ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.103.2013:37
sp. zn. 7 As 103/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: D. D.,
zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 11 A 71/2012 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, č. j. 11 A 71/2012 - 68, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra,
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“) ze dne 2. 4. 2012,
č. j. MV-12667-4/SO-2011, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 31. 12. 2010, č. j. OAM-37666-6/MC-2010, jímž bylo
podle ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), zrušeno stěžovateli povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta 30
dnů k vycestování. Důvodem zrušení povolení k trvalému pobytu bylo opakované závažné
narušení veřejného pořádku spočívající ve spáchání trestných činů [podle ust. §§235 odst. 1 a 2,
247 odst. 1 a 2, 257 odst. 1, 247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2, 247 odst. 1 písm. b) a e), 247
odst. 1 písm. b) a e) a 235 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zák.], pro které byl stěžovatel v sedmi případech
pravomocně odsouzen. Městský soud se v odůvodnění napadaného rozsudku zaměřil především
na interpretaci pojmu veřejný pořádek, resp. závažné porušení veřejného pořádku ve smyslu
ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Především poukázal na interpretaci pojmu
veřejný pořádek“ v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, podle které lze z existence
odsouzení pro trestný čin vycházet pro aplikaci výhrady veřejného pořádku pouze tehdy, pokud
okolnosti, které vedly k odsouzení, ukazují na osobní chování jednotlivce představující trvalé
ohrožení základních zájmů společnosti. Musí zde tedy existovat skutečné a dostatečně závažné
ohrožení, jímž je dotčen základní zájem společnosti. Podle městského soudu je tedy nutné
interpretovat pojem závažné narušení veřejného pořádku jako protiprávní jednání,
které (přinejmenším) jednoznačně přesahuje intenzitu jednání popsaného v některé
ze skutkových podstat trestných činů uvedených v příslušném zákoně. V tomto případě
tedy nikoliv veškeré trestné činy, ale pouze trestné činy mimořádně závažné. Vycházeje z této
úvahy městský soud dovodil, že stěžovatelova žalobní argumentace, že nebyly naplněny
podmínky narušení veřejného pořádku závažným způsobem, není důvodná. S ohledem
na opakovanou prokázanou trestnou činnost majetkového charakteru lze mít za to,
že se stěžovatel během svého pobytu na území České republiky žádoucím způsobem neintegroval
do české společnosti. Podle městského soudu nelze na stěžovatele vztáhnout směrnici
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES z 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, (dále jen
„pobytová směrnice“), neboť není občanem Evropské unie. Městský soud neakceptoval názor
stěžovatele ohledně nízké míry závažnosti jím páchané trestné činnosti, protože její závažnost
byla dána četností a frekvencí jednotlivých trestných činů. Podle právní kvalifikace stěžovatelova
jednání se tento dopustil trestné činnosti úmyslně, tedy s vědomím, že porušuje zákon. Městský
soud také neakceptoval tvrzení stěžovatele uvedené v žalobě, že narušení veřejného pořádku
závažným způsobem je dáno jen tehdy, jde-li o trestné činy mimořádně závažné, protože je
vyhodnotil jako ryze účelové a konkrétně neodůvodněné. Údajná menší závažnost trestných činů
spáchaných stěžovatelem je vyvážena jejich četností a jejich úmyslným zaviněním. V této
souvislosti městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 3 As 78/2012-32, kde s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, ze dne 26. 7. 2013, č. j. 3 As 4/2010 - 151, byl vysloven závěr, že skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti může být dáno
i při menší intenzitě jednotlivých narušení zákona pachatelem. Ke stěžovatelem namítané
nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života, kterým zrušení povolení
trvalému pobytu bezpochyby je, městský soud uvedl, že správní orgány proporcionalitu zásahu
dostatečně hodnotily a zdůraznil, že pokud se stěžovatel opakovaně dopustil úmyslných trestných
činů, bylo v jeho moci své jednání ovládnout a zdržet se ho, a to nejen v zájmu jeho samotného,
ale také v zájmu celé jeho rodiny. Stěžovatel rovněž ve správním řízení nedoložil, že by jeho
matka byla z důvodu vysokého věku závislá na jeho osobní péči a že by přispíval na výživu svého
nezletilého syna či se nějakým způsobem podílel na jeho výchově. Městský soud také neshledal
žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost rozhodnutí
správních orgánů. Tyto se ve správním řízení zabývaly všemi shromážděnými listinnými důkazy
a v odůvodnění svých rozhodnutí se náležitě vypořádaly se zjištěnými skutečnostmi.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
stěžovatel namítal, že městský soud, a stejně tak správní orgány, nesprávně interpretoval
pobytovou směrnici, když tato dopadá na jeho osobu. Stěžovatel poukázal na to, že v trestním
řízení soudy pečlivě zvážily druh trestu, který mu byl uložen za spáchané trestné činy, neshledaly
důvod uložit mu trest vyhoštění a zohlednily tak rodinné vazby stěžovatele, přičemž tyto si mohl
ověřit i správní orgán. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Komise ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s argumentací
městského soudu a odkázala na obsah správních spisů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
V dané věci jde především o posouzení, zda stěžovatel opakovaně a závažným způsobem
narušil veřejný pořádek, a zda byl proto důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu na území
České republiky a dále zda na stěžovatele dopadají příslušná ustanovení pobytové směrnice.
Podle obsahu správního spisu zahájil správní orgán I. stupně dne 9. 9. 2010 správní řízení
ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu podle ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu
cizinců z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku stěžovatelem, kterého
se dopustil opakovaným pácháním trestných činů, za které byl pravomocně odsouzen. Stěžovatel
se k tomuto vyjádřil v dopise datovaným 20. 10. 2011, ve kterém projevil lítost nad svým
předchozím jednáním, zdůraznil, že již od svých šestnácti let žije v České republice se svou
matkou, která je provdaná za občana České republiky, přičemž tito by, stejně jako stěžovatel,
odloučení velmi těžce nesli jeho vyhoštění. Stěžovatel poukázal zároveň na to, že v zemi původu
již nemá žádné příbuzné a že ministerstvo by mělo zvážit duševní, psychický, morální, a hlavně
výchovný, účinek blízkosti stěžovatele k jeho nezletilému synovi. Dne 31. 12. 2010 vydalo
ministerstvo rozhodnutí, kterým stěžovateli zrušilo povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu
k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že řízení bylo zahájeno na základě výpisu z rejstříku trestů, podle
něhož byl stěžovatel sedmkrát odsouzen za spáchání trestných činů, z toho v pěti případech
se jednalo o nepodmíněné odsouzení, případně změnu podmíněného odsouzení
na nepodmíněné. Na základě těchto skutečností ministerstvo dovodilo závažné porušení
veřejného pořádku stěžovatelem, a to opakovaně. Jednání stěžovatele, který opakovaně páchal
trestnou činnost, ze kterou byl pravomocně odsouzen, nelze vyhodnotit jinak než jako naplnění
jedné ze zákonných podmínek umožňujících zrušení povolení k trvalému pobytu podle ust. §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo se v odůvodnění rozhodnutí vypořádalo
s otázkou přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, když uvedlo,
že se stěžovatel v roce 1997 v České republice oženil, jeho manželství bylo v roce 2003
rozvedeno a žádná další rodinná vazba stěžovatele nebyla prokázána. Rovněž nebyla prokázána
ani existence stěžovatelem tvrzeného nezletilého syna. Proto zásah nebyl v rozporu
s požadavkem proporcionality. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém
rozhodla komise napadeným rozhodnutím. V odůvodnění tohoto rozhodnutí komise uvedla,
že vzala v potaz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 – 151, v němž došlo k určitému sjednocení interpretace pojmu veřejný pořádek,
resp. závažné narušení veřejného pořádku. Podle komise jsou v daném případě naplněny
požadavky vyslovené v citovaném usnesení. Navíc stěžovatel se posledního trestného činu,
za který byl pravomocně odsouzen, dopustil se zbraní, což značně zvyšuje společenskou
nebezpečnost jeho jednání. Tímto zároveň splnil další podmínku pro zrušení povolení k trvalému
pobytu podle ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, totiž že závažným způsobem
narušil práva a svobody druhých. K otázce přiměřenosti rozhodnutí ministerstva uvedla komise,
že ověřila údaje o rodinných vazbách stěžovatele, zjistila, že je otcem nezl. M. D., který žije na
stejné adrese jako jeho matka M. U. ve městě Slaný a že stěžovatel, v době rozhodnutí ve výkonu
trestu odnětí svobody, je trvale hlášen na adrese své matky N. P. Komise přihlédla k tomu, že
stěžovatel plní vůči svému nezletilému synovi vyživovací povinnost a stýká se s ním. Nežije-li
však s ním ve společné domácnosti, nebude zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele
znamenat nepřiměřený zásah do vzájemných rodinných vazeb. Rovněž stěžovatelův vztah
k matce nebude tímto nepřiměřeně dotčen, když podle okolností (stěžovatel byl v době
rozhodnutí komise ve výkonu trestu odnětí svobody) je zřejmé, že tento ji nemůže dlouhodobě
poskytovat pomoc a péči, i kdyby tato byla nezbytná. V závěru svého rozhodnutí pak komise
poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce zásahu do soukromého a
rodinného života, ve vazbě na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
V rámci jediného stížního bodu uplatněného v kasační stížnosti, je zapotřebí vyřešit
otázku, zda na stěžovatele dopadají ustanovení pobytové směrnice. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že působnost věcná, místní a časová skutečně svědčí stěžovateli. Působnost osobní je
upravena v pobytové směrnici v čl. 3 odst. 1 tak, že tato se vztahuje na všechny občany Evropské
unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo
v takovém členském státě pobývají a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 odst. 2, kteří je
doprovázejí nebo následují. Jelikož stěžovatel není občanem Evropské unie, je potřeba zhodnotit,
zda na něj nevztahuje tato směrnice jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie. Podle
čl. 2 odst. 2 písm. c) pobytové směrnice je rodinným příslušníkem třeba rozumět také potomka
v přímé linii, který je mladší 21 let nebo je vyživovanou osobou, a takového potomka manžela či
manželky občana Evropské unie.
Ze stěžovatelem předloženého potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech pro osvobození od soudních poplatků vyplývá, že stěžovatel je vyživován svou
matkou, manželkou občana Evropské unie, a z tohoto důvodu je třeba na stěžovatele nahlížet
jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie. Městský soud přesto, že dospěl
k opačnému závěru, se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal s úvahou o případných
následcích aplikace pobytové směrnice na osobu stěžovatele a naznal, že ani v případě její
aplikace by nebylo možné stěžovatelově námitce vyhovět, když poukázal na čl. 27 odst. 2
pobytové směrnice, který stanoví, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné
bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním
chování dotyčné osoby.
Interpretací pojmu závažné narušení veřejného pořádku se zabýval Nejvyšší správní soud
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, v němž vyslovil, že
„Při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých
kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen
celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých
ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“. Z tohoto následně vycházel Nejvyšší správní soud
i v případě, kdy se zabýval interpretací pojmu závažné narušení veřejného pořádku ve vztahu
k ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců v rozsudku ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 7 As 90/2013 - 41, kde uvedl: „Narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak … může být pouze jednání narušující veřejný pořádek výraznou
intenzitou. Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma
zavinění apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi
intenzitou porušení normy a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah do soukromého
a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Posouzení intenzity narušení veřejného zájmu je tak neodmyslitelně
spjato s posouzením, jakým způsobem bude vydávaným rozhodnutím zasaženo do soukromého a rodinného života
cizince.“ Pro úplnost je třeba odkázat i na městským soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/2012 - 32, kde s odkazem na citované usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, byl vysloven závěr, že skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, může být dáno
i při menší intenzitě jednotlivých narušení zákona.
V daném případě správní orgány hodnotily jednání stěžovatele, pro která byl pravomocně
odsouzen, přičemž zohlednily především jejich celkové množství, četnost spáchání, formu
zavinění a v případě posledního trestného činu rovněž způsob jeho provedení, jako skutečné,
aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí komise rovněž vyplývá, že tato se seznámila s obsahem rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 T 50/2009 a zdůraznila způsob
spáchání trestného činu, za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Z těchto skutečností
správní orgány následně dovodily, že není dlouhodobě ochoten respektovat základní pravidla
vyjádřená v zákonech České republiky, do společnosti se dostatečně neintegroval a z jeho
dosavadního jednání vyplývá důvodná obava, že v trestné činnosti bude i nadále pokračovat,
a tedy že v budoucnu dojde opětovně k závažnému narušení veřejného pořádku.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve interpretoval pojem závažné
narušení veřejného pořádku shodně se stěžovatelem, tedy že pod tento pojem nelze podřadit
veškeré trestné činy, ale pouze trestné činy mimořádně závažné, přičemž jednání stěžovatele
podřazuje pod takto uvedenou míru zásahu do veřejného pořádku. Následně odkázal na aktuální
judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/2012 - 32.
Otázkou přiměřenosti zásahu do osobního a rodinného života stěžovatele se správní orgány,
a posléze i městský soud, zabývaly dostatečně pečlivě, když zdůraznily, že neprokázal, jakým
způsobem přispívá k výchově a výživě nezletilého syna M. a jak pečuje o svoji matku. V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel argumentoval péčí o matku již v průběhu správního
řízení, tedy v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho faktická péče tedy byla
nemožná. V potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků, které stěžovatel předložil městskému soudu, navíc sám uvedl,
že vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi plní z důchodu své matky, která jej zároveň živí.
Za těchto předpokladů je zřejmé, že zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele tak, jak
jej zhodnotil městský soud, a před ním také správní orgány, je proporcionální ve vztahu
k intenzitě narušení veřejného pořádku stěžovatelem.
K úvaze stěžovatele, že soudy v trestních řízeních vedených proti stěžovateli neshledaly
důvod uložit mu trest vyhoštění a zohlednily tak jeho rodinné vazby Nejvyšší správní soud
dodává, že správní orgány nejsou v žádném případě vázány předcházejícím rozhodnutím soudu
vydaným v trestním řízení. Skutečnost, že stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění, nebrání
správnímu orgánu v tom, aby ve správním řízení rozhodl o správním vyhoštění.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se svým jednáním opakovaně dopustil
závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, že správní orgány řádně hodnotily míru narušení veřejného pořádku stěžovatelem
a přihlédly dostatečně pečlivě k jeho osobním a rodinným poměrům, přičemž následně neshledaly
zásah do stěžovatelova osobního a rodinného života nepřiměřeným.
Ačkoliv městský soud neaplikoval ve vztahu ke stěžovateli pobytovou směrnici,
v odůvodnění napadeného rozsudku se řádně vypořádal s případnými následky její aplikace
a z tohoto důvodu nelze dovodit jeho nezákonnost. Nejvyšší správní soud shodně s městským
soudem nenaznal, že by v průběhu předcházejícího správního řízení správní orgány vycházely
ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, případně že by
při jejich zjišťování byl porušen zákon v stanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Žádné z rozhodnutí správních orgánů, a ani
napadený rozsudek, nejsou nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 5 As 48/2010 - 110 nebo ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 3 As 78/2012 - 32).
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil jako neopodstatněnou,
a proto ji zamítl podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Ve věci rozhodl bez nařízení ústního
jednání, jak umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a komisi žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu