ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.142.2015:49
sp. zn. 1 As 142/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Petra Hluštíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Společenství
pro dům čp. 450, ulice Místecká, Praha 18 - Letňany, se sídlem Místecká 450, Praha 9,
zastoupený Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 11 A 76/2012 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 11 A 76/2012 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je právnickou osobou vzniklou na základě zákona
č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dnes dle §1194 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník), v bytovém domě, který je situován ve společné budově s 6 samostatnými vchody,
přičemž v každém z těchto vchodů vzniklo samostatné společenství vlastníků jednotek.
Stěžovatel v srpnu 2011 vlastním pozorováním zjistil, že na společné budově byly započaty
stavební práce velkého rozsahu (revitalizace sousedních vchodů). Stěžovatel se tak dopisem
z 6. 9. 2011 obrátil na Odbor výstavby a územního rozhodování Úřadu městské části Praha 18
(dále jen „stavební úřad“) s žádostí o přiznání účastenství ve stavebních řízeních blíže neurčených
spisových značek zahájených k žádostem stavebníků Společenství pro dům čp. 451 a Společenství
pro dům čp. 449, přičemž dále dne 19. 9. 2011 svou žádost rozšířil o stavebníka Společenství
pro dům čp. 453. Stěžovatel se dále domáhal doručení stejnopisů rozhodnutí – předmětných
stavebních povolení a o uvědomění zbývajících účastníků řízení o tom, že stavební povolení
nejsou v právní moci. Dne 5. 10. 2011 se stěžovatel dovolal u nadřízeného orgánu ochrany před
nečinností; uvedl, že se považuje za opomenutého účastníka stavebního řízení s ohledem
na §109 odst. 1 písm. e) a g) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen „stavební zákon“) v tehdy platném znění. Stavební úřad reagoval pouze neformálním
sdělením ze dne 29. 9. 2011, že stěžovatel není účastníkem řízení, neboť navrhovanými
stavebními úpravami nemůže být dotčeno vlastnické právo společenství. V návaznosti
na to stěžovatel dne 10. 10. 2011 podal odvolání proti třem blíže nespecifikovaným stavebním
povolením vydaným shora uvedeným stavebníkům.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2012, č. j. S-MHMP 1028015/2011/OST/Jn zamítl
odvolání stěžovatele jako nepřípustné; ve výroku již byla specifikována jednotlivá stavební
povolení. Žalovaný vycházel ze závěru, že stěžovatel není stavebníkem a z údajů v katastru
nemovitostí se nepodařilo zjistit, že by v dané lokalitě vlastnil nemovitost. V dané věci byla
vydána stavební povolení, jejichž předmětem není stavba, k níž má stěžovatel právo správy
a nelze tudíž aplikovat §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona.
[3] Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou namítaje jeho nezákonnost, neboť
žalovaný upřel žalobci právo být účastníkem stavebního řízení podle §109 odst. 1 písm. g) příp.
písm. e) stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012). V pochybnostech se uplatní
domněnka řádného účastenství dle §28 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“). Svou aktivní věcnou legitimaci ve stavebním řízení stěžovatel dovozuje především
z §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, neboť stavba shora uvedených stavebníků přímo
zasáhla do integrity domu čp. 450, v němž stěžovatel vykonává správu. Stavebníky prováděné
zateplení objektu změnilo půdorys domu a zasáhlo dokonce do vlastnického práva členů
stěžovatele. Stavba dále mění zásadním způsobem podobu pláště celého společného domu:
projektová dokumentace schválená stavebním úřadem řeší podobu celého domu jako celku
a stanovuje mj. i barevné provedení fasády i těch bytových domů, které stavební úpravy
nerealizovaly. Stavební řízení všech stavebníků se tedy týká domu ve správě stěžovatele. Během
provádění prací stavebník Společenství pro dům čp. 451 neodborným postupem poškodil část
lodžiových panelů na stěně přiléhající k domu ve správě stěžovatele.
[4] Městský soud v Praze žalobu zamítl se závěrem, že stěžovatel nemůže být nositelem
jiných práv než těch, která se týkají správy společných částí domu; ostatní práva není způsobilý
vykonávat. Je zřejmé, že stavební řízení se netýká domu na ul. Místecká čp. 450, ani pozemků,
na nichž dům stojí. Na rozdíl od samotných vlastníků, u nichž je rozhodujícím kriteriem
vlastnické právo k sousední stavbě nebo pozemku, není stěžovatel účastníkem řízení jen proto,
že v sousedství stavby, kterou spravuje, mají probíhat povolené stavební práce. Společenství
vlastníků jednotek jsou účastníky stavebního řízení právě jen tehdy, pokud se stavební činnosti,
které vyžadují stavební povolení, mají odehrávat přímo v domě, v němž jsou umístěny jednotky,
nebo na pozemku, na němž tento dům stojí. Účastenství nelze přiznat ani z důvodu, že došlo
k přesahu zateplení pláště až na vchod stěžovatele a že během provádění prací došlo k poškození
části lodžiových panelů na stěně přiléhající k domu ve správě stěžovatele. Předmětem stavebních
řízení byly stavební úpravy spočívající v zateplení fasády sousedních bytových domů, nikoli domu
ve správě stěžovatele.
II. Kasační stížnost
[5] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody opírá
o §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Má za to, že městský soud dospěl k nesprávným právním
závěrům. Ustanovení §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2012, je nutno vykládat tak, že společenství vlastníků jednotek bude účastníkem
stavebního řízení vždy, když se takové řízení jakkoliv dotýká domu nebo pozemku ve správě
daného společenství a ne nutně jen tehdy, je-li společenství zároveň stavebníkem. Jestliže
v daném případě stavební povolení vymezila jednotnou podobu fasády celého panelového domu,
tedy i společných částí stěžovatele a navíc způsobila změnu půdorysu domu a zasáhla do majetku
ve správě stěžovatele, nepochybně stěžovateli, nikoli jednotlivým vlastníkům jednotek, svědčí
právo být účastníkem takového řízení. Účastenství stěžovatele by mohlo být odvozeno
i od §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Zákonodárce
zněním §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 sledoval
zájem zajistit v rámci zásady ekonomie řízení, že o věcech dotýkajících se domu jako celku,
nebude ve stavebním řízení jednáno s jednotlivými vlastníky, ale prostřednictvím společenství.
Již tím, že předmětné žádosti o vydání stavebních povolení řešily vzhled panelového domu jako
celku, se nepochybně dotýkaly společných prostor domu ve správě stěžovatele. Pokud
by se stěžovatel v budoucnu rozhodl přistoupit k podobným stavebním pracím na domě
ve své správě, je omezen v možnostech výběru materiálu, barev i způsobu provedení změny
opláštění budovy, neboť ve stavebním řízení budou návrhy stěžovatele vždy hodnoceny
v kontextu již provedených změn okolních staveb, které tvoří jeden funkční celek.
[6] Stěžovatel má dále za to, že již řízení před správním orgánem je zatíženo vadou
v tom, že správní orgán porušil při zjišťování skutkové podstaty zákon takovým způsobem,
že to mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, tato vada byla v žalobě vytčena a soud měl pro tuto
vadu rozhodnutí zrušit.
[7] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se nemůže ztotožnit s názorem, že společenství
vlastníků má ve stavebním řízení postavení účastníka řízení dle §109 odst. 1 písm. e) stavebního
zákona. Ztotožňuje se plně s důvody, pro které byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Žalovaný
dále dodal, že u stavby stavebních úprav bytového domu čp. 449 a 451 již byl vydán kolaudační
souhlas. U stavby – stavebních úprav domu čp. 453 byly stavební práce zrealizovány a stavebník
doposud nepodal žádost o vydání kolaudačního souhlasu. Žalovaný navrhl kasační stížnost
zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná; stěžovatel
je zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), které soud podřadil pod důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[9] Z hlediska stížních námitek považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se nejprve zaměřit
na otázku posouzení, zda řízení před městským soudem bylo stiženo vadou, spočívající
v tom, že již správní orgán při zjišťování skutkové podstaty porušil zákon o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost, přičemž pro tuto
vadu měl soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit (důvod kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.).
[10] Z obsahu žaloby vyplývá, že stěžovatel jedním z žalobních bodů namítal,
že v pochybnostech se uplatní domněnka řádného účastenství dle §28 správního řádu a do doby
rozhodnutí o tom, že stěžovatel účastníkem řízení není, měl být za účastníka považován. Nejvyšší
správní soud předesílá, že ustanovení §28 správního řádu se použije v zásadě ve kterémkoli
správním řízení, v němž nastanou pochybnosti o procesním postavení určité osoby. To platí
i ve stavebním řízení, byť stavební zákon stanoví taxativně okruh účastníků. I v tomto řízení totiž
mohou nastat pochybnosti v otázce, zda určitá osoba do okruhu účastníků spadá či nikoliv.
Poměr speciality ustanovení stavebního zákona je tak dán vůči §27 správního řádu, nikoliv však
již vůči §28 správního řádu. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud také
v rozsudku ze dne 19. 5. 2008, č. j. 2 As 8/2008 - 39, publ. pod č. 1657/2008 Sb. NSS.
[11] Nejvyšší správní soud dovodil ve vztahu k §28 správního řádu v rozsudku
ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014 - 147, že „smyslem uvedeného ustanovení je, aby v případě
pochybností bylo již v průběhu řízení postaveno najisto, zda určitá osoba má či nemá postavení účastníka řízení.
Nepochybně by totiž byla možná i taková konstrukce, která by tuto otázku ponechávala vždy až na opravný
prostředek proti rozhodnutí, kterým se bude řízení končit. Opomenutý účastník by měl možnost brojit proti
tomuto rozhodnutí s tím, že mu nebylo umožněno uplatňovat svá práva v řízení. Je však nepochybně vhodnější,
aby zejména u řízení, která mohou být náročná na dokazování, uplatňování různých procesních práv účastníků,
atd. byla otázka sporného účastenství postavena najisto co nejdříve. Tím bude v ideálním případě zabráněno tomu,
aby se celé řízení muselo opakovat kvůli tomu, že by odvolací orgán, případně i soud, zaujmou až po proběhlém
řízení jiný pohled na účastenství určité osoby. Dané ustanovení tak bude aplikováno v probíhajícím správním
řízení, ve kterém o sobě určitá osoba tvrdí, že je účastníkem řízení, ale o takovém jejím postavení budou existovat
pochybnosti. Podle výroku tohoto usnesení pak buď bude v řízení s touto osobou pokračováno, nebo pro ni bude
účast v řízení ukončena.“ V rozsudku citovaném v bodě [10] Nejvyšší správní soud navíc uzavřel,
že „usnesení o tom, zda osoba tvrdící své účastenství účastníkem řízení je, či nikoli, není správní orgán povinen
vydávat v případech, kdy není třeba provádět jakékoli právní hodnocení věci nad rámec prosté aplikace normy;
o takový případ se jedná v situaci, kdy je toto účastenství expressis verbis řešeno přímo v zákoně. Stejně může
postupovat i v případě, kdy pro posouzení této otázky není třeba provést skutková šetření. V ostatních případech
je nutno vycházet z existence „pochybností“ (§28 odst. 1 věta první správního řádu z roku 2004) a musí
být o tvrzeném účastenství vydáno usnesení. Postup, kdy o tvrzeném účastenství nebude vydáno usnesení (a věc bude
vyřešena toliko neformálním sdělením), je třeba omezit na zcela nesporné situace, a v hraničních případech
postupovat cestou vydání usnesení ve smyslu §28 odst. 1 věty druhé správního řádu z roku 2004, podrobeného
instanční kontrole.“
[12] V dané věci je však namístě připomenout, že stěžovatel se postavení účastníka řízení
u prvostupňového správního orgánu domáhal za situace, kdy již ke všem předmětným stavbám
bylo vydáno stavební povolení. Zbývá tedy posoudit, zda za této situace přichází v úvahu postup
dle §28 správního řádu či nikoli. Gramatický výklad ustanovení §28 svědčí pro závěr,
že usnesení o účastenství lze vydat pouze za situace, kdy správní orgán ještě věc projednává
a nerozhodl o ní (srov. poslední větu §28 odst. 1 správního řádu: „postup podle předchozí věty nebrání
dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.“). Následně pak v situaci, kdy již správní orgán prvního stupně
vydá rozhodnutí ve věci samé, může se opomenutý účastník primárně bránit zejména podáním
odvolání. Není-li opomenutému účastníku doručeno rozhodnutí, užije se §84 správního řádu,
dle kterého „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat
odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování,
dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým
ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky
uvedené v §27 odst. 1.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015,
č. j. 9 As 222/2014 - 147).
[13] V posuzované věci lze tedy shrnout, že domáhal-li se stěžovatel postavení účastníka řízení
v době, kdy již v předmětných řízeních bylo vydáno rozhodnutí, nebyl možný postup podle §28
správního řádu a stěžovatel postupoval správně, jestliže brojil proti předmětným stavebním
povolením odvoláním, o kterém bylo následně rozhodnuto žalovaným. Správnímu orgánu
prvního stupně z tohoto pohledu nelze vytknout, že stěžovateli pouze sdělil, že účastníkem řízení
není. Z uvedeného vyplývá, že není důvodná kasační námitka stěžovatele stran vad řízení.
[14] Zbývá tedy zabývat se druhou kasační námitkou, a to posouzením otázky účastenství
stěžovatele soudem. V případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného
nebo nepřípustného je správní soud oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze
to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl případně žalobce
zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 As 117/2012 - 75 nebo rozsudek téhož soudu
ze dne 13. 5. 2011, č. j. 5 As 8/2011 - 80). V případě žaloby stěžovatele tak bylo na městském
soudu, aby se zabýval tím, zda žalovaný správně posoudil otázku jeho účastenství ve stavebním
řízení.
[15] Je třeba zdůraznit, že v této věci je posuzována otázka účastenství stěžovatele
dle relevantního znění stavebního zákona, tedy ve znění účinném do 31. 12. 2012 (neboť
současné znění §109 stavebního zákona vymezuje účastníky odlišně). Dle §109 odst. 1
stavebního zákona v uvedeném znění platilo, že účastníkem stavebního řízení je
a) stavebník,
b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna či udržovací práce, není-li stavebníkem,
nejde-li o případ uvedený v písmenu g),
c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem,
d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto
pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva
navrhovanou stavbou přímo dotčena,
e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo
navrhovanou stavbou přímo dotčeno,
f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto
právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno,
g) společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu ve stavebním řízení,
které se týká domu nebo společných částí domu anebo pozemku; v případě, že společenství
vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník,
jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu.
Zvláštním právním předpisem, na který odkazoval §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákon,
je zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“).
[16] Nejvyšší správní soud se již vícekrát zabýval povahou společenství vlastníků jednotek jako
účastníka stavebního řízení podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 a především dovodil,
že pokud ve stavebním řízení nastane situace uvedená v §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona,
je vyloučeno účastenství vlastníka bytové jednotky (není–li sám stavebníkem) vedle účastenství
společenství vlastníků jednotek (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 38/2011 - 146, publ.
pod č. 2513/2012 Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013,
č. j. 5 As 117/2012 - 75).
[17] Při úvahách o účastenství stěžovatele v předmětných stavebních řízeních
dle §109 odst. 1 písm. g) stavebního zákona je důležitý obsah pojmu tzv. společných částí domu
a dále, co je myšleno správou domu vykonávanou společenstvím. Společné části domu byly
v §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů specifikovány tak, že jimi jsou „části domu určené pro společné
užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny,
terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené
vody, kanalizace, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou
umístěny mimo dům; dále se za společné části domu považují příslušenství domu (například drobné stavby)
a společná zařízení domu (například vybavení společné prádelny).“ Existence spoluvlastnických vztahů
ke společným částem, mnohdy a desítkami spoluvlastníků, vyžaduje, aby péči o společné části
zajišťoval konkrétní subjekt – správce. Tím je právě společenství vlastníků jednotek, právnická
osoba s omezenou právní subjektivitou. Společenství vlastníků jednotek je totiž nadáno
způsobilostí mít jen taková práva a povinnosti, které jsou součástí jeho předmětu činnosti, tedy
správy (srov. shora citovaný rozsudek ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 38/2011 - 146, publ.
pod č. 2513/2012 Sb. NSS). Pojem „správa domu“ je legislativní zkratkou zahrnující
jak samotnou správu společných částí domu, tak i jejich provoz a údržbu. Úplný a konkrétní
výčet činností, které správa domu zahrnuje (tj. které může společenství vlastníků jednotek
vykonávat), v zásadě nelze podat. Obsáhlý výčet úkonů patřících ke správě domu je např. uveden
v čl. III vzorových stanov společenství vlastníků jednotek, které tvoří přílohu k nařízení vlády
č. 371/2004 Sb. (dále jen „vzorové stanovy“) a podle kterých se správou domu rozumí také
zajišťování provozu domu a pozemku, údržby a oprav společných částí domu, protipožárního
zabezpečení domu, včetně hromosvodů, revizí a oprav společných částí technických sítí, rozvodů
elektrické energie, plynu, vody a odvodu odpadních vod, tepla a teplé užitkové vody
včetně radiátorů, čištění komínů, apod. (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2013 č. j. 5 As 117/2012 - 75).
[18] Stěžovatel tvrdí, že povolenými stavebními úpravami na bytových domech, které spolu
s bytovým domem ve správě stěžovatele tvoří jednu budovu, může být dotčen, tedy
že předmětná stavební řízení o úpravách na těchto bytových domech, se stěžovatele týkají.
Městský soud vyložil otázku dotčení stěžovatele stavebním řízením tak, že společenství vlastníků
jednotek jsou dle relevantní právní úpravy účastníky stavebního řízení právě jen tehdy, pokud
se stavební činnosti, které vyžadují stavební povolení, mají odehrávat přímo v domě, v němž jsou
umístěny jednotky, nebo na pozemku, na němž tento dům stojí. Společenství pak není
účastníkem stavebního řízení jen proto, že v sousedství domu, který spravuje, mají probíhat
povolené stavební práce. Pro podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 8. 2010, č. j. 9 As 63/2010 - 111. K tomu je nutno uvést, že odkaz
městského soudu na uvedený rozsudek je zcela nepřípadný, neboť podstatou posouzení
v uvedené věci byla otázka, zda postup autorizovaného inspektora ve zkráceném stavebním řízení
lze označit za veřejnoprávní a zda výsledkem jeho činnosti je, za podmínky oznámení certifikátu
stavebnímu úřadu podle §117 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006, akt, který je způsobilý
zasáhnout veřejná subjektivní práva a povinnosti. Otázkou postavení společenství vlastníků
jednotek jako účastníků řízení se soud v této věci v podstatě nezabýval, neboť společenství
vlastníků jako stěžovatel vzalo svou kasační stížnost zpět a řízení o ní tak bylo citovaným
rozsudkem zastaveno.
[19] Se závěry vyslovenými městským soudem nelze souhlasit, neboť nemají oporu
v relevantní právní úpravě. Podstatné totiž je, zda ve smyslu §109 odst. 1 písm. g) stavebního
zákona ve spojení s §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012,
stavební řízení, v rámci něhož se stěžovatel domáhá svého postavení účastníka řízení, se týká domu,
společných částí nebo pozemku ve správě stěžovatele. Není naopak podstatné, zda se stavební
činnosti „odehrávají přímo v domě, v němž jsou umístěny jednotky, nebo na pozemku, na němž
dům stojí“. Stavební řízení se totiž týká domu, společných částí či pozemku, jestliže se týká práv
a povinností společenství vlastníků jednotek při správě domu (viz výklad pojmů v bodě [17]
tohoto rozsudku). Není tak bez dalšího možné upřít stěžovateli právo účastníka řízení, pokud
stavební práce probíhají na sousedním bytovém domě, nikoliv přímo v domě stěžovatele. Tvrdí-li
totiž stěžovatel, že stavebními pracemi na sousedních bytových domech, které tvoří v celku jednu
budovu, došlo k přesahu zateplení pláště až na vchod ve správě stěžovatele a že došlo
k poškození části lodžiových panelů a na stěně přiléhající k domu ve správě stěžovatele, nelze
jeho argumentaci upřít důvodnosti. V daném případě, bylo-li by prokázáno, že prováděné
zateplení sousedních bytových domů a s tím související stavební práce na základě vydaného
stavebního povolení ve výsledku mohou mít vliv na výkon práv stěžovatele (např. nutnost úpravy
pláště domu, navíc omezeným způsobem, existence tzv. tepelných mostů, zvýšené výdaje
na zajištění tepelné energie pro dům ve správě stěžovatele atd.), je nutno nepochybně dospět
k závěru, že předmětná stavební řízení se týkají také domu či společných částí, příp. pozemku
ve správě stěžovatele. V takovém případě by stěžovatel byl účastníkem předmětných stavebních
řízení. Naopak, jednotliví vlastníci, při aplikaci účastenství dle §109 odst. 1 písm. g) stavebního
zákona v relevantním znění, pokud by se stavební řízení týkalo výlučně společných částí domu,
by byli z účastenství vedle společenství vlastníků vyloučeni (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 38/2011 - 14 a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2012
č. j. 4 As 44/2012 - 29).
[20] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační námitku stěžovatele stran nesprávného
právního posouzení věci soudem jako důvodnou.
IV. Závěr
[21] Jelikož byl naplněn důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zrušil
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Bude na městském soudu, aby v dalším řízení zkoumal, zda povolené stavební práce
se dle tvrzení stěžovatele mohly dotknout jeho práv jako správce předmětného bytového domu.
K tomu bude nutné zjistit skutkový stav prostřednictvím stěžovatelem navržených důkazů, které
městský soud v důsledku nesprávného právního posouzení neprovedl. Budou-li v řízení
prokázána tvrzení stěžovatele, je nutno učinit závěr o tom, že stěžovatel se po právu domáhal
účastenství v jednotlivých stavebních řízeních.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. městský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu