ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.150.2015:43
sp. zn. 9 As 150/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D.
K., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova 193/26, České
Budějovice, ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2015, č. j.
10 A 4/2015 – 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 10 A 4/2015 – 47, se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla podle ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba, ve které navrhoval,
aby soud vyslovil, že zásah spočívající ve výběru kauce ve výši 5 000 Kč dle §125a zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), u něho, jako u řidiče motorového vozidla, byl nezákonný.
[2] Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že v případě stěžovatele bylo dáno důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Tuto skutečnost dovodil nejen z potvrzení
o uložení kauce ze dne 30. 11. 2014, ale i z úředního záznamu ze dne 3. 2. 2015 a z oznámení
o přestupku ze dne 30. 11. 2014. Tyto důkazní prostředky byly zohledněny s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 9/2013 – 48. Bylo
z nich zjištěno, že stěžovatel se po celou dobu zásahu choval arogantně, s policisty komunikoval
pouze úsečně a negoval jimi sdělené skutečnosti a výzvy. Uvedl, že s tím, že by překročil rychlost,
nesouhlasí. Bylo mu sděleno, že jeho jízda byla zachycena měřícím zařízení a fotodokumentací,
a bylo mu umožněno nahlédnout do záznamu. K tomu řekl, že záznam vidět nepotřebuje,
neboť s přestupkem nesouhlasí. Odmítl se seznámit s oznámením o přestupku a podepsat ho.
Odměřenost chování byla shledána též s ohledem na to, že se pomalu přesouval k autu navzdory
tomu, že mu byl vysvětlován následný postup projednání přestupku. K tomuto vysvětlení
poznamenal, že si mají napsat, co chtějí, a odešel se posadit do vozidla. Následně byl vyzván
k opuštění vozidla a k přečtení oznámení o přestupku, což odmítl s tím, že to nepovažuje
za důležité. S ohledem na toto jednání bylo oznámení policistou přečteno. Po celou dobu čtení
byl k policistům otočen bokem a obsah oznámení nesledoval. Po přečtení byl vyzván k vyjádření
a podpisu oznámení, to však rovněž odmítl a požádal o vrácení dokladů, neboť spěchá. Následně
byl vyzván k úhradě kauce, což odmítl s odůvodněním, že nemá hotovost. Proto byl poučen
o následcích jejího neuhrazení. Na základě tohoto poučení se jal telefonovat. Poté již s úhradou
souhlasil.
[3] Stěžovatelovým tvrzení, kterými rozporuje skutečnosti uvedené v úředních záznamech
a v oznámení o přestupku o jeho přístupu v době policejního zásahu, soud neuvěřil.
Toto hodnocení provedl na základě všech shora uvedených důkazních prostředků,
které se vzájemně doplňují a ve vztahu k jeho chování a postoji v průběhu projednávání
přestupku se jeví jako zcela konstantní a věrohodné.
[4] V nynější věci byly naplněny veškeré předpoklady pro uložení kauce. Dostatečné bylo
odůvodnění potvrzení o převzetí kauce, ve kterém policista shrnul své vjemy a postřehy
o stěžovatelově nesouhlasném a odmítavém postoji, které je navíc doplněno úředním záznamem
a oznámením o přestupku. Při posouzení důvodnosti obavy z nedostavení se k přestupkovému
řízení zohlednil soud rovněž velmi závažné porušení pravidel silničního provozu spočívající
v překročení povolené rychlosti o 40 km/h.
[5] Důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nelze spojovat
výlučně s neexistencí bydliště, či dlouhodobého pobytu podezřelého z přestupku na území České
republiky. S obstrukčními procesními taktikami se soud setkal především ve věcech, v nichž jsou
žalobci zastupování stejným advokátem, kterého si zvolil stěžovatel.
[6] Za lichou považuje i námitku týkající se nezákonnosti výše uložené kauce. Stěžovatel byl
podezřelý ze spáchání přestupku, za nějž mu hrozí pokuta ve výši 2 500 až 5 000 Kč. Kauce
ve výši 5 000 Kč byla proto uložena v souladu se zákonem. Irelevantní jsou stěžovatelovy
spekulace o reálnosti hrozící sankce.
[7] Návrh na doplnění dokazování výslechem stěžovatele byl jako nedůvodný zamítnut,
neboť ten měl možnost se na místě k oznámení přestupku i k uložení kauce vyjádřit, což odmítl.
Jeho výslech je nadbytečný, jestliže jsou pořízeny zasahujícími policisty úřední záznamy
o průběhu kontroly.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Krajský soud vycházel z úředního záznamu, který není řádným důkazním
prostředkem (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115) a důkazní návrh jeho výslechem neprovedl. Zároveň soud hodnotil více
úředních záznamů sepsaných stejnými policisty (jeden z nich dokonce pořízen
s několikaměsíčním odstupem) jako na sobě nezávislé důkazy, o nichž konstatoval, že vzájemně
korespondují. Oznámení o přestupku, protokol o uložení kauce nebo úřední záznam jsou
pouhou písemnou výpovědí policisty, zachycující jeho pohled na věc. Nelze akceptovat,
že čím více policista obdobných listin sepíše, tím víc existuje ve věci vzájemně provázaných
důkazů.
[10] Pokud by však byl skutkový stav zjištěný soudem dostatečný, pak je rozsudek nezákonný
pro nesprávné posouzení právní otázky. Okolnosti, které policisté uvedli jako důvody pro uložení
kauce, jsou nedostatečné. Jedením z důvodů uložení kauce bylo to, že stěžovatel i přes vysvětlení
přestupku s přestupkem nesouhlasil. To svědčí žalobnímu tvrzení, že uložením kauce policista
sledoval osobní cíle, neboť byl rozezlen jeho nesouhlasem, a proto pojal institut kauce
jako odvetu. Nesouhlas pak vyjadřuje konzistenci jeho postoje. Rovněž mu není zřejmé,
proč by takový postup měl zakládat podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení.
Chtěl využít svého práva se k přestupku nevyjadřovat. Neviděl proto důvod se s textem
oznámení seznamovat. Stejně tak nevidí důvod k tomu, aby jej podepisoval. To by mohlo být
správními orgány vnímáno jako souhlas se spácháním přestupku. Povinnost seznámit se s textem
oznámení o přestupku a podepsat ho nevyplývá z žádného právního předpisu.
[11] Arogantní chování nemůže představovat důvod pro výběr kauce. Nemá relevanci
k případnému vyhýbání se přestupkovému řízení. Úsečná komunikace je logická,
neboť stěžovatel nebyl tázán žádnými otázkami, na něž by musel odpovědět souvislou větou,
a proto je logické, že odpovídal jednoslovnými odpověďmi. Úsečnost odpovědí nemůže zakládat
uvedené podezření. Není pravda, že by negoval výzvy policistů. Z podkladů pro rozhodnutí
vyplývá, že se podrobil všem výzvám (aby vypnul motor, vystoupil z vozidla, předložil doklady
potřebné k řízení motorového vozidla, podrobil se orientační dechové zkoušce, následoval
policisty ke služebnímu vozidlu). Oproti tomu nevyužil všech práv, která mu policisté nabízeli
(shlédnout videozáznam, vyjádřit se, přečíst si oznámení). Jedinou výzvu, kterou neuposlechl,
byla výzva k podpisu oznámení o přestupku. Není zřejmé, jaký by měl tento podpis význam.
Výběr kauce z tohoto důvodu by fakticky znamenal trest za výkon jeho práva. Tvrzení,
že při čtení oznámení o přestupku dával řečí těla najevo nezájem o čtený text, nasvědčuje spíše
tomu, že jej schválně zdržovali, ač věděli, že spěchá. Nevidí důvod, proč by se měl s textem
oznámení o přestupku seznamovat, když mu byla podstata přestupku již sdělena a neměl
v úmyslu se vyjadřovat. Přestupek kladený stěžovateli za vinu není v žádném případě tak závažný,
aby ze samé podstaty sankce bylo možné očekávat motivaci řidičů vyhýbat se přestupkovému
řízení.
[12] Soudu dále vytýká, že úvaha o procesních obstrukcích je pro výběr kauce zjevně
irelevantní, neboť pokud není přestupek v zákonné lhůtě projednán, kauce se vrací osobě,
od které byla vybrána.
[13] Stěžovatel namítá, že ze zákona lze kauci vybrat nejvýše do výše hrozící peněžní sankce,
zatímco krajský soud má za to, že na výši hrozící sanice je nutno pohlížet jako na hypotetickou
nejvyšší výši sankce. Za výši hrozící sankce za přestupek lze považovat nejvyšší reálnou výši
sankce, kterou lze v konkrétním případě uložit. Podmínka výběru kauce proto nebyla
v posuzované věci splněna. Policistům bylo zřejmé, že není reálné udělení sankce při horní
hranici zákonné sazby, neboť věděli, že přestupek spáchal poprvé a neuvedli žádné přitěžující
okolnosti v úředním záznamu.
[14] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření k žalobě a ztotožnil
se se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Právní úprava výběru kaucí je obsažena v §125a zákona o silničním provozu. V odstavci
1 tohoto ustanovení se podává: Policista je oprávněn vybrat od řidiče motorového vozidla podezřelého
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci od 5 000 Kč do 50 000 Kč, nejvýše však do výše
hrozící peněžní sankce za spáchaný přestupek. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro uložení kauce
musí být splněny tři vzájemně související podmínky: (i) kauci lze uložit osobě, která byla v dané
věci řidičem motorového vozidla; (ii) tento řidič musí být podezřelý ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích; (iii) musí se jednat o řidiče,
u něhož je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení.
[18] To, že v posuzované věci vystupoval stěžovatel jako kontrolovaný řidič, není mezi
stranami sporné. Stejně tak není sporné, že byl v posuzované věci jako řidič podezřelý
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Spornou zůstává podmínka třetí, tj. zda u něho vzniklo důvodné podezření, že se bude vyhýbat
přestupkovému řízení.
[19] Otázkou vybírání kaucí se Nejvyšší správní soud již v minulosti několikrát zabýval.
Například v rozsudku ze dne 27. 4. 2015, č. j. 4 As 47/2015 – 34, konstatoval: „Na institut uložení
kauce nelze klást obdobné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu.
Postačí proto srozumitelné a okolnostem věci odpovídající stručné vyjádření, v čem konkrétně policista spatřuje
důvodné podezření, že se řidič motorového vozidla podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích bude vyhýbat přestupkovému řízení s přihlédnutím k podmínkám,
za nichž je potvrzení o převzetí kauce vystavováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 9/2013 - 48, dostupné: www.nssoud.cz). Důvodnost uložení kauce přitom neosvědčují
toliko skutečnosti uvedené v potvrzení o výběru kauce, ale rovněž i další okolnosti, které jsou způsobilé prokázat
důvodnost aplikace tohoto institutu. Je tudíž možné při přezkumu důvodnosti uložení kauce vycházet i z jiných
podkladů, např. z obsahu úředního záznamu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 Aps 9/2013 - 48). Není však přípustné, aby důvody výběru kauce byly uvedeny jen v úředním záznamu
či oznámení o podezření ze spáchání přestupku a v potvrzení o výběru kauce přitom zcela absentovaly.
V tomto potvrzení tedy musí být aspoň stručně zmíněny důvody výběru kauce, které pak mohou být podrobněji
specifikovány v dalších písemnostech.“
[20] Stěžovatelova námitka, že krajský soud pochybil, pokud vycházel z úředního záznamu
pořízeného policisty je s ohledem na shora uvedené judikaturní závěry nedůvodná. Soud
při posuzování důvodnosti výběru kauce v nyní souzené věci mohl jako podklad (důkazní
prostředek) vycházet vedle potvrzení o uložení kauce a oznámení o přestupku mimo jiné
i z úředních záznamů. Odkaz na rozsudek ve věci sp. zn. 1 As 96/2008, není přiléhavý,
neboť v něm se soud vyslovoval k otázce použitelnosti úředního záznamu coby důkazního
prostředku o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý v přestupkovém
řízení, nikoliv k otázce řešené v nyní souzené věci. K otázce důkazní váhy listin sepsaných
identickými osobami a poukazem, že stěžovatel navrhoval svůj výslech, se soud s ohledem
následující argumentaci nezabýval. I kdyby shledal tyto námitky důvodnými, nic by to nemohlo
změnit na níže rozvedeném závěru o nedůvodnosti výběru kauce.
[21] Se shora uvedeného rozsudku ve věci sp. zn. 4 As 47/2015 vyplývá, že pro vybírání kauce
je rozhodující důvod uvedený v potvrzení o převzetí kauce. V tom je v nyní posuzované věci
v příslušné pasáži uveden obecný popis skutku a sdělení, že: „[ř]idiči byl přestupek vysvětlen,
ten s ním nesouhlasil a odmítl se seznámit s oznámením přestupku, vyjádřit se a podepsat. Pojal jsem důvodné
podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu řízení a z toho byla řidiči uložena kauce 5000,- Kč, kterou řidič
zaplatil v hotovosti na místě.“ V oznámení přestupku z téhož dne a z úředního záznamu ze dne
30. 11. 2014 jsou k důvodu výběru kauce uvedeny zásadně shodné skutečnosti jako v potvrzení
o převzetí kauce. Až v úředním záznamu ze dne 3. 2. 2015 (tj. po více jak dvou měsících
po vybrání kauce) byly doplněny další důvody, a to sice odměřené chování a jednání řidiče
a jeho nespolupráce spočívající v popocházení ke svému vozidlu, vstupování do řeči, arogantní
chování, natočení bokem při čtení textu a požadavek vrácení dokumentů.
[22] Jedinými důvody výběru kauce obsaženými v potvrzení o převzetí kauce, které jsou
podle výše citované judikatury klíčové pro vymezení důvodného podezření vyhýbání
se přestupkovému řízení, je tedy nesouhlas s přestupkem, odmítnutí seznámit se s oznámením
o přestupku a vyjádřit se a podepsat vyplněný tiskopis. Uvedené důvody nedosahují takové
intenzity, aby na jejich základě mohl policista nabýt důvodné podezření, že se řidič podezřelý
ze spáchání přestupku bude vyhýbat přestupkovému řízení. Tento názor kasačního soudu
lze opřít zejména o jeho rozsudek ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 273/2014 - 32 , v němž uvedl:
„Fakt, že stěžovatel s policisty nespolupracoval a odmítl podepsat předmětné oznámení a vyjádřit se k němu,
nelze za takový důvod považovat. Lze se jistě pozastavit nad tím, proč stěžovatel, pokud nesouhlasil s tím,
že spáchal přestupek, neuvedl tento svůj názor v příslušné části tiskopisu. Nicméně pouhou skutečnost,
že stěžovatel zaujal komunikačně minimalistický postoj a k přestupku, z jehož spáchání byl podezřelý,
se nevyjádřil, nelze bez dalšího chápat jako snahu vyhýbat se správnímu řízení, nýbrž de facto jako realizaci
jeho práva na volbu libovolné procesní strategie v intencích ust. §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Ta může spočívat rovněž i v mlčení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud si je přitom
vědom toho, že úřední záznam obsahuje širší popis skutkového stavu, jakož i toho, že stěžovatel byl podezřelý
ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f), bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích.“
[23] S ohledem na uvedené nelze chování popsané v potvrzení o převzetí kauce hodnotit
jako způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti, že se bude stěžovatel vyhýbat správnímu řízení,
neboť představuje volbu přípustné procesní taktiky. Stěžovatel se nedopustil porušení žádné
jemu uložené povinnosti a lze s ním souhlasit v tom, že z potvrzení o převzetí kauce ve spojení
s úředním záznamem ze dne 3. 2. 2015 plyne, že jedinou výzvu, kterou neuposlechl, byla výzva
k podpisu oznámení o přestupku. Jak bylo uvedeno výše, odmítnutí podpisu oznámení
o přestupku nepředstavuje samostatně ani ve spojení s ostatními, v oznámení uvedenými
okolnostmi, důvod výběru kauce.
[24] Další důvody, které měly vést k existenci důvodného podezření z vyhýbání
se přestupkovému řízení, tj. odměřené chování, popocházení ke svému vozidlu, vstupování
do řeči, arogantní chování, natočení bokem při čtení textu a požadavek k vrácení dokumentů,
byly doplněny až následně, s odstupem více jak dvou měsíců, v úředním záznamu ze dne
3. 2. 2015. Zmínka o takových okolnostech ovšem v potvrzení o převzetí kauce zcela absentovala
a byla poprvé zmíněna až ex post v tomto úředním záznamu. V potvrzení o převzetí kauce nebyly
tyto okolnosti ani načrtnuty v těch nejhrubších obrysech, proto tyto ostatní okolnosti nemohly
být brány v potaz. Soud se tudíž kasační argumentací vztahující se k jednotlivým ostatním
okolnostem posuzovaného případu blíže nezabýval.
[25] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, krajského soudu, který při posuzování důvodnosti
obavy z nedostavení se k přestupkovému řízení zohlednil velmi závažné porušení pravidel
silničního provozu. Ze samé podstaty sankce přestupku kladeného mu za vinu totiž
nelze očekávat jeho motivaci vyhýbat se přestupkovému řízení.
[26] Jak již bylo výše uvedeno, potvrzení o přestupku obsahovalo obecný popis skutku,
kterého se měl dopustit. Z prostého popisu skutku bez jakýchkoliv hodnocení jeho závažnosti
či hrozící sankce však jednoznačně neplyne, že by policisté spatřovali důvodné podezření,
že se stěžovatel bude vyhýbat přestupkovému řízení, právě v charakteru porušení pravidel
silničního provozu. Naopak z úředního záznamu ze dne 3. 2. 2015 plyne, že důvodem výběru
kauce nebyl charakter přestupku a výše za něj hrozící sankce. Tento záznam sice obsahuje
konkrétnější popis skutku (a to rovněž bez konstatování jeho závažnosti či hrozící sankce),
nicméně se v něm k důvodu výběru kauce pouze podává, že: „[z] chování a jednání řidiče, které bylo
po celou dobu odměřené, a nespolupracoval, jsem pojal důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému
řízení.“ Uvedenému konstatování v textu záznamu předchází bližší rozvedení toho,
v čem policista spatřoval odměřenost a nespolupráci (mimo jiné popocházení ke svému vozidlu,
vstupování do řeči, arogantní chování, natočení bokem při čtení textu, požadavek vrácení
dokumentů). Z uvedených dokumentů proto neplyne, že by důvodem pro výběr kauce byla
závažnost přestupku či výše hrozící sankce, což ostatně netvrdí ani krajský soud. Jím hodnocené
dokumenty totiž interpretoval tak, že důvod výběru kauce spočíval v arogantním, odmítavém
a úsečném jednání stěžovatele, který negoval veškeré sdělení a výzvy. Soud však nad rámec
důvodů popsaných v uvedených dokumentech závažnost protiprávního jednání ve svých úvahách
o zákonnosti zásahu zohlednil. K takovému dohledávání neuvedených důvodů výběru kauce
nebyl povolán. Soud nemůže dodatečně svým konstatováním o dalších důvodech výběr kauce
legalizovat. Pokud tak však postupoval, zatížil své rozhodnutí vadou.
[27] V kasační stížnosti je dále namítáno, že zákon o silničním provozu limituje přípustnou
výši kauce výší reálně hrozící sankce za přestupek.
[28] Stěžovatel měl jednáním, které je mu kladeno za vinu, naplnit skutkovou podstatu
přestupku upravenou v §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu.
Za tento přestupek je možné dle odstavce 4 písm. e) téhož ustanovení uložit pokutu v rozmezí
od 2 500 Kč do 5 000 Kč. Zákon o silničním provozu v §125a odst. 1 stanovuje, že lze uložit
kauci v rozpětí od 5 000 Kč do 50 000 Kč. Dále však stanoví, že kauci lze uložit nejvýše do výše
hrozící peněžní sankce za spáchaný přestupek.
[29] Pro posouzení nastolené otázky je proto klíčové, zda má policejní orgán vycházet toliko
ze zákonného rozpětí možné výše pokuty, resp. z její horní hranice, či zda má při rozhodování
o výběru kauce a její výše dovozovat, v jaké výši může být pokuta reálně v přestupkovém řízení
udělena. Stěžovatel ve své podstatě po zasahujících policistech vyžaduje, aby předjímali úvahu
orgánu příslušného k projednání přestupku o uložení konkrétní sankce za tento přestupek,
a tedy predikovali i výsledek celého přestupkového řízení. Dle Nejvyššího správního soudu
však s takovými požadavky nelze rozhodování o výběru kauce a o její výši spojovat.
[30] Ustanovení §125a odst. 1 in fine definuje možnost výběru kauce nejvýše však do výše hrozící
peněžní sankce za spáchaný přestupek. Z jazykového výkladu dotčeného ustanovení je patrné,
že zákon zvolenou formulací omezuje výši kauce až do výše hrozící sankce, nikoliv do výše sankce,
která by s ohledem na příslušná zákonná pravidla měla být udělena v přestupkovém řízení. Soud
si je vědom, že při interpretaci zákona nelze vždy úzkostlivě lpět na jeho striktním gramatickém
výkladu bez zohlednění smyslu a účelu právní úpravy [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Zaměřil se proto
i na smysl a účel posuzované právní úpravy. Nicméně ty odpovídají gramatickému výkladu.
Institut kauce je vystavěn jako zajišťovací, o kterém se rozhoduje okamžitě, aniž by bylo možné
složitě posuzovat veškeré dílčí aspekty věci. Při ukládání sankce v přestupkovém řízení musí
správní orgán zvážit množství pravidel stanovených právními předpisy, která mají navíc zpravidla
podobu neurčitých právních pojmů a někdy umožňují i správní uvážení. Aplikace právního
předpisu tak je v těchto případech relativně složitým procesem, který musí zohlednit individuální
okolnosti celé věci. Při těchto úvahách proto soud shodně jako při úvahách o nárocích na kvalitu
odůvodnění potvrzení o převzetí kauce zohlednil podmínky, za nichž je kauce ukládána
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný ve věci sp. zn. 4 Aps 9/2013). Tudíž pokud
má být šetřen smysl a účel výběru kauce coby institutu, který má zajistit průběh řízení o přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, odpovídá i smyslu
uvedeného ustanovení, aby policisté vyšli ze zákonného rozpětí hrozící pokuty a nemuseli
předběžně posuzovat výsledek samotného přestupkového řízení. Opačné nazírání by kladlo
přemrštěné a mnohdy jen obtížně splnitelné nároky na činnost policie. Nutné je mít rovněž
na paměti, že účelem institutu kauce dle §125a zákona o silničním provozu není zajištění úhrady
pokuty uložené v přestupkovém řízení, nýbrž řádné projednání přestupku v případě řidiče,
u kterého hrozí, že se bude přestupkovému řízení vyhýbat, a proto výše udělené pokuty nemusí
nutně korespondovat s výší uložené kauce.
[31] Jestliže stěžovatel rozporuje závěry krajského soudu, že důvodné podezření, že se řidič
bude vyhýbat přestupkovému řízení, nelze spojovat výlučně s neexistencí bydliště,
či dlouhodobého pobytu podezřelého z přestupku na území České republiky, je nutno
konstatovat, že poukaz na obstrukční praktiky zástupce stěžovatele za účelem dosažení prekluze
soud učinil nad rámec rozhodovacích důvodů, a proto se nemohou nijak dotknout zákonnosti
napadeného rozsudku. Kasační tvrzení, že zasahující policista pojal institut kauce jako nástroj
osobní msty, zůstává v rovině ničím nepodložených spekulací.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je soud vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[33] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu