ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.50.2014:30
sp. zn. 9 Azs 50/2014 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: T. D. Q., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2012, č. j.: MV -82073-3/SO-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 11 A 196/2012 – 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 11 A 196/2012 - 41,
se z r uš uj e a věc se v r a cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaný“) specifikovanému v záhlaví,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 4. 6. 2012, č. j. OAM -12493-25/PP-2011.
Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému
pobytu na území České republiky.
[2] Stěžovatel se domáhal vydání povolení k přechodnému pobytu podle §87b odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), z důvodu, že chce pobývat na území
České republiky společně s občanem Evropské unie, kterým je jeho dcera S. B. Žádost o vydání
povolení k přechodnému pobytu byla správními orgány zamítnuta z důvodu nesplnění podmínky
pro udělení přechodného pobytu, a to podmínky sdílení společné domácnosti s občanem Evropské
unie. V průběhu správního řízení totiž bylo prokázáno, že dcera S. B. ho pouze pravidelně každý
víkend navštěvuje, stěžovatel jezdí za dcerou do místa jejího bydliště a udržují telefonický kontakt.
V uvedeném nebylo spatřováno sdílení společné domácnosti. Stěžovat el bydlí se svou přítelkyní
T. T. T. H. a jejich společným nezletilým synem T. M. K. v Sokolově, zatímco dcera S. B. bydlí
s matkou, jíž byla svěřena do péče rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 12. 1997, č. j.
14P 111/97, v Chebu.
[3] Správní orgány vyhodnotily, že nesplnění výše uvedené podmínk y musí vést k zamítnutí
žádosti o povolení k přechodnému pobytu dle §87b ve spojení s §15a zákona o pobytu cizinců
a vzhledem k tomuto zjištění není třeba provádět další důkazy.
[4] Městský soud po shrnutí žalobních námitek, vymezení věci a právní úpravy dopadající
na posuzovaný případ, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Skutkový stav byl zjištěn správními
orgány dostatečně a úplně, když bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel nežije s dcerou
ve společné domácnosti, naopak vede společnou domácnost se svou přítelkyní. Dále se městský
soud zaměřil na vymezení pojmů „vztah obdobný vztahu rodinnému“ a „domácnost“. Závěrem
uvedl, že dle jeho názoru se správní orgány zabývaly těmi shromážděnými důkazy, které umožnily
rozhodnout o nesplnění zákonem stanovených podmínek pro udělení povolení k přechodnému
pobytu a vypořádaly se se všemi zjištěnými skutečnostmi, a neshledal žádné vady, které by měly
za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje
námitky, jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Má zejména za to,
že postup městského soudu je postupem nezákonným. Soud dostatečně nepřezkoumal činnost
správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a zároveň sám
zatížil své rozhodnutí nezákonností, když ho nepřesvědčivě zdůvodnil.
[6] Městský soud dle jeho tvrzení nesprávně posoudil otázku nutnosti přihlížet k dopadům
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, přikládá větší váhu některým zjištěným
skutečnostem na úkor jiných bez jakéhokoli konkrétního odůvodnění. Stěžovatel míní, že skutkový
stav zjištěný ve správním řízení neodpovídá požadavkům dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní ho
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a rozhodnutí za tohoto stavu vzniklá
jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a mají být bez dalšího považována za nezákonná.
Dle stěžovatele nebylo ve správním řízení rozhodnuto na základě přesvědčivých důkazů,
ale na základě spekulací správních orgánů, přičemž ale skutkový stav musí být zjištěn
bez důvodných pochybností. Pokud se městský soud ztotožnil se závěry správního řízení, zatížil
i své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[7] Další kasační námitka poukazuje na skutečnost, že městský soud ignoroval většinu
žalobních námitek navzdory tomu, že je dle stávající judikatury povinen své rozhodnutí odůvodnit
a vypořádat se s tvrzeními obsaženými v žalobě. Stěžovatel vypočetl žalobní námitky, kterými
se městský soud nijak nezabýval a poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu reflektující
uvedenou problematiku.
[8] Dle stěžovatelova tvrzení se městský soud nevypořádal s jeho námitkou, že správní orgány
odkázaly při zamítnutí žádosti na ustanovení §87b zákona o pobytu cizinců, ačkoli měly aplikovat
ustanovení §87e zákona o pobytu cizinců vymezující důvody pro zamítnutí žádosti o vydání
povolení k přechodnému pobytu.
[9] Dále zůstala nevypořádaná námitka, že přes jeho opakované dotazy směrem ke správním
orgánům mu nebylo sděleno, jaký doklad by byl správním orgánem akceptován k prokázání sdílení
společné domácnosti. Závěry je tak možno učinit pouze na základě nepřímých důkazů v podobě
místního šetření či výpovědí zúčastněných osob. Důkazů tohoto typu doložil stěžovatel značné
množství, avšak žádný nebyl správními orgány přijat. Postup správních orgánů proto odporuje
požadavku na předvídatelnost správních rozhodnutí, když odmítají předložené důkazy.
[10] Rovněž se dovolával skutečnosti, že prvoinstanční správní orgán ignoroval jeho vyjádření
k podkladům rozhodnutí, kdy polemizoval s podklady pro rozhodnutí a navrhoval doplnění
dokazování. Přiznává, že není povinností správního orgánu provést veškeré navržené důkazy,
přesto má povinnost neprovedení důkazů řádně odůvodnit. Městský soud, stejně jako žalovaný,
konstatují, že stěžovatel nesdílí s dcerou společnou domácnost, aniž by znaly konkrétní okolnosti
případu, které bylo možno zjistit výslechem dcery stěžovatele a její matky .
[11] Poslední nevypořádanou námitku spatřuje v tom, že se správní orgány nezabývaly otázkou
přiměřenosti napadených rozhodnutí ve vztahu k jeho rodinnému a soukromému životu,
kdy nutnost takového posouzení plyne ze zákona o pobytu cizinců i správního řádu.
[12] Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a požaduje náhradu nákladů
řízení.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[16] V první řadě se zdejší soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, kterou vznesl v kasační stížnosti stěžovatel a kterou by se musel Nejvyšší správní
soud zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. i z úřední povinnosti. Pokud by námitka nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí byla důvodná, již tato okolnost by musela vést ke zrušení napadeného rozsudku.
[17] Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel v tom, že se městský soud nevypořádal s jeho
žalobními námitkami a dále v tom, že soud nenapravil pochybení učiněná správními orgány přímo
v řízení, respektive se ztotožnil s jejich závěry, které však nerespektují požadavky na jednoznačnost
a určitost správních rozhodnutí, a tím zatížil i své vlastní rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[18] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást práva
na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit,
ve správním soudnictví s odkazem na §54 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního so udu či nález Ústavního
soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II ÚS 686/02). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
[19] Z uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu vyšel při svém rozhodování i Nejvyšší
správní soud, a to například v rozhodnutích ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74 nebo ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 – 93 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou přístupná na www.nssoud.cz). Rozsudek
zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 pak k uvedené judikatuře shrnuje: „Této
judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka pouze
konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních
či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
[20] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že se městský soud skutečně
nevypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Tímto postupem porušil §72 s. ř. s.,
podle kterého soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jakož i právo
stěžovatele na spravedlivý proces, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč
se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě).
Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
[21] Městský soud zcela pominul námitku neaplikace §87e zákona o pobytu cizinců, rovněž
se nezaobíral námitkou, že stěžovateli nebylo sděleno, jaký doklad by správní orgán považoval
za akceptovatelný k prokázání sdílení společné domácnosti, ani námitkou, že prvoinstanční orgán
ignoroval jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí. Nevypořádaná zůstala i námitka nepřiměřenosti
napadených rozhodnutí ve vztahu k rodinnému a osobnímu životu stěžovatele.
[22] Jak je konstatováno již v bodě [3] tohoto rozsudku, městský soud ve svém rozhodnutí
shledal, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn řádně. Vypořádal se s pojmem „vztah
obdobný vztahu rodinnému“ i s pojmem „společná domácnost“. Konstatoval, že je prokazatelně
zjištěno, že stěžovatel s dcerou nesdílí společnou domácnost a sdílení dvou společných domácností
je vyloučeno. K výše uvedeným námitkám se však nijak blíže nevyjádřil, pouze je na začátku
rozhodnutí zopakoval, nijak je však argumentačně nepodpořil ani nevyvrátil. Napadené rozhodnutí
tak představuje spíše shrnutí předmětného případu, než posouzení žalobních námitek stěžovatele.
[23] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu musí být zřejmé, proč soud
nepovažoval argumentaci stěžovatele za důvodnou a proč považuje žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené (k tomu srovnej výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Jelikož napadený rozsudek takové odůvodnění neobsahuje,
shledává ho Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jestliže v řízení před městským soudem uplatnil
stěžovatel námitky, s nimiž se městský soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal je nutno napadený
rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
[25] Dalšími stížními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť
k tomu by bylo možno přistoupit až poté, kdy by výsledkem řízení před městským soudem bylo
jeho přezkoumatelné rozhodnutí. Zdejší soud by tím nepřípustně předjímal závěry, které
má v souvislosti se shora popsanou problematikou učinit městský soud.
[26] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná ve smyslu §109
odst. 3 s. ř. s., a pr oto napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] V dalším řízení bude městský soud postupovat při přezkoumávání rozhodnutí správního
orgánu ve shora naznačeném směru (§110 odst. 4 s. ř. s.), bude tedy třeba, aby se vypořádal
v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi námitkami, které uplatnil stěžovatel v řízení
u městského soudu ve vztahu k tomuto rozhodnutí. V novém rozhodnutí rozhodne městský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[28] Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vycházel
Nejvyšší správní soud z toho, že rozhodl o kasační stížnosti neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, takže z důvodu nadbytečnosti
se již samostatně tímto návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu