ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.16.2014:22
sp. zn. 9 As 16/2014 – 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, ve věci ochrany
před nezákonným zásahem – instrukcí žalovaného ze dne 27. května 2009, č. j. 58/2009-OD-Org,
kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností v občanském soudním řízení, vzory
výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a potvrzení o přijetí, a instrukcí žalovaného
ze dne 27. září 2011, č. j. 145/2011-OD-ST, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování
písemností soudů a státních zastupitelství, potvrzení o přijetí, vzory výzvy a sdělení pro vyvěšení
na úřední desce soudu a státního zastupitelství, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 A 137/2013 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků.
[2] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal vydání rozsudku,
kterým by bylo předsedovi Nejvyššího správního soudu zakázáno, aby pokračoval v porušování
stěžovatelova práva na řádné doručení písemnosti soudu a na racionální styk se soudem, a aby mu
bylo přikázáno obnovit stav před zásahem, ke dni, kdy začal používat vadné obálky se zeleným
pruhem dle IMS (do vlastních rukou, navíc s pokynem na poště neukládat písemnosti, ať už typu
II. a III.), a zároveň aby Krajský soud v Brně určil, že pokyn Ministerstva spravedlnosti
č. j. 58/2009-OD-Org i následný měnící pokyn Ministerstva spravedlnosti č. j. 145/11 -OD-ST,
je cele v naprostém nesouladu s právním řádem České republiky.
[3] Vzhledem k tomu, že žaloba směřovala proti více rozhodnutím, vyloučil předseda senátu
Krajského soudu v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2012, č. j. 30 A 41/2012 – 11, část žalobního
návrhu týkajícího se pokynů Ministerstva spravedlnosti (jak jsou specifikovány výše)
k samostatnému projednání. Následně usnesením ze dne 6. 6. 2012, č. j. 30 A 46/2012 – 19 Krajský
soud v Brně postoupil tuto vyloučenou část žalobního návrhu k projednání místně příslušnému
soudu – Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
[4] Stěžovateli vznikla s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu §4 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), kterou nesplnil, a proto jej městský soud po postoupení věci vyzval výzvou ze dne
27. 8. 2013, č. j. 5 A 137/2013 - 31, k jeho zaplacení. Reakcí na tuto výzvu bylo podání stěžovatele
ze dne 25. 10. 2013, kterým požádal o osvobození od soudního poplatku.
[5] V žádosti stěžovatel doložil naprostý nedostatek prostředků „čestným prohlášením“ a svoje
sociální poměry toutéž listinou. Dále uvedl, že „osvědčením orgánu státní správy sociální poměry dále
dokládá u správy soudu (aktuálně 11. června 2013)“ . Stěžovatel požadoval, aby mu městský soud
nestanovoval lhůty ke splnění povinnosti kratší než 35 dní a nezasílal objemné nepoužitelné
tiskopisy s vadnými předtištěnými údaji či s titulem odporujícím obsahu. Stěžovatel připojil vlastní
prohlášení, jímž zdůvodnil svoji žádost o osvobození od soudních poplatků. V prohlášení bylo
uvedeno, že je svobodný, jeho způsob bydlení je „nenájemní, nevlastnické, samostatné nebytové obydlí“,
jako svou výši výdělečných zdanitelných příjmů uvedl „0“, k výši nezdanitelných příjmů uvedl
„přes tři tisíce korun měsíčně“, za důvod, který mu brání ve výdělečné činnosti, označil p lnou invaliditu.
K výši peněžních závazků uvedl: „desetitisíce“, dále ve svém prohlášení uvedl: „způsobilost zcizovat:
nenarušená“. Stěžovatel taktéž sdělil, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem
je elektronický psací stroj, digitální televizor a jízdní kolo a výdaje vynakládá na stravu, tisk, jízdné,
papír, poštovné a DPH.
[6] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků. V předchozích řízeních před městským soudem byl
opakovaně osvobozován, městský soud má však nyní za to, že existují jiné důvody, pro které
by osvobozen být neměl. Stěžovatel totiž zneužívá osvobození od soudních poplatků a jeho dříve
úspěšné žádosti jej povzbuzují v další procesní aktivitě, která nijak nesvědčí ani o snaze dobrat
se řešení sporné právní otázky, ani o tom, že by bral v potaz rozhodnutí soudů, jež mu opakovaně
z týchž důvodů nevyhověly.
[7] Soud konstatoval, že se jedná o spor vyvolaný skutečností, že soudy doručují stěžovateli
písemnosti na jeho přání na adresu „Poste restante“, přičemž otázka špatného doručování, používání
nesprávných nebo špatně natištěných obálek atd. se vyskytuje v mnoha stěžovatelových podáních
k různým soudům i dalším institucím. Tyto spory však nejsou takov ého charakteru, aby měly vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry, jde o spory vyvolané zájmem o veřejné
záležitosti a fungování veřejných institucí, u nichž není dán důvod, aby náklady na jejich vedení nesl
pravidelně stát. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným
osobám vést bezplatně soudní spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně. Městský soud konstatoval, že takovou povahu nyní posuzovaný
případ nemá.
[8] Soud proto dospěl k názoru, že v daném případě není na místě přiznat osvobození
od soudních poplatků. Zmínil i důvod odklonu od dřívějších usnesení městs kého soudu, jimiž bylo
stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáváno, a to stoupající počet sporů iniciovaných
stěžovatelem a jejich samoúčelný charakter, a vůbec samotný postup stěžovatele v těchto věcech
sledující neustálé zpochybňování i jen dílčích úkonů správního orgánu či soudu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
zrušení. Své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu podpořil nejen
zcela obecnými, zčásti nesrozumitelnými, ale také konkrétními námitkami vůči způsobu, jakým
městský soud rozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, v němž spatřuje znaky
libovůle. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
ve smyslu §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) , z textu
podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost usnesení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. K danému srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[13] Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním městského soudu, ze kterého
plyne, že povaha sporu vedeného před městským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu
pro spor“. Z tohoto důvodu je přitom v případě, že je takový postup okolnostmi konkrétní věci
řádně odůvodněn, důvodné nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
[14] Při dané úvaze lze vyjít ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních
poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí)
soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační
funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou
zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dn e 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“.
S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité
nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností,
které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
[15] Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto po stupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní
součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu,
jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nev yhoví žádosti o osvobození
od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být
s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí,
že odepřít osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
[16] Městský soud při závěru o šikanózním výkonu práva zhodnotil velký počet sporů, které
stěžovatel vede, což by samo o sobě ještě nemohlo odůvodnit neosvobození od soudního poplatku,
a dále rozebral postup stěžovatele v dané věci a také podobnost takového postupu v dalších
stěžovatelových sporech, která svědčí o tom, že při svých procesních krocích je stěžovatel veden
spíše snahou vést spor pro spor.
[17] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že městský soud řádně zdůvodnil, proč šikanózní
výkon práva ze strany stěžovatele odůvodnil odklon od rozhodovací praxe městského soudu,
kdy bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Odůvodnění městského soudu
bylo náležitě věcně i argumentačně podloženo, za takových podmínek bylo přitom možno odklon
od minulé rozhodovací praxe na úrovni krajských soudů aprobovat.
[18] Pokud jde o námitku stěžovatele, že ho soud nepoučil správně o opravném prostředku,
když kasační stížnost není proti dočasnému rozhodnutí přípustná, Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud jde o rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o osvobození od soudních poplatků,
nejedná se z povahy věci o rozhodnutí dočasné a neuplatní se tedy §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.,
na nějž stěžovatel patrně odkazuje. V případě nepřípustnosti kasační stížnosti proti „dočasnému“
rozhodnutí se musí jednat o rozhodnutí časově omezená, která nejsou -li zrušena soudem samým,
zanikají z moci zákona (typickým příkladem je rozhodnutí o odkladném účinku). Poučení soudu
je z uvedených důvodů dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu v pořádku. Stěžovatel
se jím přes domněnku jeho nesprávnosti řídil, což odporuje jeho postoji v této věci.
[19] K dalším tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení městského soudu či o tvrzení zma tená, vzájemně si odporující,
dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů k postupu soudu či povinnostem účastníků bez užší
vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem a dílem o námitky směřující do věcného
posouzení, které jsou předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu