ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.24.2015:38
sp. zn. 8 As 24/2015 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného Mgr. Šimonem Hradilekem, advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti
žalované: Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, se sídlem Sněmovní
4, Praha 1, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2,
proti rozhodnutí vedoucího žalované ze dne 30. 9. 2010, čj. VKPS 439/2010, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, čj. 8 A 266/2010 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2010, čj. VKPS 348/2010, žalovaná odmítla žádost žalobce
o poskytnutí jmenného seznamu poslanců, kteří v roce 2009 a v první polovině roku 2010
využívali letecké spojení na lince Ostrava – Praha a Brno – Praha.
2. Vedoucí žalované zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 30. 9. 2010,
čj. VKPS 439/2010.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí vedoucího žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, čj. 8 A 266/2010 – 31, zrušil rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů a nařídil žalované poskytnout žalobci požadované informace. Rozsudek městského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., se kterou spojila návrh na přiznání odkladného
účinku.
5. Stěžovatelka namítla, že poskytnutí seznamu poslanců využívajících leteckou dopravu
by bylo v rozporu s §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byla povinna
uchovávat osobní údaje pouze po dobu nezbytnou k účelu jejich zpracování. V souladu s tímto
ustanovením vedoucí stěžovatelky stanovil rozhodnutím ze dne 13. 11. 2007, že obecná lhůta
pro zpracovávání osobních údajů poslanců je jedno volební období. Tato lhůta se vztahovala
i na uchovávání údajů o využívání tuzemské letecké dopravy. Stěžovatelka byla povinna
zlikvidovat či anonymizovat předmětné osobní údaje v souladu s §20 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů po uplynutí volebního období, protože pominul účel, pro který byly zpracovány.
6. Žalobce požádal o poskytnutí seznamu poslanců, kteří využívali tuzemskou leteckou
dopravu v pátém volebním období, až za trvání šestého volebního období. Tehdy již byly
požadované informace zlikvidovány či anonymizovány. Městský soud nesprávně vyložil tvrzení
stěžovatelky o zachování veškerých potřebných údajů pro daňové účely a účely sociálního
zabezpečení tak, že stěžovatelka disponovala předmětnými informacemi v době přijetí žádosti
žalobce. Stěžovatelka měla k dispozici údaje o uskutečněných letech a vynaložených nákladech,
ale osobní údaje jednotlivých poslanců již byly zlikvidovány (anonymizovány). Stěžovatelka
proto nebyla schopna poskytnout jmenný seznam poslanců, kterým byla poskytnuta náhrada
za využití vnitrostátní letecké dopravy v daném období.
7. Stěžovatelka dále upozornila na to, že §5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních
údajů ji opravňuje poskytovat osobní údaje veřejně činných osob i bez jejich souhlasu,
pokud tyto údaje vypovídají o jejich veřejné činnosti. Poslanci jsou veřejně činnými osobami
pouze po dobu volebního období, ve kterém vykonávají mandát. Žalovaná by se vystavila
nebezpečí postihu podle zákona o ochraně osobních údajů i nebezpečí žalob na ochranu
osobnosti ze strany jednotlivých poslanců, pokud by uchovávala a poskytovala jejich osobní
údaje i po skončení volebního období.
IV.
8. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
10. Kasační stížnost není důvodná.
11. V popředí sporu stojí střet práva na přístup k informacím a práva na ochranu osobních
údajů. Argumentace stěžovatelky vychází výhradně z omezení plynoucích ze zákona o ochraně
osobních údajů a pomíjí, že žádost žalobce bylo třeba posoudit primárně v intencích zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,
který upravuje i poskytování informací, na něž se vztahuje ochrana osobních údajů.
12. Podle §8a zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt poskytne osobní
údaje jen v souladu právními předpisy na jejich ochranu. Výjimku z tohoto pravidla představuje
poskytování základních osobních údajů příjemců veřejných prostředků podle §8b zákona
o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010 – 79). Povinný subjekt musí poskytnout základní osobní údaje
specifikované v §8b odst. 3 o příjemcích veřejných prostředků i jsou-li tyto informace jinak
chráněny předpisy o ochraně osobních údajů. To neplatí v případě poskytování osobních údajů
příjemců veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb,
hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci
při obnově území (§8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). Uvedený právní
názor kasační soud potvrdil i v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, čj. 1 As 142/2012 – 32. Povinný
subjekt musí posoudit, zda žádost nesměřuje k poskytnutí základních osobních údajů
o příjemcích veřejných prostředků předtím, než případně přistoupí k posouzení možnosti
poskytnout informace z hlediska předpisů na ochranu osobních údajů.
13. Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku čj. 5 As 57/2010 – 79, že „ příjemcem
veřejných prostředků je podle §8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoli osoba,
které je vyplacena byť i jen minimální částka z veřejných rozpočtů.“ V rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012 – 62, se soud zabýval
poskytováním informací o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků a uzavřel,
že tyto informace se zásadně poskytují bez dalšího. Přednost práva na informace před právem
na ochranu soukromí by byla neproporcionální pouze ve výjimečných případech,
např. při dotazu na platové poměry osob vykonávajících u povinného subjektu činnosti
pomocné či servisní povahy (srov. body 96 – 98 rozsudku čj. 8 As 55/2012 – 62). Povinnost
zásadně poskytovat informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků
se a fortiori vztahuje na „služební poměry či výkon placených veřejných funkcí“ (bod 73 rozsudku
čj. 8 As 55/2012 – 62).
14. V posuzované věci žalobce požadoval identifikaci poslanců, kteří v roce 2009 a první
polovině roku 2010 využívali leteckou dopravu při tuzemských cestách, za což jim
podle §9 odst. 1 písm. c) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených
s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců
Evropského parlamentu (dále jen „zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem
funkce“), ve znění účinném do 31. 12. 2010, náležela náhrada výdajů. Náhrady výdajů spojených
s výkonem funkce podle zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce
jsou peněžitá plnění poskytovaná z veřejných rozpočtů. Jsou poskytovány v bezprostřední
souvislosti s výkonem funkce, podstatně úžeji než např. plat, a (spolu)vypovídají o naplňování
této funkce. Kasační soud proto posoudil žádost žalobce jako žádost o poskytnutí osobních
údajů příjemců veřejných prostředků ve smyslu §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím, aniž by současně byly splněny podmínky pro odepření poskytnutí informace
z důvodu ochrany osobních údajů.
15. Ve světle výše uvedeného soud konstatoval, že stěžovatelka měla povinnost vyhovět
žádosti žalobce na základě §8b odst. 1 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Námitky týkající se zákona o ochraně osobních údajů neobstály.
16. Žádost žalobce se týkala náhrad výdajů vyplacených poslancům v době, kdy vykonávali
mandát. Stěžovatelčina námitka, že po skončení volebního období již poslanci nejsou veřejně
činnými osobami, je v tomto kontextu zcela bezpředmětná.
17. Dále i podle §5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů stěžovatelka
byla oprávněna zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektů osobních údajů v rozsahu
nezbytném pro dodržení právních povinností. Mezi tyto povinnosti patří i poskytování informací
o příjemcích veřejných prostředků ve smyslu §8b zákona o svobodném přístupu k informacím.
Tento závěr podporuje také odkaz na §5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů
obsažený v poznámce pod čarou k §8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Jakkoliv poznámky pod čarou nemají normativní charakter, mohou sloužit jako vodítko
při interpretaci právní normy.
18. Kasační soud posoudil rovněž námitku, podle níž stěžovatelka nemohla poskytnout
požadované informace, protože jimi nedisponovala. Tato námitka směřuje k použití výluky
z práva na informace podle §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný
subjekt může odmítnout poskytnutí informací, kterými nedisponuje ani neměl povinnost
disponovat, přesahovalo-li by jejich vytvoření prosté mechanické vyhledání a shromáždění
požadovaných údajů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012,
čj. 1 As 141/2011 – 67, ze dne 27. 11. 2013, čj. 8 As 9/2013 – 30 nebo ze dne 21. 1. 2015,
čj. 3 As 115/2014 – 29).
19. Tvrdí-li stěžovatelka, že požadované informace nemá k dispozici, je s ohledem
na tzv. negativní důkazní teorii nutno posoudit, zda je mít měla (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2006, čj. 3 Azs 35/2006 – 104, a ze dne 5. 6. 2013,
čj. 2 Afs 57/2012 – 35, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10).
20. Žádný právní předpis nestanoví stěžovatelce povinnost vést a uchovávat konkrétně
jmenný seznam poslanců využívajících vnitrostátní leteckou dopravu. Stěžovatelka ovšem
měla povinnost uchovávat doklady, ze kterých lze požadovanou informaci zjistit.
Podle §9 odst. 1 písm. c) zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce,
ve znění účinném do 31. 12. 2010, byly poslancům vypláceny náhrady prokázaných výdajů
na leteckou dopravu při tuzemských cestách. Doklady, jimiž jednotliví poslanci prokazovali
vynaložené výdaje, jsou účetními doklady, které stěžovatelka měla povinnost uschovávat
po dobu pěti let od konce účetního období, kterého se týkaly, podle §31 odst. 2 písm. b) zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.
21. Ustanovení §32 odst. 1 zákona o účetnictví zakotvuje povinnost uschovat účetní doklady
i po vypršení obecné uschovací doby, jsou-li použity pro jiné účely, než je vedení účetnictví,
zejména pro účely trestního řízení, opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, správního
řízení, občanského soudního řízení, daňového řízení, výběru archiválií ve skartačním řízení
nebo mimo něj, sociálního zabezpečení, veřejného zdravotního pojištění nebo ochrany
autorských práv. V těchto případech je třeba účetní doklady uschovat po dobu nezbytnou
k zajištění požadavků vyplývajících z jejich použití pro dané účely. Z širokého demonstrativního
výčtu způsobilých účelů kasační soud dovodil, že pokud je v průběhu a posléze i po vypršení
obecné uschovací doby vedeno správní, resp. soudní, řízení o povinnosti poskytnout informace
seznatelné z účetních údajů, povinný subjekt musí předmětné údaje uschovat po nezbytně
dlouhou dobu, aby nebyl účel řízení zmařen. Stěžovatelka proto měla povinnost disponovat
předmětnými účetními doklady i nadále.
22. Jména poslanců, kteří v předmětném období obdrželi náhrady výdajů na tuzemskou
leteckou dopravu, budou zřejmě zjistitelná i ze mzdových listů, které stěžovatelka musí uschovat
po dobu třiceti let v souladu s §35a odst. 4 písm. d) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Mzdové listy musely
obsahovat za každý kalendářní měsíc částky osvobozené od daně z úhrnu zúčtovaných mezd
[§38j odst. 2 písm. e) bod 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
do 31. 12. 2010]. Náhrady výdajů na leteckou dopravu při tuzemských cestách vyplácené
poslancům přitom byly osvobozené od daně z příjmů [§6 odst. 9 písm. s) bod 1 zákona o daních
z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2010]. Tyto závěry jsou navíc v souladu s tvrzením
stěžovatelky o zachování potřebných údajů „pro účely daňové, poplatkové, penzijního a zdravotního
pojištění, popř. sociálního pojištění.“
23. Kasační soud uzavřel, že poskytnutí informací požadovaných žalobcem nebylo
vyloučeno z práva na přístup k informacím ve smyslu §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím, protože stěžovatelka měla povinnost uschovat doklady, z nichž jsou požadované
informace získatelné pouhým mechanickým vyhledáním a shromážděním předmětných údajů.
24. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
25. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé bez zbytečného
odkladu, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
26. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu