ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.185.2015:74
sp. zn. 10 As 185/2015 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: JUDr. A.
Z., zast. JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem Svobodova 137/7, Praha 2, proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, zast. JUDr. Janem
Sykou, advokátem se sídlem Školská 12, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2014,
sp. zn. K 75/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 Ad 7/2015 – 71,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 Ad 7/2015 – 71,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. K 75/2009 , se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 35 600 Kč, k rukám jeho zástupkyně JUDr. Vladany Zemanové,
advokátky se sídlem Svobodova 137/7, Praha 2, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí kárného senátu
České advokátní komory ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. K 75/2009, a toto roz hodnutí
bylo potvrzeno.
[2] Kárný senát uznal stěžovatele vinným kárným proviněním, jehož se dopustil tím, že poté,
co mu jako právnímu zástupci věřitele S. M. v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu
v Praze pod č. j. 99 K 23/99 byla na jeho účet ve prospěch S. M. dne 31. 1. 2006 připsána částka
2 223 471,10 Kč ze zpeněžené konkurzní podstaty, tuto částku S. M. přes jeho opakované výzvy
do současné doby nevydal, a poté, co mu S.M. dopisem ze dne 10. 6. 2007 vypověděl plnou moc
a dopisem ze dne 9. 7. 2007 ho požádal o vyúčtování odměny za poskytnuté právní služby
a o vydání dokladů vztahujících se k jeho věci, této žádosti do současné doby nevyhověl,
tedy jednak že nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klient a a neřídil se jeho pokyny ,
při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě, a jednak že při výkonu advokacie
nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval
pravidlo profesionální etiky ukládajícímu
- povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti
o vážnosti advokátního stavu
- povinnost peníze a jiné hodnoty, které převzal ke stanovenému účelu, opatrovat s péčí
řádného hospodáře a nepoužít je jinak nežli ke stanovenému účelu
- povinnost při ukončení poskytování právních služeb klientovi na jeho žádost vydat
bez zbytečného odkladu všechny pro věc významné písemnosti, které mu klient svěřil,
nebo které z projednávání věci vznikly
- o svých výkonech pro klienta vést přiměřené záznamy, jejichž obsah na požádání
klientovi poskytne s úplným vysvětlením,
čímž porušil §16 odst. 1, 2 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1, čl. 9, odst. 2, 4
a čl. 10 odst. 4 Pravidel profesionální etiky a §19 odst. 1 písm. a), c) zákona o advokacii.
[3] Za toto kárné provinění mu bylo uloženo kárné opatření – dočasný zákaz výkonu
advokacie na dobu 12 měsíců. Dále byl uznán povinným zaplatit žalované náhradu nákladů
kárného řízení ve výši 3 000 Kč.
I. Vymezení věci
[4] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda se stěžovatel výše popsaného
kárného provinění dopustil a zda byla kárná žaloba podána včas.
[5] Městský soud shledal důvodným závěr žalované, že se jedná o trvající kárné provinění
a nedošlo proto k prekluzi práva podat kárnou žalobu, neboť lhůta podle §33 odst. 2 zákona
o advokacii nemohla uplynout.
[6] V otázce, zda se stěžovatel dopustil kárného provinění, soud uvedl, že ze skutečnos tí
zjištěných v průběhu kárného řízení je zřejmé, že mezi stěžovatelem jako advokátem
a jeho klientem panem S. M. (dále jen „klient“) nebyla uzavřena žádná smlouva, z níž by vyplýval
pokyn pro stěžovatele, aby peníze ze zpeněžené konkurzní podstaty vyplati l jakékoliv třetí osobě.
Považoval za nesporné, že stěžovatel si nijak neopatřil od klienta jakékoliv přímé a bezprostřední
pokyny k další dispozici s penězi. Jednal bez komunikace s klientem. Zdůraznil, že stěžovatel
postupoval na základě Dohody o výplatě finančních částek z 10. 2. 2006 (dále jen „dohoda“),
kterou mu předložila třetí osoba, přičemž právě tato třetí osoba měla z dohody prospěch.
Shodně se žalovanou měl za to, že právě vzhledem k této okolnosti si měl opatřit autentické
vyjádření svého klienta, a že neučinil-li tak, jednal bez náležité opatrnosti, obezřetnosti
a odpovědnosti.
[7] V souvislosti se záležitostí vyplacení, resp. nevyplacení peněz z výtěžku z konkurzního
řízení bylo zcela nepodstatné, s jakým výsledkem skončilo trestní stíhání stěžovatele.
Podstatným je naopak to, že stěžovatel až dosud nevydal klientovi peníze,
jež obdržel ze zpeněžené konkurzní podstaty, což bylo předmětem kárné žaloby i rozhodnutí
kárných senátů obou stupňů.
[8] Zda s těmito penězi naložil nějak jinak, případně jak jinak s nimi naložil, to nebylo
pro rozhodování kárných senátů nijak významné, a pokud se tím přesto zabývaly,
tak jen z toho důvodu, že stěžovatel způsob svého nakládání s těmito penězi popsal ve své
obhajobě. Byť tedy jeho jednání není z hlediska trestní odpovědnosti zpronevěrou, nic to nemění
na tom, že svému klientovi peníze nevydal. Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 T 78/2012 ze dne 17. 12. 2012, kterým stěžovatel
argumentoval.
[9] Soud odmítl tvrzení, že dohoda byla zpochybňována a označena za nepodstatnou.
Kárný senát předložené listiny považoval pro účely kárného řízení za autentické.
Se stěžovatelem se rozcházel nikoliv ve věci jejich pravosti, ale ohledně hodnocení
jejich významu pro věc.
[10] Stěžovatel sám přiznal, že výpověď plné moci od klienta dostal, a že tento žádal
jak vrácení listin, tak předložení vyúčtování. Ani v jednom mu však nevyhověl. Za tohoto stavu
věci byl dle soudu odůvodněn závěr kárného senátu v rozhodnutí ze dne 11. 4. 2014,
že stěžovatel dosud nevyúčtoval odměnu za poskytnutou právní službu svému klientovi,
ačkoliv o to byl požádán a ani mu nevydal doklady vztahující se k věci. Dále konstatoval,
že kárné senáty se zabývaly i okolnostmi, jež svědčily ve prospěch stěžovatele. Odmítl námitku,
že kárné senáty bez dalšího akceptovaly tvrzení klienta stěžovatele.
[11] Jako důvodnou hodnotil námitku týkající se odkazu žalované na zákon č. 253/2008 Sb.,
o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 9. 2008, takže jeho ustanovení se nemohla vztahovat
na výplatu hotovosti, ke které mělo dojít dne 15. 3. 2006 . Nesprávnost tohoto argumentu neměla
žádný vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[12] Stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Namítá, že v řízení před městským soudem nezákonnost spatřoval a nadále spatřuje
ve skutečnosti, že k posuzovanému jednání došlo v únoru a březnu 2006. Kárná žaloba
byla podána v květnu 2009, tedy po více jak třech letech od sporného jednání,
tj. po zákonné lhůtě. Na základě provedeného dokazování se nemůže jednat o trvající skutek.
Fakt, že stěžovatel „dosud nevydal“ klientovi finanční částku vůbec nemůže být jakýmkoliv
proviněním, když je prokázáno a není nijak zpochybněno, že s touto částkou bylo v březnu 2006
naloženo dle výslovného písemného pokynu klienta.
[14] Trvá na tom, že výsledek trestního řízení, ve kterém byl posuzován stejný skutek,
bylo nutné v kárném řízení respektovat. Soud se nijak nevypořádal s námitkami uplatněnými
s ohledem na výsledky trestního řízení. Sporné jednání nebylo shledáno trestným činem,
protože stěžovatel neměl důvod pochybovat o pravosti pokynu uděleného klientem.
S ohledem na písemný pokyn ze dne 10. 2. 2006 má za to, že se kárného provinění nedopustil.
[15] Co se týká jeho povinnosti vydat doklady, tak uvádí, že k ukončení poskytování právních
služeb došlo výplatou částky dne 15. 3. 2006 dle pokynu klienta. Pokud by byly nějaké doklady
k předání, pak by bývaly měly být předány v této době. Ve skutečnosti ale nebylo co předávat.
Stěžovatel od klienta v průběhu zastupování v konkurzním řízení žádné doklady nepřevzal
a nebyly ani takové doklady, které by vznikly z projednávání a které by měl u sebe.
Rozvrhové usnesení z konkurzního řízení bylo doručeno přímo klientovi, a to z toho důvodu,
že se osobně účastnil schůzí věřitelského výboru. Při ukončení zastupování klient nevznesl
žádnou žádost o poskytnutí písemností zcela nepochybně také z toho důvodu, že dobře věděl,
že žádné takové písemnosti neexistují. Tyto skutečnosti soud při hodnocení zcela pominul.
Navíc kárná žaloba podaná v květnu 2009 je i z hlediska povinnosti předat doklady při ukončení
zastupování podána po uplynutí zákonné dvouleté lhůty.
[16] Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel prakticky opakuje
svoji obhajobu z kárného řízení. Drží se představy, že pokud určité jednání obstojí z hlediska
práva trestního, musí obstát i dle zákona o advokacii. Tato představa je nesprávná. Ač byla listina
ze dne 10. 2. 2006 sh ledána autentickou, postup stěžovatele nemohl být z hlediska povinností
advokáta hodnocen jako správný. Na základě této listiny nemohl postupovat stěžovatel
popsaným způsobem. Klientovi určenou částku stále nevydal, což je stav trvající.
Všechny námitky jsou vypořádány v odůvodnění napadeného rozsudku, na který žalovaná
odkazuje. Ohledně výroku v řízení trestním uvádí, že vázanost pro soud by existovala
jen v případě pozitivního výroku o vině.
[18] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[19] Stěžovatel v replice na vyjádření žalované uvádí, že se jednalo o plnění ze zpeněžené
konkurzní podstaty dlužníka. Žádná speciální písemná dohoda ohledně naložení s touto částkou
uzavřena nebyla. Bylo jasné a nepochybné, že se jedná o peněžní prostředky klienta
a že s nimi bude nadále naloženo podle jeho vůle. Tu klient vyjádřil v pokynu z 10. 2. 2006.
Žádná speciální dohoda tomuto pokynu předcházet nemusela. Je přesvědčen, že pokud
na základě pravé listiny obsahující vůli klienta vyplatil finanční prostředky a respektoval
tak jeho vůli, nemůže žalovaná tvrdit, že skutek trvá. A to za situace, kdy již sama žalovaná
nezpochybňuje autenticitu pokynu advokátovi ze dne 10. 2. 2006.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je částečně důvodná.
[21] Kárná žaloba ze dne 25. 5. 2009 byla podána pro skutek, který byl označen:
poté, co mu jako právnímu zástupci věřitele S.M. v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod čj. 99K 23/99 byla na jeho účet ve prospěch S.M. poukázána částka 2,223.471,10 Kč
ze zpeněžené konkurzní podstaty, tuto částku S.M. přes jeho opakované výzvy do současné doby nevydal, a poté,
co mu S.M. dopisem ze dne 10. 6. 2007 vypověděl plnou moc a dopisem ze dne 9. 7. 2007 ho požádal
o vyúčtování odměny za poskytnuté právní služby a o vydání dokladů vztahujících se k jeho věci, této žádosti
do současné doby nevyhověl, tedy…
[22] V průběhu kárného řízení se stěžovatel hájil tvrzením, že peníze vyplatil jednateli
společnosti PP s.r.o., a to na základě dohody, kterou uzavřel jeho klient s touto společností,
kterou smluvní strany písemně vyhotovily 10. 2. 2006 a kterou stěžovateli předložil jednatel
této společnosti. Postupem dle této dohody (tj. výplatou peněz společnosti PP s.r.o.) plnil pokyn
svého klienta. K tomuto tvrzení doložil jednak dohodu o výplatě finanční částky ze dne
10. 2. 2006, tak i Potvrzení ze dne 15. 3. 2006, z něhož vyplývá převzetí částky 2 223 471,10 Kč
jednatelem společnosti PP s.r.o.
[23] Odvolací kárný senát v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že „[p]o provedeném
dokazování je možno konstatovat, že ačkoliv doklady předložené kárně obviněným, na kterých je postavena
jeho obhajoba (zejména Dohoda o výplatě finanční částky ze dne 10. 2. 2006, Potvrzení ze dne 15. 3. 2006,
Příjmový pokladní doklad ze dne 15. 3. 2006) vzbuzují určité pochybnosti o jejich pravosti, kárný senát
přesto respektujíc zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ vycházel ve svých skutkových závěrech z toho,
že uznal, v rámci obhajoby kárně obviněného, pravost těchto dokladů a při svých úvahách, jímž odůvodnil
svoje rozhodnutí, z těchto dokladů vycházel“.
[24] Dále je v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že „kárně obviněný jako schovatel finančních
prostředků svěřených mu v souvislosti s poskytovanou právní službou byl povinen jednat s náležitou opatrností,
obezřetností, odpovědností a profesionalitou. Pokud vyplatil tak významnou finanční částku, patřící jeho klientovi,
jiné osobě na základě přinejmenším málo důvěryhodné listiny, která mu nebyla předložena klientem,
a jejíž pravost si žádným způsobem neověřil, postupoval zcela v rozporu se svými povinnostmi při správě cizího
majetku vyplývajícími z jeho postavení advokáta“. V této části bylo navázáno na úvahu kárného senátu,
uvedenou v prvostupňovém rozhodnutí, kde bylo konstatováno, že „[v]yplacení klientské úschovy
za takovéto situace třetí osobě (resp. její nevyplacení klientovi) je hrubým porušením povinností advokáta
vůči klientovi“.
[25] Žalovaný dále dovodil, že „jestliže kárně obviněný neoprávněně vyplatil finanční prostředky
deponované v jeho úschově cizí osobě, nikoliv klientovi, jako „uschovateli“, trvá stav, kdy není splněna povinnost
kárně obviněného vůči klientovi vyplatit mu finanční prostředky u něj uložené. Skutečnost, že finanční prostředky
vyplatil jiné osobě, z hlediska závazků kárně obviněného vůči klientovi osobě neoprávněné, na jeho povinnosti
splnit závazky vůči klientovi se nic nemění“.
[26] Za skutek vymezený v kárné žalobě byl stěžovatel shledán příslušnými orgány kárně
odpovědným a bylo mu uloženo kárné opatření dočasného zákazu výkonu advokacie na dobu
12 měsíců.
[27] Soud dospěl k závěru, že skutek vymezený kárnou žalobou slovy „poté, co mu jako právnímu
zástupci věřitele S.M. v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod čj. 99K 23/99 byla na jeho
účet ve p rospěch S.M. poukázána částka 2,223.471,10 Kč ze zpeněžené konkurzní podstaty, tuto částku S.M.
přes jeho opakované výzvy do současné doby nevydal, za který byl stěžovatel shledán v kárném řízení
odpovědným, nemá oporu ve skutkových zjištěných učiněných v kárném řízení.
[28] Kárná žaloba spatřovala škodlivé jednání stěžovatele v tom, že dosud nevyplatil částku
získanou z konkurzního řízení klientovi. V průběhu kárného řízení však bylo na základě
provedeného dokazování zjištěno, že stěžovatel peníze vyplatil jed nateli společnosti P.P. s.r.o.,
a to na základě dohody ze dne 10. 2. 2006. Toto zjištění nemá žádnou oporu ve skutku,
který je uveden ve výroku rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne
11. 4. 2014, sp. zn. K 75/2009. Kárný senát ani odvolací kárný senát tuto zjištěnou skutečnost
žádným způsobem nepromítly v rámci vymezení skutku, za který byl stěžovatel shledán kárně
odpovědným, ač tak učinit v souladu s doktrínou trestního práva týkající se totožnosti skutku
měly.
[29] Podstatou této doktríny aplikovatelnou přiměřeně i na kárné řízení je,
že obžalovací zásada neznamená, že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním
návrhu. Nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s rozsudkem. Lze proto přihlížet
i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem.
Soud je oprávněn i změny okolností případu v rámci téhož skutku převzít do svých skutkových
zjištění, pokud se tím nemění přímo podstata skutku. „ Podstatu skutku lze spatřovat v jednání
a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku bude zachována, bude -li zachována
alespoň buď totožnost jednání, nebo totožnost následku“(k tomu srov. Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo
procesní. 3. Vydání. Praha: Leges, 2013, s. 595- 596). V projednávaném případě má soud za to,
že v průběhu kárného řízení bylo zjištěno odlišené jednání oproti tomu, které bylo vymezeno
v kárné žalobě, přičemž škodlivý následek zůstal stejný.
[30] Odůvodnění obou rozhodnutí neodpovídá skutku vymezenému ve výroku kárného
senátu a není proto ani zřejmé, v čem konkrétně protiprávní jednání stěžovatele spočívalo.
To bylo sice ve výroku označeno jako nevydání částky 2 223 471,10 Kč ze zpeněžení konkurzní
podstaty klientovi, nicméně v odůvodnění se stěžovateli vytýká, že tím že vyplatil finanční
prostředky někomu jinému, na základě málo důvěryhodné listiny, postupoval zcela v rozporu
se svými povinnostmi při správě cizího majetku. Jednání stěžovatele tedy podle odůvodnění
mělo spočívat nikoliv v zadržování prostředků klienta, ale v jejich vyplacení jiné osobě.
Jedná se o dvě různá provinění, u kterých je nepochybně odlišný i běh lhůt pro podání kárné
žaloby.
[31] Rozhodnutí žalované je proto nesrozumitelné a vnitřně rozporné.
[32] Soud byl nucen dále se vypořádat i s námitkami stěžovatele směřujícími do druhého
skutku, který spočíval v tom, že „…poté, co mu S.M. dopisem ze dne 10. 6. 2007 vypověděl plnou moc
a dopisem ze dne 9. 7. 2007 ho požádal o vyúčtování odměny za poskytnuté právní služby a o vydání dokladů
vztahujících se k jeho věci, této žádosti do souča sné doby nevyhověl“. Tento skutek je na hodnocení prvního
skutku nezávislý.
[33] Tvrzení, že se soud nezabýval argumenty ve věci vydání dokladů, není pravdivé.
Městský soud se těmito argumenty zabýval, o čemž svědčí str. 10 -11 napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyšší správní soud proto neshledal.
[34] Při hodnocení námitek stěžovatele je stěžejní, že při jednání kárného senátu dne
11. 4. 2014 stěžovatel uvedl, že si myslí, že jej klient žádal o nějaké listiny, avšak on nic nevracel,
neboť v té době již žádné listiny klienta neměl. Dále vypověděl, že vyúčtování odměny
rovněž neprovedl. K žádné schůzce mezi stěžovatelem a klientem nedošlo, neproběhl ani žádný
kontakt. V dopise ze dne 10. 6. 2007 klient žádal po stěžovateli rozvrhová usnesení, vyúč tování
zastupování v konkurzech 99 K 23/99 a 13 K 79/99, konkrétně za úkony - právní porada
na schůzce PVK, napsání a přihlášení pohledávky 99 K 23/99, účast při projednání pohledávek
u soudu, napsání a přihlášení pohledávky 13 K 79/99.
[35] Obhajoba stěžovatele, že žádnými dokumenty vztahujícími se ke konkurznímu řízení
nedisponoval, není věrohodná. Pokud stěžovatel zastupoval v konkurzním řízení 99 K 23/99
svého klienta, který byl v postavení věřitele, mělo být doručováno rozvrhové usnesení jemu ,
jako jeho zástupci. Současně jako zástupce klienta činil úkony s věcí související
(porada s klientem, přihlášení pohledávky). Stěžovatel klienta ani neinformoval o tom,
že žádné dokumenty nevlastní, popř. z jakého důvodu. Soud má za to, že jednání spočívající
v tom, že stěžovatel nevydal klientovi dokumenty vztahující ke konkurznímu řízení,
ve kterém klienta zastupoval, stále trvá.
[36] Rovněž trvá stav, kdy stěžovatel klientovi nevyúčtoval žádnou odměnu s tímto
zastupováním související, což sám potvrdil při jednání kárného senátu dne 11. 4. 2014.
[37] Tyto námitky stěžovatele jsou proto nedůvodné.
[38] K prekluzi práva podat kárnou žalobu u tohoto skutku nedošlo. Soud nemá pochybnosti
o tom, že vytýkané jednání lze hodnotit jako trvající, dosud neskončené. Trvající trestný čin bývá
pravidelně charakterizován jako čin, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje,
anebo čin, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal.
Zákon zde postihuje právě udržování protiprávního stavu, které se zpravidla děje opomenutím,
spočívajícím v tom, že pachatel takový stav neodstranil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník,
1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 127). Trvající trestné činy se pak posuzují jako jediné jednání,
které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek
a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu.
Trvající trestný čin se v návaznosti na výše uvedené počíná promlčovat teprve od okamžiku
ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného
činu.
[39] Stěžovatel soudu žádným způsobem nedoložil, že by protiprávní stav,
který svým jednáním vyvolal, odstranil.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že v případě vymezení první části skutku nemá výrok rozhodnutí kárného senátu oporu
ve skutkových zjištěních a je v rozporu s odůvodněním. Oba kárné senáty rozpor
mezi vymezeným skutkem v kárné žalobě a následně zjištěným skutkovým stavem žádným
způsobem neodstranily, ač tak učinit mohly a měly.
[41] V posuzovaném případě tak již v řízení před městským soudem byly důvody pro to,
aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu,
věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval, že p ro zrušení rozhodnutí
žalované byly důvody již v řízení před městským soudem, který by v dalším řízení,
při respektování názoru vysloveném Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí
a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení, nemohl vady n apadeného rozhodnutí žalované
nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením rozhodnutí městského soudu
rozhodl postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil jak rozsudek městského so udu,
tak i rozhodnutí žalované a věc ji vrátil k dalšímu řízení [§109 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním názorem, který vyslovil soud
ve zrušujícím rozsudku je správní orgán za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
[42] Soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu rozhodl ve věci samé.
[43] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[44] Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, a proto mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
přiznal náhradu nákladů řízení proti žalované. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou
9 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví, soudní poplatek
za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby a za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč).
Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 26 600 Kč.
[45] Zástupkyně stěžovatele, JUDr. Vladana Zemanová, učinila v řízení o žalobě
proti napadenému rozhodnutí žalované celkem šest úkonů právní služby, kterými jsou převzetí
a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „advokátní tarif“)], a tři písemná podání ve věci samé (žaloba, replika k vyjádření
žalované a další vyjádření ze dne 8. 7. 2015 ) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d ) advokátního tarifu.
Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 3 400 Kč.
[46] Jelikož v řízení o žalobě probíhalo dne 16. 7. 2014 od 9:08 do 11:36 hodin ústní jednání,
kterého se zástupkyně stěžovatele osobně zúčastnila, lze tuto účast považovat v souladu
s §11 odst. 1 písm. g) za pátý a šestý úkon právní služby (účast přesáhla 2 hodiny, proto 2 úkony
právní služby), za který též náleží celkem 3 400 Kč za jeden úkon.
[47] Náhrada cestovních výdajů advokáta nebyla nárokována ani k ní nebyly doloženy žádné
doklady. Náhrada za promeškaný čas advokátu nenáleží, má- li za stejné časové období nárok
na odměnu za úkon právní služby (§11). Jelikož za samotnou účast na jednání náleží zástupkyni
stěžovatele odměna ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu , nenáleží ji odměna
za promeškaný čas.
[48] Náhrada nákladů řízení před městským soudem činí 20 400 Kč (6 x 3 400 Kč).
[49] Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří dva úkony právní služby,
tj. podání kasační stížnosti a repliky k vyjádření žalované, jakožto písemná podání nebo návrhy
ve věci samé a [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby v dané věci
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč.
Odměna za právní služby před Nejvyšším správním soudem činí 6 200 Kč.
[50] Zástupkyně stěžovatele není plátkyní daně z přidané hodnoty.
[51] Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 35 600 Kč. Tuto částku je povinen žalovaný uhradit
k rukám zástupkyně stěžovatele JUDr. Vladany Zemanové, advokátky se sídlem Svobodova
137/7, Praha 2, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu