ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.229.2014:82
sp. zn. 6 As 229/2014 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: K.
L. N., zastoupený Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad
Lipou, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10 – Vršovice,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. června 2011, č. j. 902/530/11, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j.
6 A 279/2011 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Ústí nad Labem (dále
též „oblastní inspektorát ČIŽP“) uložila žalobci jakožto vlastníkovi lesa pokutu ve výši
1 500 000 Kč za poškození životního prostředí v lesích, a to rozhodnutím ze dne
21. března 2011, č. j. ČIŽP/44/OOL/SR01/1011712.015/11/UVA. Žalobce měl vlastním
zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů ve smyslu
§4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. o České inspekci životního prostředí a její působnosti
v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. Tento následek měl žalobce vyvolat předmýtní
a mýtní těžbou, konkrétně přibližováním vytěžené dřevní hmoty z lesních porostů z provedených
těžeb v období 15. dubna 2010 až 10. května 2010, ke kterému došlo na části lesního pozemku
p. č. 512 v k. ú. Bylochov (dále jen pozemek p. č. 512). Poškození spočívalo v nadměrném
narušení (rozježdění) zjištěných lesních přibližovacích linií a cest, jehož důsledkem bylo rozšíření
a prohloubení jejich profilu. Souběžně s tím došlo podle zjištění oblastního inspektorátu ČIŽP
v místech vyústění přibližovacích linek do tras přibližovacích cest na témže pozemku k silnému
narušení (rozježdění) půdního povrchu. Tím došlo k nepřiměřenému poškození půdy,
bylo zvýšeno nebezpečí eroze a byl nepřiměřeně poškozen vodní režim v daném území. Dále
pak ke dni 11. listopadu 2010 nebyly ošetřeny asanačním nátěrem stromy poškozené odřením
z období 15. dubna 2010 až 10. května 2010.
[2] Proti uložení pokuty se žalobce bránil odvoláním, které Ministerstvo životního prostředí
jako žalovaný zamítlo svým rozhodnutím ze dne 20. června 2011, zn. 902/530/11. Žalobce podal
proti odvolacímu rozhodnutí správní žalobu k Městskému soudu v Praze, ani zde však neuspěl,
neboť soud jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem označeným v návětí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) dne 8. září 2014 kasační stížnost. Pro její obsáhlost rozdělil Nejvyšší správní
soud kasační námitky stěžovatele do několika tematických okruhů. Ke každému okruhu přiřadil
též stručné shrnutí reakce žalovaného, který ve svém vyjádření ze dne 30. září 2014 navrhl
kasační stížnost zamítnout; vyjádření žalovaného bylo stěžovateli 7. října 2014 zasláno na vědomí.
IIa. Věcná příslušnost správního orgánu
[4] Skutek byl spáchán na území chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Stěžovatel
proto tvrdí, že věcně příslušná k provedení státní kontroly a vydání sankčního rozhodnutí
byla správa uvedené chráněné krajinné oblasti, nikoliv oblastní inspektorát ČIŽP. Žalovaný
k tomu uvádí, že ČIŽP má celorepublikovou působnost, a to včetně zvláště chráněných území.
IIb. Skutku se dopustila jiná osoba
[5] Stěžovatel namítá, že těžbu neprováděl. Již dne 1. února 2010 totiž prodal lesní porosty
na pozemku p. č. 512 rakouské společnosti L. Neumüller GmbH&Co KG a pozemek jí pronajal
do 31. prosince 2012, kdy měl být podle smlouvy znovu zalesněn. Tato společnost pak provedla
těžbu pomocí techniky pronajaté od rakouské společnosti Österreichische Bundesforste AG.
Stěžovatel tyto skutečnosti uvedl poprvé až v žalobě, zastává však názor, že oblastní inspektorát
ČIŽP je měl zjistit sám z úřední povinnosti, neboť k tomu měl dostatek indicií – v jednotlivých
protokolech z inspekčních šetření uváděl totiž vedle něj, jakožto vlastníka lesa, jako další
odpovědnou osobu společnost Österreichische Bundesforste AG. Tyto informace mohl údajně
sdělit správnímu orgánu i stěžovatelem ustanovený odborný lesní hospodář, kdyby jej správní
orgán v řízení vyslechl. Městskému soudu, který tuto obranu odmítl jako účelovou, pak stěžovatel
vytýká, že mylně interpretoval důkazy, které stěžovatel v průběhu soudního řízení předložil.
Jednalo se o smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a společností L. Neumüller GmbH&Co KG
o prodeji lesních porostů a pronájmu pozemků, dále o bankovní potvrzení o převodu 3,1 mil. Kč
na základě této smlouvy a konečně o doklady, jimiž společnost Österreichische Bundesforste AG
fakturuje společnosti L. Neumüller GmbH&Co KG určité částky v měně Euro za pronájem
harvestoru a tahače, resp. za výstavbu cest. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel figuruje
ve společnosti, jež měla od něj podle smlouvy koupit lesní porosty a provádět těžbu,
a že z bankovního potvrzení vyplývá, že se vztahuje ke zcela jiné transakci, konkrétně k nákupu
pozemků v k. ú. Bylochov. Stěžovatel naopak označuje bankovní převod za nezpochybnitelný
a trvá na tom, že jde o platbu, kterou s ním společnost L. Neumüller GmbH&Co KG vyrovnala
kupní cenu za lesní porosty na předmětném pozemku.
[6] Žalovaný v reakci na tuto kasační námitku především poukazuje na to, že stěžovatel
v průběhu celého správního řízení – a to ani při ústních jednáních ani v podaném odvolání –
nezpochybňoval skutečnost, že je jako vlastník lesa odpovědný za provedenou těžbu.
Upozorňoval pouze na spoluodpovědnost odborného lesního hospodáře (kterou se žalovaný
zabýval). Žalobce se dokonce k odpovědnosti za vzniklý stav výslovně přihlásil dopisem
ze dne 17. prosince 2010, kde mimo jiné uvedl, že „vlastník lesa považuje vzniklé škody co do výše
a rozsahu jako běžné při zvolené výrobní technologii“ a že „jednal v dobré víře tak, aby většinu vzniklých škod
přenesl na svoje pozemky“. Proto má žalovaný skutkový stav za dostatečně zjištěný výpisem
z katastru nemovitostí, kde stěžovatel figuroval k datu vydání rozhodnutí jako vlastník pozemku
p. č. 512. Tvrzení zcela nových skutečností o pronájmu pozemku p. č. 512 jiné osobě
a předložení nových důkazů až v soudním řízení vnímá žalovaný jako účelové jednání, zejména
poukazuje na možnost dodatečného vytvoření či pozměnění důkazů. Zohlednění předložených
důkazů soudem nadto žalovaný hodnotí též jako nepřípustné; v této souvislosti poukazuje
na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2009,
č. j. 2 Afs 35/2009-91.
IIc. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i rozsudku městského soudu
[7] Stěžovatel poukazuje to, že žalovaný v odvolacím rozhodnutí doslovně přebral text
vyjádření oblastního inspektorátu ČIŽP k jeho odvolání, jež bylo součástí postoupení
odvolání stěžovatele odvolacímu orgánu. Takový postup je podle něj v rozporu
s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (povinností zjistit stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti) a s §89 odst. 1 a 5 správního řádu (míněn je zřejmě
§90 odst. 1 a 5 správního řádu vymezující možné výroky rozhodnutí odvolacího orgánu), a dále
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (možnost domáhat se práva u soudu nebo jiného
orgánu). Žalovaný k tomu uvádí, že takovýto postup není v rozporu s žádným právním
předpisem. Navíc převzetí se podle něj týkalo popisu skutkového stavu, jehož zjišťování
je doménou první instance.
[8] Stěžovatel dále namítá, že městský soud zcela pominul v odůvodnění svého rozsudku
některé žalobní body, a to:
- Nebylo prokázáno, že veškeré rozježdění terénu způsobila těžba na pozemku p. č. 512,
v lokalitě jsou i jiné lesní pozemky odlišných vlastníků.
- Stěžovatel nechal na své náklady opravit již před vydáním prvostupňového rozhodnutí
některé poškozené části lesních cest a ošetřit asanačním nátěrem odřené stromy, přičemž
nesouhlasí s hodnocením oblastního inspektorátu ČIŽP na základě šetření
provedeného dne 26. dubna 2011, podle něhož šlo o opatření nedostatečná, ba dokonce
zhoršující situaci v daném území.
- Stěžovatel zpochybnil v žalobě předpoklad správních orgánů, že došlo k ohrožení
životního prostředí. Stěžovatelovy fotografie z července 2011 doložené soudu dokazují,
že ani po téměř půl roce od vydání rozhodnutí o uložení pokuty nedošlo k následkům,
které předpokládal oblastní inspektorát ČIŽP, tj. k zadržování vody ve vyjetých kolejích,
erozi, sesuvům půdy a rozšíření biotických a abiotických škodlivých činitelů. Kromě
fotografií chtěl stěžovatel předložit soudu též znalecký posudek k následkům těžební
činnosti. Nenašel však znalce, který by měl oprávnění pro všechny požadované obory
znalecké činnosti, proto navrhl soudu, aby znalecký posudek opatřil sám. Soud se s jeho
návrhem nevypořádal, resp. odůvodnil odmítnutí provedení navrženého důkazu jen tím,
že by znalec nemohl vycházet ze situace, která tu byla v době napadeného rozhodnutí.
- Není jasné, kdy bylo správní řízení zahájeno – zda protokolem o kontrole
ze dne 8. července 2010, nebo až oznámením o zahájení řízení ze dne 8. listopadu 2010 –
a zda tedy všechny procesní úkony učiněné před 8. listopadem 2010 jsou legitimní.
- Stěžovatel se nedostavil na dvě ústní jednání svolaná oblastním inspektorátem ČIŽP
z důvodu vážné nemoci své matky, spoléhal se přitom na lesního hospodáře,
který nedodržel své závazky z ústně uzavřené mandátní smlouvy a ústně udělené plné
moci.
[9] Žalovaný se vyjádřil pouze k otázce zahájení řízení (neboť ji stěžovatel uplatnil duplicitně
jako samostatnou kasační námitku) v tom smyslu, že stěžovatel tuto vadu namítl poprvé
až v žalobě a že datum zahájení správního řízení nemá na naplnění skutkové podstaty deliktu
žádný vliv.
IId. Nedostatečně zjištěný skutkový stav
[10] Stěžovatel připomíná žalobní body, v nichž tvrdil, že správní orgány nezjistily dostatečně
skutkový stav. Především neexistuje žádná fotodokumentace původního stavu pozemku
p. č. 512 před zahájením těžby. Oblastní inspektorát ČIŽP zde vykonal po zahájení
těžby dne 15. dubna 2010 šetření, při němž např. odebíral vzorky oleje z harvestoru, žádné
fotografie však nepořídil. Podle stěžovatele byla řada lesních cest silně rozježděna
už před započetím těžby, přičemž některé z nich těžební firma vůbec nepoužila. K tomu navrhl
vyslechnout dva svědky (jedním z nich je stěžovatelem ustanovený odborný lesní hospodář), soud
však jeho návrhu nevyhověl a spokojil se jen se slovním popisem stavu lesního porostu
v protokolu z šetření oblastního inspektorátu ČIŽP ze dne 15. dubna 2010. Stěžovatel
dále opakovaně namítá, že způsobené škody jsou v protokolech z místních šetření
a v rozhodnutích správních orgánů popsány jen velmi obecně, chybí jejich přesná specifikace,
plánky se zaznačením míst, kde se vyskytují, není zřejmá lokalizace pořízených fotografií
apod. S tímto žalobním bodem se podle stěžovatele vyrovnal městský soud nedostatečně.
[11] Žalovaný k tomuto bodu obsáhle citoval z protokolů z místních šetření i z rozhodnutí
oblastního inspektorátu ČIŽP. Podotkl, že v průběhu správního řízení stěžovatel skutkový stav
nezpochybňoval. Při svém prvním místním šetření v dané věci dne 15. dubna 2010 (po zahájení
těžby) vyhodnotili podle žalovaného inspektoři ČIŽP stav lesních porostů i sítě lesních cest
jako souladný s lesním hospodářským plánem, proto nepovažovali za nutné pořizovat
fotodokumentaci. Žalovaný nabízel městskému soudu možnost vyslechnout jako svědky
inspektory, kteří toto místní šetření prováděli a byli přítomni ústnímu jednání soudu
jako veřejnost, soud to však nepovažoval za nutné. Při dalším místním
šetření dne 10. května 2010 již inspektoři konstatovali zhoršení stavu lesních cest
a fotodokumentaci provedli. Fotodokumentace z tohoto i následných šetření, včetně protokolu
o zajištění důkazu ze dne 8. července 2010, je podle žalovaného řádně popsána na str. 3 až 5
rozhodnutí oblastního inspektorátu ČIŽP. Přiřazování popisků a umístění jednotlivým
fotografiím však považuje žalovaný za nesmyslné a nemožné. Popis skutku
ve vydaných rozhodnutích považuje žalovaný za dostatečný. Stěžovatel podle něj způsobil
rozježdění stávajících i nově vytvořených lesních cest na pozemku p. č. 512 v celkové délce
1800 m, takže místy zaklesávaly až 1 m pod úroveň původního terénu, v některých místech
až na skalní podloží. Došlo k obnažení a zpřetrhání kořenů stromů až do 5 cm průměru v březích
stávajících cest a k odření kmenů stromů, jež nebyly ošetřeny asanačním nátěrem. Voda,
která dříve rovnoměrně zavlažovala lesní porosty, se držela ve vyježděných kolejích i v době
sucha a v důsledku zhutnění zeminy vytlačené z kolejí nestékala rovnoměrně dále po svahu,
nýbrž v terénních prohlubeninách přetékala přes okraj přibližovací linky a odtékala soustředěnými
proudy s již patrnými známkami vodní eroze. Podpůrně žalovaný poukázal na shodné závěry
odborného posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ze dne 25. února 2011, který si nechal
vypracovat Městský úřad Litoměřice jako orgán ochrany lesa pro účely jiného řízení
se stěžovatelem, byť žalovaný výslovně uvedl, že tento posudek nebyl podkladem napadeného
správního rozhodnutí.
IIe. Nesprávně odůvodněná výše pokuty
[12] Tím, že správní orgány podle stěžovatele nezjistily dostatečně rozsah budoucího
možného poškození životního prostředí v lese, nemohly jej ani náležitě zohlednit jako hlavní
hledisko při stanovení výše pokuty. Odhadnout rozsah a intenzitu hrozícího poškození by mohl
podle stěžovatele jedině znalec. Oblastní inspektorát ČIŽP k tomu neměl potřebnou nezávislost
ani odbornou způsobilost, neboť všichni úředníci, kteří prováděli místní šetření, jsou lesní
inženýři, nikoliv odborníci na vodní erozi, působení biotických činitelů atd. Správní orgány podle
stěžovatele také nezohlednily při určování výše pokuty fakt, že stěžovatel nechal již před vydáním
prvostupňového rozhodnutí opravit na své náklady poškozené lesní cesty a ošetřit asanačním
nátěrem odřené stromy. Ve vyjádření ke stěžovatelovu odvolání sice oblastní inspektorát ČIŽP
uvedl, že tyto skutečnosti zohlednil na str. 11 svého rozhodnutí, podle stěžovatele
však v rozhodnutích obou správních orgánů chybí jakákoliv zmínka o nápravě, kterou provedl.
Stěžovatel nadto viní oblastní inspektorát ČIŽP i ze zaujatosti vůči své osobě. Nesouhlasí
s hodnocením provedeného způsobu těžby jako kořistnického a poukazuje na to, že kdyby tomu
tak bylo, pak měli úředníci oblastního inspektorátu ČIŽP těžbu zastavit již při druhém místním
šetření dne 10. května 2010 (stěžovatel popírá, že by těžba byla k tomuto datu prakticky
před dokončením, jak tvrdil žalovaný). V této souvislosti poukazuje stěžovatel též na vyjádření
oblastního inspektorátu ČIŽP k podanému odvolání, kde na str. 8 oblastní inspektorát
k výši pokuty uvádí, že výše pokuty musí být vždy vyšší než obohacení pachatele deliktu.
Městskému soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv tuto úvahu vyhodnotil jako chybnou, neshledal
v ní vadu způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí. Konečně žehrá stěžovatel též na to,
že správní orgány při stanovení výše pokuty přihlédly k jeho majetku evidovanému v katastru
nemovitostí bez toho, že by jej znalecky ocenily. Tvrdí, že je průměrně majetný a výše pokuty
je pro něj likvidační.
[13] Žalovaný k otázce výše pokuty uvedl, že sice existují metody výpočtu již vzniklé újmy
na životním prostředí, v daném případě však jde o ohrožovací delikt, proto se výše pokuty
stanovuje s ohledem na kvalifikovaný odhad následků neoprávněných zásahů do ekosystému.
Správní orgány nicméně při ukládání pokuty zohlednily a v rozhodnutích uvedly rozsah plochy
zasažené škodlivou činností stěžovatele – šlo o 16,49 ha dotčených lesních porostů a 7 200 m2
poškozených lesních cest (vypočítáno jako součin celkové délky cest, tj. 1800 m, a jejich
průměrné šířky, tj. 4 m). Přitom posunutím termínu těžeb a přibližování do suššího období roku,
spolu s uplatněním šetrnější technologie, se dalo nepřiměřeným škodám předejít. Vedle toho
přičetly správní orgány stěžovateli k tíži, že pozemek p. č. 512 je součástí III. resp. IV. zóny
CHKO Kokořínsko. Naopak v jeho prospěch hovořil fakt, že šlo z jeho strany o první prokázané
porušení zákona. S ohledem na tyto skutečnosti byla pokuta uložena ve výši jedné třetiny
zákonné sazby. Správní orgány se zabývaly i postupem žalobce po provedení těžby,
ten však žádná nápravná opatření nečinil. Jediné nápravné opatření, které stěžovatel prokazatelně
provedl ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí, byla asanace přibližovací linky vedené
po pozemku p. č. 1382 ve vlastnictví jiného vlastníka, a to na základě smlouvy s tímto vlastníkem.
Zásahy stěžovatele na tomto cizím pozemku však nebyly předmětem sankčního řízení. Naproti
tomu na pozemku stěžovatele p. č. 512 byl stav bez jakýchkoliv změn ještě 11. listopadu 2010,
kdy zde oblastní inspektorát ČIŽP konal místní šetření. Žalovaný dále vysvětluje, že kořistnický
způsob těžby stěžovatele spočíval v tom, že preferoval při těžbě převážně silné dimenze jedinců
lesních dřevin a maximálně tím snížil celkové zakmenění. Záměr stěžovatele o dosažení
maximální výtěže dřevní hmoty považuje žalovaný na základě provedených místních šetření
za zcela zřejmý. Zastavení těžby ze strany oblastního inspektorátu ČIŽP by však bylo zbytečným
krokem, neboť při místním šetření dne 10. května 2010 byly mýtní úmyslné těžby dokončeny
a předmýtní úmyslné těžby byly před dokončením. Zde žalovaný poukazuje na to, že stěžovatel
si v kasační stížnosti protiřečí, neboť sám v jejím bodě F.7 uvádí, že těžba byla dokončena
v dubnu 2010. Úvahu oblastního inspektorátu ČIŽP, že výše pokuty má být vyšší než obohacení
pachatele deliktu, sice hodnotí žalovaný jako problematickou, avšak poukazuje na to, že páchání
deliktu se nesmí pachateli finančně vyplatit, jinak by zcela chyběl výchovný účinek sankce.
Konečně ke zjišťování majetku stěžovatele v katastru nemovitostí žalovaný uvedl, že jím chtěly
správní orgány předejít uložení likvidační pokuty. Své úvahy v tomto směru opřely o údaje
z veřejných zdrojů. Pokud je stěžovatel chce popírat, leží na něm podle žalovaného důkazní
břemeno.
IIf. Chybějící rozhodnutí o odkladném účinku
[14] Stěžovatel poukazuje též na vadu řízení před městským soudem, který nikterak nerozhodl
o jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž podal soudu dne 6. září 2011.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná. Svou argumentaci k jednotlivým bodům kasační stížnosti rozdělil
Nejvyšší správní soud stejně jako výše do jednotlivých tematických okruhů. Úvodem Nejvyšší
správní soud pro pořádek připomíná, že správní orgány uložily stěžovateli pokutu podle
ustanovení §4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí
a její působnosti v ochraně lesa, které zní: „Inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým
nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím,
že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.“
IIIa. Věcná příslušnost správního orgánu
[16] Městský soud na str. 15 svého rozsudku dovodil působnost oblastního inspektorátu ČIŽP
§2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa,
ve znění pozdějších předpisů, které zní: „Inspekce dozírá na dodržování ustanovení právních předpisů
a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí, právnickými a fyzickými osobami.“ Dále
městský soud poukázal na §4 cit. zákona, kde jsou vymezeny skutkové podstaty deliktů
spočívajících v poškození nebo ohrožení životního prostředí v lesích a podle něhož byl stěžovatel
shledán vinným. Městský soud také vysvětlil, že ta ustanovení, na něž poukazoval stěžovatel,
na daný případ nedopadají. Ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně
a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, se týká národních
parků, nikoliv chráněných krajinných oblastí. Ustanovení §78 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je pak ustanovením obecným, vůči němuž
je §2 zákona o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ustanovením
zvláštním. Stěžovatel namítá, že městský soud své závěry ohledně vztahu generality a speciality
přesvědčivě nevysvětlil, sám však v kasační stížnosti žádnou jinou výkladovou alternativu
nenabízí. Nejvyšší správní soud proto jen obecně doplňuje argumentaci městského soudu v tom
směru, že zákon o ochraně přírody a krajiny vymezuje v části osmé vlastní skutkové podstaty
správních deliktů, jejichž naplnění by mohla postihovat jak správa chráněné krajinné oblasti
na základě §78 odst. 1 cit. zákona, tak i Česká inspekce životního prostředí na základě
§80 odst. 3 cit. zákona (ten upravuje i pravidla pro řešení překryvu kompetencí orgánů ochrany
přírody s Českou inspekcí životního prostředí). V nyní posuzovaném případě se však jednalo
o správní delikt podle zákona o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně
lesa. Ten správa chráněné krajinné oblasti postihovat nemůže, neboť jí zákon o České inspekci
životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa žádné sankční pravomoci nesvěřuje. Nutně
se zde tedy uplatní pouze celorepubliková působnost České inspekce životního prostředí,
neboť žádné ustanovení právního předpisu její působnost na území chráněných krajinných
oblastí nevylučuje (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 82/2002 - 40 ze dne
25. listopadu 2003, publ. pod č. 330/2004 Sb. NSS).
IIIb. Skutku se dopustila jiná osoba
[17] S námitkou, že pachatelem deliktu nebyl stěžovatel, nýbrž právnická osoba,
které stěžovatel pronajal pozemek p. č. 512 a prodal lesní porost na něm stojící, se městský soud
vyrovnal na str. 14 svého rozhodnutí. Městský soud postupoval správně, když tento žalobní bod
vypořádal věcně, namísto toho, aby jej odmítl jako nepřípustný proto, že stěžovatel odpovídající
námitku neuplatnil ve správním řízení. V řízení z moci úřední, jehož cílem je uložit účastníkovi
povinnost, nemá totiž účastník povinnost tvrzení a břemeno důkazní tíží správní orgán. Zejména
pro sankční řízení pak platí, že vůči obviněnému nelze uplatňovat překážku koncentrace řízení,
a to ani v řízení odvolacím (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. ledna 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Přístup
městského soudu tak byl v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. srpna 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, které stojí na zásadě plné jurisdikce v otázkách
hmotně právního posouzení věci. Naopak rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. května 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91, na který poukazoval ve svém vyjádření žalovaný,
na danou věc nedopadá. Týká se totiž daňové věci, přičemž daňový řád (v daném případě
šlo o tehdy účinný zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), obsahuje vlastní specifickou
procesní úpravu, která na účastníka daňového řízení klade vyšší nároky, pokud jde o povinnost
tvrzení a břemeno důkazní, než je tomu u řízení vedených z moci úřední podle správního řádu.
[18] Nejvyšší správní soud ovšem shledal argumentaci městského soudu správnou i v tom
směru, že při věcném hodnocení vznesené námitky zohlednil mimo jiné i fakt, že byla uplatněna
poprvé až v žalobě. Věrohodnost tvrzení stěžovatele i jím předložených důkazů to nepochybně
dosti snižuje, obzvláště s ohledem na to, že svou procesní pasivitu v tomto směru nijak
nevysvětlil. Nelze přehlédnout, že již oznámení o provedení těžby v polovině února 2010 podával
stěžovatel jako fyzická osoba, nikoliv tedy společnost L. Neumüller GmbH&Co KG, s níž měl
stěžovatel již dne 1. února 2010 uzavřít nájemní smlouvu. Dále pak stěžovatel vystupoval v celém
správním řízení jako osoba, jež provedla těžbu na pozemku p. č. 512. Konkrétně se to projevilo
v dopise ze dne 17. prosince 2010, z něhož výše (pod bodem IIb.) cituje žalovaný, a dále v textu
odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, kde stěžovatel vznesl pouze námitky týkající se stavu
lesních porostů a kvality jím provedené nápravy. Správním orgánům tudíž rozhodně nelze vyčítat,
že by dovodily odpovědnost stěžovatele bez dalšího toliko z jeho odpovědnosti za stav majetku
a za způsob hospodaření s ním a z vlastnictví majetku samého, jako tomu bylo v případě,
který Nejvyšší správní soud řešil v rozsudku ze dne 26. října 2004, č. j. 5 A 42/2002 - 43, publ.
pod č. 846/2006 Sb. NSS.
[19] Ve světle těchto skutečností pak bylo nutno hodnotit i důkazy, jež stěžovatel předložil
městskému soudu. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu v tom
ohledu, že potvrzení o bankovní operaci se nevztahuje k předložené nájemní smlouvě.
Jako příjemce částky 3,1 mil. Kč od společnosti L. Neumüller GmbH&Co KG v něm
totiž nefiguruje stěžovatel, nýbrž L. D. a jako důvod platby je (německy) uvedeno „kupní
smlouva D. a K. lesní katastr Bylochov“. U ostatních předložených důkazů pak lze mít vzhledem
k okolnostem důvodně za to, že byly vyhotoveny dodatečně. Nájemní smlouva mezi
stěžovatelem a společností L. Neumüller GmbH&Co KG je podepsána stejným podpisem
na straně prodávajícího i kupujícího, nadto měla být uzavřena v týž den, kdy stěžovatel sám
pozemek p. č. 512 koupil, tj. 1. února 2010, ačkoliv vklad této kupní smlouvy ve prospěch
stěžovatele byl proveden s právními účinky až ke dni 8. února 2010, jak vyplývá z výpisu
z katastru nemovitostí založeného ve správním spise. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu
potvrzují závěr městského soudu, že celá tato žalobní námitka byla vznesena účelově ve snaze
vyhnout se dodatečně postihu za správní delikt. Důkazy, kterými stěžovatel svá tvrzení podložil,
se zčásti nevztahují k věci, ve zbytku jsou pak nevěrohodné.
IIIc. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i rozsudku městského soudu
[20] Stěžovateli nemůže dát Nejvyšší správní soud za pravdu ani v tom, že by snad vadu
odvolacího rozhodnutí představoval fakt, že odvolací orgán do něj přejal část textu,
který mu zaslal oblastní inspektorát ČIŽP jako své vyjádření k odvolání. Odvolací orgán
je pochopitelně povinen reagovat na odvolací námitky. Avšak v tom rozsahu, v jakém jsou
odvolací námitky (nebo argumentace k nim) totožné s námitkami vznesenými již v řízení před
správním orgánem prvního stupně a ten je dostatečně přesvědčivě vyvrátil ve svém rozhodnutí,
by nebylo vadou odvolacího rozhodnutí dokonce ani to, kdyby se odvolací orgán na odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí výslovně odvolal a ztotožnil se s ním. Obdobně pak nemůže
být vadou, jestliže odvolací orgán – pochopitelně po nezávislém a nezaujatém vlastním
zhodnocení věci – shledá trefnou a přiléhavou argumentaci použitou prvostupňovým orgánem
ve vyjádření k podanému odvolání a vezme ji za svou. Obdobně se ostatně již dříve Nejvyšší
správní soud vyjádřil k vzájemnému vztahu soudního rozhodnutí o správní žalobě a žalobou
napadeného správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud opakovaně shledal, že pouze samotný
fakt, že soud nenalezne dostatek nových slov k vyjádření závěrů vyslovených již odvolacím
správním orgánem a namísto toho se s odůvodněním přezkoumávaného správního rozhodnutí
výslovně ztotožní, nepřezkoumatelnost jeho rozsudku způsobit nemůže (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ.
pod č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo rozsudky č. j. 6 As 43/2013 - 68 ze dne 27. května 2014
a č. j. 6 As 54/2013 - 128 ze dne 12. listopadu 2014).
[21] Pokud jde o žalobní body, které podle stěžovatele nevypořádal ve svém rozsudku městský
soud a zatížil jej tak nepřezkoumatelností, Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že spíše
než o samostatné žalobní body šlo o dílčí argumenty či tvrzení stěžovatele k jednotlivým
žalobním bodům, jež mnohdy zůstaly jen v rovině obecné námitky bez podrobnějšího
odůvodnění. Nelze než poukázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. ledna 2013,
č. j. 6 Ads 127/2012 - 22, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[v] odůvodnění napadeného
rozsudku krajský soud neměl podle názoru Nejvyššího správního soudu za povinnost reagovat na každou dílčí
argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit, nýbrž uchopit obsah a smysl její žalobní argumentace
a vypořádat se s ní “. Tomuto požadavku městský soud podle názoru Nejvyššího soudu v dané věci
dostál.
[22] Stěžovatel sice uvedl, že v lokalitě jsou i jiné lesní pozemky odlišných vlastníků, a že tudíž
rozježdění lesních cest nemusela způsobit jen vozidla provádějící těžbu na jeho pozemcích, nijak
však toto své tvrzení nerozvedl. Netvrdil například, že by konkrétní sousední vlastník
v předmětném období na jaře 2010 pojížděl po jeho pozemku p. č. 512 těžkou technikou apod.
Za této situace nelze městskému soudu vytýkat, že se s tímto jeho žalobním bodem vyrovnal
na str. 14-15 svého rozsudku jen obecným poukazem na to, že původní stav stěžovatelova
pozemku i cest na něm byl dobrý, jak vyplývá z protokolu z prvního inspekčního šetření
oblastního inspektorátu ČIŽP ze dne 15. dubna 2010.
[23] Stěžovatel sice tvrdil v žalobě, že nechal na své náklady opravit již před vydáním
prvostupňového rozhodnutí některé poškozené části lesních cest a ošetřit asanačním nátěrem
odřené stromy, přičemž tato opatření byla podle jeho názoru dostatečná, avšak nepředložil žádný
důkaz o tom, kdy, v jakém rozsahu a v jaké kvalitě asanační zásahy provedl. Vzhledem k naprosté
nepodloženosti stěžovatelova tvrzení se jeví jako odpovídající reakce městského soudu, který
na str. 16 rozsudku pouze poukázal na to, že ještě 11. listopadu a 17. prosince 2010 prováděl
oblastní inspektorát ČIŽP na místě inspekční šetření (a shledal setrvale se zhoršující stav
bez opatření k nápravě), přičemž jeho závěry stěžovatel nezpochybnil. Úvahy žalovaného o výši
uložené pokuty vyhodnotil městský soud na str. 17 svého rozsudku i s ohledem na další
skutečnosti jako odpovídající skutkovému stavu, neboť, jak uvádí městský soud na str. 15 svého
rozsudku, provedená opatření k nápravě sice nebylo rozhodná pro posouzení naplnění skutkové
podstaty deliktu, avšak byla zohledněna ve výši uložené sankce. K tomu je možno doplnit,
že po podání odvolání, v němž stěžovatel namítal mimo jiné, že provedl ve věci nápravu, vykonal
oblastní inspektorát ČIŽP na místě dne 26. dubna 2011 další inspekční kontrolu, aby jeho tvrzení
ověřil. V zápise z kontroly, který reprodukuje žalovaný v odvolacím rozhodnutí, popsal oblastní
inspektorát podrobně provedené zásahy. Zhodnotil je celkově jako nedostatečné (jen některé
stromy byly natřeny asanačním nátěrem, nebyly odstraněny následky eroze v lesních porostech)
a zčásti jako pozdní (po celé vegetační období v roce 2010 v době výskytu houbovitých
onemocnění zůstaly stromy nátěrem neošetřeny), zčásti jako kontraproduktivní (při urovnávání
lesních cest těžkou technikou došlo k jejich rozšíření a k dalšímu poškození půdního krytu).
Stěžovatel sice vyslovil s tímto hodnocením v žalobě nesouhlas, avšak učinil tak „holým“
způsobem, tj. bez jakéhokoliv zdůvodnění. Pak se ovšem těžko může dovolávat v této otázce
jakékoliv argumentace ze strany městského soudu a označovat jeho rozsudek
za nepřezkoumatelný, když městský soud se veškerými jeho tvrzeními, která argumentačně
podložena byla, odpovídajícím způsobem zabýval a na str. 15 svého rozsudku ze závěrů kontroly
provedené dne 26. dubna 2011 výslovně vychází, čímž je aprobuje. Přiměřeně lze
v této souvislosti poukázat na rozsudky zdejšího soudu zdejšího soudu ze dne 14. července 2011,
č. j. 1 As 67/2011 – 108, nebo ze dne 23. června 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z nichž vyplývá,
že preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu.
[24] Pokud jde o žalobní bod, v němž stěžovatel namítal, že k ohrožení životního prostředí
v lesích v rozsahu předpokládaném oblastním inspektorátem ČIŽP nakonec nedošlo,
s tím se městský soud vyrovnal na str. 15 svého rozsudku. Potvrzení toho, že narušení terénu
mělo následky předpokládané zákonem, představuje podle městského soudu mimo jiné výskyt
vývratů a polomů zjištěný při kontrole provedené po podání odvolání dne 26. dubna
2011. To je také logicky poslední skutkový stav, který mohl vzít městský soud za základ svého
rozhodnutí, neboť podle §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání správního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno dne 20. června 2011 a stěžovatel sám své fotografie, jež mají stav jeho pozemků dokládat,
řadí do července 2011. Je pravda, že správní orgány byly povinny prokázat a zdůvodnit, v čem
ohrožení životního prostředí spočívalo, neboť škodlivý následek je součástí skutkové podstaty
deliktu, za nějž byl stěžovatel postižen (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. července 2008, č. j. 1 As 15/2007 - 141, publ. pod č. 1727/2008 Sb.
NSS). Rozsah a charakter způsobených škod na lesních cestách je ovšem dostatečně zachycen
na řadě fotografií z jednotlivých inspekčních šetření oblastního inspektorátu ČIŽP konaných
v rozmezí od května do prosince 2010 a míru, v jaké tyto zásahy do lesního prostředí představují
ohrožení životního prostředí, odborně zhodnotil oblastní inspektorát ČIŽP ve svém rozhodnutí.
Česká inspekce životního prostředí byla zřízena mimo jiné k ochraně životního prostředí v lesích
a pro tento účel je odborně vybavena. Žalovaný stejně jako městský soud tak těžko mohli zadat
znalecký posudek v situaci, kdy o odborných závěrech učiněných prvostupňovým správním
orgánem neměli pochybnosti, jež by mohla vyvolat např. kritika těchto závěrů ze strany znalce
zajištěného stěžovatelem. Městský soud tedy zcela správně zamítl návrh na provedení důkazu
znaleckým posudkem v dané situaci jako nedůvodný, a to i s poukazem na jeho potenciálně
malou vypovídací hodnotu, když by měl znalec zkoumat stav pozemku p. č. 512 s více
než ročním odstupem od provedení těžby a po následných (opožděných) asanačních zásazích
stěžovatele.
[25] Pokud jde o zahájení řízení, městský soud na str. 16 svého rozsudku jednoznačně vychází
z toho, že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno až oznámením o zahájení řízení
ze dne 8. listopadu 2010 (což je v souladu s §46 odst. 1 věta první správního řádu). Stěžovatel
v žalobě ani v kasační stížnosti nevysvětlil, jakým způsobem měla jeho práva zasáhnout zmínka
o zahájení řízení v kontrolním protokolu ze dne 8. července 2010, resp. v čem spatřuje případnou
nelegitimitu úkonů provedených před doručením oznámení o zahájení řízení. Nejvyšší správní
soud proto jen pro úplnost poznamenává, že i oblastní inspektorát ČIŽP vycházel při svém
postupu až do 8. listopadu 2010 z toho, že správní řízení zahájeno vůči stěžovateli není. Prováděl
totiž pouze inspekční kontroly na místě, dále dne 29. července 2010 vydal usnesení o zajištění
důkazu před zahájením řízení podle §138 správního řádu (kde v podstatě jen zopakoval závěry
poslední provedené kontroly) a dopisem ze dne 20. září 2010 předvolal stěžovatele k podání
vysvětlení před zahájením řízení podle §137 odst. 1 správního řádu (stěžovatel se k podání
vysvětlení bez omluvy nedostavil, oblastní inspektorát ČIŽP z toho však nevyvozoval v řízení
žádné důsledky). K zásahu do stěžovatelových práv předčasnou zmínkou o zahájení řízení
v protokolu o kontrole ze dne 8. července 2010 tak zcela zjevně nikterak dojít nemohlo.
[26] Také stěžovatelovy poukazy na to, jaké důvody jej vedly k tomu, že se neúčastnil aktivně
správního řízení na prvním stupni a svolaných ústních jednání, sice v žalobě obsaženy byly,
avšak postrádaly jasné argumentační vyústění. Stěžovatel neuvedl, jakým způsobem měly správní
orgány zohlednit smrt jeho matky nebo nečinnost jeho odborného lesního hospodáře, údajně
ústně pověřeného stěžovatelovým zastupováním. S ohledem na to nelze dovozovat
nepřezkoumatelnost rozsudku městskému soudu z toho, že tato izolovaná skutková tvrzení
stěžovatele ponechal bez povšimnutí.
IIId. Nedostatečně zjištěný skutkový stav
[27] Stěžovatel zpochybňuje závěry městského soudu stran zjištěného skutkového stavu,
jednak pokud jde o původní stav lesních cest na pozemku p. č. 512, jednak ohledně rozsahu
a intenzity škod způsobených těžbou. Zjišťování skutkového stavu ve správním soudnictví
je doménou soudu první instance. Nejvyšší správní soud rozhoduje zpravidla bez jednání
(srov. §109 odst. 2 s. ř. s.) a závěry městského soudu by byl oprávněn korigovat zejména tehdy,
pokud by se soud při hodnocení skutkového stavu zjištěného správními orgány a při posuzování
důkazních návrhů účastníků dopustil excesu. V daném případě však městský soud na str. 6 svého
rozsudku vysvětlil, proč nepovažoval za nutné předvolávat svědky navržené stěžovatelem,
kteří by měli popsat stav pozemku p. č. 512 před započetím těžby. Soud měl předmětné
skutečnosti za dostatečně prokázané protokolem o inspekční kontrole ze dne 15. dubna 2010
(proto ostatně nevyužil ani nabídku žalovaného ohledně výpovědi inspektorů, kteří kontrolu
prováděli, jak ve svém vyjádření popsal žalovaný). K tomu možno doplnit, jak již Nejvyšší
správní soud uvedl výše, že stěžovatel ani nenabídl žádnou uvěřitelnou alternativu skutkového
děje, zejména neuvedl, kdo měl podle něj lesní cesty na jeho pozemku ještě před zahájením těžby
rozjezdit (přičemž k rozježdění by muselo dojít těžkou lesnickou technikou).
[28] Obdobně i v případě kritiky toho, jakým způsobem zachytil oblastní inspektorát ČIŽP
svá zjištění o následcích těžby, setrval stěžovatel u obecných výtek a nenabídl soudu žádnou
konkrétní námitku proti skutkovým zjištěním. Nepoukázal např. na duplicitu určitých fotografií
ani na to, že by byly pořízeny na jiném pozemku, než který byl předmětem šetření. Proti tomu
stojí kontrolní zjištění oblastního inspektorátu ČIŽP podrobně popsaná v protokolech
z jednotlivých kontrol včetně desítek fotografií zachycujících různá místa na stěžovatelově
pozemku p. č. 512 (jen protokol o zajištění důkazu ze dne 8. července 2010 má jako přílohu
44 fotografií opatřených popisky). Velmi podrobně a konkrétně je ostatně celá situace mapově
i fotograficky zdokumentována mimo jiné i v protokolu oddělení ochrany přírody Oblastního
inspektorátu ČIŽP v Liberci, jehož inspektoři se účastnili kontroly provedené oblastním
inspektorátem ČIŽP dne 10. května 2010 (ve správním spise na č. l. 6). Je tedy zřejmé, že výtky
stěžovatele vůči zjištěnému skutkovému stavu a kvalitě jeho zaznamenání jsou domnělé,
resp. vykonstruované.
IIIe. Nesprávně odůvodněná výše pokuty
[29] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, neztotožňuje se s názorem stěžovatele,
že by oblastní inspektorát ČIŽP nebyl oprávněn odborně odhadnout rozsah a intenzitu
poškození, resp. ohrožení životního prostředí v lesích, které stěžovatel svým jednáním zapříčinil.
Právě naopak, Česká inspekce životního prostředí je specializovaným orgánem státní správy,
který musí být z povahy věci odborně vybaven k plnění svých úkolů. V opačném případě
by inspekce nemohla plnit zákonem uložené povinnosti, zejména zjišťovat porušení právních
předpisů na úseku ochrany životního prostředí (včetně ochrany lesa), ukládat sankce a opatření
k nápravě apod. Není samozřejmě vyloučeno, aby účastník řízení odborný úsudek ČIŽP
v jednotlivém případě zpochybnil, musel by tak však učinit kvalifikovaným způsobem,
ať již s pomocí přizvaného znalce, nebo s využitím svého vlastního odborného vzdělání v dané
oblasti, případně poukazem na vadu dokazování postihující závěry ČIŽP. Nic takového
však stěžovatel neučinil.
[30] Stěžovatel se mýlí i v tom, že by správní orgány nezohlednily opatření k nápravě,
která provedl (někdy v období od poslední kontroly před vydáním prvostupňového rozhodnutí
do kontroly provedené v souvislosti s podaným odvoláním dne 26. dubna 2011). Oblastní
inspektorát ČIŽP ve svém rozhodnutí na str. 11 výslovně uvádí, že stěžovatel žádná nápravná
opatření na pozemku p. č. 512 neprovedl. To bylo plně v souladu se skutkovým stavem zjištěným
poslední provedenou kontrolou na místě a stěžovatel sám si může přičíst k tíži, že správní orgán
neinformoval o nápravných opatřeních, která snad provedl po této kontrole. Oblastní inspektorát
ČIŽP svou povinnost zjistit i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele rozhodně nezanedbal,
neboť kontroly na pozemku p. č. 512 prováděl opakovaně. Žalovaný se taktéž v úvahách o výši
pokuty zabýval otázkou provedených nápravných opatření, hodnotil je však jako pozdní
a nedostatečná v souladu se závěry protokolu o kontrole na místě konané dne 26. dubna 2011
oblastním inspektorátem ČIŽP. Pokus stěžovatele o nápravu tedy zohledněn byl, avšak vzhledem
k uplynulému času a kvalitě provedení nemohl být zhodnocen v jeho prospěch. Oblastní
inspektorát ČIŽP přitom v protokolu uvádí i konkrétní opatření, která měl stěžovatel přijmout,
aby k nové erozi zeminy navezené na rozježděné cesty nedocházelo (zaplůtkování).
[31] Nejvyšší správní soud neshledává oprávněnými ani tvrzení stěžovatele o zaujatosti
oblastního inspektorátu ČIŽP vůči jeho osobě. Pro tu nesvědčí již sama historie celého případu,
kdy oblastní inspektorát ČIŽP vykonal první kontrolu na místě dne 16. dubna 2010 nikoliv
z vlastního podnětu, nýbrž na základě telefonického upozornění Městského úřadu Litoměřice
a po něm pak dne 29. dubna 2010 obdržel ještě písemné upozornění CHKO Kokořínsko,
že dochází k těžbě, jež svým charakterem není v souladu s právními předpisy. Hodnocení
stěžovatelova způsobu těžby jako kořistnického s případem bezprostředně nesouvisí,
neboť oblastní inspektorát ČIŽP uložil stěžovateli sankci za rozjezdění lesních cest a neošetření
podřených stromů asanačním nátěrem, nikoliv za nepovolenou předmýtní těžbu a za způsob
provedení mýtní těžby (jejich případný postih zřejmě ponechal na orgánu ochrany lesa).
Ani jako indicie svědčící o zaujatosti oblastního inspektorátu ČIŽP vůči osobě stěžovatele
však tato skutečnost neobstojí, neboť ten v protokolech z jednotlivých inspekčních kontrol
toto své hodnocení přesvědčivě vysvětlil.
[32] Stejně tak nelze tvrdit, že oblastní inspektorát ČIŽP byl v celém svém konání veden
pouze a jen snahou uložit stěžovateli pokutu a důkaz tohoto tvrzení spatřovat v tom,
že při inspekční kontrole dne 10. května 2010 nedošlo k zastavení těžby. V protokolu se skutečně
uvádí, že les vykazuje stav jako před dokončením těžby, tedy oblastní inspektorát ČIŽP neměl
důvod předpokládat, že by mělo dojít k jakémukoliv dalšímu významnějšímu rozježdění lesních
cest nebo zvýšení počtu odřených stromů. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že z posledního
bodu citovaného protokolu vyplývá, že na rozhodnutí oblastního inspektorátu ČIŽP nepřistoupit
k okamžitému zastavení činnosti stěžovatele se podílely i nejasnosti ve vzájemném vymezení
kompetencí mezi ním, oblastním inspektorátem ČIŽP v Liberci (oddělení ochrany přírody)
a správou CHKO Kokořínsko. Ani to však nemůže nic změnit na faktu, že to byl především
sám stěžovatel, kdo odpovídal za to, že bude svou činnost provádět tak, aby nezavinil poškození
nebo ohrožení životního prostředí v lesích – zejména mohl, jak vyplývá z kontrolních protokolů,
odložit těžbu na sušší období roku. Stěžovatel neumožnil správnímu orgánu, aby mu poskytl
informaci o svém (samozřejmě jen předběžném) hodnocení jeho činnosti, i tím, že se nezúčastnil
ani těch kontrol na místě, k nimž byl později přizván, byť důvody vysvětlil později v žalobě.
Své odpovědnosti se zkrátka stěžovatel nemůže zbavit tím, že se ji pokusí svalit na kontrolní
orgán.
[33] Pokud jde o úvahu oblastního inspektorátu ČIŽP, že výše pokuty musí být vždy vyšší
než obohacení pachatele deliktu, ta se v žádném z obou správních rozhodnutí neobjevuje,
oblastní inspektorát ji zmiňuje pouze ve svém vyjádření k podanému odvolání. Nelze samozřejmě
vyloučit, že při určování výše pokuty jí byl oblastní inspektorát ČIŽP veden, samozřejmě vedle
dalších hledisek, která ve svém rozhodnutí výslovně zmiňuje. Lze přitom souhlasit s krajským
soudem, že tato úvaha tak, jak je formulována („musí být vždy vyšší“), je příliš rezolutní. Nebere
totiž v úvahu například fakt, že obohacení pachatele může být v některých případech vyšší než
horní hranice zákonného rozmezí nebo že další polehčující okolnosti mohou vyžadovat snížení
výše pokuty pod částku odpovídající tomu, co pachatel deliktem získal. V principu
však tato úvaha podle názoru Nejvyššího správního soudu vadná není, neboť výchovný účinek
sankce by mohl být skutečně oslaben tím, pokud by prokazatelné obohacení pachatele významně
převýšilo uloženou pokutu (resp. souhrn pokut uložených za totéž jednání, jímž pachatel naplnil
skutkové podstaty několika správních deliktů). V daném případě má každopádně Nejvyšší správní
soud za to, že k excesu při stanovení výše sankce nedošlo, neboť pokuta ve výši třetiny
zákonného rozmezí je pečlivě odůvodněna s ohledem na nejrůznější hlediska, která jsou
přehledně shrnuta výše ve vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti v bodě IIe. tohoto rozsudku.
Správní orgány ve shodě s §5 odst. 1 zákona o České inspekci životního prostředí
a její působnosti v ochraně lesa přihlédly zejména k závažnosti, způsobu, době trvání
a následkům protiprávního jednání, přičemž tento demonstrativní výčet nevylučuje zohlednit
též hlediska další, v citovaném zákoně výslovně neuvedená (srov. k tomu shodně rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 8 A 63/2010 - 62).
[34] K námitce stěžovatele, že údaje z katastru nemovitostí jeho majetkové poměry
neprokazují, lze poznamenat jen tolik, že stěžovatel nic konkrétního o svých majetkových
poměrech netvrdí ani nijak konkrétně nezpochybňuje své vlastnictví či hodnotu pozemků, jichž
měl být podle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem před vydáním prvostupňového
rozhodnutí. Proto může Nejvyšší správní soud na tuto obecnou kasační námitku také jen obecně
reagovat ve shodě s vyjádřením žalovaného kasační stížnosti, že oblastní inspektorát ČIŽP učinil
pro zjištění stěžovatelových majetkových poměrů dost a chtěl-li stěžovatel jeho zjištění
kvalifikovaně zpochybnit, měl proti nim postavit svá vlastní tvrzení a své vlastní důkazy o svých
majetkových poměrech, což neučinil. Své tvrzení, že výše pokuty je pro něj likvidační, ponechal
místo toho v rovině pouhé nepodložené proklamace.
IIIf. Chybějící rozhodnutí o odkladném účinku
[35] Městský soud nejenže obdržel od stěžovatele návrh na přiznání odkladného účinku žalobě
ze dne 6. září 2011, ale dokonce stěžovatele vyzval usnesením ze dne 30. září 2011, aby zaplatil
soudní poplatek za tento návrh, což stěžovatel učinil dne 7. října 2011. Přesto městský soud
až do dne vynesení rozsudku, tedy do 22. května 2014, o návrhu na přiznání odkladného účinku
nerozhodl. To nepochybně představuje vadu řízení před městským soudem. Stěžovatel ovšem
v kasační stížnosti nijak nevysvětlil, jaký by tato vada mohla mít vliv na zákonnost vydaného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ani Nejvyšší správní soud žádnou souvislost
mezi opomenutím soudu rozhodnout o procesním návrhu žalobce na poskytnutí předběžné
ochrany a zákonností meritorního rozhodnutí nespatřuje. Přehlédnout nelze ani fakt,
že stěžovatel po celou dobu řízení soud na jeho opomenutí neupozornil a nedomáhal se nijak
toho, aby o jeho návrhu soud rozhodl (ačkoliv soudu adresoval i po zaplacení soudního poplatku
za návrh na přiznání odkladného účinku další podání, např. repliku k vyjádření žalovaného
ze dne 16. května 2014).
IV. Závěr na náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud zhodnotil věc správně
a svůj rozsudek přezkoumatelným způsobem odůvodnil. S jednotlivými argumenty stěžovatele
se vyrovnal způsobem odpovídajícím míře jejich konkretizace v žalobě. Z výše popsaných
důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu
v Praze v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[37] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu