ECLI:CZ:NSS:2016:2.AFS.153.2014:79
sp. zn. 2 Afs 153/2014 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. K., bytem
Brodská 505, Nivnice, zastoupeného JUDr. Michaelou Dražkovou, advokátkou,
se sídlem Kopečná 20, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 9. 2011,
č. j. 8778/11-1400-704389, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 24. 6. 2014, č. j. 29 Af 147/2011 - 213,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, č. j. 29 Af 147/2011 - 213,
se ve výrocích I., II. a III. zrušuje .
III. Kasační stížnost proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 29 Af 147/2011 - 213, se zamítá .
IV. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 9. 2011, č. j. 8778/11-1400-704389
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
VI. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti 3000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupkyně JUDr. Michaely Dražkové.
VII. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Michaele Dražkové, advokátce, se sídlem
Kopečná 20, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 6800 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Platebním výměrem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 89183/11/338960703927, Finanční úřad
v Uherském Brodě (dále jen „správce daně“) stanovil podle pomůcek žalobci daň z nemovitostí
na zdaňovací období roku 2010 ve výši 2257 Kč. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru
zamítlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 5. 9. 2011, č. j. 8778/11-1400-704389
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Finanční ředitelství v Brně, které ve věci původně rozhodovalo, bylo ke dni 31. 12. 2012
zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla
na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí,
že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány
(zde Finanční ředitelství v Brně), rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona
č. 456/2011 Sb. (zde tedy Odvolací finanční ředitelství). Za žalovaného tak bude dále v textu
souhrnně označováno jak Finanční ředitelství v Brně, tak Odvolací finanční ředitelství jako jeho
kompetenční nástupce.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 29 Af 147/2011 – 213 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem
a žalovaným a výrokem IV. přiznal odměnu ustanovené zástupkyni. K nepřítomnosti žalobce
na jednání dne 24. 6. 2014 uvedl, že v průběhu řízení nařídil celkem šest jednání, avšak prvních
pět bylo zrušeno ze (zdravotních) důvodů na straně žalobce, které soudu oznámil většinou jeden
pracovní den před nařízeným jednáním, i když o svém onemocnění věděl již delší dobu.
Ošetřující lékař žalobce sice vždy telefonicky potvrdil vystavení potvrzení o dočasné pracovní
neschopnosti žalobce, avšak vyloučil, že by žalobce trpěl vážnou nemocí, která by znemožňovala
jeho účast na jednání. Krajský soud tedy žalobce vyzval ke sdělení jeho zdravotní prognózy
a uvedení termínu, kdy zřejmě bude schopen zúčastnit se soudního jednání. Zároveň
ho upozornil, že v případě jeho zdravotních obtíží bude činit při jednání přestávky a na jednání
bude jeho zájmy hájit ustanovená zástupkyně JUDr. Ludmila Krátká. Žalobce však na tuto výzvu
nereagoval. Krajský soud ve shodě se sdělením lékařů ohledně délky léčení žalobce nařídil jednání
na den 24. 6. 2014. Žalobce se z tohoto jednání několikrát ústně omluvil, jako důvod
své nepřítomnosti však uvedl vždy něco jiného. Podáním ze dne 23. 6. 2014 požádal o odročení
jednání s odůvodněním, že mu předvolání na jednání nebylo doručeno a nebyla tak zachována
lhůta na přípravu k jednání. To však krajský soud nemohl vzít v potaz, neboť žalobce jednak
svými kontakty se soudem (dne 20. 6. 2014 a 23. 6. 2014) prokazoval znalost termínu nařízeného
jednání a jednak zpracovanou replikou ze dne 23. 6. 2014 osvědčil svou důkladnou přípravu
na jednání. Připravenost žalobce na jednání pak potvrdila i jeho zástupkyně. Za rozporné
považoval krajský soud i tvrzení žalobce, že mu nebylo předvolání k jednání doručeno kvůli
jeho pobytu v zahraničí, neboť v uvedenou dobu měl být dle sdělení lékařů nemocen. Vzhledem
k rozpornému obsahu omluv žalobce (den před jednáním žalobce navíc uvedl, že jednání
se nemůže účastnit, neboť si „musí někam odvézt věci“) a k dosavadnímu průběhu soudního
řízení tedy krajský soud neshledal důvod pro odročení jednání, což dne 23. 6. 2014 sdělil
zástupkyni žalobce. Dne 24. 6. 2014 krajský soud po zvážení všech sdělení žalobce, jeho
zástupkyně i žalovaného rozhodl, že se bude jednat v nepřítomnosti žalobce, neboť v jeho věci
šlo o právní posouzení a nebylo třeba provádět jeho výslech či jinak doplňovat skutková zjištění.
Právní zájmy žalobce mohla hájit v plném rozsahu jeho ustanovená zástupkyně, u níž si žalobce
dokonce vyžádal specializaci na správní právo. Potvrzeno nebylo ani žalobcem tvrzené
neposkytování právních služeb ze strany ustanovené zástupkyně, neboť ta o rozsahu a intenzitě
poskytované právní pomoci podávala krajskému soudu vyjádření a její aktivita byla patrná
i ze soudního spisu (nahlížení do spisu, reakce na dotazy soudu apod.). Krajský soud tedy
uzavřel, že se snažil vyhovět požadavkům žalobce a zajistit jeho účast na jednání, žalobce však
k tomu neposkytoval součinnost a vstřícného přístupu zneužíval.
[4] K samotnému meritu sporu krajský soud konstatoval, že ze správního spisu nevyplývá,
že by žalobce byl oprávněn užívat objekt č. p. 518 na pozemku č. p. st. 640 v k. ú. Uherský
Brod k jinému účelu, než k jakému bylo vydáno stavební povolení a k jakému byl následně
zkolaudován (prodejna elektrotechniky a reprografické techniky). Mimo kolaudační rozhodnutí
nebyl vydán jakýkoli jiný akt, který by žalobce opravňoval užívat objekt k jinému účelu, a žalobce
v daňovém řízení nepředložil žádný relevantní důkaz, který by svědčil o opaku. Krajský soud tedy
přisvědčil žalovanému, že uvedený objekt nemůže být zdaňován jako obytný dům (v souladu
s tvrzením žalobce v daňovém přiznání), nýbrž jako stavba pro podnikatelskou činnost.
Ze stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí lze dovodit, že došlo k adaptaci rodinného
domu (na prodejnu) jako celku, nikoli k adaptaci pouhých dvou místností, jak tvrdil žalobce.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani tvrzení žalobce, že rozvod plynu a elektřiny
byl proveden samostatně pro obytnou a podnikatelskou část, že daňové náklady rozděluje
žalobce zvlášť na bydlení a zvlášť na podnikání, že stavba je vedena v katastru nemovitostí jako
objekt k bydlení a fakticky je takto i užívána, neboť tyto skutečnosti zákon č. 338/1992 Sb.,
o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“;
s účinností od 1. 1. 2014 se uvedený zákon nazývá „o dani z nemovitých věcí“), neukládá
zohlednit. Krajský soud tedy zdůraznil, že v posuzované věci bylo třeba vyjít výlučně
z toho, k jakému účelu byl objekt č. p. 518 zkolaudován. Kolaudační rozhodnutí bránilo
podle §99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, správním
orgánům dovozovat, že by tato stavba mohla mít jiný účel užívání (právní nebo jen formální)
než ten, k němuž byla tímto rozhodnutím zkolaudována. Ani žalobcem předkládané listiny
(žádost o umístění provozovny v objektu č. p. 518, část projektové dokumentace) nemohly
prokázat, že kolaudace a změna užívání dotčené nemovitosti se týkaly pouze dvou místností.
[5] Krajský soud považoval žalobcem navrhované důkazy (vyjádření autorizovaného inženýra
Ing. J. K., vyjádření revizního technika I. B. a jím sepsané technické zprávy, stanovisko daňové
poradkyně JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D.) za nepodstatné pro právní posouzení věci, neboť
žádný z nich nebyl odborným posudkem založeným na objektivním zkoumání věci, který by
podával správcem daně ustanovený znalec ve smyslu §95 odst. 1 daňového řádu, ale jednalo se o
vyjádření soukromých a nikoli nestranných osob na objednávku zadavatele, tedy žalobce.
V daňovém řízení nebylo třeba posuzovat stavebně-technický charakter nemovitostí, nýbrž bylo
třeba vycházet ze stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí; napadené rozhodnutí tedy
nezáviselo na posouzení odborných otázek a nebylo tak třeba ani ustanovit znalce k prokázání
rozhodných skutečností pro stanovení daně, jak tvrdil žalobce. Zároveň je třeba vyjít z toho, že
daň byla stanovena podle pomůcek ve smyslu §90 odst. 4 a §98 daňového řádu, tj. způsobem,
kdy se neprovádí dokazování. Námitky žalobce, že v daňovém řízení byly porušeny zásady
dokazování, jsou proto liché. Pro právní posouzení věci bylo podstatné i to, že v případě
odvolání proti rozhodnutí, kterým byla daň stanovena podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán
pouze dodržení zákonných podmínek tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenost
použitých pomůcek. Krajský soud po rekapitulaci podstatných skutečností ze správního spisu
přisvědčil žalovanému, že žalobce neprokázal svá tvrzení a neprojevil ani minimální snahu o
součinnost, naopak závažně ztěžoval průběh daňového řízení. Vzhledem k odmítání spolupráce
byly opětovné pokusy o místní šetření zcela neefektivní. Přístupem žalobce nemohla být naplněna
zásada součinnosti ve smyslu §6 odst. 2 daňového řádu.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že správce daně nebyl oprávněn postupovat
podle pomůcek. Žalobce se správcem daně nespolupracoval, jeho pochybnosti neodstranil,
na výzvu k odstranění pochybností nedoložil důkazy a neumožnil provedení místního šetření.
Žalobce byl prostřednictvím svého zástupce JUDr. Františka Šáchy dne 20. 4. 2011 seznámen
s výsledkem postupu k odstranění pochybností. Byly tak splněny veškeré podmínky pro stanovení
daně za použití pomůcek ve smyslu §90 a §98 daňového řádu. K námitkám porušení zásad
daňového řízení a ústavních práv žalobce krajský soud uvedl, že žalobce v souvislosti
s těmito námitkami nekonkretizoval žádné skutkové okolnosti. Rovněž námitku, že správce daně
stanovil daňovou povinnost několikanásobně vyšší, považoval krajský soud za účelovou,
nepodloženou žádným důkazem ani konkrétní skutečností.
[7] Krajský soud odmítl argumentaci žalobce dřívější judikaturou a naopak poukázal na svůj
rozsudek ze dne 27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 – 37, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Afs 70/2011 – 84, jež se týkaly řízení ve věci stanovení daně
z nemovitostí žalobce na zdaňovací období roku 2009, které bylo v mnoha okolnostech podobné
nyní posuzované věci. Posudek Ing. H., který žalobce zmiňoval, souvisí s koupí objektu č. p. 518
v roce 1991, takže nemohl mít vliv na změnu jeho účelu užívání v roce 1996. Dle názoru
krajského soudu nebyl v nyní posuzované věci zastřen skutečný stav formálně právním stavem,
neboť rozhodujícími byly stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, z nichž správní orgány
zcela po právu vycházely. Pomůcky použité při stanovení daně byly zcela adekvátní, správně
hodnocené a žalobce s nimi byl prostřednictvím svého zástupce řádně seznámen. K vyměření
daně za dotčené nemovitosti bylo od roku 1999 vedeno více řízení, a proto lze konstatovat,
že stav dotčených nemovitostí mohl být správci daně dostatečně znám. Správce daně podklady
nashromážděné za předchozí roky porovnával s daňovým přiznáním na rok 2010, a protože
se neshodovaly, zahájil postup k odstranění pochybností. Žalobce však reagoval pouze dvěma
sděleními, která pochybnosti neodstranila, a pracovníkům správce daně neumožnil místní šetření.
Správce daně tedy musel konstatovat neunesení důkazního břemene ze strany žalobce a stanovil
daň pomůckami. Vycházel přitom z podkladů z minulých zdaňovacích období, sdělení jiných
orgánů a využil též výsledků vlastních šetření a poznatků. Závěr správce daně i žalovaného
byl zcela v souladu se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. Uváděl-li žalobce,
že zákon o dani z nemovitostí považuje za relevantní i rozsah reálného užívání stavby,
pak krajský soud konstatoval, že v případě vyměření daně z nemovitostí je třeba vycházet
z §7, resp. §10 zákona o dani z nemovitostí, které správní orgány na nyní posuzovanou věc
správně aplikovaly. Žalobce ostatně ani nespecifikoval, které konkrétní ustanovení citovaného
zákona měly správní orgány porušit. Krajský soud tak uzavřel, že správní orgány postupovaly
zcela v souladu s právní úpravou a nelze jim v tomto ohledu nic vytknout.
II. Obsah podání uplatněných v řízení o kasační stížnosti
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) doručil dne 8. 7. 2014 krajskému soudu podání nadepsané
„Námitka – stížnost do postupu soudu“, v němž uvedl, že toto podání formuluje z procesní
opatrnosti zároveň jako blanketní kasační stížnost. Dle názoru stěžovatele správce daně
nezákonně pohlíží na objekt č. p. 518 jako na prodejnu elektrotechniky a reprografické techniky
a na zahradní boudu jako na rekreační chatu, pomíjí listinné důkazy, odborná stanoviska
a projektovou dokumentaci, pojem „stavba“ chápe nikoli ve smyslu stavebního zákona,
ale ve smyslu občanského práva hmotného, a retroaktivně stanovuje daňovou povinnost násobně
vyšší podle pomůcek, v rozporu s daňovým přiznáním. Stěžovatel konstatoval, že v tomto smyslu
podal dne 23. 6. 2014 repliku s návrhem na spojení s věcí vedenou pod sp. zn. 29 Af 43/2010
a požádal soud, aby bylo jednání nařízené na den 24. 6. 2014 odročeno. Krajský soud však
přes jeho omluvu jednání provedl, ve věci rozhodl a jeho žalobu „odmítl“. V tom stěžovatel
spatřoval porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel
v této souvislosti rovněž poukázal na to, že jeho ustanovená zástupkyně JUDr. Ludmila Krátká
jej fakticky nemůže zastupovat, neboť ji lze jen obtížně kontaktovat.
[9] Dne 25. 8. 2014 podal stěžovatel krajskému soudu podání nazvané „Kasační stížnost“,
v němž se bez uvedení důvodů domáhal zrušení napadeného rozsudku. Dne 3. 10. 2014
doručil krajskému soudu další podání, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a namítl, že správce daně v rozporu
s důkazy a předchozími rozsudky správních soudů retroaktivně za použití pomůcek stanovil
daňovou povinnost několikanásobně vyšší. Krajský soud mu pak ustanovil zástupkyni,
která se nezabývala správním právem a fakticky jej nezastupovala.
[10] Dne 9. 11. 2014 Nejvyšším správním soudem ustanovená zástupkyně stěžovatele
JUDr. Michaela Dražková kasační stížnost doplnila. Uvedla, že ji stěžovatel podává z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Správní orgány i krajský soud vycházely pouze z důkazů
zjištěných správcem daně (stavební povolení ze dne 29. 5. 1992 a kolaudační rozhodnutí ze dne
18. 1. 1996), nepřihlédly k důkazům předloženým stěžovatelem (odborné vyjádření Ing. J. K.
ze dne 15. 9. 2003, zpráva revizního technika I. B. ze dne 29. 7. 2003, odborné stanovisko daňové
poradkyně JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D.), a vyšly tedy z formálně právního stavu věci
namísto z reálného skutkového stavu. V napadeném rozhodnutí naprosto chybí přezkum
správnosti postupu správce daně při stanovení daně pomocí pomůcek, resp. důvodů pro jejich
použití. Žalovaný se nezabýval tvrzeními stěžovatele, neprovedl navrhované důkazy a neuvedl,
proč postup správce daně shledává správným. Krajský soud důkazy předložené stěžovatelem
vyhodnotil jako nerelevantní s odůvodněním, že byly vypracovány soukromými osobami na
žádost stěžovatele a správce daně musel podle §99 odst. 1 daňového řádu vycházet výhradně
z účelu užívání nemovitosti daného stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. Tuto
argumentaci však žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec neuvedl. Stěžovatel tak namítl, že
krajskému soudu nepřísluší nahrazovat diskreční oprávnění žalovaného svou vlastní volnou
úvahou a odůvodnění napadeného rozsudku nemůže nahradit absenci řádného odůvodnění
napadeného rozhodnutí.
[11] Krajský soud postupoval přepjatě formálně, neboť v napadeném rozsudku uvedl,
že nemovitosti se od roku 1996 po stavebně-technické stránce měnily a správce daně prováděl
četná místní šetření, čímž dal de facto za pravdu tvrzení stěžovatele, že skutečný stav
nemovitosti a její užívání neodpovídá formálně právnímu stavu danému kolaudačním
rozhodnutím. Stěžovatel uvedl, že předmět daně měl být klasifikován jako „obytný dům“ podle
§11 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, neboť správní orgány u této nemovitosti
dlouhodobě akceptují dělení provozních nákladů v poměru jedna třetina pro podnikání
a dvě třetiny pro bydlení. Podlahová plocha nebytového prostoru v obytném domě
(dvě místnosti) tak měla být zdaněna jako prostor určený k podnikání a ostatní plocha jako stavba
určená k bydlení.
[12] Stěžovatel uvedl, že podal jak řádné, tak opravné daňové tvrzení. Daňové přiznání
je přitom dle §1 odst. 3 daňového řádu základem pro správné zjištění a stanovení daně,
čímž zákon upřednostňuje tento způsob zjištění daně před způsoby jinými. Nebyl tedy důvod
k tomu, aby správce daně stanovil daň za použití pomůcek bez součinnosti se stěžovatelem,
neboť ten se v průběhu řízení aktivně vyjadřoval a předkládal důkazy k prokázání svých
tvrzení. Napadený rozsudek považoval stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
v něm nejprve uvedl, že seznámení stěžovatele s výsledkem postupu k odstranění pochybností
proběhlo dne 20. 4. 2011, avšak dále v odůvodnění konstatoval, že se tak stalo až dne 20. 7. 2011.
Stěžovatel se domníval, že žalovaný porušil některé základní zásady pro řádný výkon správy daní,
zejména principy přesvědčivosti, přiměřenosti, součinnosti, právní jistoty a předvídatelnosti,
neboť v průběhu řízení stěžovateli neposkytl potřebné informace, k dosažení účelu řízení
neupřednostnil řešení, které by nejvíce respektovalo práva a zájmy stěžovatele, a požadoval
po něm větší míru součinnosti, než která byla k dosažení účelu řízení nutná. Správce daně
postupoval při stanovení daně striktně formálně, když vycházel ze stavebního povolení
a kolaudačního rozhodnutí, na druhou stranu však tvrdil, že bylo nutné provádět opakovaná
místní šetření za účelem zjištění reálného skutkového stavu. Navíc postupoval nepředvídatelně,
když pro každé zdaňovací období určil daň z nemovitostí stejným způsobem, avšak v diametrálně
odlišných částkách (na rok 2009 v částce 1331 Kč a na rok 2010 v částce 2257 Kč).
[13] Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl, že jednání nařízené na den 24. 6. 2014 proběhlo
bez jeho osobní účasti, přestože na ní trval. Konstatoval, že není možné, aby mu byl krajským
soudem přičten k tíži jeho zdravotní stav, neboť všech pět jeho předchozích žádostí o odročení
jednání bylo vždy řádně odůvodněno a doloženo pracovní neschopností, kterou si krajský soud
telefonicky ověřil u lékaře. Krajský soud rovněž pochybil, když se nezabýval otázkou řádného
doručení předvolání stěžovateli a zachováním přiměřené lhůty pro přípravu k jednání ve smyslu
§49 odst. 1 s. ř. s. Připravenost stěžovatele pak nemohl hodnotit pouze na základě jeho repliky
ze dne 23. 6. 2014. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno jeho právo vyjadřovat se ve smyslu
§49 odst. 5 a 8 s. ř. s. a právo na přístup k soudu dle čl. 38 odst. 3 Listiny.
[14] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným
rozsudkem. Upozornil na to, že skutková podstata sporu již byla řešena Krajským soudem
v Brně v rozsudku ze dne 27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 – 37, a Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Afs 70/2011 – 84, v nichž správní soudy potvrdily
správnost postupu správce daně s tím, že je třeba výlučně vyjít z toho, k jakému účelu byla stavba
zkolaudována. Stěžovatel však tyto rozsudky ignoruje, když v kasační stížnosti opět používá
stejné opakující se námitky, překrucuje skutečnosti a poukazuje na záležitosti, které nejsou
pro řízení o dani z nemovitostí rozhodující. Stavby, jež podléhají dani z nemovitostí,
lze užívat pouze k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí. Stěžovatelova stavba
byla přitom jednoznačně zkolaudována jako prodejna elektrotechniky a reprografické techniky
a z kolaudačního rozhodnutí nebylo možno vyvodit závěr, že základním určením objektu
bylo užívání nemovitosti jako rodinného domu, jak tvrdil stěžovatel. Stavba proto nemohla
být zdaňována jako stavba určená pro bydlení podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z nemovitostí, ale jako stavba pro podnikatelskou činnost dle §11 odst. 1 písm. d) citovaného
zákona. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal
mu náhradu nákladů řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační
stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[16] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 11. 8. 2014 (jeho zástupkyni pak dne
13. 8. 2014). Stěžovatel však již dne 8. 7. 2014 doručil krajskému soudu podání, v němž vznesl
svoje výhrady k jeho postupu a zároveň uvedl, že tyto námitky formuluje rovněž jako
blanketní kasační stížnost. Toto podání bylo učiněno v době, kdy stěžovatel ještě nemohl
být seznámen s odůvodněním napadeného rozsudku, ale obsahuje námitky, které se kryjí
s těmi, jež byly obsaženy v doplnění kasační stížnosti, proto je Nejvyšší správní soud vypořádal
souhrnně.
[18] Stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém
se jimi Nejvyšší správní soud musí zabývat. Nejprve Nejvyšší správní soud vážil naplnění
důvodů kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť v případě jejich opodstatněnosti
by již bylo bezpředmětné zabývat se námitkami ostatními. Stěžovatel v této souvislosti namítl,
že jednání nařízené na den 24. 6. 2014 proběhlo bez jeho účasti, čímž mu byl odepřen přístup
k soudu ve smyslu čl. 38 odst. 3 Listiny. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil,
že stěžovatel v přípisu ze dne 1. 7. 2012 (založeném na č. l. 40 spisu) krajskému soudu sdělil,
že nesouhlasí s postupem podle §51 odst. 1 s. ř. s. a požaduje, aby bylo v jeho věci nařízeno
jednání. Krajský soud nato nařídil jednání na dny 26. 11. 2013, 27. 3. 2014, 8. 4. 2014, 29. 4. 2014
a 20. 5. 2014, žádné se však z důvodů na straně stěžovatele nekonalo. Krajský soud poté
přípisem ze dne 20. 5. 2014 stěžovatele vyzval, aby sdělil svou zdravotní prognózu a termín,
kdy se pravděpodobně bude schopen jednání zúčastnit, a současně jej upozornil, že jednání může
být přizpůsobeno jeho zdravotnímu stavu. Stěžovatel však na tuto výzvu nereagoval a krajský
soud nařídil v pořadí již šesté jednání na den 24. 6. 2014 (předvolání na toto jednání
bylo stěžovateli doručeno fikcí doručení dne 23. 6. 2014, jeho zástupkyni dne 16. 6. 2014). Dne
20. 6. 2014 stěžovatel kontaktoval soudní kancelář a krajskému soudu sdělil, že k nařízenému
jednání se nemůže dostavit z důvodu zahraniční cesty. Podle úředního záznamu ze dne
23. 6. 2014, č. j. 29 Af 147/2011 – 173, se dne 23. 6. 2014 v 10.45 hod. dostavil stěžovatel
na krajský soud a soudkyni JUDr. Mrázové se osobně omluvil z jednání nařízeného na další den
s odůvodněním, že se musí dostavit k jednání k žalovanému. Poté opět uvedl své výhrady
k postupu žalovaného v nyní posuzované věci a závěrem dodal, že následujícího dne musí
„někam odvézt věci“, a proto se nemůže zúčastnit nařízeného soudního jednání. Dne
23. 6. 2014 v 15.30 hod. doručil krajskému soudu podání, v němž požádal o odročení jednání
s odůvodněním, že mu nebylo v důsledku jeho pobytu v zahraničí doručeno předvolání včas
tak, aby mu byla zachována lhůta na přípravu k jednání. Krajský soud však tuto žádost s ohledem
na obsah jeho předchozích omluv a na dosavadní průběh jednání neshledal důvodnou,
což v 16.30 hod. sdělil i zástupkyni stěžovatele (která o tom stěžovatele uvědomila). Dne
24. 6. 2014 proběhlo za účasti zástupkyně stěžovatele a zástupce žalovaného a v nepřítomnosti
stěžovatele jednání, po jehož skončení krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl.
[19] Právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast na jednání
soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní
argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno
na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech
(čl. 38 odst. 2 věta první Listiny, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech). Podle §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání
a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů.
Dle odst. 3 citovaného ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání
a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50. Podle §50 s. ř. s. platí, že „[z] důležitých
důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.“
[20] V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud pokládá za zásadní, že stěžovatel
v řízení před krajským soudem požádal o ustanovení advokáta (ač zastoupení advokátem není
v tomto řízení povinné), a to navzdory tomu, že řádně a včas podal proti napadenému
rozhodnutí obsahově perfektní žalobu. Krajský soud jeho žádosti vyhověl a ustanovil mu jako
zástupce pro řízení advokáta Mgr. Lukáše Damce, který však byl pro oboustrannou ztrátu důvěry
povinnosti zastupovat stěžovatele zproštěn. Následně byla stěžovateli ustanovena zástupkyní
JUDr. Ludmila Krátká, jež byla k jednání ze dne 24. 6. 2014 řádně předvolána, tohoto jednání
se zúčastnila a hájila v něm stěžovatelovy zájmy. Ze soudního spisu rovněž plyne, že zástupkyně
JUDr. Ludmila Krátká za stěžovatele činila procesní úkony (replika k vyjádření žalovaného ze dne
5. 3. 2014) a se stěžovatelem intenzivně komunikovala. Nejvyšší správní soud tedy nemůže
přisvědčit stěžovateli, že jej krajským soudem ustanovená zástupkyně „fakticky nezastupovala“,
naopak má za to, že jeho zájmy hájila řádně a s veškerou pečlivostí. Za této situace je třeba
aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 101/2004 – 56 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz), tak, že nemožnost osobní účasti stěžovatele na jednání ze dne
24. 6. 2014 sama o sobě nepředstavovala důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu
§50 věta první s. ř. s., neboť práva stěžovatele v tomto řízení byla dostatečně hájena jeho
zástupkyní přítomnou při jednání. Také je třeba poukázat na to, že dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 - 96, publ. pod č. 558/2005 Sb. NSS.,
představuje důležitý důvod ve smyslu §50 věta první s. ř. s. např. osvědčená zdravotní
neschopnost účastníka řízení. Stěžovatel však takový ani obdobný srovnatelný důvod neprokázal
a ani netvrdil. Jako důvod své nepřítomnosti na jednání nařízeného na den 24. 6. 2014 uváděl,
že „musí odvézt věci“ nebo že se musí dostavit na jednání k žalovanému (bez konkrétních
podrobností). Dále je nutno dodat, že pro to, aby soud odročil jednání, nesmí být z okolností
případu, zejména z účastníkova dosavadního chování, patrné, že jeho omluva je motivována
snahou prodlužovat soudní řízení. Stěžovateli je možné přisvědčit v tom, že z pouhé skutečnosti,
že předchozích pět jednání bylo kvůli jeho zdravotní indispozici odročeno, nelze usuzovat
na snahu řízení prodlužovat. Ze souhrnu dalších okolností případu, např. z nesoučinnosti
stěžovatele s krajským soudem ohledně stanovení termínu jednání a z nevěrohodných a vzájemně
rozporných důvodů omluvy z jednání nařízeného na den 24. 6. 2014, však takový závěr učinit lze.
[21] Za důvod k odročení jednání nelze považovat ani namítané nedodržení lhůty k přípravě
na jednání ve smyslu §49 odst. 1 s. ř. s. Je sice pravda, že tato zákonem stanovená desetidenní
lhůta nebyla ve vztahu ke stěžovateli ani jeho zástupkyni formálně zachována (předvolání
na jednání nařízené na den 24. 6. 2014 bylo stěžovateli doručeno fikcí doručení dne 23. 6. 2014,
jeho zástupkyni pak dne 16. 6. 2014), nicméně krajský soud měl z telefonátu stěžovatele ze dne
20. 6. 2014 vědomost o tom, že stěžovateli je termín nařízeného jednání nejméně od tohoto data
znám. Stěžovatel pak téměř dva roky věděl, že je soudní řízení vedeno a že v něm požadoval
nařídit jednání; na pět předchozích zrušených jednání byl řádně předvolán (na první jednání
již dne 11. 11. 2013), měl dostatek času se na ně připravit a do nařízení šestého jednání ze dne
24. 6. 2014 se skutkový a právní stav jeho věci nijak podstatně nezměnil. Zástupkyně stěžovatele
JUDr. Ludmila Krátká uvedla, že přípravu na jednání provedla se stěžovatelem již dne
20. 4. 2014. Dne 22. 5. 2014 (po zrušení v pořadí pátého nařízeného jednání) byl stěžovatel
vyzván ke sdělení termínu, kdy se pravděpodobně bude schopen jednání zúčastnit. Stěžovatel
tedy věděl, že může očekávat nařízení jednání, a nic mu nebránilo, aby krajskému soudu předem
oznámil, že bude pobývat v zahraničí. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel
zjevně prodlužoval soudní řízení, by trvání na splnění podmínky zachování další desetidenní lhůty
k přípravě na nařízené jednání (v pořadí již šesté) představovalo pouhý formalismus. Výše
popsaný postup krajského soudu tedy nijak neomezil stěžovatele v právu být přítomen
na soudním jednání (při němž navíc jeho zájmy hájila ustanovená zástupkyně) a nelze
jej považovat za vadu řízení, jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, jež je natolik závažnou vadou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku
je zcela jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil a k jakým závěrům dospěl.
Zcela srozumitelným způsobem se také vypořádal se všemi žalobními námitkami. Pokud
stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
v odst. [13] napadeného rozsudku uvedl, že seznámení stěžovatele (resp. jeho zástupce
JUDr. Františka Šáchy) s výsledkem postupu k odstranění pochybností proběhlo dne 20. 7. 2011,
pak lze konstatovat, že z obsahu správního spisu (resp. z protokolu o seznámení daňového
subjektu s výsledkem postupu k odstranění pochybností č. j. 42914/11/338960703927)
je jednoznačně patrné, že tento úkon proběhl dne 20. 4. 2011. Krajský soud nesprávné datum
uvedl pouze v jediné, stěžovatelem zmiňované pasáži, a je tak zřejmé, že se jednalo o pouhý
překlep, který nemohl způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[23] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozsudku žádnou vadu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., lze přistoupit k posouzení dalších stěžovatelových námitek.
[24] Jádrem kasační argumentace stěžovatele je nesouhlas s tím, v jaké výši a jakým postupem
mu byla vyměřena daň z nemovitých věcí. Namítá zejména, že o jeho daňové povinnosti
mělo být vedeno dokazování, nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek,
použité pomůcky nebyly přiměřené a výsledná daň je několikanásobně vyšší. Věcně se zaměřuje
ke zpochybnění sazebního zařazení domu č. p. 518, neboť má za to, že je ve skutečnosti obytným
domem, když plochou určenou k podnikání jsou toliko dvě místnosti.
[25] Z obsahu správního spisu plyne, že st ěžovatel dne 29. 1. 2010 podal přiznání k dani
z nemovitostí. Správci daně však vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti v něm uvedených
údajů. Ve vztahu ke stavbě č. p. 518, již stěžovatel klasifikoval jako určenou k bydlení, správce
daně pochyboval o správnosti vykázaného druhu stavby, která byla zkolaudována v r. 1996
jako prodejna elektroniky a reprografické techniky. Vyzval proto stěžovatele k doložení
rozhodnutí stavebního úřadu o změně užívání této stavby, doložení stavební dokumentace,
z níž je patrná zastavěná plocha 109 m2 (dle dříve předložené dokumentace činila 89 m2)
a upřesnění počtu nadzemních podlaží vzhledem k tomu, že se na střeše nově objevila střešní
okna. Na výzvu ze dne 13. 4. 2010 stěžovatel odpověděl podáním ze dne 30. 4. 2010,
v němž konstatoval, že správce daně si skutečnosti rozhodné pro stanovení daně ověřil místními
šetřeními ze dne 12. 5. 2000 a ze dne 27. 5. 2004 a má tak k dispozici všechny podklady
ke správnému vyměření daně z nemovitostí. Správce daně nepovažoval toto sdělení
za dostačující, a proto zaslal stěžovateli výzvu k dokazování, na niž stěžovatel reagoval podáním
ze dne 1. 6. 2010, v němž opět vyjádřil názor, že správce daně má k dispozici všechny podklady
ke správnému vyměření daně z nemovitostí. Dokumenty požadované správcem daně však
nepředložil a dne 6. 10. 2010 neumožnil ani místní šetření ohledně nemovitosti č. p. 518,
ač byl na místě (resp. přímo v prodejně umístěné v nemovitosti č. p. 518) přítomen. Místním
šetřením chtěl správce daně zjistit, zda je podkroví domu užíváno, neboť pro nepředložení
stavební dokumentace úprav podkroví přetrvávaly jeho pochybnosti o počtu nadzemních podlaží
v domě. Správce daně vyzval rovněž Městský úřad Uherský Brod jako příslušný stavební úřad
ke sdělení údajů ohledně staveb umístěných na parcele č. st. 640, na níž se nachází i nemovitost
č. p. 518 (konkrétně k uvedení výměry zastavěných ploch, počtu nadzemních podlaží staveb,
k jakému účelu byly tyto stavby zkolaudovány, případně k jakému účelu jsou užívány). Ze sdělení
stavebního úřadu ze dne 9. 7. 2010 vyplývá, že jeho pracovníci se třikrát pokusili osobně
kontaktovat stěžovatele a předat mu výzvu k provedení kontrolní prohlídky, všechny tři pokusy
však byly neúspěšné a vyplynula z nich naprostá neochota stěžovatele v této věci spolupracovat.
Stavební úřad potvrdil, že rozhodnutí o změně v užívání předmětné stavby nebylo vydáno.
Dne 20. 4. 2011 byl stěžovatel prostřednictvím svého zástupce JUDr. Františka Šáchy seznámen
s výsledkem postupu k odstranění pochybností. Rozhodnutím správce daně ze dne 18. 5. 2011
mu byla podle pomůcek stanovena daň z nemovitostí ve výši 2257 Kč.
[26] Z §98 odst. 1 daňového řádu vyplývá, že nesplní-li daňový subjekt při dokazování
jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň
stanovit na základě dokazování, správce daně daň stanoví podle pomůcek, které má k dispozici
nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem.
[27] Podle §92 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v tvrzení či jiných podáních, případně ty skutečnosti, k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení oprávněně vyzván. Jak již vícekrát potvrdil
Ústavní soud [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271;
130/1996 Sb.), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], zákon nedává správci daně
oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze toho, co sám daňový
subjekt tvrdí (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 1 Afs 20/2014 - 40, dostupný jako všechna zde zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu
z www.nssoud.cz). Neunesení důkazního břemene se podle ustálené judikatury zdejšího soudu
považuje za nesplnění povinnosti daňového subjektu při dokazování, které je jedním
ze zákonných předpokladů pro vyměření daně podle pomůcek (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008 - 71, nebo ze dne 23. 3. 2007,
č. j. 2 Afs 20/2006 - 90, týkající se sice úpravy v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, jež je však obsahově zcela shodná s §98 daňového řádu, a proto i bezezbytku
aplikovatelná na projednávanou věc; obdobně viz rozsudek téhož soudu ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 9 Afs 85/2012 - 33).
[28] Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit ke zkoumání, zda byly v tomto
případě splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek (tj. stěžovatel nesplnil některé
ze svých povinností při dokazování a současně bez jeho součinnosti nebylo možné stanovit daň
dokazováním), musel se zabývat tím, co je třeba rozumět skutečnostmi relevantními pro správné
stanovení daně z nemovitostí. Ty by se totiž měly projevit jak v tvrzení daňového subjektu
přiznávajícího daň, tak i následně v úvahách správce daně prověřujícího správnost daňového
tvrzení postupem k odstraňování pochybností.
[29] Stěžovatel tvrdil, že jeho nemovitost č. p. 518 je třeba zdanit jako obytný dům. Správce
daně však byl obeznámen s tím, že v této stavbě se nachází prodejna elektrotechniky
a reprografické techniky, pročež by stavba zřejmě měla být nahlížena jako stavba
pro podnikatelskou činnost, zdaňovaná jinou, vyšší sazbou. V tuto chvíli měl mít správce daně
ujasněno, zda sazební zařazení stavby závisí na tom, jaký účel užívání byl úředně povolen,
či na tom, k jakému účelu je stavba skutečně využívána, neboť formálněprávní stav nemusí
být vždy v souladu se stavem skutečným. Pak je možné vést úvahy, zda jsou daňová tvrzení
v kontextu ostatních skutečností známých správci daně dostatečná a jak případně formulovat
výzvy k jejich doplnění či prokázání. Aby bylo možné přezkoumat napadený rozsudek i postup
a rozhodnutí daňových orgánů v této věci, položil si stejnou otázku i Nejvyšší správní soud.
Shledal přitom, že některá z jeho dřívějších rozhodnutí vyznívají ve prospěch preference
skutečného užívání stavby (např. rozsudek ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 32/2013 - 21),
ale prezentován byl i právní názor opačný, a to dokonce ve skutkově i právně obdobné věci
týkající se týchž účastníků (rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Afs 70/2011 - 84).
[30] Jelikož tedy dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu neposkytovala na tuto
otázku jednoznačnou odpověď, předložil druhý senát věc k rozhodnutí rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu, který dne 15. 3. 2016 vydal usnesení č. j. 2 Afs 153/2014 - 71,
v němž vyřešil spornou právní otázku a věc vrátil druhému senátu k dalšímu řízení.
Jelikož tím odpadl důvod, pro nějž bylo řízení o kasační stížnosti přerušeno, bylo výrokem
ad I. vysloveno, že se v řízení pokračuje.
[31] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že pro účely stanovení sazby
daně z nemovitých věcí je rozhodné skutečné užívání nemovitých věcí. Zákon o dani
z nemovitostí v rozhodném znění (účinném do 31. 12. 2010) spojuje sazební zařazení
nemovitostí s jejich faktickým užíváním, nikoli s tím, k jakému účelu byla stavba povolena
či zkolaudována. S tím souvisí i závěr, že daňové orgány nejsou při posuzování, k jakému účelu
je stavba užívána, vázány kolaudačním rozhodnutím, jež není v tomto kontextu rozhodnutím
o předběžné otázce (v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu,
jež bylo účastníkům řízení doručeno).
[32] V obecné rovině lze tedy souhlasit s postojem, který stěžovatel zastával v průběhu celého
daňového řízení i v řízení před správními soudy, že při stanovení daně z nemovitostí je rozhodné
to, zda je stavba k podnikatelské činnosti skutečně využívána, nikoli to, zda byla pro tento účel
zkolaudována. Správce daně měl tedy stěžovatele vést od počátku k prokázání jeho tvrzení,
že je dům užíván k rodinnému bydlení, pokud mu vznikly pochybnosti o věrohodnosti tohoto
tvrzení opírající se o zjištění, že v domě je umístěna a provozována prodejna. Stěžovatel
sám ostatně připustil, že část domu pro svou podnikatelskou činnost používá, ale poukazoval
na to, že se jedná toliko o dvě místnosti. Postupem k odstranění pochybností však správce daně
toliko ověřil, že stavební úřad povolil adaptaci (celého) rodinného domu na prodejnu a v r. 1996
vydal i kolaudační rozhodnutí k užívání domu jako prodejny. Je tedy zřejmé, že se zaměřil
na zjištění, jaký účel užívání byl úředně schválen. Z těchto listin není možné spolehlivě zjistit
skutečné využití nemovitosti.
[33] Správce daně se sám i prostřednictvím příslušného stavebního úřadu pokoušel opakovaně
uskutečnit místní šetření, avšak kvůli absenci jakékoli součinnosti stěžovatele pokaždé neúspěšně.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že při nedostatku věrohodných a dostatečných tvrzení
opřených o konkrétní důkazy představuje místní šetření jistě účinný a vhodný způsob,
jak prověřit tvrzení daňového subjektu o skutečném účelu užívání stavby. Jelikož však správce
daně vycházel z mylného předpokladu, že pro sazební zařazení je rozhodující úředně povolený
účel užívání, zamýšlel využít místního šetření pouze k získání poznatku o tom, zda není výměra
podlahové plochy větší než deklarovaná, s ohledem na to, že věděl o nových střešních oknech
a stěžovatel stavební dokumentaci o změnách v podkroví k výzvě nepředložil.
[34] Jelikož správce daně založil svou procesní strategii na chybném předpokladu
o nepodstatnosti skutečného účelu užívání stavby, nemůže obstát ani jeho následný postup
a finální rozhodnutí. To, že je rozhodující fakticita, udává směr úvahám, zda je na základě tvrzení
daňového subjektu v kontextu jinak známých skutečností o čem pochybovat a správce daně musí
výzvy k dokazování formulovat a cílit tak, aby se dobral závěru, buď že subjekt důkazní břemeno
unesl, anebo nikoliv, a pak si případně opatřil adekvátní pomůcky. Stanovení daně pomůckami
nelze akceptovat bez toho, že by mu předcházelo korektní řízení směřující k prokázání
rozhodných skutečností a legitimní důvod přechodu k náhradnímu způsobu stanovení daně,
tedy neunesení důkazního břemene ohledně skutečných rozhodných okolností (viz výše).
[35] Za této situace považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné vypořádávat detailně
všechny ostatní kasační námitky, neboť ty díky obratu v nazírání na stěžejní právní otázku
buď ztratily opodstatnění (např. hodnocení listin a odborných vyjádření předkládaných
stěžovatelem), nebo nejsou dle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné, protože nebyly uplatněny v řízení
před krajským soudem (porušení principů přesvědčivosti a předvídatelnosti).
[36] Nad rámec nutného odůvodnění soud považuje za vhodné vyjádřit se k povaze podkladů,
jež podle stěžovatele měl správce daně k dipozici a mohl na jejich základě správně vyměřit
daň (evidence z katastru nemovitostí, projektová dokumentace k objektu č. p. 518, posudek
Ing. H. a výsledky již provedených místních šetření). K tomu je třeba zdůraznit, že předmětem
nyní posuzované věci je správnost postupu správce daně při stanovení daně z nemovitostí na
zdaňovací období roku 2010. Stěžovatelem zmiňované podklady jsou však v tomto ohledu
přinejmenším několik let staré. Sám stěžovatel uvedl, že jím poukazovaná místní šetření byla
provedena roku 2000, resp. roku 2004, posudek Ing. H. byl dle krajského soudu vyhotoven
dokonce roku 1991. Stejným deficitem trpí i „důkazy“, na něž stěžovatel poukazoval v kasační
stížnosti (vyjádření autorizovaného inženýra Ing. J. K., zpráva revizního technika I. B. a
stanovisko JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D.). Vyjádření autorizovaného inženýra Ing. J. K. a
zpráva revizního technika I. B. byly vyhotoveny roku 2003. Stanovisko JUDr. Marty
Macháčkové, Ph.D. ze dne 17. 5. 2011 je svou povahou pouze odborným rozborem právní
otázky a nepředstavuje důkazní prostředek ve smyslu §93 odst. 1 daňového řádu, neboť neslouží
ke zjištění skutkového stavu věci. Lze tak shrnout, že stěžovatelem poukazované důkazní
prostředky již vzhledem k jejich stáří neposkytovaly způsobilý podklad k nepochybnému zjištění
skutečností rozhodných pro stanovení daně z nemovitostí za zdaňovací obodobí roku 2010
(konkrétně k tomu, k jakému účelu a v jakém rozsahu byla nemovitost č. p. 518 užívána), a to
navíc za situace, kdy stěžovatel na dotčené nemovitosti prováděl v mezidobí významné stavební
úpravy (např. vybudoval nová střešní okna).
[37] Pro účely dalšího pokračování daňového řízení Nejvyšší správní soud poznamenává,
že není možné odhlížet od průběhu a výsledku celého daňového řízení ani od daňové
„anamnézy“ ohledně daně z nemovitostí (stavby č. p. 518), ale i jiných daňových povinností
stěžovatele. V závislosti na tom, jak bude daňový subjekt postupovat při prokazování
jím tvrzených skutečností, není vyloučeno, že správce daně opět dospěje k závěru, že je namístě
stanovit daň pomůckami. Při hodnocení podkladů pro svůj kvalifikovaný odhad daňové
povinnosti však správce daně nemůže pominout skutečnosti, které jsou mu známy z jeho vlastní
činnosti, byť ve vztahu k jiné dani. Ostatně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše
citovaném usnesení vydaném v této věci poznamenal (viz odst. [26]), že „pokud správce daně
akceptuje dělení vynaložených nákladů na podnikatelské a na soukromé potřeby, kriteria aprobovaná pro daň
z příjmů nemohou být jiná pro daň z nemovitých věcí. Nelze pro účely daně z příjmů nastolit skutkový stav
tak, že nemovitá věc je užívána zčásti k podnikání a zčásti k bydlení, a pro účely daně z nemovitých věcí tvrdit,
že celá nemovitá věc slouží k podnikání“.
[38] Lze tedy shrnout, že pokud správce daně stanovil daňovou povinnost na základě
mylného východiska o irelevantnosti faktického užívání nemovitostí, dopustil se pochybení,
jež se projevilo nesprávným postupem v řízení, který vedl k nezákonnému stanovení daňové
povinnosti. Žalovaný pak tento nedostatek neodstranil. Nesprávné posouzení právní otázky
krajským soudem pramenilo z následování vlastní judikatury v obdobné věci, navíc v jádru
potvrzené rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jež však bylo v této věci vydaným
usnesením rozšířeného senátu překonáno.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[39] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil jak ve výroku I., tak i ve výrocích II.
a III., které jsou na něm obsahově závislé (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože již v řízení
před krajským soudem k tomu byly důvody, rozhodl současně i o zrušení druhostupňového
správního rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1, 4 s. ř. s.]. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je správní
orgán v dalším řízení vázán (§78 odst. 5 s. ř. s.). Proti výroku IV. rozsudku krajského soudu
o určení odměny ustanovenému zástupci stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznesl, pouze
jej zahrnul do žalobního petitu navrhujícího zrušení celého napadeného rozsudku. Tento výrok
však není výrokem, který by závisel na výsledku sporu, tedy výroku hlavním, takže nebyl důvod
jej v souvislosti s meritem přezkoumat z úřední povinnosti. Ve vztahu k němu proto byla kasační
stížnost zamítnuta.
[40] V dalším řízení bude třeba nově zjistit rozhodné skutečnosti a v závislosti na tom stanovit
daň z nemovitých věcí správným způsobem. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že nelze
akceptovat dělení podlahové plochy tak, jak navrhoval stěžovatel (plocha dvou místností podle
sazby podnikatelské a zbývající plocha jako obytný dům). Zákon o dani z nemovitých věcí
v rozhodném znění totiž obsahuje pravidlo pro stanovení sazby daně v případě, že stavba slouží
jak k bydlení, tak k provozování podnikatelské činnosti, v §11 odst. 6. Podle něho je třeba
aplikovat sazbu „podnikatelskou“, tj. uvedenou v §11 odst. 1 písm. d) téhož zákona, pokud
je podnikatelská činnost provozována na převažující části podlahové plochy nadzemních částí
staveb. Se zjištěním výměry zastavěné plochy domu č. p. 518 pak souvisí i určení výměry
pozemku, jenž jej obklopuje, a s určením jeho účelu užívání také klasifikace ostatních staveb,
jež by případně mohly tvořit příslušenství obytného domu.
[41] Jelikož je Nejvyšší správní soud posledním soudem, který ve věci rozhodl, musel určit
i právo na náhradu účelně vynaložených nákladů celého řízení před správními soudy
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V souladu se zásadou úspěchu ve věci je přiznal stěžovateli,
který měl ve věci plný úspěch, vůči žalovanému, který procesně úspěšný nebyl (§120 s. ř. s.
ve spojení s §60 odst. 1 s. ř. s). Stěžovateli vznikly náklady pouze zaplacením soudního poplatku
za žalobu ve výši 3000 Kč. Soud proto zavázal žalovaného, aby stěžovateli uvedenou částku
ve stanovené přiměřené lhůtě uhradil k rukám jeho zástupkyně.
[42] Usnesením krajského soudu ze dne 30. 12. 2013, č. j. 29 Af 147/2011 – 114,
byla stěžovateli k ochraně jeho práv v řízení ustanovena zástupkyně JUDr. Ludmila Krátká.
Podle §35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování ustanoveného advokáta stát. V řízení o kasační stížnosti JUDr. Ludmila Krátká
žádný úkon právní služby neučinila, pouze podala žádost o zrušení svého ustanovení,
které Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 8. 10. 2014, č. j. 2 Afs 153/2014 - 26,
jímž zároveň byla k ochraně zájmů stěžovatele ve věci ustanovena zástupkyní JUDr. Michaela
Dražková.
[43] Ustanovená zástupkyně stěžovatele JUDr. Michaela Dražková požádala o náhradu
nákladů za dva úkony právní služby [převzetí věci a první porada s klientem podle
§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a sepis doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 11. 2014
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a za promeškaný čas v souvislosti s nahlížením
do spisu učiněným dne 23. 10. 2014. Ustanovenou zástupkyní tvrzené nahlížení do spisu
je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení
dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40). Ustanovené zástupkyni stěžovatele
tak dle §7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3100 Kč
za jeden úkon právní služby a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů
v paušální částce 300 Kč za každý učiněný úkon, celkem tedy 6800 Kč. K výplatě této částky
stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu