ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.44.2014:30
sp. zn. 9 As 44/2014 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Mgr. Alešem Smetankou,
advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna,
odbor rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 9. 2011, č. j. MMB/0364636/2011, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 30 Af 295/2011 – 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Aleše Smetanky, advokáta se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho
rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II.
mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 208,49 Kč.
Uvedeným rozhodnutím stěžovatele byl k odvolání právní předchůdkyně žalobkyně
(společnosti APEX On-line a.s., se sídlem Strašnická 1b/3165, Praha 10) změněn platební výměr
Úřadu městské části města Brna, Brno – Nový Lískovec (jako správního orgánu I. stupně,
dále jen „správce poplatku“) ze dne 5. 8. 2011, č. 3/2011/VHP/Apex On-line a.s.,
č. j. MCBNLI/04273/2011/OF/Hli, sp. zn. S-MCBNLI/03797/2011/OF (dále jen „platební
výměr“) a to tak, že ve výroku platebního výměru byla provedena oprava identifikace použitého
právního předpisu, byly vypuštěny tabulky specifikující výherní hrací přístroje, za které byla uložena
povinnost platit místní poplatek, a vymezující výši místního poplatku, a namísto toho bylo
stanoveno, že právní předchůdkyně žalobkyně je povinna zaplatit místní poplatek ve výši 35 000 Kč
za provozování jednoho výherního hracího přístroje. Z odůvodnění platebního výměru byla
vypuštěna věta, dle níž byl místní poplatek vyměřen za použití pomůcek.
[2] Úvodem je třeba konstatovat, že usnesením krajského soudu ze dne 27. 2. 2013,
č. j. 30 Af 295/2011 – 67, bylo rozhodnuto, že namísto původní žalobkyně – společnosti APEX
On-line a.s., se sídlem Strašnická 1b/3165, Praha 10, bude nadále pokračováno na straně žalobkyně
se společností SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary. Důvodem tohoto
procesního kroku byl zánik původní žalobkyně na základě fúze společnosti sloučením s přechodem
jmění na nástupnickou společnost SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary.
Pro účely kasačního řízení bude dále o obou společnostech pojednáváno jako o „žalobkyni“.
[3] Platebním výměrem ve znění změněném stěžovatelem byl žalobkyni vyměřen za období
1. 10. 2008 – 30. 6. 2010 místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, konkrétně za 1 ks
výherního hracího přístroje, provozovaného v restauraci Starobrněnský šenk, Plachty 2a, Brno,
a to dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 15. 6. 2010, a dále
ve znění účinném od 16. 6. 2010, tedy ve znění účinných pro posuzované poplatkové období
(dále jen „zákon o místních poplatcích“), dle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „daňový řád“), a dle obecně závazné vyhlášky
statutárního města Brna č. 17/1998, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
(dále jen „Vyhláška“).
[4] Místní poplatek v celkové výši 35 000 Kč byl vyměřen na základě odpovědi žalobkyně
na výzvu správce poplatku k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení místního
poplatku ze dne 12. 7. 2011. Přestože žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas se zpoplatněním
koncových zařízení centrálních loterních systémů, na výzvu uvedla, že v posuzovaném období
provozovala 1 centrální loterní systém, přičemž z přiložené tabulky vyplynulo, že na území městské
části Brno – Nový Lískovec bylo umístěno jedno koncové zařízení tohoto centrálního loterního
systému v restauraci Starobrněnský šenk. Správce poplatku a stěžovatel zastávají názor, že koncová
zařízení centrálních loterních systémů (dále jen „videoloterní terminály“) spadají pod pojem
výherního hracího přístroje podle §2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění účinném pro předmětné poplatkové období (dále jen „zákon
o loteriích“), a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10,
publ. pod č. 202/2011 Sb. (dále jen „nález Ústavního soudu“), a tudíž podléhala místnímu poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj od jeho zavedení do zákona o místních poplatcích.
Do 1. 7. 2010 však nemohly obce místní poplatek vybírat, jelikož dle stanoviska Ministerstva financí
se videoloterní terminály nepovažovaly za výherní hrací přístroje. Následně došlo ke změně
relevantních společenských okolností, a jelikož daňový řád umožňuje vyměřit místní poplatky
ve lhůtě tří let od jejich splatnosti, došlo ke „zpětnému“ vyměření. Vyhlášku bylo možno
v posuzovaném případě aplikovat, jelikož neobsahovala výslovný odkaz na §17 odst. 1 zákona
o loteriích, tedy na užší definici výherního hracího přístroje, tudíž bylo třeba využít širší definici
uvedenou v §2 písm. e) téhož zákona, pod kterou je možné podřadit i videoloterní terminály.
[5] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí stěžovatele žalobou (jíž současně brojila i proti jeho
rozhodnutí ze dne 7. 11. 2011, č. j. MMB/0414498/2011, přičemž část směřující proti tomuto
rozhodnutí byla krajským soudem vyloučena k samostatnému projednání), jíž krajský soud vyhověl.
Po vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která nebyla shledána
důvodnou, a po shrnutí relevantní právní úpravy a legislativního vývoje dotýkajícího
se předmětného sporu se soud zabýval nevhodností aplikace nálezu Ústavního soudu
na posuzovanou otázku a zaměřil se na možnost podřadit videoloterní terminály pod definici
výherního hracího přístroje podle zákona o loteriích. V zákoně o loteriích se objevují takové
definice dvě, jak už je ostatně uvedeno výše, a to v §2 písm. e) definice širší a v §17 definice užší.
Zatímco stěžovatel se přiklonil k podřazení videoloterních terminálů pod širší definici, krajský soud
s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 (publ. ve Sbírce
nálezů a usnesení pod č. N 145/31 SbNU 291), a judikaturu Nejvyššího správního soudu,
za současné aplikace zásady in dubio mitius, zahrnul videoloterní terminály pod definici užší.
Stěžovatel opíral svou argumentaci o nález Ústavního soudu specifikovaný v bodě [4] tohoto
rozsudku, jak je uvedeno i výše. Dle jeho názoru bylo možné nález aplikovat i na místní poplatky
za výherní hrací přístroje, přestože se vztahuje k otázce možnosti obcí regulovat umisťování
videoloterních terminálů. S tímto názorem se krajský soud neztotožnil a naopak dospěl k názoru
opačnému.
[6] Dále konstatoval, že i pokud by výše zmíněné alternativy zařazení videoloterních terminálů
pod různé definice výherních hracích přístrojů vyjasnil výše zmíněný nález Ústavního soudu
regulující umisťování videoloterních terminálů i ve vztahu k místním poplatkům (což, jak plyne
z výše uvedeného, krajský soud vyvrací), mohl by správce poplatku tento výklad, odlišný od výkladu
a postupu předchozího, kdy videoloterní terminály nebyly považovány za výherní hrací přístroje,
aplikovat pouze do budoucna. Opačný postup by byl v rozporu se zavedenou správní praxí.
[7] Krajský soud upozornil i na úmysl zákonodárce sjednotit praxi u výherních hracích přístrojů
a u jiných obdobných herních zařízení tak, aby nedocházelo technologickým vývojem k obcházení
zákona. Tento úmysl vedl k přijetí zákona č. 183/2010 Sb., který zavedl do zákona o místních
poplatcích s účinností od 16. 6. 2010 pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu“. K tomu dodal, že až po asi roční aplikaci této novelizace
zákona o místních poplatcích byl vydán nález Ústavního soudu, kterého se stěžovatel dovolává,
a na jehož základě zpoplatnil videoloterní terminály za předcházející období, u nichž ještě
neuplynula prekluzivní lhůta. Jak je již uvedeno, šlo o neoprávněnou změnu správní praxe. Vyšel
i z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, která akceptuje odlišnosti mezi výherními
hracími přístroji a videoloterními terminály. Přestože jiný senát krajského soudu se v obdobné
otázce ztotožnil se stěžovatelem, rozhodující senát se od dříve uvedeného výkladu téhož soudu
odchýlil z důvodu neudržitelnosti tohoto výkladu zejména z hlediska ústavně zaručených práv
jednotlivce.
[8] Z uvedených důvodů soud vyhověl žalobě, zrušil rozhodnutí stěžovatele, když shledal jeho
rozhodnutí i rozhodnutí správce poplatku nezákonným, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), má tedy za to, že napadený rozsudek je nezákonný, přičemž jeho
nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky.
[10] Krajský soud dospěl dle stěžovatele k nesprávnému závěru, že videoloterní terminály nelze
pro účely místního poplatku považovat za výherní hrací přístroje a že k jejich zpoplatnění došlo
až novelou zákona o místních poplatcích účinnou od 16. 6. 2010. Odkazuje na nález Ústavního
soudu a tvrdí, že videoloterní terminály je třeba považovat pro potřeby vyměření místního poplatku
za výherní hrací přístroje ve smyslu širší definice.
[11] Dále upozorňuje na to, že správa místních poplatků se řídí daňovým řádem, jenž upravuje
lhůty pro vyměření a vybrání daní, tedy i místních poplatků. Pokud je poplatek vyměřen v této
lhůtě, nedošlo k pochybení. Uvádí, že vyjasnění pojmu výherní hrací přístroj Ústavním soudem
je legitimním podkladem pro vyměření místního poplatku i za období předcházející datu 16. 6. 2010
všude tam, kde dosud neuplynuly lhůty pro stanovení daně podle daňového řádu. Takový postup
nelze považovat za neodůvodněnou změnu správní praxe. Upozornil, že ke stejným závěrům
se přiklonil v minulosti v některých rozhodnutích i krajský soud.
[12] Z uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalobkyně ve svém vyjádření sdělila, že souhlasí s názory krajského soudu ohledně
sporného výkladu nálezu Ústavního soudu a přiklání se k nemožnosti aplikace nálezu Ústavního
soudu na posuzovanou otázku. Ve shodě se soudem dále konstatovala, že až novela zákona
o místních poplatcích zavedla novou kategorii zařízení podléhajících místním poplatkům
(jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu),
do níž spadají i videoloterní terminály. Závěrem poukázala na skutečnost, že rozsudky senátu 31
krajského soudu, jichž se dovolává stěžovatel, byly již překonány pozdějšími rozhodnutími
krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně se tak ztotožnila se závěry obsaženými
v napadeném rozsudku a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Spornou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval již ve své dřívější judikatuře, například
v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 80/2013 – 32, nebo ze dne 11. 4. 2014,
č. j. 5 Afs 119/2013 - 29 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelův odkaz na odlišnou judikaturu krajského soudu,
který v obdobných věcech rozhodoval v jeho prospěch, proto není důvodný, neboť tato
rozhodovací praxe byla rozhodnutími Nejvyššího správního soudu překonána.
[16] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve vymezit legislativní rámec vztahující
se k posuzované věci. Zákon o místních poplatcích ve znění účinném do 15. 6. 2010 upravoval
v §1 písm. g) oprávnění obcí vybírat místní poplatek toliko za provozovaný výherní hrací přístroj.
V §10a uvedeného zákona bylo v rozhodném období stanoveno: (1) [p]oplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku.
(2) Poplatek za výherní hrací přístroj platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj
na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč. Toto ustanovení odkazovalo na zákon o loteriích, který
ve znění účinném po celé poplatkové období obsahoval dvě definice výherního hracího přístroje: 1)
v §2 písm. e) stanovil, že loteriemi a jinými podobnými hrami jsou též sázkové hry provozované pomocí
elektronicky nebo elektromechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení (dále jen „výherní
hrací přístroje“); 2) v §17 odst. 1 pak současně uváděl, že výherním hracím přístrojem se rozumí kompaktní,
funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče.
U výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více
hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj.
[17] Zákonem č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv
a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy
a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí,
práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, došlo k rozšíření místního
poplatku za výherní hrací přístroj i o „jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí“.
Pochybnosti o zařazení videoloterních terminálů pod pojem jiné technické herní zařízení ukončila
s účinností od 14. 10. 2011 novela zákona o loteriích a dalších zákonů, včetně zákona o místních
poplatcích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb. (k vymezení legislativního vývoje dotýkajícího
se posuzované problematiky a k vymezení relevantní právní úpravy viz blíže rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 80/2013 - 32).
[18] I zdejší soud již v minulosti dospěl k závěru, že videoloterní zařízení spadají pod tzv. jiná
technická herní zařízení, jejichž zavedení do právního řádu znamenalo postavení videoloterních
terminálů na roveň výherním hracím přístrojům z hlediska poplatkové povinnosti (k tomu
srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26,
ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 – 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 – 34, ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 26/2013 – 34, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 – 37, či ze dne 30. 8. 2013,
č. j. 5 Afs 21/2013 - 23, č. j. 5 Afs 22/2013 - 23, č. j. 5 Afs 23/2013 - 19). Nejvyšší správní soud
předesílá, že v uvedených rozsudcích se vyslovil k otázce platby místního poplatku dle §10a zákona
o místních poplatcích, ve znění účinném od 16. 6. 2010. Řešení otázky rozdílnosti výherního
hracího přístroje a jiného technického herního zařízení lze ale použít i pro posouzení otázky platby
místního poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 15. 6. 2010,
jak již ostatně Nejvyšší správní soud učinil – například v rozsudcích ze dne 28. 3. 2014,
č. j. 4 As 17/2014 – 20, ze dne 9. 4. 2014, č. j. 10 As 2/2014 – 48, ze dne 11. 4. 2014,
č. j. 5 Afs 119/2013 – 29 či ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 4/2014 – 33 a 9 As 6/2014 - 41.
[19] Názor stěžovatele, že na základě již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu mohlo dojít
ke zpoplatnění videoloterních terminálů jakožto výherních hracích přístrojů i před 16. 6. 2010,
je chybný. Tento názor nenachází oporu v dikci zákona o místních poplatcích. Předmětem poplatku
dle §10a zákona o místních poplatcích před novelou provedenou zákonem č. 183/2010 Sb.,
byly pouze výherní hrací přístroje. Správní orgány proto nemohly postupovat ve smyslu širší
definice loterií a podobných her obsažené v §2 písm. e) zákona o loteriích, ale mohly poplatky
vyměřovat pouze v souladu s užší definicí výherního hracího přístroje obsaženou v §17 odst. 1
téhož zákona. S účinností od 16. 6. 2010 sice bylo zákonem o místních poplatcích umožněno
vybírat místní poplatky i za jiná technická herní zařízení, na území města Brna však došlo
k jejich zpoplatnění až od 1. 7. 2010. V posuzované věci jde o sporný místní poplatek za období
od 1. 10. 2008 do 30. 6. 2010, tedy za období předcházející zpoplatnění videoloterních terminálů
na území města Brna.
[20] Jak konstatoval zdejší soud v již zmiňovaném rozsudku ve věci sp. zn 5 Afs 80/2013:
„Nejvyšší správní soud má tedy za to, že poplatek je nutno vyměřit tak, aby se shodoval s předmětem poplatku
vymezeným v zákoně o místních poplatcích, tzn. nelze uložit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
za jiné, byť výherní zařízení.“
[21] Pro tento výklad svědčí též čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který uvádí,
že „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“. Z uvedeného je třeba dovodit, že ústavodárce
zamýšlel zabránit situaci, aby vyměřování a výběr daní a poplatků závisel na libovůli správního
orgánu. Zákonným podkladem pro výběr místních poplatků je §1 zákona o místních poplatcích,
který obsahuje taxativní výčet poplatků, které lze vybírat. Jediný správný výklad §10a zákona
o místních poplatcích, ve znění účinném do 15. 6. 2010, je tak ten, který opravňuje k uložení
místního poplatku za výherní hrací přístroj, jež naplňuje definici §17 odst. 1 zákona o loteriích.
Opačný výklad, jak již bylo řečeno, by ponechával prostor pro libovůli, což by bylo v rozporu
s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
a jemu korespondujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V období od 16. 6. 2010
do 30. 6. 2010, kdy již bylo možno místní poplatek za videoloterní terminály vyměřit, však ještě
nebyla účinná vyhláška statutárního města Brna č. 9/2010 o místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle
jiného právního předpisu, jež zpoplatnění videoloterních terminálů na území města Brna stanovila.
Proto i pro krátké období na konci červa 2010 platí přiměřeně výše uvedená argumentace.
[22] Stěžovatel se dále domnívá, že judikatorní vyjasnění pojmu výherní hrací přístroj nálezem
Ústavního soudu, je legitimním podkladem pro zpětné vyměření místního poplatku. Jelikož
se správa místních poplatků řídí daňovým řádem, který umožňuje vyměřit poplatek v rámci tříleté
lhůty, dovozuje stěžovatel, že pokud je poplatek vyměřen v rámci této lhůty, nelze považovat jeho
postup za nezákonný.
[23] Nálezem Ústavního soudu však k žádnému, pro danou věc relevantnímu, vyjasnění pojmů
nedošlo. Ústavní soud řešil otázku regulace videoloterních terminálů místně příslušnou územní
samosprávou. Právní názory v nálezu uvedené nelze automaticky vztáhnout na vyměřování
místních poplatků za tyto videoloterní terminály, tedy daňových povinností provozovatelů. Otázka
možného „zpětného“ doměření místního poplatku navíc není podstatná, neboť za posuzované
období žalobkyni poplatková povinnost vůbec nevznikla.
[24] Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné upozornit
stěžovatele na to, že pokud vyměřil poplatek za videoloterní terminály, jež do té doby
nebyly plošně zpoplatňovány, jedná se o změnu správní praxe. Ke změně správní praxe
se vyjádřil rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132,
publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, které správně citoval již krajský soud: „Správní praxe zakládající
legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která
opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán.
Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně
odůvodněna závažnými okolnostmi.“ Skutečnost, že žádná rozhodnutí nebyla vydávána, není podstatná,
neboť správní praxí je i ustálená, jednotná a dlouhodobá nečinnost správního orgánu. Za racionální
(nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat
změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem
(systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický
výklad).
[25] Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních námitek
důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[27] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně měla ve věci plný
úspěch, proto jí zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů
řízení proti stěžovateli.
[28] Zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, kterým
je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou
č. 486/2012 Sb., náleží za jeden úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 3 400 Kč. Zástupce žalobkyně je dle přiloženého osvědčení o registraci k DPH
plátcem daně z přidané hodnoty. K nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni
ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 714 Kč. Náhrada nákladů řízení tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu