ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.43.2014:31
sp. zn. 9 As 43/2014 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: SLOT
Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Mgr. Alešem Smetankou,
advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna,
odbor rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 11. 2011, č. j. MMB/0414498/2011, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 Af 109/2013 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Aleše Smetanky, advokáta se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II.
mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 808 Kč.
Uvedeným rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto odvolání právní předchůdkyně žalobkyně
(společnosti APEX On-line a.s., se sídlem Strašnická 1b/3165, Praha 10) proti platebnímu
výměru Úřadu městské části města Brna Brno – Líšeň jako správního orgánu I. stupně (dále jen
„správce poplatku“) ze dne 31. 8. 2011, č. VHP/20/11, č. j. MCLISEN07623/2011/2500/Mikš.,
sp. zn. S-MCLISEN 07120/2011/3 (dále jen „platební výměr“), a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno.
[2] Úvodem je třeba konstatovat, že usnesením krajského soudu ze dne 27. 2. 2013,
č. j. 30 Af 295/2011 – 67, bylo rozhodnuto, že namísto původní žalobkyně – společnosti APEX
On-line a.s., se sídlem Strašnická 1b/3165, Praha 10, bude nadále pokračováno na straně
žalobkyně se společností SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary.
Důvodem tohoto procesního kroku byl zánik původní žalobkyně na základě fúze společnosti
sloučením s přechodem jmění na nástupnickou společnost SLOT Group, a.s., se sídlem
Jáchymovská 142, Karlovy Vary. Pro účely kasačního řízení bude dále o obou společnostech
pojednáváno jako o „žalobkyni“.
[3] Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobkyni za období
1. 10. 2008 - 31. 12. 2008 místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj,
konkrétně za 2 ks výherních hracích přístrojů, provozovaných v herně Biliard Club Kartágo,
Konradova 2473/2, Brno, a to dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění
účinném pro předmětné poplatkové období (dále jen „zákon o místních poplatcích“), dle zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „daňový řád“),
a dle obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 17/1998, o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj.
[4] Místní poplatek v celkové výši 10 000 Kč byl vyměřen na základě odpovědi žalobkyně
na výzvu správce poplatku k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení místního
poplatku ze dne 30. 6. 2011. Přestože žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas se zpoplatněním
koncových zařízení centrálních loterních systémů, na výzvu uvedla, že v předmětném období
provozovala 2 centrální loterní systémy, přičemž z přiložené tabulky vyplynulo, že na území
městské části Brno – Líšeň byla umístěna dvě koncová zařízení těchto centrálních loterních
systémů v herně Biliard Club Kartágo. Správce poplatku a stěžovatel zastávají názor, že koncová
zařízení centrálních loterních systémů (dále jen „videoloterní terminály“) spadají pod pojem
výherního hracího přístroje podle §2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění účinném pro předmětné poplatkové období (dále jen „zákon
o loteriích“), a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10,
publ. pod č. 202/2011 Sb. (dále jen „nález Ústavního soudu“), a tudíž podléhala místnímu
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj od jeho zavedení do zákona o místních
poplatcích, tedy ode dne 1. 1. 1998. Do 1. 7. 2010 však nemohly obce místní poplatek vybírat,
jelikož dle stanoviska Ministerstva financí se videoloterní terminály nepovažovaly za výherní hrací
přístroje. Následně došlo ke změně relevantních společenských okolností, a jelikož daňový řád
umožňuje vyměřit místní poplatky ve lhůtě tří let od jejich splatnosti, došlo ke „zpětnému“
vyměření.
[5] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí stěžovatele žalobou (jíž současně brojila i proti jeho
rozhodnutí ze dne 29. 9. 2011, č. j. MMB/0364636/2011, přičemž část směřující proti nyní
posuzovanému rozhodnutí specifikovanému v záhlaví tohoto rozsudku byla krajským soudem
vyloučena k samostatnému projednání), které krajský soud vyhověl. Po vypořádání námitky
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, která nebyla shledána důvodnou, a po shrnutí
relevantní právní úpravy a legislativního vývoje dotýkajícího se předmětného sporu se soud
zabýval nevhodností aplikace nálezu Ústavního soudu na posuzovanou otázku a zaměřil
se na možnost podřadit videoloterní terminály pod definici výherního hracího přístroje podle
zákona o loteriích. V zákoně o loteriích se objevují takové definice dvě, a to v §2 písm. e)
definice širší a v §17 definice užší. Zatímco stěžovatel se přiklonil k podřazení videoloterních
terminálů pod širší definici, krajský soud s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne
15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. N 145/31 SbNU
291), a judikaturu Nejvyššího správního soudu, za současné aplikace zásady in dubio mitius, zahrnul
videoloterní terminály pod definici užší. Stěžovatel opíral svou argumentaci o nález Ústavního
soudu specifikovaný v bodě [4] tohoto rozsudku, jak je uvedeno i výše. Dle jeho názoru bylo
možné nález aplikovat i na místní poplatky za výherní hrací přístroje, přestože se vztahuje
k otázce možnosti obcí regulovat umisťování videoloterních terminálů. S tímto názorem
se krajský soud neztotožnil a naopak dospěl k názoru opačnému.
[6] Dále konstatoval, že i pokud by výše zmíněné alternativy zařazení videoloterních
terminálů pod různé definice výherních hracích přístrojů vyjasnil výše zmíněný nález Ústavního
soudu regulující umisťování videoloterních terminálů i ve vztahu k místním poplatkům
(což, jak plyne z výše uvedeného, krajský soud vyvrací), mohl by správce poplatku tento výklad,
odlišný od výkladu a postupu předchozího, kdy videoloterní terminály nebyly považovány
za výherní hrací přístroje, aplikovat pouze do budoucna. Opačný postup by byl v rozporu
se zavedenou správní praxí.
[7] Krajský soud upozornil i na úmysl zákonodárce sjednotit praxi u výherních hracích
přístrojů a u jiných obdobných herních zařízení tak, aby nedocházelo technologickým vývojem
k obcházení zákona. Tento úmysl vedl k přijetí zákona č. 183/2010 Sb., který zavedl do zákona
o místních poplatcích s účinností od 16. 6. 2010 pojem „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“. K tomu dodal, že až po asi roční aplikaci
této novelizace zákona o místních poplatcích byl vydán nález Ústavního soudu, kterého
se stěžovatel dovolává a na jehož základě zpoplatnil videoloterní terminály za předcházející
období, u nichž ještě neuplynula prekluzivní lhůta. Jak je již uvedeno, šlo o neoprávněnou změnu
správní praxe. Přestože jiný senát krajského soudu se v obdobné otázce ztotožnil
se stěžovatelem, rozhodující senát se od dříve uvedeného výkladu téhož soudu odchýlil z důvodu
neudržitelnosti tohoto výkladu zejména z hlediska ústavně zaručených práv jednotlivce.
[8] Nad uvedenou argumentaci krajský soud shledal, že pokud by bylo na částku místního
poplatku za období od 1. 10. 2008 do 31. 12. 2008 pohlíženo jako na dlužný poplatek, za jeden
ze zpoplatněných videoloterních terminálů nebyl správce poplatku již oprávněn poplatek vyměřit,
a to z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), má tedy za to, že napadený rozsudek je nezákonný,
přičemž jeho nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky.
[10] Krajský soud dospěl dle stěžovatele k nesprávnému závěru, že videoloterní terminály
nelze pro účely místního poplatku považovat za výherní hrací přístroje a že k jejich zpoplatnění
došlo až novelou zákona o místních poplatcích účinnou od 16. 6. 2010. Odkazuje na nález
Ústavního soudu a tvrdí, že videoloterní terminály je třeba považovat pro potřeby vyměření
místního poplatku za výherní hrací přístroje ve smyslu širší definice.
[11] Dále upozorňuje na to, že správa místních poplatků se řídí daňovým řádem, jenž upravuje
lhůty pro vyměření a vybrání daní, tedy i místních poplatků. Pokud je poplatek vyměřen v této
lhůtě, nedošlo k pochybení. Uvádí, že vyjasnění pojmu výherní hrací přístroj Ústavním soudem
je legitimním podkladem pro vyměření místního poplatku i za období předcházející datu
16. 6. 2010 všude tam, kde dosud neuplynuly lhůty pro stanovení daně podle daňového řádu.
Takový postup nelze považovat za neodůvodněnou změnu správní praxe. Upozornil,
že ke stejným závěrům se přiklonil v minulosti v některých rozhodnutích i krajský soud.
[12] Stěžovatel dále konstatuje, že krajský soud vytknul správci poplatku, že vyměřil poplatek
za zařízení, u něhož již uplynula prekluzivní lhůta k vyměření místního poplatku. To by bylo
možné v dalším řízení napravit. Ovšem pokud by byly správní orgány vázány právním názorem
soudu, že místní poplatek nelze vyměřit vůbec, nemohly by k napravení této vady přistoupit.
Nezbylo by než platební výměr zrušit a řízení zastavit.
[13] Z uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalobkyně ve svém vyjádření sdělila, že souhlasí s názory krajského soudu ohledně
sporného výkladu nálezu Ústavního soudu a přiklání se k nemožnosti aplikace nálezu Ústavního
soudu na posuzovanou otázku. Ve shodě se soudem dále konstatovala, že novela zákona
o místních poplatcích zavedla novou kategorii zařízení podléhajících místním poplatkům
(jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu),
do níž spadají i videoloterní terminály. Závěrem poukázala na skutečnost, že rozsudky senátu 31
krajského soudu, jichž se dovolává stěžovatel, byly již překonány pozdějšími rozhodnutími
krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně se tak ztotožnila se závěry obsaženými
v napadeném rozsudku a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[16] Spornou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval již ve své dřívější judikatuře, například
v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 80/2013 – 32, nebo ze dne 11. 4. 2014,
č. j. 5 Afs 119/2013 - 29 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelův odkaz na odlišnou judikaturu krajského soudu, který
v obdobných věcech rozhodoval v jeho prospěch, proto není důvodný, neboť tato rozhodovací
praxe byla rozhodnutími Nejvyššího správního soudu překonána.
[17] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve vymezit legislativní rámec vztahující
se k posuzované věci. Zákon o místních poplatcích ve znění účinném do 15. 6. 2010 upravoval
v §1 písm. g) oprávnění obcí vybírat místní poplatek toliko za provozovaný výherní hrací
přístroj. V §10a uvedeného zákona bylo v rozhodném období stanoveno: (1) [p]oplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj. Obec není povinna poskytnout
osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku
za každý výherní hrací přístroj na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč. Toto ustanovení přitom
odkazovalo na zákon o loteriích, který ve znění účinném po celé předmětné poplatkové období
obsahoval dvě definice výherního hracího přístroje: 1) v §2 písm. e) stanovil, že loteriemi
a jinými podobnými hrami jsou též sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo elektromechanicky
řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení (dále jen „výherní hrací přístroje“); 2) v §17
odst. 1 pak současně uváděl, že výherním hracím přístrojem se rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné
a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího
přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé
takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj.
[18] Zákonem č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv
a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy
a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, došlo k rozšíření
místního poplatku za výherní hrací přístroj i o „jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí“. Pochybnosti o zařazení videoloterních terminálů pod pojem jiné
technické herní zařízení ukončila s účinností od 14. 10. 2011 novela zákona o loteriích a dalších
zákonů, včetně zákona o místních poplatcích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb. (k vymezení
legislativního vývoje dotýkajícího se posuzované problematiky a k vymezení relevantní právní
úpravy viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 5 Afs 80/2013 - 32).
[19] I zdejší soud již v minulosti dospěl k závěru, že videoloterní zařízení spadají pod tzv. jiná
technická herní zařízení, jejichž zavedení do právního řádu znamenalo postavení videoloterních
terminálů na roveň výherním hracím přístrojům z hlediska poplatkové povinnosti
(k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 – 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 – 34,
ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 – 34, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 – 37, či ze dne
30. 8. 2013, č. j. 5 Afs 21/2013 - 23, č. j. 5 Afs 22/2013 - 23, č. j. 5 Afs 23/2013 - 19). Nejvyšší
správní soud předesílá, že v uvedených rozsudcích se vyslovil k otázce platby místního poplatku
dle §10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném od 16. 6. 2010. Řešení otázky
rozdílnosti výherního hracího přístroje a jiného technického herního zařízení lze ale použít
i pro posouzení otázky platby místního poplatku podle §10a zákona o místních
poplatcích, ve znění účinném do 15. 6. 2010, jak již ostatně Nejvyšší správní soud
učinil - například v rozsudcích ze dne 28. 3. 2014, č. j. 4 As 17/2014 – 20, ze dne 9. 4. 2014,
č. j. 10 As 2/2014 – 48, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 Afs 119/2013 – 29, či ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 9 As 4/2014 – 33 a č. j. 9 As 6/2014 - 41.
[20] Názor stěžovatele, že na základě již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu mohlo dojít
ke zpoplatnění videoloterních terminálů jakožto výherních hracích přístrojů i před 16. 6. 2010,
je chybný. Tento názor nenachází oporu v dikci zákona o místních poplatcích. Předmětem
poplatku dle §10a zákona o místních poplatcích před novelou provedenou zákonem
č. 183/2010 Sb. byly pouze výherní hrací přístroje. Správní orgány proto nemohly postupovat
ve smyslu širší definice loterií a podobných her obsažené v §2 písm. e) zákona o loteriích,
ale mohly poplatky vyměřovat pouze v souladu s užší definicí výherního hracího přístroje
obsaženou v §17 odst. 1 téhož zákona.
[21] Jak konstatoval zdejší soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 5 Afs 80/2013 – 32: „Nejvyšší správní soud má tedy za to, že poplatek je nutno vyměřit tak,
aby se shodoval s předmětem poplatku vymezeným v zákoně o místních poplatcích, tzn. nelze uložit místní
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj za jiné, byť výherní zařízení.“
[22] Pro tento výklad svědčí též čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který uvádí,
že „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Z uvedeného je třeba dovodit, že ústavodárce
zamýšlel zabránit situaci, aby vyměřování a výběr daní a poplatků závisel na libovůli správního
orgánu. Zákonným podkladem pro výběr místních poplatků je §1 zákona o místních poplatcích,
který obsahuje taxativní výčet poplatků, které lze vybírat. Jediný správný výklad §10a zákona
o místních poplatcích, ve znění účinném do 15. 6. 2010, je tak ten, který opravňuje k uložení
místního poplatku za výherní hrací přístroj, který naplňuje definici §17 odst. 1 zákona o loteriích.
Opačný výklad, jak již bylo řečeno, by ponechával prostor pro libovůli, což by bylo v rozporu
s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
a jemu korespondujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[23] Stěžovatel se dále domnívá, že judikatorní vyjasnění pojmu výherní hrací přístroj nálezem
Ústavního soudu je legitimním podkladem pro zpětné vyměření místního poplatku. Jelikož
se správa místních poplatků řídí daňovým řádem, který umožňuje vyměřit poplatek v rámci tříleté
lhůty, stěžovatel dovozuje, že pokud je poplatek vyměřen v rámci této lhůty, nelze považovat
jeho postup za nezákonný.
[24] Nálezem Ústavního soudu však k žádnému, pro danou věc relevantnímu, vyjasnění
pojmů nedošlo. Ústavní soud řešil otázku regulace videoloterních terminálů místně příslušnou
územní samosprávou. Právní názory v nálezu uvedené nelze automaticky vztáhnout
na vyměřování místních poplatků za tyto videoloterní terminály, tedy daňových povinností
provozovatelů. Otázka možného „zpětného“ doměření místního poplatku navíc není podstatná,
neboť za posuzované období žalobkyni poplatková povinnost vůbec nevznikla.
[25] Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné upozornit
stěžovatele na to, že pokud vyměřil poplatek za videoloterní terminály, které do té doby nebyly
plošně zpoplatňovány, jedná se o změnu správní praxe. Ke změně správní praxe se vyjádřil
rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132,
publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, které správně citoval již krajský soud: „Správní praxe zakládající
legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která
opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán.
Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně
odůvodněna závažnými okolnostmi.“ Skutečnost, že žádná rozhodnutí nebyla vydávána, není
podstatná, neboť správní praxí je i ustálená, jednotná a dlouhodobá nečinnost správního orgánu.
Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících
s interpretovaným předpisem (systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných
pro interpretaci zákona (teleologický výklad).
[26] Krajský soud nad rámec žalobních námitek vytknul stěžovateli i vyměření místního
poplatku za zařízení, u něhož již uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření poplatku. Stěžovateli
je třeba dát částečně za pravdu v tom směru, že pokud by se měl řídit právním názorem
vyjádřeným v napadeném rozsudku, nelze toto pochybení již napravit. Úvahy krajského soudu
ohledně uplynutí prekluzivní lhůty jsou ve vztahu ke zrušujícím důvodům nadbytečné,
což však samo o sobě nemá vliv na zákonnost rozsudku, když soud nemohl mít jistotu,
že se s jím zaujatým hmotněprávním posouzením ztotožní i Nejvyšší správní soud.
[27] Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních
námitek důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[29] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně měla ve věci plný
úspěch, proto jí zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli.
[30] Zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, kterým
je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Po novele advokátního tarifu
provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., náleží za jeden úkon právní služby mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Zástupce žalobkyně je dle přiloženého
osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty plátcem této daně. K nákladům řízení se tedy
přičítá uvedená daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 714 Kč.
Náhrada nákladů řízení tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu