ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.49.2014:27
sp. zn. 9 Azs 49/2014 – 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: T. D. H.,
zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Služba cizinecké policie, ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2010,
č. j. CPR-7736/ČJ-2010-9CPR-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 A 265/2010 – 53,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 A 265/2010 – 53,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Služby cizinecké policie, ředitelství služby
cizinecké policie, ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPR-7736/ČJ-2010-9CPR-V237,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 14 036 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka
Čechovského, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, do 15 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPR-7736/ČJ-2010-9CPR-V237,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele.
I. Vymezení věci
[2] Stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 1989. Po ukončení jeho pobytu za účelem
podnikání v roce 2002 si požádal o udělení azylu, který mu udělen nebyl, a od ukončení azylového
řízení dne 9. 3. 2004 pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu
a bez platného víza. Dne 6. 6. 2010 byl stěžovatel zajištěn při kontrole. Rozhodnutím Policie České
republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností,
oddělení pátrání (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2010, č. j. CPPH-11052/ČJ-2010-
004003, bylo stěžovateli podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bodů 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění.
[3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména
namítal, že důsledkem vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života,
neboť sdílí společnou domácnost s M. B. a v České republice si vybudoval silné sociální vazby.
S ohledem na to byla M. B. přibrána do řízení a k řízení se vyjádřila, když mj. uvedla, že se
stěžovatelem se zná, sdílí s ním společnou domácnost společně ještě s vietnamskou rodinou a
stěžovatele miluje. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel nežije s M. B. ve společné
domácnosti, neboť výdaje na společnou domácnost hradí pouze ona a každý z nich má hlášen
trvalý pobyt na jiné adrese. Vazbu k M. B. si stěžovatel vytvořil až v době, kdy na území České
republiky pobýval nelegálně, a musel si tak být vědom možných důsledků.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, ve které zejména
rozporoval závěry žalovaného ohledně společné domácnosti. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby
byla žaloba dále doplněna zvoleným advokátem. V doplnění namítal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a podrobněji rozvedl argumentaci týkající se společné
domácnosti.
[5] Městský soud žalobu zamítl. Poukázal na to, že za 6 let nelegálního pobytu na území ČR
stěžovatel neučinil nic, aby svůj pobyt legalizoval. Pokud jde o ekonomickou integraci, lze o ní mít
pochybnosti, neboť stěžovatel v rámci správního řízení uvedl, že v podstatě nemá žádné příjmy,
takže jeho ekonomická integrace je více než sporná. Pokud jde o integraci společenskou,
pak se stěžovatel vyjádřil, že v ČR nemá žádné vazby. Pokud jde o otázku společné domácnosti s M.
B., pak pokud žalovaný tvrdil, že nedochází ke společnému uhrazování potřeb, je tento závěr
žalovaného v pořádku, neboť přítelkyně stěžovatele výslovně uvedla, že na ní není finančně závislý,
že mu žádné peníze nedává, ačkoliv on tvrdil opak. Nicméně stěžovatel se sám vyjádřil tak, že na
paní B. finančně závislý je, že nemá žádné příjmy, přičemž všechny jeho výdaje hradí jeho
přítelkyně. Těžko mohl tedy žalovaný dospět k jinému závěru, jestliže stěžovatel sám uvedl, že na
paní B. je finančně závislý. K otázce dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný a
soukromý život stěžovatele soud konstatoval, že se poměry stěžovatele a M. B . žalovaný zabýval
dostatečně obsáhle na základě skutečností uvedených oběma účastníky řízení. Žalovaný správně
vyhodnotil, že stěžovatel pobývá téměř 6 let na území ČR v rozporu se zákonem a vztah s M. B.
vznikl v této době a této skutečnosti si byl stěžovatel vědom. Se zhodnocením, ke kterému žalovaný
dospěl, se soud proto zcela ztotožnil. Dále se městský soud věnoval délce vyhoštění, která však není
předmětem kasační stížnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti oběma výrokům rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel poukazuje na to, že nesplňuje podmínky pro správní vyhoštění občana Evropské
unie nebo jeho rodinného příslušníka, za kterého je třeba ho považovat, když podle §15 odst. 4
zákona o pobytu cizinců platí, že ustanovení týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie
se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské
unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Správní orgány
však tuto skutečnost zcela ignorovaly, když vyšly z toho, že stěžovatel navázal vztah s občanem EU
až v době, kdy neměl legální pobyt. Stejně tak soud v napadeném rozsudku toliko konstatuje
v řízení provedené důkazy, aniž by však z těchto dovozoval jakékoli relevantní závěry. Stěžovatel
přitom výslovně odkazoval na závěry Evropského soudu pro lidská práva, avšak soud
na konstatované závěry vůbec nereflektoval a ani uplatněné námitky blíže nevypořádal.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že sama o sobě skutečnost, že je dočasně odkázán na pomoc
partnerky, nijak nevyvrací možnost soužití ve společné domácnosti. I rodina se může dostat
do situace, kdy jeden z partnerů zůstane bez příjmu. Pomoc druhého z partnerů tak spíše
než neexistenci vztahu prokazuje právě trvalost vztahu. Posouzení správních orgánů je dle názoru
stěžovatele přepjatě formalistické. To samé platí ve vztahu k adrese, na níž partneři sdílí společnou
domácnost. Není rozhodné, jaké mají v evidenci osob uvedené adresy, nýbrž faktický stav, který
je možno jednoduše ověřit např. formou pobytové kontroly. Správní orgány se však o takové
posouzení vůbec nepokoušely, když toliko s konstatováním jiných formálních adres pobytu odmítly
společné sdílení domácnosti stěžovatelem a jeho družkou.
[9] I pokud by stěžovateli nebylo přiznáno postavení rodinného příslušníka občana EU,
je přesvědčen, že postup správních orgánů byl nesprávný a vydaná rozhodnutí jsou nedostatečně
odůvodněna a tudíž nepřezkoumatelná, když poukazuje v tomto ohledu na dikci ust. §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho
důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Stěžovatel
poukazuje zejména na svůj dlouhodobý pobyt na území – téměř 25 let, což je doba, která je velice
významná z hlediska možného zásahu především do soukromého života stěžovatele. Stěžovatel
se v průběhu doby plně integroval do společnosti a navázal zde základní životní vazby, které
již postrádá na území domovského státu, kde nemá žádné rodinné příslušníky, ani majetek, a nemá
se tedy kam vrátit. Na území České republiky má přitom stěžovatel partnerku, se kterou plánují
společnou budoucnost. Správní orgány možné zásahy do soukromého a rodinného života ve svých
rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stejně
tak městský soud, který tato pochybení nenapravil, přenesl tato pochybení do svého rozhodnutí.
Stěžovatel k otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 39/2007 – 72. Stěžovatel také poukazuje na Úmluvu
o ochraně lidských práv a základních svobod, která ve svém článku 8 výslovně zaručuje každému
bez rozdílu právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence
a umožňuje toto právo omezit pouze z důvodů tam uvedených, což není žádný z důvodů
uváděných stěžovatelem.
[10] Zásadní pochybení spatřuje stěžovatel v činnosti soudu, který porušil své přezkumné
povinnosti, když tento zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, jelikož vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, pročež tento postup dle názoru stěžovatele jednoznačně
mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci. Ohledně požadavků
na přezkoumatelnost rozsudku se stěžovatel odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130. Městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rozporu
s povinnostmi, které mu vyplývají z příslušných ustanovení s. ř. s., když dle názoru stěžovatele
pochybil především ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[11] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na shromážděný spisový materiál
a nesouhlasil s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
III.A Námitky týkající se sdílení společné domácnosti
[14] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu, když tuto otázku je povinen řešit i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel
úvodem své kasační stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro správní vyhoštění občana
Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka. Z odůvodnění rozsudku městského soudu přitom
není vůbec zřejmé, zda a s jakým výsledkem se touto otázkou městský soud zabýval. Tato otázka
přitom byla výslovně nastolena stěžovatelem v doplnění žaloby ze dne 11. 1. 2011. Podmínky
pro vyhoštění rodinného příslušníka občana EU podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jsou
přitom zásadně odlišné od podmínek pro vyhoštění cizinců, kteří nejsou občany EU nebo jejich
rodinnými příslušníky podle §119 odst. 1. I pokud by městský soud považoval tuto otázku
za opožděné rozšíření žalobních bodů, musí přezkoumatelně popsat, proč považuje takové námitky
za opožděné (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). V rozsudku
se však hovoří pouze o opožděnosti námitek uplatněných až při jednání dne 28. 11. 2013, aniž by
soud specifikoval, které konkrétní námitky má na mysli, když je zároveň zřejmé, že tato námitka
nebyla vznesena až na jednání, ale již podáním ze dne 11. 1. 2011.
[15] Podle §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců platilo, že ustanovení tohoto zákona,
týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který
hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu
rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Podle §15a odst. 5 zákona o pobytu cizinců dále
platilo, že ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie
se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Je přitom
zcela nepochybné, že již v žalobě poukazoval stěžovatel na soužití s M. B., občankou ČR, ve
společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že tato otázka je stěžejní pro posouzení toho, podle
jakého ustanovení má být posuzována možnost vyhoštění cizince, měl se otázkou toho, jaké
ustanovení zákona o pobytu cizinců se v dané věci aplikuje, městský soud zabývat v prvé řadě.
[16] Na druhou stranu nelze přehlédnout, že jednou z podmínek podle §15a odst. 4 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, aby mohlo být na cizince nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana
EU, je soužití ve společné domácnosti. Pokud by pak městský soud posoudil, že stěžovatel s M. B.
nežijí ve společné domácnosti, nebylo by na místě rozsudek městského soudu rušit, neboť by bylo
zřejmé, že hypotéza normy vyplývající z ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců
naplněna není. Otázka soužití ve společné domácnosti přitom předmětem posuzování byla. Z
rozhodnutí žalovaného ani z rozsudku městského však není zcela zřejmé, proč otázku soužití ve
společné domácnosti posuzovaly, když v jejich rozhodnutích se o posuzování podmínek naplnění
hypotézy §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců v této souvislosti nehovoří a zdá se, že tato
otázka byla řešena v souvislosti s přiměřeností zásahu do soukromého nebo rodinného života
stěžovatele. Na druhou stranu, pokud by tuto otázku implicitně neposuzovaly, není zřejmé, proč se
zaobíraly tím, zda spolu účastníci řízení sdílejí společnou domácnost. Tento termín se v zákoně o
pobytu cizinců jinde než v souvislosti s rodinnými příslušníky občanů EU totiž nevyskytuje.
[17] Otázku sdílení společné domácnosti v prvé řadě posoudil v napadeném rozhodnutí
žalovaný. Poukázal na rozpory ve vyjádřeních stěžovatele a M. B. Stěžovatel ve svém vyjádření
uvedl, že je na paní B. finančně závislý, když nemá jiné příjmy a veškeré jeho výdaje platí přítelkyně.
Oproti tomu M. B. uvedla, že mu žádné peníze nedává. S těmito rozpory ve vyjádřeních se však
žalovaný naprosto nevypořádal a konstatoval pouze, že stěžovatel je na M. B. finančně závislý.
Z důvodu finanční závislosti stěžovatele pak dovodil, že není naplněn znak společné domácnosti
spočívající ve společném uhrazování nákladů. Za další znak pak považoval hlášení pobytu v témže
místě, když ani tento znak nebyl naplněn, neboť oba účastníci řízení měli hlášený pobyt jinde.
Městský soud pak také zrekapituloval rozpory ve vyjádřeních stěžovatele a M. B. a uzavřel, že
žalovaný mohl těžko dojít k jinému závěru, jestliže stěžovatel sám o svých finančních poměrech
prohlásil, že je na své družce finančně závislý. Ke znaku společné domácnosti spočívající v hlášení
pobytu v témže místě se městský soud nijak nevyjádřil. Stěžovatel přitom na rozpor ve vyjádřeních
týkající se uhrazování nákladů společné domácnosti ve své žalobě poukazoval a v doplnění žaloby
ze dne 11. 1. 2011 uvedl argumenty sporující závěr o nutnosti přispívat na společnou domácnost a
na vadnost závěru ohledně nutnosti hlášeného pobytu.
[18] Jak vyplývá z rekapitulace v bodu [17], z úvah žalovaného ani městského soudu není
srozumitelné, jak vyhodnotily rozpory ve vyjádřeních stěžovatele a M. B. a proč tedy dospěly
k závěru, že stěžovatel se nepodílí na nákladech společné domácnosti, když výpověď M. B. byla
zcela opačná. Podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř.“), [n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2.
Podle §50 odst. 4 s. ř., pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný,
hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Konečně podle §52 téhož zákona
není správní orgán návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke
zjištění stavu věci. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá jednoznačná povinnost žalovaného zjistit
skutečný stav věci, jakož i odstraňovat případné pochybnosti o tom, jaký je skutkový stav. Proces
hodnocení důkazů správním orgánem, který vede k nastolení skutkového stavu, z něhož při svém
rozhodování správní orgán vychází, musí být přezkoumatelný. Posouzení toho, zda a jak hradí
účastníci řízení náklady společné domácnosti, pokud mezi nimi existuje, přitom bylo zcela zjevně
klíčové pro další rozhodování žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný se v rozhodnutí
nevypořádal nijak s tím, proč upřednostnil bez dalšího vyjádření stěžovatele, před vyjádřením M. B.,
je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Pro tuto vadu měl přitom rozhodnutí žalovaného
zrušit již městský soud, ale neučinil tak, když nepřezkoumatelné závěry žalovaného bez dalšího
převzal. Rozsudek městského soudu je tak stižen vadou podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[19] I pokud by přitom žalovaný postavil na jisto, že stěžovatel na náklady společné domácnosti
nepřispívá, je třeba zcela odmítnout názor zastávaný žalovaným a městským soudem, že nezbytným
znakem společné domácnosti je finanční podílení se všech členů této domácnosti na uhrazování
nákladů a hlášený pobyt. Ustanovení §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců vychází z čl. 3
odst. 2 písm. a) směrnice č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků
svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68
a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS,
75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, který zní:
2. Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje
hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:
a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici
rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem
Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě
vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; …
V odůvodnění (preambuli) směrnice se přitom uvádí, že jejím cílem je mimo jiné zachování jednoty
rodiny v širším slova smyslu. Hostitelský členský stát by postavení osob, které podle této směrnice
nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup
a pobyt v hostitelském členském státě, měl přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními
předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem
na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo
fyzickou závislost na občanu Unie. Ustanovení čl. 3 odst. 2 citované směrnice přitom bylo
předmětem výkladu Soudním dvorem v rozsudku ze dne 5. 9. 2012, ve věci C-83/11. V něm došel
Soudní dvůr mimo jiné k závěru, že členské státy nemají povinnost vyhovět každé žádosti o vstup
nebo pobyt podané rodinnými příslušníky občana Unie, na které se nevztahuje definice v čl. 2 bodu
2 uvedené směrnice, a že členské státy mají širokou posuzovací pravomoc ohledně volby kritérií,
jež však musí být v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní", jakož i výrazů, které se týkají
závislosti, použitých v uvedeném čl. 3 odst. 2, a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku
(effet utile). Z textu čl. 3 odst. 2 směrnice, ve spojení s odůvodněním, i v návaznosti na citované
rozhodnutí Soudního dvora, je třeba dovodit, že Česká republika má relativně širokou míru uvážení,
jak uvedené ustanovení provede. Pokud tedy §15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců dává
tam uvedeným osobám obdobné postavení, jaké mají rodinní příslušníci občana EU, jde Česká
republika nepochybně nad rámec svých povinností vyplývajících jí ze směrnice. Je pak také v rámci
diskreční pravomoci České republiky, jak bude definovat termín „domácnosti“ použitý v čl. 3
odst. 2 písm. a) směrnice, pokud tím nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku.
[20] Vzhledem k diskreční pravomoci českého zákonodárce je tak třeba posoudit, jaký význam
má pojem „společná domácnost“ uvedený v §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců podle
vnitrostátního práva, respektive v celém §15a zákona o pobytu cizinců. I ostatní případy v §15a,
kde je použit pojem „společné domácnosti“, se vztahují k jiným osobám, než které jsou považovány
za rodinné příslušníky podle shora uvedené směrnice. Zákon o pobytu cizinců sám tento pojem
nedefinuje. ¨Termín společná domácnost však je v českém právním řádu hojně užíván (viz např.
§328 zákoníku práce, §79d odst. 3 trestního řádu, §38, 41, 44 a 57 zákona o zdravotních službách,
atd.). Ani ustanovení v těchto jiných předpisech nebyla nijak zvlášť definována. S ohledem
na to bylo třeba vycházet při principu souladnosti právního řádu z tehdy platného §115 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník
z roku 1964“), který definuje pojem domácnosti, respektive v navazujících ustanoveních hovoří
i o společné domácnosti. Na toto ustanovení se ostatně odvolal i žalovaný a k závěru
o aplikovatelnosti tohoto ustanovení na zákon o pobytu cizinců dospěl i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 As 36/2013 – 81.
[21] Podle §115 občanského zákoníku z roku 1964 přitom platilo, že [d]omácnost tvoří fyzické osoby,
které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Podmínka hlášení pobytu na stejné adrese
z uvedené definice nijak nevyplývala. Společné trvalé soužití je jevem faktickým, zatímco přihlášení
k trvalému pobytu má pouze evidenční význam a rozhodně není znakem domácnosti
(viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013). Naopak pouhé
přihlášení k trvalému pobytu nemůže domácnost založit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2515/2007). Závěr žalovaného ohledně nutnosti společného hlášeného
pobytu je tak jednoznačně chybný. Správná není ani úvaha žalovaného, že pokud byl stěžovatel
na M. B. zcela závislý finančně, nemohl společně s ní hradit náklady společné domácnosti. Ačkoliv
doslovný výklad §115 občanského zákoníku z roku 1964 by mohl dávat žalovanému za pravdu,
tento výklad není správný. Již doktrína se kloní k tomu, že není třeba, aby všichni členové takové
domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně a stejnou měrou (viz Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009: C. H. Beck. s.
630). I judikatura Nejvyššího soudu dochází k závěru, že nemusí jít nutně pouze o finanční plnění
(viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, kde
Nejvyšší soud konstatoval: „Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem
rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě,
obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné
domácnosti ...“) V dalších rozsudcích pak Nejvyšší soud definuje společné uhrazování nákladů na
životní potřeby jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy,
nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto
osoby užívat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1470/2004).
Judikatura Nejvyššího soudu tedy nevyžaduje, aby každý člen společné domácnosti přispíval nutně
finančně na chod společné domácnosti, naopak typickým znakem je společné hospodaření
s obdrženými příjmy, tedy uhrazování společných potřeb bez ohledu na to, kdo ze členů
domácnosti příjem přináší. S uvedeným závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, když si lze
představit množství situací, ve kterých lze nepochybně hovořit o členu společné domácnosti, aniž
by se tato osoba podílela finančně na jejích příjmech. Může jít právě i o situaci naznačovanou
stěžovatelem, že není s ohledem na svůj pobytový status oprávněn získat zde zaměstnání a je na M.
B. finančně závislý. Pokud by však pečoval o společnou domácnost například obstaráváním
domácích prací a udržováním pořádku v bytě a byly by hrazeny společné náklady byť i jen z příjmů
jeho družky, společnou domácnost by tvořit mohli. Taková situace může nastávat dále typicky u
osob teprve studujících, které budou žít ve společné domácnosti s osobou, která již má své příjmy.
Nelze vyloučit, že stěžovatel s M. B. společnou domácnost netvoří. Je nicméně na žalovaném, aby
po dostatečném ozřejmění skutkového stavu posoudil, zda naplňují znaky společné domácnosti, a
to podle kritérií relevantních pro takové posouzení a nikoliv podle kritérií, která žalovaný ve svém
rozhodnutí užil a která pro posouzení věci naopak relevantní bez dalšího nejsou.
[22] Žalovaný se tak bude muset v dalším řízení zaměřit nejprve na to, zda stěžovatel naplňuje
definici rodinného příslušníka Evropské unie podle §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Při posuzování této otázky bude muset přezkoumatelně popsat, z jakého skutkové stavu vychází,
na základě jakých důkazů k němu dospěl a jak vyhodnotil případné rozpory mezi provedenými
důkazy. Následně se bude muset vypořádat s tím, zda takto zjištěný skutkový stav lze podřadit
pod pojem společné domácnosti.
III.B Námitky týkající se zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele
[23] Pokud žalovaný dospěje k názoru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby na stěžovatele
bylo možno nahlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie, je třeba posuzovat
naplnění podmínek podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého [r]ozhodnutí
o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince. Uvedené ustanovení přitom reaguje i na mezinárodní závazky České republiky
týkající se respektování práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Není tedy třeba posuzovat odděleně námitky týkající
se naplnění podmínek podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a námitky týkající se porušení
čl. 8 Úmluvy. Námitky týkající se přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života posoudil
žalovaný tak, že je zřejmé, že stěžovatel pobýval na území 6 let bez platného povolení k pobytu
a nesnažil se tento stav nijak legalizovat, čímž projevil zásadní neúctu k českému právnímu řádu.
Oproti tomu vztah s M. B. navázal až v době, kdy na území České republiky pobýval minimálně 3
roky neoprávněně, a musel si tak být vědom důsledků, které z takového stavu plynou nejen jemu
osobně, ale i pro jím vytvořené vazby. S tímto závěrem se městský soud zcela ztotožnil.
[24] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl,
že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy.
Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život
narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah
sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince
do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti
Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím
pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní
a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
[25] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39,
[z]e samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající
v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince. Žalovaný se přitom zabýval pouze
závažností narušení veřejného pořádku a dopadem na vztah s M. B., tedy rozhodně nikoliv všemi
kritérii, kterými se měl podle judikatury ESLP zabývat a poměřovat s nimi narušení veřejného
zájmu. Zejména lze zmínit otázku délky pobytu cizince, když tato okolnost byla žalovanému známa
ze spisu. Městský soud přitom zatížil své rozhodnutí stejnou vadou jako žalovaný, když otázku
délky pobytu navíc stěžovatel výslovně v podané žalobě zmiňoval. Pokud jde o další kritéria, pak
pokud stěžovatel žádné konkrétní indicie jejich naplnění neuvedl a nelze je ani zjistit ze spisu, těžko
lze žalovanému vyčítat, že po nich sám aktivně nepátral. V obecné rovině přitom však lze souhlasit
se žalovaným, že pokud byl vztah stěžovatele s M. B. navázán až v době, kdy v České republice
pobýval nelegálně, je tato okolnost významná pro posouzení dopadů do rodinného života
stěžovatele (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As
17/2013 – 50).
[26] Kasační stížnost je tak i ohledně námitek souvisejících s posouzením zásahů do soukromého
nebo rodinného života stěžovatele důvodná podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když rozhodnutí
městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. V dalším řízení tak bude
žalovaný povinen zhodnotit i další kritéria přiměřenosti vyhoštění do soukromého nebo rodinného
života stěžovatele.
IV. Závěr
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná (viz body [18] a [26]
tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu. S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení
před městským soudem důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, nevrátil věc
městskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším
správním soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady
napadeného rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně
se zrušením rozhodnutí městského soudu rozhodl postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
a zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení [§109 odst. 4
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním
názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití §78
odst. 5 s. ř. s. vázán.
[28] S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti v souladu
s §56 odst. 3 s. ř. s. přednostně a žádost o odkladný účinek byla doručena až dne 26. 2. 2014,
nebylo o této žádosti rozhodováno, neboť vydáním rozsudku o kasační stížnosti pozbyla žádost
o odkladný účinek opodstatnění.
[29] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří
v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[30] Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
[31] Stěžovateli přitom vznikly náklady právního zastoupení podle §57 odst. 1 ve spojení s §35
odst. 2 s. ř. s., neboť byl zastoupen advokátem. Zástupce stěžovatele v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti, Mgr. et Mgr. Marek Čechovský, advokát, učinil 4 úkony právní služby, kterými byly
převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
(dále jen „advokátní tarif“)], dvě písemná podání soudu ve věci samé – doplnění žaloby ze dne
11. 1. 2011 a kasační stížnost ze dne 13. 1. 2014 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast
na jednání před soudem dne 28. 11. 2013 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za jeden úkon
právní služby v dané věci učiněný do 31. 12. 2012 mu náleží mimosmluvní odměna ve výši
2 100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy
za jeden úkon právní služby náleží 2 400 Kč. Za úkony právní služby po novele advokátního tarifu
provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb. mu za jeden úkon právní služby v dané věci náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního
tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního
tarifu, celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Jak je zřejmé ze shora provedené
rekapitulace, do 31. 12. 2012 byly učiněny 2 úkony právní služby a od 1. 1. 2013 také 2 úkony právní
služby. Celkem tedy na nákladech právního zastoupení náleží stěžovateli 11 600 Kč.
[32] Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je advokátem vykonávajícím advokacii jako
společník právnické osoby a tato osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení
rovněž částka, která odpovídá příslušné sazbě daně a která činí 2 436 Kč. Celkem tak je žalovaný
povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 14 036 Kč. S ohledem na to, že stěžovatel
je zastoupen advokátem, žalovanému bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení podle §149
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s §64 s. ř. s., k rukám advokáta. Zástupce stěžovatele přitom soudu sdělil, že je možné náhradu
nákladů uhradit na účet č. 2108265237/2700, pod v. s. 2010587.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu