ECLI:CZ:NSS:2014:6.AZS.35.2014:19
sp. zn. 6 Azs 35/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: P. G., zastoupena JUDr.
Davidem Jarošem, advokátem, se sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11.
2013, č. j. 4 Az 4/2013 – 31,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2013, č. j. 4 Az 4/2013 – 31,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky
ze dne 27. 2. 2013, č. j. OAM-16/ZA-ZA06-ZA14-2011, se zrušují a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě částku 8228 Kč,
a to k rukám advokáta JUDr. Davida Jaroše, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Davida Jaroše, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 4 Az 4/2013 – 31, zamítl Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 2. 2013, č. j. OAM-16/ZA-ZA06-ZA14-2011, kterým bylo rozhodnuto
tak, že se stěžovatelce neuděluje mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), neboť v jejím případě nebyl naplněn žádný ze zákonných
důvodů pro její udělení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti především namítala,
že napadený rozsudek je nezákonný, neboť městský soud nesprávně posoudil stěžovatelkou
uváděný skutkový stav, nezabýval se všemi okolnostmi, nenařídil ve věci jednání a spokojil
se toliko s vyjádřením žalovaného. Poukázala na to, že ekvivalent všeobecného zdravotního
pojištění jako je v ČR, v Arménii není a kvalitní lékařská péče je otázkou movitosti klienta. Téměř
všechny léky, jež stěžovatelka nyní potřebuje, podléhají doplatkové povinnosti. Stěžovatelka
zároveň potřebuje soustavnou lékařskou péči, přičemž její zdravotní stav je nyní stabilizovaný
jen díky její dostupnosti v ČR. V Arménii nemá nikoho, kdo by jí finančně či jinak pomohl.
Dcera i syn žijí v ČR. Pokud by tedy byla nucena vrátit se zpět do Arménie, mohla by být přímo
ohrožena na životě a byla by vystavena, v širším slova smyslu, riziku vážné újmy, což by mohlo
být považováno za porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Evropská úmluva“).
Zároveň stěžovatelka poukazuje na nutnost aplikace směrnice Rady č. 2004/83/ES
ze dne 29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby,
která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany,
ve které pojem rizika vzniku vážné újmy ve vztahu k nederogovatelným základním právům osoby
upravuje čl. 9 odst. 1 písm. a) a čl. 15. Protože dle názoru stěžovatelky nedošlo k plné transpozici
tohoto předpisu do českého práva, měl by být uvedený pojem vykládán eurokonformně
ve prospěch stěžovatelem. Městský soud se však s touto námitkou nijak nevypořádal.
V případě vymezení pojmu „humanitární ochrana“ poukazuje stěžovatelka na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému
království, stíž. č. 30240/1996, ve kterém stěžovatel úspěšně argumentoval objektivní nemožností
efektivně léčit své zdravotní potíže v zemi svého původu. Možnost udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu z důvodu nedostatečné zdravotní péče ve státě
původu připustil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j.
2 Azs 30/2007 - 69. V případě stěžovatelky je s ohledem na nemožnost uplatnění mezigenerační
solidarity (ze strany dcery a syna) a neexistenci zaručeného standardu zdravotní péče v Arménii,
dána nejen subjektivní, ale i objektivní nedostupnost lékařské péče. Onemocnění stěžovatelky
jsou takového charakteru, že, při nedostatečné lékařské péči a medikaci povedou k invaliditě a
zbytečnému předčasnému úmrtí stěžovatelky. Jedná se tedy o zvlášť závažný zdravotní stav, na
nějž dopadá přiměřeně ust. §14a zákona o azylu, i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 - 16.
Stěžovatelka dále namítá, že byla žalovaným v řízení mylně a neúplně, resp. zavádějícím
způsobem informována ohledně možnosti jiného pobytového režimu v ČR, když jí žalovaný
odkazoval na možnost získání povolen k trvalému pobytu stejně, jak jej získaly stěžovatelčiny
zletilé děti. Právní úprava získání povolení k trvalému pobytu byla totiž změněna v roce 2008.
Městský soud dále porušil zásadu rovnosti stran a ústnosti řízení, neboť nevyzval
stěžovatelku ke sdělení ve smyslu ust. §51 s. ř. s., zda trvá na nařízení ústního jednání
před soudem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že její stížnost je přijatelná, neboť svým významem
podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Jde zejména o paušální způsob vypořádávání se žalovaného
se žádostmi o mezinárodní ochranu podle země původu žadatelů bez ohledu na jejich konkrétní
situaci. Zároveň přenáší nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní břemeno na stranu žadatelů,
ačkoliv je zřejmé, že v tomto „důkazním testu“ pro objektivní nedostatek materiálních důkazů
nemohou uspět. Dále má stěžovatelka za to, že je její stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř.
s. a contrario, neboť namítané důvody přinejmenším zčásti poukazují na nesprávnou aplikaci
vnitrostátní ve smyslu přiznávání doplňkové ochrany žadatelů v ČR, jakož i nedostatečnou
transpozici předpisu EU. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že úroveň porušení jejích
procesních práv v předmětném řízení je takového charakteru, že by jí měla být poskytnuta
ochrana zákonem předvídaným zákonem, tj. zrušením napadeného správního rozhodnutí.
V právním státě je totiž nepřípustné, aby správní orgán antedatoval rozhodnutí ve věci samé a
argumentoval před soudem nedostatečným vytčením procesních vad již ve správním řízení.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil, stejně jako rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především odkázal na své rozhodnutí
a na rozsudek městského soudu, se kterým se plně ztotožňuje. Uvedl, že bylo prokázáno,
že v Arménii existuje dostupná a účinná zdravotní péče a nic stěžovatelce nebrání, aby se léčila
v zemi původu. Snaha stěžovatelky domoci se bezplatné a kvalitnější zdravotní péče na území ČR
odporuje konstantní judikatuře ESLP, z níž vyplývá, že rozdílná zdravotní péče ve státě původu
a zemi, v níž je žádost o udělení mezinárodní ochrany podána, není důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany. Dále odkázal na konstantní judikaturu Nevyššího správního soudu,
v níž zdejší soud deklaruje, že azylová procedura nemůže nahrazovat procedury podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o pobytu cizinců), a to jistě ani tehdy, kdy je pro cizince obtížné dostát všem
nárokům zákona o pobytu cizinců. Na závěr žalovaný uvedl, že ani v kasační stížnosti
stěžovatelka nepředložila žádný podložený argument dokládající, že by jí v zemi původu hrozila
smrt či mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, což by byly jediné důvody, kdy by jí mohla
být udělena doplňková ochrana.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu ust. §
104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský (městský) soud
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu nebo krajský (městský) soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského (městského)
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského (městského) soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná,
a to z toho důvodu, že se městský soud a žalovaný při posouzení dané věci dopustily zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Stěžovatelka
namítá nesprávné posouzení otázky neudělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu a neudělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a citovaného zákona.
Ke stížní námitce týkající se posouzení otázky udělení azylu z humanitárních důvodů
lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky
ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikován pod č. 375/2004 Sb. NSS,
nebo ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, z níž vyplývá, že smyslem institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, kdy sice není možné udělit žadateli azyl podle ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale přesto by bylo v daném případě „nehumánní“ azyl neposkytnout. Při tomto
rozhodování má správní orgán velmi široký prostor pro správní uvážení, přičemž je limitován
pouze zákazem libovůle, který plyne pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře specifikoval
skutečnosti, které jsou obvyklými důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, jako jsou
zvlášť těžká nemoc či těžké zdravotní postižení, nebo příchod z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004). Žalovaný se zabýval rodinnou (syn a dcera žijí
v ČR na základě povolení k trvalému pobytu, manžel žádá v ČR také o mezinárodní ochranu,
sestry stěžovatelky žijí v Arménii), sociální a ekonomickou situací stěžovatelky, přihlédl také
k jejímu zdravotnímu stavu (stěžovatelka trpí trombózou dolních končetin, endokrinologickými
chronickými obtížemi štítné žlázy a nespecifikovanými neurologickými obtížemi) a posoudil i
situaci v oblasti poskytování zdravotnických služeb v Arménii, na jejichž nedostupnost
stěžovatelka poukazovala (str. 6 rozhodnutí). Žalovaný při zvážení všech skutečností dospěl
k závěru, že osobní situace stěžovatelky nelze označit za případ hodný zvláštního zřetele pro
udělení humanitárního azylu, přičemž toto rozhodnutí, které evidentně nebylo založeno na
libovůli, zůstává v rámci výkonu jeho pravomoci.
Dále stěžovatelka namítá nesprávné posouzení otázky týkající se neudělení doplňkové
ochrany podle ust. §14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu, přičemž namítá,
že v její zemi původu není objektivně dostupná lékařská péče, kterou ve svém vážném
zdravotním stavu potřebuje. Nejvyšší správní soud se otázkou udělení doplňkové ochrany
v souvislosti se špatným zdravotním stavem stěžovatele a jeho nuceným návratem do země
původu s nižší úrovní zdravotnických služeb již zabýval ve své judikatuře (rozsudek
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Z této judikatury, stejně jako z judikatury ESLP
(rozsudky ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království, stíž. č. 30240/1996, a ze dne 26. 6. 2013,
I. K. proti Rakousku, stíž. č. 2964/12) vyplývá, že se obecně cizinci nemohou dovolávat porušení
jejich práva nebýt mučen či podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestu, pouze
na základě toho, že budou navráceni do státu původu a nebudou tak moci nadále čerpat výhody
plynoucí ze zdravotní či sociální péče, která je zajištěna na území daného státu a které je vyšší
úrovně než ve státě jejich původu. V opravdu výjimečných případech ale mohou porušení
předmětného práva úspěšně namítat ti cizinci, kteří jsou velmi vážně psychicky či fyzicky
nemocní a jejichž stát původu jim nemůže objektivně zajistit dostatečnou zdravotní péči, tedy
zacházení v daném státě by mohlo dosahovat takové úrovně, že by mohlo být označeno
za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trest, které je zakázáno čl. 3 Evropské
úmluvy. V této souvislosti lze odkázat na již uvedený případ D. proti Spojenému království, v němž
ESLP označil za porušení čl. 3 Evropské úmluvy vyhoštění cizince v terminálním stadiu choroby
AIDS zpět do jeho země původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých Antilách, do ostrovního
státu Svatý Kryštof a Nevis, neboť žádná z obou nemocnic tohoto karibského ostrova nebyla
schopna podle ESLP tuto nemoc léčit způsobem, který by zachoval akceptovatelnou délku
a důstojnost stěžovatelova života. Jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu
(a související judikatury ESLP) v případě posuzování udělení doplňkové ochrany cizinci,
který namítá, že je ve špatném zdravotním stavu a úroveň zdravotnických služeb v jeho státě
původu je objektivně nedostupná, je nutno posoudit, zda by pro něj návrat do země původu
neznamenal zásah do jeho práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestu. Žalovaný se obecně otázkou udělení doplňkové ochrany dle ust. §
14a odst. 1 ve spojení s ust. odst. 2 písm. b) zákona o azylu zabýval v napadeném rozhodnutí
především na str. 7. Uvedl, že „na základě žadatelem uvedených skutečností a na pozadí informací
nezávislých a objektivních zdrojů nedospěl k závěru, že by stěžovatelce hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či
ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy. Jmenovaná svou žádost založila na
zdravotních a ekonomických důvodech. O žádných obavách ve smyslu hrozby vážné újmy dle zákona o azylu
v případě návratu do vlasti se nezmínila. Informace MZV ČR ze dne 8. 11. 2012, č. j. 114785/2012-LPTP
uvádí, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nebezpečí nehrozí. Z uvedeného
vyplývá, že nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu žadatelce ve vlasti nehrozí.“
Žalovaný tedy neposoudil, zda by měla být stěžovatelce udělena doplňková ochrana z hlediska
objektivní nedostupnosti lékařské péče, kterou ve svém zdravotním stavu potřebuje, nýbrž ji
posoudil toliko z hlediska obecné hrozby mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy. Tento postup však není v souladu s judikaturou zdejšího
soudu, ani s judikaturou ESLP. Žalovaný se sice snažil své odůvodnění v uvedeném smyslu
doplnit v rámci svého vyjádření ke správní žalobě, k tomu však Nejvyšší správní soud uvádí, že
argumenty uvedené ve vyjádření k žalobě měly zaznít v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí a nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být
dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v řízení
před soudem a na takto dodatečné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nemůže být
brán zřetel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 -
58). Navíc uvedený deficit odůvodnění rozhodnutí žalovaného městský soud nahradil svým
vlastním odůvodněním. V napadeném rozsudku totiž uvedl skutečnosti, které podle jeho názoru
svědčí o tom, že by stěžovatelce ani v souvislosti s jejím zdravotním stavem a s úrovní
zdravotnické péče v Arménii, neměla být přiznána doplňková ochrana podle ust. §14 odst. 1 ve
spojení s odst. 2 písm. b zákona o azylu. Úkolem správního soudu však není napravovat
nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a jeho rozhodovací důvody dovozovat
nebo domýšlet, neboť tím by se stavěl do jeho role a nahrazoval by jeho činnost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 - 60). Uvedený postup byl tedy
nesprávný, v důsledku čehož došlo i k jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že se žalovaný v řízení o udělení mezinárodní
ochrany dopustil pochybení při posouzení, zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu,
a toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Městský soud poté nepostupoval
správně, když žalobu stěžovatelky zamítl, neboť pochybení žalovaného byla natolik závažná,
že odůvodňovala zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Za této situace měl městský soud
rozhodnutí žalovaného zrušit a uložit mu řádně posoudit možnost udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost byla podána důvodně, aniž se musel zabývat dalšími stížnostními námitkami. Proto
podle ust. §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu, a jelikož
již v řízení před městským soudem byly dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí žalovaného,
zrušil Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i napadené rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle ust. §78 odst. 5 s. ř. s.
vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, rozhodl
o nákladech řízení o žalobě i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů
řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle kterého,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Protože stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, má právo
na náhradu nákladů těchto řízení.
V řízení o žalobě vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením odměny právního
zástupce. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (převzetí zastupování, sepsání
žaloby) 6.200 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)] a náhrada hotových výdajů
činí 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se podle §57 odst. 2 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající
této dani, která činí 21 % z částky 6800 Kč, tj. 1428 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí
celkem 8228 Kč.
V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením odměny
právního zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkony právní služby (sepsání kasační stížnosti)
3100 Kč (§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky) a náhrada hotových
výdajů činí 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se podle §57 odst. 2 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající
této dani, která činí 21 % z částky 3400 Kč, tj. 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
tak činí celkem 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu