ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.45.2015:11
sp. zn. 2 As 45/2015 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 8 A 132/2014 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. 8. 2014, č. j. 8 A 132/2014 – 4, vyzval Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud”) stěžovatele k zaplacení soudního poplatku spojeného s podáním
žaloby, a to ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto usnesení. Stěžovatel předmětné usnesení
převzal dne 3. 9. 2014, a následně, dne 17. 9. 2014 byla stěžovatelem městskému soudu,
prostřednictvím e-mailové zprávy, doručena žádost o osvobození od soudních poplatků,
datovaná dnem 13. 9. 2014, a opatřená přílohou obsahující stěžovatelovo čestné prohlášení
o majetkových poměrech.
Městský soud v Praze nato, usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 8 A 132/2014 – 9,
zčásti osvobodil stěžovatele od soudního poplatku spojeného s podáním žaloby, a to ve výši
1700 Kč. Stěžovatelova poplatková povinnost proto nově činila 300 Kč.
Proti posledně zmíněnému usnesení podal stěžovatel Nejvyššímu správnímu
soudu kasační stížnost, o níž zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2014,
č. j. 2 As 183/2014 – 14, tak, že tuto zamítl, neshledávajíc usnesení městského soudu
o částečném osvobození od soudních poplatků nezákonným či jinak vadným.
Posléze městský soud, unesením ze dne 2. 1. 2015, č. j. 8 A 132/2014 – 26, vyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku spojeného s podáním žaloby, ve výši, v níž nebyl
od tohoto poplatku osvobozen, a k tomu stanovil lhůtu deseti dnů od doručení tohoto usnesení.
Stěžovatel převzal posledně zmíněné usnesení dne 22. 1. 2015, a v reakci naň požádal podáním
ze dne 30. 1. 2015, městskému soudu doručeným dne 2. 2. 2015, o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku o pět až sedm měsíců.
Dne 3. 2. 2015 vydal městský soud usnesení č. j. 8 A 132/2014 – 30, jímž řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného zastavil pro nezaplacení soudního poplatku
stěžovatelem.
Kasační stížností, datovanou dnem 16. 2. 2015, se stěžovatel u Nejvyššího
správního soudu domáhá přezkumu a kasace usnesení městského soudu ze dne 3. 2. 2015,
č. j. 8 A 132/2014 – 30, přičemž požaduje, aby tento soud zkoumal i „závislé výroky
na listě č. 26 i 9“, tedy výzvu k úhradě sníženého soudního poplatku a usnesení o snížení
soudního poplatku.
Krom četných invektiv směřujících zejména proti druhému soudnímu senátu Nejvyššího
správního soudu a „KS” (zřejmě Městskému soudu v Praze – pozn. NSS), obsahuje kasační
stížnost i důvody, pro něž byla stěžovatelem podána. Stěžovatel namítá, že mu městským soudem
nebyl dán přiměřený prostor k zaplacení soudního poplatku. Lhůta k zaplacení soudního
poplatku nebyla dle stěžovatele městským soudem stanovena v přiměřené délce, naopak
byla stanovena svévolně. Dále stěžovatel uvádí, že městský soud měl posoudit jeho žádost
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Naproti tomu tuto žádost ignoroval
a usnesení o zastavení řízení vydal již dne následujícího po uplynutí lhůty pro zaplacení soudního
poplatku. Konečně stěžovatel namítl, že městský soud měl v záležitosti poplatkové povinnosti
aplikovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.”), nikoli zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”), což dle stěžovatele vyplývá ze zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Stěžovatel v kasační stížnosti též dovozuje „skrytou podjatost” soudců druhého senátu
Nejvyššího správního soudu. Ta má plynout z ignorace jeho námitek při rozhodování
jeho dřívější stížnosti.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud vážil, zda stěžovatelovy výtky vůči rozhodujícímu senátu nejsou
námitkou podjatosti ve smyslu §8 s. ř. s., a dospěl k závěru, že nikoliv. Stěžovatel sice v kasační
stížnosti uvádí výhrady spojené s předchozím rozhodnutím tohoto senátu, nicméně poté,
kdy byl poučen o tom, že tento senát bude o jeho kasační stížnosti rozhodovat a že může vznést
námitku podjatosti, neučinil tak.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Trvání na těchto
požadavcích by totiž v důsledku znamenalo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem
přezkumu je usnesení městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle povahy napadeného rozhodnutí v úvahu kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Ve vztahu ke kasačnímu návrhu stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že jej vyhodnotil
toliko jako návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015,
č. j. 8 A 132/2014 – 30, s apelem stěžovatele na přihlédnutí k dosavadnímu průběhu řízení
před městským soudem a předcházejícímu řízení o kasační stížnosti. V případě, že by stěžovatel
zamýšlel navrhnout zrušení i ostatních označených usnesení, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 23. 9. 2014,
č. j. 8 A 132/2014 – 9 již bylo pravomocně rozhodnuto a kasační stížnost proti usnesení
městského soudu ze dne 2. 1. 2015, č. j. 8 A 132/2014 – 26 by byla nepřípustná dle §104 odst. 4
písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského (městského) soudu netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelova námitka stran nedostatečného prostoru poskytnutého městským soudem
k zaplacení soudního poplatku není důvodná. Stěžovatel před městským soudem požádal
o osvobození od soudního poplatku, jeho žádosti bylo částečně vyhověno usnesením městského
soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 8 A 132/2014 – 9, proti kterému podal stěžovatel kasační
stížnost, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014,
č. j. 2 As 183/2014 – 14. Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne
12. 12. 2014. Od tohoto okamžiku muselo být stěžovatelovi zřejmé, že na jeho povinnosti
zaplacení soudního poplatku se nic nezmění a že je tak povinen splnit poplatkovou povinnost.
K zaplacení soudního poplatku jej městský soud znovu vyzval usnesením ze dne 2. 1. 2015,
č. j. 8 A 132/2014 – 26, které si stěžovatel převzal dne 22. 1. 2015 a v němž byla určena lhůta
10 dnů k zaplacení. Takto určenou lhůtu nelze považovat za nepřiměřenou, nehledě
na skutečnost, že stěžovateli byla povinnost úhrady poplatku v této výši známa podstatně delší
dobu.
Dále i stěžovatelovu námitku, dle níž měl městský soud „v záležitosti poplatkové
povinnosti” postupovat podle o. s. ř. namísto s. ř. s., vyhodnotil Nejvyšší správní soud
jako nedůvodnou. Stěžovatel nikterak tuto námitku nekonkretizuje, není proto zřejmé, jakého
pochybení se měl městský soud dopustit, či jaké ustanovení o. s. ř. mělo být aplikováno
na procesní postup soudu namísto toho kterého ustanovení s. ř. s. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti připomíná, že základním procesním předpisem pro postup soudu v soudním
řízení správním je s. ř. s. [jak vyplývá z §1 písm. a) s. ř. s.]. Proto lze základní procesní předpis
občanského soudního řízení, občanský soudní řád, v soudním řízení správním užít toliko
na základě §64 s. ř. s., tedy za podmínky, že s. ř. s. postrádá samostatnou úpravu procesního
postupu v konkrétní věci. Pokud se týče zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
jedná se o situaci, kdy je třeba soudní řízení zastavit dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích. V procesní situaci nastalé v důsledku nezaplacení soudního
poplatku tudíž není místo pro aplikaci občanského soudního řádu, neboť procesní postup soudu
je stanoven již ustanoveními soudního řádu správního a zákona o soudních poplatcích.
Ohledně námitky neposouzení stěžovatelovy žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku městským soudem konstatuje Nejvyšší správní soud, že tuto rovněž neshledal
důvodnou, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačným způsobem
patrno, že se městský soud posouzením této stěžovatelovy žádosti patřičně zabýval. Městský soud
zejména uvedl, že tuto žádost shledal být zjevně účelovou, a uvedl i konkrétní důvody,
pro které tuto žádost tímto způsobem hodnotil. Nejvyšší správní soud tedy neshledal přítomnost
jiné vady v řízení před soudem, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení
Městského soudu v Praze netrpí nezákonností, není nepřezkoumatelné a netrpí ani jinou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu