ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.69.2014:62
sp. zn. 7 As 69/2014 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. K., zastoupen
JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Lidická 51, Brno,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č.
j. 8 A 28/2010 – 153,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 8 A 28/2010 – 153,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce P. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále také „městský
soud“) ze dne 3. 4. 2014, č. j. 8 A 28/2010 – 153, a žalobou napadené rozhodnutí. Napadený
rozsudek byl ve věci vydán poté, co byl předchozí rozsudek městského soudu ze dne 9. 4. 2013,
č. j. 8 A 28/2010 - 83, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As
48/2013 - 39, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí předsedy žalovaného 4. 12. 2009, č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV, o zamítnutí
rozkladu žalobce a potvrzení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2009,
č. j. PV 2003-1824/11413/2009/ÚPV, kterým byl podle ust. §23 odst. 1 písm. a) zákona
č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 527/1990“) zrušen patent žalobce č. 299791 s názvem „Uspořádání systému
samoobslužného sázkového terminálu“. Rozhodnutí žalovaného vycházelo především ze tří
dokumentů: US patent 6783456 zveřejněný dne 19. 6. 2003 (dále jen „D1“), patentová přihláška
EP 1199690 zveřejněná dne 24. 4. 2002 (dále jen „D2“) a mezinárodní patentová přihláška
WO 0067215 zveřejněná dne 9. 11. 2000 (dále jen „D3“).
Městský soud ve svém rozsudku nejprve uzavřel, že neshledal porušení procesních
předpisů v neprospěch žalobce, co se týče složení rozkladových komisí. Při jednání uplatněná
námitka porušení ust. §16 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), je opožděným rozšířením žaloby o nový žalobní bod. Námitka je také
nepatřičná, neboť ze žalobcova rozkladu je zjevné, že mu anglický text namítaných patentů
nečinil při jeho podání problém. V kontextu činnosti žalovaného je třeba ust. §16 odst. 2
správního řádu vykládat s určitou pružností, tedy úřední překlad vyžadovat tehdy, kdy
z předložených důkazů skutečnosti tvrzené účastníkem řízení nevyplývají jednoznačně.
Opožděným rozšířeným žaloby je i námitka chybně stanovené priority patentu US 6,783,456 B2.
Námitka je také nepatřičná, neboť řešení tohoto patentu bylo zveřejněno dne 19. 6. 2003
a od tohoto dne se tak stalo součástí stavu techniky. Při hodnocení vynálezecké činnosti městský
soud přisvědčil názoru žalovaného. Odborník seznámený s namítanými dokumenty D1 a D2 by
na základě požadovaných vlastností samoobslužného sázkového terminálu, na základě informací
zřejmých z uvedených dvou namítaných dokumentů a z pracovních a kapacitních charakteristik
mikroprocesoru zvolil buď zapojení s jediným mikroprocesorem, jak je tomu v namítaném
dokumentu D2, nebo by dalšími mikroprocesory opatřil i samoobslužné sázkové terminály, jak
vyplývá z obr. 1 namítaného dokumentu D1. Taková volba je zřejmá, neboť je výsledkem rutinní
úvahy odborníka, nikoliv výsledkem vynálezecké činnosti. Pojem vynálezecké činnosti je
definován zákonem. Vynálezecká činnost se považuje za naplněnou, pokud rozdíl mezi známým
stavem techniky a posuzovaným vynálezem vychází z rámce poznatků a předvídavosti odborníka
v dané oblasti techniky. Podle popisu vynálezu žalobce bylo jeho cílem zjednodušení obsluhy
sázkového terminálu samotným hráčem – úspora mikroprocesoru nebyla cílem vynálezu.
V zásadě ani v popisu vynálezu, ani v části podstata vynálezu ani v části příklady provedení
vynálezu není jako výhoda uveden počet mikroprocesorů. Úvahy žalovaného jsou logické,
vyplývají z podkladů, jsou konkrétně a řádně zdůvodněné a nejdou nad rámec ustálené
rozhodovací praxe. Znalecký posudek Ing. Dobroslava Musila č. 80-5/2009 byl hodnocen již
v prvém stupni. Nebyla tedy porušena zásada dvojinstančnosti. Rozhodnutí obou stupňů
obsahují zákonné náležitosti, tj. jsou v nich uvedeny důvody výroku i to, jak se žalovaný
vypořádal s námitkami. V zásadě je v uvedeném posudku uvedeno, že namítané dokumenty vždy
představují řešení, kdy je každé uživatelské rozhraní součástí jednoho počítače s vlastním
mikroprocesorem, takže ze vzájemné kombinace namítaných dokumentů by průměrný odborník
dospěl k závěru, že uživatelské rozhraní musí řešit jako počítač s vlastním procesorem a všemi
potřebnými součástmi, nezbytnými pro činnost počítače. Znalecký posudek č. 80-5/2009 tedy
řádným a dostatečným způsobem nedokládá, že napadený patent je výsledkem vynálezecké
činnosti.
Městský soud dále shledal nedůvodnou také námitku, že žalovaný překročil meze
správního uvážení vyjádřené v ust. §2 odst. 2 správního řádu tím, že při odůvodnění svého
rozhodnutí zmínil všechny jemu známé skutečnosti a rozhodné okolnosti. Zásada správního
uvážení se týká výkladu neurčitých právních pojmů, příp. aplikace zákona v rámci stanoveného
rozmezí a nikoli rozsahu odůvodnění. V inkriminované věci se nejedná o spor o skutková zjištění,
nýbrž o jejich hodnocení. Nedůvodná je také námitka, že žalovaný nad rámec návrhu doplnil
argumentaci proti napadenému patentu. Žalobce v rozkladu namítal nesprávnost rozhodnutí
s tím, že odlišnost řešení je dána jediným mikroprocesorem s tím, že počet uživatelských rozhraní
je limitován pouze technologickou kapacitou použitého mikroprocesoru. Napadené rozhodnutí
potom posuzuje úvahu odborníka právě z kapacitních charakteristik zmiňovaného
mikroprocesoru, a to při použití jediného mikroprocesoru. Námitka narušení principu právní
jistoty je nedůvodná, neboť vynález a užitný vzor jsou rozdílné instituty a nelze očekávat,
že osudy řízení o nich budou po procesní stránce identické. Námitka znemožnění uplatnění práv
v důsledku krácení lhůt je také nedůvodná. Stanovená lhůta byla shledána jako dostačující
a přiměřená. Ke krácení stanovené lhůty nedošlo, naopak byla prodloužena. Žalobce tak měl
na vyjádření k návrhu dva měsíce, tedy lhůtu zpravidla stanovovanou v podobných věcech.
Žalobcem předložené znalecké posudky nebyly součástí skutkového stavu v době rozhodování
žalovaného. Posudek č. 3/2010 RNDr. Jiřího Handlíře, CSc. ohledně vynálezecké činnosti
obsahuje pouze tvrzení, že stav techniky popsaný v napadeném patentu pro odborníka nevyplývá
zřejmým způsobem ze stavu techniky namítaných dokumentů D1, D2 a D3. Toto tvrzení znalec
neodůvodnil. Znalecký posudek je v tomto ohledu nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Znalecký
posudek č. 87-2/2010 Ing. Dobroslava Musila není relevantní, neboť hodnotí kvalitu rozhodnutí
žalovaného, což není přípustné. Ani nově formulovaný nezávislý patentový nárok nesplňuje
podmínku vynálezecké činnosti. Argumentace posudků opírající novost patentu o jedinečnost
mikroprocesoru (A) nemá opodstatnění v patentových nárocích. Pokud byla účelem vynálezu
úspora mikroprocesorů, není o tom v popisu patentu jediná zmínka. Argumentace posudků jde
nad rámec obsahu přihlášky vynálezu. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a c) s. ř. s.
Stěžovatel rozporuje závěr městského soudu o tom, že námitka porušení ustanovení
o jednacím jazyku byla opožděná a nepatřičná. Překlad klíčového důkazního prostředku
(především dokumentu D1) je nezbytný nejen pro zachování jeho práv, ale také pro správní soud.
Soud se nevypořádal s argumentem, že žalovaný kvůli chybnému porozumění dokumentů
v anglickém jazyce dospěl k mylným závěrům. Rozsudek je nepřezkoumatelný v otázce posouzení
novosti patentu, kterou žalovaný posoudil chybně. Městský soud pominul, že patent je vymezen
nejen nároky, ale také popisem a výkresy. Z nich vyplývá úspora mikroprocesorů, aniž by to
muselo být v popisu zvlášť specifikováno. První instance rozdíl v úspoře mikroprocesoru
shledala a druhá instance dospěla k opačnému závěru, čímž došlo k porušení principu
dvouinstančnosti. Soud bez bližšího odůvodnění odmítl závěry znaleckého posudku
RNDr. Jiřího Handlíře, CSc. č. 3/2010. Nezabýval se ani dalšími námitkami na str. 6 a násl.
žaloby týkajícími se nesprávného posouzení novosti patentu. Dále bez zdůvodnění a posouzení
převzal tvrzení žalovaného a nezabýval se ani námitkami v otázce neexistence vynálezecké
činnosti. Rozsudek znovu trpí Nejvyšším správním soudem vytknutou nepřezkoumatelností.
Mozaikovou námitku poprvé použil žalovaný v rozhodnutí o rozkladu. Soud se bez zdůvodnění
přiklonil k závěru, že posudek č. 85/2009 nedokládá, že patent je výsledkem vynálezecké činnosti.
Znalec RNDr. Jiří Handlíř, CSc. jasným způsobem definoval markantní odlišnosti mezi patentem
č. 299271 a namítanými dokumenty, z čehož správně dovodil splnění podmínky vynálezecké
činnosti. Městský soud nesmí odmítnout znalecký posudek č. 87-2/2010 s tím, že hodnotí kvalitu
rozhodnutí žalovaného, což není přípustné. Vůbec se nezabýval argumenty v něm obsaženými,
svědčícími pro splnění druhé z podmínek patentovatelnosti vynálezu. Pokud se týká
přeformulování čtvrtého nároku, z něhož se stal nárok nezávislý, předseda žalovaného jej byl
povinen posuzovat jako nezávislý, což se nestalo.
Stěžovatel dále s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 130/2001 - 59 a č. j. 9 As 37/2008 - 153 namítl, že předseda žalovaného nad rámec
návrhu doplnil argumentaci proti napadenému patentu, čímž překročil rozsah svých pravomocí
ve smyslu ust. §2 odst. 2 správního řádu. Městský soud opět tuto námitku přeformuloval tak,
že žalovaný měl překročit meze správního uvážení. Znovu tak zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Stěžovatel navrhl provést důkaz návrhem rozkladové komise žalovaného
ze dne 21. 4. 2008 včetně stanoviska jejího člena Ing. V. K. týkající se výmazu užitného vzoru č.
13650, v němž se musí nacházet argumenty popírající závěry žalovaného. Soud však tento
důležitý důkaz neprovedl. Pokud se týká tvrzené opožděnosti odkazu na rozsudek městského
soudu ze dne 30. 11. 2010, upozornil stěžovatel na dané řízení v žalobě, přičemž rozsudek byl
vydán až cca devět měsíců po uplynutí lhůty pro podání žaloby. O opožděnost se tudíž nemůže
jednat. Městský soud nerespektoval názor Nejvyššího správního soudu, když se znaleckými
posudky buď nezabýval vůbec, nebo je bez oprávněných důvodů odmítl. Stěžovatel nad rámec
žaloby při ústním jednání poukázal i na nezpůsobilost dokumentu D1 pro zrušení patentu č.
299791. Dokument D1 byl zveřejněn víc než rok po vzniku práva přednosti patentu č. 299791.
Dne 19. 6. 2003 byla zveřejněna pouze přihláška vynálezu. Tento dokument ke dni vzniku
priority patentu č. 299791 neexistoval, a nebyl tudíž součástí stavu techniky. Nelze mít za to, že
patent je totožný s přihláškou. Jedná se o zásadní pochybení žalovaného, že k němu měl městský
soud přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a rozhodnutí předsedy žalovaného.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nezbytnost předkládání úředně ověřeného překladu
je na úvaze správního orgánu. Kromě toho praxe Nejvyššího správního soudu není jednotná a je
dán důvod pro předložení otázky rozšířenému senátu. Stěžovatel operuje různými okolnostmi,
právními předpisy a nálezy Nejvyššího správního soudu, které nedopadají na nyní projednávanou
problematiku. Holé konstatování, že vynález je založen na vynálezecké činnosti, nebylo
vyargumentováno. Novost buďto je nebo není. Tvrzení, že novost nebyla posouzena správně, je
proto nesrozumitelné. Úspora mikroprocesorů nebyla cílem vynálezu. Ani znalecký posudek
Ing. Musila ani znalecký posudek Dr. Handlíře neobsahují doložku znalce. Žalovaný do předmětu
řízení nevnesl nové skutečnosti. Hranice správního uvážení byly limitovány obsahem namítaných
dokumentů. Nová argumentace v řízení o rozkladu nepředstavuje s ohledem na zákonnou úpravu
a konstantní judikaturu porušení principu dvojinstančnosti správního řízení. Rozsudek městského
soudu sp. zn. 7 Ca 38/2008 je stejně jako názor Ing. K. pro danou věc nerelevantní. Podstatné je
to, že rozhodnutí o zrušení patentu č. 299791 a rozhodnutí o výmazu užitného vzoru č. 13650
jsou konformní a neporušují zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Městský soud provedl důkazy
znaleckými posudky a jeho postoj k nim je v rozsudku popsán. To, zda byla zveřejněna přihláška
nebo již udělený patent, nemá žádný dopad na skutečnost, že obsah amerického patentu byl k 30.
6. 2003 již stavem techniky. Patent nemůže být udělen v rozsahu širším, než byl obsah přihlášky.
Žalovaný závěrem navrhl, aby byla kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.
Jelikož sedmý senát Nejvyššího správního soudu shledal, že v judikatuře Nejvyššího
správního soudu je odlišně posuzována otázka možnosti dokazování cizojazyčnou listinou,
a zároveň se zamýšlel odchýlit od právního názoru implicitně vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 70/2011 - 239, postoupil věc usnesením ze dne
1. 7. 2014, č. j. 7 As 69/2014 - 39, rozšířenému senátu. Ten vydal dne 12. 5. 2015
pod č. j. 7 As 69/2014 - 50, usnesení, v němž posoudil předložené sporné otázky a věc vrátil
sedmému senátu k projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je třeba
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil, zda kasační stížnost není nepřípustná ve smyslu §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť jí je napadeno rozhodnutí městského soudu vydané znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Výjimkou z této výluky
je situace, kdy je kasační stížností namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, což je případ části námitek. Ze zákazu opakované kasační stížnosti
však judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného
znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu
a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze
vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. I tyto výjimky je nutno
vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti
se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů
Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce
v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu
obsahu rozhodnutí městského soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem mimo tyto
výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich
rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz
opakovaného projednání věci kasačním soudem by se tím popřel. Citované ustanovení tedy
limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším
správním soudem závazně posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník
řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. (v podrobnostech
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Jelikož byl předchozí rozsudek městského soudu
zrušen pro nepřezkoumatelnost, i u všech zbývajících kasačních námitek je nutno konstatovat
jejich přípustnost, neboť nebyly předmětem posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu
v předcházejícím řízení.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75). Na druhou
stranu není povinností soudu se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím
skutečnostem, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných
závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands,
stížnost č. 16034/90; všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz, http://nalus.usoud.cz, respektive http://hudoc.echr.coe.int/).
Předně je potřeba konstatovat, že napadený rozsudek již z převážné části odstranil
nedostatky vytknuté mu Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku. V tomto rozsahu
jsou proto námitky nerespektování závazného právního názoru nedůvodné. K otázkám porušení
ust. §2 odst. 2 a §16 správního řádu již městský soud vyslovil vlastní přezkoumatelnou úvahu
a reagoval na konkrétní argumentaci stěžovatele. Na překážku přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku není to, že se městský soud na některých místech zabývá také problematikou,
která nebyla předmětem žaloby (např. překročení mezí správního uvážení, uplatnění mozaikové
námitky), nebo že některé jeho úvahy nepůsobí příliš přesvědčivě (např. „To, co pro odborníka
vyplývá ze stavu techniky, tedy není vynálezecká činnosti, a naopak, vynálezecká činnost je když ….. je
pro vytvoření vynálezu nutno dělat něco víc, než jen se podívat na to, co zřejmým způsobem vyplývá ze stavu
techniky. A v projednávané věci pak žalovaný tvrdí, že stav techniky byl znám – viz D1 a D2 a odborníkovi
stačilo se na něj jen podívat, aby mu to došlo. Byť bylo pak nutno zkoumat, kolik se toho má dávat a kdy a jak,
tak to už bylo jen předmětem rutinního ověřování, nikoliv vynalézání.“). Co se týče námitky porušení
ust. §2 odst. 2 správního řádu, městský soud sice opět nesprávně přeformuloval žalobní námitku,
ale následně se již zabýval také podstatou této námitky. Nepřezkoumatelným neshledává Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek ani v otázce posouzení novosti vynálezu, a to z důvodu,
že pro posuzování námitek týkajících se novosti nebyl dán důvod (viz dále). Z převážné části je
tak napadený rozsudek přezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že napadený rozsudek je opět
nepřezkoumatelný v části, v níž se zabývá naplněním podmínky vynálezecké činnosti
(viz podrobněji níže). Je proto nutno taktéž přisvědčit námitce, že v této části městský soud
nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Nepřezkoumatelnost rozsudku
v této části nicméně nebrání přezkumu napadeného rozsudku ve zbývajících otázkách.
Stěžovatel namítá porušení ustanovení o jednacím jazyku v řízení před žalovaným.
Konkrétně měl podle něj žalovaný opatřit překlad dokumentů v anglickém jazyce, zejména
dokumentu D1, z něhož v angličtině chybně dovodil, že v herním terminálu 80 není
mikroprocesor.
Podle ust. §16 odst. 1 správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují
v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce
slovenském.
Podle ust. §16 odst. 2 správního řádu písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí
účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka
českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové
prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.
Jelikož byla v otázce přípustnosti důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení
judikatura Nejvyššího správního soudu rozporná, předložil sedmý senát (a zároveň také devátý
senát) věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Ten o této otázce rozhodl usnesením
ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60. V něm dospěl k následujícím závěrům: „I. Provedení
důkazu cizojazyčnou listinou, aniž by byl proveden její překlad do českého jazyka, je ve správním řízení
přípustné, není-li o jejím obsahu v řízení sporu. II. Neopatření překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn
důkaz, může představovat vadu řízení, jestliže účastník v řízení před správním orgánem namítl, že tato
skutečnost bránila uplatnění jeho práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. K takové vadě řízení soud přihlíží jen
k námitce.“ Tímto usnesením rozšířený senát korigoval také závěry judikatury, na které Nejvyšší
správní soud poukázal v předcházejícím rozsudku ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 48/2013 - 39,
a na které poukazuje také stěžovatel ve své kasační stížnosti (v podrobnostech viz citované
usnesení rozšířeného senátu). Překonání této judikatury je nutno v nyní projednávané
věci zohlednit (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56,
č. 1723/2008 Sb. NSS).
V prvé řadě je nutno souhlasit s městským soudem v závěru, že námitka porušení
ust. §16 správního řádu byla uplatněna opožděně, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby
(viz ust. §71 odst. 2 s. ř. s.). Již pro svou opožděnost tato námitka nemohla vést ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se nejedná o vadu, ke které by soud přihlížel z úřední
povinnosti, jak vyplývá z citovaného usnesení rozšířeného senátu.
Kromě toho je nutno přisvědčit městskému soudu také v tom, že k porušení ust. §16
správního řádu v dané věci nedošlo. Jak plyne z citovaného usnesení rozšířeného senátu, nebylo
obecně povinností žalovaného opatřit překlad cizojazyčných listin, nebyl-li o jejich obsahu
z hlediska správného překladu sporu (D1, D2 a D3). Stěžovatel sice poukazuje na to, že například
o obsahu dokumentu D1 spor existoval, neboť předseda žalovaného z něj dovodil něco jiného
než sám stěžovatel. Tento spor nicméně nebyl sporem o správný překlad, nýbrž spor odborný
o to, co z daného dokumentu vyplývá, přičemž rozhodný nebyl samotný anglický text, nýbrž
význam schématu. Z rozkladu stěžovatele je zřejmé, že obsahu předmětných listin rozumí
a překlad z anglického jazyka mu nečiní žádné potíže. Nenamítal ani, že by mu anglické znění
listin jakkoliv bránilo v uplatnění jeho práv vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. K odstranění
rozporu mezi žalovaným (resp. jeho předsedou) a stěžovatelem v otázce, co z některých
informací v daných dokumentech z hlediska odborného vyplývá, není úkolem pro překladatele.
Jakýkoliv překlad těchto dokumentů by tento spor odstranit nemohl. Přestože stěžovatel
poukazuje na spor o obsahu cizojazyčných dokumentů, nejedná se o rozpor z hlediska
jazykového. Z obsahu správního spisu a vyjádření obou stran je zřejmé, že obsah dokumentů
nepřekládají jinak, nýbrž vykládají jinak, tj. dovozují z nich jiné závěry. Stěžovatel nepoukazuje
na pasáž těchto dokumentů, kterou by žalovaný (resp. jeho předseda) nesprávně přeložil, a pasáž
obsaženou ve správním rozhodnutí, která by měla tento nesprávný překlad obsahovat. Pouze
obecně poukazuje na to, že žalovaný (resp. jeho předseda) obsah těchto listin nesprávně
interpretoval. Nebylo-li z hlediska překladu o obsahu daných dokumentů mezi stranami sporu,
nebylo ve světle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu potřeba, aby žalovaný opatřoval
jejich překlad z anglického jazyka do jazyka českého. Ve správním řízení tak nedošlo k porušení
ust. §16 odst. 1 a 2 správního řádu.
Stěžovatel dále uplatňuje námitky proti posouzení novosti jeho vynálezu. Jak bylo
zmíněno výše, má Nejvyšší správní soud za to, že těmito námitkami se městský soud podrobněji
nemusel zabývat, a proto také námitky uplatněné k této problematice v kasační stížnosti považuje
za nedůvodné.
Zákon č. 527/1990 Sb. patentovatelné vynálezy vymezuje nejprve pozitivně v ust. §3
odst. 1 a následně negativně pomocí výjimek z patentovatelnosti v dalších odstavcích tohoto
ustanovení a dále v ust. §4. Podle ust. §3 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. se patenty udělují
na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné.
Toto pozitivní vymezení tedy obsahuje tři podmínky patentovatelnosti určitého řešení: 1. novost,
2. uplatnění vynálezecké činnosti a 3. průmyslová využitelnost. Novost vynálezu je obecně
vymezena v ust. §5 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. tak, že vynález je nový, není-li součástí stavu
techniky. Zákon tedy nerozlišuje více úrovní ani rozsahů novosti. Vychází z toho, že řešení buď
nové je, nebo není. Žádná třetí varianta neexistuje. Jestliže správní orgány založily své rozhodnutí
na tom, že předmětné řešení nové je a stěžovatel tvrdí taktéž, že toto řešení je nové, jeho námitky
se míjí s důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí vydáno. Takové námitky nemohly ze své
povahy vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nebyl proto důvod, aby se jimi městský
soud podrobněji zabýval.
Nesprávnost dílčích úvah správních orgánů (v čem všem je dané řešení nové) zjevně
nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť pro ně je rozhodující pouze
závěr, zda řešení je nové či nikoliv. Shledaly-li správní orgány ve shodě se stěžovatelem, že jeho
řešení je nové, zjevně jej tím nijak nemohly zkrátit na právech. Stěžovatel jako majitel patentu
mohl být dotčen pouze závěrem o tom, že určitá podmínka patentovatelnosti splněna není.
V tomto konkrétním případě tedy mohl být stěžovatel zkrácen na svých právech závěrem
o neexistenci vynálezecké činnosti, nikoliv však závěrem o tom, že řešení je nové.
Nedůvodnou je také námitka překročení pravomocí předsedou žalovaného ve smyslu
ust. §2 odst. 2 správního řádu.
Podle ust. §2 odst. 2 správního řádu správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm
účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla
svěřena.
Citované ustanovení zakotvuje zásadu zákazu zneužití (resp. překročení) pravomoci
správním orgánem (v podrobnostech viz např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA
POLYGON, 2006, s. 56 a násl.). Do této zásady spadá také užší zásada zákazu zneužití správního
uvážení. Již z textu citovaného ustanovení je však zcela patrné, že nezahrnuje právě pouze tuto
užší zásadu týkající se jen správního uvážení, nýbrž obecněji stanoví povinnost uplatňovat
všechny pravomoci toliko k zákonnému účelu a v zákonném rozsahu. Městský soud proto opět
pochybil, pokud námitku překročení pravomocí ze strany předsedy žalovaného znovu
přeformuloval jako námitku překročení mezí správního uvážení. Žádnou takovou námitku
stěžovatel neuplatnil. Tato vada nicméně nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
neboť se městský soud následně zabýval uvedenou žalobní námitkou také již správně v podobě,
v jaké byla skutečně formulována. Ve stručnosti městský soud poukázal na to, že nová
argumentace, v níž stěžovatel spatřuje překročení pravomoci předsedou žalovaného, byla reakcí
na námitky uplatněné v rozkladu. Jakkoliv Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
argumentaci městského soudu doplnit, nelze stěžovateli přisvědčit, že by se městský soud touto
žalobní námitkou vůbec nezabýval.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se svou analogickou judikaturou týkající
se užitných vzorů, na kterou stěžovatel poukazuje a podle níž žalovaný nemůže v řízení o návrhu
na výmaz užitného vzoru nad rámec návrhu konstruovat vlastní důvody výmazu
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 As 37/2008 - 153,
nebo ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011 - 100). Taktéž v řízení o návrhu na zrušení patentu je
žalovaný vázán návrhem a v něm uplatněnými důvody. Nejsou-li důvody návrhu dostatečné,
musí jej zamítnout.
Výše uvedené pravidlo ovšem nelze absurdně rozšiřovat až do té míry, že by žalovaný
nemohl ve svém rozhodnutí vyslovit žádnou úvahu, která nebyla uplatněna taktéž v návrhu.
Žalovaný může uplatnit jakoukoliv argumentaci podporující důvody pro zrušení patentu, které
byly uplatněny v návrhu. V takovém případě nikterak nepřekračuje své pravomoci.
V návrhu bylo tvrzeno, že řešení, které je předmětem napadeného patentu, již bylo známo
z dokumentů D1, D2 a D3, respektive, že by je běžný odborník z těchto dokumentů dovodil.
Veškeré argumenty předsedy žalovaného, v nichž stěžovatel spatřuje konstruování nových
důvodů, jsou pouze úvahami podporujícími důvody uplatněné v návrhu. Podložil-li předseda
žalovaného důvod pro zrušení patentu (který byl v návrhu uplatněn) dílčími argumenty,
které navrhovatel výslovně nezmínil, nelze to považovat za překročení jeho pravomoci. Nešlo
totiž z jeho strany o zrušení patentu z důvodů, které nebyly v návrhu uplatněny.
Stejně tak nepředstavuje doplnění argumentace v druhostupňovém správním rozhodnutí,
ani hodnocení (potažmo částečně odlišné hodnocení) znaleckého posudku č. 85/2009 až
v druhostupňovém správním rozhodnutí, vadu řízení spočívající v porušení principu
dvouinstančnosti, jak stěžovatel namítá. Prvostupňové a druhostupňové řízení totiž tvoří jeden
celek a případné vady v prvostupňovém rozhodnutí může napravit i odvolací orgán
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009 – 239).
Dále stěžovatel brojí proti neprovedení důkazu rozsudkem městského soudu ze dne
30. 11. 2010 a souvisejícími dokumenty (návrh rozkladové komise, stanovisko člena rozkladové
komise), které se týkaly souvisejícího užitného vzoru stěžovatele. Ani tyto námitky nejsou
důvodné.
Předně městský soud při jednání o neprovedení těchto důkazů rozhodl a své usnesení
také ústně odůvodnil, a to tak, že stanovisko rozkladové komise (resp. jeho člena) nebylo
podkladem rozhodnutí a není podstatné, když z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci užitného vzoru
bylo rozhodnuto obdobně. Stěžovatel proti těmto důvodům nijak nebrojí. Již z tohoto důvodu
nemohou být jeho námitky důvodné, neboť se míjí s důvody, pro které bylo rozhodnuto
o neprovedení důkazu. Pouze na okraj proto Nejvyšší správní soud poznamenává, že má
ve shodě s městským soudem za to, že stanovisko rozkladové komise ani jejího člena nebylo
nikterak pro posuzovanou věc relevantní. Předně stěžovatel nehodlal těmito listinami dokazovat
skutkový stav, nýbrž chtěl v nich pouze nalézt „argumenty popírající závěry žalovaného“. Právní
argumentace ovšem není předmětem dokazování. Co se pak týče rozsudku městského soudu
ze dne 30. 11. 2010, č. j. 7 Ca 358/2008 - 49, měl-li jím být dokazován skutkový stav v podobě
obsahu či důsledků tohoto rozsudku, nebylo možné takový důkaz provést také s ohledem
na ust. §75 odst. 1 s. ř. s. Městský soud totiž musel vycházet ze skutkového stavu, který tu byl
v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Tento rozsudek byl však vydán až v průběhu
řízení o žalobě. Jeho obsah i důsledky tak tvoří skutkový stav vzniklý až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí. Kromě toho není ani zřejmé, co by jím mohlo být z hlediska
skutkového dokazováno. Pokud jím chtěl stěžovatel opět pouze podpořit svou argumentaci, je
nutno zopakovat, že právní argumentace není předmětem dokazování.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nezpůsobilosti dokumentu D1 pro zrušení
patentu č. 299791.
Jak správně městský soud poukázal, jednalo se o námitku opožděnou, která tudíž
nemohla vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel totiž tuto námitku uplatnil
až v průběhu ústního jednání dne 27. 3. 2014, po uplynutí lhůty pro podání žaloby, a tudíž
opožděně (ust. §71 odst. 2 s. ř. s.). Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že namítané
pochybení správních orgánů bylo natolik zásadní, že by k němu měl správní soud přihlédnout
z úřední povinnosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84). Dokument D1 totiž sám o sobě nepředstavuje stav
techniky, nýbrž pouze prokazuje stav techniky. Důvodem pro zrušení patentu č. 299791 nebyla
existence dokumentu D1 v době podání přihlášky patentu, nýbrž existence určitého stavu
techniky, který tento dokument spolu s dalšími důkazy k okamžiku podání přihlášky patentu
toliko dokládal. Ačkoliv byl zveřejněn až 31. 8. 2004, vycházel z přihlášky patentu, jejíž rámec
nemohl nikterak překročit, a byl tak dostatečným důkazem o stavu techniky, který zde existoval
již v době zveřejnění přihlášky patentu dne 19. 6. 2003. Stěžovatel navíc netvrdí, že stav techniky
byl v rozhodné době jiný, nýbrž vyslovuje pouze nekonkrétní pochybnost, že by stav techniky
teoreticky mohl být jiný.
Nejvyšší správní soud nicméně shledal kasační stížnost důvodnou v části, v níž namítá
nepřezkoumatelnost hodnocení existence vynálezecké činnosti a nesprávný postup při hodnocení
předložených znaleckých posudků.
Podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. vynález je výsledkem vynálezecké činnosti,
jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky.
V otázce, do jaké míry může sám soud dovozovat, co pro odborníka vyplývá zřejmým
způsobem ze stavu techniky, byla věc taktéž předložena rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu, který o ní rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 - 50.
Dospěl v něm k následujícímu závěru: „Posouzení, zda je vynález nový a zda je výsledkem vynálezecké
činnosti je otázkou právní a vychází ze skutkového stavu věci zjištěného na základě hodnocení důkazů. Správní
uvážení se zde neuplatní. Skutkový i právní závěr správního orgánu o těchto otázkách soud přezkoumává v rámci
námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu; vyjde-li v řízení najevo potřeba posouzení odborných otázek, může
soud vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.“ Rozlišil přitom tři situace: „a) Řešení nevyplývá
pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky. b) Řešení vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu
techniky, avšak neodborník by nebyl schopen je dovodit. c) Řešení vyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky
i pro neodborníka. Zatímco k vyslovení závěru a) a b) je třeba odborných znalostí, kterými soud zřejmě
disponovat nebude, některá řešení budou svým provedením vyplývat ze stavu techniky tak zřejmým způsobem,
že jej dokáže zhodnotit i laik. Bezpochyby na posledně uvedené řešení nelze udělit patent ve smyslu zákona
č. 527/1990 Sb. a bylo by neúčelným a neekonomickým hodnotit je znaleckými posudky nebo odborným
vyjádřením. Přitom i zde může jít o odbornou otázku.“
Předně Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný v části, v níž
posuzuje otázku existence vynálezecké činnosti v případě stěžovatelova patentu. Ačkoliv městský
soud pojednal v obecné rovině o tom, co lze za vynálezeckou činnost považovat a jak má být
posuzována, své závěry o tom, co je pro odborníka zřejmé v dané konkrétní věci, neopírá
o žádné konkrétní důkazy (tvrzení odborníka), ani neuvádí, že by názor odborníka dovodil jiným
způsobem. Není tedy opět patrné, jak městský soud dospívá k závěru, že by byla určitá
skutečnost pro odborníka zřejmá. Soud není odborníkem ve smyslu ust. §6 odst. 1 zákona
č. 527/1990 Sb. Jak přitom vyplývá z citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, soud může dospět pouze k závěru, že pro laika (tedy také pro soud) řešení
zřejmým způsobem vyplývá ze stavu techniky. Na základě takové úvahy pak může dovodit, že i
pro odborníka by řešení vyplývalo ze stavu techniky zřejmým způsobem. Takovou úvahu však
městský soud neučinil (a učinit v dané věci ani nemohl, jak bude blíže rozebráno) a rovnou
se postavil do role onoho odborníka. Navíc hodnocení ze strany městského soudu opět
nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti žádnou vlastní argumentaci nepředkládá a nepřezkoumává
napadené rozhodnutí v plné jurisdikci. Jak vyplývá z některých pasáží rozsudku, městský soud
se domnívá, že posuzování existence vynálezecké činnosti je předmětem správního uvážení
žalovaného. To ovšem odporuje závěrům konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu,
potvrzené i posledně zmíněným usnesením rozšířeného senátu. Lze proto dovodit, že městský
soud nepředkládá vlastní úvahy, nýbrž pouze rekapituluje, k jakým závěrům dospěl žalovaný,
a uzavírá, že při tom žalovaný nepřekročil meze správního uvážení. Takovýto postup ovšem
neodpovídá přezkumu v plné jurisdikci.
Navíc má Nejvyšší správní soud za to, že si městský soud v projednávané věci s ohledem
na existenci několika znaleckých posudků (jakkoliv mohou vykazovat určité vady) ani nemůže
učinit vlastní laickou úvahu o existenci vynálezecké činnosti a tím nahradit úvahu odborníka,
kterou mají tyto znalecké posudky prokazovat. Městský soud sice poukázal na řadu nedostatků,
kterými předložené znalecké posudky trpí, nicméně nejednalo se o nedostatky zcela
neodstranitelné. I kdyby tyto posudky nebyly dostatečně zdůvodněny, přinejmenším nasvědčují
tomu, že uvedení znalci jakožto odborníci v určitém oboru zastávají opačný názor než soud
jakožto laik. Je úkolem soudu posoudit, zda závěry znalců odpovídají jejich kvalifikaci, zda jsou
dostatečně odůvodněny, zda jsou jejich posudky dostatečné z hlediska metodologie či formálních
náležitostí. Případné nedostatky se však musí nejprve pokusit odstranit například tím, že znalce
vyslechne. V krajním případě si může vyžádat také revizní znalecký posudek. Nemůže bez dalšího
názor znalce odmítnout z důvodu formálních či metodologických nedostatků jeho posudku
a tento názor nahradit názorem vlastním, laickým. Situace by byla jiná, pokud by v řízení žádný
názor odborníka v příslušném oboru vyjádřen nebyl. Pak by mohl být dán v jasných případech
prostor pro vyslovení laické úvahy soudu. Tato situace však v projednávané věci nenastala.
V prvé řadě musí městský soud posoudit, zda znalecké posudky předložené stěžovatelem
splňuji podmínky ust. §127a o. s. ř. (který se použije na základě ust. §64 s. ř. s.). V kladném
případě musí k těmto posudkům přistupovat v režimu ust. §127 o. s. ř., který ve svém odstavci
druhém stanoví, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo
neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký
posudek přezkoumat jiným znalcem.
Jestliže by předložené znalecké posudky nesplňovaly podmínky ust. §127a o. s. ř., musel
by k nim sice městský soud přistupovat „pouze“ jako k listinným důkazům, nicméně musel by
odstranit rozpor mezi zjištěními žalovaného a vyjádřeními odborníků v těchto listinách.
Přes formální nedostatky (mezi které patří také například právní hodnocení, které znalci hodnotit
nepřísluší) by nemohl názor odborníka zvrátit toliko vlastním laickým názorem.
V této souvislosti je nutno upozornit, že navrhování a předkládání důkazů v řízení
před správním soudem není limitováno lhůtou pro podání žaloby dle ust. §71 odst. 2 s. ř. s., jak
se zřejmě městský soud domnívá. Jak Nejvyšší správní soud konstantně dovozuje z ust. §77
odst. 2 s. ř. s., správní soudnictví není pokračováním správního řízení a určité skutečnosti je
možné posuzovat nově až zde, a žalobce proto může uvádět také nové, ve správním řízení
neuplatněné, důvody a navrhovat k nim důkazy (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, č. Sb. NSS 1742/2009).
Správní soud sice při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu
byl v době rozhodování správního orgánu, nicméně nově opatřené důkazy nemusí tento skutkový
a právní stav nijak měnit. Jedná-li se o důkazy o skutkovém stavu v době rozhodování správního
orgánu, nemůže jejich provedení správní soud odmítnout pouze z důvodu, že v době vydání
napadeného rozhodnutí neexistovaly. Je nutno rozlišovat mezi skutečnostmi nastalými po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí a důkazy vzniklými sice po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, ovšem prokazujícími skutečnosti existující již v době žalobou napadeného
rozhodnutí.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že na překážku patentovatelnosti
stěžovatelova vynálezu nemohla být sama o sobě skutečnost, že v jeho patentových nárocích ani
v popisu vynálezu není výslovně jako výhoda označena skutečnost, že navrhované uspořádání
systému samoobslužného sázkového terminálu je vždy opatřeno pouze jedním mikroprocesorem.
Podle ust. §12 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. rozsah ochrany vyplývající z patentu nebo
z přihlášky vynálezu je vymezen zněním patentových nároků. K výkladu patentových nároků
se použije i popis a výkresy.
Z citovaného ustanovení je patrné, že pro určení rozsahu ochrany patentu není
rozhodující pouze znění patentových nároků, ale také popis vynálezu a výkresy. Na jednu stranu
proto není možné, aby se rozsah ochrany striktně omezil na znění patentových nároků.
Na druhou stranu nelze připustit, aby majitel patentu ex post čistě na základě výkresů rozšiřoval
ochranu svého patentu o řešení, která vůbec nezamýšlel, avšak která by mohl shodou okolností
pod výkres podřadit. Tak tomu ovšem není v projednávané věci. Z patentových nároků, popisu
vynálezu i z výkresů je patrné, že řešení, o jehož patentování stěžovatel žádal, mělo mít vždy
podobu uspořádání systému samoobslužného sázkového terminálu s jediným mikroprocesorem.
Na překážku není ani to, že stěžovatel tuto vlastnost nezmiňoval jako základ svého vynálezu, tedy
jako onen prvek, v němž spatřuje svůj přínos pro dosavadní stav techniky v podobě vynálezecké
činnosti. Je zcela možné, že stěžovatel si nebyl vědom existence podobných řešení, a tudíž hlavní
přínos svého řešení spatřoval v samotném uspořádání systému samoobslužného sázkového
terminálu. Logicky pak nemusel cítit potřebu zdůrazňovat další výhodu (jedinečnost v tom,
že systém je opatřen pouze jedním mikroprocesorem), kterou zpočátku pokládal spíše jako
sekundární. Pro rozsah ochrany vyplývající z patentu není dle ust. §12 odst. 1 zákona
č. 527/1990 Sb. rozhodné to, které vlastnosti jsou v přihlášce zdůrazňovány a do jaké míry, nýbrž
to, jaké vlastnosti jsou z patentových nároků s přihlédnutím k popisu a výkresům patrné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 8 A 28/2010 – 153, je
opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení se městský soud bude muset opět zabývat znaleckými posudky
předloženými stěžovatelem. Posoudí náležitosti znaleckých posudků z hlediska ust. §127a o. s. ř.
a následně k odstranění případných nedostatků ve znaleckých posudcích vyslechne znalce, kteří
znalecké posudky zpracovali, popřípadě opatří revizní znalecký posudek. Nebude-li žádný
z předložených znaleckých posudků splňovat podmínku ust. §127a o. s. ř., bude s nimi nakládat
jako s listinnými důkazy, nicméně s ohledem na odbornost posuzované otázky (existence
vynálezecké činnosti v daném případě) bude muset odstranit rozpor mezi tvrzeními odborníků
obsaženými v těchto listinách a závěry žalovaného, a to pomocí odborného vyjádření nebo
znaleckého posudku. V případě výslechu znalce nebo vyžádání odborného vyjádření,
resp. znaleckého posudku městský soud poskytne znalci (popř. jinému odborníkovi) nejprve
výklad neurčitých právních pojmů, který bude nezbytný pro zodpovězení položených otázek.
Zejména je nutno znalci předestřít, jaké kvality (vlastnosti) má mít odborník ve smyslu ust. §6
odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. Následně městský soud opět posoudí splnění podmínky
patentovatelnosti stěžovatelova vynálezu spočívající v existenci vynálezecké činnosti, přičemž již
nebude posuzovat pouze to, zda žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení, ani nebude
vycházet toliko ze své laické úvahy.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu