ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.37.2016:35
sp. zn. 10 Afs 37/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: LERAM gastro, s. r. o.,
se sídlem Nádražní 595/4, Brno, zast. Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem
U Svitavy 1077/2, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, ve věci ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 28. 1. 2016, čj. 30 A 130/2015 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení..
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno IV (dále jen „žalovaný“
nebo „správce daně“) zahájil u žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 11. 11. 2014 daňovou kontrolu
na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2013.
Zahájení daňové kontroly napadl stěžovatel dne 23. 3. 2015 stížností proti postupu správce daně
dle §261 odst. 1 až 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro projednávanou
věc. Ve stížnosti namítal, že daňová kontrola byla zahájena a je vedena neoprávněně místně
nepříslušným finančním úřadem, a požadoval ukončení daňové kontroly.
[2] Správce daně na stížnost reagoval vyrozuměním o vyřízení stížnosti ze dne 29. 4. 2015,
kterým shledal stížnost nedůvodnou. Z vyrozumění vyplývá, že stěžovatel je registrován k daním
u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj a jeho spis je uložen na Územním pracovišti Brno III.
Skutečnost, že daňová kontrola je vedena Územním pracovištěm Brno IV nemá na její zákonnost
vliv, neboť uvedené pracoviště spadá rovněž pod Finanční úřad pro Jihomoravský kraj.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal ochrany
před nezákonným zásahem, spočívajícím dle tvrzení žalobce v nezákonně zahájené a prováděné
daňové kontrole. Podle žaloby je daňová kontrola z důvodu místní nepříslušnosti Územního
pracoviště IV provádějícího kontrolu nezákonná, nepřípustně omezuje právo stěžovatele
na podnikání a zasahuje do jeho práva na soukromí. Vzhledem k trvajícímu zásahu se stěžovatel
domáhal rozsudku, kterým by krajský soud žalovanému uložil povinnost ukončit daňovou
kontrolu.
[4] Krajský soud nejprve ověřil, zda byly splněny podmínky řízení. Ze správního spisu zjistil,
že stěžovatel podal stížnost proti postupu správce daně. Ve spisu však nebyla založena žádost
stěžovatele nadřízenému správci daně o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle §261 odst. 6
daňového řádu, kterou je dle judikatury Nejvyššího správního soudu nutno považovat
za prostředek obrany proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zahájení a vedení daňové
kontroly. Krajský soud proto usnesením ze dne 7. 1. 2016, čj. 30 A 130/2015 – 24,
vyzval stěžovatele k tomu, aby soudu doložil naplnění podmínek pro vedení soudního řízení,
tj. že bezvýsledně vyčerpal prostředky obrany před nezákonným zásahem žalovaného.
[5] Na uvedenou výzvu stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 19. 1. 2016, v němž uvedl,
že jeho žaloba obsahuje veškeré náležitosti požadované zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Žádný předpis podle stěžovatele neukládá povinnost podat žádost
nadřízenému správci daně před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
Takový závěr se objevil podle stěžovatele pouze ojediněle v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013 – 25 (dostupném na www.nssoud.cz,
stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), a to pouze jako obiter
dictum. Právní názor uvedený v citovaném rozsudku stěžovatel považoval za nezákonný a mylný.
Ve správním soudnictví je vždy zapotřebí volit výklad maximálně dbající zachování práva
na přístup k soudu.
[6] Krajský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným
zásahem odmítl. Poukázal na to, že se stěžovatel žalobou domáhal ochrany proti zahájení
a vedení daňové kontroly. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je v takovém případě
nutno za prostředky obrany, které je potřeba vyčerpat před podáním zásahové žaloby,
považovat nejen stížnost na postup správce daně dle §261 odst. 1 až 5 daňového řádu,
ale též žádost o prošetření způsobu vyřízení této stížnosti dle odst. 6 téhož ustanovení.
Stěžovatel přitom žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti k nadřízenému správci daně
nepodal, což sám potvrdil. Krajský soud dále uvedl, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013 – 25, nebyly vysloveny jako obiter dictum,
ale představovaly nosné důvody tohoto rozhodnutí. Krajský soud neshledal důvody,
pro které by se měl od uvedených závěrů odchýlit. Správní soudnictví je postaveno na principu
subsidiarity soudní ochrany. Před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
proto musí být vyčerpány jiné prostředky ochrany.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti uvedl, že skutečně nepožádal nejblíže nadřízeného správce daně,
aby prošetřil způsob vyřízení stížnosti. Tato otázka však podle něj nebyla meritem žaloby.
Závěry rozsudku NSS, sp. zn. 9 Aps 4/2013, stěžovatel považuje za ojedinělé a nereflektující
práva daňového subjektu. Nezbytnost podání žádosti dle §261 odst. 6 daňového řádu nebyla
řešena krajským soudem, ale poprvé až Nejvyšším správním soudem. Názor Nejvyššího
správního soudu zde uvedený proto nemůže mít váhu všeobecně závazného judikátu,
neboť byl vysloven poprvé a nemohl být dále napaden opravnými prostředky. Žádost dle §261
odst. 6 daňového řádu nelze podle stěžovatele považovat za prostředek ochrany
před nezákonným zásahem správce daně z důvodu, že žádost směřuje proti způsobu vyřízení
stížnosti a nikoli proti nezákonnému zásahu samotnému (daňové kontrole). Namítaná žádost
tedy ani neslouží k hmotněprávnímu posouzení vyřízení stížnosti, ale pouze k procesnímu
prošetření způsobu vyřízení. Podle stěžovatele by se věcí měl zabývat rozšířený senát.
Napadené usnesení je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí bližší odůvodnění
nepřípustnosti žaloby. Krajský soud se ani nezabýval podstatou nezákonného zásahu.
Kasační stížnost se dále věnuje důvodnosti podané žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
spočívajícím v tvrzené nezákonně vedené daňové kontrole.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 12. 4. 2016, kterým se plně
ztotožnil s vypořádáním věci krajským soudem.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[9] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení. Tato nezákonnost může spočívat v nesprávném posouzení právní
otázky soudem (např. aplikuje-li soud výluku ze soudního přezkumu, která na věc nedopadá),
nebo v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, čj. 6 As 2/2015 – 128).
[10] Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 – 98). K těmto vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení z těchto hledisek a žádné z výše
uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
usnesení, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nedostatečně odůvodnil nepřípustnost
žaloby a povahu institutu žádosti dle §261 odst. 6 daňového řádu, coby ochranného prostředku
proti vedení daňové kontroly. Zdejší soud však neshledal tuto námitku důvodnou. Krajský soud
podrobně vyložil, proč je nutno žádost daňového subjektu nadřízenému správci daně
o prošetření způsobu vyřízení stížnosti považovat za opravný prostředek, který je nutno vyčerpat
před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Své závěry opřel o relevantní
zákonná ustanovení a judikaturu a vyložil, proč je třeba trvat na vyčerpání tohoto opravného
prostředku před podáním žaloby. Odůvodnění napadeného usnesení tedy odpovídá zákonným
i judikaturním požadavkům na jeho přezkoumatelnost (srov. například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, čj. 5 As 72/2010 – 60, ze dne 17. 1. 2008
čj. 5 As 29/2007 – 64, ze dne 30. 11. 2007, čj. 4 Ads 21/2007 – 77, ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004 – 73).
[12] Namítal-li stěžovatel, že se krajský soud nevěnoval hmotněprávnímu posouzení
důvodnosti žaloby, pak je třeba poukázat na způsob rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud
dospěl v projednávané věci k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení žalobě, neboť stěžovatel
nevyčerpal jiné právní prostředky obrany ve smyslu §85 s. ř. s. Žalobu stěžovatele proto odmítl
dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jejímu věcnému posouzení se v takovém případě nemohl věnovat
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, čj. 5 Afs 167/2015 – 46).
Námitka proto není důvodná.
[13] Pro celkové posouzení důvodnosti kasační stížnosti je rozhodné, zda stěžovatel vyčerpal
všechny nezbytné právní prostředky ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem
v podobě zahájené a vedené daňové kontroly. Krajský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost
z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků. Měl přitom za to, že stěžovatel kromě
stížnosti na postup správce daně ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 až 5 daňového řádu,
měl využít ještě prostředek ochrany v podobě žádosti nadřízenému správci daně o prošetření
způsobu vyřízení této stížnosti dle odst. 6 téhož ustanovení. Stěžovatel však takovou žádost
nikdy nepodal, což výslovně uvedl jak ve svém vyjádření v reakci na usnesení krajského soudu
ze dne 7. 1. 2016, čj. 30 A 130/2015 – 24, tak i v kasační stížnosti.
[14] Postup krajského soudu odpovídal právnímu názoru vyslovenému Nejvyššímu správním
soudem v rozsudku sp. zn. 9 Aps 4/2013, podle kterého je přípustnost žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem spočívajícím v zahájení a vedení daňové kontroly podmíněna
vyčerpáním opravných prostředků v podobě stížnosti na postup správce daně a následné žádosti
nadřízenému správci daně o prošetření způsobu vyřízení stížnosti. Nevyčerpal-li žalobce
i tento právní prostředek ochrany, nejsou splněny podmínky řízení o žalobě. Krajský soud
proto postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele odmítl poté, co ověřil, že výše uvedenou
žádost stěžovatel nepodal.
[15] Považoval-li stěžovatel názor přijatý v citovaném rozsudku za ojedinělý, nelze se s ním
ztotožnit. Předně lze poukázat na množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
která na předmětný rozsudek navázala a závěry v něm přijaté bez dalšího převzala.
Pro ilustraci lze odkázat např. na rozsudky ze dne 28. 4. 2015, čj. 8 Afs 11/2015 – 39,
ze dne 29. 5. 2015, čj. 4 Afs 74/2015 – 29, ze dne 29. 1. 2016, čj. 3 Afs 14/2015 – 47,
nebo ze dne 9. 5. 2016, čj. 8 Afs 76/2015 – 58.
[16] Stěžovatel namítal, že rozsudek NSS, sp. zn. 9 Aps 4/2013, nelze považovat za obecně
závazný, neboť s názory tam uvedenými neměli účastníci dotyčného řízení možnost polemizovat
a napadnout je opravným prostředkem.
[17] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mají kromě dopadu na každou konkrétní věc
také širší vliv v podobě vyjádření právního názoru na určitou problematiku. V tomto směru jsou
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu závazná pro rozhodování krajských soudů ve skutkově
obdobných věcech. Pokud by se krajský soud chtěl od judikatury Nejvyššího správního soudu
odchýlit, musí se s ní při svém rozhodování pečlivě vypořádat a svůj postup řádně odůvodnit.
Rozsudek NSS, sp. zn. 9 Aps 4/2013, byl vydán již v listopadu roku 2013;
stěžovateli zastoupenému advokátem tak mohl být znám již v okamžiku podání žaloby.
To platí obzvláště v případě, kdy byl na jeho existenci výslovně upozorněn krajským soudem
ještě před vydáním napadeného usnesení. Pro stěžovatele samotného tak nemohl být právní
názor přijatý v citovaném rozsudku překvapivý. Měl možnost s ním polemizovat a učinil tak,
což vyplývá i z jeho vyjádření reagujícího na výzvu krajského soudu k doložení splnění podmínek
řízení o zásahové žalobě. Není přitom rozhodné, zda s tímto názorem mohli polemizovat
účastníci řízení ve věci sp. zn. 9 Aps 4/2013.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žádost dle §261 odst. 6 daňového řádu nelze
považovat za prostředek ochrany před nezákonným zásahem správce daně z důvodu,
že žádost směřuje proti způsobu vyřízení stížnosti a nikoli proti nezákonnému zásahu
samotnému (daňové kontrole). Namítaná žádost ani neslouží k hmotněprávnímu posouzení
vyřízení stížnosti, ale pouze k procesnímu prošetření způsobu vyřízení. Podle stěžovatele
by se pak věcí měl zabývat rozšířený senát.
[19] Nejvyšší správní soud vzhledem ke shodnosti argumentace odkazuje na odůvodnění
rozsudku NSS, sp. zn. 9 Aps 4/2013: „V první řadě je možno uvést, že prošetření způsobu vyřízení
stížnosti se dotýká i samotné daňové kontroly, která v řízení o zásahové žalobě tvoří předmět řízení.
Prošetření se netýká jen samotného procesního postupu vyřízení stížnosti, opačný závěr by činil z prošetření
způsobu vyřízení stížnosti prakticky prázdný institut bez většího významu. Procesní postup vyřízení stížnosti
totiž zpravidla nebude pro daňové subjekty představovat problém, naopak rozdílný náhled daňového subjektu
a správce daně vyřizujícího stížnost lze očekávat v samotném závěru o důvodnosti stížnosti a dostatečnosti opatření
k nápravě. Zmínit lze též, že jak v případě stížnosti, tak prošetření jejího vyřízení, jde o postupy,
nikoli formalizovaná řízení zakončená formalizovanými rozhodnutími. Nemělo by proto opodstatnění v zákoně
konstruovat institut prošetření způsobu vyřízení stížnosti, v jehož rámci by bylo možno prověřit jen dodržení
procesního postupu při vyřizování stížnosti, když jde ve srovnání s řízením o méně formální postup,
který není svázán přísnými procesními pravidly. Naopak smysl dává umožnit v rámci prošetření způsobu vyřízení
stížnosti prověřit samotný závěr o důvodnosti, resp. nedůvodnosti stížnosti a adekvátnost přijatých opatření
k nápravě.
[20] Uvedené je nutno vztáhnout i na případ, kdy stížnost není vůbec vyřízena v zákonem předvídané lhůtě.
I v takovém případě se nabízí možnost požádat o prošetření způsobu vyřízení stížnosti a v žádosti o prošetření
uvést věcné výhrady proti postupu správce daně při daňové kontrole, kterými se nadřízený správce daně bude
zabývat. Pro tento závěr svědčí hlavní smysl institutu prošetření způsobu vyřízení stížnosti, jímž je efektivní
odstranění z hlediska práva závadného stavu, čehož však lze dosáhnout jen tehdy, když se nadřízený správce daně
bude tvrzenými pochybeními při daňové kontrole věnovat meritorně. V možnosti nechat věcně prověřit tvrzené
nezákonnosti při zahájení či provádění daňové kontroly nadřízeným správcem daně nemůže být daňový subjekt
limitován pochybeními podřízeného správce daně, který měl stížnost vyřídit včas, ale neučinil tak.
Opětovně lze zdůraznit, že vyřizování stížnosti i prošetření způsobu vyřízení stížnosti jsou méně formální postupy,
u nichž by tak měl být kladen důraz především na výsledek těchto postupů (odstranění nezákonnosti),
nikoli na samotnou procesní stránku jejich provádění – i to podporuje vytvoření co nejširšího prostoru pro věcné
posouzení výtek proti daňové kontrole při prošetření způsobu vyřízení stížnosti. Daňový řád ostatně podmiňuje
podání žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížnosti přesvědčením daňového subjektu, že stížnost nebyla řádně
vyřízena, do čehož spadá i její nevyřízení ve stanové lhůtě. Závěr, že se nadřízený správce daně musí na základě
žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížnosti zabývat všemi, tedy i věcnými, výhradami i za stavu,
kdy původní stížnost nebyla ve lhůtě vůbec vyřízena, rovněž umožňuje účinně odstranit nezákonnost již na úrovni
správních orgánů a je tak souladný se subsidiaritou ochrany poskytované ve správním soudnictví.
[21] Dále lze zmínit, že v případě důvodné žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížnosti nedojde
pouze ke „zrušení“ aktu, jímž byla stížnost vyřízena, a k přikázání nového vyřízení stížnosti.
To by taktéž neodpovídalo menší formálnosti postupů. Bude-li žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti věcně
důvodná, nadřízený správce daně v návaznosti na prošetření způsobu vyřízení stížnosti sám bezodkladně učiní
opatření k nápravě (§261 odst. 6 ve spojení s odst. 5 daňového řádu), a to buď formou příkazu podřízenému
správci daně či svým faktickým úkonem. Tímto způsobem se však daňový subjekt může efektivně domoci ochrany
před daňovou kontrolou i přímo v rámci prošetření způsobu vyřízení stížnosti, jelikož i zde je možno přijímat
opatření, která budou mít vliv na způsob provádění kontroly či mohou zamezit v jejím pokračování.
Není zde tedy pouze zprostředkovaný dopad prošetření způsobu vyřízení stížnosti do daňové kontroly,
který by se projevoval jen novým vyřízením původní stížnosti v souladu se závěry učiněnými na základě prošetření
způsobu vyřízení stížnosti, což by bylo z hlediska §85 s. ř. s. problematické. Naopak opatření k nápravě přijatá
v návaznosti na uvedené prošetření mohou dopadat přímo do probíhající daňové kontroly.
[22] Prošetření způsobu vyřízení stížnosti je iniciováno již samotnou žádostí daňového subjektu
a její prošetření není vázáno na žádné další podmínky. Daňový subjekt tak má široký a nelimitovaný přístup
k prověřování relevantních skutečností v rámci prošetření způsobu vyřízení stížnosti, což přisvědčuje závěru,
že jde o prostředek ochrany dle §85 s. ř. s. Na základě §261 odst. 6 ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení
daňového řádu se nadřízený správce daně musí zabývat všemi skutečnostmi, které daňový subjekt uvedl
na podporu svého závěru o nesprávném vyřízení stížnosti a s tím spojené nezákonnosti daňové kontroly.
I z tohoto pohledu proto jde o dostatečný prostředek ochrany.
[23] Skutečnost, že nadřízený správce daně v návaznosti na prošetření způsobu vyřízení stížnosti přijímá
opatření k nápravě, zajišťuje, že efektivní ochrany před daňovou kontrolou se lze dovolat i v rámci právního
institutu prověření způsobu vyřízení stížnosti, který je tak možno považovat za prostředek ochrany ve smyslu §85
s. ř. s.“
[24] Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že krajský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost
z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. Za prostředek ochrany před nezákonným zásahem
spočívajícím v zahájení a vedení daňové kontroly je totiž nutno kromě stížnosti na postup
správce daně považovat i žádost nadřízenému správci daně o prošetření způsobu vyřízení této
stížnosti. Tato žádost totiž sama o sobě může vést k napravení nezákonného stavu,
resp. k ukončení případně nezákonné daňové kontroly nadřízeným správcem daně.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvody, pro které by se měl odchýlit od právního názoru
vysloveného v rozsudku NSS, sp. zn. 9 Aps 4/2013, resp. pro které by měl věc předložit
k posouzení rozšířenému senátu.
[25] Nejvyšší správní soud na závěr uvádí, že se nemohl zabývat důvodností kasačních
námitek stěžovatele směřujících do věcného posouzení tvrzené nezákonnosti zásahu
spočívajícího v zahájení a vedené daňové kontroly. Těmito námitkami se v případě odmítnutí
žaloby nemohl věcně zabývat krajský soud a ani Nejvyšší správní soud se jimi při následném
přezkumu odmítavého usnesení zabývat nemůže. Předmětem kasačního řízení v takovém případě
je totiž pouze posouzení zákonnosti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby.
(obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. 3 Azs 43/2003 – 48).
V. Závěr a náklady řízení
[26] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem s ohledem
na výše uvedené shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení
napadeného usnesení krajského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily rámec jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že ani žalovanému náhrada nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu