ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.159.2014:42
sp. zn. 1 Azs 159/2014 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: B. D.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2012, č. j. CPR-9962-3/ČJ-2012-9CPR-V238, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014,
č. j. 36 A 70/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná částečně změnila rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytových agend, ze dne 8. 6. 2012, č. j. KRPB-13640-99/ČJ-2011-060026-SV. Tím bylo
rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce podle §119 odst. 1 písm. a) bod 2 a 3 v souběhu
s ustanovením §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR a o změně některých zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena
v délce pěti let. Žalobci byla uložena povinnost vycestovat do 30 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Po dílčí změně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodnutím
žalované, týkající se zjevných písařských chyb, byl počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit
vstup na území České republiky, stanoven k okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Na žalobce se nevztahovaly důvody znemožňující vycestování podle
§179 zákona o pobytu cizinců.
[2] Uložené správní vyhoštění bylo odůvodněno tím, že žalobce pobýval na území České
republiky bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, nerespektoval dřívější rozhodnutí o správním
vyhoštění a při dalším pobytu na území České republiky by mohl závažným způsobem narušit
veřejný pořádek. Žalobce namítal, že by na něj správní orgány měly pohlížet jako na rodinného
příslušníka občana EU, protože má vztah obdobný vztahu rodinnému s paní Ch. M. (dále také
„účastnice správního řízení“) a její dcerou – občankou České republiky. Podle žalované ovšem
nesplňoval podmínky §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože během řízení o
správním vyhoštění dokládal společnou domácnost hned se třemi občany České republiky.
Žalobce proto nesplňoval zejména podmínku trvalosti společného soužití. Z vyjádření žalobce a
účastnice správního řízení a také z podkladových materiálů přitom nevyplývá, že by ve společné
domácnosti skutečně žili. Žalobci se proto nepodařilo hodnověrně doložit, že by mělo na něj být
pohlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU. S ohledem na ochranu veřejného pořádku,
který žalobce svým chováním závažně narušoval, správní vyhoštění nepředstavovalo nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života žalobce.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně. Napadal
zejména závěr žalované, že není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení
§15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud by totiž jednání žalobce bylo hodnoceno
jako jednání rodinného příslušníka občana EU, muselo by jeho jednání dosahovat intenzity
závažného narušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečnosti státu nebo ohrožení veřejného
zdraví. Touto otázkou se žalovaná podle názoru žalobce nezabývala dostatečně. Správní orgány
podle žalobce navíc nevycházely z aktuálních podkladů. Opřely o vyjádření účastníka řízení
ze dne 22. 3. 2011, přičemž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno
až 8. 6. 2012 a rozhodnutí žalované dokonce 16. 11. 2012. Správní vyhoštění žalobce nadto
představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Skutková zjištění
starší jednoho roku nemohou odůvodňovat posouzení hledisek přiměřenosti uvedených
v §174a zákona o pobytu cizinců. Naprosto nepřijatelným a absurdním excesem pak byla celková
délka řízení o správním vyhoštění, které trvalo 6 let.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Správní orgány se otázkou, zda je žalobce rodinným
příslušníkem občana EU, zabývaly a odůvodněně došly k závěru, že žalobce neprokázal,
že by se na něj mělo takto pohlížet. Žalobce sice tvrdil, že se správní orgány otázkou jeho
postavení rodinného příslušníka občana EU řádně nezabývaly, ale omezil se pouze na toto
obecné tvrzení, aniž by uvedl konkrétní okolnosti, které by mohly závěry správních orgánů
zpochybnit či vyvolat potřebu dalšího dokazování. Neobstojí ani námitka neaktuálnosti podkladů,
protože žalobce byl podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“), vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce však této
možnosti nevyužil, nevyjádřil se, a žádné nové skutečnosti či důkazy nepředložil, což ostatně
nečiní ani v podané žalobě. Stejně tak žalobce po celou dobu nepředestřel žádné konkrétní
okolnosti a důkazy, které by prokazovaly, že rozhodnutí o správním vyhoštění v době jeho vydání
představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Krajský soud
připustil, že řízení o správním vyhoštění žalobce bylo poměrně zdlouhavé, ale zákon o pobytu
cizinců nestanoví žádnou lhůtu, po jejímž uplynutí by zanikla možnost správního orgánu správní
vyhoštění uložit. Pokud se však žalobce cítil kvůli průtahům v řízení dotčen na svých právech,
měl možnost využít opatření proti nečinnosti podle §80 správního řádu, popř. podat žalobu
na ochranu proti nečinnosti, což neučinil. Všechny žalobcovy námitky proto byly nedůvodné.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
Zároveň s jejím podáním stěžovatel navrhl zdejšímu soudu, aby jí přiznal odkladný účinek
ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 11. 2014, č. j. 1 Azs 159/2014 – 29,
vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
[6] Stěžovatel se opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a navrhuje zrušení
rozsudku krajského soudu spolu s vrácením věci k dalšímu řízení. Stěžovatel uznává, že mohl
v rámci vedeného řízení o správním vyhoštění vyvinout více procesní aktivity, aby bylo
postaveno najisto, že je rodinným příslušníkem občana EU. V žádném případě se ale nejednalo
o situaci, že by správní orgány neměly jakékoliv indicie o tom, že se v takovém postavení může
nacházet. Řízení o správním vyhoštění je řízením z moci úřední a je pak především úkolem
správních orgánů, aby zjistily stav věci. Rozhodnutí bylo vydáno až po jednom roce od doby,
kdy správní orgán prvního stupně aktivně zjišťoval stav věci. Ve vztahu k rodinnému životu
stěžovatele proto správní orgán prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na skutkovém stavu
zjištěném v souladu s požadavky §3 správního řádu. V té souvislosti stěžovatel zdůrazňuje
celkovou délku řízení a dopady rozhodnutí na rodinné vztahy a zájmy nezletilého občana České
republiky. Takové rozhodnutí je nepřijatelné i z hlediska §2 odst. 1 a odst. 4 správního řádu.
[7] Správní orgány také přistoupily velmi selektivně k posouzení otázky, zda je stěžovatel
osobou v obdobném postavení jako rodinný příslušník občana EU. Hodnotily zjištěné
skutečnosti pouze v neprospěch stěžovatele. Místo toho, aby posuzovaly trvalost vztahu mezi
stěžovatelem a nezletilou občankou České republiky, se kterou stěžovatel žije ve společné
domácnosti, vycházely z neaktuálního výslechu jejího otce a předchozích tvrzených vztahů
stěžovatele k jiným občanům České republiky. Tyto skutečnosti nemohou vylučovat následné
splnění podmínek §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel si je vědom, že soud
musí posuzovat stav věci ke dni vydání správního rozhodnutí, ale přesto doplňuje, že v roce 2013
uzavřel s matkou nezletilé manželství. Tvrzení stěžovatele ve správním řízení proto nebyla
účelová.
[8] Stěžovatel se také nemůže ztotožnit se závěrem krajského soudu, že délka vedeného
řízení nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože zákon o pobytu cizinců kromě
pořádkové lhůty podle §169 odst. 5 žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí neobsahuje, a pokud
se tedy stěžovatel cítil průtahy v řízení poškozen, měl využít příslušných procesních institutů
ochrany před nečinností. Tento přístup by ve svých důsledcích znamenal, že správní orgán může
postihnout i jednání třeba třicet let staré, pokud se účastník řízení nedomáhal ochrany před
nečinností. Takové důsledky jsou však absurdní a nemohou odpovídat základním principům
demokratického právního státu. Doba, která od porušení právní povinnosti uplynula, musí mít
nepochybně svůj odraz v hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. S těmito
skutečnostmi se však ani správní orgány, ani krajský soud nevypořádaly a podle stěžovatele
je proto rozsudek krajského soudu v tomto aspektu nepřezkoumatelný.
III. Vyjádření žalované
[9] Žalovaná byla přípisem ze dne 29. 12. 2014, č. j. 1 Azs 159/2014 – 39, vyzvána
k vyjádření se ke kasační stížnosti stěžovatele ve lhůtě 2 týdnů od jejího doručení. Této možnosti
nevyužila a nevyjádřila se.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Přitom přihlédl i ke skutečnostem, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti podle §109 odst. 4, věta za středníkem s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a jeho neaktuálnosti (IV.A), poté námitkou nesprávného posouzení postavení stěžovatele
jako rodinného příslušníka občana EU (IV.B), a následně námitkou nepřiměřenosti délky řízení
o správním vyhoštění (IV.C).
IV.A) K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho neaktuálnosti
[14] Stěžovatel namítá, že krajský soud nedostatečně přezkoumal rozhodnutí správních
orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Jejich rozhodnutí se opírala
o neaktuální podklady. Rozhodnutí žalovaného proto mělo být krajským soudem zrušeno
pro porušení §2 odst. 1 a odst. 4 a §3 správního řádu.
[15] Podle §2 odst. 1 správního řádu platí, že „[s]právní orgán postupuje v souladu se zákony
a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu …“.
Ustanovení §2 odst. 4 správního řádu stanoví: „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu
s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Ustanovení §3 správního řádu
zakotvuje, že pokud nevyplývá ze zákona něco jiného, správní orgán postupuje tak, „aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2“. Podle §36 odst. 3 správního řádu pak platí: „Nestanoví-li zákon jinak,
musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí;
to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal.“
[16] Stěžovatel měl před vydáním rozhodnutí ve správním řízení v souladu s §36 odst. 3
správního řádu možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Mohl uvést veškeré aktuálnější
skutečnosti, které považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu i předložit důkazy. Stěžovatel
tak ovšem neučinil. K namítané neaktuálnosti podkladů proto sám přispěl. Jak uvedl krajský
soud, nedůvodnost této námitky zvýrazňuje také skutečnost, že stěžovatel ani v odvolání
či v žalobě netvrdí, jaké konkrétní aktuálnější okolnosti měla žalovaná a správní orgán prvního
stupně opomenout. Stěžovatel měl zkrátka lépe dbát o svá práva (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 Azs 5/2013 – 27; či ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 7 Azs 51/2009 – 49). Argumentace stěžovatele je spíše jen pokračováním jeho nesouhlasu
s tím, že správní orgány vyhodnotily zjištěné skutečnosti v jeho neprospěch. To ovšem
neznamená, že tím porušily některé ze základních zásad správního řízení. Podle Nejvyššího
správního soud naopak postupovaly tak, aby byl v potřebném rozsahu zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud při přezkumu jejich rozhodnutí nijak nepochybil.
Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
IV.B) K námitce nesprávného posouzení postavení stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU
[17] Podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že: „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění
občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, lze vydat pouze
v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník: a) ohrožuje bezpečnost státu, b) závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek; (…) nebo c) ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, pokud
k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území.“ Ustanovení §15a odst. 4 písm. b)
zákona o pobytu cizinců stanoví, že „[u]stanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka
občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že (…)
má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.“
Podle §15a odst. 5 zákona o pobytu cizinců se pak „[u]stanovení tohoto zákona týkající se rodinného
příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České
republiky“. Podstatou celé této námitky je proto posouzení toho, zda stěžovatel ve správním řízení
hodnověrně doložil, že má s dcerou paní Ch. M. trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije
s ní ve společné domácnosti.
[18] V rozsudku ze dne 3. 3. 2010, č. j. 9 As 6/2010 - 73, Nejvyšší správní soud
uvedl: „Zjištění správního orgánu, zda se jedná o cizince, na něhož dopadá §15a odst. 4 (…) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, má v řízení o uložení správního vyhoštění zásadní
význam, neboť na něm záleží, podle jakých ustanovení zákona bude věc správním orgánem posuzována.
Správní orgán není povinen vycházet ze samotného tvrzení cizince o vedení společné domácnosti s občanem
Evropské unie - toto tvrzení musí být v řízení prokázáno relevantními důkazy. Zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, neobsahuje legální definici pojmu „společná domácnost“ (…).
Pod tímto pojmem je třeba rozumět domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně
uhrazují náklady na své potřeby. Shodně vymezuje pojem „domácnost“ §115 občanského zákoníku a neexistuje
důvod, proč vykládat pojem „společná domácnost“ obsažený ve zmíněném ustanovení zákona o pobytu cizinců
odlišně.“ V rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 - 63, pak Nejvyšší správní soud upřesnil,
že „[v]ztah obdobný vztahu rodinnému [§15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců]
musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům
mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES vymezuje.“
[19] Podle Nejvyššího správního soudu žalobce hodnověrně nedoložil, že měl s dcerou
své nynější manželky trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému v jeho úzkém chápání
podle zákona pobytu cizinců. Nepodařilo se mu přesvědčivě zpochybnit závěr správních orgánů,
že si účelově snaží zajistit postavení rodinného příslušníka občana EU, protože v průběhu
správního řízení uváděl hned tři různé vztahy obdobné vztahu rodinnému vůči třem různým
občanům České republiky. Nelze se proto divit žalované a správnímu orgánu prvního stupně,
že tvrzením stěžovatele neuvěřily. Své důvody pro nepřiznání postavení rodinného příslušníka
občana EU také náležitě odůvodnily. Závěr o trvalém soužití stěžovatele s nezletilou dcerou paní
Ch. M., v jehož rámci by stěžovatel hradil náklady na její potřeby, nebylo možné učinit. Stěžovatel
se proto nemohl opřít o §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců a využít záruky, které jsou
přiznány rodinným příslušníkům občana EU. V řízení před krajským soudem i Nejvyšším
správním soudem pouze opakuje námitky, které byly dříve náležitě posouzeny. Stejně jako
v případě námitky posuzované v části IV. A. jde ale spíše o pokračování v nesouhlasu se závěry
správních orgánů a ve snaze prosadit svůj opačný názor, který ovšem neodpovídá skutkovým
okolnostem věci. Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
IV.C) K námitce nepřiměřenosti délky řízení o správním vyhoštění
[20] Stěžovatel dále napadal celkovou délku správního řízení, které trvalo 6 let. Ze spisového
materiálu vyplývá, že správní orgán prvního stupně zahájil řízení 14. 10. 2006. Dne 12. 1. 2007
vydal první rozhodnutí o správním vyhoštění, které žalovaná zrušila rozhodnutím ze dne
21. 3. 2007. Správní orgán rozhodl o zastavení řízení, ale žalovaná ve zkráceném přezkumném
řízení toto usnesení zrušila. Po odvolacím řízení u Ministerstva vnitra, které 23. 5. 2009 odvolání
zamítlo, řízení pokračovalo. Dne 2. 6. 2009 správní orgán prvního stupně vydal nové rozhodnutí,
které však žalovaná opět 26. 7. 2010 zrušila. Dne 29. 8. 2011 správní orgán prvního stupně vydal
již třetí rozhodnutí ve věci, které žalovaná 19. 1. 2012 opětovně zrušila. V rámci odvolacího řízení
„uspělo“ až rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 6. 2012, které žalovaná
v rozhodnutí ze dne 16. 11. 2012 pouze částečně změnila. Řízení o žalobě stěžovatele
před krajským soudem bylo zahájeno 4. 12. 2012 a skončilo o cca 21 měsíců později, rozsudkem
ze dne 26. 8. 2014, který byl stěžovateli doručen 24. 9. 2014. K dnešnímu dni se proto o správním
vyhoštění stěžovatele rozhoduje již zhruba 8 a půl roku.
[21] Opožděná spravedlnost je odepřená spravedlnost. I tento důsledek má procesní malátnost
správního orgánu prvního stupně v posuzované věci. Stěžovatel byl po několik let držen v zajetí
nejistoty, zda bude vyhoštěn či nikoliv. Takové řízení může jen stěží splňovat požadavky
práva na spravedlivý proces, ze kterého vyplývá i právo na přiměřenou délku řízení.
Vezmeme-li v potaz kritéria posuzování přiměřenosti délky řízení, jak je ve své judikatuře
dovozuje Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996
ve věci Süßmann proti Německu, stížnost č. 20024/92, §48), nešlo o příliš složitou věc, stěžovatel
svým chováním nezpůsoboval další průtahy ve věci, státní orgány je naopak svým nekvalitním
rozhodováním způsobovaly, přičemž řízení mělo pro stěžovatele velký význam. Délka řízení
proto byla nepřiměřená.
[22] Nejvyšší správní soud přesto musí souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel
ani v tomto aspektu nedbal o svá práva dostatečným způsobem. Měl k dispozici prostředky
ochrany proti nečinnosti a mohl se také domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Stěžovatel však žádného z těchto prostředků nápravy nevyužil. Délka řízení sama o sobě není
důvodem pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Kasační rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu by ji naopak ještě více prodloužilo. Proto český právní řád počítá s jinými výše uvedenými
prostředky nápravy (k tomu viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti
věci Najvar proti České republice, stížnost č. 8302/06). I tato námitka stěžovatele je proto
nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
[24] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu