ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.32.2016:31
sp. zn. 10 Azs 32/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované
ze dne 10. 12. 2015, čj. KRPA-490299-17/ČJ-2015-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, čj. 1 A 108/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 10. 12. 2015, čj. KRPA-490299-17/ČJ-2015-000022
(dále jen „rozhodnutí o zajištění“) byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) zajištěn na dobu 90 dní
dle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o pobyt cizinců“), za účelem správního vyhoštění. Stěžovatel kasační stížností
napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla jeho žaloba
proti rozhodnutí o zajištění zamítnuta.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Stěžovatel byl dne 8. 12. 2015 v 19:00 hodin kontrolován hlídkou policie,
na jejíž výzvu předložil jako doklad totožnosti občanský průkaz na jméno A. M., nar. X, státní
příslušnost: B. Policie pojala podezření, že se jedná o padělaný doklad. Zajistila proto cizince a
převezla jej na služebnu za účelem ztotožnění. Zde ověřila, že předložený doklad je padělaný,
nepodařilo se jí však ověřit totožnost cizince na základě otisků prstů. Stěžovatel následně uvedl,
že se jmenuje M. K., narozen byl dne X a je státním příslušníkem R. Z evidence Policie ČR
vyplynulo, že stěžovatel měl povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, jehož platnost
skončila dnem 31. 8. 2006. Se stěžovatelem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[3] Žalovaná shledala, že u stěžovatele existuje nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Vydala proto rozhodnutí o zajištění stěžovatele na dobu
90 dní. Nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
zajištění spatřovala žalovaná v tom, že stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného
oprávnění k pobytu nejméně od srpna 2006 do 8. 12. 2015 a při kontrole policie se prokazoval
padělaným dokladem totožnosti. Žalovaná konstatovala, že z chování stěžovatele je zřejmé,
jaký má postoj k dodržování právního řádu ČR. Podle žalované nebylo možné uložit žádné
ze zákonem předpokládaných mírnějších opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců,
neboť stěžovatel nebyl schopen nahlásit žádnou trvalou adresu pobytu, nedisponoval žádným
finančním obnosem, který by mohl použít jako finanční záruku, a existovalo nebezpečí,
že by se pravidelně osobně nehlásil v době stanovené žalovanou. Dobu zajištění v délce 90 dní
žalovaná odůvodnila skutečností, že stěžovatel nedisponoval žádným platným cestovním
dokladem, který tedy musela nezbytně stěžovateli zajistit. Za tímto účelem bylo nezbytné sepsat
žádost o zjištění skutečné totožnosti stěžovatele a dožádat příslušný stát prostřednictvím
Ministerstva zahraničních věcí o vydání cestovního dokladu. Tyto úkony dle zkušeností žalované
trvají obvykle 40 – 60 dní. Dalších zhruba 30 dní dle žalované zabere zajištění přepravních
dokladů, komunikace s domovským státem stěžovatele a zajištění letenek nebo vyjednání
průvozu cizince před jiné státy Evropské unie s policejní eskortou. Závěrem žalovaná
konstatovala, že stěžovatel nemá rodinné příslušníky na území ČR a neexistují u něj ani jiné
skutečnosti, které by mohly bránit výkonu správního vyhoštění.
III. Řízení před městským soudem
[4] Rozhodnutí o zajištění napadl stěžovatel žalobou, v níž uvedl, že sice na území ČR
pobýval nelegálně a při kontrole se prokázal padělaným dokladem, nicméně tyto skutečnosti
dle jeho názoru nezakládají nebezpečí, že se bude vyhýbat správnímu vyhoštění. Toto nebezpečí
nezakládalo ani chování stěžovatele v průběhu správního řízení. Dobu zajištění v délce 90 dní
považoval stěžovatel za nezákonnou, neboť s ohledem na přetíženost městského soudu dochází
k překračování měsíční lhůty k vyhotovení rozhodnutí a jejich doručování, v důsledku čehož není
zaručeno právo stěžovatele na periodické přezkoumávání důvodů zajištění. Stěžovatel odkázal
na konkrétní případy, kdy městský soud opožděně doručoval finální znění rozhodnutí,
z čehož dovozoval, že v případě přezkumu případného rozhodnutí o nepropuštění ze zajištění
by se již soudní přezkum rozhodnutí o zajištění stal bezpředmětným.
[5] Městský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovanou a žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že obava z maření nebo ztěžování výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění byla v rozhodnutí o zajištění dostatečně vyjádřena
a zdůvodněna. Pokud stěžovatel předkládal padělaný osobní doklad, což sám potvrdil,
bylo na místě pochybovat o tom, zda tak nebude činit i při jiné kontrole. K námitce,
podle které faktická doba zajištění vylučuje soudní přezkum z důvodu přetíženosti příslušného
soudu, městský soud konstatoval, že v projednávané věci rozhodl v zákonem stanovených
lhůtách, bez nařízení jednání a rozsudek byl v době vyhlášení i písemně vyhotoven.
K žádnému zásahu do zákonných lhůt tedy v projednávané věci nedošlo.
IV. Kasační stížnost
[6] V kasační stížnosti stěžovatel setrval na své již v žalobě uplatněné argumentaci.
Dovozoval, že u něj není dáno nebezpečí maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění. Podle stěžovatele se městský soud nevypořádal s námitkou týkající se nezákonné doby
zajištění z důvodu nedodržování lhůt k vyhotovení rozhodnutí městským soudem.
Předmětnou žalobní argumentaci následně v kasační stížnosti zrekapituloval.
[7] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K těmto vadám soud přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z výše uvedených
hledisek, přičemž přihlédl i k námitce nepřezkoumatelnosti vznesené stěžovatelem
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před městským soudem neshledal.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Stěžovatel ji spatřuje v nevypořádání námitky, podle které je 90 denní doba zajištění
stěžovatele nezákonná, neboť není zaručeno jeho právo na periodický přezkum zajištění
z důvodu přetíženosti městského soudu. Městský soud ve vztahu k uvedené námitce konstatoval,
že v případě stěžovatele rozhodl ve lhůtě stanovené zákonem o pobytu cizinců,
přičemž v okamžiku vyhlášení rozsudku vyhotovil i jeho písemné znění. Zásah do zákonem
vymezených lhůt přitom neshledal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
na předmětnou námitku stěžovatele reagoval. Vypořádání, ač stručné, odpovídá míře
konkrétnosti námitky, neboť ta, ač obšírně pojatá, byla obecná a nebylo jí namítáno žádné
konkrétní porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele v jeho věci. Stěžovatel nastínil
hypotetickou situaci, ke které v jeho případě nedošlo. Napadený rozsudek byl vyhotoven
i doručen účastníkům řízení ve lhůtě předvídané ustanovením §54 odst. 3 s. ř. s.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
odpovídá zákonným i judikaturním požadavkům na jeho přezkoumatelnost
(srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60,
ze dne 17. 1. 2008 č. j. 5 As 29/2007 – 64, ze dne 30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 77,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, všechny dostupné na www.nssoud.cz,
stejně jako veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
[11] Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že rozhodnutí o zajištění stěžovatele
obsahuje náležité zdůvodnění délky trvání zajištění opírající se o výčet konkrétních úkonů
nezbytných k přípravě vyhoštění stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011-79). Proti takto odůvodněné době zajištění stěžovatel nic
konkrétního nenamítal.
[12] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, podle kterého v jeho
případě nebyly dány předpoklady pro zajištění jeho osoby z důvodu nebezpečí maření
nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti
sám připustil, že na území České republiky pobýval bez platného povolení k pobytu
a že se při kontrole Policií ČR prokazoval padělaným osobním dokladem. Tyto skutečnosti
nejsou mezi stranami sporné. Se stěžovatelem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění
z důvodu jeho nelegálního pobytu na území ČR v délce přesahující 9 let, nikoli z důvodu
prokazování totožnosti padělaným dokladem. Až v souhrnu těchto okolností spatřovala žalovaná
nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění, přičemž v rozhodnutí o zajištění
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zdůvodnila, proč nebylo možné použít
mírnější opatření za účelem vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2012, čj. 7 As 107/2012-40, nebo rozsudek rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011-51). Městský soud jednání stěžovatele vyhodnotil tak,
že prokazatelně zneužíval padělaného dokladu k neoprávněnému pobytu, to zakládá důvodné
pochybnosti, že by mohl tímto nebo jiným způsobem mařit výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. V kasační stížnosti stěžovatel pouze zopakoval stejné námitky, které přednesl
již v žalobě. Nezpochybnil však konkrétní závěry městského soudu, s nimiž se Nejvyšší správní
soud v posuzované věci ztotožnil.
VI. Závěr a náklady řízení
[13] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem s ohledem
na výše uvedené shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení
napadeného rozsudku městského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily rámec jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že ani žalovanému náhrada nákladů řízení nenáleží.
[15] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 5. 1. 2016, čj. 1 A 108/2015 – 16,
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Dušní 907/10, Praha 1.
Toto ustanovení se dle §35 odst. 8 s. ř. s. vztahuje i na řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za dva úkony právní služby
(písemné podání ve věci – kasační stížnost a porada s klientem přesahující jednu hodinu) dle §11
odst. 1 písm. d) a c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3 100 Kč
za každý úkon (srov. §9 odst. 4, §7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů za dva
úkony v celkové výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6 800 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se tato částka o 21 %.
Nejvyšší správní soud proto přiznal zástupci stěžovatele celkem částku 8 228 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu