ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.223.2014:50
sp. zn. 2 As 223/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. G., zast.
JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2014, č. j. 706/DS/14-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 A 39/2014 – 45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 A 39/2014 - 45,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 4. 2014, č. j. 706/DS/14-3,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti a náklady
předcházejícího řízení před Krajským soudem v Plzni v souhrnné výši 24 456 Kč, ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Turoně.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce, jako stěžovatel, domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud”), jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2014, č. j. 706/DS/14-3 (dále
též „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „správní orgán prvního stupně“
nebo „správní orgán“), ze dne 5. 2. 2014, č. j. 2092/OD-P/14 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §125c
odst. 1 písm. f) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku
se měl dopustit tím, že dne 24. 5. 2013 v 7:55 hodin, v Karlových Varech, na ulici Lidická, poblíž
domu č. p. 386/58, ve směru jízdy od ulice Gagarinova k ulici Bezručova, při řízení osobního
motorového vozidla tovární značky Chevrolet Kalos, registrační značky X, jako řidič ohrozil
chodce A. A. (dále jen „poškozený”), který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro
chodce z pravé strany ve směru jízdy vozidla Chevrolet, když tohoto chodce, stojícího na
chodníku před přechodem pro chodce, čímž dával najevo, že zjevně hodlá přecházet pozemní
komunikaci po přechodu pro chodce, sledoval na dostatečnou vzdálenost, aby mohl zastavit
vozidlo před přechodem pro chodce, tak, že došlo ke střetu pravé přední části voz idla Chevrolet
s chodcem, čímž způsobil dopravní nehodu, při které utrpěl poškozený zranění a při které byla
způsobena na zúčastněném vozidle, včetně přepravovaných věcí, hmotná škoda nepřevyšující
zřejmě částku 100 000 Kč. Tím měl žalobce porušit právní povinnost danou mu ustanovením §5
odst. 2 písm. f) z ákona o silničním provozu, a tedy způsobit dopravní nehodu, při které vznikla
na zúčastněném vozidle, včetně přepravovaných věcí, hmotná škoda nepřevyšující zřejmě částku
100 000 Kč, a naplnit tak skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona
o silničním provozu. Za uvedený přestupek tak uložil správní orgán prvního stupně žalobci dle §
125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu pokutu ve výši 2700 Kč, se splatností do 30 dnů
od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jehož podstatou byla námitka
nedostatečně zjištěného skutkového stavu v řízení o přestupku. Správní orgán měl pochybit,
když nevyhověl stěžovatelově návrhu na výslech řidiče autobusu jako potenciálního svědka
nehody. Tento svědek údajně mohl popsat postavení chodce na chodníku a jeho chování v době
těsně před vstupem do vozovky. Stěžovatel rovněž vyjadřoval nesouhlas se závěrem správního
orgánu, dle kterého dával poškozený svým chováním jasně najevo, že chce vozovku přejít,
poněvadž pro takový závěr neměl správní orgán dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém
stavu.
Žalovaný se při posouzení stěžovatelova odvolání, vycházeje ze skutkového stavu
zjištěného v předchozím řízení, zcela ztotožnil s věcným posouzením správního orgánu,
považujíc míru zjištění skutkového stavu za dostačující k usvědčení stěžovatele, a dále
konstatoval, že v řízení před správním orgánem nedošlo k žádným procesním pochybením.
Porušení povinnosti stěžovatele dle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, měl žalovaný
za spolehlivě a beze zbytku prokázané obsahem spisové dokumentace. Žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí rovněž uvedl, že stěžovatel sledoval poškozeného na dostatečnou vzdálenost,
aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Při vypořádání odvolací námitky
stěžovatele stran tvrzení, že z provedených důkazů nevyplývá, že chodec zjevně hodlal přejít
pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí, konkrétně na str. 7, kde je uvedeno, že „ chodec A. A. dal svůj úmysl, že zjevně hodlá
přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce , (najevo – doplněno NSS) tím, že stál před přechodem pro
chodce…”
Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání se stěžovatel bránil správní žalobou,
kdy v jednotlivých žalobních bodech vytýkal žalovanému, že jeho postup v řízení o odvolání
byl ryze formální, a že nepostupoval správně, když nerespektoval jeho tvrzení a zejména důkazní
návrhy uvedené v odvolání. Stěžovatel zde rovněž zopakoval argumentaci užitou v odvolání
proti prvostupňovému rozhodnutí, dle níž skutkové závěry, ke kterým správní orgán a poté
i žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl, jsou výsledkem neúplného důkazního řízení,
a z těchto byly následně dovozeny nesprávné skutkové a právní závěry.
V napadeném rozsudku posoudil krajský soud žalobní námitky směřující proti rozhodnutí
žalovaného jako nedůvodné. K žalobnímu bodu namítajícímu nedostatečné zjištění sta vu věci
správním orgánem i žalovaným krajský soud uvedl, že v podstatných věcech se výpovědi žalobce
i poškozeného shodují. Dle krajského soudu se tak žalobce i poškozený shodli na tom, že o sobě
před nehodou věděli, a že chodec stál u přechodu a sledoval vozidlo žalobce. Obecně pak krajský
soud konstatoval, že chodec nemusí nějakým určitým způsobem (např. zvedáním ruky) dávat
najevo, že chce přejít vozovku. Nápadné sledování přijíždějícího vozidla žalobce poškozeným
pak lze dle názoru krajského soudu považovat za dostatečně zjevné odhodlání poškozeného
přejít po přechodu ve smyslu ust. §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu. Krajský soud
považoval míru zjištění skutkového stavu za natolik dostatečnou, že nepovažoval za potřebné
provádět další dokazování, v čemž přisvědčil i odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele správním
orgánem a žalovaným v předešlém řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podřaditelné pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V první řadě je kasační stížností namítáno, že krajský soud aproboval neúplnou míru
zjištění skutkového stavu věci tak, jak byla zjištěna správním orgánem. Vy slovuje zejména
nesouhlas s neprovedením důkazu výslechem řidiče autobusu, jenž měl dle výpovědi
poškozeného projíždět místem nehody bezprostředně předtím, než k nehodě samé došlo.
Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud hodnotil tento důkaz, aniž by jej provedl. Nesouhlasí
ani s odůvodněním neprovedení důkazu, jež krajský soud postavil na závěru, že skutečnost,
kterou by měl výslech řidiče autobusu prokázat, není třeba prokazovat, tedy že postrádá relevanci
pro danou věc.
Stěžovatel zdůrazňuje, že poškozený svým jednáním nedával najevo, že chce vozovku
přejít. Naopak to, že delší dobu postával na opačné straně chodníku, t edy dále od přechodu,
a byl tělem natočen směrem k žalobci, tedy zčásti bokem k přechodu, nasvědčovalo tomu,
že poškozený na někoho čeká, že někoho vyhlíží, a že tedy nemá v úmyslu vozovku přecházet.
K tomuto pak dodává, že aby bylo možné shledat porušení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním
provozu, muselo by být z provedených důkazů zřejmé, že skutečně chodec zjevně hodlal
vozovku přecházet. Z provedených důkazů však toto nevyplývá. Naopak z dosud provedených
důkazů bylo zjištěno, že se chodec relativně dlouhou dobu zdržoval na blíže neurčeném místě
na chodníku, aniž by projevil zjevný úmysl vozovku přejít a že následným vstupem na přechod
žalobci náhle vytvořil překážku, s níž došlo ke kolizi.
Dle stěžovatele jsou tak skutkové závěry, ke kterým soud v napadeném rozhodnutí
dospěl, výsledkem neúplného důkazního řízení, v jehož důsledku v předchozích řízeních
nebyl řádně zjištěn stav věci. Z neúplných důkazů pak žalovaný dovodil nesprávné skutkové
a po té i nesprávné právní závěry. Důkazní řízení proto m ělo být doplněno. Jen tak totiž soud
býval mohl dospět ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu, na základě kterého
by bylo lze dojít ke správnému rozhodnutí.
Stěžovatel proto v kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v rámci vyjádření ke kasační stížnosti žalobce t oliko odkázal na své vyjádření
podané v řízení před krajským soudem ze dne 15. 8. 2014 a na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Ústřední námitkou kasační stížnosti je nedostatečné zjištění skutkového stavu správním
orgánem a žalovaným, tedy tvrzená vada řízení, pro kterou měl krajský soud, jenž ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel poukazuje, že pro konstatování
porušení povinnosti řidiče dle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu neměl jak správní
orgán, tak ani žalovaný nebo krajský soud, dostatečnou oporu v prokázaném skutkovém stavu.
Za zásadní je v tomto směru třeba považovat stěžovatelem podotýkanou rozpornost
jeho výpovědi s výpovědí poškozeného, týkající se místa, kde se poškozený měl nacházet
v okamžiku, kdy zpozoroval, že auto stěžovatele zpomaluje a ro zhodl se přejít silnici po přechodu
pro chodce.
Podle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu řidič nesmí omezit nebo ohrozit
chodce, který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce,
přičemž v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce .
Krajský soud v napadeném rozsudku k tomuto konstatoval, že v podstatných věcech
se výpovědi žalobce i poškozeného shodují, zejména pak že poškozený stál u přechodu a sledoval
vozidlo žalobce. Na základě toho pak naznal, že míra zjištění skutkového stavu správním
orgánem a žalovaným byla dostatečná, a že poškozený tím, že stál „u přechodu” a „nápadně”
sledoval vozidlo stěžovatele, zavdal stěžovateli dostatečný důvod domnívat se, že hodlá přecházet
pozemní komunikaci po přechodu pro chodce.
S takovým názorem se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Po zevrubném posouzení
obsahu spisu správního orgánu prvního stupně a žalovaného dospěl totiž zdejší soud k závěru,
že se nepodařilo prokázat, zda poškozený postával na tom okraji chodníku, jenž navazuje
na přechod pro chodce (jak tvrdil poškozený), nebo zda naopak postával na opačném okraji
chodníku (jak tvrdil stěžovatel). Výsledek pravdivostního hodnocení těchto dvou skutkových
variant však má zásadní vliv na zákonem presumovanou zjevnost odhodlání poškozeného přejít
pozemní komunikaci po přechodu pro chodce.
Dle ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád”), ve spojení s §51 zákona č. 200/1990 S b., o přestupcích (dále jen „zákon
o přestupcích”) je správní orgán i v řízení o přestupcích, nevyplývá-li ze správního řádu něco
jiného, povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o něm ž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního
řádu. Z ustanovení §2 správního řádu je dle pak třeba vyzdvihnout odstavec třetí, dle kterého
je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob,
jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv
jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za situace, kdy by poškozený prokazatelně
postával na opačném okraji chodníku, než je ten, jenž navazuje na přechod pro chodce,
byť by bylo prokázáno, že poškozený „nápadně” sledoval blížící se vozidlo stěžovatele,
nebylo by lze jednoznačně konstatovat zjevnost odhodlání poškozeného přejít po přechodu
pro chodce. Stěžovatel by zde tak zcela logicky, a v souladu s nezřídkakdy vyvstanuvšími
životními situacemi, mohl rozumně předpokládat, že poškozený na někoho čeká (tím spíše,
že místo nehody je situováno v blízkosti autobusové zastávky městské hromadné dopravy),
krátě si dobu čekání pozorováním projíždějících vozidel. Na druhou stranu je třeba též dodat,
že pokud by se stran stanoviště poškozeného ukázala být pravdivou jeho varianta výpovědi,
přičemž by zároveň nebyla prokázána existence jiných výjimečných okolností svědčí cích o opaku,
jednalo by se bezesporu o situaci danosti zjevného odhodlání poškozeného přejít po přechodu
pro chodce.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval důkazním standardem
v řízení o přestupku, např. ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 As 12/2010 – 79 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z: http://www.nssoud.cz)
uvedl, že „[s]právní orgán je povinen přesně a úplně zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí
správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazů. Pokud je odpovědnost
za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, mu sí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný
důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních.
Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat
všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku, nad vší rozumnou pochybnost
stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat možnost
jiného závěru.”
S přihlédnutím k míře prokázání skutkového stavu tak, jak tato vyplývá ze správního spisu
žalovaného a správního orgánu prvního stupně, je nutno uzavřít, že nebylo prokázáno
s relevantní přesností místo, kde poškozený v okamžiku, kdy se rozhodl přejít pozemní
komunikaci po přechodu pro chodce, postával. Míru zjištění skutkového stavu, jenž není
s to eliminovat takovou variantu sledu událostí, která by vedla ke konstatování neporušení
povinnosti stanovené §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, pak zdejší soud nemůže
akceptovat jako dostatečnou pro vyřčení viny za přestupek spočívající v porušení této povinnosti.
Ze správního spisu správního orgánu prvního stupně v neposlední řadě vyplývá,
že při rozhodování o přestupku zde existovala relativní důkazní nouze, kdy ž se nepodařilo nalézt
byť jediného očitého svědka nehody, vyjma poškozeného a stěžovatele , nebo jiný relevantní
důkaz, jenž by lépe osvětlil situaci v době bezprostředně předcházející době dopravní nehody.
Jakkoli může Nejvyšší správní soud brát takovou důkazní nouzi v potaz, je nutno setrvat
na závěru, dle kterého je třeba prokázat vinu obviněného n ade vší rozumnou pochybnost.
Není-li však tento požadavek splněn (lhostejno přitom, na základě jakých objektivních
příčin nelze vinu nade vší pochybnost prokázat), je třeba v duchu zásady in dubio pro reo,
jež má být respektována rovněž v procesu správního trestání (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2010 č. j. 4 As 28/2010 – 56), řízení o přestupku zastavit
v souladu s §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
S odkazem na výše uvedené nelze než konstatovat, že jak správní orgán prvního stupně,
tak i žalovaný pochybil, když na základě skutkového stavu, jenž nevylučoval eventuali tu postávání
poškozeného na opačném kraji chodníku, než je ten, který navazuje na přechod pro chodce,
dovodil zjevnost odhodlání poškozeného přejít pozemní komunikaci po přechodu pro chodce,
kterážto je podmínkou pro vznik povinnosti řidiče (stěžovatele) n eohrozit nebo neomezit tohoto
chodce, či v případě potřeby zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. V prvostupňovém
rozhodnutí správní orgán uvedl, že „chodec A. A. dal svůj úmysl, že zjevně hodlá přecházet pozemní
komunikaci po přechodu pro chodce, (na jevo – doplněno NSS) tím, že stál před přechodem pro chodce,” přičemž
s tímto závěrem se ztotožnil i žalovaný. Skutečnost, že poškozený opravdu stál před přechodem
pro chodce, totiž nebyla v řízení o přestupku prokázána. Právě v této relevantní informaci se
výpovědi poškozeného a stěžovatele rozcházejí. Nelze tak bez dalších důkazů postavit nade vší
pochybnost, že poškozený stál (přímo) před přechodem pro chodce, a tím dával zjevně n ajevo, že
hodlá přejít po přechodu.
Krajský soud v napadeném rozsudku takto nedostatečně zjištěný skutkový stav aproboval
jako zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, přičemž ve shodě s žalovaným
a správním orgánem nepovažoval za nutné doplnit dokazování, shledávaje předchozí dokazování
a jeho výsledky dostatečnými. Nejvyšší správní soud považuje za zavádějící závěr krajského
soudu, dle něhož „chodec nemusí nějakým určitým způsobem (např. zvedáním ruky) dávat najevo, že chce přejít
vozovku.” Příčí se totiž samotnému smyslu ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním
provozu, jenž výslovně předpokládá zjevnost odhodlání chodce přejít po přechodu k tomu
určenému. Danost takové zjevnosti si pak nelze představit bez odpovídajícího chování chodce,
jež je způsobilé rozpoznatelně indikovat jeho odhodlání přejít po přechodu pro chodce. Jedině
pak může řidiči vzniknout povinnost dle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, a jedině
v případě existence této povinnosti může tato být vůbec porušena. Lze tak upřesnit citovaný
názor krajského soudu v tom smyslu, že chodec nemusí formalizovaným, tedy předem
stanoveným způsobem, dávat najevo, že chce přejít vozovku. Chodcovo počínání v blízkosti
přechodu je však ve velmi podstatné míře rozho dujícím faktorem pro řidičovo posouzení
zjevnosti chodcova odhodlání k přejití vozovky. Pokud se tedy krajský soud nezabýval nutností
upřesnění místa, kde poškozený před učiněním rozhodnutí přejít po přechodu pro chodce
postával, a namísto toho se ztotožnil s mírou prokázání skutkového stavu správním orgánem
prvního stupně, pochybil při kvalifikaci prokázaného skutkového stavu jako situace,
kdy poškozený hodlal zjevně přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce.
Stěžovatelovu kasační námitku, kterou je krajskému soudu vytýkáno, že pro nedostatečné
zjištění skutkového stavu v řízení před správním orgánem a žalovaným rozhodnutí žalovaného
nezrušil, ačkoli tak učinit měl, posoudil tudíž Nejvyšší správní soud, v souladu s výše uvedenými
zjištěními, jako důvodnou.
Námitka stran nesprávného odůvodnění odmítnutí provedení důkazu výslechem řidiče
autobusu krajským soudem je dle Nejvyššího správního soudu nedůvodná. Zdejší soud v této
souvislosti odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89,
ve kterém uvedl, že „[z]ásadám spravedlivého procesu odpovídá povinnost soudu nejen o žalobcem navržených
důkazech rozhodnout, ale pokud nároku nevyhoví, ve svém rozhodnutí vylož it, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl.” Z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že krajský soud nepovažoval skutečnost,
jíž měl navrhovaný důkazní prostředek dokázat, za skutečnost věcně relevantní, a proto žalobcem
navržený důkaz odmítl. Proti takovémuto způsobu odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu
nelze ničeho namítat, jelikož krajský soud zřetelně odůvodnil, co jej k tomuto rozhodnutí vedlo.
Samotná věcná správnost názoru krajského soudu, na němž toto odůvodnění postavil,
se pak nutně odvíjí od názoru krajského soudu stran dostatečnosti zjištění stavu věci,
kterážto otázka již byla posouzena v rámci posouzení předchozí námitky.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože již v řízení
před krajským soudem byly důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí
žalovaného a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78
odst. 5 s. ř. s.). Tento právní názor spočívá zejména v tom, že nelze-li prokázat
nade vší rozumnou pochybnost, že obviněný z přestupku porušil svou zákonnou povinnost
obsaženou v §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, je třeba řízení o přestupku zastavit
podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. V dalším řízení tedy bude na žalovaném,
aby doplnil dokazování takovým způsobem, jenž bude s to vyloučit důvodné pochybnosti stran
místa na chodníku, kde poškozený postával v době, kdy pozoroval vozidlo stěžovatele.
To, při neexistenci svědků, je možné jen posouzením obou výpovědí ve vztahu k průběhu
nehody a vyhodnocením jejich pravdivosti; vycházet lze např. ze vzdálenosti obou tvrzených m íst
od vozovky, rychlosti vozidla a místa střetu. Pokud ovšem takto nebude prokázána zjevnost
odhodlání poškozeného přejít pozemní komunikaci po přechodu pro chodce ve smyslu §5
odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, nezbude než řízení o přestupku zastavit [§76 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích].
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším sp rávním soudem se opírá
o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví -li tento
zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení.
Důvodně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny
za zastupování a z náhrad výdajů zástupce stěžovatele. Náklady za zaplacené soudní poplatky
tvoří částku ve výši 8000 Kč [1 x 3000 Kč za žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích,
a 1 x 5000 Kč za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto zákona ve znění pozdějších
předpisů].
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem, stejně jako nyní v řízení o kasační stížnosti
zastoupen JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary . Odměna
za zastupování v obou soudních řízeních v celkové výši 13 600 Kč byla určena podle §7 bod 5
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném
od 1. 7. 2014, ve vztahu k úkonům učiněným před krajským soudem [převzetí a příprava
zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, sepis žaloby podle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu a účast na jednání v trvání 107 min podle §11 odst. 1 písm. g) advokátního
tarifu], a ve vztahu k úkonům učiněným před Nejvyšším správním soudem [sepis kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za každý úkon náleží odměna ve výši 3100 Kč,
celkem tedy 12 400 Kč. K odměně za zastupování je nutno připočíst též náhradu hotových
výdajů zástupce stěžovatele (režijní paušál), která činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
300 Kč za každý z uvedených úkonů, celkem 1200 Kč. Takto vypočtená odměna a náhrada
hotových výdajů byla dále zvýšena o částku 2856 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je zástupce žalobce povinen odvést podle §37 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 456 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu