ECLI:CZ:NSS:2016:1.AFS.302.2015:41
sp. zn. 1 Afs 302/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: multigate a. s.,
se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupen JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého
kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 6. 8. 2014, čj. 12403/MJ/2014-2, čj. 12404/MJ/2014-2, čj. 12155/MJ/2014-2,
ze dne 8. 8. 2014, čj. 14715/MJ/2014-2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2015, čj. 31 Af 76/2014 – 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Hradce Králové a Městský úřad Nová Paka (dále jen „správci poplatku“)
vydaly rozhodnutí (ze dne 31. 8. 2011, čj. MMHK/145937/2011/OE3/Mal, ze dne 16. 9. 2011,
čj. MMHK/153638/2011/OE3/Mal, ze dne 28. 6. 2011, čj. MMHK/111572/2011/OE3/Mal,
a ze dne 8. 6. 2011, čj. MUNP/2011/9943/FO/GJ), kterými nevyhověly žádostem žalobce
o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále též „ministerstvo“). Proti těmto
rozhodnutím podal žalobce odvolání, která žalovaný v záhlaví specifikovanými rozhodnutími
zamítl.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutím žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl
jako nedůvodnou. Soud shrnul, že žalobce splnil ohlašovací povinnost k místním poplatkům
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem
dle §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a obecně závazných vyhlášek města
Hradec Králové a Nová Paka, a to s výhradou, že neprovozuje žádné jiné technické herní
zařízení, které by bylo povolováno ministerstvem podle jiného právního předpisu, a požádal
správce poplatku o stanovisko. Žalobce provedl úhradu místního poplatku a následně požádal
o vrácení vratitelného přeplatku dle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, z důvodu,
že k jeho vybrání chyběl zákonný podklad.
[3] Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, že správce poplatku měl v jeho případě
vydat platební výměr, přičemž vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 6. 2014, čj. 2 Afs 68/2012 – 34. Žalobce se vydání platebního výměru,
např. cestou ochrany proti nečinnosti ve smyslu §38 daňového řádu, nedomáhal, namísto toho
požádal o vrácení přeplatku. V rámci rozhodování o jeho žádostech správci poplatku posuzovali
povinnost žalobce poplatek platit, a nebyla mu tak upřena možnost právní ochrany ohledně
přezkoumání zákonnosti poplatkové povinnosti. Účelu zdůrazňovaného v uvedeném usnesení
rozšířeného senátu tak bylo dosaženo, byť jinou procesní cestou. Žalobce navíc o vydání
platebního výměru ve třech případech vůbec nepožádal a v jednom případě sice požádal, avšak
dále se žádným způsobem jeho vydání nedomáhal; namísto toho ve všech případech podal žádost
o vrácení přeplatku.
[4] Dále se krajský soud zabýval otázkou, zda žalobci svědčil hmotněprávní nárok na vrácení
přeplatku. V této souvislosti bylo třeba vyložit pojem „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí“ dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích. Krajský soud odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 31. 5. 2013,
čj. 2 Afs 37/2013 – 26. Na základě jeho závěrů shrnul, že pod tento pojem spadá i žalobcem
provozovaný interaktivní videoloterní terminál, přičemž zpoplatnění podléhá nejen centrální
loterní jednotka, ale také každý koncový terminál.
II. Argumentace kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu jeho
nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel nejprve namítal, že naplnil podmínky dané usnesením rozšířeného senátu
čj. 2 Afs 68/2012 - 34, a proto bylo povinností správce poplatku vydat mu platební výměr, neboť
ve věci nebylo možno aplikovat §11 zákona o místních poplatcích, ani daňové předpisy
umožňující konkludentní vyměření poplatku. Pokud má být dodržen postup, že do evidence
se předepisuje vyměřená daň podle výsledků vyměřovacího řízení, může být povinnost
stěžovatele uhradit poplatek na jeho daňovém účtu evidována pouze na základě platebního
výměru, který je řádně vydán a doručen. V případě nevydání platebního výměru by mu tedy
uhrazený poplatek měl být vrácen.
[7] Krajský soud se dle stěžovatele nepřípustně odchýlil od závěrů rozšířeného senátu
a ustálené judikatury, podle níž v řízení o přeplatku nelze přezkoumávat hmotněprávní
povinnost. Stěžovatel poukázal na rozsudky sp. zn. 2 Afs 120/2015 a 2 Afs 50/2015, ve kterých
Nejvyšší správní soud jednoznačně uzavřel, že účelem přeplatkového řízení není posuzovat
hmotněprávní stránku vzniku daňové/poplatkové povinnosti, nýbrž pouze to, zda vznikla a byla
vybrána zákonným způsobem. V uvedených rozsudcích tak soud překonal závěr vyslovený
v rozsudku sp. zn. 5 Afs 113/2013, ve kterém se soud snažil prosadit určitou výjimku z postupu
daného rozšířeným senátem. Vzhledem k tomuto judikaturnímu rozporu stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud předložil věc rozšířenému senátu.
[8] Stěžovatel byl zkrácen na svých právech tím, že jeho poplatková povinnost nebyla
přezkoumána řádně ve vyměřovacím řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ani neuvedl, jaká
zařízení jsou zpoplatňována, včetně specifikací jednotlivých období, ve kterých byla
povolena/provozována. Původní ohlášení i žádost o součinnost je třeba posuzovat ve vztahu
k celé době trvání poplatkové povinnosti k místnímu poplatku, a nelze je rozčleňovat
na postupně vydávané, obsahově totožné vyhlášky. Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 2 Afs 120/2015 posoudil i žádost o stanovisko jako žádost o vydání platebního výměru.
Povinnost vydat platební výměr stíhá správce poplatku a nelze stěžovateli vytýkat, že správce
poplatku více neurgoval. Stěžovatel tak prokázal, že ve všech věcech naplnil podmínky
rozšířeného senátu.
[9] Další okruh kasačních námitek směřuje proti závěru krajského soudu týkajícímu
se existence povinnosti stěžovatele platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem za zařízení, která jsou koncovými
jednotkami tzv. centrálního loterního systému. Stěžovatel nesouhlasí se závěry rozsudků
Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 37/2012 – 26 a 2 Afs 52/2013 – 39, na které krajský soud
odkazoval, a to zejména z důvodu nejasnosti právní úpravy, resp. toho, že ministerstvo nemá
pravomoc jiné technické herní zařízení povolit. K jinému výkladu pojmu „jiné technické herní
zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu“, než uvedl krajský soud,
lze dojít pomocí výkladu gramatického, systematického, logického, popřípadě i historického
a teleologického. Na základě nich lze dovodit, že zpoplatněna mají být jen taková zařízení,
která jsou výsledkem jakéhosi technického bádání, umožňují hru a jsou povolena ministerstvem
dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“).
Stěžovatel upozornil na praxi ministerstva spočívající v povolování loterií a jiných podobných
her dle §50 odst. 3 uvedeného zákona. Podle tohoto zákona však ministerstvo povoluje pouze
loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové sázky a sázkové hry v kasinu.
Dle argumentu a contrario tak lze vyloučit pravomoc ministerstva vydávat povolení k provozování
jiných technických herních zařízení. Zpoplatnění by však měla podléhat jen ta jiná technická
herní zařízení, jejichž provozování je povoleno, pokud zákon o místních poplatcích dokonce
vyžaduje, aby tato zařízení byla povolena ministerstvem. S ohledem na zásadu, že daně a poplatky
lze ukládat pouze na základě zákona, tak lze konstatovat, že zpoplatnění jiného technického
herního zařízení je vyloučeno. Stěžovatel také poukázal na novelu zákona o místních poplatcích
provedenou zákonem č. 300/2011 Sb., ve které bylo nově uvedeno, že se loterií nebo jinou
podobnou hrou rozumí sázkové hry provozované prostřednictvím funkčně nedělitelného
technického zařízení centrálního loterního systému, jímž je elektronický systém tvořený centrální
řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených
koncových interaktivních videoloterních terminálů. Z takové změny zákona i z příslušné
důvodové zprávy vyplývá, že před novelou tento typ sázkových her upraven nebyl. Zákon
o loteriích a zákon místních poplatcích je třeba aplikovat ve vzájemném souladu.
[10] Krajský soud proto nesprávně posoudil otázku nicotnosti rozhodnutí, resp. zásadních vad
rozhodnutí správce poplatku, pokud uvedl, že správce poplatku nebyl povinen vydat platební
výměr, a rovněž nesprávně posoudil existenci přeplatku. Krajský soud se také nevypořádal
se všemi žalobními body, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se soud věnoval tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[viz kap. III.a) níže]. Dále posuzoval kasační argumentaci směřující proti absenci vyměření
místního poplatku, resp. nevydání platebních výměrů [viz kap. III.b) níže]. Nakonec
se zabýval namítanou existencí poplatkové povinnosti dle §10a zákona o místních poplatcích
[viz kap. III.c) níže].
III.a) Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[14] V rámci namítané nepřezkoumatelnosti stěžovatel pouze v obecné rovině tvrdil,
že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami, aniž by specifikoval,
se kterými. K případné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je Nejvyšší správní soud
povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (viz §109 odst. 4 s. ř. s.).
[15] Po přezkumu rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se krajský soud řádně
zabýval všemi námitkami a napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti stanovená
ustálenou judikaturou (viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 78, či ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 – 130,
čj. 244/2004 Sb. NSS). Námitka nepřezkoumatelnosti tedy není důvodná.
III.b) Otázka absence vydání platebních výměrů; možnost přezkoumání poplatkové
povinnosti v řízení o přeplatku
[16] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
týkající se povinnosti správců poplatku vydat platební výměry a poukázal na nepřípadnost
posuzování hmotněprávní povinnosti platit místní poplatek v řízení o přeplatku.
[17] Usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014,
čj. 2 Afs 68/2012 – 34, došlo ke sjednocení judikatury v otázce, zda a za jakých podmínek
měl správce poplatku podle zákona o místních poplatcích účinného do 31. 12. 2011 povinnost
vydat platební výměr, pokud poplatník sice místní poplatek zaplatil, ale s jeho placením
nesouhlasil. Rozšířený senát dospěl k závěru, že „[s]právce místního poplatku má povinnost vydat
platební výměr podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle §139 či 147 odst. 1 daňového
řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací
povinnost (§14 odst. 2 zákona o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti
a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši
uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle
§46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatku, ani k vystavení platebního výměru dle §140 daňového řádu“.
[18] Pokud tedy poplatník nesouhlasí s poplatkovou povinností, je oprávněn ve lhůtě
(tuto lhůtu je nutné odvíjet od konkrétní obecně závazné vyhlášky, která úpravu příslušného
poplatku zavedla) pro splnění ohlašovací povinnosti před uvedením výherního hracího přístroje
nebo jiného technického herního zařízení do provozu sdělit správci poplatku kvalifikovaným
způsobem své pochybnosti (§70 a 71 daňového řádu) a současně požádat o vydání a doručení
platebního výměru. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud tak neučiní,
má se za to, že poplatková povinnost není sporná, a plně se uplatní právní úprava stanovená
v §11 zákona o místních poplatcích, dle které nemá správce poplatku při včasné úhradě poplatku
povinnost vydat platební výměr.
[19] V nyní posuzované věci stěžovatel ve všech čtyřech přezkoumávaných případech splnil
ohlašovací povinnost se současnou výhradou, že jím provozovaná zařízení místnímu poplatku
nepodléhají (viz ohlášení Městu Nová Paka ze dne 18. 10. 2010, a tři ohlášení Magistrátu
Města Hradec Králové ze dne 24. 2. 2011, založená ve správním spise). Zároveň požádal
o stanovisko ke svému názoru. O vydání platebního výměru v ohlášeních podaných dne
24. 2. 2011 nepožádal; učinil tak pouze v ohlášení ze dne 18. 10. 2010. Nejvyšší správní soud však
nezjistil, že by se stěžovatel proti nevydání platebních výměrů jakýmkoliv způsobem bránil
v rámci vyměřovacího řízení. Namísto toho podal žádosti o vrácení přeplatku dle §155 daňového
řádu, ve kterých dále rozporoval svou povinnost místní poplatek platit. Nedomáhal se ovšem
vrácení přeplatku z toho důvodu, že nebyl vydán platební výměr, ale proto, že mu nesvědčí
hmotněprávní poplatková povinnost. Stejně argumentoval i ve svých odvoláních proti
rozhodnutím správců poplatku.
[20] Lze tak konstatovat, že stěžovatel nezvolil cestu prostřednictvím domáhání se vydání
platebních výměrů a brojení proti jejich zákonnosti (jako poplatníci ve věci řešené rozšířeným
senátem v usnesení čj. 2 Afs 68/2012 – 34), ale pokusil se uhrazené poplatky zpochybnit
prostřednictvím žádosti o vrácení přeplatku. Za těchto okolností se proto plně uplatnila zákonná
úprava stanovená v §11 zákona o místních poplatcích. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v tomto případě nebyl nikterak zkrácen na žádném
svém právu, neboť v řízení o vrácení přeplatku byly námitky, kterými stěžovatel zpochybňoval
svoji poplatkovou povinnost, správními orgány i krajským soudem v rámci stěžovatelem zvolené
procesní obrany řádně vypořádány. Krajský soud se tedy od závěrů rozšířeného senátu
neodchýlil, naopak se snažil dosáhnout jeho zamýšleného účelu, a to za procesní situace,
kterou si stěžovatel zvolil pro obranu svých práv.
[21] Tento závěr nemůže být pro stěžovatele překvapivý, neboť Nejvyšší správní soud
takto v jeho případě rozhodl již několikrát, a to např. v rozsudcích ze dne 2. 7. 2015,
čj. 9 Afs 21/2015 – 42, ze dne 30. 9. 2014, čj. 6 As 64/2014 – 40, či ze dne 5. 11. 2014,
čj. 2 As 55/2014 – 46.
[22] Nad rámec výše uvedeného lze také odkázat na judikaturu Ústavního soudu,
který v obdobné věci stěžovatele v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2581/14,
uvedl, že „námitce, že nelze rozhodovat o existenci přeplatku za situace, kdy poplatek nebyl předepsán
(resp. řádně vyměřen), a tudíž bylo za této situace povinností správce poplatku jej k žádosti vrátit, kterou
stěžovatelka nově podpořila i odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2014 sp. zn. 2 Afs 68/2012, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že se i jí již zabýval, a v usnesení
sp. zn. III. ÚS 3243/14 či sp. zn. III. ÚS 3343/13 s poukazem na "převažující formální povahu" námitky
vyslovil, že "nerozporuje vznik poplatkové povinnosti … z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek zákona
a vyhlášky. "Pouze" nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci - že správní orgán nepromítl svůj závěr
o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti do "formy" v podobě
doručeného platebního výměru".“
[23] Stěžovatel zejména v kasační stížnosti namítá existenci rozporné judikatury, a to na jedné
straně rozsudků Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 120/2015 - 31 a čj. 2 Afs 50/2015 – 60,
podle nichž měl správce poplatku v obdobné věci vydat platební výměr, a na straně druhé
rozsudku sp. zn. 5 Afs 113/2013, dle něhož lze považovat postup správce poplatku a žalovaného,
kteří přezkoumali hmotněprávní poplatkovou povinnost stěžovatele, za zákonný.
[24] V rozsudcích čj. 2 Afs 120/2015 - 31 a čj. 2 Afs 50/2015 – 60 soud uvedl, že s ohledem
na nejednotnou správní praxi správců místních poplatků i nejednotnou judikaturu správních
soudů lze žádost o vydání stanoviska, jak byla v tehdy přezkoumávaných případech formulována
v ohlášení poplatkové povinnosti s výhradou, posoudit z materiálního hlediska jako žádost
o závazné posouzení věci a rozhodnutí o ní, tedy jako žádost o vydání platebního výměru.
Je však třeba podotknout, že v uvedených věcech Krajský soud v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích, rozhodnutí o odvolání proti žádostem o vrácení vratitelného přeplatku v souladu
se závěry rozšířeného senátu zrušil a nepřezkoumával, zda byla otázka existence poplatkové
povinnosti správně posouzena. Nejvyšší správní soud ostatně sám v těchto rozsudcích vysvětlil,
že se nejedná o postup rozporný s postupem zvoleným v rozsudku sp. zn. 5 Afs 113/2013.
Uvedl, že pátý senát tu zvolil řešení s ohledem na to, „aby jím řešená věc nebyla nadále prodlužována,
neboť byl toho názoru, že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval ji za jakkoli spornou, stejně
jako krajský soud. To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady sporů, kdy procesní fáze nastiňovala i jiný
způsob řešení, než k jakému dospěl rozšířený senát tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení zahrnoval
posouzení hmotněprávní povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel z usnesení
rozšířeného senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem na konstantní
judikaturu i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud“ (viz rozsudek
čj. 2 Afs 120/2015 – 31).
[25] Rozsudek pátého senátu se navíc zabývá přeplatkem na místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem
za situace, kdy poplatníci nemohli znát pozdější judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména
usnesení rozšířeného senátu čj. 2 Afs 68/2012 – 34) a nevěděli, že je možné se u místních
poplatků (i v případě jejich zaplacení) domáhat vydání platebního výměru způsobem popsaným
v usnesení rozšířeného senátu (s ohledem na ustanovení §11 zákona o místních poplatcích).
Za uvedené situace by bylo odmítnutím spravedlnosti, pokud by se poplatník, který se vydání
platebního výměru nedomáhal, avšak požádal o vrácení přeplatku dle §155 daňového řádu,
nedomohl hmotněprávního přezkumu své poplatkové povinnosti. Proto dospěl pátý senát
k závěru, že je v rámci řízení o přeplatku možné přezkoumat hmotněprávní poplatkovou
povinnost.
[26] K obdobným závěrům lze přitom dojít i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel
taktéž ohlašoval svou poplatkovou povinnost ještě před vydáním usnesení rozšířeného senátu
a nemohl vědět, že má usilovat o vydání platebního výměru, proti kterému by se následně mohl
bránit a uplatňovat námitky týkající se jeho hmotněprávní povinnosti platit předmětný místní
poplatek. Posouzení existence poplatkové povinnosti bylo plně provedeno v rámci přeplatkového
řízení, ve kterém se jak správci poplatku, tak následně žalovaný touto otázkou důsledně zabývali.
Jejich závěry následně přezkoumal také krajský soud, který v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu potvrdil, že stěžovatel skutečně povinnost platit poplatek
měl (s tímto závěrem se ztotožňuje také zdejší soud, jak uvádí níže). Je tedy zřejmé, že stěžovatel
by nebyl s touto námitkou úspěšný ani v případném vyměřovacím řízení.
[27] V posuzovaném případě navíc námitka, že v přeplatkovém řízení není prostor
pro posouzení hmotněprávní poplatkové povinnosti, působí zjevně účelovým dojmem,
jelikož stěžovatel sám v žádostech o vrácení přeplatku obsáhle namítal, že jí m provozovaná
zařízení poplatková povinnost netíží. Stejným způsobem argumentoval i v podaných odvoláních.
Rovněž žaloba a kasační stížnost obsahují z velké části argumenty zpochybňující jeho
poplatkovou povinnost. Nejvyšší správní soud již v dřívějších rozsudcích ve věcech stěžovatele
v této souvislosti poukazoval na závěry Ústavního soudu vztahující se k této námitce
(viz usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 970/15, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. II. ÚS 905/15, ve všech věcech byl účastníkem sporu stěžovatel): „jestliže stěžovatelka svojí
námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž
vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu
nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotněprávní povinnost k placení poplatku), ponechává přitom stranou,
že otázku interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama
předestřela, jakož i – a to především – pomíjí skutečnost, že jí svědčila hmotněprávní povinnost k úhradě místního
poplatku, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně“.
[28] Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že postup správních orgánů nelze považovat za nezákonný. Neshledal tak ani důvod k předložení
věci rozšířenému senátu, neboť nepovažuje stěžovatelem předestřenou judikaturu za rozpornou.
III.c) Posouzení existence povinnosti stěžovatele platit místní poplatek
[29] Další okruh kasačních námitek se týká výkladu a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích. Stěžovatel je přesvědčen, že interaktivní videoloterní terminály (jakožto koncové
jednotky CLS) nelze považovat za jiná technická herní zařízení; nadto interaktivní videoloterní
terminály nejsou ministerstvem povolovány. Proto je nelze podřadit pod poplatkovou povinnost.
Stěžovatel zejména polemizuje se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které krajský
soud při posouzení této otázky vycházel.
[30] Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, uvádí, že k této otázce existuje rozsáhlá
a ustálená judikatura zdejšího soudu; závěry, ke kterým soud dospěl (viz např. rozsudky
31. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2013 – 26, a ze dne 6. 8. 2013, čj. 2 Afs 52/2013 - 39, 11. 6. 2014,
čj. 5 Afs 116/2013 – 39, ze dne 22. 1. 2015, čj. 6 As 55/2014 – 43, a ze dne 27. 1. 2015,
čj. 2 As 180/2014 – 24), aproboval i Ústavní soud, jenž ústavní stížnosti směřující proti těmto
rozsudkům odmítl. Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své judikatury jakýmkoliv způsobem
odchýlit, a proto v právě posuzované věci v dalším odůvodnění stěžovateli dobře známé
argumenty doslova opakovat nebude, nýbrž pouze připomene její nejdůležitější závěry.
[31] V případě pojmu jiné technické herní zařízení lze uvést, že stěžovatel má pravdu, že tento
termín není v právním řádu nijak definován. Aby bylo možno považovat technické zařízení
za tzv. „jiné technické herní zařízení“, musí být takové zařízení do určité míry obdobou výherního
hracího přístroje. Dle §17 odst. 1 zákona o loteriích se „výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní,
funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče.
U výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více
hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí
být uvedena v osvědčení o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto
osvědčení“. Vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž
především z jeho funkce. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti
není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím čeho je povolená hra provozována,
ale klíčová je především její vnější forma zpřístupněná uživateli. V případě, že by za jednotku,
z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální loterní jednotka, mohli
by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané obci nespočet konečných
přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného místního poplatku
a přijatých norem (viz např. rozsudek čj. 5 Afs 116/2013 – 39).
[32] Další námitky směřují k nenaplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti
dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení jiného technického
zařízení ministerstvem. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že ministerstvo v současné době
povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích
pouze loterie a jiné hry, přičemž hru (provozovanou prostřednictvím centrálního loterního
systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými
zařízeními) nelze s koncovými zařízeními ztotožňovat.
[33] V rozsudku čj. 5 Afs 116/2013 – 39 soud uved, že „ je nutné vnímat §50 odst. 3 zákona
o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry,
které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem
použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší správní soud
k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů,
generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale právě i umístění
konkrétních interaktivních videoloterních terminálů v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených
konkrétních adresách. Povolení jiné hry je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí
jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například
přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného
povolení ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“,
není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí,
a tou je změna (eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností
u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry“.
[34] Na základě logického a teleologického výkladu tak lze konstatovat, že povinnost platit
místní poplatek se vztahuje ke každé koncové jednotce; opačný výklad by nesledoval účel dané
právní úpravy. Interaktivní videoloterní terminály, jakožto koncová zařízení centrálního
loterního systému, podléhají povolení ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona o loteriích,
a proto spadají pod pojem jiné technické herní zařízení. Podléhají tedy místnímu poplatku podle
§10a zákona o místních poplatcích. V tomto směru ani dikce §10a zákona o místních poplatcích
(ve spojení s §50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod
k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější.
[35] O jiném výkladu nesvědčí ani stěžovatelem uváděná novelizace zákona o místních
poplatcích (zákonem č. 300/2011 Sb.), která upřesnila, co se rozumí loterií nebo jinou podobnou
hrou. Z této novely stejně tak může vyplývat, že uvedený typ sázkových her byl upraven již dříve,
ale novelou došlo opravdu pouze k terminologickému upřesnění.
[36] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovateli svědčila povinnost platit předmětné
místní poplatky. Námitku nezákonnosti rozsudku proto neshledal důvodnou.
[37] Soud se tedy neztotožnil ani s tím, že by krajský soud nesprávně posoudil otázku
nicotnosti rozhodnutí správce poplatku. Teorie totiž považuje za nicotný správní akt, který trpí
vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými
vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady
příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence
skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění
fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. O takový případ se však v nyní
posuzovaném případě nejednalo, neboť správce poplatku zamítl žádosti stěžovatele o vrácení
vratitelného přeplatku na základě zákonného podkladu pro vydání takových rozhodnutí.
V případě, že by stěžovatel nebyl povinen sporné poplatky hradit, jednalo by se o rozhodnutí
nezákonná nikoli však nicotná. Jak bylo však výše vysvětleno, Nejvyšší správní soud rozhodnutí
správce poplatku považuje za zákonná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[38] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[39] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu