ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.48.2013:32
sp. zn. 9 Afs 48/2013 – 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Z.,
zast. JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Libušinka 180, Trutnov, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2012, č. j. 3627/12-1100-604189, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 31 Af 70/2012 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Finanční úřad v Trutnově (dále jen „finanční úřad“) svým rozhodnutím ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 147726/11/268917606808, žalobci – podnikateli s předmětem podnikání hostinská
činnost - dodatečně vyměřil daňovou ztrátu ve výši -454 525 Kč a sdělil penále z dodatečně snížené
daňové ztráty ve výši 22 726 Kč na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007.
[2] K tomu finanční úřad přistoupil proto, že při daňové kontrole u žalobce zjistil nesrovnalosti
mezi údaji uvedenými v evidenci pro daňové účely, údaji vykázanými v daňových přiznáních a mezi
údaji zjištěnými z prvotních dokladů a ceníků poskytovaných služeb, které žalobce předložil
v průběhu daňové kontroly. Protože žalobce nepředložil úplnou a průkaznou daňovou evidenci
příjmů a výdajů, evidenci tržeb a inventarizaci majetku a závazků, finanční úřad nemohl ověřit, kolik
porcí jídel a nápojů žalobce prodal, jaké množství potravin a zboží, za jakou cenu, kdy a s jakou
obchodní přirážkou spotřeboval či prodal. Stejně tak finanční úřad nemohl ověřit, zda dosažené
příjmy byly do daňové evidence zaneseny úplným a správným způsobem. Protože předložená
daňová evidence byla neprůkazná a finanční úřad neměl jak ověřit, zda žalobce uvedl základ daně
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve správné výši a v souladu se zákonem,
přistoupil k dodatečnému vyměření daňové povinnosti podle pomůcek.
[3] Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu zamítlo Finanční
ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) rozhodnutím ze dne 11. 6. 2012,
č. j. 3627/12-1100-604189. V tomto rozhodnutí finanční ředitelství dospělo k závěru, že žalobce
v průběhu daňové kontroly s finančním úřadem řádně spolupracoval, nepodařilo se mu však
vyvrátit pochyby ohledně úplnosti a přesvědčivosti údajů vedených v daňové evidenci. Žalobce sice
předložil inventurní soupisy zásob, neporovnal je však s evidovaným stavem. Nevyvrátil pochyby
správce daně ve vztahu k rozdílu mezi cenovou evidencí zboží a dosaženými příjmy. Žalobce dále
neprokázal, že by vedl skladovou evidenci, předložené denní přehledy tržeb nepodložil prvotními
doklady. Z toho důvodu nemohla být ověřena obchodní přirážka při prodeji v roce 2007,
ani zda žalobce do přehledu tržeb zahrnul všechny tržby za prodané zboží. Přes výzvu správce daně
nepředložil ani výstupy z užívaného elektronického pokladního systému, které mohly být
významným důkazním prostředkem k prokázání žalobcových tvrzení. Žalobce byl na pochyby
správce daně opakovaně upozorněn, nijak však nevyvrátil důvodné pochyby správce daně, který
dospěl k závěru, že vykázané příjmy neodpovídají nákupu zboží a cenám v předložených jídelních
lístcích. Z toho důvodu finanční ředitelství potvrdilo napadené rozhodnutí finančního úřadu.
[4] Žalobce napadl citované rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu rozsudkem ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 31 Af 70/2012 - 24, zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalobce správci daně nepředložil
inventarizaci majetku a závazků, ale pouhý inventurní soupis zásob. Neporovnal tento soupis
se stavem účetním a nepředložil ani evidenci, se kterou by bylo možné zjištěný stav zboží srovnat.
Dále krajský soud konstatoval, že žalobce skutečně nemusí předkládat výstupy z elektronického
pokladního systému, pokud se rozhodl vést svou evidenci v listinné podobě. Protože však prvotní
doklady v listinné podobě nepředložil, mohl tento nedostatek nahradit právě výstupy
z elektronického pokladního systému. Správce daně tak nemohl ověřit, kolik porcí jídel a kolik
nápojů žalobce prodal, jaké množství potravin, kdy a za jakou cenu spotřeboval, jakou měl
obchodní přirážku a zda do daňové evidence zahrnul veškeré tržby. Za takového stavu krajský soud
dospěl k závěru, že byl důvod, aby správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických
osob podle pomůcek. I vlastní výběr pomůcek pak soud shledal správný.
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatel ve včasné kasační stížnosti uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); namítl
tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
[7] Předně stěžovatel uvedl, že svou daňovou evidenci vedl řádně a neporušil žádnou
ze zákonných povinností. Bylo na správci daně, aby prokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost,
průkaznost, správnost či úplnost daňové evidence, záznamů v ní, listin a dalších důkazních
prostředků uplatněných stěžovatelem. Správce daně musí prokázat existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost údajů v evidenci a poskytnutých vysvětlení ze strany stěžovatele.
Stěžovatel prokazuje toliko skutečnosti plynoucí z §92 odst. 3 daňového řádu, nemusel
tak prokázat skutečnosti, o kterých měl správce daně pouhé pochyby.
[8] Stěžovatel předložil přehledy denních tržeb, výdaje na nákup surovin a další výdaje potřebné
pro zajištění příjmů. Stejně tak doložil i inventarizaci majetku. Inventarizací se zjišťuje skutečný stav
majetku a závazků a ověřuje, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků vedených
v daňové evidenci. Zákon nestanoví formu pro takové zjištění, je tedy nutné vyjít z faktického stavu
inventarizace. Stěžovatel při inventarizaci dospěl k závěru, že skutečný stav odpovídá stavu
v daňové evidenci. Bylo tak na správci daně, aby vyvrátil věrohodnost předložené inventarizace.
[9] Dále stěžovatel uvedl, že si zvolil prvotní evidenci dokladů v listinné podobě a na tom nic
nemění skutečnost, že pro kontrolu zaměstnanců používal počítač. Vystavené doklady řádně
archivoval, což však nemusí dělat a nedělal ve vztahu k interním dokladům. Skutečnost, že používal
elektronický pokladní systém, je tak zcela nevýznamná, neboť doklady vedl v listinné podobě
a jejich evidenci řádně předložil správci daně.
[10] Stěžovatel také zpochybnil správnost úvah finančních orgánů a soudu ve vztahu k přijímání
plateb platebními kartami. Přijímání plateb nemá žádnou souvislost s vedením daňové evidence
v listinné či elektronické podobě. Žalobce odpovídající platby zaznamenal do evidence ke dni,
kdy je fakticky obdržel na účet (tj. se zpožděním několika dnů od provedené platby), což považuje
za logické a zákonné.
[11] Správce daně dle stěžovatele neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost,
správnost a úplnost povinných evidencí, záznamů v nich a dalších důkazních prostředků
uplatněných v daňovém řízení. Nebyly tak splněny podmínky pro doměření daně podle pomůcek.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti a replika stěžovatele
[12] Finanční ředitelství v Hradci Králové, které ve věci původně rozhodovalo, bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost
přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 tohoto zákona platí, že jsou-li
v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství
v Hradci Králové, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Na Odvolací finanční ředitelství
tak přešlo postavení žalovaného, které do 31. 12. 2012 svědčilo Finančnímu ředitelství v Hradci
Králové.
[13] Žalovaný v úvodu svého vyjádření poukázal na závěry judikatury Nejvyššího správního
soudu, která se týká důkazního břemene v daňovém řízení. Stěžovatel plnil svou povinnost důkazní
tím, že předložil doklady a evidence potřebné k daňové kontrole. Správce daně však rozborem
předložených dokladů zjistil nesoulad mezi celkovou výší příjmů vykázaných v přiznání k dani
a mezi evidovanou spotřebou zboží a obchodní překážkou restaurace. Proto stěžovatele vyzval,
aby prokázal správnost a úplnost údajů vykázaných v daňovém přiznání. Tím správce daně unesl
své důkazní břemeno a bylo na stěžovateli, aby pochybnosti rozptýlil. Stěžovatel na pochybnosti
správce daně reagoval, ten však ani přes tuto reakci nepovažoval všechny nesrovnalosti
za odstraněné. Tento postup se několikrát opakoval se stejným výsledkem: stěžovatel neunesl
své důkazní břemeno a nevyvrátil pochybnosti správce daně.
[14] Dále žalovaný uvedl, že v řízení mají být prokázány pochybnosti o tom, že údaje uvedené
v daňové evidenci jsou věrohodné. Není tak třeba prokázat, že údaje v daňové evidenci jsou jistě
nesprávné, jak požaduje stěžovatel. Správce daně vyzýval stěžovatele k doložení důkazů v případě
zcela konkrétních a podložených pochybností. Rozsah vyžadovaných důkazů se týkal majetku
a závazků stěžovatele, protože pochybnosti vznikly na základě propočtů správce daně, který zjistil
rozdíl mezi předloženou evidencí daňového subjektu a údaji v daňových přiznáních. Správce daně
kontrolní propočty provedl na základě předložených dokladů. Zpochybnění tvrzení stěžovatele
je založeno na logických úvahách v souvislosti s dalšími důkazními prostředky.
[15] Žalovaný popřel také tvrzení stěžovatele, že předložený doklad nazvaný „inventarizace“
je skutečně inventarizací ve smyslu zákona. Stěžovatel má sice pravdu, že vlastní forma
inventarizace není stanovena, musí se však skutečně jednat o inventarizaci. Předložený doklad
zákonné požadavky nesplňoval, na což byl stěžovatel opakovaně upozorněn.
[16] K otázce správnosti předložených přehledů denních tržeb žalovaný uvedl, že ty samy o sobě
nemohou prokázat správnost v nich uvedených údajů. Příjmy a výdaje musí mít oporu nejen
ve formálně správných dokladech, ale taktéž ve skutečnosti. Pochybnosti o správnosti předložených
přehledů vedly správce daně k závěru o nezbytnosti zkontrolovat tyto přehledy pomocí výstupů
z elektronického pokladního systému. Stěžovatel je však ani na výzvu nepředložil, neunesl
tak své důkazní břemeno. K námitkám týkajícím se plateb platebními kartami žalovaný stručně
uvedl, že pro pochyby o předložených dokladech není významné, zda platby byly zaúčtovány
se zpožděním. Rozhodné je, že nebyly zahrnuty mezi tržby za kontrolované období.
[17] Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[18] V replice na vyjádření žalovaného stěžovatel zopakoval, že dle jeho názoru má povinnost
dokazovat jen v rozsahu, který vyžaduje §92 odst. 3 daňového řádu. Správce daně tak nesmí
od stěžovatele vyžadovat prokázání skutečností nad rámec rozsahu tohoto ustanovení, neboť
by tím nepřípustně zasáhl do svobody stěžovatele. Je na správci daně, aby prokazoval, pokud chce
vyvrátit věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost předložených evidencí. Správce daně dospěl
k pochybnostem na základě vlastních propočtů, které neodpovídají skutečnosti a jsou v rozporu
s praxí v pohostinství. Pochybnosti se tak nezakládaly na prokázaných skutečnostech, které
by věrohodnost předložených dokladů vyvracely.
[19] Stěžovatel dále zopakoval, že zákonem není stanovena forma inventarizace, volba formy
tak byla na něm. Inventarizaci provedl a odsouhlasil stav evidovaného a porovnávaného zboží
na skladě. Žalovanému se nepodařilo prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost provedené
inventarizace.
[20] Stěžovatel zpochybnil i úvahy žalovaného, které se vztahují k výstupům z elektronického
pokladního systému. Protože se rozhodl pro listinnou podobu záznamů v daňové evidenci, jeho
důkazní povinnost se vztahuje pouze k předložení záznamů v této podobě. Neměl tedy povinnost
předkládat výstupy z elektronického pokladního systému, případně prokazovat jejich neexistenci.
K zaúčtování plateb platebními kartami uvedl, že některé platby byly skutečně zaúčtovány do jiného
účetního období, nemohlo to však mít vliv na důvody pro použití pomůcek.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[21] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud vyšel při hodnocení kasační stížnosti z toho, že základní zásadou
daňového řízení je povinnost každého daňového subjektu daň přiznat a toto své tvrzení doložit,
tj. každý daňový subjekt nese jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní.
[24] Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), účinný do 31. 12. 2010, upravoval způsob rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení v §31 odst. 8 a 9. Podle tohoto zákona byla u stěžovatele
zahájena daňová kontrola. V průběhu daňové kontroly dále došlo k nahrazení tohoto zákona novou
právní úpravou - zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), podle kterého byla v souladu s přechodnými ustanoveními (§264 odst. 1)
daňová kontrola dokončena a daň z příjmů doměřena.
[25] Daňový subjekt podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (resp. §92 odst. 3 a 4
daňového řádu) prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Je tedy
odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat jeho tvrzení.
[26] Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými
evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012 - 61, ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010 - 124). I když daňový subjekt
předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona
o správě daní a poplatků, respektive §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti
týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.
V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce
daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. citovaný rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007 - 119).
Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené
evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné
důkazní břemeno (viz rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce
daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který
je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví
ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude
daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím
(srov. citované rozsudky NSS č. j. 1 Afs 39/2010 - 124 a č. j. 2 Afs 24/2007 - 119).
[27] Z uvedeného vyplývá, že není důvodná první z námitek stěžovatele. Správce daně nemusí
prokázat, že údaje tvrzené stěžovatelem jsou v rozporu se skutečností. Stačí, že prokáže vážné
a důvodné pochyby o tom, že sporný obchodní případ se udál tak, jak je o něm účtováno. Unese-li
správce daně toto důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad jím tvrzených
obchodních případů se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil,
že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak
korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu daňové
evidence se skutečností, a tato nová tvrzení prokázal.
[28] Prokazování uskutečnění zdanitelných příjmů a uznatelných výdajů je tedy primárně
záležitostí dokladovou. Daňový subjekt unese své důkazní břemeno, předloží-li správci daně
doklady splňující požadavky stanovené zákonem a dále pokud údaje na dokladech uvedené
odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval námitkou
směřující proti hodnocení věrohodnosti předložených evidencí a ostatních důkazů, neboť právě
jejich nepřijetí ze strany správce daně prvního a druhého stupně vedla k dodatečnému vyměření
daně.
[29] Z průběhu řízení před správcem daně vyplynuly tyto skutečnosti:
[30] Stěžovatel ve zdaňovacím období roku 2007 vykonával podnikatelskou činnost v oboru
hostinské činnosti v restauraci U Bulánka v Batňovicích. Finanční úřad u stěžovatele zahájil
kontrolu daně z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období dne 10. 11. 2010 na základě
zjištění z probíhající kontroly daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období
1. až 4. čtvrtletí roku 2007. Správce daně také stěžovatele upozornil na to, že veškerá zjištění
a důkazní prostředky doložené ke kontrole daně z přidané hodnoty budou využity i při kontrole
daně z příjmů fyzických osob.
[31] V přiznáních k DPH za tato zdaňovací období stěžovatel vykázal zdanitelné plnění, tj. tržby
za poskytnuté restaurační služby v celkové výši 2 480 156 Kč. Současně zaevidoval doklady
o nákupu potravin, nápojů a doplňkového sortimentu zboží v celkové hodnotě 1 128 812 Kč
v pořizovacích cenách bez DPH. Po zohlednění vykázaného počátečního a konečného stavu zásob
potravin a nápojů správce daně zjistil evidovanou spotřebu zboží v celkové výši 1 155 112 Kč
a vykázanou průměrnou obchodní přirážku restaurace ve výši 114,7 %.
[32] Správce daně provedl rozbor evidovaných dokladů o nákupu zboží a vyčíslil hodnotu
nakoupených potravin, piva, alkoholických a nealkoholických nápojů, kávy a cigaret
v kontrolovaných zdaňovacích obdobích. Stejným způsobem rozčlenil vykázané zásoby potravin
a nápojů a zjistil evidovanou spotřebu zboží v členění na potraviny, přílohy, pivo, alkoholické
a nealkoholické nápoje, kávu, pochutiny a cukrovinky a cigarety. V případě nápojů očistil
nakoupené zboží i zásoby o hodnotu vratných obalů. Následným porovnáním nákupních cen
bez DPH na evidovaných dokladech o nákupu zboží s předloženými ceníky (prodejní ceny rovněž
bez DPH) správce daně zjistil průměrnou obchodní přirážku u piva 71,6 %, nealkoholických nápojů
183 %, alkoholických nápojů (vína a lihovin) 225 %, příloh 225,2 %, kávy 220,6 % a u cigaret 9,1 %.
Zjištěnou obchodní přirážkou správce daně zatížil jednotlivé uvedené skupiny spotřebovaného
zboží a vyčíslil tržby za pivo, nealkoholické nápoje, alkohol, přílohy, kávu a cigarety v celkové výši
1 288 971 Kč. Tržby za prodaná jídla v celkové výši 1 191 185 Kč správce porovnal s evidovanou
spotřebou potravin za rok 2007 ve výši 674 042 Kč v pořizovacích cenách bez DPH, z čehož zjistil
průměrnou obchodní přirážku u podávaných jídel ve výši 76,7 %. Porovnáním předložených
kalkulací jídel s předloženými ceníky správce daně zjistil průměrnou obchodní přirážku u hotových
jídel ve výši 104 %, u jídel na objednávku průměrnou obchodní přirážku ve výši 72 %, tj. nižší
přirážku než u hotových jídel.
[33] Kromě uvedených kontrolních propočtů správce daně z předložených dokladů zjistil
i nepoměr mezi nákupem jednotlivých surovin, nesprávně uváděnou cenu surovin v kalkulacích
jídel, která byla vyšší, než jejich skutečná nákupní cena, a také spotřebu surovin neodpovídající
rozsahu nabízených služeb a místním znalostem správce daně o skutečném provozu restaurace.
[34] Dále správce daně provedl namátkovou kontrolu v předložených soupisech zásob,
nazvaných „inventarizace 31. 12. 2006“ a „inventarizace 31. 12. 2007“. Touto kontrolou zjistil
nesrovnalosti spočívající v tom, že stěžovatel evidoval konečný stav u některých zásob vyšší,
než by odpovídalo nákupu za rozhodné období. Navíc správce daně dospěl k závěru, že se jedná
o zápisy skutečného stavu zásob, tedy inventury, nikoliv inventarizace jako porovnání skutečného
stavu zásob se stavem evidovaným. Správce daně také zjistil, že stěžovatel v kontrolovaném období
používal elektronický pokladní systém.
[35] Na základě těchto zjištění správce daně získal pochybnosti o tom, že stěžovatel v daňové
evidenci uvedl nákup veškerého zboží a že uvedl všechny tržby za rozhodné období. Svá zjištění
i pochybnosti popsal ve výzvě ze dne 6. 8. 2010, kterou stěžovatele vyzval k tomu, aby prokázal,
že veškerá zdanitelná plnění uvedl v daňové evidenci a že splnil povinnost přiznat z těchto plnění
daň. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 20. 8. 2010, ve kterém uvedl,
že nesrovnalosti ve vykázané obchodní přirážce vznikly zařazením jednotlivých druhů zboží
do nesprávných skupin, takže kontrolní výpočet obchodní přirážky nemohl odpovídat skutečnosti.
K tomuto tvrzení předložil vlastní rozbor jednotlivých skupin zboží, jejich cen a některé jídelní
lístky tzv. poledních menu. K nepoměru mezi nákupem jednotlivých surovin uvedl, že část příloh
a pečiva vyrábí učni přímo v restauraci, není tudíž třeba toto zboží nakupovat hotové. Také setrval
na tom, že předložené soupisy jsou inventarizací.
[36] Správce daně dne 9. 11. 2010 stěžovatele opět vyzval, aby prokázal, že veškerá zdanitelná
plnění dosažená v kontrolovaném období evidoval úplným a správným způsobem a že základ daně
a daň samotnou vykázal ve správné výši. Dále stěžovatele vyzval, aby za kontrolované zdaňovací
období předložil evidence vedené v elektronickém pokladním systému. Na tuto výzvu stěžovatel
reagoval podáním ze dne 28. 11. 2010, v němž se opět neztotožnil se zařazením jednotlivých druhů
zboží do skupin, byť správce daně i sám stěžovatel uznali určitá dílčí pochybení. Dále stěžovatel
zpochybnil kontrolní výpočet správce daně, který se týkal obchodní přirážky u příloh.
Podle stěžovatele byla většina příloh prodána v tzv. poledních menu s nižší obchodní přirážkou.
Stejně tak část těchto příloh vyráběli učni, takže nebylo třeba je nakupovat. Stěžovatel se neztotožnil
ani s hodnocením inventurních soupisů, podle jeho mínění se jedná o řádně provedenou
inventarizaci, kterou mohl provést sám. O tom, že inventarizaci provedl, svědčí ostatně i to,
že musel vést operativní evidenci, aby mohl kontrolovat výkon restaurace a stav při změnách směn.
Stěžovatel dále zpochybnil zjištění správce daně o účtování jiných cen, než v předložených jídelních
lístcích, neboť se zakládalo na pouze jedné účtence. K pochybnostem správce daně o způsobu
zaúčtování plateb platebními kartami uvedl, že všechny platby řádně evidoval ke dni, kdy skutečně
přišly na účet.
[37] Poslední zmíněné vyjádření stěžovatele správce daně vyhodnotil ve svém přípisu ze dne
16. 3. 2011. V něm zpochybnil tvrzení stěžovatele o rozdílech způsobených zařazením jednotlivých
druhů zboží do skupin, neboť výpočty správce daně a stěžovatele se lišily pouze v řádu jednotek
procent. Rozhodující pro správce daně nebyly kontrolní propočty, ale to, že stěžovatel nepředložil
průkaznou evidenci zásob. Správce daně nepřisvědčil ani tvrzení o výši obchodní přirážky k prodeji
piva, neboť stěžovatel ve svých výpočtech nevycházel z ceny piva po celý rok, ale pouze z cen
plynoucích z dokladu ze dne 21. 12. 2007 (tj. cen u horní hranice rozmezí cen piva v roce 2007).
Správce daně dále uvedl, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení o nižší obchodní přirážce u příloh,
pokud jsou prodávány v tzv. poledních menu, neboť nepředložil receptury jednotlivých jídel
a z evidence nebylo možné zjistit, jaký podíl tzv. polední menu tvoří na celkovém počtu prodaných
jídel. K opakovanému tvrzení o provedení inventarizace správce daně uvedl, že stěžovatel předložil
pouze inventurní soupisy, které jsou jen jednou z podmínek k provedení inventarizace. Stěžovatel
neprokázal, že vedl skladovou evidenci a že porovnal stav zboží ve skladě se stavem, který
v něm měl být. K tvrzení o nevýznamnosti předložené účtenky, na níž ceny neodpovídaly cenám
v jídelních lístcích, správce daně uvedl, že je jen jedním z mnoha důkazů, které jej vedou
k pochybnostem o správnosti a úplnosti předložených evidencí. Zároveň tato účtenka
také prokazuje, že elektronický pokladní systém byl v rozhodném období používán. K vysvětlení
způsobu, jakým stěžovatel evidoval platby platebními kartami, správce daně uvedl, že neprokazuje,
že všechny tyto platby byly skutečně evidovány. Prvotní záznamy o platbách kartou stěžovatel
nepředložil.
[38] Na přípis správce daně ze dne 16. 3. 2011 stěžovatel reagoval svým podáním ze dne
6. 4. 2011. V něm uvedl, že trvá na obchodní přirážce u piva ve výši, kterou uvedl, neboť je třeba
započítat i provozní ztráty. K obchodní přirážce u příloh uvedl, že většina jídel se prodala jako
součást tzv. poledních menu. Výši obchodní přirážky u těchto menu doložil výpočtem, dále setrval
i na svých tvrzeních ohledně evidence zásob a provedené inventarizace. Opětovně zpochybnil také
vypovídací hodnotu jedné účtenky, neboť mohlo jít o zvláštní příležitost. Předložené evidence tržeb
byly dostatečně průkazné, stěžovatel neměl povinnost je vést v elektronické podobě. Taktéž
u platebních karet opakovaně uvedl, že do účetnictví zahrnul všechny platby platebními kartami,
byť s určitým zpožděním.
[39] Správce daně stěžovateli na ústním jednání dne 28. 4. 2011 sdělil, že k řádnému provedení
inventarizace musí vést evidenci zásob, se kterou může srovnat stav zjištěný inventurou. Vedení
evidence zásob stěžovatel neprokázal. K evidenci tržeb správce daně uvedl, že z vlastních vyjádření
stěžovatele plyne, že předložené přehledy denních tržeb odrážejí pouze platby přijaté v hotovosti,
platby platebními kartami k nim později přičítal. Stěžovatel nebyl bez dalšího povinen doložit denní
tržby pokladními doklady. Protože ale vedl evidenci tržeb pouze ručně a její průkaznost správce
daně zpochybnil, mohl pochyby vyvrátit právě předložením prvotních pokladních dokladů.
Na výsledky ústního jednání stěžovatel reagoval podáním ze dne 17. 5. 2011, v němž zopakoval
většinu svých argumentů z předchozích podání. K nedostatkům ohledně inventarizace uvedl,
že evidenci zásob pomocí skladových karet si nemůže dovolit a tzv. kontrola korunou nemá žádnou
vypovídací hodnotu. Svá tvrzení zopakoval i v podání ze dne 8. 9. 2011.
[40] Ve zprávě o kontrole správce daně shrnul výše uvedený průběh kontroly. Na základě
zjištěných skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly nepředložil
důkazní prostředky, jejichž pomocí by bylo možné ověřit objem skutečně nakoupeného
i prodaného zboží a zda všechny tržby byly zahrnuty do celkových uskutečněných zdanitelných
plnění. Důsledkem toho nebylo možné ověřit skutečnou výši přijatých zdanitelných plnění
použitých k ekonomické činnosti stěžovatele. Stejně tak nebylo možné ověřit, jaká byla daň
z přidané hodnoty na výstupu uskutečněných zdanitelných plnění. Pochyby správce daně
o správnosti a úplnosti údajů vykázaných v daňových přiznáních stěžovatel neodstranil a správce
daně nemohl na základě zjištěných skutečností stanovit daň dokazováním, z toho důvodu přistoupil
k vyměření daně podle pomůcek.
[41] Námitky stěžovatele proti hodnocení předložených evidencí se týkají několika okruhů:
1) předložení dokladů o tom, která výdaje (nákup surovin a zboží) stěžovatel použil pro dosažení
zisku (výrobu jídel, prodej nápojů), v jakém množství, ve kterém konkrétním zdaňovacím období
a za jakou cenu stěžovatel jídla a nápoje prodal; 2) předložení inventarizace majetku a závazků;
3) listinné formy evidence tržeb; 4) evidence plateb platebními kartami.
[42] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele, který se domnívá,
že jej správce daně vyzýval ke skutečnostem, které dokazovat nemusí. Podle §92 odst. 3 daňového
řádu má stěžovatel důkazní povinnost ve vztahu ke skutečnostem, které sám tvrdil nebo je tvrdit
měl. Podle §5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), je základem daně částka, o kterou příjmy
plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní
rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých
příjmů podle §6 až 10 není stanoveno jinak. Podle §38g odst. 3, věty první, zákona o daních z příjmů
v daňovém přiznání poplatník uvede veškeré příjmy, které jsou předmětem daně, kromě příjmů od daně osvobozených,
příjmů, z nichž je daň vybírána zvláštní sazbou daně. Podle §24 odst. 1, první věty, téhož zákona se výdaje
(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši
prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
[43] V projednávané věci správce daně nabyl pochybnosti jak o vykázaných výdajích,
tak zejména vykázaných příjmech. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, prokazování daňové
uznatelnosti je primárně záležitostí dokladovou. Současně je však třeba respektovat soulad
skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými
náležitostmi nemusí být podkladem pro prokázání daňové uznatelnosti, není-li prokázáno,
že k obchodnímu případu došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další
zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Jestliže k obchodnímu případu nedošlo tak, jak je plátcem
deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně
správného, daňového dokladu (viz např. nález ÚS ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99,
publ. pod č. 7 sv. 22 SbNU). Výše citovaná judikatura se vztahuje především k prokazování výše
uznatelných výdajů, její závěry však lze vztáhnout i k prokazování výše zdanitelných příjmů, neboť
dokazování v daňovém řízení je ovládáno stejnými zásadami, ať už jde o prokazování příjmů nebo
výdajů (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2013, č. j. 2 Afs 57/2012 - 35).
[44] Správce daně na základě kontrolního propočtu údajů plynoucích z předložených evidencí,
dokladů o nákupu zboží a kalkulací jídel dospěl k závěru, že existují kvalifikované pochybnosti
ohledně vykázané obchodní přirážky, tvrzených nákupních a prodejních cen a dalších skutečností.
Proto stěžovatele vyzval, ať prokáže všechna svá tvrzení uvedená v daňových přiznáních. Nelze
tedy říci, že by správce daně nutil stěžovatele k prokázání skutečností spadajících mimo rozsah §92
odst. 3 daňového řádu. Pouze jej vyzval k prokázání existence zdanitelných příjmů a výdajů, která
měl stěžovatel sám uvést pro stanovení výše své daňové povinnosti.
[45] Z výše popsaného obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel předkládal podklady
k doložení svých tvrzení v daňových přiznáních postupně. Jiným způsobem je nemohl hodnotit
ani správce daně. Vyvstala-li mu v souvislosti s některými předloženými podklady a zjištěnými
skutečnostmi pochybnost, vždy stěžovatele vyzval k jejímu vyvrácení, přitom stěžovatel byl vyzván
toliko k prokázání toho, co sám uváděl. Dle mínění správce daně však prokazoval svá tvrzení buďto
předložením dalších neúplných či nedostatečných podkladů nebo vysvětlením, proč požadované
podklady nemusí evidovat.
[46] Správce daně po předložení listin v průběhu daňové kontroly správně zaměřil svůj procesní
postup na ověření toho, jakých příjmů stěžovatel dosáhl a zda prokázal výši tvrzených uznatelných
výdajů. Důkazní prostředky předložené stěžovatelem i ty, které si správce daně opatřil sám, správce
daně hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele
neprokazují, resp. nejsou ani schopny prokázat z důvodu jejich neúplnosti či nevěrohodnosti.
S jejich průběžným hodnocením stěžovatele vždy seznámil a ten měl opakovaně možnost
je po celou dobu trvání daňové kontroly vyvracet, příp. doplnit. Správce daně vždy uvedl konkrétní
důvody svých pochybností o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti daňové evidence
a předložených důkazů stěžovatele a přesně mu sdělil, co je potřeba doložit, aby byly tyto
pochybnosti rozptýleny. Na tyto výzvy stěžovatel reagoval a k výzvám předkládal další doklady,
podle mínění správce daně však opět neúplné, neprůkazné a nevěrohodné, nebo správci daně sdělil,
že takovými doklady ani nedisponuje.
[47] Po zhodnocení popsaného průběhu a obsahu dokazování dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že stěžovatelem předložené důkazy byly nevěrohodné či neprůkazné. Hodnocení
krajského soudu a finančních orgánů tak bylo na místě.
[48] Z předložených důkazů správce daně nemohl ověřit objem skutečně nakoupeného
a prodaného zboží. Nemohl ověřit ani skutečnou výši výdajů vynaložených na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů za prodané zboží stěžovatele a také zda stěžovatel uvedl všechny
dosažené tržby za takový prodej. Správce daně tak nemohl ověřit či zjistit výslednou výši daňové
povinnosti stěžovatele.
[49] Skutečnou výši zdanitelných příjmů a uznatelných výdajů nemohl správce daně ověřit
zejména proto, že stěžovatel v průběhu kontroly předložil přehledy denních tržeb. Tyto přehledy
však samy o sobě nevypovídají o tom, zda jsou v nich uvedeny všechny zdanitelné příjmy.
Jak správce daně navíc zjistil, předložené přehledy tržeb zahrnovaly pouze tržby v hotovosti
a platby platebními kartami k nim stěžovatel přičítal se zpožděním podle toho, kdy zkontroloval
příchod platby.
[50] S ohledem na celkové pochyby o předložených evidencích správce daně stěžovatele vyzval,
aby předložené přehledy denních tržeb podpořil také prvotními doklady – pokladními účtenkami
či denními závěrkami pokladny. Prvotní doklady stěžovatel nepředložil. V kasační stížnosti namítá,
že jeho důkazní povinnost se vztahuje pouze k předložení listinných dokladů, které ovšem
již předložil. Jak Nejvyšší správní soud opakovaně připomenul, správce daně mohl stěžovatele
vyzvat k prokázání toho, že evidovaná zdanitelná plnění odpovídají skutečnosti. Stěžovatel pouze
předložil přehledy tržeb, aniž by byl schopný prokázat dalšími důkazními prostředky,
že deklarované obchodní případy ve skutečnosti proběhly tak, jak je evidoval. Za takového stavu
nemohl své důkazní břemeno unést.
[51] Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že platby platebními kartami
z období rekonstrukce restaurace evidoval v jiných měsících, což je dle jeho mínění chyba, která
nezdůvodňuje doměření daně pomocí pomůcek. Důvodem pro zpochybnění předložených evidencí
nebyla nesprávnost ve volbě měsíce pro evidenci platby, ale celková neprůkaznost předložených
důkazů, které nevypovídaly o tom, kdy a s jakou obchodní přirážkou prodal zboží a zda uvedl
veškeré získané tržby.
[52] Objem nakoupeného a prodaného zboží nemohl správce daně ověřit zejména proto,
že stěžovatel neprovedl inventarizaci majetku a závazků. Inventarizace je dalším okruhem,
jehož se stížní námitky týkají. Stěžovatel správci daně předložil soupisy nazvané „inventarizace
31. 12. 2006“ a „inventarizace 31. 12. 2007“. Dle jeho mínění jde o inventarizaci bezvadnou
z hlediska zákona, protože ten nestanoví žádnou formu. Oproti tomu žalovaný a krajský soud
zastávají názor, že se jedná o pouhou inventuru.
[53] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že soupisy nazvané „inventarizace
31. 12. 2006“ a „inventarizace 31. 12. 2007“ na listech 33 až 39 správního spisu obsahují údaje
o druhu položky, hodnotě za jeden kus (balení), množství kusů ve skladu a celkovou hodnotu
položky. Soupisy jsou na poslední straně také opatřeny celkovou cenou zboží ve skladu, údajem
o celkovém počtu položek, datem, podpisem a razítkem.
[54] Z předložených listin tak vyplývá stav majetku ve skladě stěžovatele. Nijak z nich
však neplyne, že stěžovatel zjištěný stav majetku ve skladu srovnal s evidovaným stavem majetku.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice tvrdí opak, nijak to ovšem nedoložil. V průběhu daňové
kontroly nepředložil ani skladovou evidenci, ze které by vyplýval stav zásob, které měly být
ve skladu (a se kterým měl skutečný stav srovnat). Z argumentace v kasační stížnosti a ze správního
spisu tak není možné zjistit, zda a s čím stěžovatel srovnával zjištěný stav majetku ve skladu.
Význam inventarizace spočívá v tom, že zabraňuje evidovat a vykazovat majetek a závazky, které
neexistují, nebo je vykazovat v takovém ocenění, které neodpovídá skutečnosti. Předložené
inventurní soupisy však k dosažení tohoto účelu nedostačují, neboť neumožňují správci daně zjistit,
zda vykázaný stav zásob k 31. 12. 2006 a 31. 12. 2007 odpovídal skutečnosti.
[55] Stěžovatel dále namítá, že je oprávněn vést daňovou evidenci v listinné podobě. Správci
daně tak předložil veškeré listinné doklady, které také zaevidoval, a ten nebyl oprávněn vyzývat
jej k předložení dalších dokladů.
[56] Nejvyšší správní soud předně považuje za vhodné upozornit na to, že v průběhu řízení před
finančními orgány a správními soudy nebylo nijak zpochybněno oprávnění stěžovatele vést
daňovou evidenci pouze v listinné podobě. Správce daně však v průběhu daňové kontroly
stěžovatele vyzval, aby dalšími důkazy – konkrétně výstupy z elektronického pokladního
systému - prokázal, že ve skutečnosti došlo ke zdanitelným plněním tak, jak je stěžovatel evidoval.
Z této opakované výzvy nijak neplyne, že by správce daně nutil k vedení záznamů v daňové
evidenci ještě v další formě, než kterou si stěžovatel sám vybral. Touto výzvou totiž správce daně
pouze reagoval na to, že nabyl pochybnost o správnosti, úplnosti, průkaznosti, srozumitelnosti
a přehlednosti předložených záznamů.
[57] Protože v průběhu daňové kontroly vyšlo najevo, že stěžovatel měl k dispozici elektronický
pokladní systém, správce daně svou výzvou blíže určil důkazní prostředek (výstupy z tohoto
pokladního systému), kterým stěžovatel mohl pochybnosti správce daně o předložených záznamech
vyvrátit. Podle zjištění správce daně mohly být výstupy z tohoto pokladního systému důležitým
důkazním prostředkem pro prokázání uskutečněných a přijatých zdanitelných plnění, o výši
obchodní přirážky, o vedení skladové evidence a o úplnosti předložené evidence tržeb. Stěžovatel
má do jisté míry pravdu, pokud uvádí, že není rozhodné, že pokladní systém měl. Samotné vedení
kontrolní evidence v elektronické podobě nemá vliv na to, zda vedl daňovou evidenci v listinné
podobě bez vad. Pokud ale správce daně nabyl pochybnosti právě o předložených listinných
záznamech, stěžovatel mohl výstupy z tohoto pokladního systému využít k vyvrácení pochybností
správce daně o předložených listinných záznamech. Stěžovatel však tyto výstupy správci daně
k dispozici nedal (dle vlastních slov je vedl pouze pro vlastní potřebu) a pochybnosti nevyvrátil
ani jiným způsobem. Za takového stavu nemohl své důkazní břemeno unést.
[58] Poslední námitkou stěžovatel zpochybnil, že správce daně měl důvod ke stanovení daně
podle pomůcek a nikoli pomocí dokazování. Stěžovatel má pravdu, že stanovení daňové povinnosti
je založeno na přednosti určení daně dokazováním (§98 odst. 1 daňového řádu). Až v případě,
kdy nastane taková absence důkazních prostředků, že daň již za pomocí důkazů stanovit nelze,
nastupuje v pořadí druhý, náhradní způsob stanovení daně. Ke stanovení daňové povinnosti
prostřednictvím pomůcek musí být podle §98 daňového řádu splněny tři podmínky: (1.) stěžovatel
nesplnil některé ze svých povinností při dokazování, (2.) bez této součinnosti stěžovatele nebylo
možno stanovit daň dokazováním a (3.) daň mohla být prostřednictvím pomůcek stanovena
spolehlivě.
[59] První podmínka byla v projednávané věci naplněna, neboť stěžovatel ve vztahu
k předloženým dokladům a evidencím nesplnil svou povinnost, když neunesl důkazní břemeno.
Splnění druhé podmínky Nejvyšší správní soud hodnotil ve světle své předchozí judikatury. Platí,
že ze samotné skutečnosti neprokázání faktického uskutečnění některých ze stěžovatelem
deklarovaných zdanitelných výdajů či naopak prokázání původně netvrzeného příjmu nelze
bez dalšího dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním. Tato pochybení sama o sobě totiž
ještě nejsou způsobilá zpochybnit daňovou evidenci jako celek. Ve smyslu konstantní judikatury
(srov. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 132/2005 - 71; ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 5 Afs 129/2006 - 142; a ze dne 26. 2. 2010, č. j. 2 Afs 32/2008 - 116) lze na daňové pomůcky
přejít pouze za situace, kdy je za nevěrohodné či neprůkazné možno označit podstatnou část daňové
evidence daňového subjektu.
[60] V průběhu dokazování dospěl správce daně k závěru, že nemůže ověřit, kolik porcí jídel
a nápojů stěžovatel prodal a kdy. Nemohl tak ověřit, ani jaké množství surovin a zboží spotřeboval
a použil k dosažení, zajištění a udržení příjmů, s jakou obchodní přirážkou prodával a zda veškeré
tržby za prodaná jídla a zboží uvedl v evidenci zdanitelných příjmů. Z předložené evidence tedy
správce daně nemohl ověřit tu část, která se vztahuje k příjmům stěžovatele, tedy předmětu daně,
což představuje její podstatnou část evidence. I druhá podmínka tak byla naplněna.
[61] Správce daně při stanovení pomůcek uvedl, že v rámci daňové kontroly nezjistil nákup
zboží, které by stěžovatel neevidoval. Vyšel proto z dokladů o nákupu zboží a vyčíslil celkovou
hodnotu nakoupeného zboží podle jednotlivých skupin. Podle počátečního a konečného stavu
zásob správce daně stanovil celkovou spotřebu zboží v jednotlivých skupinách (tedy ve prospěch
stěžovatele, který neprokázal, že veškeré nakoupené suroviny a zboží použil k dosažení příjmů).
Obchodní přirážku správce daně stanovil podle čtyř restaurací srovnatelných s restaurací
stěžovatele. Takto stanovenou obchodní přirážkou zatížil jednotlivé skupiny spotřebovaného zboží
a podle toho stanovil celkové zdanitelné příjmy.
[62] Nejvyšší správní soud považuje postup správce daně za srozumitelný. Vychází z údajů
zjištěných u stěžovatele a pomůcky používá v pouze nezbytné míře. Stěžovatel sám nezpochybnil,
že výslednou daň bylo možné stanovit podle pomůcek spolehlivě a Nejvyšší správní soud žádnou
skutečnost, která by to zpochybňovala, nezjistil. Za takového stavu je tak možné uzavřít, že byly
naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Ani poslední stížní námitka tak není
důvodná.
V. Závěr
[63] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[64] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu