ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.243.2015:131
sp. zn. 1 As 243/2015 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci navrhovatelky: M. H., proti
odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: ADVANCED SYSTEM, s. r. o., se sídlem Moravská 1687/34, Praha 2,
zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy – úpravy územního plánu hlavního města Prahy ze dne
17. 8. 2011, č. U 0956/2011, v řízení o kasačních stížnostech odpůrce a osoby zúčastněné na
řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 A 91/2014 - 106,
takto:
I. Kasační stížnosti odpůrce a osoby zúčastněné na řízení se zamítají .
II. Odpůrce a osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odpůrce a osoba zúčastněná na řízení j s o u povinni zaplatit navrhovatelce náklady
řízení o kasační stížnosti ve výši 91 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
IV. Osobě zúčastněné na řízení se vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační
stížnosti ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným opatřením Magistrát hlavního města Prahy, odbor územního plánu,
upravil směrnou část územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy schváleného zastupitelstvem
hlavního města Prahy dne 19. 9. 1999 usnesením č. 10/05. Předmětem úpravy byla míra využití
území v lokalitě k. ú. Kbely – území čistě obytné/ OB – C/ v prostoru severně od kasáren
při ulici Mladoboleslavské, konkrétně došlo k navýšení kódu míry využití území z C na E pro
plochu OB na pozemích p. č. 1938/2, 1938/3, 1938/8. Důvodem byl záměr stavby „Řadové
rodinné domy a bytové domy Kbely“ na uvedené ploše.
[2] Navrhovatelka, která je spoluvlastnicí pozemků parc. č. X a X v k. ú. Kbely, napadla výše
uvedenou úpravu u městského soudu návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle §101a a
násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen s. ř. s.). Aktivní procesní
legitimaci dovozuje z toho, že zvýšení zastavitelnosti tohoto území přinese negativní dopady
dotýkající se její právní sféry. Tyto negativní dopady spatřuje např. ve zvýšení dopravní zátěže,
nedostatečnosti občanské vybavenosti vzhledem k nárůstu počtu rezidentů. Jako hlavní důvod ke
zrušení napadené úpravy navrhovatelka uvádí nezákonnost opatření obecné povahy, neboť bylo
schváleno nepříslušným orgánem a nebylo vydáno v zákonem stanoveném procesu. Kód využití
území představuje limit využití území a je proto závazný. Závazné části územního plánu mohou
být měněny pouze formou opatření obecné povahy. Jelikož napadená úprava touto formou
přijata nebyla, nýbrž byla přijata v režimu úpravy územního plánu, jedná se o úpravu
nezákonnou. Protože toto procesní pochybení mohlo ve svém důsledku zasáhnout
navrhovatelčina hmotná práva, je nutné napadenou úpravu zrušit.
[3] Rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 A 91/2014 - 35, Městský soud v Praze zrušil
napadenou část opatření obecné povahy. Toto rozhodnutí následně Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 1 As 152/2014 - 115, a to pro vadu řízení spočívající
ve vyrozumění osoby zúčastněné na řízení pouze vyvěšením na úřední desce podle
§34 odst. 2 s. ř. s.
II. Právní názor městského soudu
[4] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil napadenou úpravu směrné části
územního plánu. Při rozhodování vycházel zejména z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116 (dále jen „usnesení rozšířeného
senátu“). Kód míry využití území měl být v územním plánu hlavního města Prahy součástí
závazné a nikoli směrné části. Změna územního plánu proto neměla proběhnout v režimu úpravy
územního plánu, ale procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy. Proces přijetí
úpravy se nestal nezákonným teprve vydáním usnesení rozšířeného senátu, nezákonnost je dána
od počátku rozporem s právními předpisy. Napadenou úpravu směrné části územního plánu
je třeba považovat za opatření obecné povahy v materiálním smyslu. Shledal důvodnou námitku
navrhovatelky, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu úpravy před jejím schválením
a že opatření obecné povahy nebylo řádně projednáno a zveřejněno.
[5] K argumentaci osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k usnesení rozšířeného senátu
odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 6 As 7/2005 - 97, podle něhož soudy rozhodující ve správním soudnictví mají povinnost
od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu postupovat podle tam zaujatého právního
názoru ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních. Zásadu incidentní retrospektivy
explicitně objasnil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č. j. 9 Afs 49/2010 - 205.
Tvrzené legitimní očekávání osoby zúčastněné vycházející z tehdejší praxe správních orgánů
i soudů tak nemůže vyloučit temporální účinky rozhodnutí o nezákonnosti postupu změny
územního plánu, zejména tvrdí-li osoba zúčastněná, že napadený směrný regulativ je pro svou
povahu nezávazný.
[6] Dále zdůraznil, že usnesení rozšířeného senátu lze interpretovat pouze v souladu s jeho
obsahem (zejm. právní větou ve výrokové části), přičemž odlišné stanovisko soudce JUDr. Šimky
je nezávazné. Obecné regulativy prostorového uspořádání nebyly stanoveny „měkce závazně“,
jestliže odpůrce stanovil, že „prvky závazné i směrné části jsou při povolování staveb pro stavební úřady
stejně závazné.“ K namítanému protiústavnímu zásahu do práva na samosprávu odkázal městský
soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 - 85.
[7] Soud se neztotožnil ani s argumentací ve vztahu k nedostatku aktivní procesní legitimace
navrhovatelky. Přijetím směrné části bylo zasaženo do jejích procesních práv, neboť nedošlo
k projednání změny koeficientu zastavěnosti postupem podle §171 a násl. správního řádu.
Zároveň není vyloučen zásah do hmotných práv navrhovatelky, jestliže dvojnásobným navýšením
přípustné zastavěnosti dojde ke zhoršení životního prostředí v souvislosti se zvýšením
dopravního zatížení okolí nemovitosti navrhovatelky a k omezení dostupnosti veřejných služeb
v lokalitě Kbely, což může vést ke snížení hodnoty nemovitostí navrhovatelky.
III. Kasační stížnost odpůrce
[8] Odpůrce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Namítá nedostatek aktivní legitimace navrhovatelky, která úpravou územního plánu nebyla
ani nemohla být dotčena na svých právech. Soud se nevypořádal se skutečností,
že navrhovatelčiny nemovitosti jsou od dotčené lokality odděleny jinými nemovitostmi
(komunikací, bloky domů). Její dotčení ve fázi úpravy územního plánu je proto pouze
spekulativní. V průběhu řízení také nebyl nijak zohledněn současný stav lokality, a to zejména
s přihlédnutím k letištím Kbely a Letňany. Případné navýšení zátěže exhalacemi (hluk atd.) proto
nebude nijak významné. Zdůrazňuje, že k podání návrhu na zrušení opatřené obecné povahy
je aktivně legitimován pouze ten, kdo tvrdí zkrácení na svých právech, ale současně toto právo
řádně a konkrétně prokazuje. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudky ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 - 23, a ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 4 Ao 1/2010 - 532). Přestože tyto judikáty byly překonány usnesením rozšířeného senátu,
plně platily v době projednávání a vyhlášení úpravy a bylo proto správně, jestliže se jimi odpůrce
řídil. Podle odpůrce jsou a budou případné zásahy do hmotného práva navrhovatelky předmětem
následujících řízení (územního a stavebního). Posouzení zásahů do hmotných práv není a nemůže
být předmětem řízení o úpravě směrných částí územního plánu, neboť dopad může mít
až konkrétní využití úpravy.
[10] Dále odpůrce namítá, že městský soud rozhodl ve věci bez nařízeného jednání, přestože
odpůrce přípisem ze dne 22. 5. 2015 nařízení ústního jednání požadoval. Je přesvědčen, že bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
[11] Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11
(N 138/66 SbNU 123), podle něhož by při interpretaci příslušných projevů vůle měly obecné
soudy zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.
V opačném případě by podle odpůrce došlo k retroaktivitě a vytváření prostředí právní nejistoty.
IV. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení
[12] Proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost rovněž osoba zúčastněná na řízení
(dále jen „osoba zúčastněná“) a podřazuje ji pod důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] I ona namítá, že městský soud postupoval nezákonně, jestliže ve věci nenařídil ústní
jednání, které bylo nezbytné pro objasnění věci. Zdůrazňuje, že institut osoby zúčastněné
je v českém právním řádu zakotven proto, aby osoby, které nejsou přímými účastníky, měly
možnost hájit svá práva. Aplikuje se na ni čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který
promítá čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Konkrétní odraz tohoto práva lze nalézt
v §34 odst. 3 s. ř. s. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010,
č. j. 7 Afs 6/2010 - 201, je třeba toto ustanovení interpretovat v souladu se smyslem institutu
osob zúčastněných na řízení, a je tedy třeba chránit práva těchto osob. Nezbytnou podmínkou
pro ochranu práv bylo v posuzované věci nařízení ústního jednání. Soud jej však přes žádost
odpůrce a osoby zúčastněné nenařídil, a oni tak přišli o možnost vyjádřit se k věci na veřejném
projednání. Takový postup hodnotí negativně i ustálená judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58 či nález Ústavního soudu ze dne
19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04). Závěry se proporciálně aplikují i na osobu zúčastněnou,
zejména s přihlédnutím k důležitosti práva na spravedlivý proces. V posuzovaném případě
je postižena primárně osoba zúčastněná jako stavebník, který hodlal provést záměr podle úpravy.
Výklad §76 s. ř. s., který by nezohledňoval právo osoby zúčastněné jako osoby nejvíce dotčené
napadeným rozsudkem na veřejnost soudního řízení, by byl protiústavní. Navíc za situace, kdy
odpůrce ústní jednání výslovně požadoval a osoba zúčastněná jeho nařízení důvodně očekávala,
a proto na některá tvrzení uvedená ve vyjádření navrhovatelky nereagovala. Při ústním jednání
by se mohla vyjádřit k nesprávnému tvrzení, že dojde ke zvýšení dopravní obslužnosti
v bezprostředním okolí navrhovatelčiných nemovitostí. Názor městského soudu o nárůstu
dopravy je založen na mylných předpokladech, které stěžovatel nemohl vyvrátit. Dále by osoba
zúčastněná na řízení mohla osvětlit svá tvrzení, ve vztahu k nimž soud uvedl, že mu argumentace
není zřejmá a rovněž reagovat na tvrzení týkající se intenzity využití letiště a kasáren. Nenařízení
jednání bylo natolik závažnou vadou, že rozsudek, jemuž předcházelo takto zatížené řízení, musí
být zrušen bez ohledu na to, zda je věcně správný či nikoli.
[14] Dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil aktivní procesní legitimaci stěžovatelky,
která nemůže být úpravou územního plánu dotčena ani fakticky, ani právně. Odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 5 Ao 3/2008 - 27. Je vyloučeno, aby pouze nesprávným procesním postupem došlo k dotčení
hmotných práv navrhovatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51). Městský soud k námitce týkající se procesu přijetí úpravy
územního plánu neměl přihlížet. Argumenty o dopadech územního plánu považuje za smyšlené
a nereálné.
[15] Soud dále postupoval nesprávně, aplikoval-li retroaktivně závěry v usnesení rozšířeného
senátu, jímž došlo k zásadnímu obratu oproti dosavadní judikatuře. Jediný možný výklad
je s účinky ex nunc . Městský soud měl k usnesení přihlížet, pokud by ke změně směrné části došlo
až po vydání usnesení rozšířeného senátu a aplikovat jej do budoucna. Došlo k zásahu
do legitimního očekávání osoby zúčastněné, která již do projektu investovala 83.000.000 Kč
s vědomím, že jeho realizace je podle aktuálního územního plánu (tj. úpravy) možná. Vše
zakládala nikoli na přesvědčení, ale na jistotě, že úprava byla v souladu s právním řádem,
a to na základě konstantní judikatury dvou senátů Nejvyššího správního soudu, metodického
pokynu k Územnímu plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, metodického doporučení
Ministerstva pro místní rozvoj a dosavadní obecné praxe, která plně v souladu se zákonem
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) takové
úpravy běžně přijímá a opírá se o §188 odst. 3 tohoto zákona. Souhlasí s názorem Ústavního
soudu, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno její doplňování a měnění i při
nezměněné právní úpravě, v posuzované věci však došlo k jednoznačné změně zákonného
pravidla, nikoli k jeho interpretaci. Ač je principiálně změna judikatury možná, nesmí se tak dít
na úkor principu předvídatelnosti a nepřípustnosti retroaktivity.
[16] Podle osoby zúčastněné dále soud nesprávně aplikoval závěry v usnesení rozšířeného
senátu. Žádá Nejvyšší správní soud, aby revidoval závěry obsažené v tomto usnesení. Cílem
rozšířeného senátu bylo zajistit, aby vlastníci měli určitá procesní práva a možnost ingerence
do záměrů, jež mají vliv na jejich nemovitosti. Nesprávná interpretace usnesení by však mohla
mít opačný důsledek, a to zbavení možnosti bránit se proti regulativům v územních plánech,
které byly před vydáním usnesení pojímány jako směrné, tj. nezávazné, a vlastníci proto neměli
důvod do procesu jejich přijímání ingerovat. V důsledku usnesení rozšířeného senátu by se ale
z nezávazných směrných regulativů staly závazné. Těmto reálným negativním důsledkům by mělo
být zabráněno. Ač je osoba zúčastněná názoru, že by rozsudek měl být zrušen již z důvodu
zásadních procesních vad, žádá soud, aby se alespoň v rámci odůvodnění (obiter dictum) zabýval
poslední kasační námitkou.
V. Vyjádření navrhovatelky ke kasačním stížnostem
[17] K požadavku na ústní jednání navrhovatelka uvádí, že soud účastníky řádně vyzval podle
§51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. a ti s projednáním věci bez jednání souhlasili. Uvedený postup
představuje prvek koncentrace řízení specifický pro správní soudnictví. Navrhovatelce není znám
obsah podání odpůrce ze dne 22. 5. 2015, má však za to, že oprávnění žádat nařízení ústního
jednání bylo již konzumováno předchozím výslovným souhlasem s opačným postupem.
K oprávnění osoby zúčastněné požadovat nařízení ústního jednání ve shodě s komentářovou
literaturou uvádí, že soud nebyl takovým požadavkem nikterak vázán. I pokud by Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že odpůrce mohl svůj souhlas odvolat, popř. že se §51 odst. 1
s. ř. s. vztahuje i na osoby zúčastněné, navrhovatelka upozorňuje, že soud postupoval zároveň
v souladu s §51 odst. 2 s. ř. s. Soud konstatoval, že napadená úprava je nepřezkoumatelná pro
nedostatek důvodů, a že řízení, které jí předcházelo, trpí vadami, které mohou mít za následek
jeho nezákonnost. Soud proto mohl napadenou úpravu zrušit bez jednání podle §51 odst. 1
ve spojení s §76 odst. 1 a §101b s. ř. s. Tato úprava představuje výjimku ze základního práva
na ústnost a veřejnost soudního jednání. Důvody zrušení byly tak zjevné a jednoznačné,
že základní práva odpůrce ani osoby zúčastněné nebyla ohrožena, natož popřena.
[18] Vzhledem k tomu, že smyslem jednání by mělo být především dokazování,
je navrhovatelka přesvědčena, že lze zcela vyjít z napadené úpravy, která je tvořena situačním
plánkem s měřítkem a další dokazování není třeba provádět, neboť navrhovatelka dostála
požadavkům zákona a judikatury pro přípustnost návrhu samotným tvrzením, že existují
jí náležící subjektivní práva, která logicky konsekventně a myslitelně mohla být úpravou dotčena,
a zároveň je úprava zatížena takovými vadami, že ústní jednání nemohlo nic nového přinést.
Nadto odpůrce ani osoba zúčastněná neoznačili jediný relevantní důkaz, který by bylo třeba
provést. Odpůrce se omezil toliko na konstatování porušení svého základního práva, zatímco
osoba zúčastněná uvedla argumenty, které chtěla přednést, ale po dobu pěti měsíců nařízeného
ústního jednání tak neučinila. Z její stížnosti plyne, že chtěla zpochybnit aktivní procesní
legitimaci navrhovatelky k podání návrhu, ve skutečnosti však její argumenty směřují
ke zpochybnění aktivní věcné legitimace, tj. důvodnosti návrhu, která se zkoumá v řízení ve věci
samé. Projednávání aktivní věcné legitimace by bylo zcela zbytečné. Jednání by bylo v rozporu
s požadavkem na hospodárnost řízení.
[19] Svou aktivní procesní legitimaci opírá o vlastnictví nemovitostí v blízkosti území řešeného
napadenou úpravou. Má za to, že prokázala souvislost mezi úpravou a tvrzenými dopady
do právní sféry. Dotčení ať už hmotných či procesních práv navrhovatelky je nejen možné
či pravděpodobné, ale i jisté. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2015, č. j. 1 As 198/2014 - 80, který se zabýval aktivní procesní legitimací navrhovatelky
v obdobném případě a jehož závěry jsou přiléhavé i na nyní řešenou věc, kdy jsou poměřovány
stejné zájmy navrhovatelky s úpravou řešící území blíže položené. Dále zdůrazňuje,
že výjimečnost úpravy spatřuje ve velikosti řešené plochy (35.000 m2) a míře navýšení závazných
limitů území, a to kódu míry využití území o dva stupně z C na E. Zvyšuje zastavitelnost
na takové ploše a v takovém rozsahu, že se to nepochybně dotýká práv navrhovatelky i obyvatel
a vlastníků nemovitostí ulic Hůlkova, Všejanská a Košařova.
[20] Námitky nepřípustné retroaktivity považuje za liché, neboť k ní v případě aplikace usnesení
rozšířeného senátu nemůže dojít. Tvrzení, že přijetí úpravy bylo v souladu s metodickým
doporučením ministerstva, je zavádějící.
[21] K namítané nesprávné aplikaci usnesení rozšířeného senátu cituje rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Aos 1/2013 - 53, v němž soud přezkoumával
obdobnou část směrné části územního plánu. Ve vztahu k námitce, že nesprávná interpretace
usnesení rozšířeného senátu představuje protiústavní zásah do práva na samosprávu, odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 - 85, podle něhož
tato námitka neobstojí. Navrhovatelka zdůrazňuje, že všechny napadené úpravy územního plánu
hlavního města Prahy byly přijaty až poté, co Ministerstvo pro místní rozvoj označilo proces
přijetí úprav za nesprávný a požádalo odpůrce o nápravu, některé dokonce až poté, co rozšířený
senát vydal své usnesení. Nelze proto hovořit o dobré víře. Nepravdivé je rovněž tvrzení osoby
zúčastněné, že obecné regulativy byly stanoveny „měkce závazně“, nepřiléhavý je rovněž disent
soudce JUDr. Šimky. Navrhovatelka navrhuje zamítnutí kasačních stížností.
VI. Další vyjádření osoby zúčastněné a navrhovatelky
[22] V obsáhlé replice osoba zúčastněná ve vztahu k nenařízení ústního jednání uvádí,
že ve věci nelze aplikovat §76 s. ř. s., jenž umožňuje rozhodnutí bez jednání za situace, pokud
má řízení vady natolik intenzivní, že soud nemá jinou možnost než předmětné rozhodnutí zrušit.
Cílem je zvýšení hospodárnosti v případě, je-li dáno za pravdu navrhovateli jako soukromé osobě
v neprospěch rozhodnutí orgánu veřejné správy, tj. nejsou dotčeny žádné třetí (soukromé) osoby.
V posuzované věci je ale postižena primárně osoba zúčastněná jako stavebník. Nadto je spor mj.
o aktivní procesní legitimaci navrhovatelky. Soudní řád správní nestanoví nemožnost odvolat
souhlas s nařízením věci bez jednání, přičemž souhlas navíc přetrvává jen do zrušení rozhodnutí
ve věci samé. Směrné regulativy lze měnit pouze postupem podle §188 odst. 3 stavebního
zákona, úprava územního plánu tak proběhla v souladu s právními předpisy a městský soud tak
nemohl rozhodnout bez nařízení jednání s odkazem na neodůvodnění úpravy, neboť se nemělo
jednat o opatření obecné povahy. Dále osoba zúčastněná vyvrací navrhovatelčiny odkazy
na odbornou literaturu. Je názoru, že ústní jednání slouží k rozvedení argumentů, které nelze
zcela přesně písemně vyjádřit. Osoba zúčastněná polemizuje i s vyjádřením navrhovatelky
k dalším kasačním námitkám. Vytýká navrhovatelce, že nezastupuje pouze své zájmy a kvalitu
života.
[23] Rovněž navrhovatelka zaslala soudu další vyjádření, v němž zejména rozvádí argumentaci
ve vztahu k návštěvám advokáta osoby zúčastněné a poměrům v lokalitě.
[24] Další vyjádření osoby zúčastněné i navrhovatelky jsou již pouze vzájemnou polemikou
stran bez nové argumentace, kterou by soud mohl a měl zohlednit při rozhodnutí ve věci.
VII. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] K přípustnosti kasačních stížností Nejvyšší správní soud uvádí, že podle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
Ze zákazu opakované kasační stížnosti však judikatura dovodila výjimky pro případy, kdy
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný
skutkový stav, případně pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu [srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 1 As 79/2009 (2365/2011 Sb. NSS)].
[26] Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne
4. 3. 2015, č. j. 1 As 152/2014 - 115, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aniž by vyslovil
závazný právní názor k řešené otázce z hlediska hmotného práva. Proto nepřichází v úvahu
odmítnutí nyní projednávaných kasační stížností z důvodu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť
to by znamenalo nepřípustné odmítnutí věcného přezkumu soudního rozhodnutí z hlediska
hmotného práva.
[27] Kasační stížnosti jsou tedy přípustné. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
VII.A Nenařízení ústního jednání
[29] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou procesní vadou, spočívající
v nenařízení ústního jednání v dalším řízení před městským soudem po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí a vrácení věci Nejvyšším správním soudem.
[30] Podle §49 odst. 1 s. ř. s. platí, že předseda senátu nařídí k projednání věci samé jednání
a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však
10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout
ve lhůtách počítaných na dny. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení.
[31] Podle §51 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ Podle
§51 odst. 2 s. ř. s. soud rozhoduje bez jednání o věci samé i v dalších případech, stanoví-li tak
zákon.
[32] Podle §76 odst. 1 s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem „a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo
v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[33] Posledně citované ustanovení se podle §101d s. ř. s. použije přiměřeně i v řízení o zrušení
opatření obecné povahy.
[34] V nyní posuzované věci městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věc posoudil bez
nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem výslovně souhlasili. Osoba zúčastněná
na řízení sice nařízení jednání požadovala, soudní řád správní ji však nepovažuje za účastníka
řízení. Její práva jsou stanovena v §34 odst. 3 s. ř. s., podle kterého má pouze právo být
vyrozuměna o nařízeném jednání. Postup soudu podle §51 s. ř. s. tak není podmíněn jejím
souhlasem. Pro posouzení důvodnosti nebyla nutná prezentace zúčastněnou osobou, povaha
dotčené lokality plyne dostatečně z předložených listin.
[35] Nejvyšší správní soud k těmto závěrům ze spisu ověřil, že soudu byl dne 12. 7. 2014
doručen souhlas odpůrce s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání. Navrhovatelka
se k výzvě, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, ve lhůtě nevyjádřila. Poté,
co Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozhodnutí a vrátil městskému soudu věc zpět
k dalšímu projednání, již městský soud účastníky k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez nařízení
jednání nevyzýval. Následně dne 22. 5. 2015 odpůrce požádal o nařízení ústního jednání v dalším
řízení.
[36] K otázce povinnosti nařídit ve věci ústní jednání existuje již konstantní judikatura jak
správních soudů, tak soudu Ústavního, který ji nejprve posuzoval v nálezu ze dne 19. 6. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (N 113/49 SbNU 621), v němž mj. konstatoval: „K základním zásadám
řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným
podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží
- nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)
a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (…). Z pohledu práva
jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení
§49 odst. 1, §51, §76 a §110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí
předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud
nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené. Pro tento způsob legislativně
technického zakotvení třeba a contrario (bezvýhradně) vyvozovat, že případy v nich neuvedené pod aspektem
ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu non lege artis provedený extenzivním výkladem podřadit
nelze.“ Po vzoru Ústavního soudu rozhodl v obdobné situaci rovněž Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 - 110.
[37] Soudy se opakovaně zabývaly i otázkou nařizování ústního jednání poté, co předchozí
rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Judikatura Ústavního
soudu i Nejvyššího správního soudu rozlišuje dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání
ve věci znovu po té, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem.
Prvním případem je situace, kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším
správním soudem zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je povinen podle
závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu zabývat se dále určitými pro věc
rozhodnými otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně vyřešeny.
Ve druhém případě již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním
soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení nezbývá žádný
prostor pro vlastní uvážení. V obou případech je opominutí krajského soudu nařídit ve věci
znovu jednání, pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas
k rozhodnutí bez jednání, procesní vadou, konkrétně porušením §49 odst. 1 s. ř. s. V prvním
případě však taková vada zakládá porušení ústavních práv žalobce a je zároveň vadou řízení před
soudem, která mohla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo nařízeno jednání, nemohl
by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 112/2008 - 129, nebo ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 25/2011 - 82).
[38] Nyní posuzovaná věc patří do první skupiny případů, kdy věc nebyla předcházejícím
zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu beze zbytku vyřešena, neboť Nejvyšší správní
soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu pro procesní vadu, která měla vliv
na zákonnost a k otázkám řešeným městským soudem na podkladě návrhových bodů se Nejvyšší
správní soud nevyjadřoval. Výsledek sporu byl tedy i po zrušení prvního rozsudku městského
soudu Nejvyšším správním soudem nadále plně otevřený.
[39] Názor, že by postačoval souhlas udělený před vydání prvního rozhodnutí ve věci, explicitně
odmítl Ústavní soud v již citovaném usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08: „Souhlas
poskytnutý stěžovatelem v přípise ze dne 15. 5. 2006, tzn. ještě před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebyl dle
názoru Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním
soudem, neboť procesní situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná.“ Na toto rozhodnutí pak navazuje
judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 14. června 2016,
č. j. 1 As 194/2015 - 86.
[40] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s názorem městského soudu, že, vzhledem
k dříve danému souhlasu účastníků řízení s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nebylo
třeba po vrácení věci Nejvyšším správním soudem účastníky v této otázce znovu vyzývat, a že ani
nebylo třeba brát v potaz pozdější požadavek odpůrce na nařízení ústního jednání.
[41] Nejvyšší správní soud však v tomto ohledu považuje za podstatné zdůraznit důvody, pro
něž městský soud opatření obecné povahy zrušil. Městský soud vycházel při svém rozhodování
ze závěrů rozšířeného senátu a dovodil, že změna kódu míry využití území neměla proběhnout
v režimu úpravy územního plánu, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření
obecné povahy podle §171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
[42] To znamená, že důvodem zrušení napadeného opatření bylo jeho vydání prakticky zcela
bez provedení příslušného řízení – postupu pro pořízení a schválení změny územního plánu
(podle §55 odst. 2 a tam citovaných ustanovení stavebního zákona, s podpůrným použitím
§171 a násl. správního řádu), tedy pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, které mohlo mít za následek nezákonnost přijatého opatření obecné povahy. Městský
soud proto byl oprávněn ve věci rozhodnout bez nařízení jednání podle §76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s., postupem podle §101b odst. 4 s. ř. s. Ač zákon tento důvod charakterizuje jako „podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé“, vzhledem k přiměřené aplikaci tohoto ustanovení i v řízení o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy (srov. §101b odst. 4 s. ř. s.) pod něj lze podřadit i nesprávný proces přijetí úpravy
územního plánu.
[43] Skutečnost, že takto městský soud svůj postup neodůvodnil, je jednoznačně jeho
pochybením, nemění však nic na zákonnosti samotného postupu. V zájmu procesní ekonomie
a s ohledem na rozhodnutí o ostatních kasačních námitkách Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu nezrušil jen kvůli nedostatku odůvodnění postupu soudu.
[44] Nejvyšší správní soud se navíc ztotožňuje s tvrzením navrhovatelky, že schválená změna,
zjevně v důsledku porušení procesu jejího vydání, postrádá jakékoliv odůvodnění, postup
městského soudu byl proto odůvodnitelný i podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
VII.B Nedostatek aktivní proces ní legitimace navrhovatelky
[45] Jako další kasační námitku odpůrce i osoba zúčastněná uvádí, že městský soud nesprávně
posoudil otázku aktivní procesní legitimace navrhovatelky k podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy.
[46] Podle §101a odst. 1 s. ř. s. „[n]ávrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn
podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.
Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním
soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým
návrhem.“
[47] Nejvyšší správní soud v judikatuře rozlišuje aktivní procesní legitimaci navrhovatele
k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jejíž nedostatek vede k odmítnutí návrhu,
a aktivní věcnou legitimaci, jejíž zkoumání je součástí posouzení důvodnosti návrhu (srov.
rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 218/2014 - 77, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, publ. pod č. 2943/2014 Sb. NSS).
[48] Ve vztahu k aktivní procesní legitimaci se má za to, že „[s]plnění podmínek aktivní procesní
legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní
sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze
a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem
na jeho zrušení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č.1910/2009 Sb. NSS).
[49] Rozšířený senát se ve výše citovaném rozhodnutí vyjádřil i k aktivní legitimaci
navrhovatelky v případě že ona sama není vlastníkem nemovitosti na území regulovaném
územním plánem. I takováto navrhovatelka může aktivní procesní legitimaci mít, a to tvrdí-li,
že její vlastnické právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované územním plánem
by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulovaném územním
plánem tento plán (jeho změna) připouští. Typicky půjde o vlastníka pozemku sousedícího
s územím regulovaným územním plánem, který by mohl být dotčen určitou aktivitou, jejíž vlivy
se významně projeví i na jeho pozemku (např. exhalacemi, hlukem, zápachem atp.) nebo které
povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku.
[50] Případ vlastníka sousedního pozemku však není dle soudu jediný možný. Okruh
nemovitostí, resp. práv k nim, které by mohly být změnami v území zahrnutém do změny
územního plánu dotčeny, nelze absolutními vzdálenostmi paušálně vytyčit. Je třeba zvážit
všechny okolnosti případu. Některé z faktorů ovlivňujících konkrétní případ jsou např. velikost
území regulovaného územním plánem, krajinný ráz, zalidněnost, zastavěnost či charakter území
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 8 Ao 1/2010 – 89).
[51] Nejvyšší správní soud již shledal aktivní legitimaci v případech spoluvlastníka nemovitosti
500 m od navrženého koridoru rychlostní silnice (rozsudek ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 Ao 2/2011),
nebo majitelky nemovitosti vzdálené od nově vymezeného zastavitelného území cca 1 km (výše
citovaný rozsudek č. j. 8 Ao 1/2010). Soud dovodil rovněž aktivní legitimaci téže navrhovatelky
ve vztahu k cca 400 m vzdáleným pozemkům v lokalitě k. ú. Kbely, rovněž upraveným směrnou
částí územního plánu (srov. rozsudek ze dne 14. 1. 2015, č. j. 1 As 198/2014 – 84).
[52] Jak dále vyslovil rozšířený senát, navrhovatelka může tvrdit dotčení jak svých práv
hmotných, tak i procesních. Nestačí však namítat pouze takové porušení procedurálních pravidel,
které mohlo sice objektivně vést k nezákonnosti opatření obecné povahy, avšak žádným
způsobem nemohlo zapříčinit, že tato nezákonnost se dotkla její vlastní právní sféry. Je tedy vždy
na posouzení konkrétního případu v rámci posuzování přípustnosti návrhu, zda tvrzení
navrhovatelky o určitém porušení procedury vedoucí k přijetí napadené úpravy jsou taková,
že a priori nevylučují možnost, že by se takové porušení mohlo projevit v její právní sféře.
Navrhovatelka nese břemeno tvrzení ohledně zasažení na svých právech výsledným, procesně
nesprávně přijatým, správním aktem. Pokud tento zásah není možné předem vyloučit,
stěžovatelce aktivní procesní legitimace svědčí. Platí přitom, že v pochybnostech je nutno
přiklonit se k přípustnosti soudní ochrany (k tomu rovněž i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 3/2007 - 40).
[53] Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatelky jako podmínku přípustnosti návrhu nelze
směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Přípustný
je ten návrh, který obsahuje zákonem stanovená (tedy mj. myslitelná a logicky konsekventní)
tvrzení. Není však nutné, aby tato tvrzení byla pravdivá. Pravdivost tvrzení je však naopak
zásadní pro posouzení důvodnosti návrhu – to se však již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při
posuzování přípustnosti.
[54] Navrhovatelka požadavkům zákona a judikatury pro přípustnost návrhu dostála. V návrhu
na zrušení opatření obecné povahy plausibilně, logicky konsekventně a myslitelně tvrdila nejen
porušení svých procesních práv, ale i dotčení své hmotněprávní sféry.
[55] Navrhovatelka spoluvlastní pozemky v k. ú. Kbely vzdálené cca 150 m od hranice
pozemků, jichž se opatření obecné povahy týká (rozdíl 50 m navíc namítaný osobou zúčastněnou
nehraje roli). Došlo-li provedenou úpravou k dvojnásobnému navýšení možné zastavěnosti
úpravou dotčených pozemků, tedy obecně k obdobnému násobku bytů a nových obyvatel, lze
se reálně domnívat, že ji tato změna zasáhne. Nelze a priori vyloučit možnost, že by se takováto
změna mohla v navrhovatelčině právní sféře projevit. Zvýšení počtu rezidentů, umožněné
změnou územního plánu, by se skutečně mohlo projevit např. nedostatečnou občanskou
vybaveností zasahující navrhovatelku. Stejně tak není vyloučena i tvrzená zvýšená migrace
rezidentů nových bytů kolem jejího pozemku.
[56] Pro hodnotu nemovitosti hraje roli to, v jakém okolí se nachází. Pro vlastníka nemovitosti
může být relevantní to, jestli se nemovitost nachází uprostřed nezastavěných polí, nebo poblíž
obytného komplexu. Relevantní je rovněž to, jak velký tento komplex je. A právě možnost
vybudování většího komplexu nová úprava oproti té původní umožňuje. Tím zasáhla do právní
sféry navrhovatelky. Tento závěr platí principielně a není tedy nutné zabývat se tím, kolika přesně
procentní nárůst zamýšlený komplex přináší, nebo jestli je stěžovatelčina nemovitost od něj
vzdálená 150 či 200 m.
[57] Napadená úprava územního plánu nebyla přijata zákonným procesem pro přijímání
opatření obecné povahy. Tím byla navrhovatelka zkrácena na právu účastnit se tohoto procesu
a bránit svá výše popsaná hmotná práva při přijímání změny územního plánu. Tato tvrzení
o porušení procesních práv s jejich důsledky do práv hmotných zakládají aktivní procesní
legitimaci navrhovatelky.
[58] Z uvedených důvodů za konkrétních podmínek daného území má soud za nepochybné,
že městský soud správně vyhodnotil, že navrhovatelka byla osobou oprávněnou k podání návrhu
na zrušení napadené změny územního plánu. I druhá námitka odpůrce a osoby zúčastněné
na řízení je proto nedůvodná.
VII.C Retroaktivní aplikace závěrů usnesení rozšířeného s enátu
[59] Odpůrce a osoba zúčastněná vznesli námitku nepřípustně retrospektivní aplikace závěrů
usnesení rozšířeného senátu, vztahujících se k územním plánům a jejich změnám.
[60] Stěžejní otázkou je, zda lze aplikovat právní názor vyslovený rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu i na ta opatření obecné povahy, která byla přijata (změněna) před
vydáním tohoto usnesení.
[61] K této otázce se Nejvyšší správní soud opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 3 As 213/2014 - 129) vyjádřil v tom směru, že právní normy, aby mohly plnit svou
regulatorní funkci, musí být často formulovány jen velmi obecným způsobem, a je proto
na soudech, aby v případech, kdy není výklad právní normy prima facie zcela zřejmý, autoritativně
stanovily, jak má být daná norma vykládána. Přitom platí, že takto zaujatý výklad nepůsobí pouze
prospektivně, tj. do budoucna, ale lze jej aplikovat také ve všech aktuálně probíhajících řízeních
(hovoří se o tzv. „incidentní retrospektivitě působení judikatury“). Jakkoli tedy mají právní závěry
vrcholných soudních instancí dopady do řízení, která ještě skončena nejsou, nemohou vyvolat
možnost opětovného otevření těch případů, které již byly pravomocně ukončeny. Například
v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180, Nejvyšší správní soud s odkazem
na právní doktrínu vyslovil, že: „[d]ůležitou a související otázkou je problém časové působnosti nově
vysloveného právního názoru, tedy zda má nový právní názor vyslovený v novém rozhodnutí účinky retrospektivní
nebo prospektivní. Je nepochybné, že v českém systému existuje v zásadě pouze incidentní retrospektiva,
tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající,
stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru. Incidentní retrospektiva současně
vylučuje mimořádné opravné prostředky typu obnovy řízení proti pravomocným rozhodnutím jen z důvodu změny
judikatury, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení správním.“
[62] Rovněž námitky nepřípustné retroaktivity jsou nedůvodné.
VII.D Nesprávná aplikace závěrů usnesení rozšířeného senátu
[63] Osoba zúčastněná dále vznesla námitku nesprávné aplikace usnesení rozšířeného senátu
s dopadem na nabytá práva a legitimní očekávání fyzických a právnických osob a na ústavní
právo na samosprávu.
[64] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením městského soudu, který odmítl
argumentace osoby zúčastněné, podle které byly obecné regulativy prostorového uspořádání
stanoveny „měkce závazně“, jestliže Metodický pokyn k Územnímu plánu hlavního města Prahy
stanoví, že prvky závazné i směrné části jsou při povolování staveb pro stavební úřady stejně
závazné. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Šimky je na rozdíl od usnesení rozšířeného senátu
nezávazné.
[65] Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že nesprávná interpretace usnesení rozšířeného senátu
představuje protiústavní zásah do práva na samosprávu. Nejvyšší správní soud ve shodě
s městským soudem ve vztahu k této námitce odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž soudu
přísluší přezkoumat, zda změnu územního plánu přijal pravomocí nadaný a kompetentní orgán
a zda přitom postupoval zákonem předepsaným způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74). V rozsudku ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 - 85, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[o] zásahu do práva
na samosprávu nepochybně nelze uvažovat v případě, kdy samospráva nepostupovala dle zákona – v rozporu
s §29 starého stavebního zákona nesprávně vymezila směrné části ÚP. Nic na tom nemění ani poměrně dlouhá
doba, po kterou byl protiprávní stav udržován. Jiným výkladem by se zcela eliminovala možnost soudu, jakožto
nestranného arbitra, zasáhnout do vztahů, které sice byly samosprávou regulovány se zákonným zmocněním,
ale znění zákona se příčily. Stejná situace ostatně nastala i v případě indexu podlažních ploch.“
[66] Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
VIII. Závěr a náklady řízení
[67] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné, a proto je dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[68] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Odpůrce a osoba zúčastněná nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, a proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[69] Navrhovatelka dosáhla v řízení o kasačních stížnostech plného úspěchu, a proto má dle
§60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Navrhovatelka si účtovala
vůči stěžovatelům náhradu hotových výdajů v paušální částce 300 Kč podle §151 odst. 3 zákona
č. 99/1963, občanského soudního řádu, a vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §64 s. ř. s.
za každý účelně provedený procesní úkon vyplývající ze soudního spisu. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 - 79, publ. pod
č. 3344/2016 Sb. NSS, však soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně
nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení stanovenou paušální
částkou podle advokátního tarifu, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel
(potažmo žalobce) soudu prokáže (§57 odst. 1 s. ř. s.). Použití §151 odst. 3 o. s. ř.
(v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního
je vyloučeno. Stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. října 2014 (275/2014 Sb.).
[70] Nejvyšší správní soud proto navrhovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši
poštovného na odeslání vyjádření ke kasačním stížnostem ve výši 57 Kč a vyjádření k replice
osoby zúčastněné ve výši 34 Kč, tj. celkově 91 Kč. K tomu stanovil odpůrci a osobě zúčastněné
přiměřenou lhůtu jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
[71] Posledním výrokem rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku osobě
zúčastněné. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 10 Afs 186/2014 - 60 k závěru, že „[ú]častník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož
účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost
platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).“
[72] Osoba zúčastněná zaplatila soudní poplatek ve výši 5.000 Kč v řízení o kasačních
stížnostech proti rozsudku městského soudu ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 1 As 152/2014. Poté, co městský soud ve věci opakovaně rozhodl, podala osoba
zúčastněná v téže věci nyní projednávanou kasační stížnost, za kterou rovněž zaplatila soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč. Vzhledem k závěrům rozšířeného senátu však k jeho platbě povinna
nebyla. Má proto právo na jeho vrácení dle ustanovení §10 odst. 1 věta prvá zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu