ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.98.2014:15
sp. zn. 5 Azs 98/2014 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: N. V. S., zast.
Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 58 Az 4/2013 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, č. j. OAM-324/ZA-ZA08-HA08-2013, e. č. B001843,
rozhodl žalovaný, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) neuděluje mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou
u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“);
ten ji rozsudkem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 58 Az 4/2013 - 36, dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
V napadeném rozsudku krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, neboť skutkový stav, který je popsán v napadeném rozhodnutí
žalovaného, odpovídá skutečnostem zjištěným ze stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a následného pohovoru k této žádosti. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí také uvedl,
jaké konkrétní informace o zemi původu stěžovatele shromáždil a k jakým závěrům na základě
nich dospěl. Z aktuálních zpráv o zemi původu stěžovatele neplyne, že by stěžovatelovi hrozilo
v případě návratu do jeho vlasti nebezpečí vážné újmy a krajský soud se dále ztotožnil se závěrem
žalovaného, že pokud by stěžovatel v případě návratu do Vietnamu nemohl získat zaměstnání,
nejde o azylově relevantní důvod. Obavy stěžovatele, že v případě návratu nesežene
zaměstnání a ztratí osobní prestiž nelze ani považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné
újmy dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Na základě zpráv shromážděných žalovaným také
nelze dojít k závěru, že by žalobci, který není a nikdy nebyl politicky aktivní, reálně hrozila vážná
újma v podobě trestu za nedostatečnou reprezentaci své země v zahraničí.
K otázce udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu krajský soud uvedl,
že toto ustanovení dává správnímu orgánu možnost správního uvážení s ohledem na konkrétní
situaci. Stěžovatel v projednávané věci v průběhu správního řízení o udělení humanitárního azylu
nežádal a stěžovatel proto správně tuto možnost zvážil jen z obecného hlediska, když vycházel
z tvrzení stěžovatele o důvodech mezinárodní ochrany. Krajský soud konstatoval, že právo
na udělení humanitárního azylu není subjektivním právem a snaha stěžovatele po legalizaci
pobytu z důvodu, že stěžovatel v České republice navázal vztah a narodil se mu syn, je sice
důvodem pochopitelným, ale nikoliv tak závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný ve smyslu §14 zákona
o azylu.
Krajský soud dále rozvedl, že ve velmi výjimečných případech zásah do rodinného
a soukromého života cizince může představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, přičemž každé vycestování cizince, a to zvláště v případě
jeho předchozího dlouhodobého pobytu v České republice, může představovat zásah do jeho
rodinného a soukromého života. Zákon o azylu však poskytuje ochranu až v případě
nepřiměřeného zásahu. Stěžovatel ovšem neprokázal, že by se v jeho případě jednalo o takovou
výjimečnou situaci, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel s matkou svého syna
nevede společnou domácnost a finančně jej podporují rodiče žijící ve Vietnamu. Obecně přitom
platí, že právní úprava pobytu cizinců z důvodu existence rodinných vazeb je obsažena v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a právo na soukromý a rodinný
život vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
primárně chrání §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který znemožňuje uložení správního
vyhoštění v případech zásahu do soukromého a rodinného života. Krajský soud přisvědčil
žalovanému, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8
Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu
automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 55 (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), krajský soud uvedl, že řízení o mezinárodní
ochraně je třeba chápat jako zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují
důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu nebo kterým by v případě návratu
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení
mezinárodní ochrany, byť spjatá se snahou stěžovatele podílet se na výchově syna, je proto
nepřijatelná.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel uvedl, že krajský soud při rozhodování věci nepostupoval správně při právním
posouzení zjištěného skutkového stavu, nevypořádal se řádně s argumenty stěžovatele,
když především nesprávně odmítl provést jím navržené důkazy, což mohlo mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel namítl, že krajský soud se dopustil významného zásahu do práva stěžovatele
na soudní a jinou ochranu, a to především porušením zásady rovnosti účastníků vyjádřené
v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na použití
mateřského jazyka vyjádřeného v čl. 37 odst. 4 Listiny a upřesněného v §18 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
ve spojení s §64 s. ř. s., neboť stěžovatelovi nebyl doručen překlad napadeného rozsudku
do jeho mateřského jazyka, byť o to krajský soud řádně a včas požádal. Stěžovatel tedy neměl
možnost se řádně seznámit s důvody, pro které byla jeho žaloba krajským soudem zamítnuta.
Stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutí žalovaného, které bylo napadeno žalobou,
je v rozporu s právními předpisy. V postupu a rozhodnutí žalovaného spatřuje stěžovatel totožná
pochybení s těmi, jichž se dopustil krajský soud. Podle stěžovatele též žalovaný nedostatečně
zohlednil důvody hodné zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu existující na straně
stěžovatele. Podle názoru stěžovatele se žalovaný svým rozhodnutím dopustil excesu z mezí
správního uvážení, proto je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud by měl zrušit nejen napadený
rozsudek, ale také rozhodnutí žalovaného a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasil. Žalovaný uvedl,
že ke kasačním námitkám, které směřují vůči jeho postupu, se vyjádřil již v napadeném
rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě, na které odkázal. Trvá na tom, že při svém rozhodování
vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a situaci stěžovatele nelze podřadit
pod důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
přičemž udělení azylu z humanitárních důvodů je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003). Závěrem stěžovatel uvedl,
že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu jsou v souladu s právními předpisy
a vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Nebylo-li by tomu tak, musela by být podle citovaného ustanovení pro nepřijatelnost
odmítnuta.
Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je třeba předně uvést, že stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním jeho věci krajským soudem. Další postup ve správním soudnictví, tedy projednání
věci Nejvyšším správním soudem, je pak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho interpretaci, ta byla podána například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle kterého „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán toliko v případě rozpoznatelného dopadu řešené otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, kdy se kasační stížnost týká
otázek, které nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu či jsou řešeny
rozdílně. Kasační stížnost bude dále přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
Tzn., že Nejvyšší správní soud ve výjimečných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti bude dán
tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování bude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v projednávané věci hrubě
pochybil při výkladu práva. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
K důvodům přijatelnosti neobsahuje kasační stížnost žádná tvrzení, že svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze dále
pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační
stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele;
příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě
při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ v souzené
věci nejedná.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční, dle níž je stěžovatel povinen v návrhu na zahájení soudního řízení uvést, z jakých
zcela konkrétních důvodů napadá rozhodnutí krajského soudu a proč považuje výroky
rozhodnutí za nezákonné. Míra precizace stížních námitek pak do značné míry určuje, jaké
ochrany se stěžovateli dostane u kasačního soudu. Čím je námitka obecnější, tím obecněji
k ní může soud přistoupit. Není na místě, aby soud za stěžovatele spekulativně domýšlel
argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které kasační stížnost podporují.
Konkretizaci kasačních námitek přitom nelze nahradit pouhým zopakováním námitek
uplatněných v žalobě či v odvolání proti správnímu rozhodnutí, již proto, že tyto námitky
směřovaly proti jinému rozhodnutí, než které je předmětem přezkumu ze strany kasačního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí, které se k bodům původně uplatněným v žalobě
vyjádřilo a vypořádalo je; kasační soud tedy může přezkoumat jen postup a právní názory prvostupňového
soudu.
Způsob, jakým stěžovatel přistoupil k formulaci své kasační stížnosti, nelze označit
za nejvhodnější. Jeho námitka, že krajský soud nepostupoval správně při právním posouzení
zjištěného skutkového stavu, řádně se nevypořádal s jeho argumenty a nesprávně odmítl provést
navržené důkazy, je zcela obecná. Není z ní především ve vztahu k namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku zřejmé, s kterými konkrétními žalobními body
se krajský soud neměl vypořádat a které zcela konkrétní důkazy krajský soud nesprávně
neprovedl, v čem je spatřována nesprávnost neprovedení těchto důkazů, co jimi mělo být zjištěno
a jaký význam mělo mít jejich provedení pro rozhodnutí v nyní projednávané věci. Z tohoto
pohledu je také zcela nedostatečný pouhý odkaz na „důkazní návrhy žalobce učiněné v řízení před
krajským soudem.“ K námitce nepřezkoumatelnosti může zdejší soud tedy jen také obecně uvést,
že z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy. Rozsudek krajského soudu tak nelze považovat
za nepřezkoumatelný. K námitce nesprávného posouzení právní otázky se zdejší soud nemůže
nijak nevyjádřit, protože ji stěžovatel nikterak nespecifikuje a není proto ani zřejmé, kterou
z několika právních otázek řešených krajským soudem v napadeném rozsudku má vlastně
na mysli.
S výše uvedeným souvisí i další okruh kasačních námitek stěžovatele, kterými opět
jen zcela obecně napadá nikoli rozsudek krajského soudu, ale rozhodnutí žalovaného. V této
souvislosti kasační soud opětovně zdůrazňuje, že může přezkoumat jen postup a právní názory
krajského soudu jako soudu prvního stupně. Napadá-li proto stěžovatel postup a rozhodnutí
žalovaného, nelze důvodnosti jeho námitek již z tohoto důvodu přisvědčit. Pouze pro úplnost
zdejší soud dodává, že i v případě těchto námitek platí totéž, co bylo uvedeno k obecnosti
kasačních námitek proti rozsudku krajského soudu v předcházejícím odstavci. Námitky
stěžovatele jsou i nyní zcela obecné, není z nich zjevné, proč se stěžovatel domnívá,
že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s právními předpisy, jakých konkrétních pochybení
se vlastně měl žalovaný dopustit (s ohledem na obecnost námitek proti napadenému rozsudku
nemůže obstát odkaz na to, že šlo o stejná pochybení, kterých se dopustil krajský soud), z jakých
důvodů se stěžovatel domnívá, že žalovaný nezohlednil důvody hodné zvláštního zřetele
dle §14 zákona o azylu a vybočil z mezí správního uvážení.
Jedinou konkrétní stížní námitku, kterou kasační stížnost obsahuje a k níž se může zdejší
soud vyjádřit, je tedy námitka, že stěžovateli nebyl přes jeho žádost doručen překlad napadeného
rozsudku krajského soudu, čímž mělo být zasaženo do jeho práv, neboť se nemohl řádně
seznámit s důvody zamítnutí žaloby.
Úvodem je třeba uvést, že spis krajského soudu neobsahuje žádost stěžovatele o zaslání
překladu rozsudku, tato skutečnost nevyplývá ani z protokolu o jednání ze dne 22. 4. 2014,
stěžovatel pouze v podání ze dne 6. 2. 2014 (česky psaném v době, kdy stěžovatel ještě nebyl
zastoupen advokátem) požádal o ustanovení tlumočníka, aby při jednání soudu mohl jednat
ve své mateřštině. Nelze přitom zaměňovat právo na tlumočníka při jednání soudu a „právo“
na překlad tímto soudem vydaného rozsudku, jak plyne z níže uvedeného.
Otázka namítaná stěžovatelem je řešena konstantní judikaturou nejen kasačního soudu,
podle níž z žádného ustanovení upravujícího řízení ve správním soudnictví (včetně ustanovení
o. s. ř., jichž se v souladu s §64 s. ř. s. použije přiměřeně) nevyplývá povinnost soudu překládat
účastníku řízení soudní rozhodnutí do jeho mateřského jazyka, popř. jazyka, který ovládá, a to tím
spíše je-li tento účastník tak, jako je tomu v tomto případě, zastoupen advokátem, který zcela
nepochybně český jazyk ovládá a kterému (nikoli stěžovateli) je rozsudek doručován. Pouze
rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat
účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Azs 168/2004 – 52, ze dne 21. 6. 2006,
č. j. 3 Azs 156/2005 – 47, ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 412/2005 – 65, ze dne 17. 2. 2006,
sp. zn. 8 Azs 85/2005, ze dne 10. 11. 2012, č. j. 6 Ads 58/2010 - 178).
K otázce výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny v souvislosti s písemnostmi, které soud účastníkům
zasílá během probíhajícího soudního řízení, přistoupilo také plénum Ústavního soudu ve svém
stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st 20/05, č. 485/2005 Sb. ÚS. Ústavní soud
zde dospěl k závěru, že gramatický výklad čl. 37 odst. 4 Listiny „je zcela jednoznačný a svědčí
pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost
překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, však gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad
za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení,
je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 listiny.“
V daném případě je současně vhodné zdůraznit, že do dne 7. 2. 2014, kdy česky psaným
podáním požádal stěžovatel o ustanovení tlumočníka jen pro jednání ve věci, žádný projev
stěžovatele v řízení před krajským soudem nenaznačoval, že by ustanovení tlumočníka
pro písemný styk se stěžovatelem bylo v dané věci třeba (žaloba a její oprava byly sepsány
v češtině). Dne 17. 2. 2014 pak byla předložena plná moc advokáta zastupujícího stěžovatele,
kterému byl rovněž v souladu s §42 odst. 2 s. ř. s. doručován napadený rozsudek. Rovněž
z těchto důvodů nebyla dána v průběhu řízení před krajským soudem potřeba ustanovit
stěžovateli tlumočníka pro písemný styk mezi krajským soudem a stěžovatelem.
Dále je třeba uvést, že zástupce stěžovatele jako advokát musí být jako právní profesionál
schopen na písemnosti, které od soudu obdrží, patřičným způsobem reagovat a musí rovněž
umět rozpoznat, zda povaha věci vyžaduje přímé sdělení obsahu písemnosti zastoupenému a jeho
konzultování s ním. V otázce ústní komunikace mezi stěžovatelem a jím zmocněným advokátem
v zásadě není prostor pro uplatnění práva na tlumočníka tak, jak je zakotveno v příslušných
ustanoveních o. s. ř. Řešení této situace bude především otázkou výběru konkrétní osoby
advokáta. Je možné předpokládat, že stěžovatel se nechal v řízení zastupovat advokátem, který
bude schopen poskytovat právní služby v jeho jazyce či v jazyce, kterým se stěžovatel může
dorozumět. Pokud takový advokát nebyl dostupný nebo pokud stěžovatel z jiných důvodů
upřednostnil advokáta, který právní služby v takovém jazyce není schopen poskytnout, bylo
na stěžovateli a jeho zástupci, aby si v takovém případě sami zajistili pro potřebu
vzájemné komunikace tlumočníka (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2010,
sp. zn. 5 Azs 54/2009).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud postupoval správně, jestliže
napadený rozsudek doručil zástupci (advokátovi) stěžovatele v českém jazyce. Bylo pak věcí
advokáta stěžovatele, aby stěžovatele s obsahem napadeného rozsudku krajského soudu seznámil,
v tomto směru jde o komunikaci mezi advokátem a jeho klientem – stěžovatelem. K porušení
procesních práv stěžovatele ve vytýkaném směru tedy nedošlo, stěžovatel nemůže objektivně
tvrdit, že se nemohl s obsahem napadeného rozsudku seznámit.
V neposlední řadě i v případě, že by zdejší soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského
soudu měl být přeložen do stěžovatelovy mateřštiny, nemohlo to mít žádný vliv na zákonnost
napadeného rozsudku nebo řízení před krajským soudem, neboť z povahy věci případné
nesprávné nepřeložení rozsudku krajského soudu může mít vliv jen na řízení o kasační stížnosti
proti tomuto rozsudku. V tomto směru však stěžovatel žádnou námitku nevznáší.
Za uvedených okolností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jelikož kasační soud neshledal
přijatelnost kasační stížnosti z důvodů tvrzených stěžovatelem a ani z moci úřední nenalezl právní
otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit, konstatoval, že podmínky přijatelnosti nejsou v dané věci
splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Závěrem zbývá pro úplnost dodat, že kasační soud nerozhodoval o návrhu na přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti, neboť kasační stížnost stěžovatele má ex lege
odkladný účinek podle §32 odst. 5 zákona o azylu a není třeba o něj žádat.
O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud dle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže bylo řízení
zastaveno nebo návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu