ECLI:CZ:NSS:2014:8.AZS.43.2014:54
sp. zn. 8 Azs 43/2014 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: B. K., zastoupeného JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1.
2014, čj. OAM-10/LE-BE03-PS-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, čj. 44 A 10/2014 – 16,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, čj. 44 A 10/2014 – 16,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 2014, čj. OAM-10/LE-BE03-PS-2014,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
V. Ustanovenému advokátovi žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2014, čj. KRPA-3314-19/ČJ-2014-000022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, zajistila
žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
2. Dne 10. 1. 2014 žalobce učinil prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu
podle §3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2014, čj. OAM-10/LE-BE03-PS-2014, žalovaný rozhodl
podle §46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu, že žalobce je povinen setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 13. 5. 2014.
II.
4. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, čj. 44 A 10/2014 – 16, zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně
jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
6. Stěžovatel namítl, že institut stanovení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46a zákona o azylu vykazuje nedostatky. Novela zákona o azylu, která do §46a odst. 1
začlenila písmeno c), nabyla účinnosti již dne 1. 5. 2013, tedy ještě před rozhodnutím Soudního
dvora ze dne 30. 5. 2013, Arslan, C-534/11. Předmětné ustanovení tak neodráží požadavky
stanovené Soudním dvorem v rozsudku Arslan, zejména povinnost správního orgánu posoudit
objektivní nutnost zajištění a účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu s cílem pozdržet
nebo zmařit navrácení do země původu. Požadavky stanovené rozsudkem Arslan žalovaný
neposoudil ani v případě stěžovatele.
7. Dále stěžovatel poukázal na stávající praxi, kdy podle něj dochází k automatickému
„přezajištění “ všech cizinců, kteří v zařízení pro zajištění cizinců podají žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Pro závěr o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek žalovanému
postačuje, že cizinec byl zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž toto řízení nemusí
být ani pravomocně ukončeno. Nadto správní orgán pouze zopakuje skutková zjištění uvedená
v rozhodnutí Policie ČR o zajištění a vždy bez jakéhokoliv odůvodnění rozhodne o uložení
maximální zákonné doby, po kterou je cizinec povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,
tj. 120 dní. Tento postup popírá správní uvážení žalovaného při stanovení délky povinnosti podle
předmětného ustanovení.
8. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 – 151,
č. 2420/2011 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 16. 12. 2013, čj. 5 Azs 17/2013 – 22, stěžovatel namítl,
že v jeho případě nebyl splněn obecný test výhrady veřejného pořádku, tedy existence
skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti. Nebyly ani naplněny všechny podmínky, které by ospravedlňovaly zásah do jeho
osobní svobody. Podle zmiňovaných rozhodnutí je totiž třeba zohlednit stupeň integrace cizince,
jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi
původu. Z citované judikatury dále plyne, že samotný nelegální pobyt není sám o sobě ohrožením
veřejného pořádku. Stěžovatel neopustil území České republiky z důvodu osobních vazeb
k osobám, které zde žijí. Zbavení osobní svobody bylo podle názoru stěžovatele nadbytečné.
9. Poukázali-li žalovaný a krajský soud na skutečnost, že stěžovatel byl uznán vinným
z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, protože nerespektoval rozhodnutí o správním
vyhoštění, je tato argumentace podle stěžovatele sporná. Pokud by byl stěžovatel občanem České
republiky, stěží by na něj byla z tohoto důvodu uvalena vazba. Protiprávní činy, kterých
se stěžovatel dopustil, nedosahují takové závažnosti, která by odůvodňovala vzetí do vazby.
10. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že §46a zákona azylu neobsahuje žádné
alternativy k zásahu do osobní svobody jako např. §123b zákona o pobytu cizinců. Tato právní
úprava proto není v souladu se zásadou subsidiarity ani s čl. 5 Úmluvy o ochraně základních práv
a svobod (dále jen „Úmluva“).
11. Stěžovatel se domníval, že v průběhu zajištění nejspíše nedojde k rozhodnutí o jeho
žádosti o mezinárodní ochranu. Nejpozději dne 13. 5. 2014 bude stěžovatel muset být propuštěn,
samotné zajištění proto zcela postrádá smysl.
12. Podle stěžovatele žalovaný porušil čl. 5 a čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 – 42, uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného musí
být zřejmé, z jakého důvodu uložil povinnost podle §46a zákona o azylu v délce 120 dnů, která
představuje maximální zákonný limit.
13. Dále stěžovatel uvedl, že žije ve S. p. R. ve společné domácnosti s partnerkou S. B. a
synem T. S., narozeným dne X. Stěžovatel plánuje s partnerkou uzavřít manželství a žít v České
republice, kde mají zázemí, přátele i práci. Právě z těchto důvodů stěžovatel nevycestoval z České
republiky. Umístěním stěžovatele do zařízení pro zajištění cizinců došlo k porušení čl. 8 Úmluvy,
protože je mu odpíráno právo na styk s partnerkou a matkou jeho syna, která vzhledem k poloze
zařízení může za stěžovatelem dojíždět pouze omezeně. Podle judikatury Evropského soudu pro
lidská práva čl. 8 Úmluvy vyžaduje, aby stát napomohl vězněným, jak nejlépe je to možné,
vytvářet a zachovávat vazby k lidem mimo vězení, v tomto kontextu je pak důležité místo, kde se
věznice nachází. Stěžovatel zdůraznil také význam druhého odstavce čl. 8 Úmluvy, podle něhož
státní orgán nemůže zasáhnout do práva na respektování soukromého a rodinného života
s výjimkou případů, kdy je to „nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti “. Podle
stěžovatele zásah do jeho práva nebyl nutný, protože postrádal účel a nebyla splněna podmínka
subsidiarity takto závažného zásahu. Žalovaný nezkoumal ani možné alternativy. Účelu, pro který
byl stěžovatel zajištěn, bylo možné dosáhnout i mírnějšími prostředky, např. stanovením
povinnosti pravidelně se hlásit správnímu orgánu nebo složením finanční záruky. Nadto žalovaný
nevyužil správního uvážení a automaticky stanovil maximální délku zajištění.
IV.
14. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a odkázal na správní spis. Dále poukázal na to, že s ohledem na dlouhodobý neoprávněný pobyt
stěžovatele na území České republiky a nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění
je zřejmé, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu účelově ve snaze odvrátit správní
vyhoštění. Jednání stěžovatele postihl také trestní soud, na kumulativním základě lze proto
shledat, že stěžovatel představuje skutečné závažné ohrožení veřejného pořádku České republiky.
Námitky stěžovatele týkající se porušení práva na respektování rodinného života vyvrátil
již krajský soud. Délka povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nebyla stanovena
svévolně, ale je odůvodněna dosavadním chováním stěžovatele.
V.
15. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
16. Kasační stížnost je důvodná.
17. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný totiž nijak neodůvodnil, proč stěžovateli
uložil povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v maximální možné délce 120 dní.
Z jazykového výkladu předmětného ustanovení (ministerstvo vnitra „rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany […] setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní “) lze dovodit, že správní orgán má možnost
správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší, tato doba však nesmí
překročit zákonné maximum. Pokud zákon dává správnímu orgánu možnost správního uvážení,
jeho rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby soud mohl přezkoumat, zda správní orgán
tyto meze nepřekročil nebo správní uvážení nezneužil.
18. V rozsudku ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 – 42, Nejvyšší správní soud uzavřel,
že pokud žalovaný rozhodl podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu o povinnosti cizince
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců do vycestování v maximální délce, kterou zákon umožňuje,
aniž odůvodnil, z jakého důvodu tak učinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Soud přitom vyšel ze své předchozí judikatury týkající se požadavků na odůvodnění
délky zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců (zejm. rozsudku ze dne 19. 10. 2011,
čj. 1 As 93/2011 – 79), kterou lze analogicky vztáhnout i na rozhodování o povinnosti setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců podle zákona o azylu.
19. V této souvislosti Nejvyšší správní soud také zdůrazňuje mimořádnost institutu zajištění
a ve své judikatuře zohledňuje, že zajištění cizince znamená omezení, nebo (v závislosti
na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho osobní svobody.
Jedná se o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny
základních práv a svobod (a v obecné rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), proto takový zásah může
být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců či zákonem
o azylu, ale především ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010,
čj. 9 As 5/2010 – 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.]. Správní orgán proto musí řádně odůvodnit rozhodnutí
o délce uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, zejména pokud se rozhodne
uložit zákonné maximum.
20. Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, protože postrádá jakékoliv odůvodnění ve vztahu k uložení povinnosti
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v maximální zákonné délce 120 dnů.
21. S ohledem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a skutečnost, že maximální
možná doba, po kterou mohl být stěžovatel zajištěn, uplynula dne 13. 5. 2014, se Nejvyšší správní
soud již nezabýval dalšími námitkami. V dalším řízení před žalovaným totiž připadá v úvahu
pouze zastavení řízení, protože již není možné znovu rozhodnout o povinnosti stěžovatele
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a zákona o azylu.
22. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil. Současně zrušil i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před krajským soudem
byly dány důvody pro takový postup [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán názorem Nejvyššího správního
soudu (podle §78 odst. 5 s. ř. s.).
23. Vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, rozhodl
Nejvyšší správní soud rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci stěžovatel, protože
výsledkem řízení před správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadl žalobou.
Stěžovateli však nevznikly žádné náklady řízení z titulu úhrady soudních poplatků, protože
byl od poplatkové povinnosti osvobozen ze zákona [§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], nevznikly mu ani náklady plynoucí
z právního zastoupení, protože v řízení před krajským soudem zastoupen nebyl a v řízení
o kasační stížnosti mu byl zástupce ustanoven. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
24. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu
advokáta částkou 3100 Kč za jeden úkon právní služby (podání doplnění kasační stížnosti) a dále
300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3400 Kč. Nejvyšší správní
soud nepřiznal zástupci odměnu podle §11 odst. 1 písm. a), kterou zástupce nárokoval, protože
tato odměna zástupci náleží pouze v případě převzetí a přípravy zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb. Byl-li advokát ustanoven, připadá v úvahu odměna za převzetí
a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b), ovšem pouze v případě, že se uskuteční první
porada s klientem. Zástupce stěžovatele první poradu s klientem neprokázal, pouze tvrdil,
že plánuje sejít se se stěžovatelem. Zástupce není plátcem DPH. Částka v celkové výši 3400 Kč
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. května 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu