ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.20.2013:101
sp. zn. 8 Afs 20/2013 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předs edy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: ATLANTIK
finanční trhy, a. s., se sídlem Pobřežní 297/14, Praha 8, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným,
advokátem se sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka,
se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 11. 6. 2009,
čj. 2009/1582/110, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 1. 2013, čj. 11 Ca 226/2009 – 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 11. 2006, čj. 2006/10978/540, uznala žalobce vinným
ze spáchání správních deliktů podle §157 odst. 1 písm. l) a m) zákona č. 256/2004 Sb.,
o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 7. 3. 2006 (dále též „původní rozhodnutí
prvního stupně“). Žalobce se měl dopustit správních deliktů tím, že:
I. dne 17. 3. 2005 neoprávněně uzavřel pozici zákazníka P. K. a neposkytoval
mu pravdivé a úplné informace o stavu jeho pozice,
II. dne 17. 3. 2005 nuceně uzavřel pozici zákazníka J. H. za nižší cenu, než byla tržní
hodnota k okamžiku jejího uzavření, a neposkytoval mu pravdivé a úplné informace o
stavu jeho pozice,
III. neprovedl pokyny zákazníka P. K. přijaté dne 16. 3. 2005 v 17:35 hod. k prodeji
8000 akcií Erste bank a 20 000 akcií ČEZ a zákazníka J. H. přijaté téhož dne v 15:09 hod.
k prodeji 20 000 akcií Erste Bank a 6000 akcií Zentiva,
těmito skutky žalobce porušil povinnost poskytovat investiční slu žby s odbornou péčí
spočívající v kvalifikovaném, čestném a spravedlivém jednání v nejlepším zájmu zákazníků
podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
IV. některé záznamy v deníku o časech přijetí pokynů na účet zákazníků P. K . a J. H.,
jejich objemech a přijímajících makléřích ve dnech 16. 3. 2005 a 17. 3. 2005 neodpovídaly
skutečnosti a některé přijaté pokyny v deníku žalobce vůbec nezaznamenal, konkrétně:
a) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K. k prodeji 650 941
akcií Unipetrol v deníku označený časem přijetí dne 17. 3. 2005 v 9:38 hod.,
nemohl být zaznamenán s uvedeným časem přijetí,
b) dva pokyny P. K. k prodeji po 100 000 akciích Unipetrol přijaté dne
17. 3. 2005 v 9:50 hod. a v 10:24 hod. nebyly do deníku vůbec zaznamenány,
c) pokyny uvedené v bodu b) nepřijal makléř J . L., jak bylo zaznamenáno
do deníku, ale makléř P. S.,
d) pokyn P. K. k prodeji 200 000 akcií Unipetrol v deníku zaznamenaný dne
17. 3. 2005 s časem přijetí 9:45 hod. nebyl zákazníkem vůbec zadán,
e) pokyn P. K. k prodeji 20 000 akcií ČEZ přijatý dne 17. 3. 2005 v 9:50 hod.
byl do deníku zaznamenán s časem přijetí 20:25 hod.,
f) nebyl vůbec zaznamenán prodej 10 000 akcií ČEZ na účet P. K., které byly
součástí portfolia tohoto zákazníka před nuceným uzavřením pozice dne
17. 3. 2005 v 9:38 hod.
g) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K . k prodeji 10 akcií
Philip Morris v deníku označený časem přijetí 18. 3. 2005 v 17:18 hod. nemohl být
zaznamenán s uvedeným časem přijetí,
h) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K. k prodeji 10 000
akcií ČEZ v deníku označený časem přijetí 18. 3. 2005 v 17:41 hod. nemohl být
zaznamenán s uvedeným časem přijetí,
i) nebyl zaznamenán pokyn P. K. přijatý dne 16. 3. 2005 v 17:35 hod. k prodeji
8000 akcií Erste Bank a 20 000 akcií ČEZ,
j) pokyn J. H. k prodeji 10 000 akcií Erste Bank přijatý dne 16. 3. 2005 v 10:04
hod. byl do deníku zaznamenán s časem 9:46 hod.,
k) nebyl zaznamenán pokyn J. H. k prodeji všech akcií Erste Bank přijatý dne
16. 3. 2005 v čase 15:09 hod.,
l) nebyl zaznamenán pokyn J. H. k prodeji 12 000 akcií Zentiva přijatý dne
16. 3. 2005 v 15:09 hod.,
m) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet J. H . nebyl přijat
v zaznamenaném dni 17. 3. 2005 v čase 9:40 hod., ale nejdříve v 9:54 hod.
a nejpozději v 10:41 hod.,
n) nebyl zaznamenán prodej 6000 akcií Zentiva na účet J. H., které byly součástí
portfolia tohoto zákazníka před podáním stop-loss pokynu dne 17. 3. 2005,
těmito skutky žalobce porušil povinnost vést náležitě deník obchodníka s cennými papíry
podle §13 odst. 2 písm. a) a b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
2. Za spáchání uvedených deliktů žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 7 000 000 Kč.
Správní řízení ve věci zbývajících nedostatků žalovaná zastavila.
3. Bankovní rada žalované rozhodnutím ze dne 5. 4. 2007, čj. 2007/1366/110, snížila
pokutu na 4 000 000 Kč, protože shledala původně uloženou pokutu nepřiměřenou k závažnosti
jednání (dále též „původní rozhodnutí o rozkladu“). Právní a skutková kvalifikace správních
deliktů zůstala zachována.
4. Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008, čj. 2008/1671/110, bankovní rada nařídila z moci
úřední obnovu řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu (dále též „rozhodnutí
o obnově“). Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008, čj. 2008/2623/110, bankovní rada zamítla rozklad
žalobce proti nařízení obnovy řízení (dále též „rozhodnutí o rozkladu proti obnově“). Žalobu
proti posledně zmiňovanému rozhodnutí městský soud odmítl usnesením ze dne 29. 10. 2008,
čj. 7 Ca 258/2008 – 57, protože rozhodnutí o nařízení obnovy řízení nebylo v posuzované věci
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, čj. 8 Afs 2/2009 – 102, č. 2223/2011 Sb. NSS.
5. V obnoveném řízení žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 2. 2009, čj. 2009/906/570, změnila
skutkovou kvalifikaci správního deliktu týkajícího se výprodeje akcií Josefa H . tak, že žalobce dne
17. 3. 2005 neoprávněně uzavřel pozici J. H. a neposkytoval mu pravdivé a úplné informace o stavu
jeho pozice (dále též „rozhodnutí prvního stupně“). Dále žalovaná vypustila z výroku původní
bod IV.n) týkající se neprovedení záznamu v deníku o prodeji 6000 akcií Zentiva na účet J. H. Ve
zbývající části zůstala právní a skutková kvalifikace deliktů zachována, jak byla vymezena
v původním rozhodnutí prvního stupně (viz výše bod 1). Za spáchání správních deliktů žalovaná
uložila žalobci pokutu ve výši 7 000 000 Kč.
6. Bankovní rada zamítla rozklad žalobce rozhodnutím ze dne 11. 6. 2009,
čj. 2009/1582/110 (dále též „rozhodnutí o rozkladu“).
II.
7. Žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2009 žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, čj. 11 Ca 226/2009 – 100, zamítl. Rozsudek
městského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnut í Nejvyššího správního soudu,
dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
8. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Marné uplynutí prekluzivní lhůty pro zahájení řízení
9. Stěžovatel namítl, že v posuzované věci marně uplynula subjektivní prekluzivní lhůta
pro zahájení správního řízení. Podle §192 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu
odpovědnost právnické osoby za správní delikt zanikla, pokud žalovaná o něm nezahájila řízení
do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděla.
10. Správní řízení bylo zahájeno dne 3. 5. 2006 doručením oznámení stěžovateli. Žalovaná
(resp. její předchůdkyně Komise pro cenné papíry, dále jen „Komise“) však získala dostatečnou
vědomost o skutečnostech odůvodňujících zahájení správního řízení již v průběhu státní kontroly
zahájené dne 30. 3. 2005. Předmětem státní kontroly bylo „prověření dodržování pravidel obezřetného
poskytování investičních služeb a pravidel jednání obchodníka s cennými papíry se zákazníky“. Správní řízení
bylo zahájeno dne 3. 5. 2006 právě pro podezření z porušení pravidel jednání se zákazníky,
porušení pravidel obezřetného poskytování investičních služeb a porušení povinnosti vést řádně
deník obchodníka s cennými papíry. Podle oznámení o zahájení řízení se uvedená pochybení
měla vztahovat minimálně k období od 11. do 21. 3. 2005.
11. Pracovníci Komise měli v rámci státní kontroly umožněn fakticky neomezený přístup
k veškerým materiálům a podkladům včetně informací ze zá znamového zařízení REDAT,
které obsahuje mj. telefonní rozhovory mezi makléři a zákazníky. Dále měli přístup k deníku
obchodníka, vnitřním předpisům, smluvní dokumentaci a dalším dokumentům souvisejícím
s činností obchodníka s cennými papíry, to vše za období do 30. 3. 2005.
12. Již před zahájením státní kontroly byla stěžovateli dne 24. 3. 2005 doručena výzva
k předložení informací souvisejících především s poskytováním půjček na nákup cenných papírů
zákazníkům včetně informací o zajištění těchto půjček, mj. také (i) informací o vývoji kapitálové
přiměřenosti a angažovanosti, (ii) jmenovitý přehled všech jednotlivých půjček na nákup cenných
papírů, které byly v období od 14. do 18. 3. 2005 ukončeny prodejem zajišťovacích cenných
papírů bez pokynu dlužníka, (iii) stav marginů ve formě klasických úvěrů na nákup cenných
papírů, repo operací i buy-sell operací k závěru obchodního dne 18. 3. 2005 a (iv) údaje
ve struktuře uvedené v bodech (ii) a (iii) z pozice dozorovaného subjektu jako dlužníka ve vztahu
k jeho věřitelům z operací typu repo a buy-sell zajištěných akciemi. Stěžovatel odpověděl
na výzvu dne 1. 4. 2005 a následně předložil veškeré požadované informace.
13. Dne 7. 4. 2005 Komise vyzvala stěžovatele k předložení výstupu z deníku obchodníka
za období od 1. 1. 2005 do 5. 4. 2005 ohledně akcií Unipetrol. Stěžovatel tyto informace předložil
dne 12. 4. 2005.
14. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem, že státní kontrola byla zaměřena
pouze na obchodování s akciemi Unipetrol. Komise zjišťovala i další skutečnosti týkající
se půjček na nákup cenných papírů, které byly v období od 14. do 18. 3. 2005 ukončeny
prodejem zajišťovacích cenných papírů bez pokynu dlužníka. Správní řízení bylo zahájeno právě
pro podezření z porušení povinností při obchodování s akciemi Unipetrol zákazníků P. K. a J. H.
Pokud se Komise v průběhu státní kontroly věnovala jejímu předmětu, získala dostatečnou
vědomost o dodržování zmíněných povinností stěžovatelem a o skutečnostech, které by bylo
případně vhodné ověřit v rámci správního řízení.
15. Správní orgán může nabýt vědomost o skutkových okolnostech věci pro účely posouzení
subjektivní prekluzivní lhůty bez ohledu na to, zda konkrétní pracovníci vyhodnotí skutkové
okolnosti jako důvod pro zahájení správního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne
11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2008, čj. 9 As 42/2008 – 98).
16. Minimálně od 23. 3. 2005 se Komise intenzivně zajímala o dodržování pravidel
obezřetného poskytování investičních služeb a pravidel jednání se zákazníky, včetně povinnosti
vést řádně deník obchodníka s cennými papíry, a to ve vztahu k časovému období,
do kterého spadají také dny 17. a 18. 3. 2005. Stěžovatel poskytl Komisi všechny relevantní
informace, které potřebovala pro posouzení, zda dodržel výše uvedené povinnosti a pravidla.
Není důvod pochybovat, že Komise prověřila předložené podklady také v jejich vzájemné
souvislosti.
17. Za den, kdy Komise zjistila skutečnosti, ze kterých bylo dovozeno podezření ze spáchání
některého ze správních deliktů uvedených v oznámení o zahájení řízení, je třeba považovat
nejpozději den, kdy byly Komisi doručeny vyžádané podklady, tedy 12. 4. 20 05. K zahájení řízení
dne 3. 5. 2006 došlo již po marném uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Městský soud
měl proto zrušit napadené rozhodnutí pro nezákonnost.
Nezákonnost nařízení obnovy řízení
18. Stěžovatel namítl především nezákonnost nařízení obnovy řízení, protože žalovaná
neprokázala nepravdivost původních důkazů. Žalovaná nařídila obnovu řízení v návaznosti
na podnět J. H. ze dne 7. 2. 2008, v němž J. H. zpochybnil pravdivost informací poskytnutých
stěžovatelem žalované a tvrdil, že výprodej jeho portfolia byl neoprávněný. Z rozhodnutí
žalované však nebylo zřejmé, jaké skutečnosti měly nepravdivost původních důkazů dokládat.
Vyjádření žalované byla v tomto ohledu rozporná. V rozhodnutí o obnově žalovaná označila za
skutečnosti prokazující nepravdivost původních důkazů konfirmace obchodů s akciemi Philip
Morris a Erste Bank ze dne 25. 2. 2005, které J. H. přiložil ke svému podnětu. Podle rozhodnutí
o rozkladu proti obnově však měly být těmito skutečnostmi nejen zmíněné konfirmace, ale také
skutečnosti tvrzené J. H. týkající se výše zajištění úvěru spolu s příslušnými výpočty.
19. Podle stěžovatele obsah konfirmací předložených J. H. zcela odpovídal podkladům, které
stěžovatel opakovaně předložil žalované (mj. jako přílohu k vyjádření ze dne 17. 8. 2006). Sám
J. H. uvedl v podnětu, že stěžovatel poskytl chybné informace na podzim roku 2007. Stěžovatel
připustil, že skutečně poskytl dne 29. 10. 2007 žalované nesprávné údaje o dvou repo operacích
v důsledku vnitřního pochybení. Stalo se tak ale až po právní moci původního rozhodnutí o
rozkladu (24. 4. 2007). Nebylo proto objektivně možné, aby žalovaná použila tyto vadné údaje
jako důkazy v původním řízení.
20. J. H. uvedl v podnětu následující tabulku:
Reverzní repa Zákazník Titul Ks Objem spot Objem forward
2454 H. J. PHILIP
MORRIS ČR
200 3.760.000 3.784.080
2454 H. J. ERSTE BANK 2.000 2.360.000 2.375.114
Součet -155 146 321
21. Údaje předložené J. H. se shodují s údaji předloženými stěžovatelem v rámci původního
správního řízení. K vyjádření ze dne 17. 8. 2006 stěžovatel připojil na CD přílohu, která
obsahovala mimo jiné následující údaje:
Reverzní repa Zákazník Titul Ks Objem spot Objem forward
2454 H. J. PHILIP
MORRIS ČR
200 3.760.000 3.784.080
2454 H. J. ERSTE BANK 2.000 2.360.000 2.375.114
Součet -155 146 321
22. Údaje obsažené v podnětu J. H. tedy v žádném případě nemohly být novými důkazy
prokazujícími nepravdivost původních důkazů. Rozpor, na který J. H . poukázal, se týkal údajů
předložených až na podzim 2007, nikoliv údajů předložených v původním správním řízení.
23. K odůvodnění rozhodnutí o rozkladu proti obnově stěžovatel namítl, že J. H. sice vytvořil
v podnětu tabulky a grafy určující správná a nesprávná data, nebylo ale zřejmé, jakým způsobem
k těmto výsledkům dospěl. Konfirmace přiložené k podnětu nemohly ovlivnit výpočty, protože
údaje obsažené v těchto konfirmacích se shodovaly s původně předloženými údaji.
24. Před nařízením obnovy řízení žalovaná neprokázala ani neprokazovala nepravdivost
výpočtů, ale nařídila obnovu v reakci na pouhé tvrzení J. H . o jiném výpočtu. Rozhodnutí o
obnově ani rozhodnutí o rozkladu proti obnově neobsahují výpočet, který by svědčil
o nepravdivosti původních důkazů. Pokud žalovaná předpokládala, že nepravdivost původních
důkazů bude posouzena až v obnoveném řízení, nebyl takový postup v souladu se zákonem.
Je-li důvodem obnovy řízení skutečnost, že se původní důkazy ukázaly nepravdivými,
musí být tato nepravdivost objektivně prokázána. Tento závěr potvrzuje i odborná literatura
(viz Ondruš, R. Správní řád – nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde, str. 311).
25. Podle městského soudu žalovaná prokázala chybnost provedených důkazů, soud
ale neupřesnil, na základě jakých důkazů se tak stalo. Uvedl pouze, že sám stěžovatel připustil
nepravdivost důkazů ve vyjádřeních ze dne 29. 10. 2007 a ze dne 28. 2. 2008. Stěžovatel souhlasil,
že se dopustil chyby ve vyjádření ze dne 29. 10. 2007. Již ve vyjádření ze dne 28. 2. 2008 ovšem
tuto chybu přiznal a jednoznačně potvrdil, že údaje předložené v původním řízení byly správné.
Ve vyjádření ze dne 28. 2. 2008 tedy stěžovatel nepřipustil nepravdivost údajů uvedených
ve vyjádření ze dne 17. 8. 2006, jak městský soud dovodil.
26. Skutečnosti tvrzené J. H. o složení a vývoji portfolia nelze bez dalšího považovat za
správné, neboť nebyly podepřeny žádnými důkazy. Také stanovisko doc. JUDr. V. M. předložené
stěžovatelem poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci nebylo osvětleno, které důkazy se
ukázaly nepravdivými a v čem tato ne pravdivost spočívala.
27. Žalované nic nebránilo, aby na podkladě jí dostupných informací provedla
rekonstrukci portfolia J. H., a to zpětně od jeho uzavření pozice. Žalovaná disponovala
(a) deníkem obchodníka s cennými papíry, (b) nahrávkami ze záznamového systému REDAT,
(c) konfirmacemi o obchodech s cennými papíry a (d) informacemi od risk manažera o margin
obchodech jednotlivých klientů. Nadto si žalovaná vyžádala také informace od J. H.,
který předložil některé listiny, aniž by uvedl další podrobnosti. Tep rve v okamžiku, kdy výsledek
správního řízení nebyl pro J. H. příznivý z hlediska požadované náhrady škody, začal
jej zpochybňovat. Žalovaná mohla provést přepočet výše zajištění a složení portfolia
již v průběhu původního řízení, důvodem obnovy řízení proto nemohla být skutečnost, že J. H.
dospěl přepočtem k jiné výši zajištění a jinému složení svého portfolia k rozhodnému dni.
28. Správní orgán je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
(§3 správního řádu). Obnova řízení není institutem, který by měl sloužit k nápravě,
pokud správní orgán tuto povinnost nesplnil. Obnovu řízení z moci úřední je možné nařídit
pouze tehdy, pokud správní orgán nebyl schopen z objektivních důvodů zjistit skutkový stav věci.
Výjimkou je situace, kdy vyjdou naje vo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl uplatnit v původním řízení. Tato výjimka se vztahuje výlučně
ke skutečnostem pro účastníka prospěšným. Nový přepočet provedený J. H. však nesvědčil ve
prospěch stěžovatele a žalovaná jej mohla provést již v původním řízení, nemohl být proto
důvodem obnovy řízení (srov. stanovisko Poradního sboru Ministra vnitra č. 53 ze dne 13. 2.
2007 „Obnova řízení z moci úřední v neprospěch účastníka řízení “).
29. Dále stěžovatel zpochybnil existenci veřejného zájmu na obnově řízení. Podle stěžovatele
bylo nařízení obnovy projevem libovůle a nedůvodného nadřazení soukromých zájmů J. H. nad
veřejný zájem na stabilitě pravomocných rozhodnutí a právní jistotě. Za situace, kdy J. H.
neposkytl v původním správním řízení veškeré dokumenty, které měl k dispozici, a předložil je až
v podnětu s úmyslem přivodit pro sebe příznivější rozhodnutí, nelze mít za to, že existuje veřejný
zájem na obnově řízení. O prosazování soukromých zájmů svědčí i arbi trážní žaloba podaná J.
H., v níž se domáhal vyplacení částky 146 000 000 Kč.
30. Podle stěžovatele žalovaná neodůvodnila veřejný zájem dostatečně, pokud jej opřela o cíl
správního trestání, kterým je postih jednání narušujícího důvěru v kapitálový trh, přičemž vzala
v úvahu, že rozhodnutí bylo založeno na chybných údajích předložených stěžovatelem.
Podle odborné literatury nelze veřejný zájem bez dalšího dovodit ze zájmu společnosti
na správnosti a přesvědčivosti rozhodování správních úřadů či úplnosti dokazování
(viz Ondruš, R., op. cit.). Pokud by zákonodárce měl na mysli takto široce formulovaný veřejný
zájem, nemusel by jej stanovit jako podmínku nařízení obnovy řízení z moci úřední.
31. Žalovaná proto porušila základní zásady správního řízení a ústavní principy, především
zásadu zákonnosti. Pochybení správních orgánů nemohou jít k tíži fyzických a právnických osob.
Městský soud měl rozhodnutí žalované zrušit, protože pro obnovu řízení nebyly splněny zákonné
podmínky.
Porušení §36 správního řádu
32. Podle stěžovatele žalovaná zasáhla do jeho práv tím, že vydala rozhodnutí těsně
před koncem lhůty, v níž se stěžovatel zavázal předložit znalecký posudek. V průběhu
obnoveného správního řízení stěžovatel zadal soudnímu znalci zpracování znaleckého posudku
k otázce výpočtu zajištění zákazníka J. H. dne 17. 3. 2005. Zároveň oznámil žalované, že posudek
předloží do konce ledna 2009. S ohledem na složitost otázky si soudní znalec vyžádal delší čas,
proto stěžovatel vyrozuměl žalovanou, že posudek předloží nejpozději dne 11. 2. 2009. Tohoto
dne stěžovatel posudek předložil. Žalovaná však již dne 9. 2. 2009 vydala rozhodnutí ve věci
samé.
33. Stěžovatel navrhl znalecký posudek v souladu s §36 odst. 1 a 3 správního řádu. Správní
orgán není oprávněn libovolně naložit s návrhy účastníků na provedení důkazů
a musí v rozhodnutí zdůvodnit, proč navržený důkaz neprovedl. Postup žalované porušil
§4 odst. 4 a §36 správního řádu. Městský soud měl proto zrušit napadené rozhodnutí pro vady
řízení.
Nedostatky odůvodnění
34. Rozhodnutí prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, protože neobsahovalo úvahy,
které vedly žalovanou k závěru o neoprávněnosti výprodeje pozic P. K. a J. H. V rozhodnutí
chyběly především vstupní údaje a výpočty, na jejichž základě žalovaná vytvořila grafy obsažené v
rozhodnutí. Žalovaná odkázala pouze na poznatky shromážděné ve správním řízení, aniž by
upřesnila, které konkrétní hodnoty použila pro výpočet zajištění a jeho vývoje v čase.
35. Tuto vadu nenapravilo ani rozhodnutí o rozkladu, které pouze odkázalo na konkrétní
strany rozhodnutí prvního stupně. V případě P. K. je však na odkazované straně 7 pouze
uvedeno, že zdrojem byla data získaná od organizátora trhu a v poznámce pod čarou je uvedeno,
že se jednalo o Burzu cenných papírů Praha, a. s. (dále jen „Burza“). V případě J. H.
je na odkazované straně 13 uvedeno, že pro rekonstrukci průběhu nuceného uzavření pozice
byly využity deník obchodníka, vyjádření stěžovatele a nahrávky telefonických hov orů.
To však nic neříká o skutečně použitých hodnotách pro výpočet a vývoj zajištění.
36. Také městský soud zmínil pouze obecný výčet zdrojů citovaných v rozhodnutí prvního
stupně a dovodil, že odůvodnění bylo dostatečné. Stěžovatel byl naopak přesvědčen, že obecný
výčet zdrojů bez uvedení konkrétní hodnoty dosazené do výpočtu nebyl dostatečný. Správnost
závěrů žalované není možné ověřit, stěžovatel se proto proti nim nemůže účinně bránit.
Pokud městský soud potvrdil nepřezkoumatelná rozhodnutí žalované, zatížil stejnou vadou také
svůj rozsudek.
Uzavření pozic zákazníků
37. Dále stěžovatel vytkl žalované vady skutkových zjištění při posouzení oprávněnosti
stěžovatele uzavřít pozice zákazníků P. K. a J. H. Nejprve vysvětlil způsob obchodování s tzv.
pákovým efektem, tedy obchodování s využitím úvěru poskytnutého obchodníkem s cennými
papíry, a poukázal na rizika spojená s tímto typem obchodování. Ve smlouvě s oběma zákazníky
stěžovatel dohodl tzv. „close limit “ opravňující stěžovatele k jednostrannému výprodeji pozice
zákazníků, pokud hodnota zajištění klesne pod 4,5 % podílu vlastních prostředků zákazníka
v poměru k celkové hodnotě portfolia. Ačkoliv jde o smluvní ujednání, jeho nevyužití lze
připustit pouze výjimečně a v praxi je chápáno jako povinnost.
38. Stěžovatel byl přesvědčen, že byl oprávněn uzavřít pozice P. K. a J. H., protože u obou
jednoznačně a prokazatelně došlo k protnutí close limitu, a to i podle zjištění žalované. Risk
manažer odeslal oběma zákazníkům zprávu o uzavření jejich pozic dne 17. 3. 2005 v 10:06 hod.,
tedy bezprostředně po dosažení close limitu. Stěžovatel připustil, že zákazníc i byli následně mylně
informováni svými makléři, kteří od nich v důsledku technického a lidského selhání přijímali i po
uzavření pozic pokyny k obchodům.
39. Z popsané situace žalovaná nesprávně dovodila, že pozice nebyly uzavřeny. Obdobně
podle městského soudu je možné považovat za uzavření pozice pouze výprodej akcií z portfolia,
tedy úkon, který znemožňuje zákazníkovi disponovat s portfoliem. Stěžovatel souhlasil,
že po rozhodnutí o uzavření pozice musí dojít ke znemožnění volních dispozic zákazníka
s investičními nástroji v jeho portfoliu. V optimálním stavu by také mělo dojít téměř zároveň
k nucenému výprodeji portfolia. V praxi toho ale nebude možné dosáhnout z objektivních
důvodů. K faktickému výprodeji může dojít až následně, po uplynutí jistého reakčníh o času,
kdy obchodník s cennými papíry vyhodnocuje situaci a zkoumá naplnění podmínek výprodeje.
Průběh výprodeje bude také záviset na skladbě a objemu portfolia. Opačný názor by fakticky
vylučoval přímé využití tohoto zajišťovacího nástroje.
40. Za mimořádných podmínek, které panovaly v březnu 2005, může dojít k situaci,
kdy obchodník s cennými papíry není schopen z provozních důvodů zajistit, aby okamžitě
při protnutí close limitu došlo ke znemožnění dalších dispozic s portfoliem zákazníkem
a aby bylo portfolio v tentýž okamžik vyprodáno. Okamžitý výprodej nemusí být možný
ani s ohledem na povinnosti obchodníka s cennými papíry jakožto tvůrce trhu, který má trh
chránit před nepříznivými vlivy, k nimž by mohla vést nabídka rozsáhlých portfolií v krátkém
časovém sledu.
41. Městský soud nesprávně tvrdil, že stanovisko stěžovatele by mělo za následek možnost
obchodníka s cennými papíry uskutečnit nucený výprodej portfolia po téměř neomezenou dobu
po formálním uzavření pozice. Obchodník s cennými papíry musí samozřejmě provést výprodej
portfolia bez zbytečného odkladu s přihlédnutím ke zvláštnostem daného výprodeje. Uzavřením
pozice musí dojít ke znemožnění volních dispozic s portfoliem a nucený výprodej teprve začíná.
Pokud by se v průběhu výprodeje hodnota zajištění zvýšila (např. v důsledku reakce
trhu na vyprodávané cenné papíry), obchodník by nemohl výprodej ukončit a prohlásit
jej za neoprávněný.
42. Mimořádné okolnosti v březnu 2005 extrémně ztížily plnění zákonných a smluvních
povinností. V této době zasáhla akciové trhy velmi silná vlna výprodejů (v případě Burzy
dokonce nejsilnější v její dosavadní historii), která kulminovala právě dne 17. 3. 2005. Systémy
stěžovatele odolaly náporu dne 16. 3. 2005, kdy bylo třeba zpracovat 2,5 násobek obvyklého
počtu operací uskutečňovaných stěžovatelem, neodolaly však trojnásobným požadavkům dne
17. 3. 2005 (z hlediska objemu realizovaných obchodů se jednalo dokonce o šestinásobek).
Uzavření pozice P. K.
43. Stěžovatel uzavřel pozici P. K. v okamžiku protnutí close limitu, a to dne 17. 3. 2005
v 9:38 hod. Také žalovaná potvrdila, že stěžovatel byl oprávněn v tomto čase pozici P. K. uzavřít.
Risk manažer informoval zákazníka o uzavření pozice v 10:06 hod.
44. Žalovaná dovodila, že pozice nemohla být uzavřena ve výše uvedeném čase,
protože v telefonickém hovoru téhož dne v 10:24 hod. makléř P. S. sdělil P. K., že na základě
jeho pokynu přijatého v 9:50 hod. bylo prodáno 100 000 ks akcií Unipetrol. Makléř nebyl v dané
době schopen sdělit P. K. přesnou výši zajištění. Podle městského soudu makléř pozici
objektivně neuzavřel, ale ještě v 10:24 hod. aktivně obchodoval, přičemž po 10:24 hod. se
zajištění pohybovalo již nad close limitem.
45. Stěžovatel připustil, že po dosažení close limitu již nemělo dojít k přijetí pokynů
od zákazníka. Makléř S. provedl pokyny P. K. v důsledku chyby a přetížení informačních
systémů, které způsobily, že makléř nedisponoval akt uálními informacemi. Dne 18. 3. 2005 v 9:23
stěžovatel vyrozuměl P. K. o tom, že předchozí den mu makléř Sudek sdělil chybné informace.
Technická chyba podpořená selháním lidského faktoru nemůže zvrátit skutečnost, že stěžovatel
rozhodl o uzavření pozice zákazníka a uskutečnil výprodej portfolia v souladu se svým smluvním
právem a de facto zákonnou povinností.
46. Uskutečnění pokynů makléřem S. v 10:24 samozřejmě tíží stěžovatele. V rámci obchodní
kulance proto stěžovatel vzal vzniklou ztrátu na sebe a přiznal zákazníkovi výhodnější cenu
v případě prodeje 200 000 ks akcií Unipetrolu.
Uzavření pozice J. H.
47. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem žalované, která v obnoveném řízení shledala,
že uzavření pozice J. H. bylo neoprávněné. Dne 17. 3. 2005 došlo k opakovanému poklesu
zajištění tohoto zákazníka, a tím i k protnutí hranice close limitu, a to nejprve od 9:39 do 9:46
a dále pak od 10:00 do 10:02. Ke shodnému závěru dospěl také znalec ve znaleckém posudku.
48. Podle stěžovatele měla být pro výpočet zajištění použita cena kotace BID.
Z čl. 6 odst. 2 rámcové smlouvy uzavřené s J. H. dne 12. 8. 2004 vyplývá, že „v případě, kdy tržní
cena v případě prodeje převedených cenných papírů kdykoli za trvání obchodu klesne v takovém rozsahu, který
bude mít za následek pokles výše kolaterálu pod 30 % oproti jeho hodnotě v okamžiku otevření obchodu, je věřitel
oprávněn bez ohledu na ustanovení odstavce 1 tohoto článku učinit veš keré právní a jiné úkony
nezbytné k předčasnému ukončení předmětného obchodu“ (zvýraznění doplněno stěžovatelem).
Podle čl. 2 předmětné smlouvy se kolaterálem rozumí „korunový (Kč) rozdíl mezi tržní cenou
převedených cenných papírů v okamžiku otevření obchodu a výší jistiny“ a tržní cenou se v případě prodeje
rozumí „cena jakéhokoli cenného papíru, za kterou je takový cenný papír možno prodat daný den “.
49. V předmětné smluvní definici sice následuje konstatování, že v případě cenného papíru
obchodovaného na Burze je to aktuální kurz daného cenného papíru, tj. podle pravidel Burzy
aritmetický střed povoleného rozpětí, nicméně aktuální kurz cenného papíru nemůže
být při standardním způsobu obchodování na Burze cenou, za kterou je cenný papír možno daný
den skutečně prodat. Je třeba vyjít z pohledu nejlepších možných podmínek pro zákazníka,
a tedy z úvodní definice tržní ceny, kterou má být cena, za níž je reálně možno konkrétní cenný
papír prodat. Takovou cenou může být jedině aktuálně nejlepší nabídka na nákup, t j. kotace BID.
Takový výklad vychází z účelu smluvního ujednání.
50. Podle stěžovatele tedy existovaly objektivní důvody pro použití kotace BID při výpočtu
hodnoty investičních nástrojů v portfoliích zákazníků a posouzení protnutí hranice opravňující
stěžovatele k nucenému výprodeji. Tento závěr zohledňuje také reálné možnosti na trhu. Aktuální
kurz, který je aritmetickým středem povoleného rozpětí, není v žádném případě cenou,
za kterou je možné cenný papír reálně prodat v určitý den. Kotaci BID použil také znalec
v předloženém znaleckém posudku. Žalovaná proto pochybila, pokud při výpočtu zajištění
použila kurz cenného papíru, nikoliv kotaci BID, která odpovídá tržní ceně cenných papírů.
Městský soud přesto postup žalované potvrdil.
51. Stěžovatel setrval na názoru, že pozici J. H. vyprodal oprávněně. V návaznosti na protnutí
close limitu byla J. H. zaslána dne 17. 3. 2005 v 10:06 hod. emailová zpráva risk manažera
s informací o uzavření jeho pozice. J. H. potvrdil obdržení této zprávy v rozhovoru s makléřem
L. téhož dne v 10:41.
52. Dále stěžovatel zopakoval, že zpravidla není možné, aby k výprodeji celého portfolia
došlo přímo v okamžiku protnutí close limitu. Nucený výprodej je vždy prováděn tak,
aby nenarušil situaci na trhu, zejména pokud se jedná o portfolio vě tšího objemu, jako v případě
J. H. Portfolio tohoto zákazníka obsahovalo 742 000 ks akcií UNIPETROL (90 % z celkového
objemu portfolia). Tento titul zaznamenal v rozhodné době největší pokles. S ohledem na objem
portfolia a situaci na trhu proto nebylo možné vyprodat portfolio v jeden okamžik. Stěžovatel byl
proto přesvědčen, že nucený výprodej uskutečnil oprávněně. Pokud městský soud nezrušil
rozhodnutí o rozkladu, dopustil se nesprávného posouzení právní otázky.
Porušení pravidel jednání se zákazníky a povin nosti vést řádně deník
53. Stěžovatel připustil určité nedostatky při výkonu činnosti obchodníka s cennými papíry
ve dnech 16. a 17. 3. 2005. Nedostatky byly důsledkem extrémní situace, kdy nebylo objektivně
možné zajistit plnou informovanost jednotlivých makléřů ani zákazníků. Z téhož důvodu
stěžovatel nebyl schopen řádně a bezchybně splnit veškeré povinnosti evidenčního
a administrativního charakteru, zejména ve vztahu k deníku obchodníka s cennými papíry.
Stěžovatel však byl přesvědčen, že vytýkaná pochybení nenaplnila skutkovou podstatu správních
deliktů. Pokud městský soud potvrdil rozhodnutí o rozkladu, dopustil se nesprávného posouzení
právní otázky.
54. K nedostatkům v komunikačních a evidenčních mechanismech, které stěžovatel dříve
zavedl v rozsahu odpovídajícím právním předpisům a požadavkům odborné péče, došlo
za nepředvídatelných okolností. Tyto mechanismy odolaly náporu dne 16. 3. 2005, ale neodolaly
již trojnásobným požadavkům obvyklého počtu operací (resp. šestinásobku objemu
realizovaných obchodů) dne následujícího. Stěžovatel vyvinul snahu a aktivitu k nápravě svých
pochybení (např. v případě zákazníka K. vzal vzniklou ztrátu na sebe). Následně pak zavedl nový
software a posílil tým tradingu.
Společenská nebezpečnost
55. Rozhodnutí prvního stupně ani rozhodnutí o rozkladu neobsahují hodnocení společenské
nebezpečnosti, tedy materiálního znaku správního deliktu. Městský soud připustil, že žalovaná
nehodnotila společenskou nebezpečnost, ale považoval za dostačující, že hodnotila závažnost
jednání. Podle stěžovatele nelze tímto způsobem omlouvat nesplnění povinnosti zkoumat
materiální stránku deliktu. Společenská nebezpečnost je rozhodná již pro samotný vznik
odpovědnosti za správní delikt, zatímco závažnost jednání se po suzuje při určení sankce.
Tímto pochybením žalovaná porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Sankce
56. Stěžovatel se domníval, že žalovaná uložila pokutu v rozporu se základními zásadami
pro ukládání pokut stanovenými v §192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Žalovaná se zabývala především závažností jednání, částečně také následky a přitěžujícími
okolnostmi, zcela však opomněla vyjádřit se ke způsobu, jakým stěžovatel jednal, a k případným
polehčujícím okolnostem, zejm. k mimořádným okolnostem, které v kritické době panovaly
na trhu.
57. Závažnost jednání žalovaná posoudila nedostatečně. Zabývala se převážně typovou
závažností, která vyjadřuje pouze průměrnou nebezpečnost činu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 1. 2007, čj. 2 As 19/2006 – 89). Konkrétní závažnost porušení
pravidel jednání se zákazníky žalovaná posoudila kuse, konkrétní závažnost ostatních jednání
neposoudila vůbec.
58. Stěžovatel byl přesvědčen, že správní řízení mělo být spojeno s řízením vedeným
pod sp. zn. 51/So/85/2005, protože se obě řízení týkala správních deliktů, které jsou v souběhu.
Pokuta má být uložena zásadně za všechny sbíhající se delikty. Podle stěžovatele nebyl správný
názor žalované a městského soudu, podle něhož nebylo možné spojit řízení vedené
podle správního řádu s řízením vedeným podle předchozího procesního předpisu [zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (sp rávní řád), účinného do 31. 12. 2005]. Domnělý konflikt
bylo možné vyřešit podle pravidel o časové příslušnosti. Závěr žalované, že roz hodnutí vydané
v řízení pod sp. zn. 51/So/85/2005 představovalo přitěžující okolnost, potvrzuje, že nešlo
o odlišná jednání. Žalovaná postupovala v rozporu s právními předpisy, pokud neuložila pokutu
podle zásady absorpce.
59. Dále stěžovatel tvrdil, že žalovaná nezohlednila při uložení pokuty jeho majetkové
poměry. Hospodářské výsledky stěžovatele se s příchodem finanční krize začaly strmě zhoršovat.
V prvním čtvrtletí roku 2009 stěžovatel dosáhl zisku po zdan ění ve výši 31 791 000 Kč (pokuta
představuje 22 % této částky), oproti údaji v rozhodnutí prvního stupně, které počítalo se ziskem
cca 331 000 000 Kč.
60. Stěžovatel shrnul, že odůvodnění rozhodnutí prvního stupně potvrzené rozhodnutím
o rozkladu bylo v části týkající se pokuty nedostatečné. Městský soud měl proto napadené
rozhodnutí pro namítané vady zrušit.
IV.
61. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkla, že stěžovatel zmínil v kasační
stížnosti nad rámec žaloby některé podrobnosti sporných obchodů a snažil se vyvolat dojem,
že veškeré skutečnosti, které byly důvodem pro obnovu řízení, byly zjištěny již v původním
řízení. Totožné námitky stěžovatel vznesl již ve vyjá dření k podkladům ze dne 12. 1. 2009
a žalovaná se s nimi podrobně vypořádala na str. 13 až 15 rozhodnutí prvního stupně
a na str. 3 a 4 rozhodnutí o rozkladu.
62. Stěžovatel zcela vědomě neuvedl některé podrobnosti, které byly podstatné pro obnovu
řízení. Není pravdou, že by na podkladě konfirmací obchodů J. H. předložených stěžovatelem
dne 17. 8. 2006 bylo možné zrekonstruovat portfolio tohoto zákazníka. Stěžovatel tehdy předložil
pouze 18 konfirmací. Naproti tomu J. H. předložil dne 13. 2. 2008 dvě konfirmace, které
stěžovatel nepředložil, a dne 13. 10. 2008 pak předložil soubor 42 konfirmací. Tím žalovanou
utvrdil v závěru, že stěžovatel nepředložil v původním řízení správné údaje.
63. V návaznosti na předložené konfirmace a na vyjádření J. H. žalovaná dospěla k závěru o
jiné hodnotě portfolia tohoto zákazníka, než která vyplývala z vyjádření stěžovatele v původním
řízení. Se stěžovatelem lze souhlasit, že v novém řízení nebyly zjištěny nové údaje
o repo operacích, ty ovšem byly pouze jednou složkou celkového úvěrového zatížení.
Významnou byla položka „banka a nevypořádané “, v níž stěžovatel uvedl chybnou hodnotu
12 137 623 Kč. Podstatným pro celkové úvěrové zatížení byl údaj o nevypořádaných
prodejích akcií. V původním řízení stěžovatel tvrdil, že se jednalo o č ástku 4 981 000 Kč.
V obnoveném řízení však bylo prokázáno, že se jednalo o částku 26 114 400 Kč. Bylo tedy
zřejmé, že úvěr zákazníka nedosahoval původně stěžovatelem tvrzených 167 283 944 Kč,
ale pouze 146 141 686 Kč. Oproti původnímu řízení byl tedy zjištěn rozdíl v celkovém úvěrovém
zatížení zákazníka o 21 133 400 Kč.
64. Žalovaná neměla v původním řízení spolehlivé údaje o složení portfolia a výši úvěrového
zatížení J. H., vyšla proto z údajů předložených stěžovatelem. Teprve po skončení původního
řízení J. H. začal s žalovanou spolupracovat a na základě nově předložených podkladů se ukázalo,
že vyjádření stěžovatele v původním řízení obsahovala zásadní nepřesnosti, které by mohly mít
podstatný vliv na posouzení skutkových okolností. Žalovaná byla proto přesvědčena, že rozhodla
o obnově řízení v souladu se zákonem.
65. Argumentace stěžovatele k marnému uplynutí prekluzivní lhůty téměř doslova odpovídá
jeho námitkám ve vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 18. 5. 2006 a v některých dalších
vyjádřeních v průběhu správního řízení, žalovaná proto odkázala zejména na str. 6 rozhodnutí
o rozkladu a na str. 21 rozhodnutí prvního stupně. Zdůraznila, že z dokumentů předložených
stěžovatelem v rámci státní kontroly nebylo možné seznat, že údaje uvedené v deníku
obchodníka s cennými papíry neodpovídají skutečnosti, ani že výprodej portfolií zákazníků
byl neoprávněný.
66. Také námitku týkající se nezohlednění znaleckého posudku stěžovatel uplatnil
již v rozkladu. S touto námitkou se bankovní rada vypořádala na str. 7 a 8 rozhodnutí o rozkladu
a věcně se ke znaleckému posudku vyjádřila na str. 12 a 13 téhož rozhodnutí. Stěžovatel
měl možnost zadat znalecký posudek v průběhu celého správního řízení, učinil tak ovšem
až v průběhu lhůty stanovené žalovanou pro vyjádření k podkladům rozhodnutí. Posudek
však ve stanovené lhůtě vypracován nebyl. Žalovaná neporušila procesní práva stěžovatele,
protože se s posudkem věcně vypořádala v rámci rozkladových námitek.
67. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou nedostatků odůvodnění. Vstupní veličiny
pro výpočet zajištění úvěru i jejich zdroje byly uvedeny na str. 7, 10, 13 a 15 - 16 rozhodnutí
prvního stupně.
68. Ve vztahu k námitce neposouzení společenské nebezpečnosti se žalovaná ztotožnila
se závěrem městského soudu a zdůraznila, že se touto otázkou fakticky zabývala, a to zejména
v rámci úvah o výši pokuty. Žádné okolnosti nenasvě dčovaly tomu, že by společenská
nebezpečnost stěžovatelem spáchaných deliktů byla pouze nepatrná.
69. Námitkami týkajícími se oprávněnosti uzavření pozice zákazníků stěžovatel pozměnil
svou žalobní argumentaci a snažil se pouze jiným způsobem oddělit rozhodnutí o uzavření pozic
od samotného uzavření pozic, přičemž se zabýval hypotetický mi skutkovými okolnostmi,
které v posuzované věci nenastaly. Rozhodnutí risk manažera o výprodeji portfolia nemůže
mít vliv na posouzení oprávněnosti tohoto výprodeje. Za oprávněný je možné považovat pouze
prodej v souladu s podmínkami sjednanými se zákazníkem.
70. Žalovaná zdůraznila, že stěžovatel nakoupil akcie Unipetrol z portfolia zákazníků na svůj
účet. Současně totiž disponoval nákupním pokynem jiného svého zákazníka, personálně
propojené společnosti Speedywhiz. Tvrzení stěžovatele, že byl závislý na podmínkách panujících
na veřejných trzích, je proto třeba brát s rezervou. Dne 17. 3. 2005 stěžovatel disponoval po celý
den spolehlivým odbytem, pro veškerý objem akcií Unipetrol, aniž by musel reagovat
na poptávku na Burze a počítat s rozložením výprodeje do delšího časového úseku. Za těchto
okolností nelze podmínkami na trhu vysvětlit skutečnost, že k výprodeji akcií P. K. došlo téměř
hodinu po protnutí hranice close limitu a k výprodeji akcií J. H. téměř půl hodiny po prvním
protnutí této hranice. Žalovaná proto setrvala na stanovisku, že stěžovatel vyprodal pozice obou
zákazníků v době, kdy k tomu nebyl oprávněn.
71. Dále se žalovaná ztotožnila se závěrem městského soudu, že ani údajná mimořádná
situace na trhu nemohla změnit zjištění o porušení pravidel jednání se zákazníky a povinnosti vést
řádně deník obchodníka s cennými papíry.
72. K námitkám týkajícím se odůvodnění výše sankce žalovaná podotkla, že nedostatky
rozhodnutí prvního stupně byly napraveny rozhodnutím o rozkladu. Pokuta zjevně nebyla
v likvidační výši.
V.
73. V replice stěžovatel namítl, že žalovaná označila ve vyjádření ke kasační stížnosti za nové
důkazy dvě konfirmace, které stěžovatel údajně dne 17. 8. 2006 nepředložil. Netvrdila však,
že údaje v konfirmacích mohly prokázat nepravdivost původních důkazů. Existence nových
skutečností může být důvodem obnovy řízení pouze ve prospěch účastníka řízení. Nadto údaje
v konfirmacích nebyly novými údaji. Žalovaná dokonce poprvé výslo vně připustila, že nebyly
zjištěny nové údaje o repo operacích. Toto tvrzení je v příkrém rozporu s odůvodněním
rozhodnutí žalované o obnově a rozhodnutí o rozkladu proti obnově. Dále stěžovatel zopakoval
námitky uvedené v kasační stížnosti, podle nichž obsah konfirmací předložených J. H. odpovídal
údajům předloženým stěžovatelem v původním správním řízení.
74. Stěžovatel nesouhlasil s žalovanou, že údaje o repo operacích byly pouze jednou ze složek
celkového úvěrového zatížení zákazníků a že stěžovatel měl uvé st chybně údaj v položce „banka
a nevypořádané “. Takovou skutečnost žalovaná v rozhodnutích o obnově netvrdila, tím méně
pak prokázala. Žalovaná neprovedla výpočet, který by svě dčil o nepravdivosti důkazů.
Je nepřípustné, aby k obnově pravomocně skončeného správního řízení postačovala
nespokojenost kterékoliv třetí osoby s výsledkem řízení.
75. Dále stěžovatel setrval na stanovisku, že žalovaná zahájila správní řízení až po marném
uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty pro zahájení řízení. Rozhodné skutečnosti pro zahájení
řízení mohly být zjištěny v průběhu státní kontroly, nejpozději pak po doručení podkladů
stěžovatelem na základě žádosti žalované.
76. Skutečnost, že znalecký posudek byl zadán po shromáždění podkladů pro rozhodnutí,
nemůže tížit stěžovatele, protože stěžovatel zadal zpracování posudku právě v reakci
na shromážděné podklady. Žalovaná neuvedla, jaká překážka jí bránila vyčkat na předložení
znaleckého posudku. Svévolně tak znemožnila stěžovateli předložit důkaz v jeho prospěch.
77. Stěžovatel zopakoval také kasační námitky týkající se neuvedení konkrétních výpočtů,
neposouzení společenské nebezpečnosti, oprávněnosti uzavření pozic zákazníků, mimořádných
okolností na trhu a sankce.
VI.
78. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
79. Kasační stížnost není důvodná.
Subjektivní prekluzivní lhůta
80. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že žalovaná zahájila správní řízení
po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v §192 odst. 3 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu ve znění ke dni spáchání správního deliktu. Podle předmětného ustanovení
„[o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Komise o něm nezahájila řízení do 1 roku
ode dne, kdy se o něm dozvěděla, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchá n “ (s účinností
od 1. 4. 2006 přešla pravomoc dohledu podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu z Komise
pro cenné papíry na žalovanou).
81. Výkladem pojmu „dozvědět se “ pro účely subjektivní prekluzivní lhůty se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 18. 9. 2012, čj. 7 Afs 14/2011 – 115,
č. 2748/2013 Sb. NSS (posuzovaný §1 7 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., o cen ách, ve znění
účinném do 31. 5. 2008, byl formulován obdobně jako §192 odst. 3 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu, byť stanovil zánik odpovědnosti za delikt uplynutím subjektivní prekluzivní
lhůty pro uložení pokuty, nikoliv pro zahájení řízení). Rozšířený senát potvrdil předchozí
judikaturu, podle níž pojem „dozvědět se “ o porušení povinnosti je třeba chápat jako časový
okamžik vědomosti příslušného správního orgánu o skutkových okolnostech deliktu v takovém
rozsahu, který umožní jejich předběžné právní zhodnocení. Tato informace nemusí být zvlášť
kvalifikovaná, nemusí pocházet jen z určitého zdroje nebo být vá zána na jiné řízení. Nemusí
ani vést k jednoznačnému závěru, že delikt byl spáchán, ale postačí, že zavdá vá důvodné
podezření. Předmětná informace musí mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti,
která zabezpečuje, že správní řízení nebude zahájeno na základě informací zcela neověřených,
zhola nejasných či zjevně nevěrohodných (viz odst. 45, 46 a 53).
82. Rozšířený senát navázal mimo jiné na judikaturu Ústavního soudu, který zdůraznil,
že „[s]myslem uvedené jednoroční prekluzivní subjektivní lhůty je přimět správní orgán k aktivní činnosti - včetně
zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona odpovědný - bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví
o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení
zákona jako takového“ (nález ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09). Ústavní soud ponechal
na správních soudech, aby posoudily s ohledem na obsah spisů, zda subjektivní prekluzivní lhůta
začala v konkrétním případě běžet již doručením podnětu, nebo jiným okamžikem, kdy bylo dáno
důvodné podezření, že došlo k porušení zákona. Ústavní soud tedy nestanovil konkrétní
okamžik, od něhož by bylo třeba vždy odvíjet počátek subjektivní prekluzivní lhůty.
83. Ani z usnesení rozšířeného senátu nevyplývá, že by bylo možné stanovit obecně
pro všechny případy konkrétní skutečnost, která by byla vždy určující pro počátek běhu
subjektivní prekluzivní lhůty. Rozšířený senát pouze vyloučil, aby za takovou skutečnost
byl považován protokol o kontrole, protože o datu jeho vyhotovení rozhoduje správní orgán
zcela volnou úvahou. Pro ostatní případy rozšířený senát poskytl obecné vodítko. Počátek
subjektivní prekluzivní lhůty musí být navázán na objektivní a následně zjistitelnou skutečnost.
Takovou skutečností je „okamžik finalizace onoho souhrnu skutkových poznatků, který je potřebný k tomu,
aby z nich mohl být učiněn právní závěr o tom, ž e k deliktu došlo. Jestliže se takové poznatky dostanou
do dispozice orgánu, v jehož pravomoci je sankční řízení provést, pak je nutno mít za to, že se o deliktu správní
orgán ‚dozvěděl‘ .“ Zpracování, posouzení a hodnocení získaných poznatků se následně děje
již v rámci běžící prekluzivní lhůty (usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Afs 14/2011 - 115, odst. 51).
84. Navazující judikatura Nejvyššího správního soudu proto zdůraznila, že okamžik
dozvědění se o skutkových okolnostech umožňujících předběžné vyhodnocení protiprávnosti
určitého chování je třeba vždy posuzovat se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem
(srov. např. rozsudky ze dne 26. 9. 2013, čj. 7 As 35/2012 – 46, ze dne 27. 9. 2013,
čj. 8 As 12/2012 – 32, nebo ze dne 28. 11. 2013, čj. 7 As 175/2012 – 29). Dostatečné informace
zakládající důvodné podezření může obsahovat podnět třetí osoby (viz např. rozsudek ze dne
19. 9. 2013, čj. 7 As 95/2011 – 108), pokud vyhovuje podmínkám určitosti, věrohodnosti
apod. (viz výše odst. 81). Správní orgán může ovšem nabýt důvodné podezření o spáchání deliktu
i jiným způsobem, např. vlastní kontrolní činností.
85. Vždy je třeba zohlednit konkrétní obsah informací, které se dostaly do dispozice
správního orgánu, ať již jeho vlastní činností nebo „z venku “.
86. Městský soud nepochybil, pokud uzavřel, že zahájením státní kontroly u stěžovatele
v březnu roku 2005 nezačala automaticky běžet subjektivní prekluzivní lhůta ve vztahu
k porušení všech v úvahu přicházejících deliktů spočívajících v porušení pravidel či povinností
obchodníka s cennými papíry.
87. Státní kontrolu je možné zahájit nejen v případě, kdy správní orgán již disponuje
důvodným podezřením o spáchání správního deliktu (v takovém případě kontrola probíhá
již v rámci subjektivní prekluzivní lhůty), ale je také možno zahájit ji namátkově. V tomto ohledu
se státní kontrola zaměřená na činnost obchodníka s cennými papíry nijak neliší od obecného
pojetí kontroly v rámci veřejné správy. V teorii správního práva pojem „ kontrola“ označuje
postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a případně posuzuje plnění povinností adresáty
veřejné správy. Podstatným znakem takové kontroly je mimo jiné možnost jejího namátkového
provedení, tedy situace, kdy kontrolující osoba a priori nedisponuje (konkrétním) podezřením,
že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Účelem př edmětného institutu není samo
o sobě posouzení viny kontrolované osoby nebo její usvědčení ze spáchání deliktu,
ale preventivní kontrola plnění zákonem stanovených povinností (srov. přiměřeně rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2009, čj. 8 Afs 46/2009 – 46, č. 1983/2010 Sb. NSS,
nebo ze dne ze dne 3. 12. 2009, čj. 2 Aps 2/2009 – 52, č. 2000/2010 Sb. NSS).
88. Zdůraznil-li rozšířený senát, že pro počátek subjektiv ní prekluzivní lhůty
nemůže být rozhodné jakékoliv zjištění kontrolního orgánu, ale pouze taková informace,
ze které je alespoň v základních rysech zřejmé, v čem má porušení právních předpisů spočívat
(usnesení čj. 7 Afs 14/2011 – 115, odst. 46), nelze uzavřít, že by pouhým zahájením kontroly
začala plynout subjektivní prekluzivní lhůta ve vztahu k neuzavřené množině deliktů, které mohly
být spáchány. Takový výklad by popřel rozlišení subjektivní a objektivní pre kluzivní lhůty
a neodpovídal by ani výše popsané judikatuře rozšířeného senátu a Ústavního soudu,
které shodně odvíjí počátek subjektivní prekluzivní lhůty od vzniku důvodného podezření
o spáchání určitého deliktu.
89. Jakkoliv je třeba bezpochyby zdůraznit význam prekluzivních lhůt pro kontrolu aktivity
správního orgánu (usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Afs 14/2011 – 115, odst. 50), nelze
na správní orgán klást požadavky, které by byly neslučitelné s jeho úlohou dohledu a stíhání
deliktů, jež je mu svěřena, a to zvláště v prostředí jako je kapitálový trh , kdy mezi zákazníky
obchodníka s cennými papíry bývají také neprofesionálové.
90. Soud proto nepřisvědčil námitce, že by se počátek su bjektivní prekluzivní lhůty
měl počítat již od zahájení státní kontroly v roce 2005, kdy žalovaná měla přístup ke všem
podkladům, jimiž stěžovatel disponoval. Takový výklad by mohl vést až k absurdním důsledkům,
kdy by po uplynutí jednoho roku od zahájení jakékoliv státní kontroly u obchodníka s cennými
papíry, zanikla jeho odpovědnost za všechny do té doby spáchané delikty, nebylo-li by zahájeno
odpovídající správní řízení.
91. Prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti má hmotněprávní povahu a je vždy navázána
na konkrétní skutek, neboť způsobuje zánik odpovědnosti právě ve vztahu k tomuto skutku.
Poznatky a informace, které zavdávaj í důvodné podezření, se proto musí týkat konkrétního
jednání, které naplňuje znaky některé ze skutkových podstat zákona o podnikání na kapitálovém
trhu.
92. Pokud Komise v okamžiku zahájení státní kontroly neměla důvodné podezření
o spáchání žádného deliktu nebo měla podezření, ale to se týkalo jiného skutku,
než který je předmětem řízení v nyní posuzované věci, nelze uzavřít, že již v tomto okamžiku
soustředila informace a poznatky, které by jí umožnily předběžně vyhodnotit protiprávnost
jednání, za něž byla stěžovateli uložena sankce rozhodnutím žalované čj. 2006/10978/540,
resp. v obnoveném řízení rozhodnutím čj. 2009/906/570.
93. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil městskému soudu, že pro počátek subjektivní
prekluzivní lhůty bylo rozhodné faktické jednání st ěžovatele, tedy konkrétní skutky, nikoliv
právní kvalifikace, pomocí níž byl vymezen předmět kontroly. Vymezení předmětu státní
kontroly probíhající u stěžovatele v roce 2005 v oznámení o jejím zahájení jako „ prověření
dodržování pravidel obezřetného poskytování investičních služeb a pravidel jednání obchodníka s cennými papíry
se zákazníky“ odpovídá v zásadě zákonné skutkové podstatě obsažené v §157 odst. 1 písm. m)
ve spojení s §15 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Předmětnou
skutkovou podstatu lze ovšem naplnit neuzavřeným množstvím skutků. Z takto vymezeného
předmětu státní kontroly proto nelze bez dalšího dovodit, že by žalovaná měla důvodné
podezření o spáchání deliktů, které jsou předmětem nyní posuzované věci.
94. Existenci konkrétního důvodného podezření neprokazuje ani výzva žalované ze dne
23. 3. 2005. Ze skutečnosti, že si žalovaná vyžádala mimo jiné přehled všech půjček na nákup
cenných papírů, které byly ukončeny v období od 14. 3. 2005 do 18. 3. 2005 prodejem
zajišťovacích cenných papírů bez pokynu dlužníka, bez dalšího nevyplývá, že by se výzva
vztahovala ke konkrétnímu jednání, za které byla stěžovateli uložena pokuta v nynějším řízení.
95. Dalším okamžikem, od něhož bylo podle stěžovatele možné odvíjet počátek subjektivní
prekluzivní lhůty, měl být den 12. 4. 2005, kdy stěžovatel k výzvě žalované ze dne 6. 4. 2005
předložil výstup z deníku obchodníka s cennými papíry za období od 1. 1. do 5. 4. 2005.
Ze samotného deníku ovšem nebylo možné usoudit na spáchání deliktu. Nesoulad záznamů
v deníku se skutečností bylo možné zjistit až porovnáním se zvukovými záznamy telefonických
hovorů mezi makléři stěžovatele a zákazníky. Zvukové záznamy vztahující se k nyní posuzované
věci si žalovaná vyžádala až dne 21. 2. 2006 a doručeny byly dn e 28. 2. 2006.
96. Předložení podkladů na základě výzev ze dne 23. 3. 2005 a 6. 4. 2005 proto nelze
považovat za okamžik finalizace souhrnu skutkových poznatků, který byl potřebný k tomu,
aby z nich mohl být učiněn právní závěr o tom, že došlo k deliktům, za k teré byla stěžovateli
uložena pokuta v nyní posuzované věci (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Afs 14/2011 - 115,
odst. 51).
97. Podle obsahu správního spisu byla prvním podnětem zakládajícím podezření žalované
stížnost P. K. Z výše citované judikatury vyplývá, že i podnět jiné osoby může založit důvodné
podezření správního orgánu o spáchání deliktu, pokud je dostatečně určitý a věrohodný a
obsahuje informace v takovém rozsahu, který umožňuje předběžné právní hodnocení (viz výše
odst. 81).
98. P. K. podal stížnost nejprve ústně dne 15. 2. 2006. Tato stížnost je ve spisu zaznamenána
pouze kuse v „Zápisu ze schůzky s P. K. (možný poškozený klient společnosti Atlantik FT) stran podezřelého
jednání společnosti Atlantik FT při uzavírání jeho marginové pozice dne 17. 3. 2005“, který shrnuje, že „z
diskuse vyplynulo podezření na možné antidatování jednotlivých prodejních pokynů a vážné porušení odborné péče
(klient nebyl informován o hrozícím vyčerpání zajištění), které v důsledku široce p oškodily ekonomické zájmy P.
K.“ (příloha č. 7 správního spisu).
99. Předmětné shrnutí neumožňuje soudu s jistotou určit, zda ústně podaná stížnost
obsahovala dostatek informací pro vznik „důvodného podezření “ ve smyslu usnesení rozšířeného
senátu čj. 7 Afs 14/2011 – 115. Toto pochybení je třeba klást k tíži žalované. Správní orgán
nemůže odsunout počátek subjektivní prekluzivní lhůty nepřesným a neúplným záznamem
stížnosti. Počátek subjektivní prekluzivní lhůty v nyní posuzované věci je proto třeba počítat
již ode dne ústně podané stížnosti. Zákon totiž nepožaduje, aby podnět, z něhož se žalovaná
může „dozvědět“ o spáchání deliktu, musel mít nutně písemnou formu, a nebylo jej možné učinit
ústně do protokolu.
100. Pro stanovení počátku prekluzivní lhůty právě na tent o okamžik dále svědčí skutečnost,
že již na základě ústní stížnosti P. K . si žalovaná vyžádala dne 21. 2. 2006 od stěžovatele
předložení podkladů vztahujících se k předmětu stížnosti, konkrétně zvukových záznamů hovorů
mezi makléři a zákazníky z období od 15. 3. 2005 do 21. 3. 2005, které se následně staly jedněmi
z rozhodných důkazů o spáchání deliktů.
101. Toto dílčí pochybení žalované ovšem nijak neovlivnilo závěr o včasném zahájení
správního řízení, neboť rozdíl mezi ústně podanou stížností dne 15. 2. 2006 a písemně podanou
stížností dne 1. 3. 2006, kterou považovala za relevantní pro počátek subjektivní prekluzivní lhůty
žalovaná, činil pouze několik dní. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalovaná zahájila správní
řízení dne 3. 5. 2006 (a to včetně rozšíření předmětu řízení dne 2. 8. 2006) v rámci subjektivní
prekluzivní lhůty jednoho roku od „dozvědění se“ o spáchání deliktu, tedy v souladu
s §192 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
102. Závěrem soud doplňuje, že tvrzení, podle kterého se subjektivní prekluzivní lhůta nemůže
odvíjet od subjektivního vyhodnocení skutkových okolností konkrétními pracovníky správního
orgánu, je obecně v souladu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Tato námitka je ovšem v posuzované věci zcela nepřiléhavá, neboť žalovaná ani městský soud
předmětnou lhůtu od takového okamžiku nepočítaly.
Obnova řízení
103. Stěžovatel brojil v minulosti proti rozhodnutí o rozkladu proti obnově řízení samostatnou
žalobou. Městský soud usnesením ze dne 29. 10. 2008, čj. 7 Ca 258/2008 – 57, žalobu odmítl.
Tento postup Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, čj. 8 Afs 2/2009 – 102,
č. 2223/2011 Sb. NSS, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud navázal
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/2006 – 46, č. 1427/2008 Sb. NSS,
podle kterého je žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena
obnova řízení, přípustná jen tehdy, jde-li o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. V posuzované věci
ovšem rozhodnutí o nařízení obnovy nepředstavovalo zásah do práv stěžovatele ve smyslu
§65 s. ř. s., protože se jednalo o sankční řízení a původní rozhodnutí o uložení pokuty již bylo
vykonáno. Rozhodnutí o nařízení obnovy řízení bylo proto vyloučeno ze samostatného soudního
přezkumu a stěžovatel mohl uplatnit námitky proti nařízení obnovy až v rámci soudního
přezkumu konečného rozhodnutí ve věci samé, tedy v rámci nyní posuzované věci.
104. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že nebyly splněny podmínky pro o bnovu
řízení z úřední povinnosti podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
105. Stěžovatel směšuje v kasačních námitkách dva samostatné důvody, pro které správní
orgán může nařídit obnovu řízení z moci úřední podle §100 odst . 1 písm. a) ve spojení
s §100 odst. 3 správního řádu. Podle písmene a) lze nařídit obnovu, pokud „[1] vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou
ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo [2] se provedené důkazy ukázaly nepravdivými “.
106. Žalovaná nařídila obnovu řízení podle písmene a) in fine, protože se „provedené důkazy
ukázaly nepravdivými “. Již zpočátku je proto třeba odmítnout námitku, že nově zjištěné skutečnosti
nebyly stěžovateli ku prospěchu. Hledisko prospěchu pro účastníka řízení není rozhodné,
pokud je obnova řízení nařízena z důvodu nepravdivosti důkazů provedených v původním řízení.
Argumentaci stěžovatele nepodporuje ani stanovisko Poradního sboru Ministra vnitra č. 53,
které se zabývá situací, kdy po právní moci rozhodnutí správní orgán zjistí skutečnosti,
které zakládají nová skutková zjištění, ale které nejsou účastníku řízení ku prospěchu. Stanovisko
se tedy vztahuje k prvnímu z důvodů podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu zmíněných výše
a zároveň výslovně upozorňuje, že „v případě naplnění ostatních důvodů podle §100 odst. 1 písm. a) a b)
správního řádu lze nařídit obnovu řízení i v neprospěch účastníka řízen í “.
107. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná důvod y obnovy dostatečně
neodůvodnila. Jakkoliv lze v odůvodnění rozhodnutí o nařízení obnovy vydaném v prvním stupni
shledat určité nedostatky, je třeba nahlížet na správní řízení, které je vedeno ve dvou
stupních, jako na jeden celek. Vady rozhodnutí prvního stupně lze zpravidla odstranit
v řízení o rozkladu, případně v řízení odvolacím. Je-li vada řízení vedeného v prvním
stupni plně zhojena v rozkladovém nebo odvolacím řízení, není správní řízení jako
celek stiženo vadou, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí (viz např.
rozsudky ze dne 28. 2. 2007, čj. 7 As 72/2006 – 167, ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009 – 48,
ze dne 30. 11. 2010, čj. 9 As 37/2010 – 217, nebo ze dne 17. 1. 2013, čj. 8 Afs 17/2012 – 375,
č. 2822/2013 Sb. NSS). Na tuto skutečnost ostatně upozornil stěžovatele i městský soud.
108. Stanovisko doc. M. ze dne 17. 6. 2008, o které stěžovatel opřel námitku
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, se vztahuje pouze k rozhodnutí o nařízení obnovy
vydanému v prvním stupni (stěžovatel jej přiložil jako přílohu k rozkladu proti rozhodnutí
o nařízení obnovy). Již z tohoto důvodu není předmětné stanovisko způsobilé zpochybnit řízení
o nařízení obnovy jako celek.
109. V rozhodnutí o rozkladu proti obnově žalovaná nejprve připomněla, že pro výpočet
úrovně zajištění J. H. a určení, zda byla jeho pozice vyprodána oprávněně, jsou klíčovými údaji
složení jeho portfolia a výše jeho úvěrového zatížení. Tyto údaje žalovaná čerpala v původním
řízení z vnitřní evidence stěžovatele, předložené stěžovatelem v příloze k vyjádření ze dne
17. 8. 2006. Další vstupní data pro výpočet úrovně zajištění žalovaná zjistila z deníku obchodníka
(časové a cenové údaje o pohybech na účtu J. H. dne 17. 3. 2005) a z veřejných zdrojů (kurzy
akcií na veřejných trzích).
110. Žalovaná zdůraznila, že podklady předložené J. H . ve spojení s ostatními skutečnostmi,
které se objevily po skončení původního řízení, naznačují, že údaje předložené stěžovatelem
v původním řízení nebyly pravdivé a že výše z ajištění úvěru J. H. byla vypočítána nesprávně.
V několika podnětech J. H. nesouhlasil s údaji o výši úvěru a o skladbě svého portfolia ke dni
17. 3. 2005 v 9:30 hod. (tj. na počátku obchodního dne), které byly uvedeny v rozhodnutí
vydaném v původním řízení. K výzvě žalované stěžovatel předložil dne 29. 10. 2007 nové
podklady, z nichž vyplývaly odlišné údaje oproti údajům předloženým v původním řízení. Z nově
předložených údajů vyplynulo, že v původních podkladech stěžovatel neodečetl z portfolia J. H.
6000 ks akcií Zentiva, 14 000 ks akcií Erste Bank a naopak nezahrnul 1000 ks akcií Komerční
banky. Současně v podkladech ze dne 29. 10. 2007 stěžovatel revidoval výši „peněz na cestě “ za
prodané akcie (tedy částku snižující výši úvěru) a opravil tři ceny spot a forward u reverzních repo
operací provedených na účet J. H. směrem nahoru. Tím došlo ke snížení celkového úvěru z cca
167 mil. Kč na cca 147 mil. Kč (tři nové ceny repo operací naproti tomu zvýšily původní úvěr
z reverzních repo operací o 1,32 mil Kč.). I za této situace by podle žalované křivka zajištění
(přestože se posunula nahoru) protínala hranici close limitu také po 9:54 hod.
111. Následně J. H. podal další podnět, v němž nesouhlasil s tím, jak stěžovatel opravil
původní data v části týkající se repo operací, a tuto ná mitku doložil příslušnými konfirmacemi.
K výzvě žalované stěžovatel přiznal v podání ze dne 28. 2. 2008, že ve vyjádření ze dne
29. 10. 2007 nesprávně zvýšil úvěr o 1,32 mil. Kč. Žalovaná uzavřela, že po zohlednění přiznání
posledně zmíněné chyby ve spojení s dalšími nově zjištěnými údaji křivka zajištění neprotnula
v rozhodném čase hranici close limitu.
112. Tato zjištění mohla podle žalované vést k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn uzavřít
pozici J. H. Žalovaná proto potvrdila rozhodnutí o nařízení obnovy vydané v prvním stupni,
podle kterého nově zjištěné skutečnosti mohly vést k závěru, že celková úroveň zajištění úvěru
J. H. nemusela dne 17. 3. 2005 po 9:54 hod. klesnout pod práh close limitu, tedy pod úroveň
dohodnutého zajištění opravňující stěžovatele k nucenému výprodeji akcií z portfolia J. H.
V původním řízení žalovaná uzavřela na základě podkladů předložených stěžovatelem, že křivka
zajištění úvěru J. H. protnula hranici close limitu dne 17. 3. 2014 po 9:54 hod. několikrát.
Vzhledem k tomu, že se žalované nepodařilo v původním řízení určit přesně okamžik výprodeje
akcií z portfolia J. H., uzavřela, že stěžovatel vyprodal pozici J. H. oprávněně, ale za nižší ceny,
než kterých bylo možné dosáhnout prodejem na trhu. Nově zjištěné skutečnosti mohly podle
žalované ovlivnit právní kvalifikaci skutku, za který byla stěžovateli v původním řízení uložena
pokuta.
113. Z výše popsaného shrnutí je patrná základní linie úvah žalované, které ji vedly k závěru,
že důkazy provedené v původním řízení byly nepravdivé. Z rozhodnutí o rozkladu proti obnově
je rovněž zřejmé, o které konkrétní důkazy provedené v původním řízení se mělo jednat,
a čím byla zpochybněna jejich pravdivost. Rozhodnutí o obnově a rozhodnutí o rozkladu
proti obnově nebyla v tomto ohledu rozporná, jak stěžovatel tvrdil, neboť posléze uvedené
rozhodnutí upřesnilo a doplnilo rozhodnutí vydané v prvním stupni. Nejvyšší správní soud
proto uzavřel, že žalovaná dostatečně a srozumitelně odůvodnila splnění p odmínky uvedené
v §100 odst. 1 písm. a) in fine správního řádu, podle níž je možné nařídit obnovu řízení, ukázaly-li
se provedené důkazy nepravdivými.
114. Stěžovatel nedůvodně vytkl nedostatečné odůvodnění také městskému soudu, který podle
něj neupřesnil, na základě kterých konkrétních důkazů žalovaná zpochybnila důkazy provedené
v původním řízení. Městský soud výslovně zdůraznil, že chybnými údaji byly údaj o stavu
portfolia a údaj o výši úvěru, který se lišil o cca 20 mil. Kč, a že původní důkazy byly vyvráceny
vyjádřeními samotného stěžovatele ze dne 29. 10. 2007 a ze dne 28. 2. 2008. Dále městský soud
odkázal v podrobnostech na str. 6 až 7 rozhodnutí o rozkladu proti obnově. Na těchto stranách
se nachází podstatná část výše shrnuté argumentace žalované. Přisvědčil-li městský soud plně
závěrům žalované, nebylo nezbytně nutné, aby je znova opakoval. Z napadeného rozsudku
je zřejmé, se kterou konkrétní částí rozhodnutí o rozkladu proti obnově se městský soud
ztotožnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/200 5 – 130,
č. 1350/2007 Sb. NSS).
115. Závěry žalované vztahující se k posouzení podmínek pro nařízení obnovy řízení byly
nejen dostatečné z hlediska přezkoumatelnosti, ale měly také oporu ve správním spisu. Nejvyšší
správní soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že žalovaná neprokáz ala nepravdivost původních
důkazů.
116. Stěžovatel vyšel z nesprávné domněnky, že jediným důvodem pro nařízení obnovy
byl podnět J. H. ze dne 7. 2. 2008, k němuž byly přiloženy konfirmace o repo obchodech s 200 ks
akcií Philip Morris a 2000 ks akcií Erste Bank. V tomto podnětu sice J. H. skutečně brojil proti
nesprávnosti opravy, kterou stěžovatel provedl až po skončení původního řízení dne 29. 10. 2007
(viz výše odst. 111), tento podnět však nebyl jediným, který J. H. podal.
117. J. H. podal k žalované po skončení původního řízení několik podnětů (zejm. dne
2. 5. 2007 a 12. 9. 2007), v nichž upozornil mimo jiné na skutečnost, že z podkladů předložených
stěžovatelem v původním řízení nebylo zřejmé, jakým způsobem stěžovatel naložil s 6000 ks akcií
Zentiva a 14 000 ks akcií Erste Bank, které patřily do portfolia J. H. na počátku obchodního dne
17. 3. 2005. Předmětné akcie nebyly obsaženy v údajích o prodeji, ani v údajích o finančních
prostředcích. Podle J. H. stěžovatel „umazával “ tyto akcie z portfolia, ale nesnížil o příslušnou
částku stranu závazků. Jinými slovy, došlo ke snížení hodnoty portfolia, ale zachování výše dluhu.
To mělo podle J. H. za následek nepravdivý údaj o výši jeho zajištění.
118. Žalovaná prověřila předmětná tvrzení ještě před zahájením řízení o nařízení obnovy
a vyzvala stěžovatele k vyjádření k podnětům. Na základě této výzvy stěžovatel předložil dne
29. 10. 2007 údaje o skladbě portfolia J. H., stavu na peněžním účtu, prodejích a celkové výši
úvěru tohoto zákazníka. Tyto údaje se v některých položkách lišily od údajů předložených
stěžovatelem v původním řízení. Odlišnost je zřejmá z níže uvedených tabulek, v nichž jsou
zachyceny údaje předložené stěžovatelem dne 17. 8. 2006 (v původním řízení) a dne 29. 10. 2007
(k výzvě žalované před zahájením řízení o nařízení obnovy), přičemž ty údaje, které se vzájemně
liší, jsou zvýrazněny:
119. Jedním z klíčových údajů pro výpočet zajištění je celková výše úvěru. Z rozhodnutí
o rozkladu proti obnově (str. 6) a rozhodnutí prvního stupně (str. 13) vyplývá, že celkový úvěr
byl vypočten jako součet forwardových cen repo operací a bezhotovostního úvěru, od něhož
byla následně odečtena cena akcií, které již byly prodány, nikoliv však vypořádány. Rozhodné
byly tedy tři složky: (1) reverzní repo operace, (2) bezhotovostní úvěr (v prvním tabulce
označený jako „banka “, ve druhé tabulce jako „stav na peněžním účtu “) a (3) peníze za prodané
akcie, jejichž prodej nebyl dosud vypořádán, tzv. „ peníze na cestě “. Po dosazení údajů ve výše
uvedených tabulkách do vzorce pro výpočet celkového úvěru lze dospět k následujícím
výsledkům:
120. Podle údajů předložených dne 17. 8. 2006:
[-155 146 321 + (-17 118 623)] – 4 981 000 = -167 283 944
121. Podle údajů předložených dne 29. 10. 2007:
[-155 466 321 + (-17 118 623)] – 26 123 259 = -147 461 645
122. Výsledný výpočet celkového úvěrového zatížení se nutně liší s ohledem na odlišná
vstupní data v položkách „nevypořádané prodeje “ a „ reverzní repa“. Podle údajů předložených dne
29. 10. 2007 byl celkový úvěr J. H . o 19 822 299 Kč nižší oproti výsledku vypočtenému
na základě údajů předložených v původním řízení.
123. Z výše uvedených tabulek vyplývá také odlišná skladba portfolia na počátku obchodního
dne 17. 3. 2005, která se liší o 6000 ks akcií Zentiva, 14 0000 ks akcií Erste Bank a 1000 ks akcií
Komerční banky. Podle údajů ze dne 1 7. 8. 2006 byly předmětné akcie součástí portfolia J. H.,
kdežto podle údajů ze dne 29. 10. 2007 se jednalo o prodané a dosud nevypořádané obchody, viz
podrobnější výpis ze dne 29. 10. 2007:
124. Podklady předložené samotným stěžovatelem dne 29. 10. 2007 tedy potvrzují námitky
J. H. uvedené v jeho podnětech týkající se složení portfolia a výše celkového úvěru,
a zpochybňují tak podklady předložené stěžovatelem v původním řízení dne 17. 8. 2006. Vstupní
data, která stěžovatel předložil žalované dne 17. 8. 2006, přitom v původním řízení prezentoval
jako data, která sám využil pro účely sledování zajištění a pro přijetí rozhodnutí o uzavření pozice
J. H.
125. Dne 7. 2. 2008 J. H. podal k žalované další podnět, v němž upozornil, že údaje
o reverzních repo operacích předložené stěžovatelem dne 29. 10. 2007 jsou chybné, a přiložil
konfirmace o repo obchodech s 200 ks akcií Philip Morris a 2000 ks akcií Erste Bank. Stěžovatel
měl nesprávně zvýšit úvěr J. H. o 1 350 000 Kč.
126. Toto pochybení následně připustil i stěžovatel a k výzvě žalované zaslal dne 28. 2. 2008
„opravu opravy“, tedy podklady, v nichž opravil údaj týkající se reverzních repo operací zpět
na hodnotu -155 146 321 Kč s vysvětlením, že údaj o repo operacích předložený v původním
řízení byl správný a že k následnému pochybení došlo v důsledku selhání lidského faktoru.
Ostatní údaje předložené dne 29. 10. 2007, které se lišily od údajů předložených v původním
řízení (nevypořádané prodeje a složení portfolia), stěžovatel „neopravil “ a uvedl je shodně
jako v podání ze dne 29. 10. 2007. Porovnáním údajů předložených stěžovatelem dne 28. 2. 2008,
jejichž správnost stěžovatel nepopřel, s údaji z původního řízení je zřejmé, že celková výše úvěru
J. H. se lišila o 21 142 258 Kč.
127. Po dosazení údajů z výše uvedených tabulek do vzorce pro výpočet celkového úvěru
(viz odst. 119) lze dospět k následujícím výsledkům:
128. Podle údajů předložených dne 17. 8. 2006:
[-155 146 321 + (-17 118 623)] – 4 981 000 = -167 283 944
129. Podle údajů předložených dne 28. 2. 2008:
[-155 146 321 + ( -17 118 623)] – 26 123 259 = -146 141 685
130. Za této situace, kdy sám stěžovatel předložil jiné údaje než v původním řízen í, žalovaná
zahájila dne 28. 3. 2008 řízení o obnově a poté, kdy ani v průběhu tohoto řízení stěžovatel
nerozptýlil pochybnosti o pravdivosti podkladů, které sám předložil v původním řízení, žalovaná
nařídila dne 29. 5. 2008 obnovu řízení z moci úřední.
131. Městský soud nepochybil, pokud tento postup žalované potvrdil. Údaj o celkové výši
úvěru byl jednou ze základních vstupních veličin pro výpočet zajištění J. H. Výše zajištění pak
byla rozhodná pro posouzení oprávněnosti nuceného výprodeje portfolia J. H. v závislosti na
tom, zda křivka zajištění dosáhla b ěhem dne 17. 3. 2005 hranice close limitu. Pokud se jedna ze
vstupních veličin pro výpočet zajištění změnila o cca 21 mil Kč, žalované vzniklo oprávněně
důvodné podezření, že takto rozsáhlá změna může ovlivnit výslednou výši zajišt ění
oproti původnímu výpočtu. Stěžovatel nevyvrátil, že v původním řízení předložil chybné údaje o
penězích na cestě, skladbě portfolia a celkové výši úvěru.
132. Žalovaná nebyla povinna provést v rozhodnutí o nařízení obnovy konkrétní
výpočet výše zajištění J. H. a vymodelovat graf vývoje zajištění v rozhodném čase.
Podle §100 odst. 1 a 3 správního řádu lze obnovu nařídit, „ pokud tyto skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování “. Tato podmínka
byla v posuzované věci splněna. Pro nařízení obnovy řízení bylo dostačující, že se důkazy
provedené v původním řízení (konkrétně vstupní data pro výpočet výše celkového úvěru) ukázaly
nepravdivými a tato skutečnost „mohla odůvodňovat jiné řešení otázky“. Jinými slovy, důkazy,
které se ukázaly nepravdivými, byly relevantní pro věcné posouzení a byly přinejmenším
způsobilé vést k jinému závěru o spáchání deliktu. Ve fázi nařízení obnovy řízení žalovaná nebyla
povinna postavit najisto, že výsledek věcného posouzení bude odlišný. Otázka, zda nově zjištěné
údaje povedou ke změně právní kvalifikace skutku v závislosti na tom, zda a kdy „nová “ křivka
zajištění protnula hranici close limitu, byla již otázkou věc ného posouzení, která mohla
být zkoumána až v obnoveném řízení. Opačný závěr by popíral rozlišení obnovy řízení na dvě
fáze. Správní řád výslovně předpokládá, že nejprve bude rozhodnuto o povolení nebo nařízení
obnovy řízení (iudicium rescindens) a teprve poté, v obnoveném řízení (iudicium rescissorium),
bude vydáno rozhodnutí nahrazující původní rozhodnutí (viz §100 a §102 správního řádu).
133. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám, že v posuzované věci neexistoval
veřejný zájem na nařízení obnovy řízení, který požaduje §100 odst. 3 správního řádu,
resp. že žalovaná existenci veřejného zájmu řádně neodůvodnila.
134. Stěžovatel zpochybnil existenci veřejného zájmu tím, že podle něj žalovaná postupovala
libovolně a nadřadila soukromé zájmy J. H., který se podáním podnětů snažil získat pro sebe
příznivější rozhodnutí, zejm. s ohledem na probíhající arbitrážní řízení. Předmětné tvrzení
stěžovatele je pouhou spekulací. Odůvodnění napadených rozhodnutí žalované takový závěr ani
v nejmenším nepodporují. Žalovaná nařídila obnovu řízení z důvodů, které jen částečně souvisely
s podněty podanými J. H. Na základě předmětných podnětů žalovaná prověřila tvrzené
skutečnosti přímo u stěžovatele a nepravdivost důkazů provedených v původním řízení následně
vyšla najevo především v souvislosti s nově předloženými podklady samotným stěžovatelem.
Motivace, která vedla J. H. k podání podnětů, nebyla v tomto ohledu podstatná. Pouze pro
úplnost soud doplňuje, že ze samotných podnětů vyplývá, že jejich podání až po skončení
původního řízení ve věci samé bylo způsobeno skutečností, že J. H. měl jako poškozený přístup
ke spisu v trestním řízení vedeném se stěžovatelem a dozvěděl se o skutečnostech, které mu byly
dříve neznámé, protože nebyl účastníkem řízení o správním deliktu.
135. Dále stěžovatel vytkl žalované, že existenci veřejného zájmu odůvo dnila pouze obecně
zájmem společnosti na správnosti a přesvědčivosti rozhodování správních rozhodnutí či úplnosti
dokazování. Ani tato námitka nebyla důvodná.
136. „Veřejný zájem“ patří mezi neurčité právní pojmy, které zákonodárce používá tam,
kde některé jevy nebo skutečnosti nelze úspěšně zcela přesně a s obecnou platností právně
definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace
normy. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ
patří do rozsahu neurčitého pojmu, či nikoliv (srov. např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
čj. 2 As 11/2003 – 164, č. 232/2004 Sb. NSS). V právním řádu jsou jednotlivé dílčí veřejné zájmy
vyjádřeny ve zvláštních předpisech, a to buď výslovně, nebo vyplývaj í ze smyslu a účelu příslušné
právní úpravy. Úkolem správních orgánů při rozhodování v konkrétních věcech je jednotlivé
veřejné zájmy upřesnit s ohledem na skutkové okolnosti. V tomto obecném vymezení se ostatně
názory stěžovatele a žalované nerozcházejí. Obě strany sporu se dovolávaly nálezu Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, č. 327/2005 Sb., podle kterého je veřejný zájem
v konkrétní věci zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších
partikulárních zájmů a po zvážení všech rozporů a připomínek.
137. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že žalovaná odkázala pouze na obecná
kritéria a neodůvodnila veřejný zájem ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci.
Žalovaná připomněla, že účelem zákona o p odnikání na kapitálovém trhu je mimo jiné postih
jednání narušujícího důvěru v kapitálový trh, a zdůraznila, že v situaci, kdy sám stěžovatel poskytl
v původním řízení nepravdivé údaje, nemohl se dovolávat ochrany stability právních vztahů
založených předmětným rozhodnutím. V takovém případě převážil veřejný zájem na správném
zjištění skutkového stavu. Jednání stěžovatele bylo podle žalované nepřípustné s ohledem
na funkci generální i individuální prevence správních deliktů, která je ve veřejném zájmu .
Byť lze podle žalované považovat přizpůsobení údajů ve prospěch účastníka řízení za určitou
formu obhajoby, nelze ji považovat za natolik legitimní, aby do budoucna vyloučila možnost
postihu za jeho skutečné protiprávní jednání.
138. Nejvyšší správní soud neshledal výše shrnuté odůvodnění veřejného zájmu
nedostatečným nebo nezákonným. Soud se ztotožnil s žalovanou, že stěžovatel se nemohl
dovolávat ochrany právní jistoty a neměnnosti rozhodnutí, které bylo založeno na nepravdivých
údajích předložených samotným stěžovatelem. Pokud vyšly najevo důkazy, které účinně
zpochybnily důkazy provedené v původním řízení a zavdávaly důvodné podezření, že právní
kvalifikace skutku byla nesprávná, existoval veřejný zájem na rozhodnutí podle skutečného stavu.
139. Nadto již v předchozím rozsudku čj. 8 Afs 2/2009 – 102 Nejvyšší správní soud uzavřel,
že samotným nařízením obnovy řízení nedošlo k zásahu do práv stěžovatele (viz výše odst. 103).
S ohledem na povahu řízení o správním deliktu samotná skutečnost obnovy řízení nezamezila
stěžovateli ve výkonu určitého hmotného práva, ani mu nově nestanovila povinnost hmotně
právního charakteru. Původní řízení o správním deliktu vyústilo v uložení sankce,
která byla v době nařízení obnovy již uhrazena. V usnesení ze dne 8. 1. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 1097/09, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pr oti rozsudku
čj. 8 Afs 2/2009 – 102, Ústavní soud uzavřel, že nařízením obnovy nedošlo k zásadnímu
zpochybnění právní jistoty stěžovatele: „Namítá-li stěžovatelka, že obnovou správního řízení dochází
ke zpochybnění její právní jistoty, lze jí dát částečně za pravdu, nicméně obnova řízení představuje vždy zákonem
předvídaný postup a již v době původního rozhodnutí správního orgánu jsou účastníci srozuměni s tím,
že při naplnění zákonem stanovených podmínek může k obnově řízení dojít. Nelze tedy přistoupit na argumentaci
stěžovatelky, že by obnovou správního řízení došlo k zásadnímu zpochybnění její právní jistoty. Navíc obnova
řízení sama o sobě neznamená, že ke změně práv a povinností účastníka řízení ve svém konečném výsledku
skutečně dojde.“
140. Nejvyšší správní soud proto souhlasil s městským soudem a s žalovanou, že s ohledem
na skutkové okolnosti posuzované věci existoval veřejný zájem na obnově řízení z moci úřed ní,
který převážil nad zájmem stěžovatele na neměnnosti pravomocného rozhodnutí o spáchání
správního deliktu.
141. Námitka, že žalovaná porušila nařízením obnovy řízení základní zásady správního řízení
a ústavní principy, především zásadu zákonnosti, byla formulována pouze obecně. Stěžovatel
neupřesnil (nad rámec námitek, které již byly výše vypořádány), jakým konkrétním způsobem
měla žalovaná uvedené zásady porušit. Soud proto pouze doplňuje, že žalobní či kasační bod
je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek ro zšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS), a odkazuje na výše
uvedené závěry, v nichž potvrdil, že žalovaná nařídila obnovu řízení v souladu se zákonem.
Tvrzené porušení §36 správního řádu
142. Vytkl-li stěžovatel žalované, že porušila jeho právo navrhovat důkazy
(§36 odst. 1 správního řádu) a právo vyjádřit se k podkladům (§36 odst. 3 správního řádu),
pokud nevyčkala na předložení znaleckého posudku, brojil pouze proti postupu žalované
v obnoveném řízení vedeném v prvním stupni a zcela opomněl, že v řízení o rozkladu žalovaná
obsah posudku zohlednila (viz str. 12 až 13 rozhodnutí o rozkladu). Uzavřela však, že posudek
neprokazuje oprávněnost nuceného výprodeje portfolia J. H., protože nesprávně počítá s kotací
BID jako s jednou ze vstupních veličin. Na postup žalované v řízení o rozkladu upozornil
stěžovatele již městský soud, přesto v kasační stížnosti stěžovatel pouze zopakoval žalobní
námitky (k posouzení otázky, zda měla být při výpočtu zajištění použita kotace BID, viz dále
odst. 164 a násl.).
143. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než zopakovat, že na správní řízení vedené
ve dvou stupních je třeba nahlížet jako na jeden celek. V ady rozhodnutí prvního stupně
lze zpravidla odstranit v řízení o rozkladu (viz výše odst. 107). Soud považuje za nadbytečné
zabývat se otázkou, zda žalovaná zasáhla do práva stěžovatele navrhnout důkazy a práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí tím, že v řízení vedeném v prvním stupni vydala rozhodnutí ve věci
samé dříve, než uplynula lhůta, v níž stěžovatel přislíbil předložit znalecký posudek. Žalovaná
se obsahem předmětného posudku zabývala v rámci řízení o rozkladu, případné pochybení
správního orgánu prvního stupně proto nemělo vliv na zákonnost správního řízení jako ce lku,
ani napadeného rozhodnutí.
144. Pouze na okraj soud podotýká, že v řízení vedeném v prvním stupni žalovaná opakovaně
prodloužila stěžovateli lhůtu pro vyjádření se k podkladům. Stěžovatel oznámil úmysl předložit
znalecký posudek až dne 12. 1. 2009, tedy poslední den již prodloužené lhůty, a přislíbil,
že znalecký posudek předloží do konce ledna. Podáním ze dne 30. 1. 2009 doručeným žalované
dne 2. 2. 2009 (tedy po uplynutí lhůty, v níž stěžovatel přislíbil předložit posudek) stěžovatel
nepožádal o prodloužení lhůty, pouze sdělil, že „předpokládá, že znalecký posudek založí
do 11. února 2009“. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že za popsané situace
nelze stěžovateli přisvědčit, že by mu žalovaná upřela právo vyjádřit se k podkladům tím,
že na předložení posudku již dále nečekala. Bylo na stěžovateli, aby zvolil takovou procesní
strategii, která mu umožní řádně uplatnit svá procesní práva, ale která nebude ne důvodně
prodlužovat délku řízení.
Přezkoumatelnost správních rozhodnutí
145. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že rozhodnut í prvního stupně a rozhodnutí
o rozkladu byla nepřezkoumatelná z důvodu chybějících výpočtů, na jejichž základě žalovaná
vymodelovala graf znázorňující vývoj zajištění úvěru P. K. a J. H. v čase.
146. Byť lze žalované vytknout určitou nepřehlednost odůvodnění ve vztahu k popisu výpočtu
zajištění, který je třeba dohledat na různých místech odůvodnění, z hlediska přezkoumatelnosti
ještě obstojí, a to zejména jsou-li rozhodnutí prvního stupně a rozhodnutí o rozkladu posuzována
ve vzájemné souvislosti (srov. výše odst. 107).
147. Vzorec pro výpočet zajištění žalovaná výslovně uvedla v rozhodnutí o rozkladu,
podle něhož vypočetla výši zajištění jako procentuální vyjádření poměru vlastních prostředků
zákazníka k celkové hodnotě otevřené pozice zákazníka v určitém čase. Dodala, že se jedná
o obecně používanou a jedinou možnou metodu výpočtu zajištění. Toto tvrzení stěžova tel
nezpochybnil. Ostatně, shodnou metodu použil i znalec v posudku předloženém stěžovatelem
(„[v] modelu je rovněž vypočtena výše zajištění úvěru vyjádřená v procentech, která vyjadřuje poměr vlastních aktiv
klienta k tržnímu objemu otevřené pozice“, str. 6).
148. Vstupní veličiny pro výpočet zajištění, tedy celková hodnota otevřené pozice (tj. celková
hodnota portfolia) i výše vlastních prostředků zákazníka (tj. rozdíl celkové hodnoty portfolia
a úvěru poskytnutého obchodníkem s cennými papíry), jsou značně proměnlivé v čase s ohledem
mimo jiné na vývoj cen akcií tvořících portfolio. Jen údaje o změně tržní ceny jed notlivých titulů,
které měli J. H. a P. K. ve svých portfoliích (P. K. měl na počátku obchodního dne ve svém
portfoliu 4 akciové tituly, J. H. 7 akciových titulů), od počátku obchodního dne 17. 3. 2005 do
10:50 hod. téhož dne (k tomuto nejzazšímu okamžiku jsou vymodelovány grafy zajištění
zákazníků uvedené v rozhodnutí prvního stupně) jsou zaznamenány na řádcích 6082 až 7771
tabulky obsahující údaje získané od Burzy. Tato tabulka je obsažena na CD, které tvoří přílohu č.
6 správního spisu. Na základě těchto údajů o tržní ceně akcií měnící se i několikrát v průběhu
jedné minuty a složení portfolií podle akciových titulů pak bylo možné vypočíst celkovou
hodnotu portfolií v jednotlivých okamžicích sledovaného časového úseku. Vstupní data tak
tvořila ve svém souhrnu více než tisíc položek. Podrobný popis všech vstupních dat přímo v
rozhodnutí žalované by tak mohl vést k značnému znepřehlednění a potlačení srozumitelnosti
rozhodnutí.
149. Pro výpočet zajištění byla dále rozhodná celková výše úvěru zákazníků, neboť výše
vlastních prostředků byla tvořena rozdílem mezi celkovou tržní hodnotou portfolia
a poskytnutým úvěrem. Z rozhodnutí prvního stupně je zřejmé, jak ým způsobem žalovaná
vypočetla celkovou výši úvěru (srov. výše odst. 119). Rozhodné byly tři veličiny: výše čerpaného
bezhotovostního úvěru, výše peněz za dosud nevypořádané prodeje a údaje o reverzních repo
operacích. Žalovaná řádně odkázala na zdroje, z nichž předmětné hodnoty čerpala. Hodnotu
prvních dvou veličin zjistila z vnitřní evidence stěžovatele, údaje o prodejích během dne
17. 3. 2005 z telefonických nahrávek, forwardové ceny repo operací pak z deníku obchodníka
(viz zejm. str. 7 a 13, pozn. 16 a 17 rozhodnutí prvního stupně). Zároveň žalovaná odůvodnila
i použití forwardových cen: „V případě nákupu akcií zákazníkem na úvěr představuje cena spot takovou
cenu, za kterou jsou akcie z účtu obchodníka převáděny na zákazník a v čase T+0 (tj. pokrývají výši půjčky),
cena forward je pak cenou, za kterou jsou akcie převáděny ze zákazníka na obchodníka zpět v čase T+x (tj. jde
o výši půjčky a úroků za dané období). Cena forward tak představuje cenu spot navýšenou o úrok z poskytnutého
úvěru. Právě forwardové ceny repo operací byly významnou složkou celkového úvěr u čerpaného J. H.,
který představuje součet forwardových cen a bezhotovostního úvěru. Od tohoto součtu je pak odečítána cena akcií
zákazníka, které byly již prodány, nikoli však vypořádány.“ Také výše úvěru se v průběhu času měnila
v závislosti na pohybu kurzu akcií a uskutečněných prodejích.
150. S ohledem na nastíněnou komplexnost výpočtu vývoje zajištění soud považuje
za dostatečné, pokud žalovaná promítla do odůvodnění rozhodnutí prvního stupně
pouze výsledný graf vývoje zajištění a odkázala na zdroje vstupních dat, které byly součástí
správního spisu. Chybějící obecný vzorec pro výpočet zajištění žalovaná do plnila v rozhodnutí
o rozkladu.
151. V případě námitky, že konkrétní údaj o výši zajištění v určitém čase byl vypočten chybně,
by soud byl schopen toto tvrzení ověřit, takovou námitku ovšem stěžovatel nevznesl. Soud
nepřisvědčil stěžovateli, že neměl možnost se proti závěrům žalované o výši zajištění bránit.
Byť konkrétní vstupní data nebyla s ohledem na jejich množství uvedena přímo v rozhodnutí
žalované, byla obsažena v podkladech obsažených ve správním spisu, do něhož měl stěžovatel
možnost nahlížet.
152. Proti nesprávnosti výpočtu zajištění stěžovatel brojil pouze tvrzením, že pr o určení tržní
ceny akcií neměl být obecně použit kurz akcií podle pravidel Burzy, ale kotace BID. Tato otázka
ovšem nesouvisí s přezkoumatelností a transparentností rozhodnutí, jedná se věcný nesouhlas
s tím, jaký „druh“ kurzu akcií měl být v rámci výpočtu použit. Této otázce se soud podrobně
věnuje v odst. 164 a násl.
Uzavření pozic zákazníků
153. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že vyprodal portfolia zákazníků P. K. a J.
H. oprávněně.
154. Namítl-li stěžovatel, že i podle zjištění žalované došlo u dotčených zákazníků dne
17. 3. 2005 k protnutí sjednaného close limitu, nelze mu přisvědčit, že tato skutečnost bez dalšího
vedla k oprávněnosti nuceného výprodeje na základě stop-loss pokynů. Jednorázový
nebo krátkodobý pokles zajištění úvěru pod předmětnou hranici nedával stěžovateli oprávnění
vyprodat pozici zákazníků kdykoliv po jejím protnutí, pokud se úroveň zajištění následně zvýšila
nad close limit. Opačný výklad by byl v rozporu s účelem tohoto oprávnění, jímž je ochrana
věřitele (obchodníka s cennými papíry) proti nezajištěnému dlužníkovi (zákazníkovi). Nucený
výprodej portfolia zákazníka na základě stop-loss pokynu nemá sankční, ale zajišťovací povahu.
Stop-loss pokyn je aktivován tehdy, nastanou-li předem sjednané objektivní okolnosti (pokles
zajištění pod určitou hranici), a opravňuje obchodníka s cennými papíry vyprodat portfolio,
aby uspokojil svou pohledávku z prodeje cenných papírů zákazníka, a tak vyrovnal závazek
zákazníka ze smlouvy. Pohybuje-li se výše zajištění úvěru opět nad close limitem, důvod
k ochraně věřitele prostřednictvím oprávnění k výprodeji akcií odpadá. Tvrzení, že nucený
výprodej není možné ukončit, pokud by se hodnota zajištění zvýšila, stěžovatel nijak nedoložil
a neuvedl, jaké objektivní okolnosti by měly takovému postupu bránit.
155. Nejvyšší správní soud proto souhlasil s žalovanou, že obchodník s cennými
papíry jedná v rozporu s §15 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
podle kterého „je povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí spočívající zejména v kvalifikovaném,
čestném a spravedlivém jednání v nejlepším zájmu zákazníků…“, pokud nuceně vyprodá portfolio
zákazníka v okamžiku, kdy smluvené podmínky pro aktivaci stop -loss pokynu již pominuly.
156. Podmínky k aktivaci stop-loss pokynů, včetně výše close limitu, stěžovatel sjednal
se zákazníky v „Rámcové smlouvě o úvěru zajištěném převodem cenných papírů “ (dále jen „rámcová
smlouva“). Podle předmětné smlouvy byl stěžovatel oprávněn uzavřít portfolio zákazníka
a nuceně jej vyprodat při poklesu zajištění úvěru zákazníka pod 4,5 % podílu vlastních prostředků
zákazníka v poměru k celkové hodnotě portfolia (viz čl. 6 odst. 2 rámcové smlouvy: „ V případě,
kdy tržní cena v případě prodeje převedených cenných papírů kdykoli za trvání obchodu klesne v takovém rozsahu,
který bude mít za následek pokles výše kolaterálu pod 30 % oproti jeho hodnotě v okamžiku otevření obchodu,
je věřitel oprávněn bez ohledu na ustanovení odstavce 1 tohoto článku učinit veškeré právní a jiné úkony nezbytné
k předčasnému ukončení předmětného obchodu.“). Hranice close limitu ve výši 4,5 % vyplývala
ze skutečnosti, že otevírací kolaterál (tj. procentní rozdíl mezi tržní cenou převedených cenných
papírů v okamžiku otevření obchodu a výší jistiny) činil 15 % celkové tržní ceny převáděných
cenných papírů (viz bod 3.1.3 vnitřní směrnice „ Úvěrové operace“). Jinými slovy, vlastní prostředky,
které zákazník poskytl při otevření obchodu stěžovateli jako předmět finančního zajištění
pro případ nesplnění svého závazku, tvořily 15 % celkové výše obchodu. Pokud k protnutí close
limitu mělo dojít v souladu s čl. 6 odst. 2 rámcové smlouvy v případě, že kolaterál poklesne
pod 30 % oproti jeho hodnotě v okamžiku otevření obchodu (tj. 30 % z 15 %), pak hranice close
limitu byla protnuta v okamžiku, kdy zajištění dosáhlo 4,5 % vlastních prostředků v pomě ru
k celkové hodnotě portfolia.
157. V posuzované věci žalovaná prokázala, že portfolia zákazníků P. K . a J. H. zůstala aktivní
i po tvrzeném uzavření a stěžovatel přijímal a uskutečňoval obchodní pokyny dotčených
zákazníků ještě několik desítek minut poté, kdy hladina zajištění jejich úvěru p rotnula hranici
close limitu. K výprodeji portfolií na základě stop-loss pokynů stěžovatel přistoupil až v době,
kdy již nebyly naplněny podmínky pro nucený výprodej vyplývající z čl. 6 odst. 2 rámcové
smlouvy, neboť zajištění úvěru se pohybovalo již nad 4,5 %. Tyto závěry žalované mají oporu
v podkladech založených ve správním spisu.
158. Stěžovatel tvrdil, že uzavřel pozici P. K. dne 17. 3. 2005 v 9:38 hod. Záznamy
telefonických hovorů mezi makléřem stěžovatele P. S. a P. K. ze dne 17. 3. 2005 ovšem
prokázaly, že portfolio k tomuto okamžiku ve skutečnosti uzavřeno nebylo a zákazník mohl i
poté nakládat s akciemi podle své vůle. V 9:50 hod. makléř S. přijal pokyn P. K. k prodeji 2 lotů
(20 000 ks) akcií ČEZ a 4 lotů (8 000 ks) akcií Erste Bank a následně sdělil zákazníkovi, že prodal
2 loty akcií ČEZ a 1 lot akcií Erste Bank („lot“ vyjadřuje minimální obchodovatelné množství
určitého akciového titulu). V návaznosti na sdělení aktuální ceny akcií Unipetrol P. K . zadal
makléři pokyn k prodeji 10 lotů (100 000 ks) tohoto titulu (nahrávka 012_20050317_195016).
V dalším telefonickém hovoru uskutečněném téhož dne v 10:24 hod. makléř S. informoval P. K.,
že prodal 100 000 akcií Unipetrolu za cenu 120 Kč. Na radu makléře, aby dále prodával, P. K.
zadal pokyn k prodeji dalších 10 lotů akcií Unipetrolu (nahrávka 012_20050317_102436). Pokud
stěžovatel ještě v 9:50 hod. a v 10:24 hod. přijímal a uskutečňov al pokyny zákazníka, nelze
úspěšně tvrdit, že portfolio bylo od 9:38 hod. skutečně uzavřeno, tedy že došlo k zamezení
volních dispozic zákazníka s portfoliem. Čas 10:24 hod. byl posledním známým okamžikem, kdy
bylo portfolio P. K. aktivní. Po tomto okamžiku se hodnota zajištění nacházela již nad close
limitem.
159. Skutková zjištění žalované stěžovatel účinně nezpochybnil. V kasační stížnosti připustil,
že makléř uskutečnil prodej akcií na základě pokynů P. K. i po údajném uzavření jeho portfolia
(„v čase 10:24 hod. byly pokyny makléřem S . realizovány, ačkoliv se tak stát nemělo “; „na pokyn risk
manažera měl makléř S. výlučně realizovat výprodej portfolia, nicméně vinou informačních systémů realizoval
pokyny zákazníka“). Tvrzení, že k uskutečnění prodejů na základě pokynů zákazníka došlo
v důsledku technické chyby, nevyvrací, ale naopak podporuje závěr, že k prodeji skutečně došlo.
Pokud se portfolio P. K. neuzavřelo (ať již z důvodu technické nebo lidské chyby) a s akciemi v
portfoliu bylo nadále obchodováno na základě pokynů zákazníka, stěžovatel nemůže úspěšně
namítat, že uskutečnil výprodej na základě stop -loss pokynu sjednaného v čl. 6 odst. 2 rámcové
smlouvy. Nejvyšší správní soud souhlasil s žalovanou, že za uzavření portfolia je třeba považovat
úkon, který znemožní zákazníkovi disponovat s akciemi v jeho portfoliu.
160. Namítl-li stěžovatel, že portfolio muselo zůstat aktivní, aby mohl uskutečnit nucený
výprodej na základě stop-loss pokynu, nevysvětlil, jak je možné, že by l možný výprodej nejen
podle č. 6 odst. 2 rámcové smlouvy, ale i na základě aktuálních pokynů zákazníka. Žalovaná
oprávněně vytkla stěžovateli, že dříve než v 10:24 hod. neučinil nic, co by bylo možné považovat
za platný úkon směřující k převodu akcií, ani nevysvětlil, jak je možné obchodovat s investičními
nástroji zákazníka, které již měly být převedeny na třetí osobu.
161. Z týchž důvodů je pro zjištění skutečného průb ěhu událostí dne 17. 3. 2005 zcela
bezvýznamná skutečnost, že dne 18. 3. 2005 stěžovatel sdělil zákazníkovi, že předchozí den přijal
a uskutečnil jeho pokyny omylem. Předmětné sdělení je pouze následnou interpretací událostí
předchozího dne stěžovatelem, pomocí níž se patrně snažil vysvětlit výše popsané jednání,
které bylo v rozporu s rámcovou smlouvou. Ani tvrzení, že v případě akcií prodaných „omylem“
na základě pokynu zákazníka stěžovatel přiznal zákazníkovi výhodnější cenu, není způsobilé
vyvrátit závěr, že stěžovatel neuzavřel portfolio P. K. v 9:38 hod., jak tvrdil, ale nejdříve v 10:24,
kdy již pominuly podmínky, za nichž byl oprávněn portfolio vyprodat.
162. Obdobným způsobem jako u portfolia P. K. stěžovatel nakládal také s portfoliem J. H.
Záznamy telefonických hovorů makléře L. s J. H. ze dne 17. 3. 2005 prokázaly, že stěžovatel
přijímal a uskutečňoval pokyny dotčeného zákazníka i po tvrzeném uzavření jeho portfolia. Ve
správním řízení stěžovatel tvrdil, že vedoucí makléř J. L. přijal stop-loss pokyn ve vztahu
k portfoliu J. H. dne 17. 3. 2005 v 9:40 hod. V 9:54 hod. téhož dne ovšem právě makléř J. L.
sdělil J. H., že prodal na základě pokynu tohoto zákazníka 6 lotů (18 000 ks) akcií Zentivy a že nic
dalšího prodáno nebylo (nahrávka 007_20050317_095439). Následně v 10:41 J. H. volal zpět
makléři s dotazem, zda došlo k uzavření jeho portfolia, jak byl informován v emailové zprávě (k
emailu ze dne 17. 3. 2005, 10:06, viz dále odst. 171). Makléř L. potvrdil, že došlo k uzavření
portfolia a k úplnému výprodeji: „Pane H., je to tak, bohužel, všechno to tam vyletělo. […] Je to všechno
prodané “ (nahrávky 007_20050317_104102 a 007_20050317_104207). Nejvyšší správní soud
proto souhlasil s žalovanou, že k výprodeji portfolia muselo dojít mezi 9:54 hod., kdy makléř
sdělil, že nebylo prodáno nic kromě 18 000 ks akcií Zentivy, a 10:41 hod., kdy makléř in formoval
zákazníka o výprodeji celého portfolia. V tomto časovém rozmezí se již zajištění nacházelo nad
4,5 %.
163. Nadto nelze přehlédnout, že makléř L. byl tím, kdo měl podle tvrzení stěžovatele po zici
J. H. uzavřít v 9:40 hod., ale zároveň i tím, kdo v 9:54 hod. sdělil J. H., že uskutečnil jeho pokyn
k prodeji akcií Zentivy a že nic dalšího prodáno nebylo. Tvrzení stěžovatele, že k přijetí a
uskutečnění pokynů zákazníka po uzavření portfolia došlo omylem v důsledku nedostatečné
informovanosti makléře o aktuálním stavu, je za popsané situace stěží hájitelné.
164. Stěžovatel neprokázal ani tvrzení, že v případě zákazníka J. H. došlo k protnutí close
limitu nejen od 9:39 do 9:46 hod., ale ještě v časech od 10:00 do 10:02 hod. Předmětné tvrzení se
opíralo o předpoklad, že při výpočtu výše zajištění bylo třeba určit hodnotu akcií v portfoliu
podle kotace BID.
165. Nejvyšší správní soud souhlasil naopak s městským soudem a s žalovanou, že hodnotu
akcií v portfoliu pro účely výpočtu výše zajištění bylo třeba určit podle definic e tržní ceny
obsažené v rámcové smlouvě. Předmětná smlouva upravovala nejen obecné podmínky investiční
služby spočívající v poskytování úvěrů zajištěných převodem cenných papírů (tzv. repo obchodů),
ale obsahovala také vlastní definice pojmů pro účely před mětné smlouvy. Opravňoval-li
čl. 6 odst. 2 rámcové smlouvy stěžovatele k jednostrannému výprodeji, pokud pokles „tržní ceny“
způsobí pokles výše kolaterálu pod určitou hranici, kolaterálem se rozuměl korunový rozdíl
mezi „tržní cenou“ převedených cenných papírů v okamžiku otevření obchodu a výší jistiny
(čl. 2 smlouvy) a zároveň smlouva obsahovala vlastní definici „ tržní ceny“, bylo třeba vykládat
čl. 6 odst. 2 v souladu s touto definicí.
166. Článek 2 rámcové smlouvy definoval tržní cenu mimo jiné v závislosti na tom,
zda se jednalo o cenné papíry obchodované na Burze. V posuzované věci bylo nesporné,
že portfolio J. H. tvořily pouze akcie obchodované na Burze, bylo proto třeba použít definici
uvedenou v písmenu a), podle které se tržní cenou v případě prodeje rozuměla „cena jakéhokoli
cenného papíru, za kterou je takový cenný papír možno prodat daný den, a to a) v případě cenného papíru
obchodovaného na BCPP aktuální kurz daného cenného papír u“. Ve shodě s městským soudem Nejvyšší
správní soud nepochyboval, že s ohledem na slova „a to“ v čl. 2 rámcové smlouvy nebylo možné
použít samostatně úvodní část definice „cena jakéhokoli cenného papíru, za kterou je takový cenný papír
možno prodat daný den“, které se dovolával stěžovatel, ale bylo třeba vždy zohlednit zvláš tní úpravu
v písmenech a) až d) předmětného ustanovení. Tvrzení stěžovatele, že z účelu smluvního
ujednání jednoznačně plyne, že za tržní cenu musí být považována jedině aktuálně nejlepší
nabídka na nákup, tj. kotace BID, je v přímém rozporu s výše citovaným zněním rámcové
smlouvy.
167. Důvodem pro použití kotace BID nemohly být ani stěžovatelem tvrzené „ reálné možnosti
trhu“. Vzhledem ke skutečnosti, že oprávněnost nuceného výprodeje při poklesu zajištění
byla sjednána smluvně, je třeba dát přednost vůli smluvn ích stran a vyjít z konkrétních podmínek
a definic, na nichž se smluvní strany shodly. Tento závěr nemůže ovlivnit snaha stěžovatele nyní
jednostranně vyložit smlouvu v rozporu s jejím jednoznačným textem. Zamýšlel-li stěžovatel
počítat hodnotu zajištění zákazníka podle kotace BID, bylo bezpochyby v jeho možnostech
si takovou definici smluvně upravit.
168. Nutnost použití kotace BID pro výpočet zajištění neprokazuje ani znalecký posudek
předložený stěžovatelem. Znalec sice kotaci BID použil a označil ji za „ vhodnou“, ze znaleckého
posudku ale nevyplývá, že by znalec měl možnost seznámit se rámcovou smlouvou. Znalec
tedy při volbě, jakou cenu použít pro výpočet zajištění, vycházel pouze z obecných znalostí
obchodování na Burze, aniž by měl možnost zohlednit konkrétní smluvní ujednání.
169. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že žalovaná správně určila cenu akcií pro účely
výpočtu zajištění podle aktuálního kurzu Burzy, který byl v souladu s čl. 14 tehdy účinných
obchodních pravidel Burzy vypočten jako „aritmetický střed povoleného rozpětí, které je vymezeno
nejlepšími kotacemi rozšířenými o 0,5 % oběma směry“. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelem
upřednostňovaná kotace BID, tedy nejlepší nabídka na nákup, byla pouze jednou ze stran
povoleného rozpětí, z níž se citovaným vzorcem vypočítal aktuální kurz.
170. Skutečnost, že v době od 9:54 do 10:41 hod. se zajištění úvěru J. H. pohybovalo nad close
limitem, stěžovatel nezpochybnil jinak než výše v ypořádanou námitkou týkající se kotace BID.
Opakovaný pokles zajištění J. H. pod close limit neprokázal ani znalecký posudek předložený
stěžovatelem, protože znalec vyšel při stanovení tržní hodnoty portfolia s ceny akcií podle kotace
BID, kterou nebylo možné použít s ohledem na smluvní ujednání mezi stěžovatelem a J. H.
Městský soud proto nepochybil, pokud postup žalované při výpočtu vývoje zajištění potvrdil.
171. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že emailová zpráva zaslaná P. K . a J. H.
dne 17. 3. 2005 v 10:06 hod. potvrzuje uskutečnění výprodeje portfolia v souladu s podmínkami
rámcové smlouvy. V textu předmětné zprávy, jejíž kopie je založena na č. listu 16 správního
spisu, stěžovatel informoval zákazníky o uzavření jejich pozic. Ze skutkových zjištění popsaných
výše ovšem vyplývá, že toto tvrzené uzavření pozic zákazníků b ylo pouze formální, nebylo proto
způsobilé aktivovat oprávnění stěžovatele v souladu s čl. 6 odst. 2 rámcové smlouvy.
172. Námitka stěžovatele, že průběh nuceného výprodeje byl zá vislý na situaci na trhu,
která neumožňovala uskutečnit výprodej tak velkého objemu akcií bezprostředně po protnutí
close limitu, nemohla obstát za situace, kdy stěžovatel disponoval v rozhodné době pokynem
jiného zákazníka na nákup 2 700 000 ks akcií Unipetrolu, přičemž akcie Unipetrolu tvořily většinu
portfolií J. H. a P. K. Podle zjištění žalované stěžovatel koupil akcie Unipetrol nejprve na svůj
účet, aby poté uspokojil nákupní pokyn personálně propojené společnosti Speedywhiz. Toto
zjištění stěžovatel nepopřel. Pro úplnost Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne
30. 7. 2010, čj. 8 Afs 23/2010 – 197, v němž potvrdil rozhodnutí žalované, kterým uznala
stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu tím, že vyřídil předmětný pokyn společnosti
Speedywhiz mimo pořadí ostatních pokynů a s využitím informací o stavu pozic ostatních
zákazníků.
173. K prodeji většiny akcií z portfolií dotčených zákazníku tedy došlo mimo trh. Ve vztahu
ke zbývající části akcií soud doplňuje, že se jednalo o akcie obchodované v segmentu SPAD,
který umožňoval prodej akcií bez nutnosti vyčkat na konkrétní poptávku. Jak poznamenal znalec
v posudku předloženém stěžovatelem, „[v] rozhodném dni SPAD umožňoval v tzv. otevřené fázi
kdykoliv mezi 9:30 a 16:00 hod. nakoupit nebo prodat akcie, přičemž nebylo potřeba čekat na okamžik,
kdy se najde kupec nebo prodejce, neboť tzv. market-makeři, neboli tvůrci trhu měli povinnost v každém
okamžiku otevřené fáze kótovat cenu na jednotlivých cenných papírech. Tím je zajištěna stálá likvidita tohoto
segmentu.“
174. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo vyvrátit závěr žalované
a městského soudu o neoprávněnosti nuceného výprodeje portfolií P. K. a J. H.
175. Odpovědnosti za spáchání vytčených správních deliktů se stěžovatel nemohl zprostit
poukazem na mimořádné okolnosti na trhu dne 17. 3. 2005, kvůli nimž neb ylo podle stěžovatele
možné z provozních důvodů zajistit, aby okamžitě po protnutí close limitu došlo ke znemožnění
dalších dispozic zákazníka s jeho portfoliem. Obdobně jako je tomu u většiny správních deliktů,
odpovědnost za správní delikty podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu je objektivní
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 17/2012 – 375, odst. 150). Předmětný
zákon připouští, aby se právnická osoba zprostila odpovědnosti za správní delikt pouze v případě,
že „prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby zabránila porušení právní povinnost i “
(§192 odst. 1). Naplnění hypotézy předmětného ustanovení ovšem stěžovatel netvrdil,
a tím méně prokázal.
Porušení pravidel jednání se zákazníky a povinnosti vést řádně deník
176. Stěžovatel nepopřel vytčené nedostatky ve vedení deníku obchodníka s cennými papíry,
ani poskytnutí neúplných a nepravdivých informací zákazníkům, pouze se pokoušel tato
pochybení omluvit mimořádností situace na trhu. Soud již výše uzavřel, že odpovědnost
obchodníka s cennými papíry za porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu je objektivní
a nelze se jí zprostit poukazem na mimořádné okolnosti na trhu.
177. Tvrdil-li stěžovatel, že vyvinul snahu a aktivitu k nápravě svých pochybení,
např. v případě zákazníka K. vzal na sebe ztrátu vzniklou v důsledku rozdílné ceny, a dále zavedl
nový software a posílil tým tradingu, jednalo se o snahu o nápravu až po spáchání správního
deliktu. Nebyly tak splněny podmínky liberačního důvodu podle §192 odst. 1 zákona
o podnikání na kapitálovém trhu, neboť ten vyžaduje, aby obchodník s cennými vynaložil veškeré
úsilí, které bylo možno požadovat, aby zabránil porušení právní povinnosti. Pokud stěžovatel
činil kroky k nápravě až po spáchání deliktu, nemohl se tímt o způsobem zbavit odpovědnosti
za správní delikty. Institut účinné lítosti, který by umožňoval zohlednit následné dobrovolné
napravení škodlivého následku, ve správním trestání neexistuje a nelze jej použít ani na základě
analogie s trestním právem, protože účinnou lítost je možné uplatnit jen u taxativně vymezeného
okruhu trestných činů (viz §33 trestního zákoníku a §66 trestního zákona z roku 1961;
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 17/2012 – 375, odst. 203).
Společenská nebezpečnost
178. Námitka, že žalovaná nehodnotila společenskou nebezpečnost vytčených deliktů, není
důvodná. Je sice pravdou, že rozhodnutí prvního stupně se výslovně nezabývalo posouzením
společenské nebezpečnosti, žalovaná však doplnila tuto úvahu v rozhodnutí o rozkladu
(viz str. 15). Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně připomněl, vady rozhodnutí prvního stupně
lze zpravidla odstranit i v řízení o rozkladu (viz výše odst. 107). Správní řízení jako celek
tak nebylo stiženo vadou, která by způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí.
179. V rozhodnutí o rozkladu žalovaná uvedla, že odůvodnění společenské nebezpečnosti
bylo patrné z části rozhodnutí prvního stupně zabývající se sankcí. Se stěžovatelem lze sice
souhlasit, že společenská nebezpečnost je rozhodná pro otázku viny, zatímco závažnost
se posuzuje při určení výše sankce, kritéria pro jejich posouzení jsou ovšem do značné míry
shodná. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určen především závažností správního
deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky,
okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění (za předpokladu, že zavinění
je zákonným znakem deliktu) a na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání
vedly (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 7 Afs 27/2008 – 46,
nebo rozsudek čj. 8 Afs 17/2012 – 375, odst. 193; srov. také §3 odst. 4 trestního zákona
účinného do 31. 12. 2009).
180. Žalovaná se v rozhodnutí prvního stupně podrobně věnovala způsobu spáchání deliktů
i okolnostem, za kterých byly spáchány. Posuzovala i následky (vznik škody), přestože existence
finanční újmy nebyla součástí skutkové podstaty vytčených deliktů. Míra zavinění a zkoumání
pohnutky se u správních deliktů podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu neuplatní,
protože se jedná o objektivní odpovědnost. Byť byly předmětné úvahy žalované obsaženy v části
označené jako „Sankce“, soud neshledal, že by tato skutečnost měla vliv na zákonnost rozhodnutí
a že by odkaz v rozhodnutí o rozkladu na část zabývající se sankcí byl nepřípadný (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 17/2012 – 375, odst. 193).
181. V rozhodnutí o rozkladu pak žalovaná doplnila, že společenská nebezpečnost jednání
stěžovatele byla natolik vysoká, že nebylo možné uvažovat o tom, že by se po materiální stránce
nejednalo o správní delikt.
182. Byť se rozhodnutí o rozkladu vyjádřilo ke společenské nebezpečnosti stručně, Nejvyšší
správní soud považuje předmětné odůvodnění za dostatečné, a to zejmé na ve spojení s úvahami
o závažnosti jednání obsaženými v rozhodnutí prvního stupně, na které žalovaná odkázala.
Námitce, že se žalovaná vůbec nevyjádřila ke společenské nebezpečnosti, a tím porušila
čl. 6 Úmluvy, proto nelze přisvědčit.
183. V posuzované věci se nejednalo o hraniční případ, v němž by bylo třeba pečlivě vážit,
zda společenská nebezpečnost vytýkaného jednání byla natolik nízká, že vůbec nepředstavovala
správní delikt. Stěžovatelem citovaným příklad rozsudku čj. 7 As 18/2004 – 48, v němž Nejvyšší
správní soud vytkl správnímu orgánu chybějící zhodnocení, zda a jak žalobce porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti tím, že užívá v bytě nezkolaudovanou koupelnu, byl zcela
nesrovnatelný a nepřiléhavý.
184. Povaha a rozsah deliktů nezavdávaly podle Nejvyššího správního soudu pochybnost
o naplnění materiálního znaku. Jako vysoce společensky nebezpečné je třeba hodnotit především
neoprávněné vyprodání portfolií J. H. a P. K., jimž stěžovatel znemožnil podílet se vlastními
rozhodnutími na vývoji jejich investic a způsobil jim finanční újmu přesahující 1 mil., resp. 2 mil.
Kč (v souladu se zásadou absorpce žalovaná uložila stěžovateli pokutu právě za tato nejzávažnější
provinění). Nelze rovněž přehlédnout okolnosti, za nichž byly předmětné delikty spáchány.
Stěžovatel jakožto obchodník s cennými papíry nejenže nezaručil ochranu svých zákazníků v tak
rizikovém prostředí jako je kapitálový trh, ale využil znalostí o pozicích těchto zákazníků ve
prospěch jiného zákazníka, s nímž byl nadto personálně propojen (viz výše odst. 172). Žalovaná
oprávněně považovala tyto okolnosti za přitěžující.
Sankce
185. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že žalovaná nedostatečně odůvodnila
zákonná kritéria pro určení výše pokuty stanovená v §192 odst. 2 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu. K totožným žalobním námitkám se již vyjádřil městský soud,
který podrobně popsal, jak žalovaná hodnotila způsob spáchání deliktů, závažnost konkrétního
jednání a přitěžující okolnosti, dodal také, ž e napadené rozhodnutí nemohlo
být nepřezkoumatelné pro chybějící úvahy o polehčujících okolnostech, pokud žalovaná žádné
neshledala (viz str. 21 a 22 napadeného rozsudku). Proti závěrům městského soudu stěžovatel
nevznesl žádné námitky, pouze obecně zopakoval, že podle jeho názoru žalovaná neposoudila
předmětná kritéria dostatečně. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než v této souvislosti
připomenout, že řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným
řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským
(městským) soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci
zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, čj. 7 Afs 40/2007 – 111, č. 1827/2009 Sb. NSS,
nebo ze dne 20. 9. 2010, čj. 8 Afs 63/2009 – 104). Neupřesnil-li stěžovatel, v čem spatřuje
nezákonnost napadeného rozsudku, nemohl Nejvyšší správní soud námitce porušení
§192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu přisvědčit.
186. Dále stěžovatel tvrdil, že žalovaná porušila absorpční z ásadu pro uložení sankce,
pokud nespojila nyní posuzovanou věc s řízením vedeným pod sp. zn. 51/So/85/2005.
187. Proti závěru městského soudu, podle kterého stěžovatel nevyvrátil tvrzení žalované
o nemožnosti spojit předmětná řízení z důvodu odlišné procesní úpravy, stěžovatel brojil
v kasační stížnosti pouze obecně formulovanou námitkou, že „domnělý konflikt spočívající v otázce
použití procesních norem lze vyřešit pomocí aplikace pravidel o časové příslušnost i “.
188. Podle §194 zákona o podnikání na kapitálovém trhu se „[p]ro řízení podle tohoto zákona […]
použijí předpisy o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak “. Správní řád stanoví výslovnou
odchylku od obecně platné zásady, podle níž správní orgány postupují podle procesních norem
účinných v době vydání rozhodnutí. Řízení, která nebyla pravomocn ě skončena před účinností
správního řádu, měla být dokončena podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 71/1967 Sb. (§179 odst. 1 správního řádu). Pravidla pro řešení střetu staré a nové procesní
úpravy tedy ve prospěch argumentace stěžovatele nesvědčí.
189. Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaná porušila vedením samostatných řízení
absorpční zásadu. Delikty, za něž byla stěžovateli uložena pokuta v řízení vedeném
pod sp. zn. 51/So/85/2005 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 23/201 0 – 197),
a delikty, které jsou předmětem nyní posuzované věci, jsou vůči sobě ve vztahu vícečinného
souběhu. Jednalo se totiž o odlišné a samostatné skutky, jichž se stěžovatel dopustil před vydáním
rozhodnutí o spáchání správního deliktu.
190. Pro trestání souběhu ovšem není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení,
je ale zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících
trestních sazeb (blíže viz např. rozsudek Nejvyššíh o správního soudu ze dne 18. 6. 2009,
čj. 1 As 28/2009 - 62, č. 2248/2011 Sb. NSS). Podle citovaného rozsudku nevedení společného
řízení o deliktech nezpůsobuje prima facie vadu řízení ovlivňující zákonnost rozhodnutí,
pokud z rozhodnutí, které bylo vydáno jako druhé v pořadí, je patrné uplatnění zásad
stanovených pro ukládání trestu za souběh deliktů. Pro důsledné použití ustanovení trestního
zákona o souhrnném trestu (tedy současné zrušení výroku o trestu uloženém pachateli dřívějším
rozhodnutím) totiž chybí ve správním trestání dostatečný právn í základ. Správní orgán
by však měl při ukládání následné sankce přihlížet k sankcím uloženým dříve za sbíhající
se delikty.
191. V nyní posuzované věci žalovaná přihlédla k pokutě uložené dříve v řízení vedeném
pod sp. zn. 51/So/85/2005. Výši sankce stanovila na základě úva hy, jak by určila pokutu,
pokud by se o všech deliktech vedlo jediné řízení. Pokud žalovaná uzavřela, že v případě
společného řízení by uložila pokutu ve výši odpovídající souhrnu obou pok ut, tedy 7 mil. Kč
(v nyní posuzované věci) a 4 mil. Kč. (ve věci sp. zn. 51/So/85/2005), neporušila tím absorpční
zásadu, jejíž podstata tkví v absorpci sazeb, kdy sbíhající se delikty jsou postiženy pouze sankcí
stanovenou za nejzávažnější z nich. Horní hranice sazby nejzávažnějšího deliktu v nyní
posuzované věci a horní hranice nejzávažnějšího deliktu ve věci sp. zn. 51/So/85/2005
byla shodně 20 mil. Kč. Součet uložených sankcí (11 mil. Kč) by nepřesáhl zákonnou sazbu
pro nejpřísněji postižitelný delikt, ale pohyboval by se zhruba v polovině předmětné sazby.
Žalovaná by i při použití absorpční zásady byla oprávněna zohlednit mnohost deliktů,
bylo-li by vedeno společné řízení, výše sankce by pouze nesměla překročit zákonného rozpětí
nejzávažnějšího deliktu. Soud proto neshledal, že by pokuta ve výši 7 mil. Kč uložená v nyní
posuzované věci byla v rozporu s absorpční zásadou.
192. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že žalovaná se nedopus tila vady řízení,
která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud nespojila nynější řízení s řízením vedeným
pod sp. zn. 51/So/85/2005.
193. Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná dostatečně nezohlednila majetkové poměry
stěžovatele. Tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše
pokuty nepočítá, by informace o majetkové situaci pachatele měla působit jako „záchranná brzda “,
tedy jako určitý korektiv, který vstupuje do hry spíše výjimečně, a to až ve chvíli, kdy hrozí natolik
vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustně
likvidační charakter (blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 - 133,
č. 2092/2010 Sb.). Tento přístup se uplatní i v nyní posuzované věci, neboť zákon o podnikání
na kapitálovém trhu v rozhodném znění kritérium majetkových poměrů delikventa neobsahoval.
194. Likvidační důsledky pokuty však stěžovatel v kasační stížnosti nenamítl, tvrdil pouze,
že pokuta nezohledňovala jeho majetkové poměry, protože představovala 22 % jeho zisku
po zdanění v roce 2009. V této souvislosti je třeba připomenout, že stanovení výše pokut y závisí
na správním uvážení žalované, které zákon poskytuje ve stanovených hranicích volný prostor
k úvaze a rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
čj. 6 A 96/2000 – 62, č. 225/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 – 36,
č. 2671/2012 Sb. NSS). Má-li stanovení přiměřené výše pokuty vést k dosažení účelu trestu
z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahe m do majetkové sféry
pachatele.
195. Pro úspěšné uplatnění námitek v rámci §78 odst. 1 nebo 2 s. ř. s. by bylo nutné,
aby pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši (blíže viz rozsudek Nejvyššíh o správního
soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 330 a násl.). Namítl-li stěžovatel
pouze „prostou“ nepřiměřenost, kterou nadto nijak nedoložil, soud neměl při hodnocení
zákonnosti uložené sankce prostor pro změnu či nahrazení správního uvážení uvážením
soudním.
VII. Závěr a náklady řízení
196. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
197. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běž né úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu