ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.76.2016:27
sp. zn. 1 Azs 76/2016 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. L.,
zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, pošt. přihrádka 21/OAM, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. OAM-279/LE-BE02-LE22-2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 32 Az 8/2015 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové.
Namítal, že žalovaný rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud
jde o důvody žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu, a že nesprávně hodnotil relevanci
ekonomických a sociálních důvodů. Žalovaný nesprávně posoudil rovněž hrozbu vojenské služby
žalobce v případě návratu do země původu, a to v situaci existujícího ozbrojeného konfliktu.
Žalobce se pro případ návratu na Ukrajinu obával politického pronásledování kvůli svým
politickým názorům na probíhající konflikt a zdůraznil, že na tyto politické důvody nebyl v řízení
před správními orgány dotazován.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru
ani žádné jiné potíže se státními orgány země svého původu, takže nelze dospět k závěru,
že by byl pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Nebylo ani prokázáno,
že by mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
podle §12 písm. b) zákona o azylu, nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě
návratu do vlasti. Tyto zákonné důvody poskytnutí azylu nelze rozšiřovat a přiřazovat k nim
sociální a ekonomické důvody (nemožnost najít práci v zemi původu a snahu o její nalezení
v České republice). Azylově relevantním důvodem není ani snaha vyhnout se vojenské službě,
a to ani v případě rizika účasti ve vojenském konfliktu.
[4] Soud neshledal ani důvody poskytnutí azylu podle §13 (sloučení rodiny) ani podle
§14 (humanitární azyl) zákona o azylu. U žalobce neshledal ani důvody pro udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a nebo 14b tohoto zákona. Situace na Ukrajině nemá povahu ozbrojeného
konfliktu ohrožujícího civilní obyvatelstvo, jak vyžaduje §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
a žalobce netvrdí žádné individualizované nebezpečí, plynoucí pro něho ze situace na Ukrajině
(kromě již uvedeného nebezpečí povolání k výkonu vojenské služby).
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že krajský soud stejně jako žalovaný nezjistil řádně úplný a aktuální skutkový stav pokud
jde o skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Při vědomí odlišné judikatury správních soudů
dovozuje, že k právům, jejichž ochrany se lze v řízení o udělení mezinárodní ochrany dovolat,
náleží i právo nebýt vystaven tíživé ekonomické situaci, jmenovitě nedostatku pracovních
příležitostí, jsou-li důsledkem politického vedení v zemi původu. Odkazuje přitom na ústavní
a mezinárodněprávní zakotvení hospodářských, sociálních a kulturních práv v Listině základních
práv a svobod, resp. ve Všeobecné deklaraci lidských práv a Mezinárodním paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech
[6] Nedostatečné zjištění skutkového stavu a jeho hodnocení žalovaným i krajským soudem
namítá stěžovatel rovněž ve vztahu k bezpečnostní situaci na Ukrajině a k nebezpečí, že v případě
návratu bude muset nastoupit vojenskou službu a mohl by být nasazen i do ozbrojeného
konfliktu. Zdůrazňuje přitom politickou povahu konfliktu a vyjadřuje obavu ze svého
pronásledování pro odmítání tohoto konfliktu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její důvodnost a nespatřuje
v postupu soudu ani svém žádné pochybení. S odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí
a rozsudek krajského soudu se poté vyjadřuje k jednotlivým stěžovatelovým námitkám.
Mimo jiné uvádí, že podle Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 115045-LPTP ze dne
9. října 2015, týkající se výkonu vojenské služby na Ukrajině, vojáci základní vojenské služby
nejsou povoláváni do zóny bojových operací; mohou zde sloužit pouze dobrovolně. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel toliko obecně konstatuje, že shledává přesah vlastních zájmů v zásadních
pochybeních krajského soudu a žalované při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů
a v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky žalovanou a soudem, které
mají přímý dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve výše uvedeném
smyslu nezjistil, kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[11] Krajský soud se zevrubně zabýval hodnocením skutkové situace stěžovatele a jejím
posouzením z hlediska jednotlivých typů mezinárodní ochrany. Stěžovatel v žádné fázi řízení
neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjel
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a že by byl proto byl v zemi původu
pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Rovněž neuvedl nic, co by mohlo
svědčit o jeho odůvodněném strachu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b),
nebo co by mohlo být důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 tohoto zákona.
Soud pečlivě vyhodnotil i to, zda nejsou v případě stěžovatele důvody pro udělení doplňkové
ochrany podle §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto neshledal zásadní pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od své soustavné judikatury, podle
níž ekonomické důvody, včetně nemožnosti získání zaměstnání v zemi původu, nejsou azylově
relevantními důvody (za všechny např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54,
z pozdější doby např. usnesení ze dne 18. 3. 2013 č. j. 9 Azs 4/2013 - 28). Na tom nic nemění
ani stěžovatelem namítaný vývoj globalizace světa ani tzv. imigrační krize a její řešení státy
Evropské unie. Ústavními a mezinárodními dokumenty, na které stěžovatel v této souvislosti
poukazuje, byla Česká republika vázána dávno před vydáním uvedených rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. I kdyby z nich bylo možno dovodit stěžovatelem tvrzená práva, nemohou být
tedy bez dalšího důvodem změny soudní judikatury.
[13] Rovněž otázkou povahy konfliktu na Ukrajině a jeho možnými dopady na situaci žadatelů
o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní soud vyjádřil opakovaně ve své judikatuře
(např. v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17) a na těchto závěrech soud setrvává
i dnes, kdy se stav ozbrojeného konfliktu na Ukrajině spíše uklidňuje, než že by docházelo k jeho
eskalaci.
[14] Nejvyšší správní soud také opakovaně odmítl chápat brannou povinnost v zemi původu
žadatele o mezinárodní ochranu, včetně „hrozby“ mobilizace, jako azylově relevantní okolnosti
(za všechny např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49).
[15] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, přičemž nebyl
shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Soud proto kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu