ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.122.2014:43
sp. zn. 4 Azs 122/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. K., zast.
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, adresa pro doručování: Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 20/12, Praha 8, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 2 A 14/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi, se sídlem
Rumunská 22/28, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 3. 2014, č. j. KRPA-53033-37/ČJ-2014-000022,
byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla
stanovena na 90 dnů s tím, že počíná běžet ode dne doručení rozhodnutí.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že dne 7. 2. 2014 bylo se žalobcem
zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) body 1, 2
zákona o pobytu cizinců, a to po zjištění, že žalobce přicestoval do České republiky v dubnu
roku 2001, a to bez cestovního dokladu a bez víza, přičemž za dobu pobytu mu bylo celkem
třikrát uloženo správní vyhoštění, konkrétně rozhodnutími příslušných útvarů Policie
České republiky ze dne 11. 4. 2006, č. j. SCPP-531/PH-OPK4-SV-2005, na dobu 10 let,
ze dne 21. 1. 2008, č. j. SCPP-985/PH-OPK3-SV-2007, na dobu 10 let, a ze dne 10. 1. 2013,
č. j. KRPA-13066/ČJ-2013-000022, na 1 rok. Kromě správních vyhoštění byl žalobce opakovaně
vyhoštěn rovněž soudně, konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
23. 4. 2009, sp. zn. 5 T 60/2009 na dobu neurčitou; v návaznosti na vyhoštění trestními soudy
a po vykonání trestů odnětí svobody byly žalobci opakovaně vystavovány výjezdní příkazy, které
ovšem žalobce nerespektoval a z České republiky neodcestoval. V řízení o správním vyhoštění,
v návaznosti na které byl zajištěn, žalobce odmítl vypovídat a trval na informování Velvyslanectví
Ukrajiny o prováděných úkonech. Původně byl zajištěn dne 7. 2. 2014, přičemž na toto zajištění
reagoval (opakovanou) žádostí o udělení mezinárodní ochrany; řízení o této žádosti bylo
rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) ze dne
18. 3. 2014, zastaveno pro nepřípustnost.
[3] Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce byly naplněny podmínky pro zajištění
za účelem správního vyhoštění, přičemž nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců a ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) je dáno
důvodné podezření, že žalobce bude mařit nebo jiným způsobem ztěžovat výkon správního
vyhoštění. Žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobce dlouhodobě a úmyslně nerespektuje předchozí
opakovaná správní a soudní rozhodnutí o svém vyhoštění a nadále neoprávněně pobývá na území
České republiky bez platného cestovního dokladu i bez víza, přičemž za dobu cca 13 let trvajícího
pobytu ani neusiloval o jeho legalizaci. Při stanovení doby zajištění žalovaný zohlednil rozsah
náležitostí, které je třeba zajistit k realizaci vyhoštění a mezi něž náleží zejména vystavení
náhradního cestovního dokladu a zabezpečení přepravních dokumentů. Vyhodnotil, že v případě
žalobce nejsou dány překážky vyhoštění ani důvody znemožňující vycestování ve smyslu §179
zákona o pobytu cizinců; posoudil jeho soukromé a rodinné poměry, přičemž vyšel z toho,
že žalobce je svobodný a v Česku má pouze bývalou přítelkyni, avšak žádné příbuzné, závazky
ani pohledávky. V řízení bylo postaveno najisto, že žalobce není rodinným příslušníkem občana
Evropské unie, a sám je státním příslušníkem Ukrajiny.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 31. 3. 2014, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyložil,
že se sice narodil na území Ukrajiny, z tehdejšího Sovětského svazu ovšem odcestoval v roce
1976, ve věku 5 let, přičemž ukrajinské orgány dlouhodobě odmítají uznat jeho ukrajinskou státní
příslušnost a vystavit mu osobní doklady. Namítal, že v jeho případě nebyly dány zákonné
důvody pro aplikaci §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť vzhledem k tomu,
že je bez státní příslušnosti, nelze jeho vyhoštění realizovat; žalovaný nebyl oprávněn rozhodnout
o zajištění za situace, kdy účel zajištění zřejmě nebude možné realizovat. Žalovaný nedostatečně
zvážil použití mírnějších opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců a stanovil nepřiměřeně
dlouhou dobu zajištění. Žalobce zdůraznil, že opakovanými zajištěními je zasahováno do jeho
soukromého života, mj. se rozpadl vztah s přítelkyní, s níž v minulosti po dobu 5 let žil
ve společné domácnosti i s jejím synem. Žalovaný nedostatečně vyhodnotil aspekt apatridismu
žalobce a své rozhodnutí neodůvodnil v souladu s požadavky zákona; nerespektoval úpravu čl. 31
a navazujících ustanovení Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (vyhlášena
pod č. 108/2004 Sb.m.s.).
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2014, č. j. 2 A 14/2014 – 28, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění vyšel
ze zjištění, že správními orgány i trestními soudy bylo opakovaně rozhodnuto o vyhoštění
žalobce. Městský soud věnoval pozornost skutečnosti, že žalobce má celkem 11 záznamů
v rejstříku trestů, z toho v osmi případech pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí,
a mimoto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 2 T 143/2003,
pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a rozsudky
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 29 T 139/2006, a Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 T 60/2009, pro trestné činy krádeže. Celkem pětkrát
bylo žalobci v rámci trestního řízení uloženo vyhoštění z území České republiky,
přičemž v usnesení Městského soudu v Praze jako soudu trestního ze dne 3. 10. 2013,
sp. zn. 5 To 298/2013, jímž bylo rozhodováno o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013, č. j. 2 T 91/2013, bylo vzhledem k dosavadnímu jednání
žalobce shledáno nadbytečným další šetření ve vztahu k postupu při udělení ukrajinského
státního občanství a vydání ukrajinských dokladů žalobci za situace, kdy žalobce dlouhodobě
neusiluje o vyřízení osobních dokladů a odmítá respektovat rozhodnutí správních orgánů i soudů
a vycestovat z území České republiky, přestože mu v tom objektivně nic nebrání.
[6] Městský soud dospěl k závěru, že žalobce vzhledem ke svému dosavadnímu jednání
nemohl být v dobré víře o svém oprávněném pobytu na území České republiky a žalovaný jednal
v souladu s veřejným zájmem, pokud přistoupil k vynucení rozhodnutí správních orgánů
i trestních soudů zajištěním žalobce pro účely správního vyhoštění. Žalovaný své rozhodnutí
dostatečně odůvodnil, přičemž věnoval pozornost i nedostatečnosti mírnějších opatření
k zajištění vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců a posouzení, zda je výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce alespoň potenciálně možný. Ve vztahu k případnému
správnímu vyhoštění žalobce ani městský soud neshledal nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života žalobce ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, když žalobce
výslovně uvedl, že na území České republiky má toliko bývalou přítelkyni. Městský soud
zdůraznil, že správní vyhoštění ve smyslu §119 ve spojení s §179 zákona o pobytu cizinců
je vykonatelné i ve vztahu k žalobci jako osobě bez státní příslušnosti, a sice jeho vycestováním
na Ukrajinu; je nesporné, že žalobce se narodil na území Ukrajiny a ukrajinským rodičům,
přičemž na Ukrajině měl rovněž své poslední trvalé bydliště předtím, než v roce 2001 vycestoval
do Česka republiky. Uzavřel, že žalovaný neporušil ani požadavky čl. 31 Úmluvy o právním
postavení osob bez státní příslušnosti, neboť tyto se týkají výhradně osob, které se na území
smluvního státu zdržují oprávněně, což však není případ žalobce; dobu zajištění stanovil
s ohledem na úřední procedury, které je třeba provést za účelem realizace vyhoštění.
[7] Proti rozsudku městského soudu se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností
ze dne 2. 6. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 8. 2014, podanou z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že žalovaný ani městský soud dostatečně
nezdůvodnili zajištění stěžovatele za situace, kdy bylo zřejmé, že jeho správní vyhoštění bude
jen stěží realizovatelné, neboť jako osoba bez státní příslušnosti nemá být fakticky kam vyhoštěn;
zajištění tak nemůže plnit zákonem stanovený účel. Poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 46/2008 – 58, a argumentoval, že vazby trvalejší
povahy jako předpoklad vyhoštění nemá vytvořeny k Ukrajině, nýbrž právě naopak vůči České
republice; z Ukrajiny vycestoval ve věku 5 let a následně tam nikdy dlouhodobě nepobýval,
nemá tam rodinu ani zázemí; žil postupně v několika státech, od roku 2001 v České republice,
kde byl navíc jeho rodinný život narušován opakovaným zajištěním za účelem správního
vyhoštění, v čehož důsledku jej opustila partnerka, se kterou žil po dobu 5 let ve společné
domácnosti i s jejím synem. Tento vztah by rád obnovil poté, co vyřeší svoji pobytovou situaci.
[8] Stěžovatel je dále přesvědčen, že rozhodnutí o zajištění znamená nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný ani městský soud se dostatečně nezabývali
možnými alternativami k zajištění stěžovatele ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců,
když stěžovatel má zájem řešit svoji pobytovou situaci ve spolupráci s ukrajinskými i českými
orgány. Pochybili rovněž při posouzení délky trvání zajištění, která musí být podle čl. 15 odst. 1
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“), co nejkratší. V návaznosti na svá tvrzení v žalobě stěžovatel
opakovaně vyjádřil přesvědčení, že žalovaný nerespektoval úpravu čl. 31 a navazujících
ustanovení Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti; pokud tato ustanovení
vycházejí z kritéria oprávněného pobytu na území, je situace stěžovatele, kterému odmítají
ukrajinské státní orgány přiznat státní občanství a vydat osobní doklady, neřešitelná. Městskému
soudu v této souvislosti vytkl nedostatek důvodů napadeného rozsudku ve vztahu
k problematickému postavení stěžovatele jako osoby bez státní příslušnosti.
[9] Současně s kasační stížností stěžovatel navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Usnesením ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Azs 122/2014 – 21, Nejvyšší
správní soud ustanovil zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Maroše
Matiaška, LL.M., advokáta.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. Podle
písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 3. 2014, kterým byl stěžovatel zajištěn za účelem správního vyhoštění ve smyslu §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení „policie je oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Doba zajištění
byla žalovaným stanovena na 90 dnů s tím, že počíná běžet ode dne doručení rozhodnutí.
[15] K zajištění stěžovatele bylo přistoupeno poté, co s ním bylo dne 7. 2. 2014 zahájeno
řízení o správním vyhoštění, a na pozadí skutkového stavu, kdy stěžovatel přicestoval
do České republiky v dubnu roku 2001 bez cestovního dokladu a bez víza a po celou dobu
cca 13 let zde pobýval neoprávněně. V minulosti bylo mimoto celkem třikrát příslušnými útvary
policie rozhodnuto o stěžovatelově správním vyhoštění, konkrétně rozhodnutím ze dne
11. 4. 2006, č. j. SCPP-531/PH-OPK4-SV-2005, na dobu 10 let, rozhodnutím ze dne 21. 1. 2008,
č. j. SCPP-985/PH-OPK3-SV-2007, na dobu 10 let, a rozhodnutím ze dne 10. 1. 2013,
č. j. KRPA-13066/ČJ-2013-000022, na 1 rok. O vyhoštění stěžovatele bylo navíc pětkrát
rozhodnuto trestními soudy; stěžovatel má celkem 11 záznamů v rejstříku trestů, z toho v osmi
případech pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, a dále byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 2 T 143/2003, odsouzen pro trestný čin
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, a rozsudky Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 29 T 139/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 T 60/2009, pro trestné činy krádeže spáchané opakovaným
odcizováním zboží z obchodů, resp. vloupáním do zaparkovaného osobního vozidla; v usnesení
Městského soudu v Praze jako soudu trestního ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 5 To 298/2013, byla
věnována zvláštní pozornost postupu při udělení ukrajinského státního občanství a vydání
ukrajinských osobních dokladů stěžovateli, přičemž bylo shledáno, že tento postup nemůže
mít vliv na soudní vyhoštění stěžovatele za situace, kdy stěžovatel dlouhodobě neusiluje
o vyřízení osobních dokladů a odmítá respektovat rozhodnutí správních orgánů i soudů
a vycestovat z území České republiky, přestože mu v tom objektivně nic nebrání.
[16] Co do zjišťování státního občanství stěžovatele se ze správního spisu podává následující:
Při rozhodování o zajištění žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel je ukrajinské státní příslušnosti
a má trvalý pobyt ve L., T. r. (T. r.), S. 5. Z téhož údaje o státní příslušnosti a trvalém pobytu
stěžovatele správní orgány i trestní soudy dlouhodobě vycházely a uváděly jej ve svých
rozhodnutích; před rokem 2005 byl trvalý pobyt stěžovatele udáván na adrese A. 3, L. V průběhu
řízení o správním vyhoštění stěžovatele, konkrétně dne 8. 4. 2014, tedy teprve po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí o zajištění, bylo žalovanému doručeno sdělení Konzulárního oddělení
Velvyslanectví Ukrajiny ze dne 2. 4. 2014, č. j. 61313/24-091-1064, které bylo vystaveno na
žádost stěžovatele ze dne 23. 1. 2014 a podle něhož stěžovatele nelze považovat za občana
Ukrajiny. Ve správním spise je mimoto založen přípis Policejního prezidia, Odbor mezinárodní
policejní spolupráce, který byl žalovanému doručen dne 17. 2. 2014 a v němž je odkazováno na
blíže nespecifikované sdělení Interpolu Moskva, že stěžovatel je ruským občanem pobývajícím
v oblasti S., k němuž nejsou žádné kriminální záznamy, porovnání otisků prstů bylo negativní.
[17] Ze spisového materiálu se dále podává, že stěžovatel v České republice
v minulosti rovněž opakovaně žádal o udělení mezinárodní ochrany, přičemž jeho žádost
ze dne 15. 8. 2007 byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná rozhodnutím OAMP ze dne
20. 8. 2007, č. j. OAM-10-346/LE-C09-C09-2007; žaloba stěžovatele proti tomuto rozhodnutí
byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, č. j. 46 Az 27/2007 – 27;
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 46/2008 – 58, rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž následně bylo řízení zastaveno usnesením
krajského soudu ze dne 12. 12. 2008, č. j. 46 Az 104/2008 – 11. Řízení o opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 2. 2014, na kterou poukazoval rovněž žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, bylo zastaveno pro nepřípustnost rozhodnutím
OAMP ze dne 18. 3. 2014, č. j. OAM-32/LE-BE03-BE03-2014; žaloba stěžovatele proti
tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2014,
č. j. 45 Az 21/2014 – 26; proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností,
která je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 2 Azs 112/2014 a dosud o ní nebylo
rozhodnuto. Nejvyšší správní soud v minulosti mimoto rozsudkem ze dne 20. 10. 2009,
č. j. 2 As 32/2009 – 63, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 12. 2008, č. j. 11 Ca 326/2007 – 28, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí OAMP ze dne 5. 11. 2007 č. j. OAM-45-875/2006, kterým byla stěžovateli
uložena povinnost uhradit náklady spojené s jeho správním vyhoštěním v částce 26.136 Kč.
[18] Stěžovatel namítal, že žalovaný ani městský soud dostatečně nezdůvodnili jeho zajištění
za situace, kdy bylo zřejmé, že správní vyhoštění bude jen stěží realizovatelné, neboť jako osoba
bez státní příslušnosti nemá být fakticky kam vyhoštěn; zajištění tak nemůže plnit zákonem
stanovený účel.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[20] Zákon o pobytu cizinců vychází z koncepce vyhoštění (vycestování, vrácení) cizince
do státu, jehož je státním příslušníkem (občanem), resp. v případě, že se jedná o osobu
bez státního občanství, do státu jeho posledního trvalého bydliště (srov. např. §174a nebo §179
odst. 1 zákona). K posuzování kritéria (posledního) trvalého bydliště osoby bez státní příslušnosti
se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 46/2008 – 58 (všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), který
byl shodou okolností vydán v právní věci téhož stěžovatele a jehož závěry byly vysloveny
pro účely azylového řízení a interpretace §2 odst. 12 (tehdejšího odst. 8) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, podle něhož „trvalým bydlištěm se pro účely tohoto zákona rozumí stát, ve kterém osoba bez státního
občanství před vstupem na území pobývala a vytvořila si k tomuto státu vazby trvalejší povahy.“ Vzhledem
k použití totožných zákonných pojmů lze tyto závěry nicméně přiměřeně použít i pro účely
posouzení nyní projednávané věci, při vědomí toho, že instituty zákona o azylu na jedné straně
a zákona o pobytu cizinců na straně druhé jinak slouží odlišným účelům a nelze je bez dalšího
zaměňovat (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 6 Azs 15/2010 – 82, publikován pod č. 2175/2011 Sb. NSS).
[21] V rozsudku č. j. 2 Azs 46/2008 – 58 Nejvyšší správní soud vyslovil, že „v případě osoby
bez státní příslušnosti (apatridy) nelze při určování země jejího původu ustat pouze na zjištění státu, na jehož
území před vstupem do České republiky pobývala, ale je vždy nutno zabývat se též splněním druhé podmínky
jejího ‚trvalého bydliště‘, kterou je existence vazeb trvalejší povahy k té které zemi.“ Pojem trvalého bydliště
je mimoto třeba interpretovat ve světle čl. 2 písm. k) směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, resp. čl. 2 písm. n) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby
bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu
pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté
ochrany, která s platností od 9. 1. 2012 nahradila směrnici 2004/83/ES (dále jen „kvalifikační
směrnice“), podle něhož „pro účely této směrnice se rozumí ‚zemí původu‘ jedna nebo více zemí, jejichž státní
příslušnost žadatel má, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti jedna nebo více zemí dosavadního pobytu
žadatele.“
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti na citovaný rozsudek poukazuje, přičemž zdůrazňuje,
že k Ukrajině nemá vytvořeny vazby trvalejší povahy. Nejvyšší správní soud tuto jeho
argumentaci nesdílí. Dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud v napadeném rozhodnutí
vycházel z toho, že stěžovatel může být vyhoštěn na Ukrajinu. Nejvyšší správní soud sice
považuje za poněkud předčasný závěr žalovaného, že v řízení bylo postaveno najisto,
že stěžovatel je státním příslušníkem Ukrajiny, jako souladný s požadavky zákona ovšem zdejší
soud hodnotí způsob, jakým se žalovaný zabýval trvalejšími vazbami stěžovatele na Ukrajinu.
Posouzení této okolnosti žalovaný věnoval značnou pozornost, přičemž tyto vazby dovodil
z toho, že stěžovatel se na Ukrajině narodil a strávil zde přinejmenším určitou část svého života.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel sice opustil Ukrajinu v poměrně raném věku,
následně opakovaně měnil místo pobytu (ze spisového materiálu se podává, že se střídavě
zdržoval v Rusku, Litvě a Turecku) a od roku 2001 žije v České republice, v řízení nicméně
opakovaně zdůrazňoval, že usiluje o udělení státního občanství Ukrajiny a vydání ukrajinských
osobních dokladů, přičemž bránit mu v tom mají toliko úřední postupy Velvyslanectví Ukrajiny
v České republice, které stěžovateli vzdor jeho úsilí odmítá vyhovět; na ukrajinském
velvyslanectví rovněž dne 27. 5. 2013 požádal o vystavení náhradního cestovního dokladu.
[23] V této souvislosti je třeba poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publikováno pod
č. 2524/2012 Sb. NSS, podle nichž „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle
§124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými
překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech,
kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci
je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění
cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné
uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“
V projednávané věci žalovaný řádně posoudil možné překážky správního vyhoštění stěžovatele,
jak mu byly známy v době rozhodování o zajištění, a učinil si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění alespoň potenciálně možné. Obsáhle přitom odůvodnil závěr, že správní vyhoštění
je možné, neboť veškeré podklady nasvědčují tomu, že stěžovatel je ukrajinské státní příslušnosti,
popř. že se v případě Ukrajiny jedná o zemi jeho posledního trvalého bydliště.
[24] Na zákonnosti rozhodnutí o zajištění stěžovatele nemůže nic změnit, pokud by v průběhu
řízení o vlastním správním vyhoštění vyšlo najevo, že stěžovatel ve skutečnosti není ukrajinské,
nýbrž ruské státní příslušnosti. V této souvislosti je třeba zmínit, že stěžovatel poté,
co dlouhodobě deklaroval své úsilí o udělení ukrajinského občanství a během dosavadního
cca 13 let trvajícího (neoprávněného) pobytu na území České republiky byl srozuměn
s tím, že správní orgány i trestní soudy vycházely z jeho ukrajinské státní příslušnosti a trvalého
pobytu na Ukrajině, podáním ze dne 23. 1. 2014 požádal Velvyslanectví Ukrajiny o vystavení
potvrzení, že ukrajinským občanem není, čemuž bylo sdělením konzulárního oddělení
velvyslanectví ze dne 2. 4. 2014 vyhověno. Stejně vyznívá i blíže nespecifikované sdělení
Interpolu Moskva, podle něhož je stěžovatel ruským občanem pobývajícím v oblasti S.
[25] Nejvyšší správní soud zohlednil, že o z ajištění cizince je rozhodováno bez provádění
plnohodnotného správního řízení (§168 zákona o pobytu cizinců, srov. závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, body 13-15), přičemž
časový prostor pro řízení o zajištění cizince je velmi omezený, když celkově může zajištění podle
§27 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
„trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Tohoto aspektu si byl vědom rovněž
rozšířený senát (srov. výše citované usnesení č. j. 7 As 79/2010 – 150, bod 26). Na odůvodnění
rozhodnutí o zajištění tak nelze klást totožné nároky jako na (případné) následně vydané
rozhodnutí o správním vyhoštění, které lze rovněž podrobit přezkumu odvolacím správním
orgánem, popř. správními soudy. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající vymezení důvodů
pro omezení osobní svobody dotčeného cizince, což žalovaný učinil.
[26] V návaznosti na výše uvedené nelze než konstatovat, že j ednání stěžovatele vzbuzuje
významné pochybnosti o jeho skutečném a vážně míněném úsilí o získání ukrajinského státního
občanství, když stěžovatel sice opakovaně zdůrazňuje svůj zájem o ně a poukazuje na svoji
komunikaci s Velvyslanectvím Ukrajiny, které mj. žádal o vydání náhradního cestovního dokladu,
v protikladu k tomuto prezentovanému zájmu ovšem krátce před vypršením platnosti výjezdního
příkazu a (očekávatelným) zajištěním za účelem správního vyhoštění požádal ukrajinské
velvyslanectví o vystavení potvrzení, že ukrajinským občanem není. Z podání stěžovatele vůči
správním soudům je mimoto zjevné, že si je velmi dobře vědom výhod, které pro něj vyplývají
z postavení osoby bez státní příslušnosti. Jednání a prezentované postoje stěžovatele v rámci
řízení před správními orgány i soudy působí protikladně, když stěžovatel na jednu stranu
deklaruje své úsilí o získání občanství Ukrajiny, současně však činí kroky, které jeho vážně
míněnou snahu přinejmenším zpochybňují. Svá podání pak staví na argumentaci, že jako apatrida
se nemá kam vrátit, a jeho vyhoštění tak nelze realizovat. Rovněž v řízeních o udělení
mezinárodní ochrany stěžovatel svoji argumentaci staví na právním postavení osob bez státní
příslušnosti a na tom, že jako apatrida nemá být kam vyhoštěn, přičemž jeho vyjádření byla
i v průběhu azylových řízení protikladná. V řízení o (opakované) žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 18. 2. 2014, resp. soudním přezkumu rozhodnutí OAMP ze dne 18. 3. 2014
stěžovatel zdůrazňoval svůj ukrajinský původ a brojil proti závěru správního orgánu,
že má trvalejší vazby k Rusku než k Ukrajině. V řízení o původní žádosti ze dne 15. 8. 2007
ovšem právě naopak uváděl, že se cítí být Rusem, přičemž se navíc hlásí k národnosti židovské.
[27] V této souvislosti lze poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2009, č. j. 9 As 23/2009 – 65, podle nichž „objektivní překážky bránící vycestování cizince
z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle §124
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo
sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění
nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná
spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Z jednání
stěžovatele je patrná nedostatečná spolupráce k odstranění překážek vycestování z území České
republiky, ba dokonce snaha postupovat tak, aby se vycestování po co nejdelší dobu vyhýbal
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 – 56).
[28] Stěžovateli nelze přiznat právní ochranu pobytu na území České republiky za situace,
kdy jeho vystupování v řízeních před správními orgány i soudy vzbuzuje důvodné podezření,
že se jedná o účelový postup s cílem maximálně prodlužovat neoprávněný pobyt v Česku.
K tomuto závěru přispívá zjištění, že stěžovatel pobývá v Česku od roku 2001, přičemž
za cca 13 let svůj pobyt nezlegalizoval, tedy po celou dobu pobývá v České republice
neoprávněně. Ba co víc, stěžovatel opakovaně porušuje právní řád České republiky,
přičemž zčásti se jedná o porušení velmi závažná, když stěžovateli bylo v Česku třikrát uloženo
správní vyhoštění (v letech 2006, 2008 a 2013) a o jeho vyhoštění bylo mimoto pětkrát
rozhodnuto trestními soudy. Stěžovatel má celkem 11 záznamů v rejstříku trestů, z toho v osmi
případech pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, a dále byl v roce 2003 odsouzen
pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a v letech
2007 a 2009 pro trestné činy krádeže. Rovněž Městský soud v Praze jako soud trestní pak ve výše
uvedeném usnesení ze dne 3. 10. 2013 dospěl k závěru, že stěžovatelovo opakované poukazování
na (údajné) jednání s ukrajinskými orgány o přiznání ukrajinského státního občanství a vydání
osobních dokladů nemůže být na překážku realizaci jeho soudního vyhoštění.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že rozhodnutí
o zajištění znamená nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Pokud
stěžovatel poukazuje na to, že vazby trvalejší povahy má vytvořeny mnohem spíše k České
republice než k Ukrajině, pak nelze než znovu poukázat na to, že stěžovatel sice v Česku pobývá
od roku 2001, jedná se však od počátku o pobyt neoprávněný, když stěžovatel přicestoval
bez platného cestovního dokladu a bez víza, přičemž nejen že svůj pobyt za cca 13 let
nezlegalizoval, ale navíc opakovaně porušuje právní řád České republiky, mj. byl opakovaně
odsouzen za trestnou činnost, spočívající v maření výkonu úředního rozhodnutí, nedovolené
výrobě a držení omamných a psychotropních látek a jedů a krádežích. Nejvyšší správní
soud se proto ztotožňuje se závěrem žalovaného i městského soudu, že zajištění stěžovatele
za účelem správního vyhoštění nemůže představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého
a rodinného života. K tomuto posouzení přispívá i skutečnost, kterou v řízení opakovaně uvedl
i sám stěžovatel, totiž že v Česku nemá žádné rodinné příslušníky ani jiné užší vazby, nýbrž
jen bývalou přítelkyni, se kterou v minulosti žil ve společné domácnosti i s jejím synem.
Na hodnocení této otázky přitom nemůže nic změnit, pokud stěžovatel uvádí, že k rozpadu
vztahu došlo mj. i v důsledku opakovaných zajištění pro účely správního vyhoštění; zásah
do soukromého a rodinného života nelze dovozovat z jednání orgánů státu, které v souladu
se zákonem vynucovaly, aby stěžovatel dodržoval právní řád České republiky a pravomocná
rozhodnutí správních orgánů a trestních soudů.
[30] Nejvyšší správní soud nesdílí ani námitku stěžovatele, že žalovaný ani městský soud
se dostatečně nezabývali možnými alternativami k zajištění ve smyslu §123b zákona o pobytu
cizinců. Žalovaný věnoval této otázce v odůvodnění napadeného rozhodnutí značnou pozornost,
přičemž Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jeho úvahou, že přijetí (mírnějších) opatření
za účelem vycestování stěžovatele z území České republiky by bylo zcela nedostačující za situace,
kdy stěžovateli bylo v minulosti celkem třikrát uloženo správní vyhoštění a mimoto bylo o jeho
vyhoštění celkem pětkrát rozhodnuto trestními soudy, přičemž stěžovatel tato opakovaná
rozhodnutí odmítá respektovat a nadále setrvává na území České republiky. Na tomto závěru
přitom nemůže nic změnit stěžovatelem deklarovaná snaha řešit svoji pobytovou situaci
ve spolupráci s ukrajinskými i českými orgány, když stěžovatel pobývá na území České republiky
od roku 2001, svůj pobyt ovšem za celou dobu nezlegalizoval.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal ani stěžovatelem namítané porušení zákona při stanovení
délky zajištění v trvání 90 dnů, když žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě
vycházel z rozsahu náležitostí, které je třeba zajistit k realizaci vyhoštění. Rozhodnutí žalovaného
odpovídá rovněž požadavkům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 1 As 93/2011 – 79, v němž zdejší soud judikoval, že „vedlejší ustanovení výroku rozhodnutí
o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění, jímž se stanoví doba trvání zajištění (§124 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), musí být řádně odůvodněno ve smyslu §68
odst. 3 správního řádu z roku 2004, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení
či nepřekročil jeho meze. Hlavním kritériem pro stanovení doby trvání zajištění je předpokládaná složitost
přípravy výkonu správního vyhoštění (§124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky), proto musí být v odůvodnění rozhodnutí o zajištění uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných
k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti.“
[32] Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného obsahuje řádné odůvodnění vedlejšího
ustanovení výroku, jímž byla stanovena doba zajištění stěžovatele, přičemž obsahuje i výčet
předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění a jejich rámcové časové náročnosti,
když žalovaný poukázal na rozsah náležitostí, které je třeba zajistit k realizaci vyhoštění a mezi
něž náleží zejména vystavení náhradního cestovního dokladu stěžovatele jako osoby bez státní
příslušnosti a zabezpečení přepravních dokumentů. S ohledem na okolnosti projednávané věci
nelze takto stanovenou dobu zajištění hodnotit jako rozpornou ani s požadavkem čl. 15 odst. 1
návratové směrnice, podle něhož „jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou
s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“ Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž
s úvahou městského soudu, že žalovaný neporušil požadavky čl. 31 a navazujících ustanovení
Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, neboť tato ustanovení se týkají
výhradně osob, které se na území České republiky jako smluvního státu úmluvy zdržují
oprávněně. To však není případ žalobce, který na území České republiky pobývá neoprávněně,
přičemž za celou dobu od přicestování v roce 2001 svůj pobyt nezlegalizoval a toliko v obecné
rovině prezentuje svoji snahu o získání ukrajinské státní příslušnosti, přičemž navíc jeho skutečné
jednání je v tomto ohledu protikladné a vykazující projevy účelovosti, jak bylo uvedeno výše.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného rozhodnutí žalovaného a další
spisové dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. výrokem I.
zamítl.
[34] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem II.
ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
[35] Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti byl ustanoven
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Azs 122/2014 – 21, platí jeho
hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem
ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu mu Nejvyšší správní soud přiznal odměnu
za dva úkony právní služby – příprava a převzetí zastoupení doplnění kasační stížnosti ze dne
5. 8. 2014 – ve výši 3.100 Kč [§1 1 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu
hotových výdajů – režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší
správní soud tedy zástupci stěžovatele výrokem III. celkem přiznal odměnu za zastupování
a hotové výdaje ve výši 6.800 Kč. Jelikož zástupce nedoložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, nezvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této
dani. Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka ve výši 6.800 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu