ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.25.2014:11
sp. zn. 9 As 25/2014 – 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2013, č. j. 10 Na 113/2013 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození
od soudních poplatků a rovněž jeho žádost o ustanovení zástupce.
[2] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal vydání rozsudku,
kterým by předsedovi Krajského soudu v Brně bylo zakázáno, aby pokračoval v porušování
stěžovatelova práva na řádné doručení písemností soudu a na racionální styk se soudem, a dále
aby bylo určeno, že v žalobě blíže specifikované pokyny Ministerstva spravedlnosti jsou
v naprostém nesouladu s právním řádem České republiky.
[3] S ohledem na návrh Krajského soudu v Brně na přikázání věci jinému krajskému
soudu dle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přikázal Nejvyšší správní soud věc usnesením ze dne 17. 10. 2013,
č. j. Nad 43/2013 – 17, k projednání Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský
soud“).
[4] Stěžovateli vznikla s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu §4 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“). Stěžovatel vědom si této povinnosti přiložil k žalobě i žádost o osvobození
od soudního poplatku a o ustanovení zástupce.
[5] V žádosti stěžovatel doložil naprostý nedostatek prostředků „čestným prohlášením“ a svoje
sociální poměry toutéž listinou. Dále uvedl, že „osvědčením orgánu státní správy sociální poměry nedokládá,
poněvadž nemá prostředky na množení listin i na poštovné“. Požadoval, aby mu krajský soud nestanovoval
lhůty ke splnění povinnosti kratší než 21 dní, nezasílal objemné nepoužitelné tiskopisy, natož
v jednom výtisku, a rovněž požádal, aby mu soud neposílal písemnosti způsobem znemožňujícím
či ztěžujícím doručení. Stěžovatel připojil vlastní prohlášení, jímž zdůvodnil svoji žádost
o osvobození od soudních poplatků. V prohlášení bylo uvedeno, že je svobodný, jeho způsob
bydlení je „nenájemní, nevlastnické, samostatné nebytové obydlí“, jako svou výši výdělečných zdanitelných
příjmů uvedl „0“, k výši nezdanitelných příjmů uvedl „přes tři tisíce korun měsíčně“, za důvod, který mu
brání ve výdělečné činnosti, označil plnou invaliditu. K výši peněžních závazků uvedl: „tisíce“,
dále ve svém prohlášení uvedl: „způsobilost zcizovat: nenarušená“ a „úvěrová bonita: -3“. Taktéž sdělil,
že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem je elektronický psací stroj a digitální televizor
a výdaje vynakládá na stravu, tisk, jízdné, papír a DPH.
[6] Krajský soud po přikázání věci vyzval stěžovatele výzvou ze dne 26. 11. 2013,
č. j. 10 Na 113/2013 – 25, k vyplnění a zaslání formuláře „Prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech“ (dále jen „Prohlášení“), za účelem zjištění aktuálních podmínek
pro posouzení splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel však
na výzvu nereagoval a krajský soud jeho žádost o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení
zástupce zamítl.
[7] V napadeném usnesení krajský soud uvedl, že v projednávané věci nebyla splněna základní
podmínka pro osvobození od soudních poplatků představující povinnost doložit nedostatek
finančních prostředků. Stěžovatel ve své žádosti pouze obecně popsal své majetkové poměry,
aniž uvedl přesnou výši příjmů, závazků a výdajů, a jeho prohlášení tak neobsahovalo všechny
informace relevantní pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků. Soud v této situaci přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního
poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku
atd. Při hodnocení majetkových poměrů je třeba zohlednit nejen výši příjmů a množství
disponibilních finančních prostředků, ale i možnost si tyto prostředky obstarat. Krajský soud
konstatoval, že lze usuzovat pouze na nedostatek prostředků stěžovatele, ale nemohl posoudit
možnost stěžovatele si finanční prostředky opatřit vlastním přičiněním. Dle názoru soudu
tak stěžovatel neunesl důkazní břemeno.
[8] V posuzované věci se jedná o spor týkající se nespokojenosti stěžovatele s postupem
krajských soudů při doručování písemností. Obdobných sporů vede před krajskými i okresními
soudy nespočet. Tyto spory však nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným
okolnostem stěžovatelovy životní sféry, jde o spory vyvolané zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí, u nichž není dán důvod, aby náklady na jejich vedení nesl pravidelně
stát. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést
bezplatně soudní spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek
prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně. Krajský soud konstatoval, že takovou povahu nyní posuzovaný případ
nemá.
[9] Krajský soud dospěl k názoru, že zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků
je třeba také s ohledem na povahu sporů vedených stěžovatelem, jež jsou zjevně šikanózní,
a domnívá se, že výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků může napomoci
regulaci nadužívání práva na vedení soudních sporů.
[10] Uvedl, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo
na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva, však nelze považovat
za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem, ale naopak naplňují znaky zneužití práva.
Stěžovatel je evidentně veden snahou vést spor pro spor a nemá zájem na řešení reálně existujících
sporů.
[11] Krajský soud uzavřel, že stěžovatel navzdory výzvě soudu i svým zkušenostem s vedením
soudních řízení nedoložil, že nemá dostatečné prostředky, a neprokázal tak naplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto jeho žádost zamítl. Jelikož
nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nesplnil ani podmínky pro ustanovení
zástupce (tj. naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a nezbytnost ustanovení
zástupce z důvodu ochrany práv žadatele), soud tedy zamítl i žádost o ustanovení zástupce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Zmíněné usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem krajského soudu a snažil se domoci kasace napadeného rozhodnutí
a přikázání věci věcně příslušnému senátu krajského soudu, ve kterém nedochází ke zjevným
machinacím s podáními už v podatelně za dozoru orgánu státní správy soudu a kde neignorují
procesní řád od počátku řízení.
[13] Z množství uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel považuje své prohlášení
o majetkových poměrech za dostatečně konkrétní a skutečnosti v něm uvedené za prokázané.
Je přesvědčen, že jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nemůže být nevyhověno
z důvodu šikanózního výkonu práva. Rovněž napadá délku lhůty, která mu byla dodatečně
stanovena pro úhradu soudního poplatku, a dále zpochybňuje vůbec samotnou možnost podání
opravného prostředku (ať už řádného či mimořádného) proti rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti
o přiznání osvobození od soudního poplatku, které považuje za rozhodnutí dočasné. Stěžovatel
dále v kasační stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení krajského
soudu.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského
soudu, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. K danému srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[17] Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno
ve vztahu k uplatněné žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku. Nejvyšší správní soud
již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb.
NSS, vyslovil, že pokud účastník řízení jednoznačně nedoloží nedostatek prostředků, soud
výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje. Soud tedy hodnotí především
informace, které mu žadatel o osvobození od soudních poplatků sám sdělí. To se týká jednak
majetku a financí, kterými stěžovatel aktuálně disponuje, ale i možnosti si majetek nebo finanční
prostředky opatřit vlastním přičiněním. Bylo přitom na stěžovateli, aby dostatečně jasně a konkrétně
popsal svou majetkovou situaci i své výdělkové možnosti.
[18] Krajský soud vyšel z faktu, že stěžovateli se nepodařilo dostatečně prokázat jeho aktuální
majetkovou situaci. Nejvyšší správní soud uvádí, že pro osvobození od soudního poplatku je třeba,
aby stěžovatel nejen prokázal nedostatek financí, ale rovněž aby jím vedený spor nebyl zneužitím
práva, jak je uvedeno dále. Špatná majetková situace je tedy pouze jednou z podmínek osvobození
od soudního poplatku, a jelikož stěžovatel v posuzovaném případě jednoznačně nesplnil podmínku
druhou, není otázka dostatečnosti prokázání nebo neprokázání majetkové situace zcela relevantní.
[19] V projednávané věci krajský soud dovodil, že u stěžovatele jsou dány důvody pro výjimečné
odepření osvobození od soudních poplatků, i z toho důvodu, že z obsahu žaloby je zřejmé, že jeho
snahou není domoci se konkrétních práv a povinností, které by se dotýkaly jeho životní situace
a potřeb, ale vyvolaný spor souvisí s nespokojeností s postupem žalovaného soudu při doručování
soudních písemností. Snahu stěžovatele tedy hodnotil spíše jako účelové uplatňování práva vedené
nikoli snahou o konkrétní řešení sporu, který by se dotýkal jeho majetkové sféry, ale spíše snahou
o vyvolání sporu z důvodu vedení soudního řízení jako takového, v jehož rámci následně dochází
ke zpochybňování jednotlivých dílčích úkonů soudu. Krajský soud přitom zdůrazňuje, že stěžovatel
má právo vést i spory netýkající se výlučně jeho majetku nebo životních podmínek, dává-li
mu objektivní právo procesní možnosti tak činit. Dle názoru soudu však není důvod, aby náklady
takových sporů, které je jinak zásadně povinen hradit každý žalobce sám, za stěžovatele pravidelně
nesl stát. S uvedeným odůvodněním se zdejší soud plně ztotožňuje.
[20] Při posuzování věci lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem
(funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální
funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12).
[21] Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 – 11,
má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození
od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní
součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu,
jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození
od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být
s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí,
že odepřít osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
[22] Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že povaha sporu
vedeného před krajským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě,
že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, je na místě osvobození
od soudních poplatků nepřiznat.
[23] Krajský soud po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil,
proč přistoupil k odepření práva na osvobození od soudního poplatku. Tento postup je nutno
hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž vyplývá, že se soud držel ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
[24] Pokud jde o námitku stěžovatele, že ho soud nepoučil správně o opravném prostředku,
když kasační stížnost není proti dočasnému rozhodnutí přípustná, Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud jde o rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o osvobození od soudních poplatků, nejedná
se z povahy věci o rozhodnutí dočasné a neuplatní se tedy §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., na nějž
stěžovatel patrně odkazuje. V případě nepřípustnosti kasační stížnosti proti „dočasnému“
rozhodnutí se musí jednat o rozhodnutí časově omezená, která nejsou-li zrušena soudem samým,
zanikají z moci zákona (typickým příkladem je rozhodnutí o odkladném účinku). Poučení soudu
je z uvedených důvodů dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu v pořádku. Stěžovatel
se jím přes domněnku jeho nesprávnosti řídil, což odporuje jeho postoji v této věci.
[25] K dalším tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení krajského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů
k postupu soudu či povinnostem účastníků bez užší vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším
soudem.
[26] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu, není na místě přikázání
věci jinému senátu krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu