ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.102.2013:31
sp. zn. 5 As 102/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Ch. A.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013,
č. j. 2 A 56/2013 - 35,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 A 56/2013 - 35,
se ruší .
II. Rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 7. 8. 2013,
č. j. CPR-1769/ČJ-2013-930310-V243, se ruší a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Václavka,
advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké
policie ze dne 6. 1. 2013, č. j. KRPA-33606/ČJ-2012-000022, bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, byla stanovena na pět let. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2013,
č. j. CPR-1769/ČJ-2013-930310-V243, k odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně změnil, pokud se týká délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a to z pěti let na dobu jednoho roku; v ostatních výrocích bylo
odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 A 56/2013 - 35, zamítl.
Městský soud na základě obsahu správního spisu uvedl, že žalobce přicestoval na území
České republiky v roce 2004 na základě krátkodobého víza a po jeho uplynutí zde nadále pobýval
neoprávněně. Z důvodu neoprávněného pobytu mu bylo již v roce 2005 uloženo první správní
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. V té době žalobce podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany, která však byla neúspěšná, a soudní přezkum rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany byl ukončen usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 9. 2007, č. j. 3 Azs 54/2007 - 41. Po právní moci tohoto rozhodnutí byl žalobci vydán výjezdní
příkaz, který ale žalobce nerealizoval. Dne 26. 1. 2010 byl žalobce kontrolován při silniční
kontrole příslušníky cizinecké policie a předložil falešný občanský průkaz Slovenské republiky
znějící na cizí jméno. Byl proto zadržen a bylo zahájeno řízení o jeho správním vyhoštění.
Žalobce v jeho rámci namítal, že správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho
soukromého a rodinného života dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť je rodinným
příslušníkem občanky České republiky, paní M. Během důkazního řízení však bylo zjištěno, že
toto manželství bylo ryze účelové.
V dané době již žalobce žil ve společné domácnosti se svou současnou manželkou, s níž
měl nezletilou dceru Ch. X. Ta se narodila před uzavřením manželství v roce 2008 a v raném
věku, když byla v roce 2010 ve výchově rodičů žalobce v Číně, tragicky zahynula při autonehodě.
Následně Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem,
rozhodla dne 20. 3. 2010 o správním vyhoštění žalobce dle §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a písm. c)
bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců; zároveň byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území, na pět let. Dané rozhodnutí žalobce napadl odvoláním, jeho odvolání však
bylo zamítnuto a rozhodnutí prvního stupně potvrzeno, když odvolací orgán dospěl k závěru,
že rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného
života žalobce ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S tímto právním názorem
se posléze v rámci soudního přezkumu ztotožnil i městský soud ve svém rozsudku ze dne
16. 3. 2011, sp. zn. 9 A 11/2011; na základě tohoto rozsudku byl žalobci vydán opětovně
výjezdní příkaz, který však znovu nerealizoval, a nadále zůstal na území České republiky
až do 12. 3. 2012, kdy byl žalobce zajištěn dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii ČR. Následujícího dne s ním bylo opětovně zahájeno řízení o správním vyhoštění,
které vyústilo ve výše uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 1. 2013,
č. j. KRPA-33606/ČJ-2012-000022, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 5 let.
Na základě odvolání žalobce žalovaný původně rozhodnutím ze dne 8. 4. 2013, č. j. CPR-
1769/ČJ-2013-930310-V243, k odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
změnil, pokud se týká délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, a to z pěti let na dobu tří let, v ostatních výrocích bylo odvoláním napadené
rozhodnutí potvrzeno. Toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu
v Praze, který jí rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 4 A 29/2013 – 36, vyhověl, jmenované
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud shledal důvodnou námitku
žalobce, podle níž se žalovaný nedostatečně vypořádal s otázkou, zda uložení správního
vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.
Žalovaný v dalším řízení shora uvedeným rozhodnutím ze dne 7. 8. 2013, č. j. CPR-1769/ČJ-
2013-930310-V243, zkrátil, jak již bylo řečeno, dobu vyhoštění žalobce stanovenou správním
rozhodnutím prvního stupně ze dne 6. 1. 2013 z pěti let na jeden rok; ve zbytku odvoláním
napadené rozhodnutí opět potvrdil.
Městský soud po uvedené rekapitulaci dosavadního průběhu řízení konstatoval, že i když
stěžovatel věděl o své povinnosti opustit území České republiky na základě rozhodnutí
o správním vyhoštění, snažil se zde zůstat, a přes opakované správní vyhoštění zde uskutečňovat
svůj rodinný život. Dle názoru městského soudu tak začal žalobce řešit nastalou situaci
uzavřením manželství se státní příslušnicí Čínské lidové republiky, která pobývá na území České
republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Manželství tedy uzavřel v době, kdy věděl,
že nebude moci na území České republiky dále pobývat, a snažil se tak získat jakýkoliv důvod
k tomu, aby zde mohl dále setrvat. Za takové situace městský soud nepovažuje správní vyhoštění
žalobce za nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, a to i s ohledem na délku vyhoštění, která byla žalobci žalovaným
uložena na jeden rok.
Za podstatné považoval městský soud to, že prvorozená dcera žalobce Ch. X. byla
ve velmi nízkém věku dvou let vyňata z výchovného prostředí žalobce a ocitla se ve výchovném
prostředí jeho rodičů v Číně. U této dcery se tak žalobce dobrovolně vzdal svého výchovného
působení. Z toho důvodu nelze ani u dvou dalších dětí, které se z manželství žalobce narodily
v roce 2012 a 2013 (dcera Ch. J. X., nar. x, syn Ch. L. H., nar. x) uvažovat o tom, že by
nepřítomnost žalobce po dobu vyhoštění znamenala nepřekročitelný zásah do rodičovské péče.
Zároveň by to neznamenalo vážné narušení Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č.
104/1991 Sb., i když základním právem dítěte je vyrůstat v prostředí, kde se na výchově podílí
oba jeho rodiče. Městský soud totiž zohlednil, že žalobce si budoval rodinné vztahy až v době,
kdy již měl na základě opakovaného rozhodnutí o svém správním vyhoštění z území České
republiky a výjezdních příkazů opustit území České republiky, což však nerespektoval.
Městský soud se též zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, kdy vzal v úvahu protiprávní jednání, kterého
se žalobce na území České republiky dopouštěl. Vedle nepovoleného pobytu v rozporu s §103
písm. n) zákona o pobytu cizinců se totiž žalobce dvakrát dopustil úmyslného trestného činu,
neboť byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 4 T 13/2010 uznán vinným
ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2012,
sp. zn. 7 T 25/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012,
sp. zn. 67 To 203/2012, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí dle §337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Žalobce se tedy
v období let 2010 až 2012 dopustil úmyslných trestných činů na území České republiky a pobýval
na území České republiky od roku 2004, vyjma krátkých období, nelegálně.
Konečně městský soud vzal v úvahu také skutečnost, že žalobci je 31 let a jeho zdravotní
stav je dobrý. V době pobytu v České republice pracoval nelegálně, a to v tržnici SAPA a v tržnici
v Malešicích. Po celou dobu pobytu se zdržoval jen v komunitě svých krajanů, do místní
společnosti se vůbec neintegroval a nenaučil se český jazyk, jehož znalost je základním
předpokladem pro integraci. Vazbu k České republice tedy nemá žádnou, naopak v jeho vlasti
bydlí jeho rodiče a mladší sestra. Manželství žalobce uzavřel v srpnu roku 2010 na velvyslanectví
Čínské lidové republiky v Praze, z čehož lze usuzovat, že se životem na území Číny nebude mít
žádné problémy. Pokud žalobce tvrdil, že na území České republiky musí zůstat nejen s ohledem
na děti, ale i s ohledem na zdravotní stav manželky, vyplývá z lékařské zprávy Fakultní nemocnice
Praha - Motol ze dne 31. 1. 2011, že manželka žalobce zde byla hospitalizována pouze jeden den,
a to od 18. 1. do 19. 1. 2011; výkon byl proveden bez komplikací, po zákroku se dle svých slov
pacientka cítila dobře a bolest negovala. Při propuštění z hospitalizace byla bez obtíží,
kompenzovaná, bez zjevných komplikací. I když tragické úmrtí nejstarší dcery, po kterém
potratila, což byl také důvod její hospitalizace, na ni objektivně mělo citový dopad, závažným
onemocněním netrpí. Městský soud tak byl toho názoru, že s ohledem na chování žalobce
převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku, a tedy i na jeho vyhoštění.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zároveň stěžovatel podal návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, kterému Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 As 102/2013 – 21, vyhověl.
Stěžovatel považuje závěry městského soudu, kterými městský soud aproboval aplikaci
§119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců žalovaným, za nesprávné. Je totiž zřejmé,
že správní vyhoštění znamená nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele.
Stěžovatel žije v České republice více než 9 let, většinu této doby ve společné domácnosti
se stávající manželkou, která má přiznaný trvalý pobyt, stejně jako jejich dvě děti, které
se narodily na území České republiky. Je přitom vyloučeno, aby malé děti a manželka mohly
následovat stěžovatele do země původu. Nadto by manželka stěžovatele nebyla schopna, nejen
z ekonomických důvodů, v České republice o děti sama řádně pečovat. Nelze zapomenout
ani na její psychické problémy spojené s úmrtím nejstaršího dítěte a následným potratem.
Stěžovatel považuje za nutné poukázat na to, že za neoprávněný pobyt na území
České republiky již byl potrestán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2012,
sp. zn. 7 T 25/2012, přičemž tento soud řešil věc velmi shovívavě, aniž by uložil trest vyhoštění.
Podobně jako trestní soud totiž měl i žalovaný vzít ohled na tíživou situaci rodiny, faktickou
nemožnost rodinných příslušníků vycestovat se stěžovatelem, psychické problémy manželky a též
na to, že by po vyhoštění stěžovatele byli jeho rodinní příslušníci odkázáni na dávky sociální
podpory.
Dle stěžovatele je třeba vzít v potaz nejen judikaturu Nejvyššího správního soudu, např.
rozsudek ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 38/2007 – 80, www.nssoud.cz, ale také závazky vyplývající
pro Českou republiku z mezinárodního práva. Zvláště stěžovatel zmiňuje čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dle něhož se každému zaručuje právo
na respektování soukromého a rodinného života. Dále stěžovatel připomíná Úmluvu o právech
dítěte, dle které mají smluvní státy mj. povinnost respektovat právo dítěte na zachování
rodinných svazků. Případné oddělení dítěte od rodiče rozhodnutím orgánu veřejné moci
je přípustné jen, pokud je to potřebné v zájmu dítěte. Dle stěžovatele tak zájem na dodržování
mezinárodněprávních závazků jednoznačně převažuje nad zájmem státu na ukončení jeho pobytu
zde. Případné vyhoštění stěžovatele by tak bylo zjevně nepřiměřeným zásahem do soukromého
a rodinného života všech rodinných příslušníků. V tomto kontextu stěžovatel zmiňuje závěry
vyplývající např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 10 Ca 139/2007,
a také zdůrazňuje, že veškerá porušení právních předpisů, kterých se dopustil, byla spojena
výhradně s otázkou pobytu; v případě povolení pobytu v České republice nelze očekávat jakékoli
porušování zájmů České republiky.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud v napadeném rozhodnutí
argumentoval tím, že mu platná právní úprava neukládala povinnost hodnotit dopad rozhodnutí
do rodinného života ostatních rodinných příslušníků. Zde stěžovatel zmiňuje již dříve uvedené
argumenty a dodává, že není pravdou, jak naznačuje žalovaný, že je pobyt stěžovatele na území
České republiky pro jeho rodinu spíše zátěží než pomocí, neboť stěžovatel zde nemůže legálně
pracovat. Stěžovatel se totiž například může starat o děti a manželka pracovat, popř. existují
zákonem upravené alternativy, jak získat na území České republiky legální dlouhodobý pobyt
po zastavení řízení o správním vyhoštění (např. vízum za účelem strpění nebo dlouhodobý pobyt
za účelem sloučení rodiny).
Dle stěžovatele správní orgány zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností z důvodu
porušení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“); správní orgány
se totiž nevypořádaly s otázkou dopadu rozhodnutí do soukromého života stěžovatele,
nevěnovaly se tomu, zda má stěžovatel v zemi původu alespoň základní sociální či jiné zázemí.
Žalovaný se také nevypořádal se souvisejícími okolnostmi spočívajícími ve tragických událostech
v životě stěžovatele a jeho manželky (úmrtí dítěte a následný potrat), které zvláště z hlediska
ústavního principu proporcionality měly být adekvátně zohledněny.
Stejně tak nepřezkoumatelný je rozsudek městského soudu, neboť se soud nevypořádal
s argumentací stěžovatele týkající se absence posouzení dopadů do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Městský soud také nereflektoval, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s jeho
aplikační praxí, a tedy i s §2 odst. 4 správního řádu, neboť v jiné, právně v podstatě totožné věci,
bylo řízení o správním vyhoštění zastaveno právě z důvodu nepřiměřeného dopadu do rodinného
života cizince. Ani touto námitkou se městský soud nezabýval.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Klíčovou námitku obsaženou v kasační stížnosti představuje polemika stěžovatele
se závěrem městského soudu o přiměřenosti napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, resp. že s ohledem na chování stěžovatele
převažuje zájem na ochraně veřejného zájmu, a tedy i vyhoštění stěžovatele. Stěžovatel naopak
považuje zásah do svého soukromého a rodinného života za nepřiměřený. Stěžovatel rozsudku
městského soudu i rozhodnutí žalovaného vytýká rovněž jejich nepřezkoumatelnost.
Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 tohoto zákona, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán podle §174a cit. zákona zohlední zejména závažnost nebo
druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Žalovaný ve svém rozhodnutí nikterak nezpochybnil sílu rodinných vazeb stěžovatele,
uvedl však, že to ještě samo o sobě neznamená, že by čl. 8 Úmluvy znamenal všeobecný závazek
státu respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu; zásahem
do těchto vazeb dle čl. 8 Úmluvy může být zpravidla jen dlouhodobý zákaz pobytu, který by svou
délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V daném případě bylo vyhoštění opatřením nezbytným
a přiměřeným sledovanému účelu a rodinný a soukromý život stěžovatele nemůže vyvážit zájem
státu na ochraně před opakovaným a dlouhodobým porušováním právních předpisů.
Zde žalovaný připomněl, že stěžovatel opakovaně nerespektoval rozhodnutí o správním
vyhoštění a uzavřel účelový sňatek s občankou České republiky. Věk ani zdravotní stav
stěžovatele nebyly na překážku jeho vycestování. Zásah do soukromého a rodinného života, který
představuje správní vyhoštění stěžovatele, pak je legitimní a přiměřený, v souladu s judikaturou
ESLP. Stěžovatel svůj rodinný život v České republice budoval v době, kdy věděl o svém
nelegálním pobytu a nemožnosti jej legalizovat. Ani judikatura ESLP není jednostranně založena
na bezvýhradné prioritě soukromého a rodinného života. Po nuceném opuštění České republiky
bude stěžovatel omezen ve volbě, jak si uspořádá své vztahy s manželkou a dětmi; v souvislosti
s čl. 8 Úmluvy žalovaný zdůraznil, že toto ustanovení nezahrnuje právo zvolit si geografický
rozměr respektování rodinného života. Stěžovatel pracoval v České republice po celou dobu
svého pobytu nelegálně a pobýval jen v komunitě svých krajanů. Tím, že má v Číně rodiče
a sestru, je jeho reintegrace ulehčena a je věcí stěžovatele a jeho manželky, jak budou řešit svůj
následující rodinný život. Co se týká Úmluvy o právech dítěte, uvedl žalovaný, že vzhledem
k věku dětí stěžovatele nejsou známy obtíže, kterým by děti čelily v zemi jejich původu. Tragická
smrt prvorozené dcery s věcí nesouvisí a Úmluva o právech dítěte připouští v čl. 9 odst. 3
i oddělení dítěte od rodičů. Děti sice mají právo na pravidelný kontakt s oběma rodiči,
ale to neznamená, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. Osobní kontakt
stěžovatele s dětmi lze zajistit povolením dle §122 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný má
za to, že k uložení správního vyhoštění došlo na základě zákona a v jeho mezích, při respektování
principu proporcionality. Nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění nelze
omlouvat pozdějším narozením dětí a správní orgán nemůže přehlížet dlouhodobý nelegální
pobyt stěžovatele, který k legalizaci svého pobytu nepodnikl žádné právní kroky. Za takové
situace stěžovatel musel počítat s tím, že jeho společenské a rodinné vazby budou po určitou
dobu realizovány mimo území České republiky, nebo je bude muset přerušit.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45,
www.nssoud.cz, uvedl, že v případech, které nastolují otázku nuceného vycestování cizince
na straně jedné a otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého
života na straně druhé, je nutné vycházet především z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8
Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý
život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah
sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince
do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné
souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např.
nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy
totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení
zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je ovšem otázkou výkladu práva a jeho aplikace
na zjištěný skutkový stav za využití citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv
předmětem volného správního uvážení. Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní
a existuje zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se, jak nesprávně
uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí, o správní uvážení v tom smyslu, jak tento pojem chápe česká
právní teorie i praxe (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb.
NSS, ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 – 109, www.nssoud.cz, ze dne 23. 10. 2008,
č. j. 8 As 56/2007 – 151, www.nssoud.cz, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1744/08). Autonomie správních orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena
základními právy dotčených cizinců a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, body 40 a 41,
http://nalus.usoud.cz). Výklad a aplikace pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo
soukromého života“ by proto měly být v souladu s §65 a násl. s. ř. s. plně a meritorně
soudně přezkoumatelné. Požadavek na řádný soudní přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění
ve vztahu k čl. 8 Úmluvy vyjádřil také ESLP např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, Alim proti
Rusku, stížnost č. 39417/07.
Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda správní orgány (a následně i městský soud)
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele postupovaly, vedle požadavků vyplývajících z vnitrostátních
předpisů, v intencích Úmluvy a judikatury ESLP, jejichž promítnutí do vnitrostátního práva
ostatně citovaná ustanovení §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců představují (srov. též
čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
a bod 22 odůvodnění této směrnice).
Jak již bylo řečeno, správní orgány v řízení nezpochybnily hloubku citů a rodinného
vztahu stěžovatele, jeho manželky a dětí, ani to, že tyto osoby sdílejí společnou domácnost.
Jako určující však vyhodnotily zejména to, že stěžovatel navázal vztah se svou stávající
manželkou v České republice v době, kdy pobýval na území neoprávněně. Nemohl se tak
spoléhat na to, že na území České republiky, kde si následně založil rodinu, bude moci pobývat
trvale. Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich
rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva skutečně zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999,
Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti
Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Pokud se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince
nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (např. rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne
24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi
a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo již citovaný rozsudek Rodrigues da Silva
a Hoogkamer). Důležitou okolností pro rozhodnutí žalovaného bylo také konstatování,
že stěžovatel i jeho rodinní příslušníci pobývající na území České republiky mají čínskou státní
příslušnost a stěžovatel má určité rodinné vazby na Čínu, takže by podle názoru žalovaného
společnému přesídlení do země původu nebránily zásadní překážky.
Nejvyšší správní soud je však při zhodnocení všech uvedených skutečností toho názoru,
že relevantní okolnosti věci nebyly zjištěny ani posouzeny žalovaným v nezbytném rozsahu,
k čemuž ostatně zavázal žalovaného již městský soud ve svém předešlém zrušujícím rozhodnutí
v dané věci (zmiňovaný rozsudek ze dne 13. 6. 2013, č. j. 4 A 29/2013 – 36).
V něm městský soud totiž mj. považoval za nezbytné, aby se správní orgány zabývaly
jednotlivými kritérii uvedenými v §174a zákona o pobytu cizinců, neboť do té doby nebylo
dostatečně zhodnoceno nejen to, jaká je povaha a pevnost rodinných vztahů stěžovatele,
ale nebyly hodnoceny ani ekonomické poměry jeho rodiny. Městský soud v uvedeném
rozhodnutí připomněl, že stěžovatel a jeho manželka o jedno dítě již přišli a manželka následně
v důsledku špatného psychického stavu potratila. Její zdravotní stav se celkově zhoršil a je závislá
na svém manželovi. Městský soud považoval ve svém předešlém rozhodnutí za nezbytné,
aby správní orgány vyhodnotily otázku finanční závislosti manželky stěžovatele na stěžovateli,
a to s ohledem na obě děti v tomto manželství nedávno narozené. Městský soud uzavřel,
že vedle skutečnosti, že stěžovatel pobývá na území ČR neoprávněně již od roku 2004, žalovaný
neposoudil dostatečně stěžovatelovu osobní a rodinnou situaci a že v rámci tohoto
nového posouzení v dalším řízení je žalovaný povinen vycházet mj. z toho, že stěžovatelova
rodina je na stěžovateli závislá jak finančně, tak s ohledem na narození dítěte, soužití s druhým
malým dítětem a i s ohledem na zdravotní stav stěžovatelovy manželky.
Těmto povinnostem, které pro žalovaného vyplynuly ze závazného právního názoru
vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku městského soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), ovšem žalovaný
ani v novém rozhodnutí, přestože jím snížil uloženou dobu správního vyhoštění na 1 rok,
v plném rozsahu nedostál a jeho posouzení věci bylo do jisté míry opět zjednodušující a neúplné,
stejně jako následné hodnocení městského soudu vyjádřené v nyní přezkoumávaném rozsudku
ze dne 23. 10. 2013, č. j. 2 A 56/2013 – 35, takže ani městský soud svůj dříve vyjádřený závazný
právní názor dostatečně nerespektoval.
Nejvyšší správní soud v tomto kontextu poznamenává, že považuje za zcela nepřípadnou
argumentaci městského soudu, několikrát opakovanou v jeho posledním rozhodnutí v této věci,
dle níž to, že se stěžovatel „vzdal výchovného vlivu“ na svou prvorozenou dceru, svědčí o tom,
že nelze ani u dvou dalších dětí uvažovat tak, že by nepřítomnost stěžovatele po dobu vyhoštění
znamenala nepřekročitelný zásah do rodičovské péče. Byť je třeba říci, že důvody, pro které
stěžovatel svěřil svou nejstarší dceru svým rodičům v Číně, nebyly ve správním řízení zjišťovány
a stěžovatel se k nim blíže nevyjádřil, byly tyto důvody naznačeny v odůvodnění rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 7 T 25/2012, kterým argumentoval
nejen stěžovatel, ale i městský soud a který bral v potaz i žalovaný. Z rekapitulační části
odůvodnění předmětného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá výpověď stěžovatele,
dle které svou dceru stěžovatel poslal za svými rodiči do Číny právě z toho důvodu, že byl
zadržen, a manželka nebyla schopna se sama o dceru postarat. Toto tvrzení, které nebylo nijak
zohledněno, tak zpochybňuje paušalizující závěry městského soudu a má význam i v dále
uvedených souvislostech.
Žalovaný ani městský soud také dle názoru zdejšího soudu adekvátně a komplexně
nevyhodnotili námitku stěžovatele týkající se porušení závazků České republiky vyplývající
z Úmluvy o právech dítěte. V této souvislosti je třeba upozornit zejména na kritéria, která
považoval ve věci za rozhodná ESLP v již citovaném rozsudku Nunez proti Norsku. Ve skutkově
příbuzném případě, jako je případ stěžovatelův, ESLP konstatoval, že veřejný zájem na vyhoštění
měl v souvislosti s dlouholetým nelegálním pobytem paní Nunez na území Norska značnou
váhu při zvažování proporcionality ve smyslu čl. 8 Úmluvy (bod 73); bylo vzato v potaz,
že stěžovatelka v době, kdy budovala svůj rodinný život, rovněž neměla legitimní očekávání,
že bude moci zůstat v zemi, a to i v souvislosti s vazbami na zemi původu (bod 76). Na druhou
stranu však ESLP konstatoval, že po uplynutí doby vyhoštění nebylo jisté, zda se bude moci paní
Nunez vrátit do Norska a zda tedy je odloučení od jejích dvou dětí přechodné nebo trvalé.
V takovém případě byly děti stěžovatelky ve zranitelném postavení (bod 81). V této situaci,
při zvážení dalších (výjimečných) konkrétních okolností věci, neměl ESLP za to, že byla
dostatečná váha přisouzena kritériu nejlepšího zájmu dítěte, a to ve smyslu čl. 8 Úmluvy (bod 84);
zde v této souvislosti ESLP odkázal na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle které by primárním
hlediskem při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci týkající se dětí měl být nejlepší zájem dítěte,
jak vyplývá i z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku,
stížnost č. 41615/07, bod 135.
Právě hledisko nejlepšího zájmu dítěte (dětí) nebylo dle názoru Nejvyššího správního
soudu ve věci dostatečně zváženo ani v nynějším případě při hledání spravedlivé rovnováhy mezi
zájmem státu na vyhoštění stěžovatele a právem na ochranu soukromého a rodinného života
cizince a jeho rodinných příslušníků, tedy manželky a dvou velmi malých dětí, zcela odkázaných
na péči svých rodičů. Podobně jako ve věci Nunez proti Norsku nelze předvídat, zda by odloučení
stěžovatele od jeho dětí bylo trvalé nebo jen dočasné, a to s ohledem na omezené možnosti
z hlediska zákona o pobytu cizinců, které by měl stěžovatel i po uplynutí doby vyhoštění
pro umožnění návratu do ČR z jeho vlasti k dispozici, a bylo třeba v tomto směru věnovat,
jak naznačuje i stěžovatel, pozornost rovněž příslušné správní praxi. Trvalé nebo dlouhodobé
odloučení by nepřiměřený zásah do rodinného života v daném případě mohlo znamenat, ovšem
ani případné „krátkodobé“ nucené vycestování stěžovatele by nevylučovalo možnost
nepřiměřeného zásahu do práva stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na rodinný život, pokud
by k němu přistoupily ještě další uváděné okolnosti.
Ve správním řízení dále nebylo dostatečně zjišťováno, přestože tak důvodně požadoval
městský soud ve svém předešlém rozhodnutí, zda by matka dětí, který má na území České
republiky povolený trvalý pobyt, byla schopna po vycestování stěžovatele se o obě děti sama
postarat, a to zejména, ale nikoli výlučně v materiální rovině. Zde lze opět upozornit na zmíněné
důvody, pro které měl stěžovatel svěřit prvorozenou dceru do výchovy prarodičů. V případě
alternativy vycestování celé rodiny společně se stěžovatelem nebylo podrobně zkoumáno,
zda je skutečně v možnostech manželů a jejich dětí realizovat společný rodinný život v Číně.
Při posouzení této otázky je třeba zohlednit nejen to, zda existují případné právní překážky
takového kroku, nýbrž i to, zda tu jsou relevantní skutkové okolnosti bránící ve vycestování, jako
např. nedostatek finančních prostředků spojený s absencí či oslabením sociálních a rodinných
vazeb v zemi původu v důsledku několikaletého pobytu v České republice. V tomto směru
nepovažuje zdejší soud za dostatečné vypořádání se s touto otázkou, pokud žalovaný, potažmo
městský soud, konstatovali, že stěžovatel má v zemi původu rodiče a sestru. V případě rodičů
stěžovatel ve správním řízení zmínil jejich malý byt a považoval za vyloučené, že by měl možnost
se do tohoto bytu (tím méně pak s rodinou) přistěhovat (k povinnostem správního orgánu
při zjišťování, zda má rodina pobývající na území ČR a složená ze státních příslušníků jiného
státu, včetně nezletilých dětí nízkého věku, reálnou možnost zachovat svou celistvost
přestěhováním do země původu, srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, publikovaný pod č. 2836/2013 Sb. NSS). Ve zde uváděném
kontextu pak rovněž zůstává otevřené, zda má stěžovatel skutečně možnost realizovat svůj
rodinný život s manželkou a dětmi po eventuálním vycestování z České republiky případnými
návštěvami rodiny v České republice (jak naznačoval ve svém rozhodnutí žalovaný i městský
soud), a to jak z hlediska právních, tak zejména finančních překážek takového postupu.
Nejvyšší správní soud tak na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného je v uvedené otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné
zjištění skutkového stavu, což zároveň znamená, že žalovaný nerespektoval v plném rozsahu
závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu, a pro tyto
vady, které, pokud jde o nepřezkoumatelnost, byly v žalobě důvodně vytýkány, měl městský soud
napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
K další argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že z rozhodnutí žalovaného
nevyplývá explicitní tvrzení o tom, že mu platná právní úprava neukládala povinnost hodnotit
dopad rozhodnutí do rodinného života ostatních rodinných příslušníků. Námitku, podle níž
městský soud nereflektoval, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s jeho aplikační praxí,
neboť v jiné, právně v podstatě totožné věci, bylo řízení o správním vyhoštění zastaveno právě
z důvodu nepřiměřeného dopadu do rodinného života cizince, stěžovatel v žalobě neuplatnil,
takže tuto námitku je nutno hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že si je vědom skutečnosti,
že i v případě nevydání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince z důvodu nepřiměřeného
zásahu do jeho soukromého a rodinného života předpokládá §118 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců, pokud jde o cizince neoprávněně pobývajícího na území ČR, vydání výjezdního příkazu;
přesto však právní pozice takového cizince je jiná než v případě existence rozhodnutí o správním
vyhoštění. Zároveň svým rozhodnutím zdejší soud nikterak nezpochybňuje, že čl. 8 Úmluvy
neukládá smluvním stranám všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich
státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést
si svůj rodinný život na území daného státu; zdejší soud v obecné rovině rovněž nezpochybňuje,
že zabránění neoprávněnému pobytu na území České republiky je legitimním cílem a veřejným
zájmem. Taktéž zdejší soud nepředjímá odpověď na otázku, zda rozhodnutí o vyhoštění
stěžovatele v dané věci skutečně nelze vydat. Je však třeba v rámci výše uvedeného a ve světle
judikatury ESLP (mj. rozsudku ve věci Nunez proti Norsku) zvážit, zda je zásah do soukromého
a rodinného života stěžovatele, a tedy i jeho rodinných příslušníků, „nezbytný v demokratické
s po l e čn o s ti “, jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Nejvyšší správní soud rovněž v obecné rovině
souhlasí s názorem žalovaného, že nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním
vyhoštění nelze bez dalšího „omlouvat“ pozdějším narozením dětí. Případné nevydání
rozhodnutí o správním vyhoštění však nelze chápat jako omluvu stěžovatelova protiprávního
jednání, ale pouze jako zohlednění konkrétních okolností relevantních z hlediska práva
stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na ochranu jejich rodinného života, tedy takových
mimořádných okolností, které zčásti nastaly až po té, kdy došlo k protiprávnímu jednání
stěžovatele (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007,
č. j. 1 As 39/2007 – 72, www.nssoud.cz). Byť důvodem ani podmínkou pro správní vyhoštění
stěžovatele v daném případě nebyla skutečnost, že by měl svým jednáním závažně narušovat
veřejný pořádek (přitom nelze směšovat veřejný zájem na zabránění nelegálnímu pobytu cizinců
na území ČR na straně jedné a na ochraně veřejného pořádku na straně druhé, jak bohužel
činí žalovaný i městský soud ve svých rozhodnutích), je třeba při zvažovaní proporcionality
zásahu do rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků také přihlédnout k tomu,
že protiprávní jednání stěžovatele na území České republiky souviselo výhradně s jeho nelegálním
pobytem, nepředstavuje tedy samo o sobě nebezpečí pro veřejný pořádek či veřejnou bezpečnost
v ČR (k významu pojmu narušení veřejného pořádku ve věcech správního vyhoštění
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 – 151, publikované pod č. 2420/2011 Sb. NSS).
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního řízení, než rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
žalovaný postupovat podle právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního
soudu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v řízení před městským
soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, náleží
mu tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta
za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. podání žaloby, účast na jednání
městského soudu dne 23. 10. 2013 a podání kasační stížnosti [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4
písm. a) a §11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a v paušální náhradě hotových výdajů
ve výši 3 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů
spojených se zastoupením v celkové výši 10 200 Kč, zvýšená o částku 2142 Kč připadající
na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 12 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu