ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.20.2013:33
sp. zn. 5 Azs 20/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové, v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupeného pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem
Smetanovo náměstí 1180/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 9. 2013, č. j. 61 Az 2/2013 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Alexandra Belici se u r č u j e
částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zprostil
advokátku JUDr. Dalilu Pelechovou (dále jen „advokátka“) povinnosti zastupovat žalobce
(dále jen „stěžovatel“), která jí byla uložena usnesením krajského soudu ze dne 7. 6. 2013,
č. j. 61 Az 2/2013 - 21 (výrok I.), a neustanovil žalobci (stěžovateli) zástupce z řad advokátů
(výrok II.).
[2] Ke zproštění advokátky zastupovat stěžovatele přistoupil krajský soud na základě žádosti
stěžovatele ze dne 26. 6. 2013 a návrhu advokátky, neboť s odkazem na §20 odst. 2 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), dovodil,
že stěžovatel svým postupem advokátce, která mu byla ustanovena zástupkyní usnesením ze dne
7. 6. 2013, č. j. 61 Az 2/2013 - 21, neposkytoval potřebnou součinnost, když bez vážného
důvodu opakovaně odmítal účast na osobním projednání věci a s ohledem na obsah podání
stěžovatele došlo také k narušení nezbytné důvěry mezi touto advokátkou a stěžovatelem.
[3] Zároveň dospěl krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro ustanovení
stěžovateli dalšího zástupce z řad advokátů, neboť advokátce stěžovatel bez vážného důvodu
neposkytoval potřebnou součinnost proto, aby jej mohla řádně zastupovat. Zároveň krajský soud
zdůraznil, že možnost ustanovení zástupce soudem dle §35 odst. 7 s. ř. s. (správně §35 odst. 8
s. ř. s. - poznámka zdejšího soudu) nepředstavuje nárok účastníka řízení na ustanovení konkrétní
osoby advokáta.
[4] Usnesení krajského soudu, a to výlučně výrok o neustanovení zástupce z řad advokátů,
napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], dále namítl stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[5] Konkrétně stěžovatel namítl, že podání ze dne 26. 6. 2013 nazvané „Vyjádření k ustanovené
právní zástupkyni a návrh na ustanovení zástupce nového“ sice nenazval kasační stížností a neadresoval
je Nejvyššímu správnímu soudu, ale domáhal se jím změny ustanovené advokátky a podal
je ve lhůtě dvou týdnů od převzetí usnesení krajského soudu ze dne 7. 6. 2013. Krajský soud
jej proto měl vyzvat, aby se vyjádřil, čeho se tímto podáním domáhá, zejména zda mínil podat
kasační stížnost proti usnesení ze dne 7. 6. 2013, v kladném případě jej měl poučit o odstranění
jejích vad a věc předložit k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu. Krajský soud by pak
mohl rozhodnout o žádosti advokátky na její zproštění zastupování a o návrhu stěžovatele
na ustanovení konkrétního zástupce jen v případě, že by stěžovatel kasační stížnost podat
nemínil. Krajský soud však nesprávně posoudil podání stěžovatele ze dn e 26. 6. 2013 jako návrh
na změnu ustanovené zástupkyně, aniž by se zabýval otázkou, zda toto podání bylo podáno ve
lhůtě k podání kasační stížnosti a neodůvodnil, z jakých důvodů o tomto podání musel
rozhodnout. Současně tím, že advokátku zprostil povinnosti stěžovatele zastupovat, porušil
krajský soud právo stěžovatele na spravedlivý proces.
[6] Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru,
že stěžovateli nelze ustanovit dalšího konkrétního zástupce, neboť nespolupracoval
s advokátkou. Ze stěžovatelových osobních a faktický ch poměrů, úrovně jeho právního
povědomí o řízení před soudem a o právních poměrech v České republice je přitom zřejmé,
že zástupce z řad advokátů v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany musí mít i po z rušení
ustanovení advokátky, přičemž současně také dostatečně nezná český jazyk.
[7] V této souvislosti stěžovatel namítl rovněž nepřezkoumatelnost kasační stížností
napadeného výroku usnesení krajského soudu o neustanovení zástupce stěžovateli, které
neobsahuje odůvodnění z hlediska konkrétní procesní situace stěžovatele a jeho rovného
postavení v řízení za stavu, v němž splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků,
neorientuje se v příslušné české právní terminologii, nevyzná se v právním řádu České republiky
a brojí proti zamítavému rozhodnutí žalovaného ve věci samé.
[8] Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností kasační stížnosti stěžovatele (§104a
s. ř. s.), neboť jen přijatelnou stížnost lze podrobit věcnému přezkoumání.
[10] Jak Nejvyšší správní soud vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
(všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), o případ přijatelnosti kasační stížnosti se může jednat mj. tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být např. hrubé pochybení
krajského soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného či procesního práva. Zdejší soud
dospěl k závěru, že za situace, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýká hrubá pochybení
při rozhodování o jeho žádosti ze dne 26. 6. 2013 s tím, že krajský soud při rozhodování
o žádosti o ustanovení zástupce pro řízení ve věci mezinárodní ochrany nerespektoval obecné
zásady vyplývající z rozhodovací činnosti soudů v těchto věcech a že tato skutečnost by mohla
pro stěžovatele znamenat nemožnost přístupu k správnímu soudu, je dán důvod přijatelnosti
kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému projednání kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[12] Z obsahu spisu plyne, že podáním doručeným krajskému soudu dne 23. 5. 2013 (žaloba
podána dne 29. 4. 2013) stěžovatel požádal krajský soud o ustanovení zástupce z řad advokátů
s poukazem na to, že není schopen sám se obhajovat, dostatečně neovládá český jazyk a jako
cizinec se neorientuje v relevantních právních předpisech a řízení před soudem. Usnesením
ze dne 7. 6. 2013, č. j. 61 Az 2/2013 - 21, krajský soud žádosti stěžovatele vyhověl a ustanovil
mu zástupce v osobě JUDr. Dalily Pelechové, advokátky, která se dne 21. 6. 2013 seznámila
s obsahem spisu (viz č. l. 26 spisu krajského soudu).
[13] V podání datovaném dnem 26. 6. 2013 (doručeném krajskému soudu dne 28. 6. 2013)
a označeném jako „Vyjádření k ustanovenému právnímu zástupci a návrh na ustanovení zástupce nového“
stěžovatel uvedl, že od prvního kontaktu s advokátkou JUDr. Pelechovou nastaly komunikační
problémy. Již od počátku mu nevyhovují chování, jednání a projev advokátky, od prvního
kontaktu jej advokátka neposlouchá, nebylo možné najít „společnou řeč“ o dalším postupu
v jeho věci, byl problém v komunikaci, proto nabyl nenávratně dojem, že další spolupráce
je nemožná a k advokátce ztratil veškerou důvěru. S odkazem na §20 odst. 2 zákona o advokacii
uvedl, že takový stav brání náležitému hájení jeho práv. Požádal proto, aby mu byl ustanoven
advokát JUDr. Alexander Belica, s nímž měl možnost již v minulosti spolupracovat, jmenovaný
advokát zná jeho případ a vyjádřil ochotu se jeho případem zabývat. Stěžovatel opětovně
zdůraznil, že se v řízení neobejde bez právního zástupce, není schopen sám se v řízení hájit,
neboť neovládá český jazyk a jako cizinec se neorientuje v českých právních předpisech.
[14] Z vyjádření advokátky plyne, že dne 12. 6. 2013 jí bylo doručeno usnesení krajského
soudu ze dne 7. 6. 2013 o ustanovení zástupkyní stěžovateli, dne 21. 6. 2013 nahlížela u krajského
soudu do spisu, přičemž na tentýž den měla se stěžovatelem sjednánu poradu, když ji stěžovatel
předtím telefonicky kontaktoval s tím, že umí česky. Dne 21. 6. 2013 jí však stěžovatel telefonicky
sdělil, že ze zdravotních důvodů není schopen se dostavit, proto mu navrhla, aby se porada
uskutečnila cca za 14 dní, což stěžovatel odmítl s tím, že se sám telefonicky ohlásí. Za této situace
stěžovateli dne 28. 6. 2013 odeslala návrh tří možných termínů porady s tím, že stěžovatel
má jeden z těchto termínů vybrat. Dne 10. 7. 2013 její advokátní kancelář stěžovatel opětovně
telefonicky kontaktoval s tím, že „…by chtěl, aby jej zastupoval jeden známý, který mu ve věci pomáhá.“
Advokátka popřela, že by mezi ní a stěžovatelem byly komunikační problémy, z její strany bylo
vůči stěžovateli prezentováno pochopení jeho situace. Stěžovatel s ní nebyl ochoten kooperovat,
nedostavoval se na sjednané právní porady a jeho podání je účelově zpracované tak, aby
se stěžovatelovým zástupcem stal advokát, kterého zná z minulosti. Navrhla proto, aby byla
zproštěna zastupování stěžovatele.
[15] Ke svému stanovisku advokátka připojila podací lístek ze dne 28. 6. 2013 a přípis ze dne
28. 6. 2013 adresovaný stěžovateli, v němž mu sděluje, že byla ustanovena krajským soudem jeho
zástupkyní, a požádala stěžovatele, aby její advokátní kancelář kontaktoval za účelem sjednání
právní porady a navrhla mu tři termíny (12. 7. 2013, 15. 7. 2013 a 17. 7. 2013). Podle zprávy pošty
(sledování zásilek) byla písemnost stěžovateli doručena dne 2. 7. 2013.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení
krajského soudu, neboť v případě zjištění její důvodnosti, by tato okolnost bez dalšího musela
směřovat ke zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět krajskému soudu.
[17] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře několikráte. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, v němž konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ .
Rovněž tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zdejší soud uvedl:
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedos tatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o sk utečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny;“ obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
soud konstatoval, že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též viz
např. rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.). Výše uvedené
závěry, byť se týkají meritorního rozhodování, lze přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané
věci.
[18] K dané námitce stěžovatele je nejprve nutno uvést, že krajský soud nepochybil,
jestliže podání stěžovatele, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 27. 6. 2013, tj. v běhu
lhůty pro podání kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2013,
č. j. 61 Az 2/2013 - 21, a které bylo označeno jako „Vyjádření k ustanovenému právnímu zástupci
a návrh na ustanovení zástupce nového“, neposoudil jako kasační stížnost proti uvedenému usnesení
ze dne 7. 6. 2013. Z označení tohoto podání a zejména jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.) je zřejmé, že stěžovatel proti tomuto usnesení nijak nebrojí, neuvádí
žádné kasační důvody dle §103 s. ř. s., zejména např. nenamítá jeho nezákonnost,
nepřezkoumatelnost apod. Z obsahu jeho podání je naopak zjevné, že pro jím popsané údajné
komunikační potíže s advokátkou žádá o ustanovení zástupce (advokáta) jiného, a to konkrétně
advokáta JUDr. Alexandra Belicu. Podání stěžovatele, který byl jinak v usnesení krajského soudu
ze dne 7. 6. 2013, č. j. 61 Az 2/2013 - 21, řádně poučen o možnosti podání kasační stížnosti,
je zcela jednoznačné, nejde o kasační stížnost, ale „jen“ o žádost o ustanovení jiného zástupce
z řad advokátů. Krajský soud proto v tomto případě ani neměl objektivní důvod vyzývat
stěžovatele k odstranění jakýchkoliv (údajných) vad této žádosti, popř. s ní nakládat jako s kasační
stížností.
[19] Za situace, v níž krajský soud podání stěžovatele správně vyhodnotil jako žádost
o zproštění advokátky jeho zastupováním a žádost o ustanovení nového konkrétního zástupce
v osobě advokáta JUDr. Alexandra Belici, nebyl ani důvod, aby krajský soud jakkoli toto své
vyhodnocení v napadeném usnesení zvlášť zdůvodňoval, nešlo zjevně o kasační stížnost a nebyl
ani důvod podání postupovat Nejvyššímu správnímu soudu. Stížní námitka stěžovatele je v tomto
směru zjevně nedůvodná.
[20] Z usnesení krajského soudu jsou pak dále zřejmé důvody, které jej vedly ke zprošt ění
povinnosti advokátky stěžovatele zastupovat (ostatně tento výrok usnesení stěžovatel
ani nenapadá) a v návaznosti na tyto důvody, které spočívaly v nesoučinnosti stěžovatele
při poskytování právní pomoci advokátkou, krajský soud také nevyhověl žádosti stěžovatele
o ustanovení nového konkrétního zástupce z řad advokátů s tím, že stěžovatel nemá bez dalšího
nárok na ustanovení konkrétního advokáta. Drobné pochybení krajského soudu způsobené
zjevně jen písařskou chybou, které spočívá v uvedení §35 odst. 7 s. ř. s. místo správného §35
odst. 8 s. ř. s., na přezkoumatelnost napadeného usnesení nemá vliv.
[21] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu je zcela přezkoumatelné, je z něj zřejmé, na základě jakých skutkových a právních úvah
krajský soud stěžovateli dalšího (konkrétního) zástupce z řad advokátů neustanovil. Dále proto
zdejší soud přistoupil k hodnocení dalších kasačních námitek stěžovatele.
[22] K právu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce se již Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 21. 12. 2008, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141: „Vyhovět
návrhu na ustanovení konkrétního zástupce bude namístě především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno
o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí
o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla
zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení
navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje,
že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu
mezi advokátem a jeho klientem [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 7 Azs 214/2005 - 96 (www.nssoud.cz)]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala- li se navrhovaná
osoba jako zástupce věcí účastníka řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala -li
jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty
nebo má-li určité specifické vlastnosti, schopnosti či dovednos ti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci
účastníka řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zastupovat účinněji než jiné osoby. Takovými
specifickými schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi může být například specializace navrhovaného zástupce
na určitá právní odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení (typicky právě v případě žadatelů
o mezinárodní ochranu) v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým se dorozumí. V obecné rovině je třeba ještě
k právu na ustanovení zástupce jakožto k integrální součásti práva na právní pomoc podotknout, že i na výkon
tohoto práva je třeba nazírat především z hlediska materiálního (srov. nález Ústavního soudu ze dne
15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 229/95, č. 5/1997 Sb. ÚS). Jinak řečeno, důraz v to mto ohledu musí být kladen
předně na zajištění maximální možné reálné ochrany práv účastníků řízení; ustanovené zastoupení by tak nemělo
být v žádném případě zastoupením toliko formálním (iluzorním). Zvláště pak ve věcech mezinárodní ochrany
nevhodně zvolený zástupce ve svém důsledku nepředstavuje pouze pro účastníky řízení nedostatečnou garanci
ochrany jejich práv, ale současně může znamenat i určitou komplikaci pro řádný průběh samotného řízení před
soudem. Ve srovnání s jinými řízeními zde zpravidla vyniká jazyková neznalost zastoupeného, který tak většinou
není schopen hodnocení úrovně zastoupení.“
[23] Nejvyšší správní soud však v této souvislosti rovněž zdůraznil, že „právo účastníků řízení
na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva absolutního. Za rozumné
a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen
proto, že takový zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako
advokát těší vynikající pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí
existovat pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce,
zneužití práva na ustanovení konkrétního zá stupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod.).“
[24] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje právo stěžovatele na ustanovení konkrétního
zástupce, avšak nesmí však jít o zneužití tohoto práva jako obstrukčního prostředku pro řízení
před soudem. Z průběhu dosavadního řízení, jakož i obsahu žádosti stěžovatele je ovšem zjevné,
že právě o tento případ jde v nyní posuzované věci.
[25] Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu, že zastupování stěžovatele
advokátkou neplnilo svůj účel výlučně z důvodu obstrukčního jednání stěžovatele a důvody
stěžovatelem uváděné, pro něž měl údajně ztratit důvěru k advokátce, jsou ryze účelové, což má
svůj význam i pro posouzení předpokladů pro ustanovení stěžovateli zástupce jiného.
[26] Žalobce ve svém návrhu na ustanovení nového zástupce ze dne 26. 6. 2013 jen obecně
tvrdí, že mezi ním a advokátkou již od prvního kontaktu nastaly komunikační problémy, které
vedly k „neuspokojivé situaci“. Stěžovatel uvedl, že má důvodnou obavu o ohrožení efektivní
ochrany svých zájmů a práv, neboť již od počátku „mu nevyhovuje“ chování, jednání a projev
advokátky, která jej od prvního kontaktu neposlouchá, a když se s ní snažil hovořit o dalším
postupu v jeho věci, nebylo možné najít „společnou řeč“ a nabyl nenávratně dojmu, že další
spolupráce je nemožná.
[27] Z citovaného stanoviska advokátky, jakož i obsahu spisu a v neposlední řadě i žádosti
stěžovatele o ustanovení zástupce nového, je však zřejmé, že skutečné důvody postupu
stěžovatele byly zcela jiné.
[28] Z vyjádření advokátky, jehož věrohodnost je podpořena zejména obsahem spisu, plyne,
že advokátka se bez zbytečného odkladu poté, co byla stěžovateli jako zástupkyně ustanovena,
seznámila s obsahem spisu a stěžovatele i písemně podáním ze dne 28. 6. 2013 vyzvala
k osobnímu jednání. Na základě uvedeného nemá Nejvyšší správní soud pochyb ani o pravdivosti
jí dále uváděných skutečností, které se týkají jednání se stěžovatelem a z nichž je zřejmé, že svým
jednáním nezavdala jakoukoli objektivní příčinu, pro kterou by k ní měl stěžovatel ztratit důvěru.
[29] Z návrhu stěžovatele na ustanovení jiného zástupce v osobě advokáta JUDr. Alexandera
Belici je zároveň zřejmá účelovost postupu stěžovatele při uvádění důvodů „ztráty důvěry“ v osobu
advokátky, neboť z již výše uvedeného je zjevné, že tyto důvody jsou smyšlené a mají vést pouze
k tomu, aby stěžovateli byl ustanoven zástupce jiný, kterého ze subjektivních důvodů
upřednostňuje.
[30] Stěžovatel totiž podle obsahu své žádosti ze dne 26. 6. 2013 advokáta JUDr. Alexandra
Belicu zná již z minulosti, kdy s ním spolupracoval. Stěžovateli tedy nic nebránilo v tom, aby
o jeho ustanovení požádal již v první žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Neučinil-li
tak, jde tato skutečnost k jeho tíži, neboť mohl-li stěžovatel tohoto advokáta oslovit
bezprostředně poté, co mu jako zástupkyně byla ustanovena krajským soudem advokátka
JUDr. Pelechová, mohl tak bezpochyby učinit již při podání první žádosti o ustanovení advokáta
a stěžovatel se přitom nemůže dovolávat ztráty důvěry mezi ním a advokátkou s poukazem
na nepravdivé skutečnosti.
[31] V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, která plyne z obsahu správního spisu,
a sice že v případě osoby stěžovatele nejde o „nezkušeného“ účastníka řízení (re sp. žadatele
a mezinárodní ochranu), a to i ve vztahu k důvodům jím v žádosti o ustanovení zástupce
uváděných.
[32] V případě napadeného rozhodnutí žalovaného jde totiž o rozhodování již o jeho třetí
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a pokud stěžovatel v obou žádostech o ustanovení
zástupce z řad advokátů tvrdí, že dostatečně neovládá český jazyk, je to v rozporu se zprávou
psycholožky Mgr. J. L., podle níž stěžovatel „z hlediska intelektových schopností dosahuje nejlepších
výkonů v oblasti verbální, český jazyk zvládá velmi dobře, i abstraktní a ne zcela běžné výrazy. Jeho výkonnost je
v této sféře zcela srovnatelná s rodilým mluvčím“, rovněž z obsahu správního spisu (zejména pohovorů
vedených se stěžovatelem) je zřejmé, že stěžovatel český jazyk dobře ovládá, na území České
republiky se zdržuje již od roku 1999, první žádost o udělení mezinárodní ochrany podal již
v roce 2000, současně je stěžovatel osobou vysokoškolsky vzdělanou (původně učitel literatury a
dějin). V projednávané věci jsou tedy stěžovatelovy znalosti českého jazyka zcela zjevně na tak
vysoké úrovni, že problémy v komunikaci z tohoto důvodu ani očekávat nelze, z údajů České
advokátní komory (Vyhledávání advokátů a koncipientů na www.cak.cz) ostatně plyne
specializace advokáta JUDr. Alexandra Belici pouze na jazyk slovenský, tento advokát vykonává
generální praxi a na zastupování ve věcech mezinárodní ochrany se nespecializuje.
[33] Lze proto na základě všech výše uvedených důvodů uzavřít, že žádá -li stěžovatel
o ustanovení nového konkrétního zástupce z řad advokátů za situace, co k ukončení zastupování
původně ustanovenou advokátkou došlo výlučně z důvodu nesoučinnosti stěžovatele, které této
advokátce znemožnilo jeho řádné zastupování, a uvádí-li nadto stěžovatel zároveň nepravdivé
údaje o jejím jednání, které měly údajně narušit vztah vzájemné důvěry mezi ním a advokátkou
a vést k ukončení tohoto zastupování, jde o jednání stěžovatele představující zneužití práva
na ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s. a o jeho obstrukční jednání v řízení před soudem,
které odůvodňuje, aby jeho žádosti na další ustanovení (konkrétního) zástupce z řad advokátů
vyhověno nebylo.
[34] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení mezi účastníky Nejvyšší správní soud nerozhodoval, kasační
stížností stěžovatele bylo napadeno pouze procesní rozhodnutí, proto o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky, které vznikly v souvislosti s tímto řízením před zdejším soudem, rozhodne
krajský soud až v meritorním rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s.).
[36] Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti na základě usnesení zdejšího soudu ze dne
6. 11. 2013, č. j. 5 Azs 20/2013 - 20, zastoupen advokátem JUDr. Alexandrem Belicou. Náklady
spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí v takovém
případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustan ovenému zástupci odměnu ve výši 6200 Kč
za dva úkony právní služby po 3100 Kč spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a podání
doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b), d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7
bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů k výše uvedeným úkonům
ve výši celkem 600 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč. Nejvyšší
správní soud pak zástupci stěžovatele nepřiznal odměnu za účtované další dva úkony
právní služby, které měly spočívat ve dvou poradách se stěžovatelem ve dnech 11. 12. 2013
a 19. 12. 2013, neboť první porada se stěžovatelem je zahrnuta v úkonu přípravy a převzetí
zastoupení (porada ze dne 11. 12. 2013) a druhá porada se stěžovatelem měla údajně proběhnout
dne 19. 12. 2013, přičemž doplnění kasační stížnosti i k ní připojený přípis advokáta je datován
dnem 18. 12. 2013, jde tedy o zjevně účelově účtovaný úkon.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu