ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.209.2015:26
sp. zn. 4 As 209/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. M., zast.
Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, č. j. 19 A 32/2015 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015, č. j. KUZL-15516/2015, sp. zn. KUSP-
15516/2015/DOP/Ti, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rožnov
pod Radhoštěm (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 21. 1. 2015, č. j. MěÚ-
RpR/OD/03243/236/2015/28/LL, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 19. 4. 2014
v 9:03 hod. na silnici I/35, u restaurace Zavadilka, v obci Prostřední Bečva řídil motorové vozidlo
Citroen Berlingo registrační značky X ve směru jízdy k obci Horní Bečva nedovolenou rychlostí,
neboť mu byla Policií České republiky naměřena kalibrovaným silničním radarovým
rychloměrem RAMER 7CCD rychlost jízdy 95 km/h. Při zohlednění odchylky měřícího zařízení
ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 92 km/h. Tím žalobce
překročil dovolenou rychlost jízdy v obci o 42 km/h a porušením ustanovení §18 odst. 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provoz u na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu) se dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona,
neboť překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/h a více. Dále dne 19. 4. 2014 v 9:03
hod. na silnici I/35, u restaurace Zavadilka, v obci Prostřední Bečva řídil motorové vozidlo
Citroen Berlingo registrační značky X ve směru jízdy k obci Horní Bečva a neměl u sebe ř idičský
průkaz. Porušením ustanovení §6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu se žalobce
dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Správní orgán
prvního stupně za tyto přestupky žalobci podle §125c odst. 4 písm. d ) zákona o silničním
provozu a §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uložil pokutu ve výši
7.000 Kč a podle §125c odst. 5 zákona o silničním provozu a §14 odst. 1 zákona o přestupcích
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí. Dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č.
231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 .000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že v řízení
před žalovaným nebyl poučen podle §36 odst. 3 správního řádu a nebyla mu dána možnost
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nevěděl tak, že žalovaný shromáždil všechny důkazy
pro rozhodnutí ve věci a nebude provádět žalobcem navržené důkazy. Žalobce tudíž nemohl
ani navrhnout další důkazy k doplnění dokazování. Rozhodnutí žalovaného označil žalobce
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nesplňuje nároky kladené na odůvodnění
rozhodnutí vyplývající z §68 odst. 3 správního řádu a soudní judikatury, nevypořádává
vše, co v průběhu řízení vyšlo najevo, postrádá závěry a úvahy ohledně viny a uvedení toho,
z jakých důkazů správní orgán vycházel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jaká
skutková zjištění z nich vyvodil. Žalovaný se nevypořádal se zásadní námitkou žalobce ohledně
absence jeho odpovědnosti za přestupek v důsledku toho, že určil jinou osobu, která měla
vozidlo k dispozici (pan M. Č.), který dokonce správnímu orgánu zaslal písemné doznání a žádost
o účastenství v přestupkovém řízení. Žalobce žalovanému vytknul, že odmítl provést výslech této
osoby. Z rozhodnutí žalovaného není podle žalobce zřejmé, proč považoval za dostatečné
výslechy zasahujících policistů, z jakého důvodu jsou jejich výpovědi pravdivé, věrohodné a
neúčelové narozdíl od tvrzení žalobce a proč není třeba, aby se vyjádřili k doznání M. Č..
Navzdory žádosti žalobce o sdělení spisové značky a oprávněné úřední osoby ze dne 16. 3. 2015,
sdělil žalovaný žalobci tyto údaje až z ároveň se svým rozhodnutím odpovědí ze dne 30. 3. 2015, a
žalobce tak nemohl posoudit okolnosti rozhodné pro případnou podjatost úřední osoby, resp.
nahlédnout do spisu.
[3] Skutkový stav, z kterého žalovaný vycházel, podle žalobce vyžaduje zásadní doplnění,
především o svědeckou výpověď pana M. Č., který se písemn ě doznal ke spáchání přestupků
kladených za vinu žalobci. Žalobci nebyla dána možnost účastnit se ústního projednání věci, klást
svědkům otázky a byl dán důvod podjatosti úřední osoby správního orgánu prvního stupně.
[4] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 19 A 32/2015 – 49,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V případě námitky
žalobce, že se až současně s doručením rozhodnutí žalovaného dozvěděl jméno oprávněné úřední
osoby žalovaného, a nemohl tak vznést námitku podjatosti, krajský soud dospěl k závěru,
že se jedná o pochybení žalovaného, které však nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť
žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by byly zákonnými důvody pro vyloučení
oprávněné úřední osoby ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu a žádná konkrétní skutečnost
tomu podle obsahu spisu ani nenasvědčuje.
[5] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného. Žalovaný se podrobně vypořádal s námitkou podjatosti úřední osoby v řízení
před správním orgánem prvního stupně, stejně jako námitkou, že nebyly splněny zákonné
předpoklady pro konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, přičemž
odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se podle krajského soudu
řádně vypořádal také s námitkami žalobce, podle nichž předmětné přestupky nespáchal, jelikož
nebyl osobou, která byla zastavena policejní hlídkou , a že žalobci nebyla poskytnuta lhůta
k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim v souladu s §36 odst. 3 správního
řádu, včetně možnosti navrhnout doplnění dokazování. Krajský soud v této souvislosti
poznamenal, že žalobce byl o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí poučen správním
orgánem prvního stupně v oznámení o pokračování řízení o přestupku a v předvolání žalobci
k ústnímu jednání za účelem provedení výslechu svědků ze dne 31. 10. 2014, které bylo zástupci
žalobce doručeno 1. 11. 2014. V odvolacím řízení nebyly žalovaným opatřovány žádné další
podklady pro rozhodnutí. Za tohoto stavu žalovanému nevznikla povinnost znovu vyzývat
žalobce podle §36 odst. 3 správního řádu, a proto krajský soud shledal nedůvodnou námitku
žalobce na porušení tohoto ustanovení žalovaným.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že byl zkrácen na svých právech postupem
správního orgánu prvního stupně, který nevyhověl žádosti jeho zástupce o odročení jednání
nařízeného na den 20. 11. 2014 a ústní jednání konal v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce.
Shledal totiž, že zástupce žalobce neprokázal tvrzený důvod omluvy z ústního jednání
a ani dodatečně po ústním jednání své údajné zdravotní problémy nedoložil, a jeho omluva
tak nebyla ve smyslu §59 správního řádu a §74 zákona o přestupcích náležitá. V této souvislosti
krajský soud ve shodě se žalovaným připomněl, že se jednalo již o šestý termín ústního jednání,
a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013, č. j. 9 As 101/2012 - 60,
podle kterého lze v případě sériových omluv z jednání po obviněném spravedlivě žádat,
aby při každé další omluvě stále pečlivěji dbal na to, aby naplnil požadavky na něj kladené
v souvislosti s omluvou.
[7] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že skutkový stav vyžaduje zásadní
doplnění o svědeckou výpověď pana M. Č., který se dle žalobce měl písemně doznat ke spáchání
přestupku. Provozovatelem vozidla, v němž byl spáchán přestupek, je společnost, jejímž
jednatelem a společníkem je žalobce, a zasahující policisté řidiče ztotožnili na základě osobních
údajů, které jim sdělil, následně jej lustrovali v registru řidičů a v registru občanů. Operační
důstojník měl před sebou fotografii a zasahujícím policistům popsal rysy obličeje žalobce, aby
nedošlo k záměně osob. Navíc svědek nstržm. J. S. uvedl, že s jiným kolegou asi týden předtím
s žalobcem ve stejném autě řešil jiný přestupek, kdy řidič mu předložil řidičský průkaz . Při zásahu
si svědek uvědomil, že se s žalobcem již potkal při řešení jiného přestupku, a to ve Valašském
Meziříčí. Krajský soud tak ve shodě se žalovaným shledal tvrzení žalobce, že vozidlo řídil M. Č.
jako nevěrohodné a účelové, i s přihlédnutím k tomu, že žalobce toto tvrzení uplatnil až
v doplnění odvolání, které bylo žalovanému doručeno 23. 3. 2015, přestože měl možnost
předestřít správním orgánům svou verzi událostí již od zahájení správního řízení dne 2. 6. 2014.
Za tohoto stavu, kdy byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo
žádného důvodu k tomu, aby žalovaný ve věci nařídil ústní jednání a opětovně vyslechl zasahující
policisty a M. Č. Krajský soud uzavřel, že s ohledem na jednoznačnost provedených důkazů není
v posuzované věci pochyb o vině žalobce oběma přestupky. Správní orgány řádně odůvodnily
rovněž právní kvalifikaci jednání žalobce, naplnění skutkové podstaty a výši stanovených sankcí.
[8] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále je n „s. ř. s.“). V prvé řadě namítal, že se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkou, že v řízení před žalovaným nebyl poučen podle §36 odst. 3
správního řádu, když se zabýval pouze tím, zda došlo č i nedošlo k řádnému poučení stěžovatele
v řízení před správním orgánem prvního stupně. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 As 24/2009 – 84. Uvedené
ustanovení správního řádu bylo podle stěžovatele porušeno rovněž v řízení před správním
orgánem prvního stupně především tím, že lhůta stanovená pro seznámení se s podklady
pro rozhodnutí byla nepřiměřeně krátká. Krajský soud se s touto argumentací stěžovatele
nevypořádal, když v zásadě uvedl, že žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta, neboť v rámci
předvolání k ústnímu jednání na 20. 11. 2014, které bylo zástupci stěžovatele dodá no do datové
schránky dne 1. 11. 2014, byl stěžovatel také poučen o možnosti seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí do 21. 11. 2014, tj. do jednoho dne ode dne konání předmětného ústního
jednání. Účelem tohoto jednání bylo provedení listinných důkazů a svědeckých výpovědí,
měly tedy při něm vyvstat nové podklady, ke kterým měl stěžovatel právo se vyjádřit. Jest liže tedy
měly být shromážděny podklady pro rozhodnutí po ústním jednání, pak měl stěžovatel k tomu,
aby se s nimi seznámil, určenu lhůtu 1 den, která však není přiměřená. Stěžovateli tak byla
fakticky znemožněna možnost kvalifikovaně se vyjádřit k podkladům rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, a došlo tak k porušení §36 odst. 3 správního řádu.
[9] Stěžovatel dále namítal, že ústní jednání dne 20. 11. 2011 bylo konáno v jeho
nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky. Zástupce stěžovatele t otiž zaslal
správnímu orgánu prvního stupně dne 19. 11. 2014 (z obsahu správního spisu je patrné,
že tak učinil dne 18. 11. 2014 v 17:46 hod.) omluvu z jednání z důvodu zdravotních obtíží a žádal
o odročení jednání. Správní orgán prvního stupně přípisem doručeným zástupci stěžovatele
až dne 29. 11. 2014, tj. po konání jednání sdělil, že nemá důvod jednání odročovat. Zástupce
stěžovatele následně požádal správní orgán o nařízení nového jednání s tím, že je připraven
doložit potvrzení od lékaře. Správní orgán prvního stupně však bez dalšího vydal své rozhodnutí.
Podle stěžovatele byla omluva důvodná a mělo dojít k odročení jednání, resp. nařízení nového
jednání za účelem výslechu zasahujících policistů , a nemohlo tudíž být jednáno v nepřítomnosti
stěžovatele. S ohledem na výše uvedené stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že řízení je stiženo
zásadní vadou a došlo k porušení jeho procesních práv.
[10] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť se vůbec
nevypořádává s námitkou porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu v řízení před správním
orgánem prvního stupně, námitkou jednání v nepřítomnosti stěžovatele v rozporu se zákonem,
nepřezkoumatelností rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a dostatečně nezdůvodnil,
proč nedošlo k provedení zásadního důkazu v podobě svědecké výpovědi osoby, která se doznala
k přestupku. Krajský soud svým rozsudkem převzal vadné závěry správních rozhodnutí,
čímž jej zatížil vadami a nezákonností. Rozsudek je dle jeho názoru též překvapivý.
[11] Na závěr kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že od samého začátku tvrdí, že není „pasivně
věcně legitimovaným“. Tvrzení žalovaného, že stěžovatel tuto skutečnost správnímu orgánu
sdělil až na samotném závěru správního řízení, označil za lživé a konstatoval, že krajský soud
se s touto skutečností nevypořádal.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[14] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b),
a d) s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti
v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
[17] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud nevypořádal s jeho
námitkami, v nichž poukázal na porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu v řízení před
správními orgány obou stupňů, ústní jednání uskutečněné v rozporu se zákonem v nepřítomnosti
stěžovatele, nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a nedostatečné
zdůvodnění, proč nedošlo k provedení zásadního důkazu v podobě svědecké výpovědi osoby
odlišné od stěžovatele, která se doznala k přestupku.
[19] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64,
nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady
volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché,
mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury Ústavního
soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím
součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydá no v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
[20] V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek podrobně odůvodnil a jeho právní
názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného
rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu. Krajský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami stěžovatele, tj. i s těmi, o nichž stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se s nimi
nevypořádal.
[21] K námitce ohledně porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu v řízení
před správními orgány obou stupňů, totiž krajský soud uvedl, že stěžovatel byl o možnosti
seznámit se s podklady rozhodnutí správním orgánem prvního stupně řádně poučen.
V odvolacím řízení nebyly žalovaným opatřovány žádné další podklady pro rozhodnutí
a za tohoto stavu žalovanému nevznikla povinnost znovu vyzývat žalobce podle §36 odst. 3
správního řádu. K námitce, že ústní jednání bylo uskutečněné v rozporu se zákonem
v nepřítomnosti stěžovatele, krajský soud uvedl, že zástupce žalobce neprokázal tvrzený důvod
omluvy z ústního jednání a ani dodatečně po ústním jednání nedoložil zdravotní problémy,
o nichž tvrdil, že mu brání v účasti u ústního jednání, a jeho omluva tak nebyla ve smyslu §59
správního řádu a §74 zákona o přestupcích náležitá. V případě námitky nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného krajský soud shledal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval
na všechny žalobcovy odvolací námitky a dostál svým zákonným povinnostem, vyplývajícím
z §68 odst. 3 a §89 odst. 2 správního řádu. K žalobní námitce neprovedení zásadního důkazu
v podobě svědecké výpovědi osoby, která se doznala k přestupku, krajský soud uvedl, že pokud
řidič vozidla byl nade vší pochybnost identifikován, byl tedy zjištěn skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, nebylo žádného důvodu k tomu, aby žalovaný ve věci prováděl důkaz
výslechem svědka M. Č.. Tvrzení žalobce, že vozidlo řídil označeného dne M. Č., krajský soud
proto vyhodnotil jako nevěrohodné a účelové, i s přihlédnutím k tomu, že žalobce poprvé
uvedené tvrzení uplatnil až v doplnění odvolání, které bylo žalovanému doručeno 23. 3. 2015,
přestože měl tuto možnost již od zahájení správního řízení dne 2. 6. 2014.
[22] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele,
že krajský soud nevypořádal tyto žalobní námitky. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský
soud své závěry logicky, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, přičemž Nejvyšší
správní soud nezjistil v řízení před krajským soudem ani jinou procesní vadu, která by měla vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí.
[23] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vznáší v podstatě 3 námitky: (i) nebyl
poučen podle §36 odst. 3 správního řádu v řízení před správními orgány obou stupňů, (ii) ústní
jednání dne 20. 11. 2011 bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny
podmínky, neboť jeho zástupce zaslal správnímu orgánu prvního stupně omluvu z jednání
z důvodu zdravotních obtíží a žádal o odročení jednání, (iii) přestupek nespáchal, neboť vozidlo
řídila jiná osoba.
[24] K námitce stěžovatele, že nebyl poučen podle §36 odst. 3 správního řádu v řízení
před správními orgány obou stupňů Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení před správním
orgánem prvního stupně byl stěžovatel dle tohoto ustanovení správního řádu opakovaně poučen,
neboť byl o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí informován v písemnosti označené
jako zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání ze dne 19. 5. 2014,
která mu byla doručena dne 2. 6. 2014, dále v přípisu předvolání k ústnímu jednání – pokračování
řízení ze dne 20. 6. 2014, kter ý mu byl doručen dne 4. 7. 2014, v dalších předvoláních k ústnímu
jednání, která mu byla doručena dne 11. 8. 2014, 1. 9. 2014, 27. 9. 2014 a 1. 11. 2014.
V odvolacím řízení nebyly žalovaným opatřovány žádné další podklady pro rozhodnutí
a žalovanému proto v souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního řádu nevznikla povinnost
stěžovatele opětovně poučit podle §36 odst. 3 téhož zákona. Poukaz stěžovatele na závěry
uvedené v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 As 24/2009 – 84, není přiléhavý, neboť v této věci
se jednalo o skutkově zcela odlišnou věc, v níž správní orgán (žalovaný) získal informaci, která
měla oproti informacím dosud obsaženým ve správním spise „přidanou hodnotu“, a nejednalo
se tudíž pouze o opakování důkazu dříve provedeného či o pouhé ověření jeho relevantnosti,
nýbrž o opatření nového podkladu rozhodnutí, kterým byla předchozí důkazní situace změněna,
a žalovaný tak měl účastníkům řízení umožnit vyjádřit se k tomuto materiálu. Tato námitka
stěžovatele tudíž není důvodná.
[25] K argumentaci stěžovatele ohledně nepřiměřeně krátké lhůty pro seznámení se s poklady
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Nejvyšší správní soud uvádí, že v již zmíněném
oznámení o pokračování řízení ze dne 31. 10. 2014 správní orgán prvního stupně vskutku
stanovil lhůtu pro vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí do 21. 11. 2014,
tj. do jednoho dne ode dne konání ústního jednání nařízeného na den 20. 11. 2014 . Takto
stanovená lhůta se sice ve vztahu k důkazům (svědeckým výpovědím) získaným při ústním
jednání může jevit krátká, není však nepřiměřeně krátká a nemá za následek nezákonnost postupu
správního orgánu prvního stupně. Přiměřenost lhůty je třeba vždy posuzovat podle okolností
konkrétního případu. Zástupce stěžovatele byl vyrozuměn o ústním jednání, jeho obsahu
(kteří svědci budou vyslechnuti) a dni, kdy končí lhůta pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí
již dne 1. 11. 2014, kdy mu bylo předmětné oznámení o p okračování řízení doručeno,
tj. s dostatečným časovým předstihem. Zástupci stěžovatele tak nic nebránilo seznámit
se v období od 1. 11. 2014 do 21. 11. 2014 s předstihem s veškerými písemnými důkazy
nacházejícími se ve spisu a vyjádřit se k nim. Z obsahu správního spisu je ostatně zřejmé,
že zástupce stěžovatele byl s jeho obsahem, tj. i s důkazy v něm obsaženými seznámen, neboť
do spisu nahlédl již dne 9. 9. 2014 a poté také dne 14. 10. 2014, kdy při nahlížení uvedl,
že spisový materiál vzal na vědomí a vyjádří se k němu písemně do 29. 10. 2014. Po tomto
nahlížení bylo již do spisu před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně založeno
pouze vyjádření stěžovatele ze dne 30. 10. 2014, karta vozidla, oznámení o pokračování v řízení
ze dne 31. 10. 2014, předvolání svědků, záp isy o jejich výpovědích, písemná komunikace týkající
se omluvy z jednání mezi zástupcem stěžovatele a správním orgánem, úřední záznam správního
orgánu, řešící otázku, zda mu dne 20. 11. 2014 nebyla zaslána písemnost od stěžovatele či jeho
zástupce a protokol o projednání přestupku. S výjimkou svědeckých výpovědí pořízených
u jednání se tak jedná o procesní úkony, nebo písemnosti, jejichž obsah byl stěžovateli, resp. jeho
zástupci znám. Důkazy – svědecké výpovědi zasahujících policistů - provedené při samotném
ústním jednání pak nejsou natolik obsáhlé (jednalo se o výslech dvou svědků – zasahujících
policistů, jejichž výpovědi včetně otázek položených správním orgánem jsou zachyceny
na 2 stranách formátu A4), aby bylo nezbytné stěžovateli k vyjádření k těmto podkladům
poskytnout delší čas (za předpokladu, že by se zúčastnil ústního jednání), což platí tím spíše,
že stěžovatel byl zastoupen advokátem, tj. profesionálem v oboru práva, uvyklého poskytovat
rychlou a odbornou právní pomoc. Za podstatné považuje soud to, že obsah výpovědí obou
svědků nebyl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení nijak překvapivý a svědci v podstatě
vylíčili události obdobným způsobem, jako je uvedeno v oznámení o přestupku. S ohledem
na výše uvedené a s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce stěžovatele se ústního jednání
nezúčastnil, aniž by svou omluvu a důvody neúč asti řádně zdůvodnil, a byly tak splněny
podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele
(viz níže), má Nejvyšší správní soud za to, že k porušení práva stěžovatele vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí v posuzované věci nedošlo.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že ústní jednání dne 20. 11. 2011 bylo
konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky, neboť jeho zástupce
zaslal správnímu orgánu prvního stupně omluvu z jednání z důvodu zdravotních obtíží a žádal
o odročení jednání. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že zástupce stěžovatele
dne 18. 11. 2014 v 17:46 hod. e-mailem zaslal správnímu orgánu prvního stupně omluvu
z nařízeného jednání odůvodněnou tím, že mu jeho současný zdravotní stav nedovolí se jednání
zúčastnit a nepředpokládá, že by se měl do dne konání jednání zlepšit . Zároveň není schopen
prozatím zajistit substituci. Správní orgán prvního stupně na tuto žádost reagoval vyrozuměním
ze dne 19. 11. 2014, v němž zástupci stěžovatele sdělil, že prozatím nem á žádný důvod odročit
nařízené jednání, neboť zástupce stěžovatele nedoložil uváděný důležitý důvod, pro který
se jednání nemůže zúčastnit, a neshledal ani žádný důvod, který by zástupci žalobce bránil
v zajištění potřebné substituce, neboť mu to umožňuje plná moc udělená stěžovatelem. Toto
vyrozumění bylo zástupci žalobce doručeno prostřednictvím datové schránky dne 29. 11. 2014.
Zástupce stěžovatele na vyrozumění správního orgánu prvního stupně reagoval vyjádřením
ze dne 30. 11. 2014, v němž uvedl, že svou neúčast při předmětném jednání řádně předem
omluvil, důvod neúčasti byl zdravotní stav, který je připraven k případné výzvě správního orgánu
prokázat svědeckými výpověďmi či potvrzením lékaře a vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny
podmínky pro jednání v nepřítomnosti obviněného (stěžovatele), resp. jeho zástupce ve smyslu
§74 odst. 1 zákona o přestupcích.
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že zástupce stěžovatele neprokázal tvrzený důvod omluvy
z ústního jednání a ani dodatečně po ústním jednání tvrzené zdravotní problémy nedoložil,
neboť o tom nepředložil žádný důkaz. Zástupce stěžovatele si přitom musel být vědom,
že zdravotní potíže je nutno doložit např. lékařskou zprávou, popř. potvrzením o pracovní
neschopnosti. Nejvyšší správní soud tak má za stejně jako krajský soud za to, že správní orgán
prvního stupně postupoval v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích, když věc projednal
v nepřítomnosti stěžovatele, který se k předmětnému jednání nedostavil bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu.
[28] Nejvyšší správní soud dodává, že sám stěžovatel se předtím z ústního jednání
ze zdravotních důvodů omluvil dvakrát a správní orgán prvního stupně se k němu choval
vstřícně a velkoryse, neboť akceptoval jeho ničím nedoloženou omluvu ze zdravotních důvodů
ze dne 18. 6. 2014. Vstřícně správní orgán vystupoval rovněž vůči zástupci stěžovatele, když
akceptoval jeho žádost o odročení jednání odůvodněnou potřebou seznámit se s obsahem
správního spisu a nevyžadoval po něm zajištění substituce v případě dalších dvou omluv
odůvodněných kolizemi s jinými jednáními u soudu. Omluva zástupce stěžovatele ze dne
18. 11. 2014 tedy již byla celkově šestá v pořadí, a bylo tudíž již nutné pečlivě posoudit,
zda splňuje veškeré náležitosti a je řádně zdůvodněná a doložená. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti ve shodě s krajským soudem poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
21. 2. 2013, č. j. 9 As 101/2012-60, v němž vyslovil, že „institut omluvy z ústního jednání o přestupku
klade i na obviněného, který se omlouvá, požadavky a zcela rozhodně nejde o nástroj, který by měl sloužit
k naprostému znemožnění projednání přestupku. V případě sériových omluv z jednání lze po obviněném
spravedlivě žádat, aby při každé další omluvě stále více úzkostlivěji dbal na to, aby naplnil požadavky
na něj kladené v souvislosti s omluvou. Jakkoli má obviněný z přestupku právo na jeho projednání
ve své přítomnosti, k jehož zabezpečení má napomoci i možnost oml uvit se z jednání, svědčí-li
pro to důležité důvody, nelze přehlížet, že soustavné omluvy z nařízeného jednání mohou v krajním případě
zmařit možnost takové projednání vůbec uskutečnit. Aby se tomu tak nestalo, je proto zcela n amístě
po obviněném, který se v daném řízení opakovaně z ústního jednání omluvil, požadovat, aby v co nejšir ší míře
usiloval o svou účast u nařízeného jednání nebo, není-li to možné, aby s každou další omluvou stál e více dbal
na to, aby o ní byl správní orgán zpraven, a to pokud možno předem. Uznal-li již v řízení správní orgán
obviněnému z přestupku několik jeho omluv a tím vyšel účastníkovi v jistém ohledu vstříc, lze u následných omluv
uplatnit striktnější požadavky.“ K poukazu stěžovatele na skutečnost, že přípis správního orgánu
právního stupně, v němž jeho zástupci sdělil, že nemá důvod jednání odročit, byl tomuto zástupci
doručen až dne 29. 11. 2014, tj. po konání jednání, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že bylo pouze na zástupci stěžovatele, aby si ověřil, zda a jakým způsobem správní orgán reagoval
na jeho omluvu z jednání. Správní orgán totiž není a nemůže být zodpovědný za to, kdy zástupce
stěžovatele zkontroluje písemnosti doručené do jeho datové schránky. Správní orgán prvního
stupně v reakci na omluvu zástupce stěžovatele nepochybil, neboť na ni včas reagoval přípisem
vyhotoveným dne 19. 11. 2014, tj. den před nařízeným ústním jednáním a dále dle úředního
záznamu ze dne 20. 11. 2014 telefonicky na podatelně ověřil, zda mu stěžovatel či jeho zástupce
nezaslal nějakou písemnost.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že od samého začátku tvrdí, že přestupek
nespáchal, neboť vozidlo řídila jiná osoba. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 201 4 uvedl, že přestupek nespáchal, z obsahu spisu
nevyplývá, že by přestupek spáchal, řidič totiž nepředložil doklad totožnosti ani nepodepsal
protokol, a mohl to tudíž být kdokoliv. V doplnění odvolání ze dne 3. 3. 2015 stěžovatel n amítal,
že přestupek nespáchal, nebyl osobou, která byla zastavena policejní hlídkou a uvedl, že osoba
zastavená policií nedisponovala doklady, nepředložila je policii, nepodepsala protokol a pouze
sdělila policii osobní údaje stěžovatele. Pachatelem přestupku tak mohl být kdokoli, kdo znal
stěžovatelovy údaje. V dalším doplnění odvolání ze dne 19. 3. 2014 stěžovatel uvedl, že dne
19. 4. 2014, kdy došlo ke spáchání přestupku, měl jeho vozidlo k dispozici M. Č.. Dne 3. 4. 2015
(tj. až po vydání rozhodnutí) byl žalovanému doručen přípis ze dne 31. 3. 2015 podepsaný M. Č.,
v němž tvrdí, že se doznává k přestupkům kladeným za vinu stěžovateli a k tomu, že zmíněné
vozidlo řídil.
[30] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že stěžovatel sice již v řízení před správním orgánem
uvedl, že přestupek nespáchal, učinil tak však pouze obecně a povšechně a toto své tvrzení
konkretizoval až v řízení o odvolání, kdy poukázal na skutečnost, že vozidlo údajně řídil M. Č..
Závěr, že stěžovatel tuto skutečnost správnímu orgánu sdělil až v samotném závěru správního
řízení, je tudíž správný, nikoliv lživý, jak stěžovatel namítá v kasační stížnosti. Důvodná není ani
námitka stěžovatele, že se krajský soud s touto skutečností nevypořádal, neboť krajský soud ve
shodě se žalovaným označil tvrzení stěžov atele, že vozidlo řídil M. Č. za nevěrohodné a účelové,
jelikož skutkový stav byl řádně zjištěn a stěžovatel toto své tvrzení uplatnil až v doplnění odvolání
doručeném správnímu orgánu 23. 3. 2015, přestože měl od zahájení správního řízení dne 2. 6.
2014 dostatek času správní orgán uvědomit, že je neprávem obviněn ze spáchání přestupku.
Krajský soud se tedy s touto námitkou stěžovatele řádně vypořádal a Nejvyšší správní soud se
s jeho závěry plně ztotožňuje.
[31] Nadstrážmistr J. S. a podpraporčík M. K. ve svých svědeckých výpovědích shodně
popsali spáchání přestupků stěžovatelem a uvedli, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil
stěžovatel, přičemž řidič vozidla předložil technický průka z a zelenou kartu. Řidičský ani
občanský průkaz nepředložil. Řidiče vozidla proto ide ntifikovali údaji, které jim ke své osobě
sdělil (datum narození, číslo za lomítkem v rodném čísle, bydliště, jméno matky za svobodna,
počet, stáří a pohlaví sourozenců). Na základě těchto údajů řidiče lustrovali v registru řidičů a
registru občanů. Operační důstojník při lustraci sděluje, zda údaje uvedené touto osobou souhlasí
s registry, má na centrále před sebou fotografii dané osoby a popisuje hlídce rysy obličeje, aby
nedošlo k záměně osob. Svědek J. S. navíc vypověděl, že s jiným kolegou se stěžovatelem ve
stejném autě již řešil jiný přestupek a stěžovatel mu tehdy předložil řidičský průkaz. Uvědomil si
tak, že stěžovatele již potkal při řešení jiného přestupku. Rozsah výše uvedených osobních údajů,
které sdělil řidič policistům (číslo za lomítkem jeho rodného čísla) , skutečnost, že operační
důstojní na centrále měl před sebou fotografii lustrované osoby a popsal zasahujícím policistům
rysy obličeje, aby nedošlo k záměně a to, že svědek J. S. stěžovatele poznal, neboť s ním v
minulosti řešil jiný přestupek, podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokazují, že
řidičem vozidla byl právě stěžovatel.
[32] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury je při kolizi
mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty zpravidla věrohodnějším svědectví policisty,
který na rozdíl od obviněného z přestupku nemá žádný zájem na výsledku řízení a je tudíž
pravděpodobné, že bude uvádět skutečnosti, u kterých je subjektivně přesvědčen o jejich
pravdivosti. V tomto ohledu lze poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 – 114. V bodě 44 rozsudku ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 – 114,
pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že „premisa o zásadní hodnověrnosti policisty nebo strážníka
bude zpochybněna jen konkrétními a zvláštními okolnostmi případu, např. šikanózním jednáním proti
dotčenému řidiči, naprosto ničím neodůvodněnou a nanejvýš rozsáhlou a důkladnou kontro lou řidiče poté,
co ten odmítne vyřídit přestupek v blokovém řízení, atp. (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2011,
čj. 7 As 83/2010 – 67).“ V posuzované věci tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že spáchání
přestupků stěžovatelem dokazují výše uvedené shodné, konzistentní, logicky ucelené
a přesvědčivé svědecké výpovědi policistů. Správní orgán prvního stupně obstaral dostatečné
množství důkazů, z nichž správní orgány posléze vycházely při posouzení věci, a postupovaly
tak v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
dle které je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[34] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu