ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.63.2014:14
sp. zn. 7 As 63/2014 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Úřad práce České republiky, se sídlem Karlovo nám. 1359/1, Praha 28,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014,
č. j. 9 A 211/2012 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 31. 3. 2014, č. j. 9 A 211/2012 – 24, jímž byla
zamítnuta jeho žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl,
že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků.
Za této situace se městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91) zabýval tím, zda stěžovatel neuplatňuje
svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Shledal přitom, že takové důvody,
pro které by osvobození od soudních poplatků nemělo být stěžovateli přiznáno, existují.
Za rozhodnou skutečnost označil způsob, jakým stěžovatel soudní spory vyvolává, resp. vede,
a co je jejich podstatou. Podle názoru městského soudu projednávaný případ svědčí o tom,
že stěžovateli prioritně nejde o to, aby se dobral vyřešení sporné otázky, tedy aby mu byla soudem
poskytnuta ochrana jeho práv, ale ze stěžovatelem učiněných kroků v řízení před Úřadem práce
České republiky (dále jen „úřad práce“) lze naopak usuzovat, že jeho záměrem je vyvolání a vedení
sporu jako takového, přičemž podstata sporu se již dříve vytratila. Uvedené městský soud ilustroval
na skutečnostech, které spor vyvolaly, kdy stěžovatel žádal úřad práce o vydání osvědčení o druhu
a výši jemu přiznaných nepojistných sociálních dávek (tj. dávek v hmotné nouzi), úřad práce
požadované potvrzení vystavil a zaslal na stěžovatelem uváděnou adresu. Poté, kdy úřad práce
zjistil, že stěžovatel na uvedené adrese ukončil nájemní vztah, vyzval ho k upřesnění jeho aktuální
adresy. Přesto, že stěžovatel výzvu prokazatelně obdržel, zůstala bez odezvy. Stěžovatel následně
podal stížnost a dále i žalobu, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu a žádal
o vystavení požadovaného potvrzení. Spolu s tímto podával i další žádosti o vydání potvrzení
o stavu hmotné nouze. Rovněž k těmto žádostem obdržel požadovaná potvrzení. Smyslem řízení
a jednotlivých návrhů je tak podle městského soudu samotné vedení sporu s využíváním všech
možných i nemožných procesních prostředků. Motivací je tedy proces jako takový. Městský soud
dále zdůraznil, že u stěžovatele evidoval 385 žalob. Tyto spory zpravidla vycházejí ze stěžovatelovy
žádosti o bezplatnou právní službu podle ust. §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
ve znění pozdějších předpisů, a mívají stereotypní průběh již od samého počátku. Stěžovatel požádá
Českou advokátní komoru o určení advokáta a ta mu ho určí. Stěžovatel však není ochoten
přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně nehodlá s advokátem spolupracovat
a dává najevo své mínění o nevalné úrovni přiděleného advokáta. Advokát pak požádá Českou
advokátní komoru o zrušení určení a ta mu vyhoví. Následuje žaloba, kdy stěžovatel ve věci podává
návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, navzdory poučení opakovaně soud
upozorňuje na nesprávné uvedení sídla České advokátní komory a domáhá se opravy zřejmých
nesprávností. Opakovaně uplatňuje námitky místní nepříslušnosti soudu, zpochybňuje doručení
písemností, které prokazatelně obdržel, nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, takže je
soud nařídí, stěžovatel se nedostaví s odůvodněním, že mu jeho poměry neumožňují cestu
do Prahy. I když si je městský soud vědom toho, že v projednávaném případě nebyl spor vyvolán
stěžovatelovou žádostí o bezplatnou právní službu a žalovaným není Česká advokátní komora,
v mnohých ohledech se tento případ s případy výše popsanými shoduje. Stěžovatel si totiž počínal
velmi obdobným způsobem. Podáním ze dne 16. 4. 2012 požádal u kontaktního pracoviště úřadu
práce v Českých Budějovicích o vydání osvědčení o stavu hmotné nouze a o výši poukázaných
státních příspěvků. V tomto podání uvedl dvě adresy, a to Č. B., X a X. Dne 28. 5. 2012 stěžovatel
urgoval u stejného pracoviště vydání požadovaného osvědčení. V tomto podání uvedl adresu Poste
restante Č. B. Podle vyjádření úřadu práce bylo dne 28. 5. 2012 vystaveno požadované potvrzení a
zasláno na adresu Č. B., X. Poté, co úřad práce zjistil, že stěžovatel na výše uvedené adrese ukončil
nájemní vztah, zaslal mu výzvu k upřesnění adresy, na které se zdržuje. Přestože si stěžovatel tuto
výzvu převzal, nereagoval na ni. Dne 4. 10. 2012 pak podal stížnost na nevyřízení své žádosti.
Následně dne 8. 11. 2012 podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu na ochranu proti
nečinnosti. Dne 2. 1. 2013 opětovně žádal o vystavení potvrzení o stavu hmotné nouze. Dne 9. 1.
2013 bylo stěžovateli zasláno požadované potvrzení spolu s výzvou k upřesnění doručovací adresy.
Toto potvrzení převzal dne 11. 1. 2013. Další potvrzení o stavu hmotné nouze stěžovatel převzal
dne 3. 4. 2013. Na základě shora uvedeného měl tedy městský soud za to, že pokud stěžovatel
hodlal svá práva vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, jak byl popsán,
je spravedlivé po něm požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení.
S ohledem na počet sporů, které vede, na důvody, které tyto spory vyvolaly a s přihlédnutím
k samoúčelnosti povahy návrhů, městský soud považoval stěžovatelovu žádost o osvobození
od poplatků za zneužití institutu osvobození od soudního poplatku podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
Předmětné usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž označil
městský soud za „arogantní a zaujatý soud“, který obchází procesní řád a „koná zjevně stranně korupčně“.
Dále uvedl, že „ani městský soud si nesmí dovolit soudit, po zjištění, že odpůrce vydal osvědčení až k druhé
žádosti, že žalobce je kverulant“, neboť „žádost u správního orgánu může kterákoliv osoba podat několikrát,
pokud je orgán nečinný“. (…) „Stěžovatel je osobou v hmotné nouzi po několik let vzhledem k majetku, zdravotní
způsobilosti a rodinnému zázemí“, což se městskému soudu „hodí k intrikánské hře“. Městský soud pak
„pitomost“ úřadu práce týkající se doručovací adresy stěžovatele „srdceryvně obhajuje“. „Krajský soud musí
být způsobilý rozpoznat mezi místem trvalého pobytu a adresou pro doručování, však městský soud ony údaje
nesoudně směšuje.“ V červenci 2012 úřad práce vyzval stěžovatele, aby ho informoval o užívaném bytu,
přičemž ten „mejlem sdělil, že výzvě nerozumí, však úřední osoba sdělení ignorovala – další pitomost v konání
úřadu práce“. „Je nanejvýš patrné, že stěžovatel nežádá o osvobození od všech soudních poplatků, ale toliko
od jednoho, proto jsou všechny úvahy a hodnocení soudu právě ve zjevném rozporu s podkladem – nejde o prkotinu,
nýbrž o hrubou nespravedlnost, tedy o neodstranitelnou setrvalou letitou pitomost v rozhodování téhož soudu. Závěr
soudu je takový, že soud nepřímo zakazuje stěžovateli domáhat se soudní ochrany nejen před podivnou činností České
advokátní komory, ale i před stupidním jednáním úřadu práce, tedy jde o úsudky městského soudu ústavně
nekonformní i zaujatě nesoudné.“. Městský soud také obchází zákon, když odmítá vydat věcný rozsudek,
přičemž „je vedlejší, že stěžovatel expresivně kritizuje postup městského soudu v jiných řízeních, když tak činí týž
krajský soud – soudní moc nemá funkci regulátora, sic to jeden jediný judikát Nejvyššího soudu ČR vykládá
a ostatní soudy opisují“. Stěžovatel také namítá, že mezi stovkami jeho neúspěšných žalob může být
jedna úspěšná, kterou soud musí projednat. Soud odmítá pochopit, že žadatel o osvobození
od soudního poplatku nemůže být osvobozen, jde-li o zjevně neúspěšný návrh, přičemž
„kverulantství“ je v důsledku vhodné právní úpravy vyloučeno. Žádný soud si „nesmí dovolit vynášet
úsudky bez odůvodnění, tedy nálepkovat věci a procesy slovy v posunutém či nezažitém významu, už vůbec ne šířit
slabomyslné klevety a uvádět v omyl“. (…) „Je imbecilní odůvodnění aktu městského soudu, který uvažuje o sporech
s Českou advokátní komorou, když úřad práce a Česká advokátní komora není jedno a totéž.“ Stěžovatel také
poukázal na to, že žaloba byla podána už v listopadu 2012 a městský soud svým postupem žaloby
maří, když „vydává rozsudky jen těm, co platí“. (…) „Ad absurdum postup městského soudu je takový, že žalobce
ani nemůže vzít žalobu zpět, kdyby uvážil, že nečinnost úřadu práce, jež de iure trvá, opožděný rozsudek soudu
de facto neodstraní“. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že „účastníci řízení mohou činit blbské
či lstivé (zákon obcházející) úkony, protože soudci mají prostředky k řízení procesu – městský soud si to nesmí
dovolit. Devátý senát městského soudu, jenž to musí vědět, je tedy zlovolný a nedá se mu věřit ani slovo.“ Stěžovatel
rovněž zpochybnil možnost podání opravného prostředku proti usnesení městského soudu
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, které považuje za rozhodnutí dočasné. Z důvodů
výše uvedených se domáhá kasace nadepsaného usnesení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku a povinném zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti, protože trvání na těchto požadavcích by vedlo jen k řetězení
téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského soudu o neosvobození
od soudních poplatků (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, oba d ostupné
na www.nssoud.cz).
Pokud se jedná o rozhodování o osvobození od soudních poplatků, lze poukázat
na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „je třeba
vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých
případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů,
které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných
(šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili
své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního
soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na smysl a účel soudních poplatků dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá
svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si uvědomoval důležitost řízení a byl si vědom
okolností, které jeho řízení provázejí. Při posouzení, zda jsou splněny zákonné podmínky
pro přiznání osvobození od soudních poplatků, proto musí soud kromě majetkové situace žadatele
posoudit i procesní postup účastníka v daném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 5 As 43/2013 - 11, „[z]neužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem
způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí
se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit
soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení
správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník
řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud
nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu,
nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).“
Závěr městského soudu o šikanózním výkonu práva vycházel z okolností dané věci a rovněž
z hodnocení postupu stěžovatele v obdobných sporech. Vedle velkého počtu sporů,
které stěžovatel vede (městský soud počet žalob vyčíslil na 385, u Nejvyššího správního soudu
je evidováno jen za rok 2014 168 stěžovatelových věcí), což by samo o sobě nemohlo odůvodnit
neosvobození od soudního poplatku, městský soud hodnotil jak postup stěžovatele v nyní
řešené věci, tak i podobnost jeho postupu v dalších jím vedených sporech. Městský soud poukázal
na povahu sporu, kdy nemělo být úřadem práce vystaveno osvědčení o druhu a výši přiznaných
nepojistných sociálních dávek, o které stěžovatel žádal a popsal, že se jeho průběh neliší od dalších
jeho sporů. Jeho procesní postup nesměřuje k tomu, aby ve věci mohlo být meritorně rozhodnuto,
ale je veden snahou spor co nejvíce prodloužit. Městský soud popsal i další aspekty stěžovatelova
postupu v obdobných sporech, které svědčí o jeho snaze vést spor pro spor.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je odůvodnění napadeného usnesení náležitě
věcně i argumentačně podloženo, proto za takových podmínek bylo možno odklon od minulé
rozhodovací praxe krajských soudů aprobovat. Městský soud při posuzování stěžovatelovy žádosti
o osvobození od soudních poplatků správně přihlížel i k dalším okolnostem případu, tedy nejen
k jeho majetkovým poměrům. Osvobození od soudního poplatku je možné při kumulativním
splnění několika podmínek. Rozhodující je, zda v souvislosti s podanou žádostí účastník řízení
(stěžovatel) doloží, že nemá dostatečné prostředky, nejedná se o neuvážený či svévolný (šikanózní)
návrh a návrh zjevně nemůže být neúspěšný. U posuzování svévolného (šikanózního) návrhu je
nutné zohlednit jak podání stěžovatele, tak i jeho další podání a způsob vedení jeho sporů
v obdobných případech. Zjevná neúspěšnost je tedy pouze jednou, nikoliv jedinou, podmínkou
pro posouzení nároku na osvobození, resp. zamítnutí, žádosti. V dané věci se městský soud
důkladně zabýval podanou žádostí o osvobození od soudních poplatků a přesvědčivě odůvodnil,
proč ji shledal šikanózní.
Pokud stěžovatel namítá, že městský soud odmítá vydat věcný rozsudek, musí Nejvyšší
správní soud konstatovat, že tomu tak není. V dané fázi řízení se rozhoduje o osvobození
od soudního poplatku a teprve po splnění všech podmínek řízení, mezi které patří i zaplacení
soudního poplatku či osvobození od něj, může soud rozhodnout o meritu věci.
S námitkou, že i kdyby stěžovatel podal stovky neúspěšných žalob, pak jedna úspěšná není
zjevně neúspěšná, nelze než souhlasit, ale v tomto konkrétním případě se zjevnou neúspěšností
návrhu městský soud nezabýval, a ani zabývat nemusel. Tato námitka je tedy irelevantní.
Pokud jde o stížní námitku, že městský soud správně nepoučil stěžovatele o opravném
prostředku, když kasační stížnost není proti dočasnému rozhodnutí přípustná, Nejvyšší správní
soud uvádí, že pokud jde o usnesení, kterým se zamítá žádost o osvobození od soudních poplatků,
nejedná se z povahy věci o rozhodnutí dočasné a neuplatní se tedy ust. §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.
Poučení městského soudu je podle současné judikatury Nejvyššího správního soudu v souladu
se zákonem. Stěžovatel se jím přes svou domněnku o jeho nesprávnosti řídil, což odporuje jeho
postoji v této věci.
K dalším tvrzením v kasační stížnosti uplatněným Nejvyšší správní soud konstatuje, že šlo
jednak o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat projednatelné námitky proti
napadenému usnesení městského soudu, a jednak šlo o vyjádření stěžovatelových názorů na činnost
městského soudu, které nemají pro posouzení věci žádný význam.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem a odůvodněním městského soudu,
když povaha předmětného sporu má znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě
řádného zdůvodnění takového postupu okolnostmi konkrétního případu, je v souladu se zákonem
nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a úřadu práce žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu