ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.23.2014:86
sp. zn. Aprk 23/2014 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci navrhovatele: L. K., zast.
advokátkou Mgr. Barborou Kubinovou, se sídlem AK Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, o návrhu
na určení lhůty dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 5/2013,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Z předloženého spisu Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud zjistil,
že navrhovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne 16. 8. 2012 u Městského soudu
v Praze.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012, č. j. 5 A 145/2012 - 68, vyloučil
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2012 k samostatnému projednání, aby mohl věc
následně postoupit dvěma různým místně příslušným krajským soudům (Krajskému soudu
v Brně a Krajskému soudu v Ostravě), jejichž místní příslušnost se odvíjí od sídla správního
orgánu rozhodujícího v prvním stupni. Následně pak usnesením ze dne 7. 1. 2013,
č. j. 5 A 3/2013 - 31, žalobu ve věci, kde jako správní orgán prvního stupně rozhodovala
Masarykova universita v Brně, postoupil Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud v Brně obdržel postoupený soudní spis dne 25. 1. 2013, přípisem ze dne
8. 2. 2013 poučil navrhovatele a žalovaného o složení senátu; dne 21. 8. 2013 krajský soud
obdržel doplnění žaloby, následně dne 8. 1. 2014 obdržel návrh na určení lhůty. O tomto návrhu
rozhodoval Nejvyšší správní soud, přitom usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 4/2012 - 66,
návrh zamítl jako nedůvodný, neboť v řízení před krajským soudem průtahy neshledal.
Dne 24. 4. 2014 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno prostřednictvím krajského
soudu podání, které navrhovatel učinil dne 17. 4. 2014 u krajského soudu, v němž navrhovatel
prostřednictvím právní zástupkyně opětovně podává návrh na určení lhůty ve věci výše uvedené.
K návrhu se předsedkyně senátu ve věci rozhodující vyjádřila s tím, že v současné době
projednává žaloby, které napadly před žalobou navrhovatele, tj. v pořadí, v jakém soudu došly.
Konstatuje, že předmětné věci navrhovatele v současné době předchází celkem
63 nevyřízených věcí, z toho 11 věcí, které spadají do režimu přednostního vyřízení;
poznamenává, že předpokládá vyřízení věci navrhovatele do konce 3. čtvrtletí letošního roku.
Ve svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu navrhovatel uvedl,
že Krajský soud v Brně ve věci dosud nerozhodl, ačkoli k postoupení věci došlo již dne
25. 1. 2013. Tento soud má přitom k dispozici všechny potřebné důkazy a obě strany sporu
souhlasily s rozhodnutím o věci samé bez jednání. Navrhovatel shrnul úkony, které ve věci učinil
Městský soud v Praze a konstatoval, že jediné úkony, které Krajský soud v Brně od postoupení
věci učinil, bylo zaslání poučení o složení senátu a to, že Ministerstvu školství, mládeže
a tělovýchovy přeposlal doplnění navrhovatelovy žalobní argumentace ze dne 20. 8. 2013,
což však učinil až 18. 9. 2013, tedy po jednom měsíci po doručení.
Dle navrhovatele ode dne 25. 1. 2013 mohl Krajský soud v Brně ve věci rozhodnout,
což se však dosud nestalo. Navrhovatel v návrhu fakticky uplatnil stejnou argumentaci
jako v předchozím návrhu, opětovně poukázal na to, že jde o skutkově jednoduchou věc
a veškeré důkazy má soud již k dispozici, nemusí přitom nařizovat jednání, jelikož s rozhodnutím
věci samé bez jednání obě strany sporu souhlasily; za maximální lhůtu k rozhodnutí poté,
kdy soud má věc po procesní stránce připravenou k rozhodnutí, je dle jeho názoru max. 10 dní.
Uvedl, že při posuzování, zda je soud s provedením úkonu v prodlení, nelze přihlížet například
k přetíženosti soudu či k tomu, že dané věci u příslušného soudu předchází řada nevyřízených
věcí, které napadly dříve. Rychlost vyřízení věci je přitom pro navrhovatele dle jeho slov velmi
důležitá, jelikož žalobou napadené správní rozhodnutí se týká uznání jeho zahraničního
vysokoškolského vzdělání, jehož dosáhl po pětiletém studiu a bez něhož nemůže být zaměstnán
v právním oboru, kvůli němuž studoval. Sám navrhovatel považuje svou věc za typově důležitější
než například rozhodnutí o pracovněprávních sporech, které jsou obecně považovány za řízení
se zvýšeným významem pro účastníky. Rychlé rozhodnutí sporu je pro něj důležité
též v tom ohledu, že po dobu, po kterou nemůže profesně uplatňovat své nabyté znalosti,
o ně přirozeným zapomínáním postupně přichází.
V návrhu navrhovatel fakticky opakuje své námitky, které již uvedl v předchozím návrhu,
včetně výhrad k vyjádření krajského soudu, které Nejvyšší správní soud při rozhodování
o návrhu, dle názoru navrhovatele bere v potaz; Nejvyšší správní soud proto v řízení o tomto
návrhu nepovažuje za nutné jejich podrobnou rekapitulaci. Navrhovatel dále polemizuje
s odůvodněním rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud předchozí návrh zamítl a vyjadřuje
s ním nesouhlas, resp. předkládá své výhrady k argumentaci soudu zde uplatněné. V tomto směru
úvahy navrhovatele a jeho apel na soud, aby v odůvodnění rozhodnutí učinil alespoň úvahu,
ze které by bylo možno dovodit, na základě jakých zásad rozhoduje, ale též jakou dobu je možno
považovat za přiměřenou při skutkových okolnostech tohoto případu, jakož i jeho názory
na rozhodovací činnost soudu, jsou ve vztahu k předmětu řízení zcela irelevantní a soud
se proto jimi nebude in meritum zabývat.
Nejvyšší správní soud již nepovažuje za nutné opakovat svoji argumentaci stran významu
a úlohy předloženého vyjádření krajského soudu k návrhu a odkazuje na podrobné
odůvodnění, které je navrhovateli známo z předchozího rozhodnutí č. j. Aprk 4/2014 - 66,
resp. Aprk 5/2014 - 94, obě ze dne 28. 1. 2014.
Předmětem řízení jsou tvrzené průtahy v řízení před Krajským soudem v Brně,
a to od 25. 1. 2013 dosud.
Pokračování Aprk 23/2014 - 87
Nejvyšší správní soud opětovně podaný návrh na určení lhůty k provedení procesního
úkonu zhodnotil a dospěl k závěru, že není důvodný.
Jak již soud opakovaně několikráte ve své judikatuře konstatoval, při rozhodování
o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu může příslušný soud stanovit lhůtu
jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy.
Uvedený závěr vyplývá nejen z ustanovení §174a odst. 2, věty druhé, zákona o soudech
a soudcích (dle tohoto ustanovení je náležitostí návrhu na určení lhůty, bez jejíhož splnění nelze
v řízení pokračovat, označení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy), dále
z ustanovení §174a odst. 8, věty první, tohoto zákona (příslušný soud může určit lhůtu
k provedení úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy), ale zejména ze zásady nezávislosti
soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, která nesmí být
dotčena tím, že by příslušný soud posuzoval – v rozporu se smyslem (účelem) řízení o návrhu
na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nejen otázku určení lhůty k provedení
procesního úkonu, ale rovněž to, ve vztahu k jakému procesnímu úkonu nastaly v řízení průtahy.
Průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému
vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází
k nečinnosti soudu. Soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem
na kritéria stanovená v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci,
význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup
soudu.
Nicméně uvedená kritéria nic nemění na tom, že krajský soud je podle §56 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních
poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby
proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
U kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu předmětu
řízení pro navrhovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato kritéria je třeba
vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud projednává
a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné důvody
pro přednostní projednání věci. Jinými slovy, sama skutečnost, že věc není složitá eo ipso ještě
neznamená, že krajský soud ji musí upřednostnit a rozhodnout o ni mimo pořadí.
U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají
pod předností věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je totiž prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci
soudu došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou
či méně složitou.
Při hodnocení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu je třeba brát
tedy v první řadě v potaz zákonný postup přikázaný krajskému soudu v ust. §56 s. ř. s. jedná-li
se přitom o věc s přednostním vyřízením, je zcela bez významu, zda tato je či není složitější
než věc, která tohoto režimu nepožívá a napadla dříve, neboť zde existuje legitimní důvod,
takovou věc věcem dříve napadlým předřadit. Jak již zdejší soud několikráte uvedl, i v rámci
těchto „prioritních“ věcí je nutno dodržet pořadí, v jakém soudu napadly.
Ohledně kritéria složitosti věci lze obecně konstatovat, že u více složitějších věcí (ať jde
o složitost právních otázek, nutnost rozsáhle zjišťovat skutkový stav či procesní složitost
spojenou s velkým počtem procesních návrhů) je nutno akceptovat jako přiměřenou delší dobu
řízení, než je tomu u věcí jednoduchých. Složitost věci je však kritérium, které nelze měřit přesně
a obtížně se i porovnává. V nynější věci sice lze konstatovat, že nejde ani o velmi složitou věc,
ani o věc jednoduchou, a to zejména s ohledem na větší množství právních otázek,
na což poukázal i navrhovatel. Z důvodu obtížnosti přesného postižení kritéria složitosti věci
poměřuje zdejší soud toto kritérium přímo s délkou řízení před soudem, proti němuž návrh
směřuje.
I o hodnocení významu předmětu řízení pro navrhovatele platí, že nejde o exaktně
měřitelné kritérium. Jde sice o kritérium, které může obecně spadat pod zákonnou výjimku
z pravidla projednávání a rozhodování věcí v pořadí, v jakém došly. Nelze však jednoznačně
odstupňovat jednotlivé věci podle míry významu pro navrhovatele. Zdejší soud je přitom
přesvědčen, že téměř každý žalobce vnímá důležitost předmětu svého řízení jako vysokou. Jisté
vodítko poskytuje §56 odst. 3 s. ř. s., který vymezuje přednostní věci, u nichž zákonodárce
shledal typovou důležitost. Vycházet lze také např. z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, který za privilegovaná řízení z pohledu významu jejich předmětu pro účastníka řízení
zpravidla označuje trestní věci, pokud je obviněný ve vazbě, věci týkající se péče o nezletilého,
pracovněprávní spory zejména u práv zaměstnanců na mzdu či náhradu mzdy, věci osobního
stavu, věci sociálního zabezpečení či věci týkající se odškodnění pro oběti dopravní nehody
(viz Krnec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012. s. 716 a judikatura zde uvedená).
V nynější věci Nejvyšší správní nesouhlasí s náhledem stěžovatele, že význam jeho věci
je srovnatelný či vyšší než je tomu u pracovněprávních sporů. V případě pracovněprávních sporů
je to až soudní rozhodnutí, které je prvním aktem veřejné moci, který řeší danou otázku.
Do doby jeho vydání jsou strany sporu v nejistotě ohledně uspořádání vztahů a není zřejmé,
jak mají uzpůsobit své jednání. V nynější věci existuje závazné rozhodnutí žalovaného,
které autoritativně řeší otázku, jíž se soudní řízení dotýká. Míra nejistoty je tak menší,
což se projevuje i v hodnocení významu věci pro navrhovatele. Předmět řízení Nejvyšší správní
soud tak ve vztahu ke stěžovateli vnímá jako důležitý, nicméně nedosahující privilegované
důležitosti. Navrhovatelova věc tedy nepatří ani mezi věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s.,
které je třeba projednávat a rozhodovat přednostně.
Vzhledem k tomu, že význam předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci nejsou
exaktně samostatně měřitelná kritéria, poměřuje je zdejší soud přímo s délkou řízení u soudu,
u něhož jsou namítány průtahy. Nejvyšší správní soud posoudil věc navrhovatele zcela
v intencích uplatňovaných ve všech případech, ve kterých o návrzích dle §174a zákona
o soudech a soudcích rozhoduje, tedy s ohledem na konkrétní skutkový stav věci samé; vycházel
přitom z faktu, že Krajský soud v Brně ve věci může reálně jednat až od okamžiku, kdy mu věc
napadla, resp. kdy měl k dispozici spisový materiál, tj. ode dne 25. 1. 2013. V této souvislosti
zdejší soud podotýká, že je nutno na každou individuální věc nahlížet mimo jiné
např. i s přihlédnutím k celkové době, po kterou se účastník řízení bezvýsledně domáhá
přezkoumání rozhodnutí a vyřízení věci již od řízení před správními orgány – zejm. tehdy, je-li
věc správními orgány, resp. soudy v jednotlivých stupních opakovaně rušena a vracena k novému
Pokračování Aprk 23/2014 - 88
a novému projednání; v takovém případě nelze akceptovat argumenty soudu předchozím
nápadem věcí, jejich pořadím, apod., je-li celková doba, po kterou není rozhodnuto, objektivně
nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti lhůty neshledal, že by ve věci
docházelo k průtahům. Jak již zdejší soud několikráte uvedl, jeho úkolem v řízení vedeném
o návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost
a výkonnost soudců krajského soudu a jeho personální či materiální vybavení, k uvedenému
tedy zásadně nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu,
tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je
či není bezdůvodně ve věci nečinný. Stejnými úvahami je veden zdejší soud i v nyní posuzované
věci navrhovatele.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu