ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.113.2014:61
sp. zn. 8 Afs 113/2014 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ALFA KOVO, s. r. o.,
se sídlem Radobyčická 678/6, Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Havlem, advokátem
se sídlem Truhlářská 13, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 14. 12. 2012,
čj. 9293/12-1300-401706, o kasační stížnosti žalobce proti rozs udku Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 5. 2014, čj. 57 Af 13/2013 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Plzni (správce daně) rozhodnutím ze dne 18. 5. 2012,
čj. 314356/12/138513402095, stanovil žalobci nadměrný od počet na dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období květen 2010 ve výši 723 610 Kč.
[2] Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně
rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, čj. 9293/12- 1300-401706 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[3] Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Plzni, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky.
Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona
č. 456/2011 Sb. platí, že jsou -li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní
finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Plzni, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné
dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ře ditelství.
II.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni zamítl
rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 57 Af 13/2013 - 92.
[5] Žalobce tvrdil, že správce daně a odvolací orgán nesprávně aplikovali právní předpisy,
zejména §64 odst. 1 a 5 zákona č. 235/2004 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a nezákonně snížili nadměrný odpočet. Sporné
doměření DPH se týkalo dodávek hutního materiálu, které žalobce uskutečňoval v květnu 2010
pro slovenskou společnost EXPE-LTD, s. r. o.
[6] Po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby rozpoznal podvodné jednání R . K.,
jenž se vydával za zástupce společnosti EXPE -LTD, s. r. o., neboť žalobce nedisponoval
prostředky, které by mu umožnily odhalení podvodného jednání. Žalobce byl v dobré víře, že
zboží je vyváženo do Slovenské republiky, postupoval s přiměřenou opatrností a splnil všechny
podmínky k přiznání nadměrného odpočtu DPH.
[7] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, pokud zamítl odvolání
žalobce. Žalobce nepřijal všechna opatření, která po něm mo hou být rozumně požadována,
aby zajistil, že obchodní operace nepovede k účasti na daňovém podvodu. Dostatečně si neověřil
důvěryhodnost a solventnost společnosti EXPE-LTD, s. r. o. a vstoupil do smluvních vztahů
s touto společností prostřednictvím osob jednajících na základě dvou rozdílných plných mocí.
Na žádné z nich nebyly úředně ověřeny podpisy a rozsah zmocnění byl nebývale široký. Přestože
společnost byla pro žalobce novým obchodním partnerem a žalobci nic nebránilo, aby si ověřil
pravost plných mocí a postavení zmocněných osob ve vztahu ke společnosti, neučinil tak.
[8] Žalovaný nemohl být rovněž v dobré víře, že předmětné zboží bylo dodáno do jiného
členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě, neboť se spokojil s čestným
prohlášením, jehož text sám zpracoval, a dodacími listy, z nichž však nevyplývalo, kam bylo zboží
přepraveno. Žalobci měly vzniknout objektivní pochybnosti o skutečném místě dodání
zboží i proto, že místo dodání a identita koncového zákazníka byly žalobci na přání společnosti
EXPE-LTD, s. r. o. utajeny.
III.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.
[10] Zopakoval argumentaci uvedenou v žalobě a setrval na názoru, že splnil všechny
podmínky §64 zákona o DPH a jeho nárok na nadměrný odpočet DPH byl oprávněný.
Krajskému soudu vytkl, že se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a navrženými
důkazy. Krajský soud řádně nezdůvodnil, proč je neprovedl. Krajský soud se nevypořádal s tím,
že správce daně akceptoval textově identická čestná prohlášení o vývozu do SRN vystavená jiným
odběratelem stěžovatele. Nevypořádal se ani se skutečností, že správce daně vystupoval
v trestním řízení v pozici poškozeného a nárokoval příslušnou částku DPH po obžalovaných.
[11] Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na stanovisko generální advokátky
ve věci C-409/04 Teleos. Stanoviska generálních advokátů při Soudním dvoru Evropské unie
však nejsou právně závazná. Krajský porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce,
neboť pominul judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci Teleos.
[12] Krajský podle stěžovatele nesprávně posoudil dobrou víru stěžovatele o existenci,
solventnosti a spolehlivosti společnosti EXPE-LTD, s. r. o. Daňové orgány ani krajský soud
se nezabývaly obsahem pojmu dobrá víra. Hodnocení dobré víry stěžovatele bylo založeno
na „zcela neúplném (nedostatečném) dokazování“, neboť písemné prohlášení o přepravě zboží do jiného
členského státu bylo relevantním důkazem, jehož předložením stěžovatel správci daně prokázal
doručení zboží do Slovenské republiky v souladu s §64 odst. 5 zákona o DPH. Stěžovatel
sám připravil vzor daných prohlášení, aby zamezil formulačním problémům, pokud by prohlášení
formulovali jeho obchodní partneři.
[13] Stěžovatel využil standardních prostředků, aby si ověřil údaje o společnosti
EXPE-LTD, s. r. o. Ověřil, že společnost byla řádně zapsána v obchodním rejstříku Slovenské
republiky a byla plátcem DPH. Se společností opakovaně komuniko val pomocí prostředků
komunikace na dálku a doručoval jí písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb,
přičemž společnost EXPE-LTD, s. r. o. na tuto komunikaci řádně a včas reagovala. Stěžovatel
ověřil solventnost společnosti EXPE-LTD, s. r. o. jediným jemu dostupným způsobem – dodával
na základě kupních smluv této společnosti zboží. K uzavření další smlouvy došlo vždy až poté,
co bylo dodáno a zaplaceno zboží, jež bylo předmětem předchozí kupní smlouvy. Stěžovatel
vždy sjednal placení kupní c eny formou záloh. To svědčilo o jeho opatrnosti a přiměřené
péči při průběžném ověřování solventnosti této společnosti.
[14] Stěžovatel neměl důvod pochybovat o existenci a fungování společnosti. Je běžnou
obchodní praxí, že se uzavírají smlouvy bez ohledu na hodnotu předmětného obchodu
na základě plných mocí s neověřenými podpisy. Plné moci předložené stěžovateli byly v souladu
s právními předpisy, rozsah zmocnění nebyl nijak neobvyklý a nelze jej označit za „nebývale
rozsáhlý“. Ani objem dodávek odběrateli nevybočoval z tradičního rozsahu podnikání stěžovatele.
Požadavek společnosti EXPE-LTD, s. r. o., aby stěžovatel nebyl informován o identitě
koncového zákazníka, byl zcela standardní. Stěžovatel identitu koncových zákazníků odběratele
dále nezkoumal a nezjišťoval ji od jednotlivých dopravců, kteří byli smluvně zavázáni
tuto identitu stěžovateli nesdělovat, neboť neměl žádné práv o vynucovat takové informace
na dopravcích.
[15] Stěžovatel postupoval tak, jak je „obvyklé a reálně proveditelné v každodenní obchodní praxi
v segmentu podnikání se šrotem.“ Po stěžovateli nebylo možno požadovat, aby rozpoznal daňový
podvod, jehož odhalení si vyžádalo rozsáhlé a časově náročné šetření správce daně a orgánů
policie, neboť stěžovatel nedisponoval prostředky, kterými disponují správní a policejní orgány.
Dobrou víru stěžovatele dokládá i usnesení Krajského státního zastu pitelství v Plzni ze dne
5. 12. 2014, čj. 1 KZN 2026/2014 – 28, jímž byla zamítnuta stížnost proti odložení trestního
stíhání Václava Vacikara, jednatele stěžovatele, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
IV.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[17] Krajský soud nepochybil při interpretaci §64 odst. 5 zákona o DPH, neboť bylo
spolehlivě zjištěno, že čestnými prohlášeními potvrzené dodání zboží do Slovenské republiky
společnosti EXPE-LTD, s. r. o. fakticky neproběhlo. Krajský soud proto zkoumal dobrou
vírou stěžovatele s ohledem na okolnosti obchodního vztahu stěžovatele a společnosti
EXPE-LTD, s. r. o. a dospěl ke správnému závěru, že stě žovatel nejednal v dobré víře
a nepostupoval s náležitou opatrností. Žalovaný ve vztahu ke kasačním námitkám stěž ovatele
stran jeho dobré víry odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
[18] Stěžovatelova námitka neúplného a nedostatečného dokazování je lichá. Soud se zabýval
i dalšími důkazy a postupoval při tom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Stěžovatelova argumentace textově identickými čestnými prohlášeními o vývozu zboží do SRN
vystavenými jiným odběratelem ve vztahu k jinému zboží je irelevantní, neboť ke zkoumání
dobré víry se přistupuje až tehdy, je -li zjištěno, že takové čestné prohlášení je v rozporu
se skutečností, k čemuž ve vztahu k tomuto jinému odběrateli nedošlo.
[19] K námitce, že stěžovatel během správního a soudního řízení neměl k dispozici
podstatnou část své účetní dokumentace, žalovaný uvedl, že stěžovatel nikdy během řízení
nespecifikoval, jaká skutečnost by měla být prokazována účetní dokumentací.
V.
[20] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost se Nejvyšší
správní soud v minulosti opakovaně vyjádřil. Není pochyb, že rozsudek krajského soudu
je srozumitelný a je bezpečně zřejmé, jak soud rozhodl.
[23] Rovněž k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů je k dispozici bohatá
soudní judikatura (např. rozsudky Nejv yššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
čj. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Z rozsudku krajského soudu
je bezpečně zřejmé i to, na základě jakých skutečností a důkazů soud rozhodl. Kasační stížností
napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
[24] Celou žalobou a kasační stížností prolíná stěžovatelovo přesvědčení, že pokud daňové
orgány musely provádět podrobné zjišťování (i prostřednictvím mezinárodního dožádání),
zda byly splněny podmínky pro osvobození od DPH s nárokem na odpočet, tím spíše nelze totéž
požadovat po stěžovateli. Tato argumentace je však nesprávná. Stěžovatel tak de facto vytýká
daňovým orgánům pečlivost při zjišťování rozhodných skutečností s tím, že čím pečlivější
správce daně bude, tím spíše toto nelze požadovat po stěžovateli, který neoperuje obdobnými
možnostmi získat důkazní prostředky. Stěžovatel však zcela pomíjí, že zjišťované okolnosti mají
svůj původ právě v soukromoprávním vztahu mezi obchodními partnery. Tam, kde správce daně
musí následně „zvenčí“ zjišťovat skutkový stav, se stěžovateli nabízelo přirozeně komunikovat
s obchodním partnerem, tím spíše, že to bylo nezbytné pro osvobození od DPH a jeho odpočet.
Stěžovatel nedostál této povinnosti v dostatečné míře, jak přesvědčivě krajský soud vysvětlil.
Nemůže proto s úspěchem poukazovat na úkony správce daně směrem ke zjištění skutkového
stavu (dotazy na dopravce, dožádání k činnosti odběratele , výpisy z mýtných bran atd.)
a prostředky, jimiž daňové orgány disponují.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, co vše učinil k ověření důvěryhodnosti obchodního
partnera. Krajský soud však stěžovateli vytýkal, že nepostupoval obezřetně, a uvedl způsoby,
jimiž bylo možné ověřit spolehlivost obchodního partnera. Stěžovatel v kasační stížnosti
nezpochybňuje, že by soudem vyslovené požadavky neobstály či byly nesplnitelné. Omezuje
se na povšechné konstatování, že je „krajský soud zcela odtržen od obchodní reality“. Přitom právě
povaha obchodované komodity, kterou stěžovatel sám zmiňuje, měla naopak vést k větší
důslednosti při prověřování skutečné realizace obchodních případů. Na tom nic nemění, že bylo
dodáváno prostřednictvím několika uzavřených smluv.
[26] Nejvyšší správní soud se zabýval stěžejní námitkou stěžovatele, že daňové orgány
a krajský soud nesprávně interpretovaly §64 odst. 1 zákona o DPH, který stanoví, že „dodání zboží
do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členské m státě, které je odesláno
nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně
s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není
předmětem daně.“ Citované ustanovení definuje podmínky, za kterých je plátce daně oprávněn
uplatnit osvobození od DPH u zboží dodávaného z České republiky do jiného členského státu.
Aby mohl plátce daně uplatnit nárok na osvobození od dan ě z přidané hodnoty v souladu
s §64 zákona o DPH, musejí být kumulativně spl něny tři podmínky. Zboží musí být dodáno
do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě, zboží musí
být odesláno (přepraveno) do jiného členského státu a přeprava zboží musí být zajištěna plátcem,
pořizovatelem nebo jimi zmocněnou třetí osobou. Naplnění zmíněných podmínek vyplývajících
z §64 zákona o DPH je v souladu s §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
ve znění pozdějších předpisů, povinna prokázat osoba povinná k dani (plátce).
[27] Společný systém daně z přidané hodnoty je harmonizován na úrovni Evropské unie (EU)
prostřednictvím směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty
[a dříve šesté směrnice Rady o harmonizaci právních předpisů člens kých států týkajících se daní
z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS)].
Osvobození dodání zboží uvnitř EU od daně lze uplatnit pouze tehdy, pokud právo nakládat
se zbožím jako vlastník bylo převedeno na pořizovatele a dodavatel prokáže, že toto zboží
bylo odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, a že v důsledku tohoto odeslání
nebo přepravy věc fyzicky opustila území členského státu dodání. Fyzický pohyb zboží z jednoho
členského státu do jiného členského státu je tedy nezbytným základním znake m operace
uvnitř EU, který ji odlišuje od tuzemské operace (viz např. rozsudky Soudního dvora 27. 9. 2007,
C-09/04, Teleos, odst. 37 až 42, ze dne 16. 12. 2010, C -430/09, Euro Tyre Holding, odst. 29,
nebo ze dne 9. 10. 2014, C -492/13, Traum, odst. 24).
[28] V souladu s judikaturou Soudního dvora (viz rozsudek Soudního dvora ve věci Teleos,
odst. 65 a 68) musí plátce DPH prokázat, že jednal v dobré víře a že přijal všechna
opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že jej dodání zboží
nepovede k účasti na podvodu. Obdobně v rozsudku Traum Soudní dvůr potvrdil, že čl. 138
odst. 1 směrnice 2006/112/ES nebrání tomu, aby nebyl prodávajícímu přizná n nárok
na osvobození od daně u dodání uvnitř EU, je-li z hlediska objektivních okolností prokázáno,
že prodávající nesplnil důkazní povinnosti nebo že věděl nebo měl vědět, že plnění,
které uskutečnil, bylo součástí daňového úniku, jehož se dopustil pořizovatel, a nepřijal
veškerá opatření, která po něm mohla být rozumně požadována k zabránění jeho vlastní
účasti na tomto daňovém úniku (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 9. 2012, C -273/11,
Mecsek-Gabona, odst. 50 a 54). Soudní dvůr také potvrdil, že boj proti podvodu, daňovému
úniku nebo případnému zneužívání je cíl uznaný a podporovaný právem EU. Předcházení těmto
negativním jevům proto někdy odůvodňuje vyšší požadavky na povinnosti dodavatelů (rozsudky
Teleos, odst. 58 a 64, Mecsek-Gabona, odst. 47).
[29] Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 15. 6. 2012,
čj. 8 Afs 18/2011 – 219, v němž uvedl, že „v případě pochybností je prodávající povinen prokázat existenci
dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil daňového podvodu, tedy např. že v rámci svých obchodních aktivit přijal
dostatečná opatření bránící riziku možného daňového podvodu“. Je proto v jeho zájmu, aby si opatřil
takové podklady, které mohou relevantním způsobem prokázat, že k dodání do jiného
členského státu skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010,
čj. 8 Afs 14/2010 – 195, č. 2172/2011 Sb. NSS).
[30] Tvrdil-li stěžovatel, že předmětná zdanitelná plnění byla osvobozena od daně s nárokem
na odpočet podle §64 zákona o DPH, bylo na něm, aby svá tvrzení prokázal. Prvotní důkazní
břemeno – tedy povinnost předložit takové podklady, které mohly dostatečným způsobem
prokázat jeho tvrzení, tížila stěžovatele (§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, §92 odst. 3
daňového řádu). Podle §64 odst. 5 zákona o DPH „dodání zboží do jiného členského státu lze osobě
registrované k dani lze prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo
přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky“ avšak předložení formálně
bezvadných daňových dokladů či jiných listin, byť se všemi zákonem vyžadovanými náležitostmi,
nemusí vždy postačovat k unesení důkazního břemene, pokud daňové orgány relevantně,
tedy s oporou ve svých důkazech, zpochybní důkazní prostředky daňového subjektu. Tak tomu
bylo i v posuzované věci.
[31] Stěžovatel předložil správci daně písemná prohlášení o vývozu zboží do Slovenské
republiky, avšak správce daně zjistil, že tato prohlášení nebyla pravdivá. Část zboží,
jež byla předmětem kupních smluv mezi stěžovatelem jako dodavatelem a společností
EXPE-LTD, s. r. o., jako odběratelem, nikdy neopustila území České republiky. Toto zjištění
stěžovatel nečinil sporným ani v daňovém řízení ani v řízení před soudem. Správce daně i krajský
soud dospěli ke správnému závěru, že v případě této části zboží nebyly splněny podmínky
§64 odst. 1 zákona o DPH, neboť zboží nebylo přepraveno do jiného členského státu a fyzicky
neopustilo území ČR.
[32] Nepravdivými se ukázala i čestná prohlášení týkající se zb oží, jež stěžovatel zakoupil
od společnosti UNIS Fabrika cijevi Derventa, a zboží přepr avovaného společností Autodoprava
Kokeš CZ s. r. o. Podle prvého odstavce §13 zákona o DPH „dodáním zboží se pro účely tohoto
zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník.“ Podle druhého odstavce §13 zákona
o DPH „dodáním zboží do jiného členského státu se pro účely tohoto zákona rozumí dodání zboží,
které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu.“ Zboží, jež stěžovatel zakoupil
od společnosti UNIS Fabrika cijevi Derventa, podle zjištění správce daně sice opustilo územ í ČR,
avšak stěžovatel nepředložil žádné důkazy prokazující dodání tohoto konkrétního zboží
společnosti EXPE-LTD, s. r. o.
[33] Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud v rozsudku nesprávně uvedl, že stěžovatel
v žalobě netvrdil, že toto zboží bylo dodáno předmětné společnosti. Stěžovatel v žalobě tvrdil,
že tato část zboží „byla dodána společnosti EXPE-LTD, s. r. o. a následně přepravena na Slovensko“
[pro úplnost lze uvést, že ani v takovém případě by se nejednalo o dodání do jiného členského
státu, ale o tuzemské zdanitelné plnění zatížené daní na výstupu, jež rovněž nesplňuje podmínky
§64 odst. 1 zákona o DPH (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010,
čj. 8 Afs 14/2010 – 195)]. Tato nepřesnost krajského soudu proto nemění nic na jeho správném
závěru, že nebyly splněny podmínky pro odpočet DPH.
[34] Argument stěžovatele, že zboží bylo předáno společnosti EXPE -LTD, s. r. o. „způsobem
sjednaným ve smlouvách“ nevyplývá z důkazních prostředků. Jednak nebyl nijak prokázán převod
vlastnického práva k předmětnému zboží na společnost EXPE-LTD, s. r. o., neboť shora
uvedené zboží nelze ztotožnit se zbožím uvedeným v kupních smlouvách, a rovněž kupní
smlouvy neobsahují žádné ustanovení o „způsobu předání“ zboží. V předmětných smlouvách jsou
uvedeny pouze dva údaje týkající se dopravy. Například ve smlouvě označené EXPE/011/2010
je uvedeno: „Doprava: zajištěna kupujícím“ a „Místo určení: Trenčín, Slovenská republika“. Není tedy
zřejmé, jaký „způsob předání zboží sjednaný ve smlouvě“ měl stěžovatel na mysli.
[35] Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit, že závěr krajského soudu o neprokázaném dodání
předmětného zboží společnosti EXPE-LTD, s. r. o. je „účelový a zavádějící“. Krajský soud vycházel
ze skutkových zjištění, která jsou uvedena ve správním spise a která stěžovatel nečinil spornými,
např. z toho, že společnost EXPE-LTD, s. r. o. měla sídlo v „office house“ , neměla žádnou
provozovnu a žádné zaměstnance. Nebylo prokázáno předání zboží, ani existence osob,
jež by zboží mohly převzít. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že předání zboží může na základě
dohody smluvních stran nastat v jakémkoli jiném smluveném místě, avšak stěžovatel netvrdil,
že by mezi ním a předmětnou společností došlo k takové dohodě. Nadto sám stěžovatel
v žalobě uvedl, že k přepravě zboží do Slovenské republiky došlo až po jeho předání.
Kde a kdy k takovému předání mělo dojít, však neuvedl. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil
krajskému soudu, že u této části zboží rovněž nebyly splněny podmínky §64 odst. 1 zákona
o DPH, neboť zboží nebylo prokazatelně dodáno osobě registrované k dani.
[36] Obdobně tomu bylo i v případě zboží přepravovaného společností Autodoprava
Kokeš CZ s. r. o. Samotný fakt, že zboží bylo dopraveno do Slovenské republiky, nevypovídá
nic o tom, zda bylo zboží dodáno společnosti EXPE-LTD, s. r. o. Dodání této části zboží
společnosti EXPE-LTD, s. r. o. rovněž nebylo prokázáno, a proto ani u tohoto zboží nebyly
splněny podmínky §64 odst. 1 zákona o DPH.
[37] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že krajský s oud chybně posoudil dobrou
víru a náležitou opatrnost stěžovatele týkající se solventnosti a spolehlivosti společnosti
EXPE-LTD, s. r. o. Společnost EXPE-LTD, s. r. o. sice byla zapsána ve s lovenském obchodním
rejstříku a registrována k DPH. Nelze však přisvědčit stěžovateli, že ze zápisu společnosti
v obchodním rejstříku a zveřejnění její účetní závěrky za rok 2008 (s jejímž obsahem se však
stěžovatel neseznámil, ačkoli mu v tom nic nebránilo) mohl v dobré víře dospět k závěru,
že společnost je ekonomicky aktivní. Lichá je t éž námitka, že na existenci a ekonomickou
aktivitu společnosti lze usuzovat z toho, že je možno vyhledat ji na internetu. Společnost byla
dne 16. 12. 2014 vymazána z obchodního rejstříku, přesto je stále možno ji vyhledat na internetu,
např. i na adrese uváděné stěžovatelem.
[38] Stěžovateli lze přisvědčit, že podpisy na plných mocích , na jejichž základě měli R. K. a D.
B. zastupovat společnost EXPE-LTD, s. r. o., nemusely být z hlediska platnosti těchto smluv
úředně ověřeny. Stěžovatel si však musel být vědom toho, že bez přiměřených důvodů spoléhal
na jejich pravost a na nepodložené prohlášení R. K., že plné moci podepsal jednatel společnosti.
Přesto neověřil existenci vztahu R. K. a D. B. k této společnosti. Krajský soud správně uvedl, že
stěžovateli nic nebránilo, aby tuto společnost přímo kontaktoval a ověřil si její vztah k oběma
osobám. Stěžovateli rovněž nic nebránilo, aby nahlédl do sbírky list in v obchodním rejstříku,
která obsahovala podpisový vzor jednatele doručený rejstříkovému soudu dne 20. 1. 2010,
a porovnal tento podpis s podpisem na předkládaných plných mocích.
[39] Je třeba zmínit další skutečnosti, které ve svém souhrnu měly vzbudit ve stěžovateli
pochybnosti o důvěryhodnosti společnosti EXPE-LTD, s. r. o. a osob, jež za ni údajně jednaly.
Šlo např. o chybně uvedenou adresu na razítku společnosti EXPE-LTD, s. r. o. či o přání,
aby stěžovatel nebyl informován o identitě koncového zákazníka. St ěžovatel ani netvrdil,
že by se pokoušel zjistit alespoň místo vykládky a bez přiměřených důvodů spoléhal na pravost
písemných prohlášení společnosti EXPE-LTD, s. r. o., že zboží vyvezla do Slovenské republiky.
Tato prohlášení navíc sám vyhotovoval.
[40] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že v posuzované věci stěžovatel
nejednal v dobré víře a nepřijal náležitá opatření, která po něm mohou být rozumně požadována,
aby zajistil, že dodání zboží nepovede k účasti na podvodu.
[41] Stěžovatel dále namítl, že při hodnocení jeho dobré víry krajským soudem
bylo provedeno pouze „neúplné (nedostatečné) dokazování“. Stěžovatel však přesně nespecifikoval
konkrétní důkazy, kterými se podle něj krajský soud nezabýval, a omezil se na obecné tvrzení
o „většině důkazů přiložených k žalobě (případně odkazovaných ve správním spise a odkazovaných ze strany
žalobce“.
[42] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že řízení před krajským soudem
trpělo vadou, neboť stěžovatel neměl v průběhu řízení k dispozici svou účetní dokumentaci.
Pouhá skutečnost, že účetní dokumentace stěžovatele nebyla v jeho dispozici, jej totiž
nezabavila povinnosti prokázat svá tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 8. 2011, čj. 2 Afs 15/2011 – 86). Stěžovatel v průběhu řízení netvrdil žádné
skutečnosti, jež měly být prokázány pomocí důkazů nacházejících se v účetní dokumentaci.
Nelze mu přisvědčit, že účetní dokumentace je „odborným právním závěrem, o němž si správní orgán,
resp. krajský soud měl učinit úsudek sám po jeho vlastním opatření“.
[43] Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud se v odůvodnění kasační stížností napadeného
rozsudku nezabýval textově identickými prohlášeními o vývozu zboží do Spolkové republiky
Německo potvrzenými jiným obchodním partnerem stěžovatele. Tato prohlášení se však
nevztahovala k posuzované věci a nemohla mít tedy vliv na rozhodnutí krajského soudu v tomto
případě.
[44] Nedůvodná je rovněž námitka, že krajský soud se nezabýval vztahem daňového
a trestního řízení. Krajský soud v odůvodnění rozsudku stručně uvedl, že výsledek trestního
řízení nemohl mít vliv na posuzovanou věc. Nejvyšší spr ávní soud se vztahem
daňového a trestního řízení zabýval již v minulosti, viz např. rozsudek ze dne 30. 11. 2009,
čj. 8 Afs 86/2008 – 95, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „Trestní a daňové řízení jsou řízeními
zcela odlišnými, ať už co do předmětu nebo okru hu účastníků. Stěžovatel se mýlí, jestliže předpokládá, že bylo -li
trestní řízení ve věci jeho jednatele zastaveno, bude to mít bez dalšího za následek, že závěry správce daně učiněné
v daňovém řízení neobstojí. Pro výsledek daňového řízení není totiž rozh odující skutečnost, že žalobce spáchal
či nespáchal nějaký trestný čin.“ V doplnění kasační stížnosti citované usnesení Krajského státního
zastupitelství v Plzni se nadto nevztahuje k posuzované věci, ale týká se obchodů stěžovatele
se společností Bedford Trade, s. r. o., nikoli se společností EXPE-LTD, s. r. o.
[45] Lichá je i námitka, že se krajský soud nevypořádal s výtkami vůči postupu Finančního
úřadu v Hodoníně při výslechu svědků. Krajský soud se tout o námitkou zabýval na straně
20 kasační stížností napadeného rozsudku a zdůraznil, že z protokolu o tomto výslechu
nevyplývá, že stěžovatel uplatnil námitky vůči postupu tohoto finančního úřadu.
[46] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že krajský soud porušil stěžovatelovo
právo na zákonného soudce, neboť pominul judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci
Teleos a nezahájil řízení o předběžné otázce. Právo na zákonného soudce v sobě nezahrnuje
oprávnění na konkrétní postup v soudním řízení. Krajskému soudu nevznikla povinnost předložit
předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie,
neboť není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva. Krajskému soudu nevznikly pochybnosti týkající se výkladu směrnice
2006/112/ES. Ani Nejvyšší správní soud neshledal povinnost předložit předběžnou otázku
Soudnímu dvoru, neboť neměl pochybnosti o výkladu této směrnice. Judikatura Soudního dvora
poskytuje dostatečnou oporu pro rozhodnutí sporné otázky (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 6. 10. 1982, 283/81, CILFIT, odst. 16 a násl.). Posouzení konkrétních skutkových
okolností, včetně toho, zda stěžovatel jednal v dobré víře a přijal veškerá opatření,
která lze po něm rozumně požadovat, aby plnění, které uskutečnil, nevedlo k jeho účasti
na daňovém úniku, je podle Soudního dvora otázkou, která spadá do pravomoci vnitrostátního
soudu, nikoliv Soudního dvora (srov. např. rozsudky Soudního dvora Traum, odst. 41,
nebo Mecsek-Gabona, odst. 53).
[47] Lichá je i námitka stěžovatele, že krajský soud n erespektoval judikaturu Nejvyššího
správního soudu při řešení obdobné právní otázky. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2010, čj. 8 Afs 4/2010 – 142, jímž Nejvyšší správní soud rozhodl
ve věci daňového subjektu, který uplatnil nárok na odpočet DPH při dovozu zboží na základě
jednotných celních deklarací, v nichž však nebyl uveden jako dovozce. V nyní posuzované věci
stěžovatel předložil zákonem zmíněná čestná prohlášení, jejichž pravdivost však daňové orgány
relevantně zpochybnily, a stěžovateli proto vznikla povinnost prokázat existenci dobré víry.
Skutkové okolnosti případu, jímž se Nejvyšší správní soud zabýval v citovaném rozsudku, jsou
tedy natolik odlišné, že jeho závěry nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc.
[48] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[49] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu
spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. dubna 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu