ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.106.2014:13
sp. zn. 7 Azs 106/2014 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: G. T.,
zastoupen JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem Kropáčkova 563/14, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014,
č. j. 64 Az 91/2008 – 155,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Filipa Behenského se u r č u je částkou 4.114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 64 Az 91/2008 – 155, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-631/VL-07-08-2008, o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovateli podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu
všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem
na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva vycházelo z dostatečně
zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny azylově významné
důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení
mezinárodní ochrany.
Ke stěžovatelově námitce, že jsou splněny důvody pro udělení azylu hodné zřetele
ve smyslu ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud předně odkazuje na rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, v němž dospěl k závěru, že „[s]mysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu“. Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo zkoumalo, zda v případě
stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu, přičemž vyhodnotilo, že tomu
tak není. Udělení humanitárního azylu je na úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, a ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Protože ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a zároveň nedovodilo důvody pro udělení humanitárního
azylu, bylo takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení
žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl. Snaha
vyhnout se nepříznivé situaci v Gruzii související s ozbrojeným konfliktem ze srpna 2008, obava
z případného povolání k výkonu vojenské služby či tvrzená možnost stěžovatelova trestního
postihu z důvodu nenastoupení do armády, což byly jediné tvrzené důvody pro udělení
mezinárodní ochrany, nevzbuzují žádné pochybnosti, že správní uvážení při posuzování, zda jsou
splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu, nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem. Rozhodnutí ministerstva bylo v souladu s pravidly logického posuzování
a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Nezákonnost pak nelze
shledat ani v postupu krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovým tvrzením, že splňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal na obavu z možného povolání k výkonu základní vojenské služby. Tuto službu však
nechce vykonávat, navíc bylo jeho snahou vyhnout se účasti na probíhajícím válečném konfliktu
v srpnu 2008. V nynější situaci se stěžovatel obává, že by za vyhýbání se vojenské službě mohl
být uvězněn, což by, s ohledem na situaci ve věznicích v Gruzii, mohlo znamenat ohrožení
jeho života. K otázce odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby se Nejvyšší správní
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49 tak, že „Odmítání nástupu
k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li
takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání
výkonu základní vojenské služby pak v daném případě nezakládá ani odůvodněnou obavu,
že by stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 1 zákona
o azylu. Argumentoval-li stěžovatel válečným konfliktem vzniklým v srpnu 2008, je nutno
poukázat na to, že v současné době na území Gruzie žádný ozbrojený konflikt neprobíhá
ani nehrozí. Z protokolu o doplňkovém pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 21. 11. 2008, je přitom zcela zřejmé, že stěžovatel k nástupu základní vojenské služby
nebyl nikdy vyzván a jejímu výkonu se legálně vyhýbal zaplacením finančních částek
kompetentním gruzínským orgánům. Jeho tvrzení, že by za odmítnutí na stoupit k výkonu
vojenské služby mohl být uvězněn, je proto naprosto nepodložené a účelové. Jen pro úplnost
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, v němž
vyslovil, že „[h]rozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní
jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně
zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního
stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může
být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného
stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají
obvyklým standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto,
aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo
jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného
v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy
při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe
orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů“.
Stěžovatel rovněž namítal, že krajský soud vycházel pouze z oficiálních zpráv, které však
obsahují pouze obecné informace o společensko-politické situaci v Gruzii a nevypovídají nic
o tom, jaký bude mít jeho případný nucený návrat do země původu dopad na jeho práva
a postavení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se obecně k používání informací o zemi původu
vyjádřil již v usnesení ze dne 2. 9. 2010, č. j. 1 Azs 22/2010 – 74, tak, že „při používání informací
o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné
míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné (srov. Kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in:
GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU,
Budapest, 2007)“. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že jak zdroje, tak zjištěné
informace, z nichž krajský soud vycházel, splňují všechny výše uvedené požadavky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a
odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupcem advokáta a v takovém případě platí
jeho odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé - kasační stížnost) ve výši 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13
odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny tedy činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu