ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.20.2014:12
sp. zn. 8 As 20/2014 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Úřad práce ČR, se sídlem Karlovo náměstí 1359/1, Praha 2, o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2014, čj. 10 Na 119/2013 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným usnesením odmítl podání ze dne
19. 7. 2012, v němž žalobce uvedl, že se Úřad práce v Českých Budějovicích měl dopustit
nečinnosti při vyřizování žalobcovy žádosti o změnu výše přiznaných nepojistných dávek ze dne
22. 3. 2012.
[2] Krajský soud vyhodnotil žalobcovo podání jako neurčité a vyzval jej usnesením
k odstranění vad podání. Žalobce neodstranil vady podání v soudem určené lhůtě. Krajský soud
proto podání odmítl. Zohlednil přitom, že žalobce podává k soudu pravidelně značné množství
návrhů, které se přímo netýkají konkrétních oprávněných zájmů stěžovatele, ale jejichž cílem
je pouze maximalizovat počet soudních rozhodnutí. Krajský soud také konstatoval s poukazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že uvedené chování žalobce vykazuje znaky zneužití
práva, které nepožívá právní ochrany.
II.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal
především procesní postup krajského soudu.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
[5] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
[6] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 1048
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2014
do 13. 3. 2014 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 60 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako
účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 23 (4 řízení byla
zastavena, 3 věci byly odmítnuty, 11 zamítnuto, pouze v 1 případě zdejší soud napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným
způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů
se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního
soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010
to bylo 65 věcí a v roce 2013 již 399 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů.
[7] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože
při předběžném posouzení případu jako celku zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Stěžovatel v kasační stížnosti napadl především procesní
postup krajského soudu, nevedl žádnou polemiku s klíčovým závěrem krajského soudu,
že stěžovatel neodstranil vady podání, a proto muselo být podání odmítnuto. Kasační námitky
neodpovídaly žádnému ze zákonných kasačních důvodů podle §103 s. ř. s. Kasační stížnost
tak byla zcela zjevně nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje
výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také
rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního
práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního
právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě
jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu
tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu
s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být
uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy
vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne
27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této
souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43,
ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený
na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů,
které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li
pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného
v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál
(viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud netrval ani na povinném zastoupení
stěžovatele. Požadavek, aby stěžovatel dostál této povinnosti, by nesvědčil zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení vzhledem ke zjevné nepřípustnosti kasační stížnosti.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. června 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu