ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.14.2013:32
sp. zn. 5 Azs 14/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: X.Y.,
zastoupený Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 32 Az 19/2012 - 42,
takto:
I. Výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 32 Az 19/2012 - 42, se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 9. 2012, č. j. OAM-242/ZA-ZA12-P12-2011,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Víta Biolka se u r č u j e
částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 25. 8. 2011 žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České re publiky (dále jen
„zákon o azylu“). Svou žádost odůvodnil zejména obavami z pronásledování v zemi původu
proto, že je členem politické strany OLF (Oromo Liberation Front).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 9. 2012, č. j. OAM-242/ZA-ZA12-P12-2011, žalobci
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil.
Své rozhodnutí opřel především o závěr, že není prokázáno, že by žalobce byl ve své vlasti
pronásledován z azylově relevantních důvodů, tedy že by byl pronásledován pro uplatň ování
politických práv (členství v OLF), ani že by mohl ve své vlasti pociťovat odůvodněnou obavu
z pronásledování kvůli svému etnickému původu (oromská národnost). Výpovědi žalobce a jím
předložené podklady hodnotil žalovaný jako nevěrohodné.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové, který ji rozsudkem ze dne 30. 7. 2013, č. j. 32 Az 19/2012 - 42, zamítl (výrok I.).
Žalobcovy námitky neshledal krajský soud důvodnými a v podstatě se ztotožnil se závěry
žalovaného. Výrokem II. krajský soud rozhodl o nákladech řízení a výrokem III. o odměně
soudem ustanoveného advokáta.
Krajský soud byl toho názoru, že z obsahu předloženého správního spisu vyplývá,
že se žalovaný případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě
žalobcem poskytnutých výpovědí, doložených dokumentů (které mají prokazovat jeho uvěznění
a členství ve straně OLF) a na pozadí objektivních informací o zemi původu, s nimiž byl žalobce
seznámen. Krajský soud taktéž uvedl, že ani samo správní řízení netrpí vytýkanými vadami
a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Krajský soud shrnul, že žalobce ke své politické činnosti uváděl příslušnost nejdříve
k legální opoziční straně Keneget, přičemž se podílel na distribuc i letáků a propagaci strany,
s čímž neměl žádné potíže. S touto stranou nebyl spokojen, proto později vstoupil do strany
OLF, která vyznává násilné pojetí demokracie – svržení vlády ozbrojeným bojem, což žalobce
schvaluje. Pro stranu pracoval tajně při dis tribuci letáků, propagaci strany a získávání nových
členů. V jednom případě byl při převozu materiálů strany zadržen, na tři měsíce uvězněn
a propuštěn na kauci (pozn. NSS – byť překlad příslušného potvrzení předloženého stěžovatelem
ve správním řízení uvádí termín „kauce“, z dosavadních výsledů správního řízení není zcela
zřejmé, zda se skutečně jednalo o propuštění z vazby na kauci, či o propuštění z vězení
po zaplacení jakéhosi peněžitého trestu či jiného „poplatku“, jak žalobce rovněž uváděl ve své
výpovědi). Žalobce přitom doložil výpisem z rejstříku trestů, že v něm nemá žádný záznam.
Žalovaný na základě informací o zemi původu zjistil, že OLF není legitimní politickou stranou
(od června 1992) a v červnu 2011 byla etiopským parlamentem prohlášena za te roristickou
organizaci. Podle etiopského tzv. protiteroristického zákona hrozí za členství v teroristické
organizaci vysoké tresty. V daném případě byl žalobce z vězení propuštěn na kauci, vlastnil
cestovní doklad, bez potíží získal vízum k vycestování do zahraničí a vlast opustil legálně, letecky,
bez jakýchkoliv potíží.
Dle krajského soudu se žalovaný rovněž zabýval žalobcem předloženými dokumenty,
a to se závěrem, že působí účelově – jako příprava na emigraci. Za podstatnou skutečnost
považoval krajský soud také to, že žalobce v žádosti o vízum na zastupitelském úřadu České
republiky v Addis Abeba (dále jen „ZÚ ČR“) uvedl, že je profesionální sportovec a závodí
za Federální klub věznic Etiopie (v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
29. 2. 2012 pak uvedl jiné skutečnosti a příslušnost k Federálnímu klubu věznic popřel)
a předložil potvrzení od sportovního klubu z České republiky, za který má v České republice
sportovat. Žalobce o mezinárodní ochranu také nepožádal bezprostředně po svém příletu
do České republiky, ale až poté, co se sportovní klub rozhodl poslat ho na léčení do vlasti,
žalobce to odmítl a nelegálně opustil území České republiky. Byl zadržen v Německu a vrácen
zpět do České republiky. Na základě těchto skutečností nebylo dle názoru krajského soudu
možné dospět k závěru, že by žalobce byl ve vlasti pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu.
V řízení rovněž nebylo podle krajského soudu prokázáno, že by žalobce mohl mít
důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobce
uváděl, že je národností Orom, a obecně hovořil o problémech Oromů v Etiopii, jimž není
umožněno studovat, pracovat, jsou pronásledováni a většina z nich je ve vězení
nebo „v podmínce“. To však nebyl případ žalobce. Jak sám vypověděl, vystudoval střední a vyšší
odbornou školu, po studiích získal práci a rok pracoval ve vystudovaném oboru. Rovněž
sportoval a dále se živil ja ko profesionální sportovec. Coby sportovec rovněž obdržel vízum
k vycestování do zahraničí za účelem sportu a bez potíží a legálně vycestoval,
aniž by se mu v tom snažily etiopské státní orgány zabránit. Tyto skutečnosti dle krajského soudu
nesvědčí o pronásledování jeho osoby. Správní orgán se přitom ve svém rozhodnutí podrobněji
zabýval situací a postavením Oromů v Etiopii (tvoří zhruba 35 % populace) se zjištěním,
že Oromové jsou nejsilněji zastoupeným etnikem ve Sněmovně federace, mají zastoupení
na úrovni státních ministrů a mohou pracovat i studovat. Část Oromů je pronásledována
obdobně jako příslušníci jiných etnik, týká se to především politických oponentů vládní koalice
EPRDF a osob s nacionalistickými a separatistickými sklony. Po posouzení případu žalobce
tak krajský soud dospěl k závěru, že žalobcova obava z pronásledování kvůli etnické příslušnosti
je nedůvodná.
Krajský soud taktéž odkázal na judikaturu zdejšího soudu týkající se okamžiku podání
žádosti o mezinárodní ochranu; k tomu by dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 - 51, www.nssoud.cz, mělo dojít bezprostředně poté, co k tomu
má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Krajskému soudu tak dle
jeho slov nezbylo než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu
na území České republiky a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území republiky, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů. Krajský soud vyhodnotil žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany jako účelovou s cílem dosáhnout legalizace pobytu na území České
republiky.
Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné
považoval krajský soud i neudělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu.
Konečně krajský soud konstatoval, že správní orgán postupoval dle §28 zákona o azylu
a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody pro udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena
v §14a a §14b zákona o azylu. Smyslem a účelem doplňkové ochrany přitom je poskytnout
subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům
o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně
uvedených v §14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.
V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný dle krajského soudu vycházel jak z informací
od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení a vypořádal se s nimi
při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce v žalobě pouze obecně namítal nesprávnost
postupu žalovaného při posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu bez konkrétního sdělení, v čem žalobce spatřuje pro sebe hrozbu nebezpečí vážné újmy.
Krajský soud měl za to, že žalovaný se v odůvodnění i této části rozhodnutí zabýval všemi
zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek
vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části
rozhodnutí ztotožnil. Krajský soud v tomto směru odkázal i na rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 9. 7. 2009, č. j. 48 Az 116/2008 - 52, dle něhož dospěje-li soud k závěru,
že žalobce (neúspěšný žadatel o udělení mezinárodní ochrany) účelově tvrdí důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, mají (s přihlédnutím ke všem okolnostem případ u) týž charakter
i shodné nebo obdobné důvody tvrzené podle §14a zákona o azylu.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
Stěžovatel zejména zdůraznil, že jedním z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě azylu je dle §12 písm. b) zákona o azylu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
politického přesvědčení. V tomto směru upozornil na to, že za pronásledování považoval zákon
o azylu zejména ohrožení života nebo svobody, ovšem novelizací provedenou zákonem
č. 165/2006 Sb. byla tato definice rozšířena tak, že se za pronásledování považuje závažné
porušení lidských práv. Stěžovatel zároveň zdůraznil, že původcem tohoto pronásledování
mohou být i soukromé osoby.
Dle svého názoru předložil stěžovatel v řízení před krajským soudem dostatek důkazů
o tom, že v zemi původu bude pronásledován. Krajský soud však nesprávně posoudil rozhodné
právní otázky a je evidentní, že stěžovatel by byl v případě návratu do země původu
pronásledován jednak za členství v zakázané politické straně OLF a též pro svoji etnickou
příslušnost Oromo. Stěžovatel tak navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že souhlasí s rozhodnutím krajského
soudu a má za to, že uplatněné stížní námitky jsou nedůvodné.
Dle žalovaného stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž
základě by bylo možné učinit závěr, že by ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod. Neuvedl také žádnou skutečnost, která by nasvědčovala odůvodněné
možnosti pronásledování jeho osoby z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení. Všemi rozhodnými skutečnostmi
se přitom žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval. Žalovaný zopakoval, že výpovědi stěžovatele
učiněné ve správním řízení nejsou konzistentní a postrádají věrohodnost. Lze totiž jen stěží
uvěřit, že byl stěžovatel uvězněn a zároveň má čistý trestní rejstřík a navíc byl propuštěn
na svobodu, ač byl považován za člena teroristické organizace, a následně mohl svobodně
a bez potíží vycestovat, když teroristům (tedy i členům OLF) hrozí vysoké tresty.
Stěžovatel také ve správním řízení uváděl, že Oromové jsou v Etiopii diskriminováni,
je jim znemožněno pracovat a studovat, většina Oromů je ve vězení nebo jsou pronásledováni.
Současně ale sám vypověděl, že se narodil v oromské oblasti, bez potíží studoval, pracoval
ve svém oboru a sportoval. Jakékoli omezení jeho pohybu považuje žalovaný za smyšlené. Stěží
lze totiž uvěřit, že by pronásledovaná osoba obdržela cestovní doklad a následně bez problémů
vycestovala ze země. Oromové mohou dle zjištění žalovaného bez potíží pracovat, studovat
a jsou nejsilněji zastoupeným etnikem ve Sněmovně federace, horní komoře etiopského
parlamentu. Oromové mají taktéž zastoupení na úrovni ministrů. Žalovaný také poukázal
na informace poskytnuté ZÚ ČR, z nichž je patrné, že si stěžovatel obstarával obživu jako
sportovec a má čistý trestní rejstřík. Nehrozí mu tak jakákoli újma kvůli jeho etnické příslušnosti.
Ačkoli měl stěžovatel možnost se vyjádřit k informacím o zemi původu, ničeho v tomto
směru nenavrhl. Z podrobného rozhodnutí krajského soudu a vylíčení azylového příběhu
stěžovatele přitom jednoznačně plyne, že žalovaný při rozhodování o věci nijak nepochybil.
Pro své rozhodnutí použil žalovaný relevantní informace o zemi původu. Krajský soud se ta ké
zabýval rozpory ve výpovědi stěžovatele (příslušnost k Federálnímu klubu věznic) nebo
bezproblémovým vycestováním ze země či okolností, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní
ochranu ihned po svém příletu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formá lní náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel v tomto případě namítá, byť velmi stručně, taková zásadní pochybení
krajského soudu (zejména ve vztahu k posouzení věrohodnosti jeho výpovědí a předložených
podkladů a z toho vyplývajícího neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany), která by mohla
mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že předložil dostatek důkazů o tom,
že v zemi původu bude pronásledován, a to jednak za členství v zakázané politické straně OLF
a též pro svou etnickou příslušnost Oromo. Tuto otázku podle stěžovatele nesprávně posoudil
žalovaný a následně i krajský soud.
Z obsahu rozhodnutí žalovaného i krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil,
že klíčovým faktorem pro rozhodnutí o neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a následně
pro zamítnutí žaloby bylo to, že výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení byly
považovány za nevěrohodné a rozporné. Rovněž předložené dokumenty byly žalovaným
i krajským soudem vyhodnoceny tak, že působí „účelově jako příprava na emigraci“.
K věci je třeba uvést, že v řízeních ve věci mezinárodní ochrany hraje mimořádně
důležitou roli věrohodná výpověď žadatele a v tomto kontextu i jeho vlastní celková
věrohodnost. Například již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002,
sp. zn. 5 A 746/2000, se mimo jiné uvádí, že „[p]ravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby
jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází“; k významu věrohodné výpovědi žadatele
lze komplexně odkázat kupř. také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, dostupný na www.nssoud.cz,
v němž se uvádí, že „… není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují“.
Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní
ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit
za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové
výpovědi vycházet. Tento standard specifikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 - 64, www.nssoud.cz, když konstatoval, že „uvedeným požadavkům
však žalovaný nedostál, neboť stěžovatelovo tvrzení o možném postihu za dezerci z armády vyvrátil pouze
v teoretické rovině a vůbec se nezabýval tím, zda by tento závěr obstál také v praktickém životě Konga. Žalovaný
tak musí postavit na jisto, zda by na stěžovatele ustanovení zákoníku o vojenské justici týkající se dezerce dopadlo
či nikoli“.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší
správní soud dodal: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající
v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu,
aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností
vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
Jinak řečeno, je řízení o mezinárodní ochraně řízením specifickým tím, že je v něm často
nutno rozhodovat za situace důkazní nouze (viz již zmiňované rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 – 64, a ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, či rozsudek ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89; všechny
dostupné na www.nssoud.cz), že jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se důvodnost
strachu z pronásledování či riziko vážné újmy v budoucnu) a že nesprávné rozhodnutí
má pro stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně
odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele
o mezinárodní ochranu.
Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení ve věci mezinárodní ochrany, to stíhá žadatele
o mezinárodní ochranu. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém, již zmiňovaném,
rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63: „Je nesporné, že pokud by stěžovatel
ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských
práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat
…. V případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet
důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti
konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele “.
Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní
ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně
žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství
důkazů a informací, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, které je podporují.
V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není
ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným
přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem,
jak již bylo řečeno, výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové
věrohodnosti žadatele a pravděpodobnosti, že k události tak, jak žadatel vypověděl, opravdu
došlo.
K daným otázkám se zdejší soud již opakovaně vyjádřil. Například v rozsud ku ze dne
19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, publikovaném pod č. 1095/2007 Sb. NSS, judikoval:
„Uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru,
že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvede ných v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností
správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti
o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu. “ Ministerstvo vnitra tak ve věcech
mezinárodní ochrany nese odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, www.nssoud.cz).
Specifikem řízení ve věci mezinárodní ochrany je rovněž zásada, že při splnění daných
podmínek se uplatňuje pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní
ochranu“ („benefit of doubt“). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném
rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89: „Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž
lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem
na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správn í
orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí
správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl. “
Po seznámení se s obsahem správního spisu a zejména s obsahem pohovorů vedených
se stěžovatelem se Nejvyšší správní soud domnívá, že věrohodnost ani konzistentnost samotné
výpovědi stěžovatele jako celku se zatím nepodařilo žalovanému zásadním způsobem zpochybnit,
byť určité dílčí nesrovnalosti či faktory snižující věrohodnost výpovědi stěžovatele existují
(k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud v tomto smyslu nepřipisuje, na rozdíl od žalovaného
a krajského soudu, velkou váhu tomu, že v žádosti o vízum na ZÚ ČR stěžovatel uvedl, že jako
profesionální sportovec závodí za Federální klub věznic Etiopie, přičemž v řízení o udělení
mezinárodní ochrany tento údaj popíral (žalovaný ani krajský soud neosvětlili, z jakého důvodu
je tento rozpor, např. z hlediska motivace stěžovatele pro opuštění země, tak závažný,
když si přitom lze představit, že stěžovatel daný údaj uvedl i za účelem snadnějšího získání víza).
Jako faktor, který naopak i dle názoru zdejšího soudu výpověď stěžovatele do jisté míry
znevěrohodňuje, lze však považovat to, že o udělení mezinárodní ochrany požádal až poté,
co se ho atletický klub v České republice rozhodl poslat na léčení zpět do Etiopie, a dokonce
až poté, co byl zadržen ve Spolkové republice Německo, kam z České republiky odešel.
Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že stěžovatel nabídl vysvětlení této skutečnosti (dle svých
slov doufal, že se jeho záležitost během legálního pobytu v České republice nějakým způsobem
vyřeší, a do Spolkové republiky Německo odešel proto, že když byl nucen k návratu do vlasti,
nevěděl, co má dělat a rozhodl se d ostat za svou příbuznou žijící v Německu). Žalovaný se však
okolnostmi uváděnými v tomto vysvětlení, tedy např. existencí příbuzné stěžovatele v Německu,
nebo okolnostmi, za nichž měl stěžovatel opustit Českou republiku za účelem léčení ve vlasti,
důkladněji nezabýval. Samotná skutečnost, že stěžovatel oficiálně opustil svou zemi původu
za účelem profesionální sportovní činnosti, přitom, vzhledem k předestřenému azylovému
příběhu, nic nevypovídá o případných azylově relevantních důvodech vycestování.
Co se týká dokladů předložených stěžovatelem, opíral se žalovaný ve vztahu k posouzení
jejich nevěrohodnosti v podstatě pouze o Informaci Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 16. 5. 2012, č. j. 100937/2012-LPTP (dále jen „Informace“), přičemž odpovědi
na otázky položené žalovaným byly v tomto dokumentu vypracovány ZÚ ČR. Stanoviska
obsažená v Informaci se přitom v daném ohledu omezují v zásadě na určité dojmy či domněnky.
Ohledně dokumentu v podobě potvrzení o propuštění stěžovatele z vazby či vězení na svobodu
na „kauci“ ze dne 29. 11. 2010 (dle našeho kalendáře), který měl vystavit vysoký představitel
Federální policie v Addis Abeba, uvedl ZÚ ČR, že nemá možnost dokument ověřit nebo
porovnat s jiným, ale zaujalo jej, že OLF byla v danou dobu, kdy nebyla registrovaným politickým
subjektem a připravovalo se její prohlášení za teroristickou organizaci, označena za „politickou
organizaci“; ZÚ ČR se „nemohl ubránit dojmu“, že daný dokument „může být“ formulován
účelově jako příprava na emigraci. Ve vztahu k členské průkazce stěžovatele (členství v OLF)
z roku 2007 a potvrzení o členství z roku 2010 bylo poukázáno na to, že je na něm stejný podpis
schvalující osoby. „Zajímavostí, která nemusí nic znamenat“, měly být neshodné znaky OLF
na průkazce a na potvrzení členství (počet paprsků ve slunci, ve kterém je umístěn oromský
strom, měl být rozdílný). Potvrzení o členství v OLF ze dne 29. 12. 2010 (dle našeho kalendáře)
je podle Informace „zajímavé“ tím, že není psáno oromsky, jak by se dalo přepokláda t,
ale amharsky, přičemž „zajímavý“ je i detail, že v hlavičce je psáno „OROMOO LIBERATION
FRONT“, zatímco na razítku „OROMO LIBERATION FRONT“; v angličtině je přitom obvyklá
druhá verze, přičemž na oficiálním dokumentu by měla být obě označení stejná.
Dle ZÚ ČR „celkově dokument opět působí účelovostí a přípravou na emigraci“ .
Ve vztahu k dané Informaci, na niž se žalovaný ve svém rozhodnutí odvolával, uvádí
Nejvyšší správní soud, že závěry v ní formulované jsou skutečně spíše jistými spekulacemi
a zaměřují se na relativně marginální skutečnosti. Sám ZÚ ČR formulací svých závěrů neskrývá
jejich spekulativnost a poměrnou neuchopitelnost nad rámec dojmů („může být“, „nemusí nic
znamenat“ apod.). Zdejší soud si je vědom značné složitosti ověřování pravosti poskytnutých
podkladů a také toho, že žalovaný věc posuzoval v kontextu s dalšími okolnostmi, které vyšly
najevo a které považoval za důležité, na druhou stranu se však zdejší soud domnívá, že vzhledem
k jejich vágnosti jim žalovaný přisuzoval, obdobně jako krajský soud, přílišnou důležitost. K tomu
možná do jisté míry vedlo i to, že žalovaný vycházel z omezeného množství zdrojů a podkladů,
a dále, že alespoň některá tvrzení a údaje stěžovatele neprověřoval. Jen namátkou je možné uvést,
že je třeba brát v potaz také realitu v posuzované zemi, jaké nároky lze klást na dokumenty
nelegální organizace údajně pracující tajně a ve skrytu, zvážit, z jakých důvodů mohly být
dokumenty v amharštině (nabízí se např. možnost, že měl být usnadněn jejich překlad v zahraničí;
je otázkou, nakolik lze v případě země původu stěžovatele vyvozovat dalekosáhlé závěry
z formálních nedostatků předložených dokumentů (odlišná by samozřejmě situace byla, pokud
by se jednalo o zjevné padělky – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, www.nssoud.cz). Zdejší soud rovněž poznamenává, že uváděné
odlišnosti v předložených dokumentech (spočívající ve zmíněném odlišném počtu paprsků)
při prostudování materiálů obsažených ve správním spise neshledal.
S uvedeným souvisí, že žalovaný ve správním řízení, kromě výpovědi stěžovatele,
vycházel, co se týká relevantních podkladů o situaci v zemi, pouze ze zmíněné Informace,
informací obsažených v databance ČTK „Země světa – Etiopie“ a výroční zprávy Human Rights
Watch z ledna 2011. Vzhledem k závažnosti újmy, která stěžovateli ve vlasti může dle jeho
výpovědi hrozit, však bylo třeba vycházet z širšího okruhu podkladů, zejména za situace, kdy sám
ZÚ ČR v Informaci uvádí, že za členství v OLF (na základě tzv. protiteroristického zákona) hrozí
vysoké tresty, přičemž ještě před vstupem protiteroristického zákona v platnost se objevovaly
zprávy o zatýkání členů OLF nebo etnických Oromů podezřelých ze spojení s OLF; ZÚ ČR
zde také uvedl, že nemůže vyloučit, že může hrozit odveta místních orgánů, pokud
by se dozvěděly o žádosti o mezinárodní ochranu podané v zahraničí. Zpráva Human Rights
Watch z ledna 2011 pak obsahuje informaci, že „[m]učení a špatné zacházení osob ve vazbě zadržených
na základě podezření ze spolupráce s ozbrojenými povstaleckými skupinami jako Osvobozenecká fronta Oromo
(Oromo liberation front) … zůstává závažným problémem“.
Nejvyšší správní soud se tak domnívá, že z hlediska azylově relevantních důvodů
dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu (konkré tně pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod, nebo odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů)
nelze důkazy a argumenty žalovaného považovat za přesvědčivé. Vzhledem k celkové závažnosti
výsledku řízení pro stěžovatele, s přihlédnutím k výše vymezeným specifikům řízení
o mezinárodní ochraně, není naplněn požadavek §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), dle něhož má správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. V tomto směru je ve vztahu k rozhodnutí
krajského soudu naplněn i kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ve smyslu uvedených závěrů by také bylo namístě očekávat podrobnější informace
o politické organizaci OLF a její činnosti, a to i s ohledem na vytýkané nedostatky dokumentů
údajně touto organizací vydaných. Ze shora uvedených hledisek je tedy nutné znovu posoudit,
zda je v případě stěžovatele skutečně dán odůvodněný strach z pronásledování z politických
důvodů dle zákona o azylu.
Nebude-li v tomto ohledu žádost shledána důvodnou, je nutno ji dále znovu důkladně
posoudit také z hlediska doplňkové ochrany, tj. z hlediska případného skutečného nebezpečí
vážné újmy dle §14a zákona o azylu, a to zejména s přihlédnutím k možným rizikům uvěznění
stěžovatele (a s tím spojeným případným rizikům špatného zacházení – viz výpověď stěžovatele,
podle níž byl při svém uvěznění bit a jeho otec byl ve vězení údajně umučen) i bez přímé
souvislosti s jeho tvrzenou politickou činností, tedy zejména proto, že dle své výpovědi porušil
dohledový režim, který mu byl uložen v souvislosti s jeho propuštěním z vězení na „kauci“,
a že nereagoval na předvolání příslušných etiopských orgánů, a rovněž s přihlédnutím
k eventuální „odvetě“ etiopských orgánů, pokud by se dozvěděly o žádosti o mezinárodní
ochranu podané stěžovatelem (viz připuštění této možnosti ve vyjádření ZÚ ČR).
V souvislosti se zmíněnou potřebou zjistit podrobnější informace o činnosti OLF ovšem
je třeba se také zabývat otázkou, zda je toto uskupení důvodně (legitimně) etiopskou vládní mocí
označeno za teroristickou organizaci. Pokud ano, přicházela by případně v úvahu aplikace
vylučujících klauzulí dle §15 a §15a zákona o azylu [a při současném závěru o skutečném
nebezpečí vážné újmy pro stěžovatele zároveň i postup podle §179 odst. 5 ve spojení
s §33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR].
Je však pochopitelně třeba brát ohled na místní reálie a na to, zda označení OLF za teroristickou
organizaci není pouze účelovým způsobem vedení politického boje ze strany vládní moci.
Případné závěry o použití vylučujících klauzulí by bylo v každém případě nutné důkladně
odůvodnit, a nikoliv zcela nekonzistentně a nepřezkoumatelně směšovat takové úvahy (navíc
bez jakéhokoli odkazu na konkrétní důvod dle §15 či §15a zákona o azylu) s úvahami o údajné
nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele, jak činí žalobou napaden é rozhodnutí.
Za jinak nezměněných podmínek, či pokud nevyjdou najevo nové skutečnosti, lze naopak
mít za to, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
dle §13, §14 a §14b zákona o azylu.
Z již shromážděných podkladů dále (opět za předpokladu, že nebudou zjištěny nové
skutečnosti) vyplývá, že důvodem k udělení azylu není bez dalšího ani samotná oromská etnicita
stěžovatele. Vzhledem k početní síle Oromů v etiopské společnosti, jejich zastoupení
ve vrcholných i místních orgánech země či podílu na moci nelze tuto linii argumentace
stěžovatele považovat za přesvědčivou. Z výpovědí stěžovatele učiněných v průběhu správního
řízení či z jeho žádosti o mezinárodní ochranu navíc plyne, že mu výlučně z národnostních
důvodů v zásadě nebylo bráněno ve studiu ani v zaměstnání; v tomto směru stěžovatel neuvedl
skutečnosti azylově relevantní intenzity. Pokud stěžovateli ze strany státu hrozila dle jeho tvrzení
újma, bylo to v souvislosti s jeho politickými aktivitami, jeho etnicita je tedy azylově relevantní
pouze v tom ohledu, že má mít s jeho politickými aktivitami přímou souvislost.
Výpověď stěžovatele je dále částečně znevěrohodňována rozpornými údaji o tom, jakým
způsobem stěžovatel získal výpis z trestního rejstříku, tedy zda osobně či „v zastoupení“;
je otázkou, zda je reálné, aby osoba, která se skrývá pro ilegální aktivity, takovým způsobem
osobně vešla ve styk se státní mocí (při zvažování faktu „čistého“ trestního rejstříku stěžovatele
je ovšem také třeba brát ohled na to, že stěžovatel uvádí pouze to, že byl za svou politickou
činnost uvězněn a následně propuštěn na „kauci“, nikoli to, že by byl skutečně soudem
pravomocně odsouzen). Obdobně je třeba se věnovat otázce (zdánlivě) bezproblémového
(leteckého) vycestování stěžovatele ze země (v době, kdy jeho aktivity již měly být režimem
určitým způsobem sledovány a on nereagoval na příslušná předvolání). Taktéž stěžovatelův
odchod do Spolkové republiky Německo a jeho pozdní podání žádosti o mezinárodní ochranu
patří mezi znevěrohodňující faktory, jakož i jistá gradace jeho azylového příběhu založená
na výlučně etnické linii. Všechny tyto skutečnosti je však třeba hodnotit v souhrnu a v kontextu
celkového azylového příběhu.
Co se týká samotného znění kasační stížnosti, poznamenává Nejvyšší správní soud,
že ta byla vypracována na samé hranici projednatelnosti, když se nedostatky rozhodnutí
žalovaného a krajského soudu zabývá značně vágně a stručně. Není také zřejmé, z jakého důvodu
ustanovený zástupce stěžovatele v kasační stížnosti zdůrazňoval otázku pronásledování ze strany
soukromých osob, když taková skutečnost z dřívější argumentace stěžovatele ani z obsahu
správního spisu či rozhodnutí krajského soudu nikterak nevyplývá. Rovněž paušální odkaz
na takřka všechny kasační důvody dle §103 odst. 1 s. ř. s., kdy zejména není vysvětleno, v čem
spočívá údajná zmatečnost řízení před krajským soudem [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nesvědčí
o velké pečlivosti při vypracování kasační stížnosti.
I přesto, s ohledem na již uvedené, Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil, v rozsahu výroků I. a II., napadený rozsudek
krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle
právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 21. 11. 2012,
č. j. 32 Az 19/2012 - 26, ustanoven Mgr. Vít Biolek, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje
podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud
přiznal odměnu ve výši 1 x 3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v účinném znění, a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu a dále částku odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem
tedy 4114 Kč. Nejvyšší správní soud naopak ustanovenému zástupci stěžovatele nepřiznal
odměnu za úkony vyčíslené v přípise ze dne 12. 9. 2013, spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení a sepsání doplnění žaloby [§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu], ani tomu
odpovídající paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, neboť tato odměna a náhrada
hotových výdajů mu již byla přiznána v řízení před krajským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. srpna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu