ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.87.2014:60
sp. zn. 8 Afs 87/2014 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: MLT s. r. o., se sídlem
Lobezská 2695/17, Plzeň, zastoupeného Mgr. Miloslavem Petrů, LL. M., advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 7. 12. 2012,
čj. 9141/12-1300-402419, čj. 9142/12-1300-402419, čj. 9143/12-1300-402419, čj. 9146/12-1300-402419,
čj. 9156/12-1300-402419, čj. 9171/12-1300-402419, čj. 9174/12-1300-402419, čj. 9178/12-1300-402419,
čj. 9179/12-1300-402419, čj. 9181/12-1300-402419, čj. 9183/12-1300-402419, čj. 9184/12-1300-402419,
čj. 9185/12-1300-402419, čj. 9207/12-1300-402419, čj. 9210/12-1300-402419, čj. 9212/12-1300-402419,
a ze dne 13. 12. 2012, čj. 9182/12-1200-401688, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2014, čj. 57 Af 10/2013 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Plzni (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty
včetně penále za zdaňovací období červenec až prosinec 2006, duben 2007, červen až listopad
2007, červen, červenec a říjen 2008, a dále daň z příjmů právnických osob včetně penále
za zdaňovací období roku 2007.
[2] Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutím správce daně
o doměření daně za uvedená zdaňovací období.
[3] Finanční ředitelství v Plzni bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství,
přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou -li v rozhodnutích vydaných
při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Plzni, rozumí se jimi
orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací
finanční ředitelství (dále též „žalovaný“).
II.
[4] Žalobce podal proti napadeným rozhodnutím žaloby ke Krajskému soudu v Plzni.
Nesouhlasil s názorem, že uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v rozporu s §72
odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon
o DPH“), a že neprokázal, že deklarovaná zdaniteln á plnění, spočívající v zajištění propagace
žalobce na sportovních akcích, byla skutečně poskytnuta daňovými subjekty uvedenými
v daňových dokladech, tj. společnostmi TRADE COMFORT, s. r. o. (dále též „společnost
TRADE“) a TOP COMFORT, s. r. o. (od 26. 6. 2008 Production Comfort, s. r. o., dále jen
„společnost TOP“).
[5] Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že neprokázal, že částka 2 400 000 Kč uvedená
na daňových dokladech vystavených společností TRADE, kterou žalobce uplatnil jako
výdaj (náklad) vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), byla skutečně
takovým nákladem.
[6] Krajský soud spojil žaloby ke společnému projednání a zamítl je. Zdůraznil, že daňový
subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení,
dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož
i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.
[7] Podle názoru krajského soudu z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně
vyplynulo, že pochybnosti správce daně vznikly vyhodnocením odpovědi dožádaného správce
daně – Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2010. Dožád aný správce daně nepotvrdil,
že společnost TRADE poskytla žalobci reklamní služby, ale pouze to, že podle účetních dokladů
zajišťovala společnost TRADE reklamní kampaně pro žalobce „subdodavatelsky“. Společnost
TRADE nemohla předložit kompletní účetnictví, neboť její účetn í je nekontaktní. Nebylo
rovněž možné navázat kontakt s tvrzenými subdodavateli reklamních služeb, kterými měly být
v roce 2006 společnost APPARE s. r. o. a v roce 2007 společnosti APPARE s. r. o.
a EUROINDEX s. r. o. Fotografie ze sportovních akcí nebyly průkazné, neboť na nich nebylo
viditelné logo žalobce. V účetních dokladech společnosti TRADE byly rozpory, neboť doklady
o úhradě neodpovídaly částkám, které měly být uhrazeny, a údajům na fakturách neodpovídaly
variabilní symboly v bankovních výpisech. Za těchto okolností bylo podle krajského soudu
objektivně pochybné, že se poskytnutí služeb událo tak, jak žalobce deklaroval předloženými
účetními doklady.
[8] Žalobce se proto nemohl dovolávat toho, že unesl důkazní břemeno pouze tím,
že předložil formálně bezvadné účetnictví. Faktické poskytnutí služeb nebylo možné prokázat
předloženými smlouvami, neboť z nich vyplývala pouze existence smluvních závazků stran,
nikoli to, že skutečně došlo k poskytnutí těchto služeb. Poskytnutí služeb ze strany společností
TRADE a TOP v souvislosti s golfovými turnaji nebylo možné prokázat ani předloženým DVD.
[9] Poskytnutí služeb nebylo prokázáno ani výpovědí bývalého jednatele s polečnosti TRADE
pana Šubrta. Jeho obecnou výpověď, že propagační služby žalobci na golfových turnajích žalobci
poskytovaly společnost TRADE v letech 2006 a 2007 a společnost TOP v roce 2008, nepotvrdil
žádný z oslovených golfových klubů a rovněž ji nepotvrdil pan Bezouška, jednatel
společnosti ENTERPRISE.CZ s. r. o., která golfové turnaje pořád ala. Nikdo se nezmínil rovněž
o poskytování reklamních služeb tvrzenými subdodavateli - společnostmi APPARE s. r. o.
či EUROINDEX s. r. o.
[10] Krajský soud konstatoval s odkazem na dosavadní judikaturu, že rozsudky Soudního
dvora ES ve věcech Optigen a Kittel by bylo možné zohlednit pouze tehdy, pokud by bylo
prokázáno, že se deklarované plnění uskutečnilo ze strany tvrzeného dodavatele (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2009, čj. 2 Afs 122/2008 – 58).
[11] Pokud tvrzení žalobce nepotvrdily ani dotázané golfové kluby a pořadatel golfových
turnajů, nelze to označit za objektivní důkazní nouzi, ale za stav prostého neprokázání
žalobcových tvrzení.
III.
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Nejprve shrnul dosavadní stav řízení, úpravu dokazování v daňovém řádu a odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu týkající se rozložení důkazn ího
břemene v daňovém řízení, limitů důkazního břemene a dokazování vedoucího k řádnému
zjištění skutkového stavu. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že žalovaný unesl
důkazní břemeno. Pochybnosti žalovaného a správce daně nebyly natolik závažné,
že by v jejich důsledku bylo účetnictví stěžovatele nevěrohodné, neúplné, neprůkazné
nebo nesprávné. Pochybnosti se nadto týkaly jiných daňových subjektů než stěžovatele.
Správce daně měl k dispozici výpovědi někdejších jednatelů těchto společností, které potvr dily,
resp. nevyvrátily tvrzení stěžovatele ohledně předmětných zdanitelných plnění.
[13] Stěžovatel v daňovém řízení řádně spolupracoval se správcem daně i s žalovaným
a předložil relevantní důkazy. Tvrzení stěžovatele náležitě prokazují nejen předložené
faktury, ale též smlouvy o poskytování reklamních služeb, vyjá dření dožádaného správce daně
a výpovědi pana Šubrta. Je pochopitelné, že si pan Šubrt nepa matoval s odstupem několika
let detaily spolupráce mezi společnostmi TRADE a TOP a stěžovatelem, tím spíše, že pan
Šubrt trpí prokázaným omezením paměti. Tuto okolnost nelze klást k tíži stěžovateli, stejně
jako to, že pan Šubrt již není jednatelem společností TRADE a TOP, a nemá tedy přístup k jejich
účetnictví.
[14] Stěžovatel rovněž nesouhlasil, že výpovědi pana Bezoušky a zástupců oslovených
golfových klubů činily nevěrohodnou výpověď pana Šubrta. Z výpovědi pana Bezoušky
vyplývá, že společnost ENTERPRISE.CZ s. r. o. pouze organizovala golfové turnaje
pro příslušného objednatele a neměla nic společného s reklamou na těchto turnajích, neboť
reklamu si zajišťoval přímo objednatel. Je tedy neopodstatně ný závěr krajského soudu,
že by právě pan Bezouška musel potvrdit správnost tvrzení stěžovatele. Podobně ani zástupci
golfových klubů nemohli potvrdit dodavatele stěžovatelovy reklamy pro golfové turnaje,
neboť tyto kluby pouze zpřístupnily pro turnaje svá hřiště, ale neorganizovaly na nich reklamu.
[15] Tvrzení krajského soudu a žalovaného, že stěžovatel měl a mohl prokázat svá tvrzení
dalšími důkazními prostředky, neodpovídalo skutečnosti. To by přesahovalo reálné možnosti
stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti označil rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Krajský soud neuvedl, zda a jakým způsobem přihlédl k závěrům
obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 67/2007 – 147, kterými stěžovatel
argumentoval na podporu svého názoru.
IV.
[16] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Žalovaný ani správce daně neuložili
stěžovateli objektivně nesplnitelné povinnosti a jejich výzvy nesměřovaly k prokázání neurčitých
skutečností. Žalovaný odkázal v této souvislosti na ustálenou judikaturu (nález Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
čj. 2 Afs 24/2007 – 119). Z těchto judikátů vyplývá, kdo a v jaké fázi řízení nese důkazní
břemeno. Správce daně prokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost a správnost dokladů
předložených stěžovatelem, a proto důkazní břemeno přešlo zpět na stěžovatele k prokázání jím
tvrzených skutečností. Žalovaný také poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 19/02.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Přestože stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky týkající se dokazování,
znovu předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, které ústí v přesvědčení, že unesl
břemeno tvrzení a prokázal všechny skutečnosti, které byl povinen uvést v daňovém přiznání.
Obecně lze konstatovat, že Finanční ředitelství v Plzni velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlilo,
z jakých důvodů nebyly vyvráceny pochybnosti správce daně o tom, zda byly stěžovateli skutečně
poskytnuty služby na základě smluv o zajištění reklamy a zd a se tak stalo právě plněním
od společnosti TRADE. Rovněž krajský soud přehledně vysvětlil, proč neshledal důvodnými
námitky uplatněné v žalobě. Učinil tak v sevřenější podobě poté, co relativně obsáhlé námitky
rozdělil do obsahových okruhů a následně se s nimi vypořádal. Rozsudek krajského soudu
rozhodně nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť je z něj bezpečně
zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nenastaly proto
předpoklady, pro které by bylo nezbytné jej zrušit z důvodu nepřezkoumatelnosti. Odlišný názor
na hodnocení jednotlivých důkazních prostředků může vést k závěru o věcné nesprávnosti
rozhodnutí, avšak nelze jen proto považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[20] Daň byla stěžovateli stanovena poté, co proběhlo důkazní řízení. Základ pro rozhodnutí
věci tedy leží především v rovině skutkové. Rozhodnutí o daňové povinnosti bezprostředně
nevyplývalo ze způsobu interpretace konkrétního zákonného ustanovení či pojmu v něm užitého.
Tato souvislost má podstatný vliv na práci s judikaturou, na níž stěžovatel odkazuje. Je třeba vždy
uvážit, nakolik tato judikatura poskytuje zobecňující pravidla a nakolik lze skutkový
stav v ní řešený připodobnit nyní projednávané věci.
[21] Krajský soud podrobně vysvětlil (strany 22 až 24 rozsudku), jakým způsobem
je rozloženo v daňovém řízení důkazní břemeno, které skutečnosti prokazuje daňový
subjekt, na základě čeho mohou správci daně vzniknout důvodné pochybnosti o údajích
uvedených v daňovém přiznání (daňovém tvrzení). Správce daně prokazuje podle §92 odst. 5
daňového řádu skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních
prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud takové pochybnosti důvodně
nastanou, přechází břemeno tvrzení a břemeno důkazní zpět na daňový subjekt. Z §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků (shodně z §92 odst. 3 daňovéh o řádu) tedy vyplývá,
že daňové řízení stojí na zásadě, že každý daňový su bjekt má povinnost daň přiznat a povinnost
svá tvrzení doložit. Nese tedy břemeno tvrzení a důkazní. Daňov ý subjekt prokazuje
svá tvrzení zejména správným, úplným, průkazným a srozumitelným účetnictvím a jinými
povinnými evidencemi a záznamy. Současně je však třeba trvat na souladu skutečného stavu
a stavu formálně právního. Účetní doklady (tj. příjmové doklad y či faktury) ani smlouvy
totiž zpravidla samy o sobě neprokazují, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu
uskutečnila. Jinými slovy řečeno, jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže
být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového
dokladu. Daňový doklad, který pouze simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním
důkazem a jeho předložení může vést k požadavku správce daně k předložení důkazu o existenci
zdanitelného plnění (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006,
čj. 7 Afs 132/2004 – 99, a ze dne 31. 12. 2008, čj. 8 Afs 54/2008 – 68; nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 365/04).
[22] Stěžovatel namítl, že nelze důkazní břemeno pojímat extenzivně a že požadavky správce
daně na doplnění dokazování musí být objektivně splnitelné. Proti této námitce nelze obecně nic
namítat. Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že požadavky správce daně nebyly
nepřiměřené. V daňovém řízení vznikly pochybnosti, zda ke zdanitelnému plnění vůbec došlo
a dále o tom, zda to byla právě společnost TRADE, kdo stěžovateli poskytl v souvislosti
s konáním golfových turnajů reklamní služby v rozsahu, ve kterém byly sjednány. Ze zprávy
o daňové kontrole plyne, že společnost TRADE předložila účetní doklady pouze částečně, byly
předloženy objednávky a související faktury vystavené subdodavateli. Subdodávky se nepodařilo
prověřit ani dožádanými správci daně, neboť subdodavatelé jsou nekontaktní. Krajský soud
poukázal na to, že vedle plnění v podobě propagace stěžovatele byla v příslušných smlouvách
sjednána rovněž povinnost organizovat tyto akce či povinnost zajistit občerstve ní. Proto vznikla
pochybnost, zda a jaká část sjednaných služeb měla připadnout na zajištění reklamy a jaká
na reprezentaci, kterou nelze považovat dle §25 odst. 1 písm. t) zákona o dan ích z příjmů
za daňový náklad. Rovněž správce daně pochyboval, zda to byla právě společnost TRADE,
kdo měl taková práva, aby mu umožňovala nabízet sjednané služby. Pořadatelem golfových
turnajů Golf Challenge Tour 2007 a Golf Challenge Indoor 2007 totiž byla společnost
ENTERPRISE.CZ s. r. o.
[23] Tyto pochybnosti opravňovaly správce daně, aby vedle účetních dokladů předložených
stěžovatelem provedl v daňovém řízení množství dalších důkazů (zejm. výslech svědka Bezoušky
– jednatele společnosti ENTERPRISE s. r. o., svědka Šubrta – jednatele společnosti TRADE,
sdělení provozovatelů golfových hřišť, snaha kontaktovat společnosti, které se měly podílet
na zajištění reklamních a propagačních akcích, fotodokumentace a DVD, které zachycují umístění
reklamních tabulí na golfových hřištích) a aby tyto důkazy následně pečlivě vyhodnotil. Stě žovatel
nebyl nucen prokazovat skutečnosti, na které neměl vliv či předkládat důkazní prostředky, které
nemohl reálně opatřit. Jednatel společnosti, která měla reklamní služby poskytnout a jednatel
pořadatele sportovních akcí, na kterých měly být propagačn í služby realizovány, bezpochyby
nejsou osobami, které by se, slovy stěžovatele, „vymykaly sféře jeho vlivu“.
[24] Není případný poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2008,
čj. 9 Afs 67/2007 - 147. Uvedená věc se týkala nikoli dodání služeb, ale dodání zboží (zlata)
v řadě po sobě následujících dodání a pochybnosti správce daně pramenily výhradně ze zjištění
týkajících se dodavatele daňového subjektu, nikoli daňového subjektu samotného. Tak tomu
v této věci nebylo. Rovněž ani Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 2095/07,
nezpochybnil základní východisko, že k prokázání nároku na odpočet daně (resp. existence
daňově uznatelného výdaje) nepostačuje formálně bezvadné účetnictví, ale je třeba prokázat
faktické uskutečnění zdanitelného plnění. V této věci nebyla společnost TRADE zcela
nekontaktní, její tehdejší jednatel byl vyslechnut. Byly provedeny i mnohé další důkazy. Faktické
uskutečnění zdanitelného plnění v deklarovaném rozsahu a podobě se však nepodařilo bezpečně
prokázat.
[25] Stěžovatel vznesl námitky k hodnocení výpovědi svědka B ezoušky. V kasační stížnosti
se však omezuje pouze na vyjádření nesouhlasu s hodnocením této svědecké výpovědi
a na tvrzení, že je takové hodnocení v rozporu s platnou právní úpravou a s označenými
soudními rozhodnutími. Poté již zdůrazňuje, že v daňovém řízení řádně spolupracoval
a konkrétní skutečnosti k této svědecké výpovědi nezmiňuje. Nejvyššímu správnímu soudu
proto chybí relevantní argumenty, ke kterým by se mohl stran uvedené svědecké
výpovědi vyjádřit. Postačuje proto uvést, že se Finanční ředitelství v Plzni podrobně zabývalo
hodnocením svědecké výpovědi (zejména osmá a devátá strana rozhodnutí o odvolání)
a je bezpečně zřejmé, jak tuto výpověď hodnotilo. Položilo důraz na fakt, že ačkoli společnost
ENTERPRISE CZ s. r. o. pořádala zmíněné golfové turnaje, bylo fakturováno (včetně
práv k umístění reklam na hřišti) přímo zadavatelům a tato společ nost zajišťovala pouze plochy
a prostory k reklamní prezentaci. Rovněž byla svědecká výpověď poro vnána s tím,
co bylo zaznamenáno na DVD (strana 13). Podrobné hodnocení výpovědi svědka Bezoušky
koresponduje celkovému závěru, že se stěžovateli nepodařilo rozptýlit pochybnosti správce
daně. Stěžovatel interpretuje nedostatek vědomostí svědka Bezoušky o poskytnutých reklamních
službách ve svůj prospěch. Je tomu však naopak. Byl to stěžovatel, kdo musel v daňovém
řízení rozptýlit pochybnosti správce daně. Výpověď svědka bylo proto třeba hodnotit
tak, zda konkrétním způsobem vypovídá o zdaňovaném plnění, nikoli tak, že nedostatek
povědomí o reklamních službách vlastně svědčí ve stěžovatelův prospěch.
[26] Obdobné je třeba vyslovit ke kasační námitce týkající se svědecké výpovědi Vladimíra
Šubrta - jednatele společnosti TRADE, která měla dle účetních dokladů doda t reklamní služby.
Stěžovatel zdůrazňuje, že svědek jednoznačně potvrdil, že k dodání služeb došlo a že se tak stalo
„subdodavatelsky“. Krajskému soudu vytýká, že takovou výpověď hodnotí jako obecnou. Krajský
soud však učinil názor o obecnosti výpovědi až poté, co se seznámil s celkovým hodnocením
výpovědi odvolacím orgánem. V daňovém řízení bylo třeba specifikovat rozsah skutečně
poskytnutých reklamních služeb. Svědek se původně omluvil z ústního jednání s tím, že již není
schopen se vyjádřit ke konkrétním obchodním případům, neboť nemá přístup k dokumentaci
a účetnictví. Upozornil rovněž na problémy s pamětí. Následně byl vyslechnut místně příslušným
správcem daně a k výzvě, aby popsal předmětnou spolupráci, pouze uvedl: „objednávka, smlouva,
faktura“. K navázání obchodní spolupráce mělo dojít na nějaké akci a služby zajistila společnost
TRADE stěžovateli subdodavatelsky. Svědek již nevěděl, s kým na straně stěžovatele jednal.
Zástupce stěžovatele nevyužil svého práva účastnit se výslechu svědka, ačkoli b yl o termínu
jednání informován.
[27] Za takové situace zcela obstojí, pokud krajský soud hodnotil s vědeckou výpověď jako
obecnou. Zdanitelné plnění, jeho rozsah, i to, kdo službu fakticky poskytl, bylo možné
prokazovat různými důkazními prostředky, nikoli pouze výpovědí jednatele přímého dodavatele.
Neobstojí proto kasační tvrzení, že výpověď svědka Šubrta byla v zásadě jediným způsobilým
důkazem k prokázání správnosti jeho tvrzení. Tím spíše, že jej rozhodně bezpečně neprokazuje.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu