ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.39.2013:23
sp. zn. 7 As 39/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. K., zastoupen
JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12, Plzeň 3, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: M. B., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2013, č. j. 57 A 56/2011 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 57 A 56/2011 – 48, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního
inspektorátu v Plzni (dále jen „inspektorát“) ze dne 27. 4. 2011, č. j. ZKI-O-10/93/2011, kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský
Kraj, Katastrální pracoviště Klatovy ze dne 14. 2. 2011, č. j. OR-179/2010-404, jímž bylo
rozhodnuto tak, že nesouhlasu s neprovedením opravy chyby v katastru nemovitostí
se nevyhovuje, neboť se nejedná o chybu v katastrálním operátu podle ust. §8 zákona
č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona opraví katastrální
úřad na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu chybné údaje
katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností
při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr
parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.
S odkazem na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 As 46/2008 – 134, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel nemohl být v řízení o opravě
chyby v katastrálním operátu úspěšný. K vyhlášení platnosti obnoveného katastrálního operátu
v katastrálním území D. u K. došlo dne 11. 10. 1996, tj. poté, co byl nový soubor popisných
a geodetických informací (SPI a SGI) vyložen k veřejnému nahlédnutí ve smyslu ust. §16 a §17
katastrálního zákona. Námitkové řízení probíhalo od 24. 7. do 26. 8. 1996 na Obecním úřadu
v D. Pokud tedy stěžovatel brojil svým návrhem po více jak 13 letech proti zákresu průběhu
vlastnických hranic, který byl výsledkem obnovy katastrálního operátu, učinil tak opožděně.
Podle ust. §17 odst. 2 katastrálního zákona totiž dnem vyhlášení platnosti obnoveného
katastrálního operátu se dosavadní katastrální operát stává neplatný, a nadále se používá
obnovený katastrální operát. Námitku proti průběhu vlastnických hranic tak mohl stěžovatel,
resp. jeho právní předchůdce, uplatnit naposledy v námitkovém řízení. Správní orgány rovněž
nepochybily, když za závazný považovaly stav založený obnovou katastrálního operátu, neboť
stěžovatel nepředložil žádnou relevantní listinu, která by dokazovala, že jeho vlastnická hranice
má být zakreslena jiným způsobem. Současně krajský soud nepovažoval za splněnou jednu
z podmínek nezbytných pro postup podle ust. §8 katastrálního zákona, a to, že vlastníci
hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují. Podle vyjádření osoby zúčastněné na řízení
totiž průběh vlastnických hranic není skutečností nespornou. Krajský soud dále uvedl,
že podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí obsahovat
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Není přitom povinností ani právem
soudu dohledávat skutkové a právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Podaná
žaloba je však z větší části prostým opisem dosavadních stěžovatelových podání a popisem
průběhu řízení a rekcí správních orgánů. Teprve na str. 12 a 13 stěžovatel uvedl komplexně svoje
námitky proti napadenému správnímu rozhodnutí. Jako nedůvodnou krajský soud vyhodnotil
námitku, že je napadené rozhodnutí nesrozumitelné, nevykonatelné či dokonce nicotné
pro nesprávnost svého výroku. Vzhledem k tomu, že inspektorát neshledal odvolání důvodné,
rozhodl v souladu s ust. §90 odst. 5 věta první zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), když zamítl stěžovatelovo odvolání a prvoinstanční rozhodnutí
potvrdil. Rovněž jako nedůvodnou hodnotil krajský soud i žalobní námitku vůči výroku
prvoinstančního rozhodnutí. Podle ust. §68 odst. 2 věta první správního řádu se ve výrokové
části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení. Z obsahu výroku prvoinstančního
rozhodnutí je zcela zřejmé, jak byla vyřešena otázka, která byla předmětem řízení. Za nesprávné
považoval krajský soud také tvrzení stěžovatele, že „přišel celkem téměř o 172 m
2
ze svých parcel“.
Pokud by stávající obsah zápisů v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnosti, nedochází
v žádném případě k jakémusi „vyvlastnění“ stěžovatelova majetku. Stěžovateli totiž nic nebrání,
aby se při splnění zákonných podmínek v občanském soudním řízení domáhal určení sporných
hranic pozemků. Podle krajského soudu se inspektorát v odůvodnění napadeného rozhodnutí
podrobně zabýval tím, co je podkladem stávajícího stavu. Tvrzení stěžovatele, že „není jasné,
proč byl připraven o svůj majetek, kdy se tak stalo a na základě jakých skutečností“, shledal krajský soud
v příkrém rozporu s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nedůvodné je podle
krajského soudu i tvrzení, že „i když odvolací správní orgán připouští údajnou toleranci 124 m
2
, neuvádí,
jak tuto toleranci dovodil“. Inspektorát totiž v napadeném rozhodnutí zcela jasným způsobem
vyložil, že rozdíl ve výměře předmětných parcel je způsoben přesnějším (matematickým)
výpočtem výměry ze souřadnic lomových bodů parcel, oproti dříve používanému grafickému
způsobu, přičemž mezní odchylky ve výměře překročeny nebyly (s odkazem na bod 14.9 přílohy
k vyhlášce č. 26/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak je podle krajského soudu
nedůvodná žalobní námitka, že inspektorát nevysvětlil, proč nebyly provedeny všechny důkazy
navržené stěžovatelem. S prvním důkazním návrhem se totiž vypořádal již prvoinstanční správní
orgán v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že pravost podpisu právního předchůdce
stěžovatele mu nepřísluší zkoumat a nemůže ani vyvozovat z případného falešného podpisu
důsledky vyplývající pro obnovený operát. V těchto věcech je kompetentní pouze soud
v občanskoprávním řízení. Co se týče druhého důkazního návrhu (ustanovení znalce k posouzení
výměr a zákresu dotčených parcel) inspektorát v odůvodnění napadeného rozhodnutí
konstatoval, že podle platné právní úpravy ustanoví správní orgán znalce, pokud rozhodnutí
ve věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby
nemají. Ve správním řízení lze znalecké posudky vyžadovat pouze výjimečně a za určitých
podmínek, které v posuzovaném případě nenastaly. Správní orgán totiž v posuzované věci
odborné znalosti měl, neboť se jednalo o samotnou podstatu jeho činnosti (§3 zákona
č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho
zavedením, ve znění pozdějších předpisů). Podle krajského soudu tedy žádný ze stěžovatelem
navržených důkazů nebyl způsobilý cokoli změnit na závěrech správních orgánů, a ani závěrech
krajského soudu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti nejdříve zrekapituloval obsah
svých dosavadních podání, přičemž popsal průběh správního řízení a rekce správních orgánů.
Následně stěžovatel namítal, že pokud krajský soud dovodil, že předmětem žaloby byla otázka
opravy chyby v katastru nemovitostí způsobené zřejmým omylem při obnově katastru, jedná
se o nesprávný závěr. V daném případě se totiž nejednalo ani o obnovu katastru a ani o zřejmý
omyl, neboť ze strany správních orgánů došlo k cílenému a nezákonnému zkrácení stěžovatele
na jeho právech odebráním cca 172 m
2
jeho pozemku. Obnova katastru jistě není o tom,
že by měl být stěžovatel bezdůvodně a nezákonně zbaven svých vlastnických práv.
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 As 46/2008 – 134, považoval stěžovatel za nepřípadný. Není pravdou ani to, že by brojil
proti špatnému zákresu vlastnických hranic opožděně. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s tím,
že by měl v dané věci o spornosti průběhu hranice mezi vlastníky s konečnou platností
rozhodnout soud v nalézacím řízení. Chybu v zákresu učinil správní orgán I. stupně, v této
nesprávnosti ho podpořil i správní orgán II. stupně, a tudíž měl o žalobě rozhodnout skutečně
krajský soud. Dále stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že žalobní body vytkl tak, jak měl. Krajský
soud tudíž neměl, a ani nemusel, dohledávat skutkové a právní důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí. Nadto si krajský soud v odůvodnění rozsudku rozporuje, když uzavřel, že „neshledal
žádný ze stěžovatelem uvedených žalobních bodů důvodným“, avšak již dříve konstatoval, že „stěžovatel
neformuloval žalobní body tak, jak měl“. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že důkazy
navrhl proto, aby byl zjištěn skutečný stav věci, přičemž správní orgány žádné důkazy neprovedly
a ani neodůvodnily, proč se tak stalo. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Inspektorát ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v četných podáních
opakovaně žádal o opravu zákresu pozemků v jeho vlastnictví. Reagovat na kasační stížnost
pak bylo velice obtížné, neboť je značně chaotická, obsahuje řadu přepisů, nepodložených tvrzení
a neurčitých odkazů. Inspektorát proto odkázal na obsah napadeného správního rozhodnutí,
jakož i na své vyjádření k žalobě, v nichž se opakovaně zabýval vytýkaným neprovedením důkazů
(tj. znaleckých posudků), rozdílností výměr a zákresu řešených pozemků i způsobem vzniku
stávající katastrální mapy. V průběhu správního řízení požadoval stěžovatel provedení zaměření
skutečného stavu v terénu. Výsledek takového měření by však nemohl mít vliv na výsledek řízení
o opravě chyby, což potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 7 As 71/2008 – 48, když nelze považovat za chybu nesoulad mezi zákresem v katastrální
mapě a skutečností. Z kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel zpochybňuje samotnou
existenci obnovy operátu novým mapováním. Přitom opakovaně uvedl, že byl správními orgány
zkrácen na vlastnickém právu, kdy novým zaměřením došlo k situaci, že se jeho „kolna ocitla
na cizím pozemku“. Na základě této domněnky se pak stěžovatel snaží cestou opravy chyby
v katastrálním operátu řešit sousedský spor. S ohledem na výše uvedené inspektorát navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v úvodu a v závěru kasační stížnosti uvedl, že ji podává mimo jiné z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Z obsahu kasační stížnosti však není vůbec zřejmé, v čem je podle stěžovatele napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, zda nepřezkoumatelnost spočívá v jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Pouhý odkaz na ustanovení zákona nelze považovat za řádný
stížní bod, neboť je zcela obecným tvrzením, ze kterého není patrno, v jakém směru a jakých
konkrétních pochybení se měl krajský soud dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou
konkretizace stížních námitek zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí. Například v usnesení
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej
v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil“. Nejvyšší správní soud se proto nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
nemohl zabývat.
Dále stěžovatel namítal, že byl správními orgány cíleně a nezákonně zkrácen na svých
vlastnických právech, přičemž klíčovou právní otázkou v daném případě bylo, zda lze hranici
pozemku, která je podle stěžovatelova tvrzení nesprávně zakreslena, opravit postupem podle
ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona. Podle citovaného ustanovení katastrální úřad opraví
na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného, nebo i bez návrhu, chybné údaje katastru,
které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném
měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Katastrální úřad tedy opraví pouze
takové údaje katastru, které jsou chybné v důsledku skutečností taxativně v zákoně uvedených.
V daném případě, s ohledem na tvrzení stěžovatele, přichází v úvahu pouze oprava podle ust. §8
odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Otázkou opravy chybných údajů katastru se Nejvyšší
správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 - 31, v němž
k důvodům opravy ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona uvedl: „Je potřeba
zdůraznit, že omyl ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona musí být zřejmý, tj. jednoznačně
seznatelný. Postupem podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad
mezi evidovanými údaji a skutečností. Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může
se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů, například cestou žaloby na určení existence
jím tvrzeného práva [ust. §80 písm. c) o. s. ř.]. Závěr o tom, že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru
nemovitostí není zřejmým omylem, tedy sám o sobě nemůže být považován za odmítnutí spravedlnosti. Subjekt
dotčený touto chybou má vždy otevřenu cestu, jak se u soudu domoci věcného přezkumu toho, zda mu dané právo
svědčí či nikoliv. Je přitom na něm, aby správně vyhodnotil, pro který procesní postup jsou splněny zákonné
podmínky.“ Dále v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012 - 32, Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „(ř)ízení o opravě chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými
údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko soulad zakreslení hranice v katastrální mapě s podklady,
které má k dispozici, a za stav katastru a v něm uvedené údaje odpovídá.“ Předpokladem opravy chybného
údaje katastru podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona je tedy existence rozporu mezi
údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru je podmíněn jednak existencí
listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah a že z jejího obsahu vyplývá závěr o existenci
či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících se k nemovitosti. Katastrální úřad
se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové
náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny
vyplývají, avšak při opravě chybného údaje katastru nemůže vybočit ze své evidenční role
a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo. To přísluší pouze soudům
v občanskoprávním řízení. Proto katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit
jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže
řešit sporné právní otázky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 7 As 90/2012 - 65). Z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je přitom zřejmé,
že se správní orgány stávajícím zákresem vlastnické hranice v katastru podrobně zabývaly,
když uvedly, co bylo podkladem pro nynější stav a zároveň vyhodnotily, že neexistují důvodné
pochybnosti svědčící o rozporu mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Jestliže
stěžovatel tvrdil, že mu bylo bezdůvodně odebráno cca 172 m
2
pozemku, inspektorát
v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně ozřejmil důvody, pro které došlo k rozdílům
v údajích o výměrách dotčených parcel, když uvedl, že „[v]ýměra je evidována s přesností danou
metodami, kterými byla zjištěna, vzhledem k technickému vývoji rozdílným měřickým metodám nelze evidovanou
výměru považovat za konstantní. Žádost o to, aby v KN byl obnoven údaj o výměře st.p.č. 62 na 339 m2
(podle identifikace z roku 1973), není možné vyhovět, neboť tento pozemek je v KN nyní evidován na LV 199
jako st.p.č. 62 s výměrou 318 m
2
a st.p.č. 280 s výměrou 13 m
2
, tedy celkově 331 m2. Rozdíl 8 m
2
není
způsoben „odnětím“ nějaké části tohoto pozemku, ale novým výpočtem výměry ze souřadnic lomových bodů, tedy
přesnějším způsobem (dříve byla výměra zjišťována graficky z mapy). Ohledně žádosti, aby byl v KN evidován
u p.p.č. 118 údaj o výměře 630 m
2
podle kupní smlouvy a geometrického plánu z roku 1995 zjistil ZKI v Plzni,
že nikdy nedošlo k úplné realizaci tohoto plánu, pozemek p.č. 1165/8 zůstal evidován ve vlastnictví B. R. jako
samostatná parcela a byl následně darovací smlouvou převeden do vlastnictví V. K. Přestože pozemek p.č.
1165/8 nebyl sloučen do p.p.č. 118, jak je v geometrickém plánu navrhováno, je tímto geometrickým plánem č.
247-75/95 dané geometrické určení stávající p.p.č. 118 a stávající mapa katastru nemovitostí mu odpovídá.
Podle tohoto plánu měla nová p.p.č. 118 zahrnovat původní parcely pozemkového katastru č. 118 o výměře 99 m
2
a p.č.120 o výměře 104 m
2
a část odkoupenou od obce o výměře 345 m
2
a pozemek p.č. 1165/8 o výměře 82 m
2
.
Jak již bylo uvedeno, pozemek p.č. 1165/8 zůstal evidován jako samostatná parcela, a je tak třeba zohlednit, že
výměra p.p.č. 118 mohla mít bez tohoto „dílu“ pouze 548 m
2
, nyní je v KN evidována s výměrou 491 m
2
.
Vzhledem k tomu, že zůstalo zachováno původní geometrické určení, je jednoznačným závěrem, že rozdíl ve
výměře (57 m
2
) je opět způsoben přesnějším (matematickým) výpočtem výměry ze souřadnic lomových bodů parcel,
oproti dříve používanému grafickému způsobu. Závěrem je vhodné uvést, že katastrální vyhláška č.26/2007 Sb.,
v platném znění, v příloze č. 14.9 připouští mezní odchylku ve výměře u st.p.č.62 celých 57 m
2
a u p.p.č.118 až
67 m
2
, mezní odchylky ve výměře tedy překročeny nejsou“.
Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se zákresem vlastnické hranice v katastrální mapě, nelze
tuto hranici, která byla platně vyhlášena v roce 1996, měnit postupem podle ust. §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona, neboť pro jeho aplikaci nejsou splněny zákonné podmínky.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížními námitkami, v nichž stěžovatel vyjádřil
nesouhlas se závěrem krajského soudu, že brojil proti špatnému zákresu vlastnických hranic
opožděně a že by měl v dané věci o sporném průběhu hranice mezi vlastníky rozhodnout soud
v nalézacím řízení. Podle obsahu správního spisu došlo v k. ú. D. u K. k vyhlášení platnosti
obnoveného katastrálního operátu dne 11. 10. 1996, tedy poté, co byl nový soubor popisných a
geodetických informací (SPI a SGI) vyložen k veřejnému nahlédnutí. Námitkové řízení probíhalo
od 24. 7. 1996 do 26. 8. 1996 na Obecním úřadu v D. Je tedy nesporné, že vlastníci dotčených
pozemků měli možnost proti obnovenému operátu podávat námitky ve smyslu ust. §16
katastrálního zákona. Právní předchůdkyně stěžovatele však žádné námitky nepodala. Nadto je
třeba zdůraznit, že souhlas s výsledkem provedeného místního šetření, resp. s výsledkem
měřičských prací, a s vyznačením průběhu hranic pozemku vyjádřila podpisem na soupisu
nemovitostí č. 139, který byl nedílnou součástí náčrtu o místním šetření č. 139. Závěr krajského
soudu, že proti průběhu vlastnických hranic mohl stěžovatel, resp. jeho právní předchůdkyně,
účinně brojit v námitkovém řízení, tak není nezákonný. V této souvislosti lze odkázat na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 – 134, v němž byl
vysloven závěr, že „k opravě chyby v katastru nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může katastrální úřad přistoupit jen tehdy, byla-li hranice
zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci
hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Uvedené podmínky přitom musí být
splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn
rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků; katastrální úřad však v takovém případě
opravu chyby provést nemůže.“ Stěžovatel v dané věci žádnou listinu, která by po vyhlášení platnosti
obnoveného katastrálního operátu závazně řešila průběh vlastnických hranic, nepředložil.
Z vyjádření osoby zúčastněné na řízení zároveň vyplývá, že průběh vlastnických hranic není
skutečností nespornou. K řešení této soukromoprávní otázky tudíž není v žádném případě
oprávněn správní orgán v řízení o opravě chybného údaje katastru (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 90/2012 - 65).
Odkázal-li krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 As 46/2008 – 134, jsou závěry v něm vyslovené jednak v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu a jednak je tento odkaz zcela přiléhavý, neboť poskytuje komplexní
výklad, za jakých podmínek může katastrální úřad opravit chybný údaj katastru podle ust. §8
odst. 1 písm. a) katastrálního zákona spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici.
Ke stížní námitce týkající se formulace žalobních bodů a s tím souvisejícího rozporu
v odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud předně poukazuje na ust. §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., podle kterého musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (ust. §37 odst. 2
a 3 s. ř. s.) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Pouze v mezích žalobních bodů je soud povinen podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumat
zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Azs 244/2004, „[s]oud přezkoumává jen to, proti čemu žalobce řádně brojí,
tedy to, co konkrétně a výslovně zpochybnil jak uvedením skutečností, tak snesením právních argumentů“.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v rozsudku ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, dospěl k závěru, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to,
jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji
k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně
domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal
být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“. Stěžovatel však v žalobě,
nejprve obsáhle na str. 3 až 11 rekapituloval obsah svých dosavadních podání a popisoval průběh
správního řízení a „[t]eprve na straně 12 a 13 žaloby žalobce vznesl komplexně svoje námitky proti
napadenému rozhodnutí.“ jak také správně uvedl krajský soud. Tudíž oprávněně poukázal na to,
že není jeho povinností ani právem v textu žaloby dohledávat místo stěžovatele skutkové a právní
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí a zabýval se jen námitkami obsaženými na str. 12
a 13. Nejvyšší správní soud tak neshledal ani tuto stížní námitku důvodnou.
Pokud stěžovatel v závěru kasační stížnosti uvedl „[n]utno podotknout, že pokud byly navrženy
důkazy, byly navrženy proto, aby byl zjištěn skutkový stav věci tak, jak se skutečně stal a ne tak,
jak jej popisoval správní orgán prvního stupně i druhého stupně, který žádné důkazy neprovedl, aniž by řádně
odůvodnil, proč se tak stalo“, pak Nejvyšší správní soud považuje za nutné opětovně poukázat
na rozsudek ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Azs 244/2004. V daném případě se o řádně uplatněnou
stížní námitku nejedná, neboť šlo o zcela obecné stěžovatelovo tvrzení bez jakékoliv
konkretizace a právní argumentace. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby dohledával
či domýšlel, které důkazy měl stěžovatel na mysli, a proto se tímto jeho tvrzením nemohl zabývat.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto podle ust. §110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a inspektorátu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá podle ust. §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu