ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.7.2013:28
sp. zn. 5 As 7/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Ing. M. Š.,
zastoupená JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín,
proti žalovanému: Ministerstvo zamědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č.
j. 9 A 143/2012 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. 90572/2012-15110, žalovaný podle §90 odst. 1
písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) na základě odvolání M. V.,
Z. V., Ing. P. B., CSc., M. Ve., L. Ve. a městské části Praha – Velká Chuchle zrušil odvoláními
napadené usnesení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. S-MHMP-
525840/2008/OOP-V-539/Dos, o zahájení přezkumného řízení ve věci usnesení Úřadu městské
části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, o zastavení vodoprávního řízení
ve věci nařízení odstranění stavby vodního díla „Sdružená kanalizační přípojka splaškové
kanalizace“ pro rodinné domy č. p. 245, 155, 210 a 336 mezi ulicemi V Ú. a S. v Praze - Velké
Chuchli, a přezkumné řízení zastavil.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu
v Praze, který ji usnesením ze dne 15. 1. 2013, č. j. 9 A 143/2012 – 13, odmítl.
Městský soud ve svém usnesení konstatoval, že Úřad městské části Praha 16 usnesením
ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, vydaným podle §66 odst. 2 správního řádu,
zastavil vodoprávní řízení ve věci nařízení odstranění stavby vodního díla „Sdružená kanalizační
přípojka splaškové kanalizace“ pro rodinné domy č. p. 245, 155, 210 a 336 mezi ulicemi V Ú. a S.
v Praze - Velké Chuchli, v k. ú. Velká Chuchle. Dne 1. 9. 2008 pak žalobkyně podala podnět
k provedení přezkumného řízení týkajícího se uvedeného usnesení Úřadu městské části Praha 16
ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh. Magistrát na základě tohoto podnětu vydal dne
9. 12. 2008 usnesení sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos o zahájení přezkumného
řízení ve věci předmětného usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008,
č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, s tím, že lze mít důvodně za to, že toto usnesení bylo vydáno
v rozporu s §66 odst. 2 správního řádu.
Proti usnesení magistrátu ze dne 9. 12. 2008 o zahájení přezkumného řízení podali
odvolání M. V., Z. V., Ing. P. B., CSc., M. Ve., L. Ve. a městská část Praha – Velká Chuchle.
Na základě jejich odvolání žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zrušil toto usnesení
magistrátu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. S - MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, o zahájení
přezkumného řízení v uvedené věci a přezkumné řízení zastavil. V odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí se žalovaný, po shrnutí dosavadního průběhu správního řízení, ztotožnil
se závěrem Úřadu městské části Praha 16 obsaženým v usnesení ze dne 15. 7. 2008
č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, podle něhož předmětná stavba nebyla v rozhodné době
vodohospodářským dílem (viz dále), a tedy byly splněny podmínky pro zastavení řízení stanovené
v §66 odst. 2 správního řádu, neboť důvod správního řízení zahájeného z moci úřední ve věci
nařízení odstranění předmětné stavby v průběhu řízení odpadl. Žalovaný v odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že nelze mít důvodně za to, že usnesení Úřadu městské
části Praha 16 (ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh) bylo vydáno v rozporu
s právními předpisy, a neshledal tedy důvody pro vedení přezkumného řízení. Proto usnesení
magistrátu o zahájení přezkumného řízení v odvolacím řízení zrušil a přezkumné řízení zastavil.
Městský soud v návaznosti na tuto rekapitulaci skutkového a právního stavu věci
konstatoval, že účastník v případě přezkumného řízení upraveného v §94 a násl. správního řádu
může dát pouze podnět k provedení tohoto řízení, přičemž tento podnět není návrhem
na zahájení řízení. Účastník, který takový podnět podá, tedy nemá právní nárok na vydání
rozhodnutí v přezkumném řízení. Pokud by, dle názoru městského soudu, v posuzované věci
Magistrát hlavního města Prahy neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení, tento jeho závěr
by nebylo možno napadnout žalobou ve správním soudnictví. Stejný názor vyslovil Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 71, publikovaném
pod č. 1831/2009 Sb. NSS.
Ve věci projednávané městským soudem sice magistrát vyhověl podnětu žalobkyně
a usnesením ze dne 9. 12. 2008 rozhodl o zahájení přezkumného řízení, toto usnesení však bylo
následně napadeným rozhodnutím žalovaného v odvolacím řízení zrušeno. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud uvedl, že z hlediska právní sféry
žalobkyně i všech ostatních účastníků správního řízení tak nedošlo ke změně právního stavu,
který zde existoval před zahájením přezkumného řízení. Jestliže tedy přezkumné řízení skončilo
jeho zastavením poté, co žalovaný v odvolacím řízení neshledal naplnění podmínek pro jeho
vedení (ve smyslu §97 odst. 1 správního řádu po zahájení přezkumného řízení zjistil, že právní
předpis porušen nebyl), pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení
zcela neutrální.
Městský soud doplnil, že v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 As 60/2011 – 37, vydaném
v téže věci, Nejvyšší správní soud konstatoval, že jeho aktuální judikatura vychází z toho,
že zatímco proti zastavení přezkumného řízení dle §97 odst. 1 správního řádu (v případě zjištění,
že přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s právními předpisy) ani dle §97 odst. 2 správního
řádu (v případě uplynutí lhůty pro přezkumné řízení) není správní žaloba přípustná, naopak
zastavení přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu (v případě zjištění,
že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, nelze ho však zrušit ani změnit
s ohledem na nepřiměřenou újmu, která by tím byla způsobena účastníkům v dobré víře)
je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. a soudnímu přezkoumání podléhá.
Dle názoru městského soudu ovšem z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
nepochybně vyplývá, že žalovaný v posuzované věci zastavil přezkumné řízení nikoliv podle
§94 odst. 4 správního řádu, ale postupem podle §97 odst. 1 správního řádu, neboť dospěl
k závěru, že původně přezkoumávané rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 ze dne
15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, bylo vydáno v souladu se zákonem.
Městský soud tak uzavřel, že žalobou napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k založení,
závaznému určení, změně či zrušení práv nebo povinností žalobkyně. Dané rozhodnutí
je i dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu úkonem správního orgánu, proti
kterému žaloba není přípustná, protože se nejedná o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky
obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. Toto rozhodnutí je ze soudního přezkoumání vyloučeno podle
§70 písm. a) s. ř. s., a proto městský soud žalobu dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §68 písm. e) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka předně uvedla, že ačkoli rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení obvykle
nemá účinky zásahu do práv a povinností účastníka řízení, není nyní posuzovaná věc z tohoto
hlediska věcí obvyklou.
Stěžovatelka svůj názor opřela o širší rekapitulaci vývoje věci od roku 2002, kdy magistrát
rozhodl o odstranění stavby předmětné kanalizace jakožto vodního díla. Stěžovatelka připomněla,
že následně žalovaný dne 14. 6. 2004 dané rozhodnutí magistrátu zrušil, přičemž rozsudkem
ze dne 6. 9. 2007 Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2004 zrušil a vyslovil
závěr, že stavební povolení a kolaudační rozhodnutí z let 1995 a 1998, která se týkala předmětné
kanalizace, jsou nicotná, neboť je vydal věcně nepříslušný orgán. Magistrát poté postoupil
věc k novému projednání aktuálně věcně a místně příslušnému správnímu orgánu I. stupně,
a to Úřadu městské části Praha 16, který řízení o odstranění stavby zmiňovaným usnesením
ze dne 15. 7. 2008 zastavil; proti tomuto usnesení nebylo odvolání přípustné. Na základě podnětu
stěžovatelky usnesení Úřadu městské části Praha 16 přezkoumal magistrát, dané usnesení zrušil
a Úřadu městské části Praha 16 nařídil, aby v řízení dále pokračoval. Žalovaný však předmětné
přezkumné řízení zastavil. I toto rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení bylo městským
soudem posléze zrušeno.
Stav z nezkolaudované a nepovolené stavby kanalizace však stále trvá a tato kanalizace
stěžovatelce způsobuje škody a jiné nepříjemnosti. Přestože městský soud v minulosti vyslovil
závěr o nicotnosti zmiňovaného stavebního a kolaudačního rozhodnutí, žalovaný postupem,
jenž je předmětem nynějšího přezkumu, rozhodnutí magistrátu, který vycházel z uvedeného
názoru městského soudu o nicotnosti stavebního a kolaudačního rozhodnutí, zrušil
a přivodil tak zastavení řízení o odstranění stavby i přezkumného řízení. Za stavu,
kdy je stěžovatelka stavbou kanalizace trvale poškozována (dosud se neuchýlila k dovolené
svépomoci - nepovolenou stavbu zřízenou dokonce bez souhlasu vlastníka pozemku, ze které
vlastníku pozemku vzniká škoda, lze dle jejího názoru odstranit i prostřednictvím svépomoci),
je rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení nepochybně zásahem do práv stěžovatelky.
Pouze s ohledem na změnu předpisů týkajících se kompetence správních orgánů nelze
z formálního hlediska dosáhnout odstranění důsledků nicotných rozhodnutí. Takto přepjatý
formalismus je však nepřípustný.
Magistrát hlavního města Prahy, pokud byl ve věci příslušný, byl činný a odpovídající
závěry z nicotnosti stavebního a kolaudačního rozhodnutí vyvodil. Žalovaný však tuto činnost
magistrátu soustavně „mařil“ rušením jeho rozhodnutí. Občan má právo na to, aby takovou
situaci věcně „rozsoudil“ soud. Zastavení řízení žalovaným je jistou formou šikany, vyplývající
z názoru žalovaného na věc. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný tak postupoval, neboť nemohl
učinit nic proti závěru městského soudu o nicotnosti stavebního a kolaudačního rozhodnutí,
a proto použil procesní prostředky, které účastníka řízení zbaví veškerých procesních možností
ve správním a následně i soudním řízení.
Stěžovatelka se proto domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nemůže být
vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť se dotýká jejích práv a povinností. Nadto je třeba
připomenout, že předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110,
které bylo zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102,
vycházelo z názoru, že přezkoumávané usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008
bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Proto žalovaný přezkumné řízení rozhodnutím
ze dne 31. 3. 2010 zastavil dle §94 odst. 4 správního řádu. Nyní však vychází z názoru
zcela opačného, a to, že právní předpis porušen nebyl, pročež přezkumné řízení zastavil
dle §97 odst. 1 správního řádu. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ani následně městský
soud ve svém usnesení napadeném kasační stížností však nevysvětlili, jak tento závěr reflektuje
nicotnost stavebního a kolaudačního rozhodnutí z roku 1995 a 1998. Nicotnost daných
rozhodnutí je základem celého sporu a skutečnost, že nyní jde „pouze“ o přezkumné řízení,
nemůže vést k závěru, že zákon porušen nebyl.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost v celém rozsahu zamítl. K tvrzené nicotnosti stavebního povolení z roku 1995
a kolaudačního rozhodnutí z roku 1998 poukázal na rozsudek městského soudu ze dne
27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102, ve kterém městský soud svůj starší závěr o nicotnosti daných
rozhodnutí a povaze předmětné stavby kanalizace jako vodohospodářského díla, který vyplýval
z dřívějšího rozsudku městského soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 7 Ca 139/2004 - 50, zpochybnil.
Názorem vysloveným v rozsudku městského soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102,
byl žalovaný při svém rozhodnutí vázán a v souladu s ním také věc posoudil; konkrétně
se jednalo především o posouzení, zda byla uvedená kanalizace ve smyslu §38 dřívějšího zákona
č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), v relevantním znění (dále jen „dřívější vodní zákon“)
vodohospodářským dílem.
Stěžovatelka též nijak nespecifikovala a nedoložila svá tvrzení, že jí předmětná kanalizace
způsobuje škody. Nadto je třeba poukázat na to, že stavba kanalizace byla zřízena se souhlasem
jejího právního předchůdce (dřívějšího vlastníka dotčených pozemků). Za „maření“ rozhodnutí
magistrátu nelze také považovat, je-li nadřízený správní orgán nucen opakovaně rušit rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, který nerespektuje závazné právní názory vyslovené soudem
a nadřízeným správním orgánem (názor žalovaného ostatně sdílí i Úřad městské části Praha 16).
Je tak nutno uzavřít, že se stěžovatelka domáhá odstranění řádně vybudované stavby kanalizační
přípojky, ačkoli při koupi své nemovitosti věděla, že je tato nemovitost danou stavbou zatížena.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Zdejší soud s ohledem na argumentaci stěžovatelky a vývoj věci, který se postupem doby
stal značně nepřehledným, předně doplňuje podrobný souhrn (nejdůležitějších) dřívějších
správních a soudních rozhodnutí, která byla v dané věci vydána:
Místní úřad v Praze 5 - Radotíně vydal rozhodnutí ze dne 12. 9. 1995, č. j. 2039/95Ch,
jímž povolil stavbu sdružené kanalizační přípojky splaškové kanalizace, Praha - Velká Chuchle.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 10. 1995. Užívání stavby bylo povoleno kolaudačním
rozhodnutím Místního úřadu Praha – Radotín ze dne 24. 6. 1998, č. j. 1759/98/VCh/Šz, které
nabylo právní moci dne 15. 7. 1998.
Na základě podnětu Ing. M. Š. a Ing. M. Š. (tj. stěžovatelky) vydal Magistrát hl. m. Prahy
rozhodnutí ze dne 17. 10. 2002, č. j. MHMP-53311/2001/VYS/Ku, jímž nařídil odstranění
vodního díla „Sdružená kanalizační přípojka splaškové kanalizace“ pro rodinné domy č. p. 245, 155,
210 a 336 v k. ú. Velká Chuchle, neboť uvedená povolení vydal dle jeho názoru věcně
nepříslušný správní orgán a tedy je nutno na toto vodní dílo hledět tak, že bylo realizováno bez
potřebného povolení speciálního stavebního úřadu. Žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím ze
dne 25. 3. 2003, č. j. 4232/03-6010, uvedené rozhodnutí magistrátu zrušil a věc mu vrátil
k novému projednání. Magistrát vydal nové rozhodnutí ze dne 15. 12. 2003, č. j. MHMP-
53311/2001/VYS/Ku, jímž opět nařídil odstranění vodního díla. Toto rozhodnutí žalovaný opět
v odvolacím řízení zrušil rozhodnutím ze dne 14. 6. 2004, č. j. 13785/2004-16310, neboť dospěl
k závěru, že překročení kompetence má za následek, že správní akt je sice vadný, ale platný.
Proti tomuto rozhodnutí podali manželé Š. žalobu k Městskému soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 7 Ca 139/2004 – 50, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo
o vodohospodářské dílo dle dřívějšího vodního zákona a vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných
vodovodech a veřejných kanalizacích, k jehož povolení byl příslušný vodohospodářský orgán
s působností speciálního stavebního úřadu, a nikoli obecný stavební úřad. Původní stavební
povolení a kolaudační rozhodnutí tedy vydal podle městského soudu věcně nepříslušný správní
orgán a jde tudíž o nicotná rozhodnutí. Žalovaný v dalším řízení rozhodnutím ze dne 7. 2. 2008,
č. j. 41928/2007-16310, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 12. 2003,
č. j. MHMP-53311/2001/VYS/Ku, opět zrušil s tím, že magistrát musí především přesně
vymezit vodní dílo kanalizace a jednoznačně určit vodním dílem dotčené pozemky.
Vzhledem k tomu, že na základě změny Statutu hlavního města Prahy přešla s účinností
od 1. 6. 2004 působnost vodoprávního úřadu ve věci ochrany vod a vodního hospodářství v dané
lokalitě na Úřad městské části Praha 16, magistrát věc postoupil tomuto správnímu orgánu.
Úřad městské části Praha 16 poté vydal již zmiňované usnesení ze dne 15. 7. 2008,
č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, jímž řízení o odstranění uvedené stavby zastavil, neboť dospěl
k závěru, že tato stavba nebyla vodohospodářským dílem ve smyslu §2a odst. 4 vyhlášky
č. 144/1978 Sb. a byla tedy obecným stavebním úřadem řádně povolena a zkolaudována.
Na základě podnětu stěžovatelky ze dne 29. 8. 2008 vydal Magistrát hlavního města Prahy
usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos,
jímž zahájil přezkumné řízení ve věci usnesení Úřadu městské části Praha 16
ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009,
sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/R-91/09/Dos, Magistrát hlavního města Prahy
následně v přezkumném řízení uvedené usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne
15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, pro rozpor s právními předpisy zrušil. Magistrát dospěl
k závěru, že Úřad městské části Praha 16 nerespektoval závazný právní názor uvedený
ve zmiňovaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007 a následně v rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 2. 2008.
Jak již bylo uvedeno, na základě příslušných odvolání žalovaný rozhodnutím
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110, usnesení magistrátu ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, jímž bylo zahájeno přezkumné
řízení, i následné rozhodnutí magistrátu ze dne 3. 7. 2009, S.Zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-
V-539/R-91/09/Dos, jímž bylo v přezkumném řízení zrušeno usnesení Úřadu městské části
Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, zrušil a přezkumné řízení zastavil.
Žalovaný měl za to, že se magistrát dostatečně nezabýval otázkou ochrany práv účastníků
nabytých v dobré víře, přičemž poukázal na §94 odst. 4 správního řádu, podle něhož dojde-li
správní orgán po zahájení přezkumného řízení k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením vznikla některému
účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která
vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Žalovaný poukázal na to,
že předmětná stavba kanalizační přípojky byla řádně povolena a zkolaudována, tato rozhodnutí
nabyla právní moci a nebyla nikdy napadena řádnými a ani mimořádnými opravnými prostředky
a nebyla tudíž správním orgánem ani soudem nikdy zrušena. Se zřízením stavby souhlasili všichni
tehdejší vlastníci a jde tudíž o stavbu postavenou v dobré víře a v dobré víře užívanou.
Odstranění dané stavby by tedy vedlo podle žalovaného k nepřiměřené újmě uživatelů této
přípojky. Podle žalovaného bylo tedy na místě postupovat dle §94 odst. 4 správního řádu. V další
části odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný polemizoval s názorem magistrátu, podle něhož
se Úřad městské části Praha 16 ve svém usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby odchýlil
od závazného právního názoru městského soudu a žalovaného vyjádřeného v jejich
předcházejících rozhodnutích. Žalovaný naopak vyjádřil souhlas s názorem Úřadu městské části
Praha 16, že předmětná kanalizační přípojka nebyla vodohospodářským dílem podle právních
předpisů platných a účinných v době jejího povolení a kolaudace. Tím, že Úřad městské části
Praha 16 rozhodl s ohledem na tento svůj názor, se podle žalovaného neodchýlil od právního
názoru vyjádřeného v rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2008. Pokud jde o právní názor
městského soudu, podle něhož byla předmětná kanalizační přípojka vodohospodářským dílem,
žalovaný měl za to, že městský soud tento svůj názor neodůvodnil.
Stěžovatelkou podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 229/2010-15110, městský soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 3 A 62/2010 - 18,
neboť vycházel z názoru, že se nejednalo o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., ale naopak o úkon správního orgánu, který není rozhodnutím a je tedy podle §70 písm. a)
s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, a žaloba proti němu je tudíž podle §68 písm. e) s. ř. s.
nepřípustná. Dle názoru městského soudu totiž rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 229/2010-15110, tím, že toliko obnovilo právního stav existující před zahájením
přezkumného řízení, nemohlo založit, změnit ani zrušit práva či povinnosti stěžovatelky.
Usnesení městského soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 3 A 62/2010 – 18, Nejvyšší správní
soud ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil rozsudkem ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 5 As 60/2011 - 37. Nejvyšší správní soud uvedl, že z rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110, jednoznačně nevyplývá, zda žalovaný přezkumné řízení zastavil
podle §97 odst. 1 správního řádu, tedy zda považoval původně přezkoumávané rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 16 za zákonné, nebo zda žalovaný postupoval dle §94 odst. 4
správního řádu, tedy zda sice sdílel názor magistrátu na nezákonnost rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 16, měl však za to, že jeho zrušením či změnou by vznikla nepřiměřená újma
účastníkům v dobré víře. Jak totiž vyplývá z vývoje judikatury Nejvyššího správního soudu, není
proti zastavení přezkumného řízení podle §97 odst. 1 správního řádu (v případě zjištění,
že přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s právními předpisy) ani podle §97 odst. 2 správního
řádu (v případě uplynutí lhůty pro přezkumné řízení) správní žaloba přípustná, zatímco zastavení
přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu (v případě zjištění, že přezkoumávané
rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, nelze ho však zrušit ani změnit s ohledem
na nepřiměřenou újmu, která by tím byla způsobena účastníkům v dobré víře) je rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s. a soudnímu přezkoumání podléhá.
V pochybnostech se ovšem Nejvyšší správní soud přiklonil k tomu, že žalovaný zastavil
přezkumné řízení podle §94 odst. 4 správního řádu, neboť považoval argumentaci žalovaného
nepřiměřenou újmou, jež by byla způsobena uživatelům kanalizační přípojky zrušením
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 o zastavení řízení o odstranění této stavby, za nosnou
část rozhodnutí žalovaného. Navíc Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 16 je přinejmenším v rozporu s §78 odst. 5 s. ř. s., neboť odporovalo
právnímu názoru vyslovenému v předcházejícím zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze,
jenž byl pro správní orgán v dalším řízení závazný. Nemělo-li tedy být toto rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 16 v přezkumném řízení zrušeno ani změněno, pak musely
být před uplynutím lhůty podle §97 odst. 2 správního řádu dány jedině podmínky stanovené
v §94 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy uložil Městskému soudu v Praze,
aby rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110, věcně přezkoumal.
Ve věci následně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 3 A 62/2010 – 102, jímž rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110,
jakož i rozhodnutí magistrátu ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-
V - 539/R - 91/09/DOS, jímž bylo v přezkumném řízení zrušeno usnesení Úřadu městské části
Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Důvodem zrušení obou rozhodnutí byla skutečnost, že žalovaný i správní orgán
prvního stupně posuzovali otázku, zda byla předmětná kanalizační přípojka vodohospodářským
dílem podle hledisek obsažených ve vyhlášce č. 144/1978 Sb., která však byla podle názoru
městského soudu neaplikovatelná. Městský soud se vyslovil i k závěru vyjádřenému ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 26. 9. 2007, č. j. 7 Ca 139/2004 - 50, dle něhož se v případě předmětné
kanalizační přípojky jednalo o vodohospodářské dílo dle dřívějšího vodního zákona
a dle vyhlášky č. 144/1978 Sb. (z čehož vyplýval i závěr o nicotnosti stavebního a kolaudačního
rozhodnutí z roku 1995 a 1998). Městský soud uvedl, že „[v]zhledem ke skutečnosti, že však
v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 7 Ca 139/2004, Městský soud v Praze žádný důvod, pro který dospěl
k tomuto závěru, neuvedl, má soud za to, že nelze pro absenci důvodů na uvedený závěr navázat“. Městský
soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102, žalovaného také výslovně
zavázal k tomu, aby nejdříve rozhodl o odvoláních účastníků směřujících proti usnesení
magistrátu o zahájení přezkumného řízení. Po té, bude-li předmětem posouzení znovu otázka,
zda předmětná stavba kanalizační přípojky byla v době vydání stavebního povolení
a kolaudačního rozhodnutí vodohospodářským dílem a tedy zda stavební a kolaudační
rozhodnutí byla vydána věcně příslušným správním orgánem, měl žalovaný vycházet pouze
ze zákonného vymezení vodohospodářských děl (nikoli tedy z vyhlášky č. 144/1978 Sb.). Pokud
by správní orgán 1. stupně (tj. magistrát) opětovně zrušil usnesení Úřadu městské části Praha 16
ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, měl se ve smyslu §94 odst. 4 správního řádu
vypořádat i s otázkou ochrany práv účastníků nabytných v dobré víře.
Jak již bylo řečeno, žalovaný následně rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. 90572/2012-
15110, proti němuž směřuje žaloba v nyní posuzované věci, podle §90 odst. 1 písm. a)
správního řádu zrušil odvoláními napadené usnesení magistrátu ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, a přezkumné řízení zastavil. Žalovaný přitom
dospěl k závěru, že předmětná kanalizace (resp. sdružené přípojky) nebyla v době vydání
stavebního a kolaudačního rozhodnutí vodohospodářským dílem. Odpadl tak důvod zahájeného
správního řízení z moci úřední – přezkumného řízení, nastaly tedy podmínky uvedené
v §66 odst. 2 správního řádu, pročež Úřad městské části Praha 16 usnesením ze dne 15. 7. 2008,
č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, řízení ve věci odstranění stavby kanalizace řádně zastavil; žalovaný
tak neshledal důvod pro zahájení a vedení přezkumného řízení.
K věci samé zdejší soud předně uvádí, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační
stížností napadla výrok rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační
stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS). Předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu je tak otázka, zda městský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a)
s. ř. s. odmítl. V tomto smyslu je rozsah přezkumu rozhodnutí městského soudu vymezen právě
povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí; jestliže městský soud žalobu odmítl a věc
samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat,
zda městský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již v rámci
ratia decidendi tohoto rozsudku zabývat námitkami týkajícími se „merita“, tedy toho, zda žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2012 je v souladu se zákonem, zda tedy žalovaný
přezkumné řízení dle §90 odst. 1 písm. a) ve spojení s §97 odst. 1 správního řádu zastavil
po právu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80,
www.nssoud.cz).
Po zhodnocení věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr městského soudu
o odmítnutí žaloby je správný; zároveň byla městským soudem zvolena i správná judikaturní
východiska, o něž své rozhodnutí opřel. Nejvyšší správní soud i přes argumentaci stěžovatelky
neshledává důvody pro odchýlení se od své ustálené judikatury, dle níž rozhodnutí o zastavení
řízení dle §97 odst. 1 správního řádu nepodléhá soudnímu přezkumu.
Podle §94 odst. 1 správního řádu „[v] přezkumném řízení správní orgány z moci úřední
přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu
s právními předpisy. Přezkumné řízení lze zahájit, i pokud je rozhodnutí předběžně vykonatelné podle
§74 a dosud nenabylo právní moci; pokud bylo po zahájení takového přezkumného řízení podáno odvolání,
postupuje se podle ustanovení hlavy VIII této části. Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení;
tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného
řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli“.
Podle §97 odst. 1 správního řádu „[j]estliže správní orgán po zahájení přezkumného řízení zjistí,
že právní předpis porušen nebyl, řízení usnesením zastaví. Usnesení se pouze poznamená do spisu“.
Jak již uvedl v kasační stížností napadeném usnesení městský soud, který vycházel
ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 9 As 25/2008 - 81, www.nssoud.cz, vyplývá z citovaných ustanovení správního řádu,
že podnět k provedení přezkumného řízení není návrhem na zahájení řízení. Účastník, který
takový podnět podá, tedy nemá právní nárok na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Pokud
by v této věci magistrát neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení, tento jeho závěr
by nebylo možno napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jak rovněž správně uvedl městský
soud, vyslovil stejný názor Nejvyšší správní soud již v minulosti, např. v rozsudku ze dne
14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 71, publikovaném pod č. 1831/2009 Sb. NSS, či v rozsudku
ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 Ans 1/2008 – 135, www.nssoud.cz, v němž převzal názor vyjádřený
v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. 6 A 53/97 – 18.
Lze poznamenat, že v řízení vedeném pod sp. zn. 9 As 25/2008 Nejvyšší správní soud
posuzoval obdobnou situaci jako nyní; i v nynější věci je tak možno konstatovat, že žalovaný
rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. 90572/2012-15110, jímž přezkumné řízení zastavil, obnovil
právní stav existující před zahájením přezkumného řízení; nedotčeno zůstalo pravomocné
usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby kanalizační přípojky a zprostředkovaně také
pravomocné stavební povolení z roku 1995 a kolaudační rozhodnutí z roku 1998. Nejvyšší soud
k tomu také dodává, že je nutno respektovat povahu přezkumného řízení, které není skutečným
mimořádným opravným prostředkem, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku
žadatele na meritorní projednání, ale pouze prostředkem dozorčího práva sloužícího především
k realizaci vnitřní kontroly činnosti správních orgánů (shodně viz Vedral, J.: Správní řád.
Komentář, 1. Praha: BOVA POLYGON, 2006, str. 554 a násl.).
Obdobně jako městský soud uvádí i soud zdejší, že se ve věci uplatní závěry uvedené
ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 As 25/2008 – 81:
„Pokud přezkumné řízení skončilo jeho zastavením a rozhodnutím odvolacího orgánu o zrušení předchozího
rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, tedy „odstraněním“ úkonů provedených v rámci přezkumného řízení,
pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální. Pokud účastníci
původního správního řízení nemají nárok na zahájení a provedení přezkumného řízení, pak nemohou
být ani zkráceni na svých právech tím, že původně zahájené řízení již neprobíhá a veškeré účinky úkonů
provedených v jeho rámci, které by se jejich právní sféry případně mohly dotknout, byly eliminovány.“ V tomto
smyslu Nejvyšší správní soud navázal na názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v usnesení
ze dne 9. 2. 2000, č. j. 5 A 142/99 – 16, ve vztahu k dřívějšímu procesnímu institutu přezkoumání
rozhodnutí mimo odvolací řízení dle §65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), který byl obdobný současnému institutu přezkumného řízení. Rozsáhleji z tohoto
usnesení Vrchního soudu v Praze citoval již městský soud, tento názor je tedy účastníkům řízení
znám a není jej zde třeba výslovně opakovat; zároveň je zjevné, že se jedná o dlouhodobě
ustálený judikaturní přístup.
K problematice tzv. dozorčích prostředků ve správním řízení, kam lze zařadit
i přezkumné řízení dle §94 a násl. správního řádu, se komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud
taktéž v dalším rozhodnutí, na které je možné odkázat, konkrétně v rozsudku ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 1 As 55/2010 – 59, www.nssoud.cz. V něm navázal na tradiční chápání dozorčích
prostředků, jak je dlouhodobě uváděno i v doktrinálních pramenech: „V dozorčím právu má býti
dozorčím úřadům poskytnuta možnost kdykoli způsobiti stav odpovídající velícím zájmům veřejným do ochrany
těchto úřadů svěřených; z toho plynou zejm. tyto zvláštnosti dozorčího práva: a) Dozorčí právo slouží k ochraně
objektivního práva, nikoli subjektivních práv a zájmů občanů. Vykonává se tedy z moci úřední. Řádné provádění
dohlédacího práva může sice fakticky jíti k duhu i občanům (stranám), avšak to jsou pouhé reflexy, nikoli
zamýšlený účel dozorčího práva, jež se vykoná i přes protest všech zájemníků“ (Hoetzel, J. Československé
správní právo. Část všeobecná. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1937, s. 463). Přezkumné řízení
je třeba chápat jako výjimečný institut, který „umožňuje zasáhnout do již pravomocného rozhodnutí
a případně vést k jeho změně nebo zrušení s cílem napravit jeho nezákonnost. Jde o dozorčí nástroj v rukou
správních orgánů, uplatňovaný z moci úřední podle instanční hierarchie. Není tedy mimořádným opravným
prostředkem, účastníci, stejně jako kdokoli jiný, mohou případně pouze upozornit na nezákonná rozhodnutí
podnětem“ (Hendrych, D. a kol. Správní právo. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 418).
V rámci takto vymezeného „půdorysu“ je tak třeba zopakovat, že přezkumná činnost
Nejvyššího správního soudu ve vztahu k usnesení městského soudu byla omezena na to,
zda městský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby; tedy Nejvyšší správní soud
je nucen se spokojit se zjištěním, že bylo přezkumné řízení žalovaným zastaveno dle §97 odst. 1
správního řádu, není však oprávněn závazně posuzovat zákonnost tohoto úkonu žalovaného,
který přímo nezasáhl do práv a povinností stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že bylo jednoznačně
zjištěno, že přezkumné řízení bylo tentokrát zastaveno dle §97 odst. 1 správního řádu
(byť žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ani v tomto případě výslovně neodkázal na toto
ustanovení správního řádu, z jeho obsahu uvedený závěr jednoznačně vyplývá), neměly
správní soudy možnost se zabývat otázkou, nakolik bylo toto rozhodnutí v souladu
se zákonem (srov. také citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 1 As 55/2010 - 59). V takovém případě by totiž již věcnému soudnímu přezkumu podrobily
úkon správního orgánu, který je z něj vyloučen.
V uvedeném kontextu tak nemohou uspět odkazy stěžovatelky na starší správní a soudní
rozhodnutí ve věci. Obiter dictum je naopak třeba souhlasit s názorem žalovaného vysloveným
ve vyjádření ke kasační stížnosti, že žalovaný byl při vydání svého rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 90572/2012-15110, vázán pro něj aktuálním a relevantním právním názorem formulovaným
v rozsudku městského soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102. V něm městský soud,
jak již bylo uvedeno, žalovaného zavázal k rozhodnutí o odvoláních účastníků proti rozhodnutí
magistrátu o zahájení přezkumného řízení a umožnil mu opětovně se zabývat otázkou,
zda lze předmětnou stavbu kanalizace považovat za vodohospodářské dílo ve smyslu
§38 dřívějšího vodního zákona a v návaznosti na to případně i otázkou, zda se v případě
stavebního a kolaudačního rozhodnutí z let 1995 a 1998 jednalo o rozhodnutí nicotná,
tedy umožnil mu rovněž, v případě negativní odpovědi na dané otázky, opětovně řízení zastavit
podle §97 odst. 1 správního řádu. Zároveň městský soud již zmiňovaným způsobem
(opět závazným pro žalovaného) změnil svůj dřívější názor o nicotnosti stavebního povolení
z roku 1995 a kolaudačního rozhodnutí z roku 1998 a také zrušil, vedle rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 3. 2010 napadeného tehdejší žalobou, i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně
(magistrátu) ze dne 3. 7. 2009, vydané v přezkumném řízení, ačkoli toto rozhodnutí magistrátu
bylo právě žalovaným jakožto odvolacím orgánem již zrušeno. Proti tomuto rozsudku městského
soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 3 A 62/2010 – 102, ovšem nepodali kasační stížnost (proti části
výroku o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010) ani žalovaný ani osoby zúčastněné
na uvedeném řízení (odvolatelé), ale ani stěžovatelka, ačkoli byla oprávněna brojit kasační
stížností proti té části výroku rozsudku městského soudu, jímž bylo zrušeno pro ni příznivé
rozhodnutí magistrátu ze dne 3. 7. 2009 (k přípustnosti kasační stížnosti směřující proti výroku
krajského soudu o zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně dle §78 odst. 3 s. ř. s.
srov. předposlední odstavec usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 106, publikovaného pod č. 1456/2008 Sb. NSS). Za tohoto stavu
věci a vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nyní posuzuje kasační stížnost směřující
proti následnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 9 A 143/2012 – 13,
nemůže se již zabývat zákonností rozsudku městského soudu ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 3 A 62/2010 – 102, a tedy ani otázkou, do jaké míry tento rozsudek respektoval závazný
právní názor vyjádřený v předešlém rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 5 As 60/2011 – 37.
Nad rámec věci lze dále poznamenat, že není případná argumentace stěžovatelky o tom,
že byla připravena o možnosti právní ochrany. Dozorčí prostředek v podobě přezkumného řízení
nikdy nebyl v její dispozici. Nelze si také nepovšimnout (byť si je Nejvyšší správní soud vědom
argumentace, kterou v tomto směru stěžovatelka uváděla ve svém podnětu k provedení
přezkumného řízení ze dne 29. 8. 2008), že právní předchůdce stěžovatelky, tedy dřívější vlastník
dotčených pozemků, pan J. K., souhlasil se zřízením sporné kanalizační přípojky. Jeho úředně
ověřený podpis je obsažen v „Dohodě o sdružené kanalizační přípojce pro splaškovou
kanalizaci“ ze dne 1. 3. 1994, zn. 129/94 na hlavičkovém papíře „Místní úřad – Městská část
Praha – Velká Chuchle“. Proti předmětnému stavebnímu a kolaudačnímu rozhodnutí nebyly
podány opravné prostředky a tato rozhodnutí nebyla správním orgánem ani soudem zrušena.
Dále je vhodné konstatovat, že stěžovatelka nemusela být odkázána na pouhý podnět
k přezkumnému řízení, pokud by proti usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008,
č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, o zastavení řízení o odstranění stavby podala v příslušné zákonné
lhůtě správní žalobu (ať již přímo nebo prostřednictvím případného rozhodnutí odvolacího
orgánu, jímž by bylo její odvolání proti tomuto usnesení zamítnuto pro nepřípustnost),
v níž mohla napadnout právě to, že dané rozhodnutí mělo formu procesního usnesení
dle §66 odst. 2 správního řádu, které se pouze poznamenává do spisu (v daném případě ovšem
bylo stěžovatelce a ostatním účastníků řízení zároveň doručeno) a proti němuž, jsou-li splněny
podmínky pro jeho vydání, není odvolání přípustné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 5 As 30/2011 – 93, www.nssoud.cz).
Je tedy zřejmé, že stěžovatelka či její právní předchůdci opakovaně nevyužili možnost
podat takové procesní prostředky k ochraně svých práv, na jejichž projednání je právní nárok,
v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt se tedy nyní stěžovatelka nemůže domáhat toho,
aby Nejvyšší správní soud učinil výjimku ze své ustálené judikatury týkající se dozorčí povahy
přezkumného řízení dle §94 a násl. správního řádu. Pokud se nyní stěžovatelka domnívá,
že je jí předmětnou kanalizací způsobována škoda či jiná forma újmy, může zvážit využití
občanskoprávní cesty nápravy takto úkorně pociťovaného stavu.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu