ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.265.2015:102
sp. zn. 10 Afs 265/2015 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Mirko Möllen, se sídlem
Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková
republika Německo, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 11. 2014, čj. 53302-2/2014-900000-302
a čj. 53304-2/2014-900000-302, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, čj. 31 Af 89/2014-79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, č. j. 31 Af 89/2014-79,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla shledána nicotnými rozhodnutí stěžovatele ze dne 3. 11. 2014,
čj. 53302 - 2/2014 - 900000-302 a ze dne 3. 11. 2014, čj. 53304-2/2014-900000-302
(dále jen „rozhodnutí stěžovatele“) a rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne
24. 9. 2014, čj. 54798/2014-550000-3 a ze dne 7. 10. 2014, č. j. 56752/2014-550000-3
(dále jen „prvostupňová rozhodnutí“).
[2] Rozhodnutími stěžovatele byla změněna prvostupňová rozhodnutí o uložení pokut.
[3] Z průběhu daňového řízení krajský soud zjistil, že stěžovatel ve svých rozhodnutích
označil jako příjemce těchto rozhodnutí organizační složku (nyní odštěpný závod).
Stejné označení pak použil i v záhlavích rozhodnutí stěžovatele. Z těchto rozhodnutí je rovněž
zřejmé, že stěžovatel považoval uvedený odštěpný závod za subjekt s právní subjektivitou,
a to z hlediska hmotného i procesního práva. Je rovněž nepochybné, že VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft – organizační složka je odštěpným závodem dlužníka (do 31. 12. 2013
právně označovaná jako organizační složka), jehož prostřednictvím podniká na území
České republiky od okamžiku, kdy došlo k jeho zápisu do obchodního rejstříku
(tedy k datu 8. 10. 2003).
[4] Při posuzování otázky nicotnosti správního rozhodnutí vycházel krajský soud z judikatury
soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002, z něhož vyplývá, že „oprávnění zahraniční osoby
podnikat na území České republiky vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační složky
jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaného do Obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává
zahraniční osoba. Skutečnost, že organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území
České republiky je zapsána do obchodního rejstříku pak neznamená, že tato organizační složka je nositelem
právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení….. Jestliže v rozporu s výše uvedeným soud prvního stupně
za účastníka řízení na straně žalované považoval organizační složku právnické osoby (byť zapsanou
do obchodního rejstříku), s touto organizační složkou jedná a ve vztahu k ní rozhodl, přičemž toto jeho pochybení
nebylo odstraněno ani v odvolacím řízení,… dovolací soud uzavírá, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Obdobné stanovisko zaujal Nejvyšší soud
i ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 895/2011, v němž konstatoval,
že „podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že skutečnost, že organizační složka zahraniční
právnické osoby umístěná na území České republiky je zapsána do obchodního rejstříku, neznamená,
že tato organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má pouze zahraniční osoba“. Stejný názor zaujal Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010, který se dotýkal otázky pracovněprávního
poměru, kde žalovanou stranou byl sám dlužník. V daném rozsudku Nejvyšší soud uvedl,
že „… zápisem organizační složky zahraniční osoby nevzniká právnická osoba. Zahraniční osobě tímto zápisem
vzniká pouze právo podnikat na území České republiky. Skutečnost, že organizační složka zahraniční osoby
umístěná na území České republiky zapsána do Obchodního rejstříku proto neznamená, že tato organizační
složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení. Stejně tak nelze právní subjektivitu
organizační složky zahraniční osoby v pracovněprávních vztazích dovozovat z toho, že prostřednictvím
své organizační složky umístěné na území České republiky s ním zahraniční právnická osoba uzavřela pracovní
smlouvu. Ve všech záležitostech týkajících se této organizační složky je totiž vždy nositelem práv a povinností
zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. Právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení
má proto ve všech případech pouze zahraniční osoba a nikoliv její organizační složka.“
[5] Krajský soud dále konstatoval, že stejný názor na právní subjektivitu organizační složky
vyslovil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2014, čj. 5 Afs 64/2012-79,
a takový názor je zastáván i v odborných publikacích (viz např. komentář k Obchodnímu
zákoníku, Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 29 – „zápisem do Obchodního rejstříku nenabývá odštěpný
závod právní subjektivitu. Dochází pouze ke konstituování samotné organizační složky podniku,
nikoliv nového subjektu práva.“).
[6] Z uvedených důvodů dospěl krajský soud ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
k závěru, že rozhodnutí stěžovatele i jim předcházející rozhodnutí prvoinstanční trpí takovými
vadami, které vyvolávají jejich nicotnost.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť považuje rozhodnutí za nezákonné
a nepřezkoumatelné.
[8] Uvádí, že se krajský soud žádným způsobem nevypořádal s otázkou podmínek řízení,
a to s oprávněním žalobce podat žalobu v souvislosti s nálezem Rozhodčího soudu
při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 11. 2015,
č. Rsp 1203/14. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce nebyl k podání žaloby legitimován.
[9] Po celé daňové řízení stěžovatel vycházel ze skutečnosti, že žalobce je zřízen podle
německého práva a způsobilost být subjektem právních vztahů se řídí právním řádem Spolkové
republiky Německo, v souladu s kolizními normami. S touto námitkou se také krajský soud
nevypořádal a pouze odkázal na judikaturu civilních soudů.
[10] Krajský soud se nevypořádal ani s tím, že organizační složka zahraniční osoby disponuje
procesní subjektivitou ve smyslu zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“) a je příjemcem rozhodnutí.
[11] Zástupce zahraniční osoby se vždy prokazoval plnou mocí, která byla podepsána
vedoucím organizační složky. Z uvedeného lze dovodit, že vedoucí organizační složky mohl
jednat samostatně. Námitku nicotnosti považuje stěžovatel za ryze účelovou, neboť je uplatněna
až v době, kdy byly vydány zajišťovací příkazy. Daný stav nebyl nikdy napaden,
nedošlo ke zpochybnění vydaných povolení, práva a povinnosti stanovené
zákonem o spotřebních daních byly po dlouhou dobu (10 let) daňovým subjektem využívány
i plněny.
[12] Případné nesprávné označení daňového subjektu, resp. vada, spočívající v tom,
že v rozhodnutí měla být jako příjemce rozhodnutí označena pouze zahraniční právnická osoba,
nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Příjemcem rozhodnutí je organizační složka zahraniční osoby,
do jejíž datové schránky bylo také po právu doručováno. Rozhodnutí celních orgánů odpovídá
§102 odst. 1 písm. c) daňového řádu.
[13] Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[14] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 22. 1. 2016 uvádí, že je osobou
oprávněnou jednat za zahraniční právnickou osobou. Jeho postavení insolvenčního správce
nebylo žádným způsobem zpochybněno. Stěžovatel zaměňuje žalobce, kterým je v projednávané
věci insolvenční správce, se zahraniční osobou, jakož i s její organizační složkou.
[15] Stěžovatelem uváděný rozhodčí nález je předmětem soudního přezkumu, stejně tak jako
řada dalších listin uplatněných údajným akcionářem zahraniční osoby (Ing. R. H.). Jeho jednání je
prověřováno trestními orgány Spolkové republiky Německo (věc dozoruje Státní zastupitelství
v Mnichově pod sp. zn. 242 Js 124977/14).
[16] Rozhodnutí krajského soudu je plně přezkoumatelné, neboť stěžovatel své námitky
formuloval velmi obecně, nikoli způsobem, který uvádí v kasační stížnosti.
Krajský soud proto nebyl povinen vznesené námitky vypořádat.
[17] Nesouhlasí se závěrem, že se právní postavení odštěpného závodu, jehož prostřednictvím
zahraniční osoba v tuzemsku podniká, řídí německým právem. Platí totiž výhrada veřejného
pořádku, tj. komu stát v právu přiznává právní osobnost a komu nikoliv. Odštěpnému závodu
tuzemský právní řád osobnost nepřiznává. To, že se uplatní české právo, vyplývá jednoznačně
z §27 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
[18] Stěžovatel nesprávně směšuje oprávnění vedoucího organizační složky zplnomocnit
zástupce s oprávněním jednat za zahraniční osobu. Vedoucí organizační složky je oprávněn
jednat pouze ve věcech, které se týkají organizační složky, a pro tyto účely může udělit plnou
moc. V právních vztazích, včetně těch veřejnoprávních, musí ovšem být účastník správně
označen. Jinak jsou právní úkony neplatné a rozhodnutí nicotná.
[19] K namítané procesní způsobilosti by vůbec soud neměl přihlížet, neboť tato námitka
je obecná a nebyla uplatněna ve vyjádření k žalobě. Z obsahu napadeného rozhodnutí,
jakož i z celého dosavadního řízení, je více než zřejmé, že stěžovatel jako příjemce rozhodnutí
označil odštěpný závod, ten registroval ke spotřební dani a s ním jako se subjektem také správní
orgány jednaly. O nepřesné označení se proto nemůže jednat.
[20] Žalobce navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[21] Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 3. 2016 žalobce, po nahlédnutí do spisu
kasačního soudu, uvádí, že pověření plk. Mgr. R. k činění úkonů před správními soudy
je podmíněné a stěžovatel musel prokázat nepřítomnost či zaneprázdněnost ředitele odboru
či jeho zástupce. Žalobce je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud měl vyzvat stěžovatele
k prokázání výše uvedené podmínky. Žalobce uvádí, že ve spise není založen vnitřní předpis
stěžovatele, z něhož by plynulo oprávnění plk. Mgr. R. jednat za stěžovatele. Nebyla tak splněna
podmínka podle §33 odst. 5 s. ř. s.
[22] Žalobce upozorňuje, že na kasační stížnosti, jakož i na jejím doplnění, chybí elektronický
podpis oprávněné úřední osoby.
[23] Žalobce je přesvědčen, že usnesení o přiznání odkladného účinku by mělo být zrušeno
a kasační stížnost odmítnuta. V případě odstranění jejich vad, by měla být kasační stížnost
zamítnuta.
[24] Na vyjádření žalobce ze dne 7. 3. 2016 reagoval stěžovatel vyjádřením, v němž uvedl,
že nestačí pouhé tvrzení, že určitá osoba nebyla oprávněna úkon učinit, ale je nutné přednést
relevantní tvrzení o v úvahu přicházejících pochybnostech. Takové tvrzení žalobce neuvedl.
Stěžovatel zaslal Organizační řád Celní správy České republiky a uvádí, že podmínka uvedená
v pověření byla naplněna, neboť ředitel odboru právního i jeho zástupce byli zaneprázdnění
plněním jiných úkonů.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná osoba ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[26] Usnesením ze dne 14. 1. 2016, čj. 10 Afs 265/2015-45, přiznal soud kasační stížnosti
stěžovatele odkladný účinek.
[27] Žalobce s přiznáním odkladného účinku zásadně nesouhlasí. Dne 14. 1. 2016 podal návrh
na zrušení uvedeného usnesení. S ohledem na projednání a rozhodnutí věci se soud tímto
návrhem již nezabýval.
[28] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že obdobnou kasační stížností, brojící proti rozsudku
krajského soudu, kterým bylo shledáno nicotným rozhodnutí stěžovatele a rozhodnutí Celního
úřadu pro Královéhradecký kraj, se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Afs 289/2015.
Rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, čj. 9 Afs 289/2015-80 byl rozsudek krajského soudu zrušen
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Pro tytéž účastníky řízení (v případě žalobce
i pro téhož jeho zástupce) při shodné argumentaci jimi užité jak v připomenutém řízení
9 Afs 289/2015, tak v řízení nynějším a při zcela shodném odůvodnění rozsudků krajského
soudu v obou projednávaných případech, nemůže být překvapivé, že nynější rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu se od výroku i odůvodnění rozsudku čj. 9 Afs 289/2015-80
nijak neodlišuje.
[29] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[30] Tato kritéria rozhodnutí krajského soudu nesplňuje. Nicotnost rozhodnutí představuje
vadu, ke které je správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez námitky
žalobce (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 - 29;
ze dne 14. 1. 1997, č. j. 7 A 185/94 - 23; ze dne 14. 4. 1995, č. j. 7 A 35/95 - 16;
a ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 152/94 - 27).
[31] Stávající právní úprava správního soudnictví obsažená v soudním řádu správním tento
postup přejala, neboť v ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že zjistí-li soud,
že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto
nicotnost i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 68/2007 - 82). V řízení o žalobě je proto soud ve správním soudnictví ex offo povinen
posoudit, zda žalobou napadené rozhodnutí není nicotné. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu představované jeho rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48,
publikovaným pod č. 319/2004 Sb. NSS, platí, že je-li napadené správní rozhodnutí nicotné,
soud vysloví jeho nicotnost i bez návrhu; není-li zde takového návrhu, a ani soud sám správní
rozhodnutí nicotným neshledá, nemá důvod zabývat se úvahami o nicotnosti v odůvodnění
rozhodnutí.
[32] V otázce nicotnosti není krajský soud vázán žalobními námitkami, což však neznamená,
že námitky nicotnosti, jsou-li účastníky vzneseny, nemusí být řádně v odůvodnění rozhodnutí
vypořádány.
[33] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda způsob, kterým celní orgány
označily příjemce rozhodnutí, má či nemá za následek nicotnost rozhodnutí.
[34] Odpověď na tuto otázku nelze dovodit ani z krajským soudem obsáhle citované
občanskoprávní judikatury, ani z jeho odkazu na rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Afs 64/2012.
Civilní judikatura se otázkou nicotnosti správních rozhodnutí nezabývá (předmětem sporu byla
otázka právní subjektivity organizační složky, resp. označení žalovaného v civilní žalobě),
a ostatně ani zabývat nemůže. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Afs 64/2012 také nebyla řešena
otázka nicotnosti správního rozhodnutí. Předmětem sporu byla otázka sazby daně,
resp. zda posuzované výnosy z nemovitosti byly výnosy náležející zahraniční investiční
společnosti či podílovému fondu, touto společností spravovanému.
[35] Krajský soud kromě citace občanskoprávní judikatury a odkazu na rozhodnutí pátého
senátu Nejvyššího správního soudu žádné jiné důvody, úvahy či argumenty k nicotnosti žalobcem
napadených správních rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku neuvedl.
[36] Z obsahu jeho rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem má být zahraniční osoba
podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky či odštěpného závodu
v rozhodnutí správce daně označována. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v daňovém řádu,
jehož ustanovení krajský soud při svých úvahách zcela pominul. Jen namátkou lze odkázat
např. na §24, 45 či §101 daňového řádu. Dle §24 daňového řádu (procesní způsobilost)
se ustanovení daňového řádu týkající se právnických osob použijí obdobně i na organizační
složky státu nebo pobočky nebo jiné organizační složky obchodního závodu zahraniční osoby
a na jiné jednotky, kterým zákon svěřuje výkon práv a povinností osob zúčastněných na správě
daní. Ustanovení §45 daňového řádu stanoví, že zahraniční právnické osobě se doručuje
na adresu sídla pobočky nebo jiné organizační složky jejího obchodního závodu zřízené
v České republice, týká-li se písemnost činnosti této pobočky nebo jiné organizační složky.
Podstatnou náležitostí rozhodnutí je dle §101 uvedeného zákona označení příjemce rozhodnutí.
[37] Teprve na základě odpovědi na tuto otázku lze následně posuzovat spornost označení
daňového subjektu v žalobou napadených rozhodnutích. Jinými slovy, bez toho aniž by krajský
soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, jak má být zahraniční osoba podnikající
v tuzemsku prostřednictvím organizační složky či odštěpného závodu dle daňového řádu
v rozhodnutí označována, nelze učinit závěr o nicotnosti přezkoumávaných rozhodnutí.
[38] Dále soud připomíná, že důvody nicotnosti rozhodnutí vydané při správě daní
jsou legislativně upraveny v §105 daňového řádu. Podle jeho odst. 2 je nicotné rozhodnutí,
k jehož vydání nebyl správce daně vůbec věcně příslušný; které trpí vadami, jež je činí zjevně
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným; nebo je vydáno na základě jiného
nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně. Uvedené ustanovení krajský soud také zcela
pominul.
[39] Konečně zbývá zmínit i judikaturu správních soudů a teorii správního práva.
Jedním z důvodů nicotnosti správního aktu je skutečnost, že rozhodnutí ukládá povinnost
někomu, kdo není způsobilým adresátem práv a povinností (srov. např. rozsudek ze dne
29. 10. 1993, sp. zn. 6 A 25/92, kde nicotným bylo shledáno rozhodnutí ukládající povinnost
obchodnímu jménu, stejně jako v rozsudcích ze dne 16. 12. 1996, č. j. 7 A 111/94 - 31;
ze dne 21. 2. 1997, č. j. 7 A 170/94 - 28; ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94;
a ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 – 29). Nelze proto uložit povinnost někomu,
kdo není osobou v právním smyslu, např. již neexistujícímu subjektu. Na druhé straně Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře také dovodil, že vada rozhodnutí spočívající v nesprávném
označení příjemce, případně nepřesném označení příjemce, který je určitelný,
nicotnost rozhodnutí nezpůsobuje. Nejedná se totiž o vadu takového druhu a závažnosti,
jako v případě absolutního omylu v osobě adresáta, kdy je povinnost ukládána někomu,
komu povinnost uložit nelze, neboť není osobou v právním slova smyslu (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015, č. j. 4 As 218/2014 – 58, nebo také ze dne
30. 3. 2005, č. j. 4 Afs 15/2003 – 55).
[40] V dalším řízení tedy krajský soud posoudí označení daňového subjektu
v napadených rozhodnutích v intencích daňového řádu a dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu a přezkoumatelným způsobem uvede, zda a z jakých důvodů
způsob, kterým byl daňový subjekt v napadených rozhodnutích označen, odpovídá
platné právní úpravě, či naopak způsobuje nezákonnost, případně nicotnost příslušných
rozhodnutí.
[41] Pro úplnost soud uvádí, že nicotnost je vadou, kterou je soud povinen posoudit z úřední
povinnosti. Vyjádření žalovaného k žalobě (ve kterém žalovaný zaměňuje žalobce se zahraniční
osobou, zahraniční osobu s její organizační složkou, právní subjektivitu s procesní způsobilostí,
apod.) je pro posouzení nicotnosti žalobou napadených rozhodnutí irelevantní.
Nicotnost přezkoumávaného rozhodnutí správní soud tedy vyslovuje z úřední povinnosti,
bez ohledu na tvrzení stran.
[42] K dodatečně uplatněné námitce žalobce týkající se oprávnění plk. Mgr. R. k podpisu
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své dřívější rozhodnutí ze dne 24. 6. 2015,
čj. 10 As 1/2014-187. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že „[č]innost právního orgánu musí být plynulá a efektivní, pro její zajištění je funkční zastupování vedoucích
pracovníků při jejich nepřítomnosti nezbytné. Správní orgán je tedy povinen mít transparentní pravidla
pro zastoupení při podpisu rozhodnutí, účastník řízení může zpochybnit, že buď neexistovala, nebo v jeho věci
nebyla dodržena. Musí však přednést relevantní tvrzení o v úvahu přicházejících pochybnostech.“
Žalobce neexistenci pravidel pro zastoupení při podpisu rozhodnutí nezpochybňoval
a jejich údajné nedodržení neprokázal, ba ani „relevantní tvrzení o v úvahu přicházejících pochybnostech“
nevznesl, neboť pouze požadoval, aby stěžovatel prokázal nepřítomnost či zaneprázdněnost
ředitele odboru nebo jeho zástupce. Stěžovatel nebyl povinen v kasační stížnosti odůvodňovat
dodržení jeho interních pokynů a předpisů ohledně podpisu kasační stížnosti. Námitku žalobce
proto nelze považovat za důvodnou.
[43] Výtka žalobce, že na kasační stížnosti, jakož i na jejím doplnění, chybí elektronický podpis
oprávněné úřední osoby, též není důvodná. Nejvyšší správní soud shledal, že jak kasační stížnost,
tak její doplnění bylo podepsáno elektronicky uznávaným a platným podpisem.
IV. Závěr
[44] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle §110 odst. 4 s. ř. s.
je krajský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.
[45] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu