ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.62.2015:35
sp. zn. 8 As 62/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného
Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2014, čj. KrÚ 62662/2014/ODSH/12, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 15. 4. 2015, čj. 52 A 88/2014 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
napadl žalobou rozhodnutí žalovaného označené v záhlaví tohoto rozsudku. Žalovaný tímto
rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto,
odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 6. 2014,
sp. zn. MUVM/5931/2104/07. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím uznal žalobce
vinným z porušení §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), a ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 téhož
zákona. Toho se žalobce dopustil tím, že dne 18. 11. 2013 v cca 13.30 hod. v obci Vysoké Mýto
řídil motorové vozidlo s návěsem, ačkoli nebyl držitelem řidičského oprávnění. Za tento
přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a povinnost nahradit náklady řízení.
II.
2. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. Napadené rozhodnutí
považoval za nezákonné, neboť informace o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí
o zákazu řízení motorových vozidel mu ke dni 18. 11. 2013 nebyla doručena. Uvedeného dne,
kdy byl policií zastaven při běžné kontrole, nevěděl, ani nemohl vědět, že bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí, jímž mu byl zákaz řízení uložen. V době, kdy mu toto rozhodnutí
mělo být doručeno, byl pracovně v zahraničí a po většinu času neměl možnost připojit
se k internetu ani se telefonicky informovat, a to z důvodu nedostatečného signálu v oblasti,
kde pracovní cestu vykonával. Udělil plnou moc advokátce JUDr. Sojkové a oprávněně
předpokládal, že ta mu v případě obdržení relevantní písemnosti týkající se výsledku odvolacího
řízení zprávu neprodleně vhodným způsobem předá. Kdyby byl s výsledkem odvolacího řízení
obeznámen, samozřejmě by řidičský průkaz odevzdal, což také neprodleně učinil po 19. 11. 2013,
kdy se o zamítnutí odvolání dozvěděl od bývalé přítelkyně. Přestože tuto skutečnost správnímu
orgánu sdělil, ten se jí nezabýval a bývalou přítelkyni za účelem doplňování dokazování nevytěžil.
Závěry správního orgánu o účelovosti výpovědi žalobce jsou tedy nepřezkoumatelné. Žalobce
upozornil též na §34 odst. 2 správního řádu s tím, že odevzdání řidičského průkazu je případem,
kdy má zastoupený něco učinit osobně, proto je třeba takovou písemnost doručit přímo
zastoupenému. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání mu nebylo řádně doručeno, neměl se možnost
o výsledku řízení dozvědět, natož aby se jím řídil a řidičský průkaz odevzdal. Není povinností
žalobce denně se informovat o stavu odvolacího řízení u advokáta, zvláště pokud byl na pracovní
cestě. Prodleva 12 dní, které uběhly mezi převzetím rozhodnutí zmocněnou advokátkou
a prokazatelným předáním informace o výsledku odvolacího řízení žalobci, nepředstavuje pokus
vyhýbat se účelově převzetí zásilky.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích žalobu rozsudkem označeným
v záhlaví tohoto rozhodnutí zamítl. Zdůraznil zejména, že žalobce musel vědět, že mu byla
uložena též sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Nemohl
se spoléhat na případný úspěch v odvolacím řízení, naopak mohl a měl vědět, že odvolání nemusí
být úspěšné a pokud po zamítnutí odvolání poruší zákaz řízení motorových vozidel, musí počítat
s příslušnými následky. Rozhodnutí o odvolání bylo v souladu se správním řádem doručeno
zástupci žalobce. Pokud by žalobce tvrdil, že rozhodnutí nebylo řádně doručeno, měl postupovat
podle §24 odst. 2 správního řádu a požádat o určení neplatnosti doručení. Rozhodnutí
o odvolání proti rozhodnutí o přestupku není případem, kdy by žalobce měl „v řízení osobně
něco vykonat“. Otázka informování o výsledku odvolacího řízení může být předmětem řešení
mezi žalobcem a jeho zástupcem. Žalobce si měl se svým zástupcem dohodnout lepší způsob
informování o výsledku odvolacího řízení. Pokud si žalobce se zástupcem nic konkrétního
nedomluvil a vydal se dokonce na údajnou pracovní cestu do zahraničí, jednal lehkovážně.
Krajský soud dále označil tvrzení žalobce o pobytu v zahraničí za nevěrohodné, které již navíc
bylo vyvráceno ve správním řízení. Závěry žalovaného týkající se nevěrohodnosti tohoto tvrzení
žalobce v žalobě nevyvrátil. Pro rozhodnutí o zákonnosti napadeného rozhodnutí navíc není
podstatné, zda žalobce v době nabytí právní moci rozhodnutí v zahraniční pobýval. Rozhodnutí
správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná, zabývala se i zmíněným návrhem žalobce na výslech
jeho údajné bývalé přítelkyně. Žalobce neměl lehkovážně spoléhat a vymlouvat se na spolupráci
se svým zástupcem. Jednak si jej nemusel vůbec zvolit, a jednak, pokud nechtěl respektovat
nepravomocné rozhodnutí přestupku, měl si lépe dohodnout způsob informace o výsledku
odvolacího řízení. Pokud tak neučinil, nemůže své pochybení přenášet na správní orgány. I v jeho
případě platí zásada vigilantibus iura. Napadený rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud
na něj pro stručnost v dalším odkazuje.
III.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
5. Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na svůj konzistentní postoj, který zastával
již v žalobě. V době zmiňované silniční kontroly nevěděl, ani nemohl vědět, o zamítnutí jeho
odvolání proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení. Opětovně zdůraznil, že v době,
kdy mu toto rozhodnutí mělo být doručeno, byl pracovně v zahraničí a po většinu času neměl
možnost připojit se k internetu ani se telefonicky informovat. Proto udělil plnou moc advokátce
a oprávněně předpokládal, že ta mu v případě obdržení relevantní písemnosti týkající se výsledku
odvolacího řízení zprávu neprodleně vhodným způsobem předá. Stejně jako v žalobě zopakoval,
že pokud by byl s výsledkem odvolacího řízení obeznámen, samozřejmě by řidičský průkaz
odevzdal. Připomněl též, že rozhodnutí mu mělo být v souladu s §34 odst. 2 správního řádu
doručeno osobně. Prodlevu 12 dní, které proběhly mezi převzetím rozhodnutí zmocněnou
advokátkou a prokazatelným předáním informace o výsledku odvolacího řízení jeho osobě, nelze
považovat za pokus vyhýbat se účelově převzetí zásilky.
6. Pracovní činnost stěžovatele jakožto řidiče mezinárodní kamionové dopravy předpokládá
v podstatě neustálý pobyt v zahraničí. Proto si také zvolil zmocněnce a jak je zřejmé, nesnažil
se řízení jakkoliv komplikovat či protahovat. Právě to, že byl odborně zastoupen zástupcem,
kterého si ad hoc najal za úplatu, nesvědčí aplikaci zásady vigilantibus iura, ba právě naopak.
V opačném případě by institut zastoupení postrádal smysl. Polemiku krajského soudu o tom,
že existence nepravomocného rozhodnutí zakládá povinnost apriori předpokládat, že odvolání
bude automaticky zamítnuto, považuje stěžovatel za skutečný průlom do právního systému.
Obdobná řízení jsou totiž zásadně dvoustupňová a do doby pravomocného rozhodnutí nelze
účastníkovi jakkoliv vytýkat neplnění povinností plynoucích z odvoláním napadeného
rozhodnutí.
IV.
7. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že kasační námitky se shodují
s námitkami uvedenými v žalobě proti jeho rozhodnutí. Ztotožnil se se závěry krajského soudu
a setrval na svých závěrech uvedených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí,
na které odkázal.
V.
8. Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu
oprávněnou, proto Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
9. Kasační stížnost není důvodná.
10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možné
zabývat se dalšími kasačními námitkami (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 3 As 6/2004 - 105). Jde-li o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
lze předeslat, že k požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyšší správní soud v judikatuře
konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy,
jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě; proč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy. Nepřezkoumatelné je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl
vypořádat s některou ze včasně uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky
čj. 5 As 72/2010 - 60, čj. 5 As 29/2007 - 64, čj. 4 Ads 21/2007 - 77 a čj. 1 Afs 135/2004 - 73).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud žádné ze shora uvedených pochybení krajského
soudu neshledal. Sám stěžovatel ostatně námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
formuloval velmi obecně a upozornil toliko na „žalostně málo“ argumentů, kterými by jej krajský
soud přesvědčil o logičnosti a spravedlivosti jeho rozsudku. Podle Nejvyššího správního soudu
je nicméně podstatné, že krajský soud na všechny uplatněné žalobní námitky v odpovídající míře
reagoval. Přestože lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že značná část odůvodnění napadeného
rozsudku obsahuje pojednání o obecných principech soudního přezkumu rozhodnutí správních
orgánů, jež se přímo projednávané věci netýkají, nemůže tato skutečnost ve spojení s názorem
žalobce zpochybňujícím „přesvědčivost a spravedlivost“ rozsudku vést k závěru o jeho
nepřezkoumatelnosti. Pokud pak jde o zmiňovanou nepřezkoumatelnost závěrů správního
orgánu, který se podle stěžovatele nezabýval otázkou předání informace o výsledku odvolacího
řízení stěžovateli jeho bývalou přítelkyní a nevyslechl ji, odkazuje zdejší soud ve shodě s krajským
soudem na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, který se s takto navrženým důkazem a související
argumentací vypořádal (viz str. 4 rozhodnutí žalovaného).
11. Stěžejní námitka stěžovatele v dané věci spočívá v tom, že v době uskutečněné silniční
kontroly nevěděl, ani nemohl vědět, že nemá řidičské oprávnění, neboť mu nebylo známo,
že již skončilo řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení všech
motorových vozidel. Namítá současně, že toto rozhodnutí nemělo být doručeno pouze jeho
zástupci, ale též jemu osobně. Jak v tomto ohledu Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu
(ostatně není to mezi účastníky sporné), Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne
7. 11. 2013, čj. JMK 110271, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Rosice ze dne 5. 9. 2013, čj. MR-S 588/13-ODO GAL/19. Tímto rozhodnutím byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu,
neboť dne 25. 12. 2012 v 21.45 hod. řídil v obci Veverské Knínice osobní motorové vozidlo pod
vlivem alkoholu (v době silniční kontroly měl v krvi nejméně 0,86 promile alkoholu), za což mu
byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 9 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí
bylo doručováno toliko zástupkyni stěžovatele (JUDr. Petronele Sojkové, advokátce) a nabylo
právní moci dne 7. 11. 2013.
12. Relevantní právní úpravu ve vztahu k rozlišení, které písemnosti lze ve správním řízení
doručovat toliko zástupci účastníka a kdy je nutno písemnost doručit i přímo účastníkovi,
představuje §34 správního řádu, podle jehož odst. 2 se „[S] výjimkou případů, kdy má zastoupený něco
v řízení osobně vykonat, doručují písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt,
nestanoví-li zákon jinak“.
13. Ustanovení §33 a §34 správního řádu jako celek upravují obecně vztah mezi zástupcem
a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah.
Typické pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho
úkonů, které pro zastoupeného činí, plynou vždy zastoupenému. Zástupce tak svými úkony
vyvolává vznik práv či povinností zastoupenému. Protože je to právě zástupce, který má hájit
práva zastoupeného ve správním řízení, stanoví správní řád zásadu, že i písemnosti, které jsou
zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení
má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato zásada je prolomena výjimkou uvedenou
právě v citovaném §34 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení se aplikuje v případě písemností,
jimiž je zastoupenému v řízení ukládána nějaká procesní povinnost proto, aby byl smysl či obsah
řízení naplněn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 239/2014 - 39). Takovým
typickým úkonem je provedení výslechu účastníka v řízení. Jeho osobní výpověď nemůže totiž
poskytnout nikdo jiný, než on sám, a to za předpokladu, je-li jeho osobní účast nutná
pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu, na němž je konečný výsledek řízení
zbudován (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 100/2008 - 61).
14. V projednávané věci příslušný správní orgán doručoval stěžovateli rozhodnutí, kterým
bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o zákazu řízení motorových
vozidel. Jednalo se o rozhodnutí ve věci samé, kterým řízení končilo, a správní orgán k němu
již nepotřeboval jakoukoliv osobní součinnost žalobce. Výzva k vrácení řidičského průkazu,
jež byla součástí rozhodnutí o uložení zákazu řízení motorových vozidel, nejenže není obdobou
výše zmíněné výzvy ke splnění procesní povinnosti za účelem zjištění skutkového stavu,
především ale představuje toliko připomenutí ze zákona plynoucí povinnosti, jež je důsledkem
uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (srov. §94a a §113
odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu). Zákon o silničním provozu v účinném znění nevyžaduje,
aby správní orgán vydával samostatné správní rozhodnutí o povinnosti odevzdat řidičský průkaz,
neboť tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, který rovněž stanoví lhůtu ke splnění této
povinnosti. Lze tedy uzavřít, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že zmiňované rozhodnutí
o odvolání mělo být doručeno i jemu osobně.
15. Ve vztahu k námitce, že stěžovatel nevěděl, ani nemohl vědět, že bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí o uložení zákazu řízení motorových vozidel, je třeba předeslat,
že podle §125c odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu, se fyzická osoba dopustí přestupku
tím, že „v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) není
držitelem řidičského oprávnění“. Podle §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona, „[ř]ídit motorové vozidlo může
pouze a) osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen
„skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní
stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“), nebo jiným státem podle
mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu“.
16. Zákon o silničním provozu dále podrobněji upravuje v §81 - §102 podmínky pro udělení
a držení řidičského oprávnění, skupiny a podskupiny řidičských oprávnění, odnětí, pozbytí
či pozastavení řidičského oprávnění a konečně podmínky pro vrácení řidičského oprávnění.
Držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým
mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti
spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel (§94a odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu).
Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu úřadu
obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí,
kterým byla sankce uložena. Nejvyšší správní soud již v rozsudku čj. 7 As 137/2011 - 52 v tomto
ohledu zdůraznil, že je třeba rozlišovat oprávnění řídit motorové vozidlo a osvědčení o tomto
oprávnění, kterým je řidičský průkaz. Při nevrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič,
který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové
vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné
kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit
mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu.
17. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že podle §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále též „zákon o přestupcích“), k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti,
nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona
o přestupcích je přestupek spáchán z nevědomé nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem
a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Nejvyšší správní soud se v projednávané věci
ztotožňuje se závěry krajského soudu v tom smyslu, že nenaplnění subjektivní stránky přestupku
nemůže spočívat toliko v tom, že stěžovatel nekontaktoval svého zástupce s ohledem
na tvrzenou pracovní cestu do oblasti bez internetového připojení a s nedostatečným signálem
pro komunikaci mobilním telefonem. Tento závěr je v souladu s judikaturou zdejšího soudu,
která se již opakovaně obdobnými skutkovými situacemi zabývala. Kupříkladu v rozsudku
čj. 1 As 150/2012 - 33 Nejvyšší správní soud uzavřel, že „[p]ro závěr, že pachatel měl a mohl vědět
o tom, že řídí bez řidičského průkazu, je nutné mít najisto postaveno, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající tuto
sankci řádně doručeno. Právě skutečnost, že se vlivem své nedostatečné opatrnosti s tímto rozhodnutím nemohl
fakticky seznámit, ačkoli by při zachování obecně uznávané míry opatrnosti měl, může vést k závěru o nevědomé
nedbalosti při spáchání přestupku“. Nelze vycházet z toho, že řidič není nevědomě nedbalý ve vztahu
k přestupku řízení bez řidičského oprávnění jen proto, že se fakticky neseznámil s rozhodnutím
o odvolání v řízení proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel.
V situaci, kdy stěžovatel svému zástupci nesdělil jiný kontakt než e-mailovou adresu
(k níž dle tvrzení stěžovatele měla přístup jeho bývalá přítelkyně), a nemohl se tak se stavem
odvolacího řízení seznámit, zavinil porušení zákonem chráněných zájmů přinejmenším
ve formě nevědomé nedbalosti (nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět
měl a mohl). Na výše uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že rozhodnutí,
jímž byl stěžovateli uložen zákaz řízení motorových vozidel, nabylo právní moci dne 7. 11. 2013,
a stěžovatel byl policejní hlídkou kontrolován již dne 18. 11. 2013. V případě tak zásadní otázky,
jakou je držení řidičského oprávnění (zvláště u osoby řidiče kamionové dopravy), lze časový
prostor v rozsahu několika dní považovat za dostatečný k tomu, aby se stěžovatel s daným
rozhodnutím seznámil. Součástí správního spisu je ostatně též sdělení zaměstnavatele
stěžovatele (Hebík Transport, s. r. o.) ze dne 3. 2. 2014, podle něhož byl stěžovatel s vozidlem
v EU pouze ve dnech 8. 11. - 11. 11. 2013 a 15. 11. - 17. 11. 2013, ve dnech 11. 11. - 15. 11. 2013
a 17. 11 - 18. 11. 2013 byl dle tohoto sdělení stěžovatel v ČR. Ani tato kasační námitka
stěžovatele tedy nemůže být důvodná.
18. Nad rámec výše uvedeného lze též upozornit na závěry usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013, který sice posuzoval účinky doručení rozhodnutí
zástupci účastníka ve správním řízení pro naplnění skutkové podstaty přečinu maření úředního
rozhodnutí ve smyslu trestního zákona, nepochybně k nim však lze přihlédnout i u posouzení
naplnění skutkové podstaty přestupku řízení bez řidičského oprávnění. Nejvyšší soud ve shora
označeném usnesení mimo jiné konstatoval, že „správní rozhodnutí postačí doručit zástupci obviněného,
přičemž za splnění podmínek podle §23 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
lze při doručování rozhodnutí odvolacího správního orgánu využít tzv. fikci. Za takové situace je věcí obviněného,
aby se zajímal o existenci rozhodnutí v odvolacím řízení. Proto okolnost, že se obviněný vůbec nezajímal
o to, jak rozhodl odvolací správní orgán o jeho odvolání proti rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení
všech motorových vozidel, nemůže odůvodňovat závěr, že nevěděl o tom, že mu byl takový zákaz
pravomocně uložen. Z hlediska subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle
§337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může mít význam v konkrétní věci i to, že obviněný se v minulosti
opakovaně dopouštěl dopravních přestupků, což svědčí o tom, že má dostatek zkušeností s řízením před správními
orgány, které rozhodují v řízení o přestupcích.“
VI.
19. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal podanou kasační stížnost
v žádné ze vznesených námitek za důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1. s. ř. s.).
20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. října 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu