ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.100.2015:44
sp. zn. 7 As 100/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) J. N., b) J.
N., oba zastoupeni JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou se sídlem Lidická 47, České
Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. E.ON Česká
republika, s. r. o., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, II. Ing. R. Š.,
zastoupený JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2, Písek, III. P. P.,
zastoupený JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
30. 3. 2015, č. j. 10 A 41/2014 – 77,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 10 A 41/2014 – 77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 10 A 41/2014 – 77, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje
(dále jen „stěžovatel“) ze dne 31. 1. 2014, č. j. KUJCK 5810/2014/OREG, kterým bylo
k odvolání žalobců (dále jen „účastníci řízení“) částečně změněno a ve zbytku potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Vimperk (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 8. 2013,
č. j. VUP/18156/13-RAJ, jímž bylo účastníkům řízení nařízeno odstranění stavby „Rozestavěná
stavba rodinného domu“ evidované v katastru nemovitostí na LV 1144 jako jiná stavba
bez č. p./č. e. na pozemku p. č. stav. 382 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. Stachy rozestavěné
v rozporu s ohlášením, a to ve lhůtě nejpozději do 270 dní ode dne nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že řízení o odstranění stavby bylo zahájeno
již v roce 2003 za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“). V daném případě nebylo sporné, že účastníci řízení pouze ohlásili
„opravné práce“, a to při opravě střechy a klempířských prvků vnitřní části obvodové zdi,
venkovní omítky, části podlahy a vnitřní omítky, oke n včetně nátěru a malby s tím, že tyto práce
nemají vliv na charakter užívání stavby. Při realizaci oprav se však odchýlili od ohlášených prací,
aniž by předtím požádali stavební úřad o vydání stavebního povolení. Účastníci řízení tak
v rozporu s ohlášením udržovacích prací provedli změnu dokončené stavby, která vyžadovala
vydání stavebního povolení podle ust. §55 stavebního zákona. Krajský soud proto shledal
správným závěr stavebního úřadu, že byl dán důvod k zahájení řízení o odstranění stavby podle
ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Dále uvedl, že účastníci řízení v době rozhodování
správních orgánů nebyli vlastníky pozemku, na kterém je jimi vlastněná rekonstruovaná stavba
umístěna, takže se jednalo o stavbu na cizím pozemku. Krajský soud vyhodnotil, že nedoložení
vlastnického práva k pozemku, na němž je oprávněně zřízená stavba, není důvodem,
aby ve správním řízení bylo možno nařídit její odstranění. Přístup k této stavbě byl zajištěn
věcným břemenem. Tím, jsou-li dodrženy podmínky pro dodatečné povolení stavby se správní
orgány nezabývaly, protože podle jejich názoru nelze pro chybějící doklad o vlastnictví pozemku
stavbu dostatečně povolit. To má podle názoru krajského soudu za následek, že jsou rozhodnutí
správních orgánů nepřezkoumatelná, neboť již stavební úřad měl k dispozici rozsudek zajišťující
přístup k předmětné stavbě formou věcného břemene. Úsudek správních orgánů, že chybějící
doklad o vlastnictví pozemku brání rekonstrukci stavby zřízené v minulosti oprávněně,
při zajištění přístupu ke stavbě věcným břemenem, tedy není správný.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že účastníci řízení
v době rozhodování správních orgánů nebyli vlastníky pozemku, na kterém je předmětná stavba
umístěna, a proto byli povinni v řízení před správními orgány prokázat, že jim svědčí právo,
které je opravňuje provést změnu stavby v požadovaném rozsahu. Stěžovatel odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které v případě, že stavebník hodlá provést
změnu stavby stojící na cizím pozemku, kterou se nemění její půdorysné ohraničení, musí
prokázat právo, které jej opravňuje provést změnu stavby, a to nejen ke stavbě, ale i k pozemku,
na němž tato stavba stojí. Právě skutečnost, že účastníci řízení neprokázali vlastnické ani jiné
právo k pozemku, představovala překážku, pro kterou nebylo možné stavbu dodatečně povolit.
Na tento závěr nemá vliv ani to, zda se jedná o s tavbu „oprávněnou“, tj. ve smyslu předpisů
občanského práva. Změny stavby mohou být provedeny „oprávněně“, jsou-li však provedeny
bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu nebo v rozporu s ním, jedná se o „nepovolenou“
stavbu, přičemž podle ust. §88 stavebního zákona je k jejímu dodatečnému povolení třeba splnit
podmínky uvedené ve stavebním zákoně. K rozsahu změn stavby stěžovatel uvedl, že z podkladů
správního spisu je zřejmé, že původní stavba de facto zanikla, když na původních základech byla
postavena stavba nová. Uvedl-li krajský soud, že se účastníci řízení v době soudního řízení stali
vlastníky dotčeného pozemku, pak k tomu stěžovatel podotkl, že nová skutečnost nemůže mít
vliv na stav věci v době projednávání a rozhodování správních orgánů a nemůže nic měnit na jimi
učiněném právním hodnocení. Jestliže účastníci řízení v řízení podle ust. §88 stavebního zákona
neprokázali, že jsou oprávněni k provedení požadovaných změn stavby, nelze žádost o dodatečné
povolení stavby projednat a vydat rozhodnutí o jejím dodatečném povolení. Již tento fakt
postačuje k tomu, aby stavební úřad dodatečné povolení stavby nevydal, ale nařídil její odstranění.
Přístup ke stavbě zajištěný formou věcného břemene není takovým dokladem, který by účastníky
řízení opravňoval k provedení změn stavby. Existence přístupu ke stavbě není důvodem,
pro který by stavební úřad měl povinnost zabývat se posuzováním, zda jsou dodrženy další
kumulativní podmínky pro dodatečné povolení stavby ve smyslu ust. §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Pokud tedy účastníci řízení nedisponovali oprávněním k provedení
požadovaných změn stavby, stavební úřad další dokazování ohledně případného souladu stavby
s veřejným zájmem provádět nemusel, jelikož rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydat
nemohl. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že i po právní moci rozhodnutí, kterým bylo
nařízeno odstranění stavby, je možné tuto stavbu dodatečně povolit, neboť v důsledku
změněných okolností lze vést nové řízení a znovu ve věci rozhodnout. Z výše uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Účastníci řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že těžištěm argumentace
stěžovatele je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, č. j. 7 As 12/2004 - 47,
podle něhož, v případě, že stavebník hodlá provést změnu stavby stojící na cizím pozemku,
kterou se nemění její půdorysné ohraničení, musí prokázat podle ust. §58 odst. 2 stavebního
zákona, právo, které jej opravňuje provést změnu stavby, a to nejen ke stavbě, ale i k pozemku,
na němž tato stavba stojí. S tímto právním názorem účastníci řízení, ne zcela souhlasí, protože
nachází-li se oprávněná stavba na pozemku jiného vlastníka na základě smlouvy mezi vlastníkem
pozemku a vlastníkem stavby, je pravidlem, že již touto smlouvou jsou vymezeny podstatné
znaky takové stavby. I v případě, že by k provedení nástavby nebylo nového souhlasu vlastníka
pozemku třeba, nemohl by vlastník stavby provést nástavbu libovolnou, nýbrž jen takovou,
která je v souladu s původním smluvním ujednáním, tj. se kterou by vlastník pozemku býval byl
svolný již v době, kdy s umístěním stavby na svém pozemku smlouvou vyslovil souhlas.
V opačném případě by stavba nadále nebyla stavbou oprávněnou a vlastník pozemku by se mohl
domáhat svých práv způsobem předvídaným občanským zákoníkem. V dané věci tedy
účastníkům řízení náleží právo mít na pozemku, (tehdy) ve vlastnictví Ing. R. Š., stavbu v její
současné podobě, když toto právo bylo založeno hospodářskou smlouvou o trvalém bezplatném
užívání národního majetku ze dne 17. 10. 1978 a nezaniklo ani provedenou celkovou
rekonstrukcí, která byla s ohledem na okolnosti (stavba byla poškozena pádem stromu, k němuž
došlo z nezjištěných příčin) nesporně nutná, ekonomicky účelná a stavebně technicky správně
provedená. Výklad stavebního zákona dosud přijímaný Nejvyšším správním soudem by v tomto
konkrétním případě měl za následek, že účastníkům řízení by nebylo (tehdejším) vlastníkem
pozemku umožněno, aby provedli z důvodu značného poškození rekonstrukci stavby,
která by zaručovala její přiměřenou trvanlivost a využitelnost. Podstatným v době rozhodování
stěžovatele pak byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2013,
č. j. 6 Co 1285/2008 - 793, kterým byla konstatována přetrvávající oprávněnost stavby účastníků
řízení z hlediska předpisů občanského práva v té podobě, v jaké je stavba dnes , tj. po provedené
rekonstrukci spojené s nástavbou. Je proto absurdní, aby stavební úřad formalisticky trval
na doložení vlastnického nebo jiného práva k pozemku, potažmo na doložení souhlasu vlastníka
pozemku. Účastníci řízení jsou si vědomi, že věcné břemeno spočívající v právu chůze
přes pozemek p. č. 382 v k. ú. Stachy, zřízené v jejich prospěch citovaným rozsudkem,
je pro projednávanou věc samo o sobě bez významu. Účastníci řízení jej zmiňovali jen
v souvislosti s tím, že jejich stavba byla krajským soudem posouzena jako oprávněná, a právě
proto k ní soud zřídil svým rozhodnutím přístup. Stejně tak jsou si účastníci řízení vědomi toho,
že nové skutečnosti, nastalé až v době po rozhodnutí správních orgánů, nemohou mít vliv na stav
věci v době jejich rozhodování a nic nemění ani na učiněném právním hodnocení. Proto navrhli,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení III. ve vyjád ření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná a že se v zásadě ztotožňuje s jejím obsahem. Navrhla proto, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, byť bez jakékoliv
argumentace, že ji podává i z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů vychází Nejvyšší správní
soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp . zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které předs tavují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura, např. nález ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena “. Obdobně Nejvyšší správní soud vyslovil
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zás ady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za dů vodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnos t ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č . j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jeh ož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vy hověl, případně, jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodně ní soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své r ozhodovací důvody.“
Nejvyšší správní soudu v daném případě neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené sprá vními orgány
za nesprávné, resp. z jakých důvodů napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel dále namítal nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem,
který vyhodnotil, že chybějící doklad o právu k pozemku není důvodem pro nařízení odstranění
stavby za situace, kdy tato byla zřízena oprávněně a je k ní zajištěn přístup.
Podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníku stavby
odstranění stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním.
Odstranění stavby nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem,
zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné
povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním ú řadem v jím stanovené lhůtě
a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Podle ust. §58 odst. 2 stavebního zákona musí stavebník prokázat, že je vlastníkem
pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit
na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní.
Podle obsahu správního spisu stavební úřad zahájil dne 1. 12. 2003 z moci úřední řízení
o odstranění stavby podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Dne 6. 12. 2010 účastníci
řízení požádali o dodatečné povolení stavby na pozemku p. č. 382 v k. ú. Stachy ve vlastnictví jiné
fyzické osoby. K žádosti doložili projektovou dokumentaci pro stavbu „ Stavební úpravy objektu
na p. č. 382 v k. ú. Stachy – Zadov pro změnu užívání na rodinný dům“. Podle projektové
dokumentace má stavba respektovat půdorysné ohraničení původní stavby „ohřívárny“, ovšem
oproti této původní stavbě má dojít k jejímu zvýšení spolu s provedením nových obvodových
i vnitřních zdí, jakož i ke změně vzhledu. S tím souvisí i změna užívání stavby. Podle stavebního
úřadu byla-li stavba zvýšena, nejde o stavební úpravy, ale o nástavbu, která vyžadovala stavební
povolení. Nejedná se o stavební úpravy, pokud na základech původní stavby byla postavena
stavba nová, vyšší a kdy došlo ke změně vzhledu stavby i k zásahu do nosných konstrukcí,
což vylučuje, aby postačovalo ohlášení ve smyslu ust. §55 o dst. 2 stavebního zákona. Stavební
úřad proto vyzval účastníky řízení k předložení podkladů pro rozhodnutí o žádosti o stavební
povolení ve smyslu ust. §58 odst. 2 stavebního zákona. Účast níci řízení předložili rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2009, č. j. 6 Co 1285/2008 - 549,
který byl zrušen Nejvyšším soudem a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu ří zení. Krajský
soud poté rozsudkem ze dne 4. 3. 2013 , č. j. 6 Co 1285/2008 – 793, rozhodl tak, že zřídil
ve prospěch účastníků řízení věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek p. č. 382
v k. ú. Stachy a předmětnou stavbu na cizím pozemku kvalifik oval jako oprávněnou s tím,
že provedení oprav i nad rámec oprav nezbytných nemůže mít za následek, že z původně
oprávněné stavby se stala stavba neoprávněná. Stavební úřad pak dne 30. 8. 2013 vydal
rozhodnutí, kterým nařídil účastníkům řízení odstranění stavby „Rozestavěná stavba rodinného
domu“. Dospěl totiž k závěru, že údaje v žádosti nejsou kompletní, neboť chybí doklad o právu
k pozemku pod předmětnou stavbou opravňující účastníky řízení provést a dokončit
požadovanou změnu stavby. Účastníci řízení proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, o kterém
rozhodl stěžovatel tak, že je změnil, ale pouze z formulačních důvodů.
Účelem řízení podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je uvedení právního
a skutečného stavu do souladu, a to buď nařízením odstranění nepovolené stavby, nebo vydáním
dodatečného povolení stavby. Stavebník má možnost zabránit tomu, aby bylo nařízeno
odstranění stavby pouze v případě, že podá žádost o dodatečné povolení stavby. Rozhodnout
o dodatečném povolení stavby lze jedině v případě, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky,
a to že stavba je v souladu s veřejným zájmem a že stavebník podá žádost o její dodatečné
povolení a předloží podklady jako k žádosti o stavební povolení. Není-li splněna jedna z těchto
podmínek, není již třeba zkoumat existenci druhé. Nesplní-li stavebník zákonem stanovené
podmínky pro dodatečné povolení stavby, nařídí stavební úřad její odstranění (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 6 As 67/2006 – 79).
Skutečnost, že stavba byla účastníky řízení realizována bez stavebního povolení,
je projevem porušení „stavební kázně“. Z tohoto důvodu není možné, aby na splnění podmínek
pro dodatečné povolení stavby byly kladeny nižší nároky než v případě žádosti o vydání
stavebního povolení. K tomu lze odkázat na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 1 As 46/2006 – 75, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „nelze připustit výklad zákona,
který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné
stavební povolení. Má-li totiž norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel o stavební
povolení postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel
od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius)“. Připuštění jiného výkladu
by představovalo zvýhodňování osob, které dříve nejednaly v souladu se zákonem. Není tedy
důvod rozlišovat mezi tím, je-li podána žádost o vydání stavebního povolení nebo žádost
o dodatečné povolení stavby, jelikož v obou případech musí stavebník prokázat, že mu svědčí
vlastnické nebo jiné právo k pozemku, které jej opravňuje zřídit na tomto pozemku požadovanou
stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. V této souvislosti lze odkázat
na rozsudek ze dne 13. 12. 2004, č. j. 7 As 12/2004 – 47, ve kterém Nejvyšší správní soud
vyslovil, že v ust. §58 odst. 2 stavebního zákona „ zákonodárce nerozlišil, že by právo k pozemku
nebo stavbě měl stavebník prokazovat rozdílně při zřízení stavby, změně sta vby nebo udržovacích pracech
na stavbě.“
Účastníci řízení vzhledem k tomu, že nebyli vlastníky pozemku, na němž je umístěna
jejich stavba, byli povinni předložit doklad prokazující, že mají k němu jiné právo,
které je opravňovalo provádět stavební úpravy, např. soukromoprávní dohodu uzavřenou
s vlastníkem předmětného pozemku (nájemní smlouvu). Do vydání napadeného správního
rozhodnutí, nebyl takový doklad správním orgánům předložen. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
26. 1. 2012, č. j. 22 Cdo 1241/2010 – 609, jenž se týkal stavby účastníků řízení, uvedl,
že „[v] případě zřízení věcného břemene není vyloučeno, aby jeho součástí byla úprava podmínek přístupu
ke stavbě přes pozemek, na kterém se tato stavba nachází, ale jeho obsah em musí být především věcné břemeno,
které umožní vlastníkovi stavby mít na pozemku tuto stavbu i nadále umístěnou. Takové věcné břemeno však
odvolací soud nezřídil, neboť se omezil pouze na zřízení práva chůze. I po rozhodnutí odvolacího soudu
tak vlastník stavby nemá titul opravňující jej mít na cizím pozemku do budoucna stavbu. “ Následně sice
bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2013,
č. j. 6 Co 1285/2008 - 793, zřízeno ve prospěch účastníků řízení věcné břemeno , ale pouze
spočívající v právu chůze přes pozemek p. č. 382 v k. ú. Stachy. Uvedený rozsudek proto není
listinou prokazující existenci jiného práva k pozemku pod předmětnou stavbou. V tomto
kontextu je třeba také zdůraznit, že o právněnost stavby z hlediska občanskoprávního není
ve správním řízení z hlediska veřejnoprávního relevantní.
Nejvyšší správní soud tak na základě shora uvedeného vyhodnotil jako důvodnou
stěžovatelovu argumentaci, že rozsudek o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu chůze
přes předmětný pozemek není dokladem prokazujícím jiné právo k tomuto pozemku,
které by účastníky řízení opravňovalo k provedení požadovaných změn stavby. Rovněž tak
shledal důvodným i tvrzení, že pokud účastníci řízení nedisponovali potřebným dokladem,
správní orgány nemusely provádět další dokazování týkající se souladu stavby s veřejným zájmem,
protože rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydat nemohly, když nebyla splněna jedna
ze zákonných podmínek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 8 As 7/2010 - 99).
S ohledem na skutečnost, že po vydání napadeného správního rozhodnutí uzavřeli dne
29. 12. 2014 účastníci řízení a Ing. R. Š. (tehdejší vlastník pozemku) kupní smlouvy s účinky
vkladu ke dni 8. 1. 2015, takže účastníci řízení jsou v současné době spoluvlastníky pozemku p. č.
382 v k. ú. Stachy, je posouzení sporné právní otázky již bezpředmětné, neboť účastníci řízení
mohou, jak již správně uvedl stěžovatel v kasační stížnosti, podat v důsledku takto změněných
okolností nový návrh ve smyslu ust. §101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a ust. §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění
pozdějších předpisů, jímž by bylo zahájeno nové řízení o dodatečném povolení stavby.
Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána důvodně,
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (ust. §110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(ust. §110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu