ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.26.2013:48
sp. zn. 9 Azs 26/2013 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: I. K., zast.
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
29. 3. 2013, č. j. OAM-75/ZA-ZA06-ZA05-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 56 Az 5/2013 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Umaru Switatovi, advokátu se sídlem Dědinova
2011/19, Praha 4, se p ř iz n á v á odměna za zastupování ve výši 3 400 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2013, č. j. OAM-75/ZA-ZA06-ZA05-2013, zamítlo
Ministerstvo vnitra žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany pro
zjevnou nedůvodnost podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalovaný dospěl k závěru, že nebyl naplněn žádný z důvodů předvídaných zákonem, stěžovatel
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů významných
pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
Z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že byl nepřímo, prostřednictvím bratra , vystaven jedné
výhrůžce, když ho bratr dne 28. 1. 2013 informoval o tom, že mu vyhrožovali teroristé. Tato
výhrůžka nebyla motivována azylově významnými důvody, ale právě službou bratra v oddělení boje
proti terorismu alžírského četnictva ( ? ???? ? ??? ? ? neboli ad-Darak al-Watani). Samotnému
stěžovateli nikdy vyhrožováno nebylo, o výhrůžce se dozvěděl od bratra dva dny před svým
odletem do České republiky. Žalovaný dále uvedl, že alžírské četnictvo má přibližně 60 000
příslušníků a mimo jiné provádí i protiteroristické operace. Alžírská státní moc je tedy funkční
a usiluje o udržení veřejného pořádku. Dále žalovaný neshledal ani důvody pro udělení a zylu
za účelem sloučení rodiny, humanitárního azylu, či důvody pro udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel neprokázal, že mu ve vlasti hrozí vážná újma, má možnost hledat ochranu
před případným příkořím u příslušných státních orgánů.
Citované rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou podanou u Krajského soudu
v Brně. V ní namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nehodnotil situaci stěžovatele
objektivně. Ochrana poskytovaná alžírskými orgány je nedostatečná a žalovaný se nezabýval
uplatněním zásady non-refoulement.
Krajský soud tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 56 Az 5/2013 - 36,
neboť shledal, že žalovaný dostatečně zjistil aktuální stav v zemi stěžovatele, dal stěžovateli
možnost se k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Samotnému stěžovateli vyhrožováno nebylo a jeho
bratr je schopen zajistit bezpečí matky, která s ním v Alžírsku zůstala. Násilí ze strany teroristických
uskupení není státní mocí akceptováno, naopak je jí aktivně potíráno. Krajský soud neshledal
ani důvod pro užití zásady non-refoulement, protože stěžovatel neprokázal pronásledování
z odpovídajících důvodů.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu nyní stěžovatel brojí včasnou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel ve své včasné kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.); namítal tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nesprávné posouzení právní
otázky krajským soudem a vady v řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgány vycházely, nemá oporu ve spisech.
Tyto vady stěžovatel spatřuje v tom, že si správní orgány neopatřily aktuální a podrobné
podklady pro zjištění skutečné situace v Alžírsku, vyšly pouze z rok starých a obecných výročních
zpráv. Je pravda, že v Alžírsku jsou státní ozbrojené síly, ty ovšem nejsou schopny stěžovateli
zajistit skutečnou ochranu. Dále nebylo v řízení vyvráceno, že stěžovateli a jeho rodině ve vlasti
hrozí nebezpečí a že stěžovatel psychicky trpí natolik, že nemůže spát. Stěžovatel prokázal vztah
k bratrovi žijícímu v České republice, který je schopen mu zajistit kvalitní rodinné zázemí. Tyto
skutečnosti odůvodňují udělení azylu z humanitárních důvodů.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a duplika stěžovatele
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že se vypořádal s každou skutečností, kterou
stěžovatel uvedl. Ke svému rozhodnutí si opatřil zcela aktuální a relevantní po dklady z roku 2013.
Přestože stěžovatel uvádí, že ozbrojené síly Alžírska nejsou schopny mu skutečně poskytnout
ochranu, jejich pomoc se vyhledat ani nepokusil. Stěžov ateli nikdo přímo nevyhrožoval, ostatní
členové rodiny v Alžírsku zůstali. Odjezd stěžovatele do České republiky byl navíc plánován, jeho
hlavním účelem byla návštěva bratra. Skutečnost, že stěžovatel již má jednoho bratra v České
republice, není důvodem pro udělení humanitárního azylu, stěžovatel by měl využít prostředků
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Dle mínění žalovaného judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou
odpověď pro vznesené otázky, navrhl z výše uvedených důvodů, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
Na vyjádření žalovaného stěžovatel odpověděl tak, že je nesporné, že alžírské bezpečnostní
síly nejsou schopné zajistit ochranu. Nedůvěru a beznaděj stěžovatele potvrzuje ta skutečnost,
že se nepokusil ve vlasti vyhledat pomoc. Podle stěžovatele nebyla jeho tvrzení vyvrácena, a proto
odkázal na všechny doposud uvedené argumenty.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost o dmítne jako
nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna c itovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konk rétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí
je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně .
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatel výslovně neuvedl, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Z kasační stížnosti však plyne, že stěžovatel přesah
svých vlastních zájmů spatřuje v zásadních pochybeních krajského soudu a žalovaného
při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení důkazů, a v nezákonnosti spočívající v hrubě
nesprávném posouzení právní otázky, tedy vadách, které mají přímý dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
Námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud z povahy věci musel zabývat
přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum.
Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud vymezil ve svém rozsudku
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí
NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). V něm vyložil, že rozhodnutí je nutno pokládat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.“
Krajský soud ke každé z námitek stěžovatele uvedl, proč ji považuje za nedůvodnou, tyto
důvody podepřel skutečnostmi plynoucími ze správních spisů, odkazy na judikaturu
a srozumitelnou právní argumentací. Protože stěžovatel blíže nevysvětlil, v čem absenci
rozhodovacích důvodů spatřuje, a z rozsudku samotného důvody rozhodnutí patrné jsou, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek přezkoumatelný je a námitka
nepřezkoumatelnosti není důvodná.
Další z námitek směřuje proti neaktuálnosti a obecnosti použitých výročních zpráv a proti
hodnocení úspěšnosti boje alžírských sil proti teroristickým skupinám, které mají na svědomí
i výhrůžky bratru stěžovatele.
Judikatura Nejvyššího správního soudu se opírá o čtyři kritéria, která by měly informace
o zemi původu splňovat, a to, že by měly být „v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 10 5/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009
Sb. NSS). Ze správního spisu je patrné, že žalovaný mimo jiné vyšel z výroční zprávy Human Rights
Watch a ze zprávy o zemi ( Algeria Country of Origin Information) ministerstva vnitra Spojeného
království Velké Británie a Severního Irska. Obě tyto zprávy jsou z ledna 2013, druhá z nich uvádí,
že obsahuje údaje dostupné k 3. 12. 2012.
Není tedy pravda, že použité zprávy jsou téměř rok staré. Žalovaný situaci v Alžírsku
posuzoval podle podkladů starých necelé tři měsíce. Je sice pravda, že tyto zprávy jsou založeny
na hodnocení informací získaných za celý předchozí rok, jen z tohoto důvodu však nelze dovozovat
jejich zastaralost. V rozsudku ze dne 7. 9. 2005, č. j. 3 Azs 390/2004 - 49, se Nejvyšší správní soud
vyjádřil k situaci, kdy byly užity informace pro období roku 2001 pro posouzení žádosti cizinky,
která zemi původu opustila právě na sklonku 2001. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl:
„Posuzuje-li totiž správní orgán důvodnost obav žadatele o azyl z pronásle dování ve smyslu §12 písm. b) azylového
zákona, je třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu žadatele v době bezprostředně předcházející jeho odchodu
z této země, nikoli primárně v době rozhodování správního orgánu, která je tomuto okamžiku více či mé ně
vzdálena.“
Stěžovatel opustil svou vlast na konci ledna 2013, nelze tak správnímu orgánu vyčítat,
že použil informace za rok 2012. Jde totiž o informace z doby bezprostředně předcházející odchodu
stěžovatele ze země. Pouze v případě náhlé a zásadní změny bezpečnostní situace v Alžírsku mezi
obdobím, o kterém tyto zprávy pojednávají, a odchodem stěžovatele, by bylo možné dospět
k závěru, že se jedná o informace neaktuální. Žalovaný však žádnou takovou změnu nezjistil
a stěžovatel sám s podklady rozhodnutí souhlasil, nepoukázal na jejich údajné nedostatky,
byť tu možnost měl. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že by tyto zprávy byly příliš
obecné. Naopak, obě tyto zprávy zmiňují boj s teroristickými skupinami v oblasti Kabylie, tedy
oblasti, kde se nachází rodina stěžovatele. Lze také odkázat na novější judikaturu Nejvyššího
správního soudu, který se k postupně se zlepšující situaci v Alžírsku (též Kabylii) opakovaně
vyjadřoval (srov. rozsudek ze dne 16. 6. 2010, č. j. 4 Azs 13/2010 - 93, rozsudek ze dne 18. 5. 2011,
č. j. 4 Azs 3/2011 - 40, či usnesení ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 Azs 43/2012 - 14, v němž Nejvyšší
správní soud uvedl, že „alžírská vláda tak snížila dopady teroristických incidentů a demonstrovala své odhodlání
porazit terorismus. […] Stěžovatel se v případě návratu do vlasti proto může při jakýchkoliv problémech
s protiprávním jednáním vůči své osobě obrátit na kompetentní státní orgány a chránit tak svá práva.“ ).
Dále stěžovatel tvrdí, že je na místě důkladně zvážit udělení azylu z humanitárních důvodů,
což odůvodňuje svým vztahem k bratrovi, strachem z pronásledování a svým špatným psychickým
stavem způsobeným výhrůžkami. Dle mínění stěžovatele jsou důvody pro udělení humanitárního
azylu v jeho případě splněny.
Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu jsou rozhodnutími na základě kombinace
neurčitého právního pojmu případ hodný zvláštního zřetele a správního uvážení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004- 72, publ. pod č. 375/2004
Sb. NSS). Z judikatury správních soudů plyne, že při přezkumu rozhodnutí, které vychází toliko
ze správního uvážení správního orgánu, soudy přezkoumávají, zda takové rozhodnutí nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logic kého usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Byť je stanovení krit érií
správního uvážení věcí správního orgánu a soudy do jejich obsahu zásadně nezasahují, musí
tak soud učinit v případech, kdy dojde k překročení me zí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.)
stanovených mimo jiné i zásadami vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, jako
je zákaz svévole a nepřípustné diskriminace, přiměřenost zásahu a další (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
Stěžovatel v kasační stížnosti netvrdí, že žalovaný překročil meze správního uvážení. Namítá
pouze to, že žalovaný měl o věci uvážit opačně. Z takto obecně formulované námitky neplyne,
že krajský soud nesprávně posoudil meze správního uvážení, a neplyne z ní ani důvod, pro který
by postup žalovaného měl být považován za překročení mezí správního uvážení. Dá se říci,
že stěžovatel v zásadě pomíjí důvody významné pro přezkum rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
dospěl k závěru, že psychické strádání, jež se projevuje neschopností spát, není s ohledem
na skutkové okolnosti případu (věk, sociální a ekonomická situace stěžovatele) důvodem hodným
zvláštního zřetele, pro něž by měl humanitární azyl udělit. Krajský soud se v napadeném rozsudku
s tímto hodnocením žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud má za to, že tento závěr
nevybočuje z mezí možné úvahy žalovaného, tak jak jsou vymezeny v předcházejícím odstavci.
Krajský soud tak věc posoudil správně, nedopustil se zásadního pochybení s dopadem
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Lze tedy uzavřít, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky kasační stížnosti a krajský soud při svém rozhodování postupoval
ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné jiné důvody pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání.
V. Závěr
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Nejvyšší správní soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupce z řad advokátů. Náklady
řízení v tomto případě hradí stát dle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Ustanovený
zástupce stěžovatele Mgr. Umar Switat, advokát se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, provedl
ve věci jeden úkon spočívající v doplnění kasační stížnosti. Provedl tedy úkon právní služby
v hodnotě 3 100 Kč ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokát ní tarif).
Podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci stěžovatele
i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Převzetí věci Nejvyšší správní soud za úkon právní
služby nepovažoval, neboť podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je nezbytná porada
s klientem (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 As 25/2010 - 97, a usnesení NSS ze dne
9. 9. 2011, č. j. 4 Azs 26/2011 - 88). Uskutečnění takové porady ze spisu neplyne. Stejně
tak Nejvyšší správní soud nepovažoval za úkon právní služby ani dupliku, v níž stěžovatel pouze
setrval na svých předchozích tvrzeních a návrzích.
Mgr. Umaru Switatovi se tedy přiznává odměna v celkové výši 3 400 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám právního zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu