ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.142.2013:53
sp. zn. 9 Afs 142/2013 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudců Zdeňka Kühna a Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: IVB solar, s. r. o., se sídlem
Zemědělská 1091/3b, Hradec Králové – Slezské Předměstí, zast. JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 12364/12-1200-506919, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 15 Af 21/2013 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad
Labem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 12364/12-1200-506919. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem
uvedeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu
v Děčíně (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 5. 2012, č. j. 126095/12/178913507710, a ze dne
17. 7. 2012, č. j. 151757/12/178913507710. Správce daně těmito rozhodnutími zamítl stížnosti
stěžovatele na postup plátce daně dle ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“).
[2] Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo
dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, ke zrušení Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které bylo v projednávané věci
žalovaným správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním nástupcem stalo Odvolací
finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[3] Stěžovatel vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v katastrálním území Krčín.
Vyrobenou elektrickou energii z tohoto zařízení stěžovatel dodává na základě smluv
do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a.s. (dále jen „společnost ČEZ“
nebo „plátce daně“), za využití systému výkupu za pevně stanovenou výkupní cenu
dle ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů),
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů“). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou stěžovatelem do distribuční sítě
v období za měsíce únor a březen 2012. Stěžovatel za uvedená období fakturoval společnosti
ČEZ částky, z nichž mu však byla uhrazena pouze jejich část, což v konečném důsledku činilo
o 1 085 299,78 Kč méně, než kolik činila cena této elektřiny vyčíslená v systému výkupu.
Stěžovatel v reakci na výše uvedené požádal podáními ze dne 9. 5. 2012 a ze dne 5. 4. 2012
společnost ČEZ o vysvětlení dle ustanovení §237 odst. 1 daňového řádu. Společnost ČEZ
svůj postup odůvodnila tím, že postupovala dle zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů, podle něhož byla jako plátce daně povinna z plateb odvést odvod z elektřiny
ze slunečního záření ve výši 26 % z výkupní ceny.
[4] Stěžovatel jakožto poplatník daně podal ke správci daně stížnost na postup plátce daně,
společnosti ČEZ, dle ustanovení §273 odst. 3 daňového řádu. Stížnost byla rozhodnutími
správce daně ze dne 14. 5. 2012 a ze dne 17. 7. 2012 zamítnuta s odůvodněním, že postup plátce
daně byl v souladu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, neboť dle jeho
ustanovení §7a a následujících je provozovatel přenosové soustavy povinen po splnění všech
zákonných podmínek z platby za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat
a odvést odvod. Proti uvedeným rozhodnutím správce daně podal stěžovatel odvolání,
jimiž namítal, že postup plátce daně nebyl v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Předestřený postup byl dle stěžovatele především v rozporu s principem legitimního očekávání,
neboť zavedením odvodu došlo ke snížení výše garantované výkupní ceny. Dle odvolání tím byl
porušen princip ochrany majetku a nabytých práv dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1
Listiny základní práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Žalovaný podané odvolání rozhodnutím ze dne 12. 11. 2012,
č. j. 12364/12-1200-506919, zamítl s odůvodněním, že plátce daně postupoval dle platného
zákona, který Ústavní soud nálezem pléna ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neshledal
protiústavním.
III. Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v níž namítal,
že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, resp. ta jeho ustanovení, která do něj byla
včleněna zákonem č. 402/2010 Sb., je protiústavní. Protiústavnost daných ustanovení spočívá
dle stěžovatele v porušení základních principů právního státu dle čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 3
Ústavy ČR. Odvod z elektřiny ze slunečního záření dále porušuje právo na ochranu legitimního
očekávání a retroaktivně zasahuje do nabytých práv stěžovatele, porušuje právo na svobodné
podnikání a vlastnické právo stěžovatele. Zákonodárce uplatněním odvodu postupoval zjevně
svévolně, což má v důsledku na provozovatele fotovoltaických elektráren konfiskační dopady.
Jedná se přitom o diskriminační ustanovení. Odvod z elektřiny ze slunečního záření považuje
stěžovatel za rozporný s právem Evropské unie (dále též „EU“), neboť je rozporný s principem
státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a s principem ochrany důvěry investorů,
který je zakotven směrnicemi Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, o podpoře
elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, a směrnicí
č. 2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném
zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále jen „směrnice č. 2001/77/ES“
a „č. 2009/28/ES“). Zavedením odvodu stát nedodržel jím garantovanou patnáctiletou dobu
návratnosti investice, což může na stěžovatele mít likvidační dopad.
[6] Podáním ze dne 8. 10. 2013 stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhl položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) spočívající ve zjištění,
zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření tak, jak byl přijat, v souladu s čl. 16 a 17 Listiny
základních práv Evropské Unie a se směrnicemi č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES. Stěžovatel dále
považoval za vhodně položení předběžné otázky v tom smyslu, zda snížení výkupní ceny není
v rozporu s právem EU, pokud dříve byla její výše zákonem garantována.
[7] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění napadeného rozsudku
vyplývá, že postup správních orgánů neodporoval ústavnímu pořádku. S odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, krajský soud konstatoval, že úprava
odvodu z elektřiny ze slunečního záření není protiústavní, přičemž argumentaci Ústavního soudu
zrekapituloval, neboť odůvodnění tohoto nálezu se plně vypořádává i s žalobními námitkami
stěžovatele. Stěžovatel v řízení před správními orgány neprokázal, že by aplikace odvodu
z elektřiny ze slunečního záření na něj měla likvidační dopad. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu krajský soud dovodil, že odvod není v rozporu s evropským právem
a že není potřeba položit stěžovatelem navrhované předběžné otázky, neboť úprava odvodu
nemá předobraz v žádné z norem evropského práva. Stěžovatelem namítané směrnice členským
státům závazně neurčují povinnost přijetí konkrétních opatření typu zaručení výkupních cen,
zaručení návratnosti investic nebo jiných. Směrnice č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES navíc nemají
přímý účinek. Co se týče porušení čl. 16, 17 a 52 Listiny základních práv Evropské unie, krajský
soud uzavřel, že obdobnými otázkami se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž dovodil, že odvod z elektřiny ze slunečního záření není s těmito
ustanoveními v rozporu. K návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru
neshledal krajský soud důvod; poukázal přitom na závěry Ústavního soudu učiněné v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jakož i na závěry Nejvyššího správního soud uvedené v rozsudku ze dne
20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Stěžovatel nejprve poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 (dostupné na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), v němž bylo vysloveno, že konkrétní
dopady srážkového odvodu do právní sféry výrobce elektřiny nemají být posuzovány v řízeních
vedených na základě stížnosti proti postupu plátce daně, nýbrž mají být řešeny prostřednictvím
institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu. Své námitky proto směřoval vůči
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Krajský soud podle kasačních námitek nezohlednil
rozpor vnitrostátní úpravy s komunitárním právem, čímž porušil zásadu přednosti práva
Evropské unie před vnitrostátním právem.
[10] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nedostatečné vypořádání návrhu na položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru, který byl formulován s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40. Odkaz na toto rozhodnutí
proto stěžovatel nepovažuje za dostatečné odůvodnění.
[11] Česká republika má volnost, pokud jde o určení, jakými prostředky bude cíl stanovený
sekundárním právem EU plnit, nicméně musí při tom dodržovat čl. 51 Listiny základních práv
EU. Stěžovatel se tedy neztotožnil s předpokladem krajského soudu vycházejícím z toho,
že pokud je to stát, kdo jako formu podpory výroby elektřiny ze slunečního záření zvolil
garantované výkupní ceny, pak se toto konkrétní opatření ocitá zcela mimo dosah práva EU.
Implementace unijního práva totiž musí být činěna nejen v souladu s vnitrostátním ústavním
pořádkem, ale též v souladu s Listinou základních práv EU. Stanovením mechanismu korekce
garantované výkupní ceny stát založil u investorů legitimní očekávání chráněné právem EU.
Toto legitimní očekávání bylo porušeno v okamžiku, kdy stát předem stanovený mechanismus
korekce výkupní ceny suspendoval. Krajský soud nesprávně uvádí, že námitky směřující
proti porušení čl. 16, 17 a 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie již vypořádal Ústavní
soud. Ten totiž není Listinou základních práv EU vázán a není jejím finálním interpretem.
[12] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující
předběžné otázky:
I. Je v souladu s čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie zákonem
č. 402/2010 Sb. založená povinnost výrobce elektřiny ze slunečního záření hradit
odvod z dodané elektřiny ve výši 26 % garantované výkupní ceny za situace,
kdy vnitrostátním právem vytvořený systém podpory výroby elektřiny ze slunečního
záření předem stanovil mechanismus úpravy výkupních cen, dle něhož výkupní cena
pro nadcházející kalendářní rok stanovená Energetickým regulačním úřadem
nemohla být nižší než 95 % výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním
úřadem pro předcházející rok?
II. Je zásada proporcionality (čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie)
dodržena v situaci, kdy vnitrostátní zákonodárce nejprve za účelem transpozice
směrnic 2001/77/ES, resp. 2009/28/ES založil pravomoc správního úřadu (ERÚ)
stanovovat každoročně výkupní ceny a současně zákonem stanovil limit meziročního
poklesu výkupních cen, a posléze sám přistoupil k efektivnímu snížení garantované
výkupní ceny zcela nezávisle na původně stanoveném mechanismu?
III. Je v souladu s právem Evropské unie závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, dle něhož ochrana legitimního očekávání adresátů právní
úpravy neznemožňuje zákonodárci přijetí zákonné úpravy, která modifikuje výkupní
cenu bez ohledu na to, že předešlá zákonná úprava obsahovala konkrétní
mechanismus budoucích změn výkupní ceny?
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti i k návrhu na položení předběžné otázky vyjádřil
podáním ze dne 30. 1. 2014, jímž se ztotožnil s vypořádáním věci krajským soudem a odkázal
na existující judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[14] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[15] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu z těchto důvodů, přičemž přihlédl k námitce nepřezkoumatelnosti
uplatněné stěžovatelem, a žádnou z výše popsaných vad v řízení o žalobě neshledal.
[16] Obligatorní náležitostí každého rozsudku soudu je dle §54 odst. 2 s. ř. s. také jeho
patřičné odůvodnění. K povinnosti soudů náležitě odůvodňovat svá rozhodnutí se několikrát
vyjádřil i Ústavní soud. Dle jeho dlouhodobé judikatury princip řádného a spravedlivého procesu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip právního státu dle čl. 1 Ústavy ČR
v sobě zakotvují i povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Patřičné odůvodnění
v souladu s výše uvedenými principy poskytuje záruky, že nebylo rozhodováno v důsledku
libovůle soudu. Nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelné
a již svou povahou porušující právo účastníků řízení na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění
přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami vyplývajícími z hodnocení
důkazů na jedné straně a právními úvahami, hodnoceními a závěry na straně druhé
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný
na http://nalus.usoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).
[17] K požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí a jejich náležitému odůvodnění Nejvyšší
správní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady
volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě; proč považuje žalobní
námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Nepřezkoumatelné je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou
ze včasně uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60, ze dne 17. 1. 2008 č. j. 5 As 29/2007 – 64, ze dne
30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 77, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73).
[18] S ohledem na výše uvedená judikaturní východiska pro posouzení tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal námitku
nepřezkoumatelnosti důvodnou. Krajský soud se vypořádal se všemi řádně a včas vznesenými
žalobními námitkami; uvedl k nim argumentaci založenou na logických a přezkoumatelných
úvahách, včetně příslušných zákonných ustanovení a odkazu na relevantní judikaturu zdejšího
a Ústavního soudu, na jejichž základě rozhodoval. Návrhem stěžovatele na položení předběžné
otázky se v odůvodnění rozsudku krajský soud zabýval (srov. str. 12 – 13 napadeného rozsudku),
avšak neshledal jej případným.
[19] Povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru nemá ve smyslu čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie krajský soud jako soud první instance, ale naopak soud poslední
instance, tj. v systému správního soudnictví Nejvyšší správní soud, a to pouze za předpokladu,
že vzniknou výkladové nejasnosti ohledně některého ustanovení unijního práva. Pro krajské
soudy je ve správním soudnictví položení předběžné otázky procesní možností, nikoli povinností.
Prostý nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu nemůže v obecné rovině zakládat
nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[20] První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky je, že národní soud považuje
rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006 – 138).
Podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU platí, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat
o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých
orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského
státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého
rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Pokud taková otázka vyvstane
při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.
[21] Povinnost položit předběžnou otázku byla vyložena i v judikatuře Soudního
dvora, zejména v rozsudku CILFIT (rozsudek 238/81 Srl CILFIT a Lanificio di Tabardo
SpA proti Ministerstvu zdravotnictví [1982] ECR 3415, odst. 21), v němž Soudní dvůr vyslovil
názor, že předkládací povinnost vnitrostátního soudu odpadá v případě tzv. acte clair,
tj. když výklad ustanovení práva EU je zřejmý.
[22] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze spatřovat ani ve vypořádání
namítaného rozporu se směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2009/28/ES. Hlavním smyslem
této směrnice je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného podílu energie
vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. Dle čl. 3 odst. 2 směrnice
jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení stanoveného
podílu energie z obnovitelných zdrojů. Za tímto účelem mohou členské státy zavést režim
podpory (viz čl. 3 odst. 3).
[23] Směrnice ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie.
Ponechává jí široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle
dosaženo. Tato konkrétní opatření tak jsou regulována národním právem, nikoliv právem EU.
Směrnice dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie z obnovitelných
zdrojů, čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního zákazu veřejné podpory. Směrnice
však žádným způsobem nepředepisuje, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu
garance výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických
elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod.
[24] Krajský soud zcela správně odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 1 Afs 80/2012 - 40, který se otázkou, zda normy obsažené ve směrnici 2009/28/ES mohou
mít přímý účinek, zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelem rozporovaná právní
úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz v žádné z norem evropského
práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání. Rozpor národního práva
s právem evropské unie proto v posuzovaném případě nenastal.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal nedostatečným ani odůvodnění ve vztahu k namítanému
rozporu s Listinou základních práv Evropské unie, konkrétně jejímu čl. 16 (svoboda podnikání)
a čl. 17 (právo na vlastnictví). Svoboda podnikání i právo vlastnit majetek jsou obsaženy v Listině
základních práv a svobod a zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
(z níž Listina základních práv EU výrazně vychází), které byly, jak správně uvedl krajský soud,
referenčním rámcem pro Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
při úvaze o ústavnosti českého legislativního řešení.
[26] Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že důsledkem zavedení solárního odvodu
je z pohledu investorů jenom dočasné ovlivnění míry zisku způsobené zvýšením nákladů o nově
zavedenou povinnost odvodu a z toho plynoucí prodloužení doby návratnosti jejich investice.
Systém podpory a principy stanovování regulovaných cen, investorům i nadále zaručují takové
podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let. Změna se tak ve vztahu k době
návratnosti promítá pouze do toho, že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem
zachovaném) časovém horizontu, než výrobci elektřiny očekávali. K zásahu do namítaných práv
stěžovatele podle uvedeného nálezu Ústavního soudu nedošlo.
[27] Mimo výše uvedené se Listina základních práv Evropské Unie týká ochrany základních
práv jednotlivců vůči krokům, které činí orgány EU a orgány členských států při uplatňování
práva EU. Unijní dimenzi však v daném případě má toliko povinnost členských států zajistit,
aby do určitého data vzrostl podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů. To, jak k tomu dojde,
je již otázkou práva národního. Rozpor s unijním právem by nastal v případě nedodržení
stanoveného cíle, zatímco prostředky k dosažení tohoto cíle jsou na členských státech.
[28] V dané věci tedy nejde o přímou aplikaci unijního práva, ale o jistou systematickou
provázanost českého práva a práva EU. Solární odvod, jehož zavedení stěžovatel de facto
rozporuje, je daní, která na úrovni Evropské unie upravena není.
[29] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nepovažuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Neshledal též žádný důvod k předložení navrhovaných předběžných
otázek Soudnímu dvoru, neboť v projednávané věci by se jednalo o výklad zcela zřejmých
ustanovení práva EU (tzv. acte clair), což v napadeném rozsudku uvedl i krajský soud, který tuto
svou úvahu řádně zdůvodnil.
VI. Závěr a náklady řízení
[30] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem s ohledem
na výše uvedené shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §103 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší
správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou
poslední zamítnuta.
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu