDr. Tomášem Švecem, Ph. D., advokátem, se sídlem
Holečkova 657/29, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) A . F., zast. Mgr. Sandrou
Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 567/33, Brno, II) M . F., zast. Mgr. Karlem Hnilicou,
advokátem, se sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2, III) H. H., IV) J. H., v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení I) A. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013,
č. j. 10 A 200/2010 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osobě zúčastněné na řízení I) A. F. se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který bude z účtu Nejvyššího
správního soudu vyplacen na účet č. 2100053299/2010 do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2010, č. j. 079865/2010/KUSK, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a dalších osob a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Velké Přílepy (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 8. 3. 2010, č. j. OVP-0910/2010, sp. zn. Výst.3573/2009-RR. Tímto rozhodnutím
stavební úřad na žádost A. a M. F. dodatečně povolil stavební úpravy dokončené stavby
rodinného domu č. p. X, na pozemku st. p. 12/1 v katastrálním území Velké Číčovice, pro
změnu užívání 1. NP rodinného domu na klub s folklórním programem; stavební úřad současně
stanovil podmínky povolení a nevyhověl námitkám žalobkyně a dalších osob .
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že stavební úřad se předmětnými stavebními
úpravami zabýval od roku 2003 a od roku 2005 řešil dodatečné stavební povolení na tuto stavbu;
již tři rozhodnutí stavebního úřadu v této věci byla zrušena. Napadené rozhodnutí označil
žalovaný za přesvědčivé a obsahově přijatelné. Konstatoval, že stavební úřad se v napadeném
rozhodnutí dostatečně vyjádřil k námitkám předpokládaného zvýšení hluku provozem restaurace
vycházeje z měření akreditované firmy a kladného stanoviska Krajské hygienické stanice
Středočeského kraje, která správně považoval za objektivní způsob doložení, že hlukem
z hudebních produkcí nebude narušováno okolní prostředí. Naměřené hodnoty hluku pro denní
i noční dobu jsou pod přípustnými limity; byla stanovena podmínka, že v době hudební produkce
budou uzavřeny dveře provozovny. Za dostatečné považoval žalovaný vyjádření k parkování
autobusů; stavební úřad uložil jako podmínku, že autobusy budou zastavovat minimálně
100 metrů od obytných domů. Také předložení nájemní smlouvy na parkovací a odstavné
prostory shledal žalovaný dostatečným. Stavebník v daném případě požádal o dodatečné povolení
stavby a prokázal její soulad s veřejným zájmem, proto nebylo nutné rozhodnout o odstranění
stavby. Stavební úřad se vypořádal s jednotlivými skutečnostmi, jimiž je veřejn ý zájem definován;
konkrétně posoudil soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavbu
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Zabýval se také dopade m užívání stavby na sousední
nemovitosti (hluková studie). Ve schválené územně plánovací dokumentaci je tato podnikatelská
činnost přípustná, provoz restaurace není zdrojem hluku překračujícího hygienické limity.
Podle vyjádření dotčených orgánů státní správy je zajištěna ochrana životního prostředí i ochrana
zdraví a života před účinky budoucího provozu povolované stavby. Žalovaný nezjistil žádné
zásadní vady v postupu stavebního úřadu, a proto odvolání zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 10 A 200/2010 - 67, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění soud uvedl,
že pro dodatečné povolení stavby je nezbytně nutné, aby stavebník prokázal mimo jiné soulad
této stavby s územním plánem; odvolací správní orgán je povinen se plně vypořádat s odvolací
námitkou poukazující na rozpor stavby s územním plánem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí
nevypořádal námitku žalobkyně o rozporu budoucího provozu stavby se závaznou částí
územního plánu žalobkyně. Jako pořizovatel a schvalovatel územního plánu je žalobkyně podle
soudu oprávněna nabídnout svůj výklad ustanovení územního plánu. Žalobkyně poukázala
na část B.1 územního plánu, podle které podnikatelskou činnost v území lze povolit pouze
za určitých podmínek, jež nejsou v daném případě splněny. Hlavní funkcí území je bydlení
v rodinných domech; za přípustné využití území se považuje podnikatelská činnost, která nemá
vlastní stavby nebo plochy. Naopak nepřípustným využitím území je podnikatelská činnost
s vlastními stavbami a prostory; nepovolují se provozovny živností, které vyvolávají dopravu
překračující intenzitu běžnou v rodinné zástavbě. Městský soud v Praze konstatoval, že d o obce
budou přijíždět autobusy s hosty klubu, takže je evidentní, že provoz ovna bude vyvolávat
dopravu překračující intenzitu běžnou v rodinné zástavbě; i parkoviště u č. p. X se nachází
na území, na které se vztahují uvedené podmínky územního plánu. Požadavek, že autobusy
budou zastavovat minimálně 100 metrů od rodinných domů, není realizovatelný (parkoviště
uvnitř obce) a nezohledňuje skutečnost, že doprava hostů autobusy znamená, že se nejedná
o drobné podnikání provozované uvnitř rodinných domů ve smyslu požadavků územního plánu.
Posouzení souladu povolované změny stavby s územním plánem je nezbytnou podmínkou
pro dodatečné povolení stavby. Stavebníci tento soulad nejen neprokázali, ale předložením
nájemní smlouvy na parkování autobusů potvrdili, že jejich podnikatelská činnost vyžaduje vlastní
další plochy (parkování autobusů), čímž nepochybně dojde k zatížení území dopravou
překračující intenzitu běžnou v rodinné zástavbě. Podnikání v dané provozovně tudíž překračuje
povolené využití území stanovené územním plánem. Žalovaný nezkoumal soulad stavby
s územním plánem, proto nelze přisvědčit ani jeho závěru, že v řízení byl prok ázán soulad
s veřejným zájmem. Rozhodnutí žalovaného proto bylo nutné zrušit jednak pro vadu řízení,
kdy se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou nesoulad u stavby s územně plánovací
dokumentací, jednak pro nedostatek opory skutkových zjištění pro splnění podmínky ust anovení
§88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů. Soud podotkl, že v případě řízení o dodatečném povolení
musí stavebníci splnit shodné podmínky jako při povolování stavby nepostavené, a dodal,
že argumentace jinými restauračními zařízeními v téže obci nemá žádnou relevanci. Soud uzavřel,
že žaloba je důvodná, a podle §76 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení I) A. F. (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost. Stěžovatel namítal, že soud nesprávně posoudil právní otázku souladu dodatečně
povolených stavebních úprav s územním plánem žalobkyně. Stěžovatel odmítl názor soudu, že
jeho podnikatelská činnost porušuje podmínku územního plánu, podle které nesmí mít vlastní
stavby nebo plochy. Zdůraznil, že jeho podnikatelská činnost je provozována výhradně v jeho
rodinném domě č. p. X a rovněž parkování vozidel zákazníků je zajištěno v souladu s územním
plánem. Ze skutečnosti, že s provozováním podnikatelské činnosti souvisí parkování zákazníků
na vyhrazených plochách, nelze dovozovat rozpor s územním plánem (plocha pro parkování není
součástí provozovny, ani plochou podnikatelské činnosti). Stěžovatel zpochybňoval také závěr, že
provoz a parkování autobusů s hosty klubu (restaurace) vytváří dopravu překračující intenzitu
běžnou v rodinné zástavbě. Autobusy přivážející hosty do klubu vůbec neprojíždějí územím
vymezeným jako „nízkopodlažní bydlení venkovského typu“, ani v tomto území neparkují;
autobusy v souladu s dodatečným stavebním povolením zastavují 1 00 metrů od obytných domů a
po výstupu hostů odjíždějí parkovat na vyhrazenou plochu, která se nachází v části „smíšené
venkovské bydlení“, kde je odstavování vozidel na vyhrazeném pozemku přípustné. Stěžovatel
popřel argument soudu, že se parkoviště nachází uvnitř zástavby rodinných domů, a dodal, že je
situováno v areálu bývalého zemědělského družstva, kde parkují i zemědělské stroje a další
vozidla. Autobusy přijíždějí do obce maximálně jednou denně po stejné silnici jako autobusy
linkové dopravy, je proto vysoce sporné, zda vyvolávají dopravu překračující intenzitu běžnou v
rodinné zástavbě. Stěžovatel shrnul, že stavební úpravy jsou v souladu se všemi relevantními
podmínkami územního plánu.
Stěžovatel dále namítal nesprávnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pokud
jde o závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Jeho nesprávnost spatřoval
v chybném vyhodnocení stavebních úprav jako odporujících územnímu plánu. Městský soud
v Praze sice shrnul obsah námitky žalobkyně, neuvedl však, jak se žalovaný s touto námitkou
vypořádal, a nezdůvodnil, proč v kontextu odvolacích námitek považuje rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné. K tomu stěžovatel odcitoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 7/2008 - 116,
a ze dne 17. 7. 2013, 3 Aos 2/2012 - 50. Upozornil na zásadu, že míra konkrétnosti vypořádání
námitky závisí na míře konkrétnosti samotné námitky. Žalovaný na námitky žalobkyně adekvátně
reagoval, odkázal na podklady, které je vyvracejí. Stěžovatel označil za nedůvodné, odporující
principům ochrany práv nabytých v dobré víře a proporcionality zásahu orgánů veřejné moci
do těchto práv, pokud je rozhodnutí žalovaného zrušeno jen proto, že vypořádání odvolacích
námitek mohlo být podrobnější a přesnější. Doplnil, že dne 6. 10. 2010 nabylo právní moci
rozhodnutí, jímž stavební úřad povolil užívání předmětných stavebních úprav. Stěžovatel dále
odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně, žalovaný, ani osoby zúčastněné na řízení II) - IV) se ke kasační stížnosti
nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel podal
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení .“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími proti závěru Městského
soudu v Praze o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ve smyslu ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Tento závěr označil stěžovatel za nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
a nesprávný [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů Nejvyšší
správní soud nezjistil. Městský soud v Praze totiž v napadeném rozsudku vysvětlil, v čem
spatřoval naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Důvodem pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu byla především skutečnost, že se žalovaný nevypořádal se stěžejní
odvolací námitkou žalobkyně zpochybňující soulad dodatečně povolené změny stavby s územním
plánem obce. Tento závěr je z napadeného rozsudku seznatelný, proto nelze Městskému soudu
v Praze vytýkat nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Vzhledem k tomu, že závěr o nedostatku důvodů rozhodnutí žalovaného shledal Nejvyšší
správní soud přezkoumatelným, přistoupil následně k posouzení jeho správnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu musí být seznatelné, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné
nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje
skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými
důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení
důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č . j. 9 As 66/2009 - 46,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č . j. 7 Afs 1/2010 - 53, případně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č . j. 9 As 71/2008 - 109; obdobně
též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23).
Rozhodnutí, v jehož odůvodnění správní orgán nevypořádá všechny námitky účastníka
řízení nebo uvede toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho
důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela
chybějí. Tyto vady nelze zhojit vyvrácením námitek ve vyjádření k žalobě nebo v kasační stížnosti
proti zrušovacímu rozsudku soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84,
www.nssoud.cz, „[n]evypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami,
které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho
důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“
Žalobkyně ve svém odvolání mimo jiné upozornila na rozpor budoucího provozu stavby
se závaznou částí územního plánu. Poukazovala na to, že podnikatelská činnost nesmí negativně
ovlivňovat sousední pozemky a nesmí mít vlastní plochy. Této podmínce v daném případě podle
názoru žalobkyně odporuje nárazově zvýšený provoz autobusů, který nelze srovnávat s veřejnou
dopravou, a existence plochy pro jejich parkování.
Nejvyšší správní soud ve shodě s Městským soudem v Praze shledal, že se žalovaný touto
námitkou řádně nezabýval a argumentaci žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nevyvrátil. Žalovaný pouze obecně konstatoval, že zhodnotil stavbu a důsledky jejího užívání
ve smyslu relevantních ustanovení územního plánu daného území, aniž uvedl, jaké z tohoto
zhodnocení vyvodil závěry a proč jsou podle jeho názoru úvahy žalobkyně nesprávné.
Za vypořádání předmětné námitky nelze považovat ani argumenty žalovaného, který označil
za dostačující předložení nájemní smlouvy na parkovací a odstavné prostory a podmínku
stavebního úřadu, že autobusy budou zastavovat minimálně 1 00 metrů od obytných domů.
Tyto argumenty totiž nemají žádnou spojitost s namítaným rozporem dodatečného povolení
stavby se závaznou částí územního plánu.
Vypořádání předmětné námitky je přitom nezbytné z hlediska posouzení, zda jsou
splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby upravené v §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Podle tohoto ustanovení „[s]tavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby
nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí,
pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací ,
cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požad avky na výstavbu, technickými požadavky
na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost
o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním ú řadem v jím stanovené lhůtě
a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení“ (podtržení doplněno soudem).
S ohledem na skutečnost, že žalovaný nevypořádal předmětnou námitku žalobkyně vůbec,
není relevantní tvrzení stěžovatele, že míra konkrétnosti vypořádání námitek závisí na míře
konkrétnosti samotné námitky; stěžovatelem citovaná judikatura týkající se těchto otázek proto
nemá pro projednávanou věc význam. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že žalovaný
na námitky žalobkyně reagoval adekvátně, neboť prostým porovnáním obsahu odvolání
žalobkyně a napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že předmětné námitky nenašly v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného žádnou odezvu.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho názoru, že rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno
jen proto, že vypořádání odvolacích námitek mohlo být podrobnější a přesnější. V daném případě
totiž nejde o podrobnost či přesnost, nýbrž o absenci příslušné části odůvodnění. Zrušením
rozhodnutí tak nemohlo dojít k porušení principu ochrany práv nabytých v dobré víře,
ani k neproporcionálnímu zásahu soudu do těchto práv.
Lze tedy shrnout, že žalovaný se nevypořádal se stěžejní odvolací námitkou žalobkyně,
tudíž bylo povinností Městského soudu v Praze napadené rozhodnutí zrušit podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Výrok napadeného rozsudku , jímž bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc
vrácena k dalšímu řízení, je proto správný.
K námitce stěžovatele, že stavební úřad již pravomocně povolil užívání dodatečně
povolených stavebních úprav, Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 As 11/2007 - 92, podle kterého „[e]xistence kolaudačního rozhodnutí nebrání
v postupu správního orgánu v řízení o nařízení odstranění stavby podle §88 odst. 1 stavebního zákona …“.
Povolení užívání stavebních úprav proto nemůže být překážkou zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se dále věnoval námitce stěžovatele, že nesprávnost závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného vychází z chybného vyhodnocení stavebních
úprav jako odporujících územnímu plánu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká,
že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku nevhodně směšuje úvahy
a argumentaci týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného s věcným posouzením
závěrů v tomto rozhodnutí obsažených. Tento nedostatek nicméně nedosahuje takové intenzity,
aby mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku a odůvodňoval jeho zrušení.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2003, č. j. 7 A 38/2001 - 37,
publ. pod č. 127/2004 Sb. NSS , platí, že „[r]uší-li soud rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení [§76
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], nemusí se zabývat správností právního posouzení věci. “ Tento právní názor
později modifikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS , podle kterého „[r]ozsah provedeného
přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu … Důvod
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních
otázek může být [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné
skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení
a rozhodnutí ve věci.“ Podmínkou pro věcné přezkoumání některých závěrů rozhodnutí správního
orgánu, které soud ruší pro nepřezkoumatelnost, je jejich odděliteln ost od té části rozhodnutí,
jež byla shledána nepřezkoumatelnou.
V projednávané věci shledal Městský soud v Praze nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů v tom, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou žalobkyně týkající se rozporu
dodatečného povolení stavby se závaznou částí územního plánu obce. Za dané procesní situace
nebyl oprávněn tutéž (neoddělitelnou) otázku posuzovat věcně a nahrazovat chybějící úvahy
a argumentaci správního orgánu úvahou vlastní. Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto
Městský soud v Praze pochybil, pokud věcně zkoum al soulad dodatečného povolení stavby
s územním plánem žalobkyně a v této souvislosti vyslovil, že závě ry žalovaného jsou v rozporu
se správním spisem a nemají v něm oporu [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], neboť tak neoprávněně
zasáhl do kompetence správního orgánu. Zjištěné pochybení však nemá vliv na správnost
a zákonnost závěru Městského soudu v Praze o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované,
a nemůže tak být ani důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
Jednotlivými námitkami stěžovatele zpochybňujícími právní posouzení souladu
dodatečného povolení stavby s územním plánem se Nejvyšší správní soud blíže nezabýval, neboť
Městský soud v Praze nebyl oprávněn se k těmto otázkám vyjadřovat a ani Nejvyšší správní soud
nemůže svými úvahami nahrazovat chybějící odůvodnění rozhodnutí žalovaného. To ostatně
nepřísluší ani stěžovateli, který se pokusil suplovat nedostatečnost odůvodnění správního
rozhodnutí v první části kasační stížnosti. Správnost a relevanci jednotlivých argumentů
žalobkyně a stěžovatele musí nejprve samostatně (bez ingerence soudu) posoudit žalovaný, který
následně své úvahy popíše a závěry řádně zdůvodní v rozhodnutí o odvolání; teprve poté, bude-li
toto rozhodnutí přezkoumatelné, se mohou k předmětným otázkám věcně vyjádřit soudy
rozhodující ve správním soudnictví.
Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že žádost o dodatečné povolení
stavby byla podána dne 6. 9. 2005, tedy v době účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů. Správní řízení se proto podle §179 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dokončí právě podle zákona
č. 71/1967 Sb. Městský soud v Praze tudíž nesprávně vytkl žalovanému porušení ustanovení §89
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., které se na projednávanou věc nevztahuje.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze rozhodl správně, pokud podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí. Zjištěná pochybení Městského soudu v Praze nemají vliv
na správnost a zákonnost tohoto závěru, proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 10 A 200/2010 - 67, zamítl
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud samostatně nerozhodoval, neboť případný odkladný účinek by trval jen do právní moci
rozhodnutí o věci samé (srov. §73 odst. 3 ve spojení s §107 s. ř. s.), které Nejvyšší s právní soud
vydal bez zbytečného odkladu po obdržení kasační stížnosti a nezbytném poučení účastníků
řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o odkladném účinku nerozhodl, nevznikla
stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přizná ní odkladného účinku. Nejvyšší
správní soud proto podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, vyslovil, že se stěžovateli zaplacený soudní poplatek vrací. Soudní
poplatek se vrací na účet, ze k terého stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu zaplatil poplatek
za řízení o kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst . 1 věty první a §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v tomto řízení procesně úspěšný, žalobkyně ani žalovaný náhradu nákladů
řízení nepožadovali, proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů tohoto řízení. Osoby zúčastněné na řízení nemají podle §60 odst. 5 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim Nejvyšší správní soud v tomto řízení neuložil žádnou
povinnost a tyto osoby ani nepožadovaly přiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných
zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu